Cestopis Thajsko 2005

DENÍK včetně fotografií

FOTOGALERIE 1

FOTOGALERIE 2

Pátek 25.11.2005 - Cesta do Prahy

A je to tady. Ve 12:15 odjíždím autobusem společnosti Capital Express za 290 korun do Prahy a na Florenci jsem v 17:55. Potřebuji se dopravit k Radimovi. Nastupuji na metro B směr Černý most a vystupuji na zastávce Hloubětín odkud pokračuji tramvají č. 3 na konečnou Lehovec, kde už mě čeká Radim. Jdeme k němu na byt, kde bydlí v podnájmu ještě s několika lidmi. Každý má svůj pokoj. Ještě chvíli kecáme a potom jdeme spát.

Sobota 26.11.2005 - Let do Moskvy a Bangkoku, vnimanje, vnimanje

Tak už je to tady – nevěřil jsem, ale letištní hala mě přesvědčila: letím do Thajska. Ranní vstávání v pět hodin není nic moc. Z Lehovce, kde Radim bydlel se přesouváme na letiště v Ruzyni. Letadlo nám poletí v 10:55.
Odbavení probíhá bez zádrhelů. Při vystavování palubních lístků zároveň odbavují i naše bágly. Tím, že nemáme vízum do Ruska, jedou naše bágly bez našeho vlivu až do Bangkoku.

Nastupujeme do letadla a letíme. Letíme s Rusy (Aeroflot) do Moskvy a pak už Bangkok. První zpoždění máme už v Praze, místo v 10:55 startujeme až v 11:15. Do Moskvy, na letiště Sheremetyevo jsme přiletěli podle plánu v cca 15:30 moskevského času (u nás je o dvě hodiny méně). Letěli jsme letadlem Airbus A320-200. Let z Prahy je pohoda. V letadle sedíme na trojce u okýnka vedle jednoho Rusa. Nastává první trapas. Radimovi se do zavazadlového prostoru vylila Kofola z domu, takže spolucestujíci Rus se netvářil zrovna nadšeně, ale naštěstí to přešel stroze s jednou holou větou, že to bylo z jeho batohu ;-). Na letu do Moskvy mě vlastně ještě zaujala věta obsluhujícího personálu do palubního rozhlasu: "Vnimanje, samaljot nachoditjsa v zone turbulenciji", pro "neruštináře" volný překlad: "Pozor, letadlo se nachází v zóně turbulencí". No, naštěstí to nebyla žádná hrůza... K jídlu dostáváme pečivo, sýr, salám, vejce, ovocný salát, čaj a džus.
Přistáváme v Moskvě, je zataženo a +1°C. V Moskvě se hned cpeme k východu Transit. Na přestup máme 8 hodin, to znamená času dost, abychom si prohlédli letiště v Moskvě. Na to jak nás všichni odrazovali, nemůžu říct ani půl špatného slova. Asi jediná věc, kterou bych letišti vytknul je, že je v čekací hale málo míst k sezení, a tak každý sedí, kde může. V 18 hodin jdeme na odbavení, taková kuriozita, při bezpečnostní kontrole se musíte dokonce zout, nezávidím personálu ten odér. No ale co se dá dělat, bezpečnost je bezpečnost.

Nastupujeme do velkého letadla IL-96-300 opět ruských aerolinií. A letíme. Odlet ve 23:35. Letíme na východ, naproti slunci. Čeká nás předlouhý let, v neděli ve 12:15 (místního času) máme být na místě. V letadle sedíme opět u okna a po dvou, jinak jsou místa po třech a dokonce i po čtyřech. Dostali jsme deky, polštář a klapky na oči. Na uvítanou každý dostal víno+nealko a arašídy. Během letu jsme měli 2 jídla. Večer kuřecí maso s tortellinami a salát a ke snídani párek, vaječnou omeletu, tvaroh, pečivo. Během celého letu byli k dispozici nealkoholické nápoje. V noci se snažím usnout, ale daří se mi to jen málo. Moc jsem se nevyspal. Jednak to je nepohodlné a jednak časový posun nám ubral 6 hodin noci. Ještě v letadle vyplňujeme imigrační formulář. Druhý trapas nastal, když Radim v noci šlápnul nějaké slečně na bosou nohu a tím ji vzbudil (asi tam měla kuří oko :-). Cosi zabrblala a za chvíli si chrupkala spokojeně dál. Na snídani jsme dostali párky s vaječnou omeletou, tvaroh a pečivo.

Neděle 27.11.2005 - přílet do Thajska, přesun do Banglamphu,...

Letadlo přistává ve 12:15 místního času (mimochodem s asi půlhodinovým předstihem!) na letišti Don Muang, u nás je o 6 hodin méně. Vyspat se nám moc nepodařilo, takže opravdu „svěží" jsme prošli celnicí. Vyřizujeme všechny běžné formality. Dokonce si nás snímají na kameru a ukládají do počítače. Do pasu nám kromě razítka přicvakávají i imigrační formulář.
Na letišti v Bangkoku jsme se trošku zdrželi i kvůli výměně peněz, takže jsme hned zrušili první bod programu, totiž víkendové tržiště v Chatuchaku, a budeme muset začít improvizovat už nyní. Naplánovali jsme si ho na neděli 4.12. Měním 100 dolarů za bahty (kurz 1 USD=40,39 THB). K naší velké radosti dorazily stejným letem i baťůžky ( a dokonce v pořádku, neporušené, nevykradené), takže nic nebránilo vyrazit za dobrodružstvím. Tedy skoro nic. Radim zjišťuje, že mu asi někdo oplatil tu jeho Kofolu a položil mu bágl do nějakého hustého roztoku saponátu. Takže pak, když jsme se ubytovali, asi hodinu (marně) sušil batoh.
Vycházíme z klimatizovaného letiště ven. A hned nás praštila do nosu zdejší trojkombinace: horko-vlhko-smrad. Vítejte v Bangkoku, Městě andělů. Je 31°C. To vlhko si člověk vůbec nedokáže představit. Něco jako bydlet celý život v pařníku s rajčaty. Thajcům to ale zjevně vůbec nevadí.
Letiště Don Muang je vzdáleno asi 26 km od centra Bangkoku. Hned od letiště jezdí tzv. airport bus, který nás za 100 THB/osobu odváží na Khao San Road v batůžkářské čtvrti Banglamphu. Cesta v tomto provozu trvá hodinu a půl. Po cestě vidíme první obrázky Thajska.
Podle průvodce jsme se ubytovali v Green House Guest House (88/1 Rambutri st. Banglampoo, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ). Naštěstí mají volný pokoj. Spíme sice asi dost draze 350 THB/noc/pokoj (cca 100,- Kč na osobu a noc), ale už jsme neměli sílu hledat nic jiného a taky pokoj vypadá na místní poměry asi relativně slušně - teplá voda, evropské a čisté WC, ventilátor, deky na přikrytí, polštáře, froté ručníky, čistá podlaha, sítě v oknech ... Co víc si může člověk přát? Ještě se skládala vratná kauce na klíč ve výši 100 THB. Pozn. V Thajsku se vždycky platí za pokoj a ne za osoby. Očekává se, že si pokoj předem prohlédnete.
Radim čistí batoh, já se vybaluji a dávám si sprchu. Pak chvilku odpočíváme. Zaslouženě po té cestě.
Večer jsme se šli projít Bangkokem, mají ty chrámy hezky nasvícené, málem mi vypadly oči z důlků... Prostě nádhera a to jsme ještě skoro nic neviděli! 
Banglamphu je čtvrť, kam podle průvodce „zamíří většina batůžkářů", tedy nezávislých cestovatelů a někdy i na ledasčem závislých. Je to asi pravda, vidíme kolem sebe víc bělochů než Thajců. Schází se tu spousta lidí všech barev a věků a v noci to tu žije technem, trávou a kdo ví čím vším ještě. Dají se tu koupit falešné ISIC karty i mezinárodní novinářské průkazy. Stačí fotka a chvilku si počkat. Po chodnících, pokud tam jsou, se nedá skoro chodit, protože jsou plné stánkařů. Také se vyskytují nápisy „We buy everything" :-). Máme hlad a poprvé zkoušíme jíst jídlo z ulice – smažené nudle se zeleninou za 15 THB (pad thai). Není toho moc, ale je to dobré. Ještě si kupuji 2 druhy ovoce, každé po 10 THB. Jedno z nich je guava, chutná jako jablko.
Člověk by nejraději vyzkoušel hned všechno a tak si dávám ještě kokosové mléko za 10 THB a palačinku s banánem a čokoládou za 10 THB (banana pancake), což je maličko těsta, ze kterého se uplácá velká palačinka, na to se položí nakrájený banán (vyjímečně dva), okraje se přehnou, aby byly banány shora zakryté - vznikne palačinkový čtverec, který se osmaží z obou stran, pak se rozkrájí na malé čtverečky, poleje salkem a čokoládou a podává se se špičatou špejlí, kterou se to napichuje a jí.
Objevujeme levný internet, 1/2 hodiny za 15 THB, tedy cca 18,- Kč za hodinu, ale pomalý jak sviňa. Někde inzerují „i" ADSL připojení, ale kdoví, kolik lidí je tam připojených... Posíláme zprávy domů, že jsme v pořádku. Ceny jsou tady opravdu směšné.
Ještě navštěvujeme obchod „7eleven", který se nachází všude v Thajsku, a který se stává „našim" obchodem po celou dobu pobytu. Je to minimarket, který má nonstop provoz a koupíte zde vše potřebne za nízké ceny. Krom potravin a drogerie i třeba baterie, filmy atd. Ale to nejlepší na konec: funguje i jako skvělé občerstvení. Mají zde k načepování nápoje z postmixu, balené kelímky obsahující vše pro přípravu isntantní kávy či polévky (horká voda hned vedle), několik druhů ohřátých párků a hamburgry ze 3 druhů masa na výběr. Párek vám či burger po ohřátí dají do žemle a je jen na vás, kolik cibule, salátu, rajčat, hořčice, kečupu, majonézy či chilli si nandáte. Hamburger stojí od 17 bahtů, hot-dog dle velikosti párku od 20 THB+5 bahtů příloha, nudlová polévka 12. Prostě paráda. Dnes si kupuji Sprite a sladké pečivo, jiné tady snad ani není. Zhruba tak naše první dojmy.

výdaje

Položka	Cena
Airport Bus z letiště do Banglamphu	100 THB/os.
2-lůžkový pokoj v Green Guest House v Banglamphu	350 THB/pokoj (1/2)
Nudle se zeleninou	15 THB
Ovoce	2 x 10 THB
Sprite 1,25l	26 THB
Sladké pečivo	2 x 9 THB
30 minut internetu	15 THB
Palačinka s banánem a čokoládou	10 THB
Kokos	10 THB
Celkem za den	389 THB

Pondělí 28.11.2005 - Bangkok - Wat Suthat, Zlaté návrší, Wat Rachanaddaram

Ráno vyrážíme na prohlídku Bangkoku v okolí ulice Khao San.
Přecházíme (respektive přebíháme) silnici, protože jinak se to ani nedá. Přecházení silnice je dobrodružství, protože řidiči nerespektují přechody, nevyhazují blinkry. V každém směru má 6 jízdních pruhů. Každý si tady jezdí, jak se mu chce. Jedna z prvních věcí, které vidíme, jsou všude se válející nebo kráčející psi. Psi žijí v Thajsku jinak než u nás. Svobodně a divoce. Často nikomu nepatří, každopádně si dělají, co chtějí, jdou si, kdy chtějí a kam chtějí. Lidí si zpravidla nevšímají. Nikde také nejsou žádná hovna (a není to proto, že by je někdo sbíral).
Ze všeho nejdřív navštěvujeme chrám Wat Suthat, před kterým se nachází zvláštní červená konstrukce z teakového dřeva, tzv. Velká houpačka (Giant Swing) - Sao Ching Cha. Byla využívaná při bráhmanském obřadu věnovaném bohu Šivovi, jenž prý každý rok sestupuje na zemi. Při obřadu se mladíci rozhoupávali až do výše 25 metrů a pokoušeli se uchopit zuby vysoko zavěšený váček se zlatem. Při rituálu často docházelo k tragickým nehodám, a proto byly ve 30. letech zakázány. Jeho průběh sledovala královská rodina. Vstup do chrámu je 20 THB. Procházíme se po nádvoří, které je překrásně upravené. Mramorová podlaha je tak čistá, že by jste z ní mohli i jíst.
Pozorujeme thajce, jak se modlí, zapalují svíčky a vonné tyčinky. Sledujeme jak místní chřestí s nějakými hůlkami. Chvíli je nechápavě sledujeme. Potom se k nám přistaví jeden thajec a velice ochotně nám vysvětluje jak to funguje. Vezmete nádobu s tyčinkami, které jsou očíslované. Štěrkáte s nimi do té doby, než jedna vypadne. Podle toho jaké je na ní číslo si vytáhneš ze skříňky lísteček, na kterém je jakýsí výklad štěstí a to dokonce ve třech jazycích: thajsky, anglicky a čínsky. Za to všechno vhodíte do kasičky minimálně 5 bahtů. Překvapilo mě, jak ten thajec dobře ovládal angličtinu. Mě vypadlo číslo 1.

Překlad: Brzy se ti splní přání, obdržíš pomoc (podporu), uskutečníš své plány. Lépe nespěchat. Rodina působící ti radost, znovuzískání trpělivosti. Najdou se ztracené osoby. Štěstí se postupně blíží. Najdeš ženu, se kterou se můžeš dobře oženit.

Před vstupem do každého chrámu se musíte zout a boty nechat venku. Někde jsou skříňky, kam si je můžete uložit. Prah by jste měli překročit a nestoupat na něj, protože Thajci věří, že jeden z devíti duchů obývajících budovy žije právě v prahu. Když jdu na WC vidím, jak se zde líně povaluje pes, teda on spí a je oblečený.
Potom se kolem pevnosti Mamakan, což je oktogonální stavba, jedna ze 14 původních strážních věží městských hradeb s děly dostáváme ke Zlatému návrší (Golden Mount)  a chrámu Wat Saket. Šplháme se po umělém pahorku až na vrchol, kde se tyčí zlacená věž. Z galerie se otevírá strhující panoramatická podívaná na Bangkok. Vstup je 10 THB. Až do 60. let minulého století se Zlaté návrší řadilo k nejvyšším bodům v Bangkoku, než ho zastínily mrakodrapy.
Nedaleko odtud se nachází komplex posvátných staveb Wat (pro neznalé chrám) Rajnadda (Ratchanaddaram), kde se nachází stupňovitá budova Loh Prasat neboli kovový klášter. První co vidíme, je ovšem lešení, kterým je celý chrám obehnaný. Přesto vystoupáme až nahoru. Každá úroveň stavby je protkána chodbičkami vedoucími severojižním nebo západovýchodním směrem (mimochodem v každém směru a v každé úrovni je jich 15), s malými meditačními celami na každé „křižovatce". Klášter na Srí Lance, podle kterého je tato stavba postavena, má prý tisíc takovýchto cel, zde jich je „jenom" asi tak polovina. Nádvoří chrámu má zaujímat největší trh s amulety v Bangkoku. No jestli myslí ten jeden stánek co tady je, tak teda nevím.
V jednu hodinu už dostáváme hlad, tak jdeme do jedné restaurace poblíž Památníku demokracie. Klimatizace nám v tom 31 stupňovém horku přijde vhod. Oba dva si dáváme stejné jídlo a to „Fried noodle Thai style with shrimp" (pad-thai-kong-sod) za 70 THB, což není moc drahé, na to že to je v restauraci. Ovšem porce nebyla moc velká. Klidně bychom snědli každý ještě jednu. A co to vlastně bylo? Krevety, nudle, cibule, nějaké výhonky nejspíš bambus, mrkev, ořechy, cukr krystal, limeta na pokapání a něco jako naše zelí. K tomu jsme si dali pivo Singha (ještě tu mají pivo Leo, Tiger a Heineken). Velké pivo nemá jako u nás 0,5 l ale 0,63 l a 6% alkoholu. Alkohol je obvykle dražší než jídlo. Tady stálo pivo stejně jako jídlo, tedy 70 THB. První překvapení je, že nám mezi příborem něco chybí. Ano nůž. Ale nůž na thajské tabuli nečekejte. Nůž je zbraň a jako takový na stůl, u nějž sedí přátelé, nepatří. Ale člověk opravdu ani k ničemu nůž nepotřebuje, vše je přichystáno tak, ať se lze obejít bez nože a vystačit si jen s vidličkou a lžící. Vidlička se drží v levé ruce a lžička v pravé ruce. Vidlička se používá pouze k nabírání jídla na lžičku, lžičkou pak jíte. Jíst přímo vidličkou do pusy se považuje za neslušné a je to opravdu velké společenské faux-pass. To jsem se samozřejmě dočetl až večer v průvodci. Takže když jsme jedli poprvé, tak jsme samozřejmě jídlo strkali do pusy vidličkou čímž jsme hned způsobili trapas :-). A krevety jsme vylamovali rukama. Ale Thajci vypadají tolerantní. Každopádně se nesmí jíst levou rukou, protože ta se používá k omývání pozadí... Občas můžete k pokrmu dostat i jídelní hůlky. Ale s hůlkami to kurňa přece umíte z našich vietnamských bister, ne?!
A když už jsem u toho jídla, tak vězte, že thajské jídlo pálí. A hodně. A největší blbost je snažit se to pálení uhasit pitím. Pocit pálení se tím naopak umocní, vy začnete rudnout, začnou vám téct slzy a vůbec na Vás bude veselý pohled. Občas se ale může stát, že thajský kuchař s ohledem na Vaše zjemnělé jazýčky jídlo připraví bez chilli. Potom je namístě dodatečně požádat o chilli a pozorovat výraz tváře thajské obsluhy. Nejdřív asi uvidíte údiv a pak uznalý, spokojený úsměv.
Taky jsme zkoušeli nějaké thajské polévky. Jsou to různé extravagantní směsice nejprapodivnějších surovin, které dají ve výsledku vynikající (a peprné :-) jídlo. Zajímavostí je, že Thajci jedí polévku i druhé jídlo současně. K tomu mají misku s rýží a jídlo si dávají do misky s rýží, nikoliv naopak (tedy jako my, rýži do jídla). Má to prozaický důvod. Thajci si totiž objednávají ke stolu obvykle o jeden druh jídla více, než je stolovníků a berou si, na co mají chuť. Každý má však svoji misku s rýží a tam si přidá, co mu zrovna šmakuje.
Všude se nachází obrazy současného krále Rámy IX., který za pár dní (5. prosince) slaví své narozeniny. Dělá maximum pro rozvoj turismu a svobodu Thajska. Ale o největší rozvoj Thajska se zasloužil král Rama V. asi někdy na začátku 20. století – zavedl školství (do té doby byly školy jen pro mnichy), postavil železnici Sever – Jih, zavedl elektřinu... Z Rámy V. se stal takový polobůh – Thajci si obrázky s jeho podobiznou zdobí domy, mají ho na amuletech a tak. Ostatní králové prý byli spíš despotové.
Památník Demokracie byl postaven na paměť státního převratu v roce 1932. Jednotlivé prvky symbolizují datum zřízení thajské konstituční monarchie. Ale vůbec se nám nelíbí a nestojí za to, ztrácet o něm byť i jen jedno další slovo.
Kupujeme pohledy, cena se pohybuje v rozmezí 5-6 THB, podle velikosti a známky 12-15 THB. Kolem 15 hodiny se zatáhlo a začalo pršet, takže jsme zalezli na pokoj.
Večer jsme vyrazili se projít po ulici Khao San, koupit něco k snědku do našeho obchodu „7eleven" – voda, malá pizza a sladké pečivo. Už druhý den jsem měl chuť na pizzu, tak jsme zašli do pizzerie, dal jsem si střední pizzu za 199 THB, celkem drahé, no ale co už. Slečny, které nás obsluhovaly byly velice ochotné, když jsme přišli otevíraly nám dveře a s úsměvem se klaněli. Na takový přístup není člověk od nás zvyklý. Radim si dal potom na ulici nudle. Ještě si dávám žlutý meloun za 10 THB.
Konečně posíláme pohledy domů. Očekáváme, že přijdou za dlouho, možná až po našem návratu do Čech - jak jsme za pár dní překvapeni, když máme v mailu zprávu, že pohledy už došly.
Zatím jsem stihnul vyzkoušet různé ovoce (papája, smažený banán, ananas, guava, mango, kokos, žlutý meloun ). Celý kus strčí do igelitového sáčku, v ruce ho naseká na menší kousky (bez prstů) a jí se špejlí.
Jídlo je tu opravdu pestré a pro nás netradiční. Možná to víte, možná ne, ale Thajci jsou ve své kuchyni mimo jiné proslavení tím, že míchají různé chutě dohromady, třeba sladké a pálivé apod. A taky používají hodně koření a ostrá koření. Například chilli rvou snad do všeho. Dokonce se jí i ovoce s chilli kořením! A jakkoliv to zní prapodivně, nechutná to špatně. Samozřejmě jsem to musel vyzkoušet, když už jsem v Thajsku. Už nevím, co vše jsem takto zkoušel, ale třeba jsem si dával thajskou bramboru (tvrdí, že je to ovoce a opravdu to chutná jako ovoce) a chilli rozmíchané v cukru. Večer si ještě kupujeme lístek na autobus do Kanchanaburi. Lístky zde prodává snad úplně každý. My si vybíráme P.S.J. Travel & Tour na Khao San. Pro jednoho to vychází na 150 THB, ale nemusíme se nikde trmácet na autobusové nádraží. Minibus nás má ráno v 7 hodin vyzvednout od cestovní kanceláře.
Radim si ještě kupuje Sang Som – zdejší domácí rum, který se tady pije jak voda. Je to pálené z rýže a ani nejde vyčíst, kolik to má procent. Ale asi hodně – smrdí to jak líh. No tak tohle vypít bude opravdu dobrodružné. Pít to samotné je zkouška odvahy. Kupodivu po naředění ovocným džusem je to lehce stravitelné a navozuje to příjemný klid před spánkem :-).

výdaje

Položka	Cena
Vstup do chrámu Wat Suthat	20 THB
Toaleta	3 THB
Vstup na Zlatý pahorek	10 THB
Oběd – nudle s krevetami a zeleninou v restauraci	70 THB
Oběd – pivo Singha v restauraci	70 THB
½ l voda	7 THB
Pizza	199 THB
Voda 1,5 l v obchodě	12 THB
Pizza malá v obchodě	10 THB
Sladké pečivo	9 THB
Žlutý meloun	10 THB
Thajská brambora s chilli a cukrem	10 THB
Lístek na minibus do Kanchanaburi	150 THB
2-lůžkový pokoj v Green Guest House v Banglamphu	350 THB (1/2)
Celkem za den	755 THB

Úterý 29.11.2005 - Kanchanaburi - most přes řeku Kwai, Muzeum války JEATH, Muzeum II. světové války, válečný hřbitov, Slavnosti mostu

Budíček máme v 5:45. Vypadá to, že bude hezké počasí. Před sedmou hodinou už stepujeme před cestovní kanceláří, aby nám autobus náhodou neujel. Vedle stojí skupinka lidí, myslíme si, že čekají na stejný autobus jako my, ale když se nás jejich thajská průvodkyně zeptá kam jedeme, zjišťujeme, že jedou jinam. Za chvilku se k nám přistaví 2 starší manželé, asi angličani, že jedou taky do Kanchanaburi. Chvála Bohu, aspoň nejsme sami. V 7:20 si už začínáme kroutit krky. Autobusy jezdí jeden za druhým, ale žádný není náš. Taky jeden z thajských zvyků – nikam nespěchat. Nakonec přes ulici zastaví jeden minibus, ukazujeme mu náš lístek. Někam telefonuje z mobilu a dává mi k telefonu, někoho, kdo mluví anglicky, protože on sám anglicky nemluví. Snaží se mi vysvětlit, že to je náš autobus, ale že ještě čekáme na další lidi. Za chvilku nasedáme sami a vyrážíme. Objedeme ulici a ejhle, znova jsme před cestovní kanceláří, a kdo nenastupuje, staří známí angličani. Druhé kolečko. Přistupují další turisti a jeden Číňan. A už jsme u cestovou po třetí. Překvapivě angličani vysedají, zjistilo se, že to není jejich autobus, protože oni jedou do Kanchanaburi na jednodenní výlet a to musí jiným autobusem. Do osmi hodin kroužíme pořád dokola dvěmi ulicemi tam a zpět, dokud se celý minibus nenaplnil (11 lidí). No chaos nad chaos. Číňan si sedl dopředu vedle řidiče. Když se chtěl po chvilce jízdy smrti připoutat, zjistil, že není kam pás zapnout. Konečně vyjíždíme, nicméně jen co se dostaneme na hlavní bulvár, nastává ranní (celodenní) zácpa. Zajímavé je, že semafory jsou někdy umístěné až za křižovatkou a na některých je odpočítávání vteřin, jak dlouho ještě bude svítit zelená nebo červená. Mezi auty v kolonách pobíhají prodavači novin a všeho možného. Dopravu korigují policejní hlídky. Po vymotání se z centra jedeme po rychlostní silnici směr Nakhon Pathom (26 km). Silnice jsou 3,4 i šestiproudé v každém směru a jezdí se vlevo. To způsobuje při pohledu na jedoucí auto dojem, že jede bez řidiče. Ukazatele jsou jak v thajském písmu tak v latince a dokonce i anglicky. Na křižovatkách často nejsou dopravní značky. Kdo má přednost, se nejlépe pozná podle chování ostatních řidičů.
V 10 hodin přijíždíme do 130 km vzdáleného města Kanchanaburi. Někteří vystupují u válečného hřbitova, ale nás a ještě jeden mladý pár veze řidič dál, k ubytovně Bamboo House kousek od mostu. Ubytování sice stojí 150 THB na noc, vypadá to pěkně, raftové domky na řece Kwai, ale uvnitř není nic víc než matrace na zemi, celý domek se houpe, žádné sítě v oknech ani ventilátor a koupelna a WC je 30 metrů od chatky. Odmítáme. Ale hned majitelka, respektive zprostředkovatelka ubytování nám nabízí ať si vybereme z našeho průvodce jiné ubytování a řidič nás tam doveze. Jenomže řidiči nejde nastartovat minibus. Takže Jasmine, jak se slečna jmenuje, mě bere na svůj skůtr a objíždí se mnou další guest housy. Je pravda, že je týden Slavností mostu a hodně ubytoven je plných. Je to moje první jízda na motorce.
Nakonec přijíždíme k ubytovně Jolly Frog Backpackers. Dovádí mě až dovnitř, aby bylo vidět, kdo mě přivedl, kvůli provizím. Přece to nebude dělat zadarmo, pro moje krásné modré oči. Za 200 bahtů si najímáme pěkné ubytování se zahradou a výhledem na řeku. Ještě se vracíme pro Radima a pro bágly. Minibus už zase funguje, takže nás převáží k ubytovně. Jedná se o pohodlné bambusové chýše s terasou a židličkami na posezení, s větrákem, dvě postele, deka, skříň, sítě v oknech a závěsy. Dokonce i v takové chatce se Vám elektrika ani větrák nezapne, pokud nezasunete kartu u klíče do k tomu určenému otvoru vedle dveří. Šetříme proudem! Sprcha je se studenou vodou, no ale je horko, tak to snad přežijeme, klasické evropské s tím rozdílem, že není splachovací, ale vedle stojí kýbel a malý kyblík, kterým se WC zalévá. S tímto systémem jsme se později setkali ještě mnohokrát. Připadá mi to trochu nehygienické. Navíc, toaletní papír se namá házet do záchodu, aby se neucpal, ale do koše. Tak to je ještě horší. Samozřejmě to nedodržujeme. Navíc skoro na všech toaletách mají hadici na opláchnutí pozadí po použití WC.
U hlavní cesty si půjčujeme kolo za 40 THB na den a jedeme projet město Kanchanaburi. Ze všeho nejdřív jsme se jeli mrknout na už asi dost "komerčně známý" most přes řeku Kwai. A je hezký. Vypadá to stejně hezky jako na všech těch obrázcích, které jsem kdy viděl. Je to tu hodně pro turisty, ale most tu je jak má být. Dá se po něm dokonce i přejít a to bez ohledu na to, že po něm stále jezdí vlak. Jen malé cedulky upozorňují, že nemáme moc překážet, kdyby se vlak řítil. Jinak musíte uhnout na k tomu určeném plácku. Kanchanaburi je známé zejména ve spojení s barmsko-siamskou železnicí vystavenou roku 1942-43, která vede přes řeku Kwai dále na jih. Celosvětově známý most z černého železa, který vede přes tuto řeku sem byl dovezen z japonského ostrova Jana a sestaven pod japonským velením válečnými zajatci.
Když jsme přešli most, za řekou byl nějaký týpek, co tam lákal lidi na slony. Tak jsme se, samozřejmě, nechali zlákat. Bylo to naše první setkání se slony v Thajsku. Dozvěděli jsme se, že ten malý slon má 3 roky a velký 49 let. Za 20 bahtů (12 Kč) nám dal do ruky jakési krmivo a tak jsme si mohli vlastnoručně nakrmit slona. Moc šikovně si podával kukuřici chobotem. Za dalších 100 THB (60 Kč) jsme si mohli na slona vylézt a nechat se s nim vyfotit. Já jsem to vzdal, však slonů ještě bude. Radim ho ukecal na 50 THB, ale stejně ho nakonec šikovně obral, syčák jeden. Začal mu totiž podávat (a tím pádem i prodávat) několik balíčků krmení pro slona, který byl, syčák na druhou, vyškolen tak, ať si o krmivo řekne. Takže po něm stále šmátral chobotem a dožadoval se krmení. No, co měl dělat? Nakonec ho to vyšlo na 150 THB, ale co už , na slonovi ještě neseděl.
Odpoledne jsem vyzkoušel asi 4 další druhy ovoce, ale ne všechny byly dobré a ani si nepamatuju název. Snad jen tambů, nebo tak nějak. Docela chutný je ale chlebovník (20 THB). Je to taková obrovská ostnatá koule, ze ktere se jí (aspoň myslím) "slupka" (druhá vrstva pod horní, nevím, jak bych to blíže popsal, asi něco jako dýně, i barevně).
U dědka s ovocem okukujeme cosi červeného a chlupatého. Vedle stojící Thajec nás pobaveně pozoroval, pak jednoho chlupáče rozloupnul, „svlíknul" a dal nám ochutnat. Je to bílý a hrozně moc dobrý – uprostřed je pecka. Prý liči.
Oběd si dáváme ve venkovní restauraci. Mám maso s rýží a zeleninou za 30 THN a půllitrovou vodu za 10 THB. U nádraží u mostu přes řeku Kwai je vystaveno pár starých lokomotiv, které se na této trati používaly.
U mostu navštěvujem Muzeum II. světové války, vstupné je 30 THB. Je docela zajímavé, i když v průvodci píšou, že za moc nestojí. Muzeum vypadá jako čínský chrám. Sbírka obsahuje také historické předměty připomínající nelítostný život během války.
Navštěvujeme místní tržnici. Něco podobného jsem ještě neviděl. V třicetistupňových vedrech zde jenom tak leží naporcované maso na stolech (nechlazené), a na něm si pochutnávají mouchy. Zlaté Tesco!!! Ryby a mořské potvory (některé jsem viděl prvně v životě), leží na ledě. No aspoň, že tak. Paní si holýma rukama nabírá olihně. Jinak je zde spousta koření, především hromady chilli papriček, ovoce, krásně naaranžovaných květin. Dokonce i růžová vajíčka :-) Hleděli jsme na to jak z jara. Prý jsou kachní. Tak nevím.
Pokračujeme k řece Kwai a druhému válečnému muzeu, Muzeu války JEATH, které udržují mniši jednoho kláštera. Otevřeno je od 8:30 do 16:30. Název JEATH je zkratka vytvořená z názvu šesti zemí, které se na výstavbě železnice podílely: Japonsko, Anglie (England), Austrálie a Amerika, Thajsko a Holandsko. Most přes řeku Kwai je totiž jen částí nechvalně známého dobrodružství v podobě japonské železnice spojující za druhé světové války Barmu s Thajskem. Japonci jí chtěli propojit své pozice v jihovýchodní Asii a k její stavbě použili spojenecké válečné zajatce, hlavně Brity, Holanďany, Američany a Australany, a když jejich počty (60 000) nestačily, povolali na nucené práce 200 000 dělníků z okolních zemí. V podmínkách surového zacházení, vyčerpání, hladu a nemocí zde necelá polovina z nich položila život - podle líčení pamětníků si podmínky v ničem nazadaly s nacistickými koncentráky. Muzeum jsou ve skutečnosti 2 dlouhé boudy z palmových trámů, ve kterých žily spojenecké armády během okupace. Uvnitř ale nic moc. Takže za těch 30 THB, co jsme vyplajzli za vstupné to nestojí.
Ve městě i jeho blízkosti se nachází nesmírně smutné vojenské hřbitovy, kde člověk pocítí hroznou tíhu toho, čemu se už trochu ošoupaně říká "zmařené lidské životy". My navštěvujeme válečný hřbitov Don Rak. Nachází se zde 6982 hrobů válečných zajatců.
Tento týden zde zrovna probíhají Slavnosti mostu (River Kwai Bridge Week). Přesněji tedy od 26. listopadu do 5. prosince. Desetidenní slavnosti probíhají jednou za rok, tak jsme si to, jak jinak, nemohli nechat ujít, když už jsme zrovna tady. Večer jsme dali 50 THB za vstupné (v Muzeu války), jinak oficiálně na tribuně k tomu určené chtěli 100, 200 a 300 THB, a šli se kochat zdejší světelnou a zvukovou show. A bylo to hezké. Měli ten most krásně nasvícený, a i když jsme tomu doprovodnému programu zhola nerozuměli, zanechalo to dojem. V průběhu programu byl ohňostroj a různé pyrotechnické efekty, navozující atmosféru připomínající první bombardování mostu Spojenci, ke kterému došlo 28. listopadu roku 1944. V závěru přes most za hlasitého houkání přejela parní lokomotiva a tím to víceméně skončilo.
Večer si ještě kupujeme v krémě snídani, chleba (toustový), samozřejmě sladký, 4 malá másla, krájený bílý salám s feferóny (původně jsem si myslel, že je to sýr, než jsem to ochutnal), to vše za 58 THB. Vracíme kola a odcházíme na kutě.

výdaje

Položka	Cena
Půjčení kola	40 THB/den
Ovoce – tambů	10 THB
Toaleta	5 THB
Ovoce – chlebovník	20 THB
Oběd – rýže s masem+zelenina	30 THB
½ l voda	10 THB
Muzeum II. světové války - vstupné	30 THB
Krmivo pro slona	20 THB
Muzeum války JEATH – vstupné	30 THB
Světelná show – Slavnosti mostu	50 THB
Toustový chleba, 4 másla, salám s feferony	58 THB
2-lůžkový pokoj v Jolly Frog GH v Kanchanaburi	200 THB (1/2)
Celkem za den	403 THB

Středa 30.11.2005 - Po „železnici smrti“ do Nam Toku, vodopád Sai Yok Noi, Hellfire Pass

Vstáváme v 5 hodin. Ještě za tmy vyrážíme na vlakové nádraží v Kanchanaburi. V té tmě ho nemůžeme najít ani podle mapy. Celí zoufalí, že nám vlak v 6 hodin ujede, protože už bylo za pět šest, zastavujeme chlapíka, který nás ochotně na své motorce odváží na nádraží. Bylo to už asi 50 m. Řekl si o 20 THB. Vlak už tu stojí, ještě kupujeme lístek do 3. třídy za 17 THB a nastupujeme. Vlak je úplně prázdný, takže si můžeme vybrat u kterého okýnka chceme sedět. Prý lepší vlak a v atraktivnějším čase (pro turisty) stojí 100 THB. Nakonec vlak opouští nádraží v 6:15. Místo píšťalky výpravčí zvoní na zvonec. Další zastávkou je River Kwai Bridge. Přejíždíme most přes řeku Kwai. Začíná dvouhodinová jízda do městečka Nam Tok. Za mostem vlak opustí Kanchanaburi a se supěním projíždí údolím řeky Kwai Noi s častými zastávkami na venkovských nádražíčkách, které zdobí bujně kvetoucí keře bílého a červeného jasmínu. Cestou nastupují venkované a ve vagonech nabízejí své zboží, včetně jídla. Průvodčí mezitím zametá vlak a hadrou otírá dřevěné lavice. Místo klimatizace jsou ve vlaku větráky, takové jaké známé z ubytoven. Ve vlaku se nezavírají dveře, na co taky, je horko a pořád někdo vystupuje a nastupuje. Přisedají školáci v uniformách, kteří se ještě dooblékavají ve vlaku. No nestihli to doma. Děravé podkolenka zamaskují ohnutím. Jsme tu jediní bílí a tak si na nás děti ve školních uniformách ukazují a ty co jsou odvážnější na nás i pokřikujou.
Kousek za zastávkou Tha Kilen, začíná úsek, kde člověku běhá mráz po zádech. Vlak se prodírá 30 metrovým tunelem vysekaným do skály. Chvílemi jede vlak doslova krokem po skalnatém úbočí nad řekou Kwai Noi až k viaduktu Wang Po. Při stavbě této části trasy zahynuli téměř všichni muži. Výhledy do krajiny jsou jedinečné.

Co se týče těch obětí, tak podle různých zdrojů padlo během stavby této železnice cca 100.000 asijských dělníků a 12.000 válečných zajatců! Celou ji postavili sice v rekordním čase 15 měsíců, ale za dost drastických podmínek. Tuším, že to bylo nějakých 415 km. Podle počtu obětí si železnice vysloužila právě přezdívku "Železnice smrti" - Death Railway. V muzeu, které je právě v Hellfire Pass (mimochodem, zdárně vyvedené) jsme se dočetli, že lidi tu pracovali 18 hodin denně a dostávali dva krát denně slanou rýži se zeleninou. Dost drsné... Taky se říká, že co železniční pražec, to jeden mrtvý dělník. Dnes zbylo ze železnice 77 km a výlet podél ní z Kanchanaburi do Nam Tok je jedním z nejkrásnějších v Thajsku. Trať Thailand-Burma Railway byla naplánovaná z Thajského města Bampong do Barmského města Thanbyuzayat.
Konečně jsme po 2 hodinách dorazli do Nam Toku (v thajštině to znamená vodopád), kde železniční trať končí. Odtamtud jsme si najali dodávku songthaew, čte se songtó, v podstatě to je otevřená dodávka a na korbě jsou naproti sobě dvě lavičky. V některých městech jezdí tyto dodávky po pevných trasách jako MHD a cestou nabírají pasažéry jedoucí zhruba stejným směrem a platí se až po jízdě řidiči u okýnka (cena je jako pro místní), jinde, třeba jako tady slouží jako taxík.
  
Původně chtěl 400 THB, ale ukecal jsem to na 150 :-). Ze všeho nejdříve nás zavezl k 2 km vzdálenému vodopádu Sai Yok Noi, který se nachází kousek od silnice. Tady Radim zažil jeho první pád do vody (asi proto jsou to vodopády). Nějak zaškobrtnul a už tam byl. Tak tak to ustál a nerozflákal svůj nový foťák za 20 litrů. Ale vše dobře dopadlo a foťák (snad :-) fotí dál.
Pak jsme pokračovali do Hellfire Pass. Je to asi 26 km. To je průsmyk ve zdejších horách, který dostal název podle události z druhé světové války. Japonci, kteří okupovali Thajsko, jak jsem aspoň pochopili, se totiž rozhodli postavit železnici z Bangkoku do sousední Barmy. Nejvíce se kopalo v Konyu, kde byla na úseku dlouhém 3,5 km skála proražena celkem 7x a to všechno ručně. A úsek v Hellfire Pass (Konyu) byl právě jeden z nejnáročnějších a nejkrutějších a vyžádal si asi nejvíce obětí. Když jsme tudy procházeli, ani jsem se nedivil. Dokonce tu ve skále zůstal zalomený vrták, mají ho tam stále jako vzpomínku na tu dobu (i s popiskem :-). A proč Hellfire Pass, neboli „cesta pekelným ohněm"? Když totiž Japonci nestíhali stavbu, zavedli noční směny - tzv. speedo - při kterých svítili na práci ohni, jejichž zář i stíny spolu s hrůzou celé záležitosti a úmorné vedro vězňům evokovali peklo. Dílo je to opravdu pekelné - asi 100 m dlouhá soutěska, 3 m široká a v některých místech 25 m hluboká, vše s minimem techniky. A není jediná - několika podobnými jsme ještě prošli. A mezi soutěskami mosty. Terén je tu totiž tak hornatý, že tu snad není normální vrstevnice. Z mostů už zbyly jen po pilířích díry ve skalách, pohybovat se tu dá jen díky betonovým schůdkům. A taky jsme v náspech viděli díry, nekteré prý jsou krátery po spojeneckých bombách, některé důkazy sabotáže, když vězňové místo kamení plnili náspy listím, jehož tlení způsobilo propady. Protože za sabotáž hrozily strašné tresty musela být prováděna víc než obezřetně, a tak jedním z nejčastějších způsobů byla instalace termitích hnízd do bambusových lešení - tak aby příroda pracovala po svém. Je zde velice zajímavé a moderní muzeum a světe div se, vstup žádný. Na prohlídkový okruh po pamětní stezce kuctění válečných zajatců, kteří zde položili životy, počítejte cca s 90 minutami. Částečně vede po staré trati skrz osmnáctimetrový průsek skalou. Jsou vidět i zbytky železničních pražců a kolejí. Mapu najdete zde.

Pak jsme se přesunuli víceméně zpět do Nam Toku k řece Kwai, k molu Pak Saeng, kde jsme si chtěli najmout loď k jeskyni Tham Lawa (největší krápníkové jeskyni v okolí,kde žije několik druhů netopýrů), ale měli jsme smůlu. Loď by byla, ale pro nás za nepřijatelnou cenu 800 THB. Oni si totiž účtují za celou loď, která je pro 8-10 lidí. My jsme však byli jen dva a tak to pro nás bylo relativně drahé. Navíc, jak se později ukázalo, tohle místo je už značně zkomercionalizované, jezdí tam samé organizované výlety velkými autobusy a místní už jsou rozmlsaní penězi ze západu a nemají ani špetku chuti smlouvat o ceně. Což se ukázalo i ve zdejší hospě (ceny), kam jsme si zašli na oběd (na místní poměry docela drahý, ale byl dobrý). Dal jsem si „Fried chicken spicy with basil leaf" s rýží, neboli pikantní kuřecí kousky s bazalkovými lístky. Bylo to moc dobré akorát hned při prvním soustě jsem pochopil, že to malé zelené a občas i červené nejsou rozhodně lusky. Jsou to malé papričky, které jsou dost často na dochucení na stole a kterým jsem se zatím vyhýbal. Tak teď je odzkouším a pořádně. Radim to má v normě, nakonec si i dochucuje. Já cítím každé sousto v celém trávícím traktu. Mám dojem, že jsem právě definitivně přišel o chuť. Něco málo jsem nechal na talíři – to se přeci sluší, když mi jako chutnalo. Asi po 5 minutách už mě pálí jen rty a za dalších 5 minut už jsem v normálu. Ale lekce z thajské kuchyně to byla. Jídlo bylo za 80 THB a rýže za 15. V jedné restauraci přímo na řece nám dokonce odmítli dát oběd, že prý čekají zájezd turistů z Bangkoku a další jídlo nemají.
Po obědě jsme se rozhodli zmizet a podívat se do jiné zdejší jeskyně Tham Wang Badan. Na cestu jsem si koupil vodu za 12 THB. Došli jsme asi kilák až kilák a půl k hlavní silnici a odtamtud to mělo být asi tak 3 km daleko. Na místní značení se ovšem nedá spolehnout, takže několik kilometrů jsme neustále nacházeli cedule s údaji, že jeskyně je asi tak 2 km daleko :-). Nakonec jsme tam celí schváceni došli, za doprovodu komárů, abychom zjistili, že nemáme baterku a uvidíme prd :-). Pak jsme zjistili, že jsme cestou minuli kancelář strážce parku, kde si lze půjčit nějaké svítilny nebo zaplatit strážci, aby tam s Vámi zašel a zapnul generátor. Takže jsme se vrátili zpět k prameni Sai Yok, kde jsme se aspoň osvěžili, stejně jako jeden mnich, který se zde koupal.
Zpátky do Kanchanaburi jsme jeli v 16 hodin autobusem. Stihli jsme poslední spoj, podle jízdního řádu. Autobus staví přímo u vodopádu, ale jinak Vám zastaví kdekoliv cestou, když na něj mávnete. I z toho důvodu jezdí s otevřenými dveřmi. Lístek za 33 THB si kupujeme až v autobuse u průvodčího. V každém autobuse je totiž průvodčí. Řidič často troubí, na znamení toho, že předjíždí. Někdy se troubí jen tak, asi na pozdrav. Samozřejmě taxíky všeho druhu troubí o 106, aby sehnaly pasažéry. Cesta trvala asi hodinu, o polovinu míň než ranní cesta vlakem.
V Kanchanaburi jsme vystoupili brzo, tak jsem si vzali kolorikšu, který nás za 10 THB na osobu odvezl k ubytovně. Měl teda co dělat, aby nás oba uvezl, a za 12 kaček.
Večeři si dáváme v restauraci, která patří k naší ubytovně. Vaří zde výborně, tak nemá smysl chodit někam jinam. Dávám si kuřecí maso se širokými nudlemi, a nějaké výhonky, za 25 THB. Radim si objednal nějakou rybu ve sladkokyselé omáčce a prý to nemělo chybu. Podle jeho slov to bylo absolutně nejlepší jídlo, jaké zatím baštil. Ryba byla zajímavě nakrojená, takže člověk opravdu k ničemu nepotřebuje nůž.
V 7elevnu si kupuji na snídani 3 loupáky za 20 THB a na pití Sprite za 26 THB. Večer ještě vyrážíme na průzkum půjčoven motorek. Nakonec se domlouváme v Motorbike Shop (tel. 034-624210, 04-1628025). Půjčení je za 150 THB na den. Helmy půjčují zdarma. Vrací se s takovou nádrží jak to převezmu. U řidiče je povinná helma, i když tady to skoro nikdo nedodržuje, kromě farangů, tedy cizinců. Motorky se tu půjčují za cca 100 Kč na 24 hodin, takové šikovné, co se rozjedou i na čtyřku a snesou můj i Radimův řidičský um, aniž by se jim cokoliv stalo. A mají neuvěřitelně levný benzín, na naše poměry tedy. Cca 25 THB za litr (cca 15,- Kč). Rezervujeme si ji na druhý den ráno a jdeme na kutě.

výdaje

Položka	Cena
Ranní stop na vlakové nádraží	20 THB
Songthaew	150 THB (1/2)
½ l voda	12 THB
Kolorikša	10 THB
Sprite	26 THB
2-lůžkový pokoj v Jolly Frog GH v Kanchanaburi	200 THB (1/2)
Vlak z Kanchanaburi do Nam Toku	17 THB
Oběd – kuřecí s rýží	95 THB
Autobus z Nam Toku do Kanchanaburi	33 THB
Večeře – kuřecí maso se širokými nudlemi	28 THB
3 loupáky	20 THB
Celkem za den	436 THB

Čtvrtek 1.12.2005 - NP Erawan, jeskyně Phra That

S velkým přemáháním vstáváme v půl šesté. Na snídani jsem si dal ty tři loupáky a o půl sedmé vyrážíme. Vypůjčili jsme si motorku a učili se na ni jezdit :-). Půjčující (nějaká Ali, jak jsme se později dověděli, šikovná byla :-) ani po nás kupodivu nic nechtěla, kromě pasu do zástavy (ještě, že jsem měl dva). Vnucuji ji svůj mezinárodní řidičský průkaz, který jsem si předem u nás vyřídil a ptám se, zda mi stačí, ale vůbec ji nezajímá a říká, že je to v pořádku. Nabízí nám i „more powerful" motorky nad 125 ccm, ale vzhledem k tomu, že máme řidičák oba jen na padesátky, tak se držíme při zemi a bereme Hondu 100 ccm. Když zjistila, že jsme na tom nikdy před tím neseděli, ochotně nám vysvětlila, jak se s tím vlastně zarábá, co se do toho lije a tak. Celkem pohoda. Moc mi to zpočátku nejde a každé zařazení námi škubne. Naštěstí není potřeba mačkat žádnou spojku (ani tam není páčka) a řadí se jen při ubraném plynu. Dalo se na to celkem rychle zvyknout, ale ze začátku jsem měl problém s udržením stability při rozjezdu. V Thajsku řídí podobnou motorku snad každý, včetně holek a starých babiček, tak to přece musím zvládnout také! Má to elektrický start (startuje se stiskem tlačítka), špičkou levé nohy se přidává rychlost (neutrál a 1-4) a patou se zase ubírá, pravou nohou se brzdí, navíc je samozřejmě i ruční brzda. Důležitý je klakson, troubí se skoro pořád. Při cestování po místních silnicích je zajímavým zvykem troubit, když někoho předjíždíte, aby o tom věděl. To jsme si, samozřejmě při jízdě na motorce nemohli nechat ujít :-). V průvodci píší, že přednost nemá ten, kdo je na hlavní silnici, ale ten, kdo je silnější. To tak nějak celkem i odpovídá tomu, co zde na silnicích pozoruji. No, ale zase taková prča to není. Poprvé jsem jel na motorce, a to ještě v cizí zemi, na cizí motorce, bez řidičáku na motorku :-), v levostranném provozu a s thajskými klikyháky na značkách :-). A to není vše. Provoz je tu docela hustý a chaotický (možná to v určitém směru snese i srovnání s Prahou) a taky musíte dávat pozor, jestli nejede někdo v protisměru :-). Nevím, jestli je to legální, ale asi jo, když jedete pomalu, tak můžete jet na motorce po krajnici v protisměru. Oficiálně se jezdí vlevo, v praxi ale kdekoliv, kde je místo. Pravidla neplatí žádná, předjíždí se kudy to jde, červená na křižovatce se často ignoruje. Je s podivem, že jsme tady neviděli žádnou bouračku. Asi v tom chaosu bude i nějaký řád. Naštěstí jsou v Kanchanaburi jen 3 pruhy v jednom směru :-). V Bangkoku je v jendom směru až 6 pruhů, co jsem viděl, tedy 12-proudá silnice!!!, takže se i v tom hustém provozu dá po několika stovkách metrů dostat do spravného pruhu, když chcete třeba odbočit :-). Problém trošku je, když se tam dostanete pozdě. No, ale nějak jsem to vše zvládnul.

Na motorce jsme tedy vyrazili do národního parku Erawan, kde mají překrásné vodopády. Nachází se 65 km severovýchodně od Kanchanaburi. Ráno docela foukalo, a já jel jenom v krátkém rukávu. Cestou jsme míjeli malebnou Srinakarindskou nádrž s hrází. Také poprvé tankujeme. Bereme cca 3 litry (27 THB/litr). Na pumpách funguje obsluha, takže se nemusíte o nic starat. Akorát jim dáte klíče a řeknete kolik šťávy chcete.
V 9 hodin vystupujeme přímo u brány parku a kupujeme lístky (200 THB/osobu) a 20 THB za motorku. Do všech národních parků v Thajsku platí cizinci vstup 200 bahtů. Zaparkovali jsme motorku i s helmami. Nekrade se tady, nemusíte mít strach. NP Erawan byl vyhlášen roku 1975 jako dvanáctý NP Thajska a pokrývá plochu 550 km². Informace o všech národních parcích Thajska najdete zde.
Erawanský vodopád je sedmistupňový vodopád, který padá do hloubky 2.200 metrů v těch 7 stupních. Prý připomíná hlavu tříhlavého slona Erawan z hinduistické mytologie a odtud i ten název vodopádu. Postupně stoupá džunglí do kopce až se člověk po asi 2 kilometrech ocitne na 7. stupni. Tam výprava končí a jde se zpátky. Je to celkem náročné, hlavně v tom 31 stupňovém vedru. Po pravdě, já bych těch stupňů asi napočítal mnohem víc, ale Thajci mají všechno ocedulkované, takže nemůže dojít k mýlce. Thajci prý většinou skončí u prvního či druhého stupně, kde pořádají pikniky a dál již nejdou. Ovšem stoupáním vzhůru Thajců vůbec neubývá, spíš naopak - jsou všude a hlučně se koupou. Koupaní Thajců, to je taky zajímavost - do vody lezou ve všem - v botech, riflích (farang, potící se v kraťasech jen těžko chápe zálibu Thajců v dlouhých džínách) a tričku. A očividně jsou náramně spokojení.

Hned na začátku nás čekalo milé překvapení. Kolem nás byla spousta malých opiček. Honili se po stromech a semtam se pokusili něco ukrást turistům. Především je zajímalo jídlo. Oficiálně se ale krmit nesměly. Každý vodopád se vlévá do tůně s průzračnou vodou a v některých se dalo dokonce koupat. Kaskády jsou tvořeny vápencem.
Roste tu ratan, liány i bambusy, zkrátka jako ve filmu o Tarzanovi. Prý existuje 9 druhů bambusů a každý je jiný. A prý vyroste o metr týdně – to bych doma mít nechtěl. Cestou jsme míjeli turisty a mnichy v žlutých hábitech. Bylo to úžasné, skoro ráj. Nejvyšší stupeň je opravdu parádní. Ovšem dostat se až sem znamená zdolat několik vratkých můstků a žebříků a párkrát se přebrodit vodou.
Tam jsme se taky převlékli do plavek a zaplavali si. A byla to špica! Jen ty rybičky jsou trošku drzé. Okusují nám prsty, hrozně to lechtá a navíc o tom chutným farangovi řekly i větším kámoškám. No tak to už né, přijít o celý palec bych vážně nechtěl. Je to docela nepříjemné. Takže jsme hledali tůňky bez ryb anebo seděli přímo pod vodopádem. Bylo to super. Rozhodně doporučuji!
Zajímavý postřeh: u třetího stupně musíme zálohovat naši PET láhev (10 BHT za každý kus), a že prý to dostaneme zpátky, až se pak prokážeme lahví s číslem. My máme číslo 28/5 napsané fixem na PETce, tak doufáme, že to nesmažeme při pití. Všechno se pečlivě zapíše do sešitu. Pořádek musí být. Jo a jídlo se tu musí odevzdat celé. Je to opatření kvůli čuňátkům Thajcům, kteří všechno uklízí "na zem" (nebo ve vlaku rovnou z okna). Bílej je totiž vychovanej. A ještě jeden postřeh, týkající se jejich podnikavosti. Při odchodu z parku zděšeně sledujeme prodejce talířků - na každém talířku je ksichtík nějakého faranga... probůh, jsme tam i my!! Ani si nejsme vědomi, že by nás fotili. A hlavně jak to tak rychle stihli vyrobit. No to né dámy, to fakt jako dík, tohle nebereme. Vodopády zavírají ve 4 hodiny až na 1. a 2. stupeň, kde zavírají až v 5.
Pak jsme si chtěli vynahradit o den dříve nevyvedenou jeskyni a zamířili jsme k jeskyni jiné (Phra That), která se nachází v NP Erawan (mimochodem, thajsky to znamená slon). asi 12 km od ústředí parku. Vstupné se zde neplatí, pokud máte vstupenku do parku, tak tentýž den můžete za jedno vstupné navštívit i tuto jeskyni. Jeli jsem asi 11 km do kopce po příšerné silnici a pak šli ještě asi půl kiláku za doprovodu komárů do prudkého kopce, kde borec vytáhnul plynovou (!) lampu, aby nám v jeskyni posvítil. Před zapálením se musí chvíli čímsi pumpovat. Průvodce neumí moc anglicky, má jen naučeno pár slov a frází k popisu krápníků, takže občas řekne anglické označení zvířete, které máme vidět v tom kterém krápníku. Nikde se nezdržuje a cílevědomě postupuje hlavní trasou prohlídky. Vidět bylo velké kulové a tak jsme byli opět jeskyní docela zklamáni. Neviděli jsme ani netopýry, které se nám snažil ukázat. Cesta v jeskyni byla lemována dvěmi provázky nataženými na zemi, jako Ariadnina nit. Vápencová jeskyně je asi 200 dlouhá se stalaktity a stalagmity.
Uháníme k Tygřímu chrámu, ale nestihli jsme to. Přijeli jsme v 17 hodin. Všichni už odcházeli. Zdržela nás ta zatracená jeskyně a taky jsme jeli delší cestou než ráno. Nestačilo ani to, že Radim jel 80 km/hodinu, byl to fičák. Ještě že jsme měli helmy a já sluneční brýle. Rozhodli jsme se neplánovaně zůstat o den déle a vyrazit za tygry druhý den. Ale stálo to za to, i když jsem to chtěl vzdát.
Motorku jsme na noc zaparkovali před ubytovnou. Zamykáme ji řetězem se zámkem, ale normálně tu spousta lidí nechává motorky jen tak nebo zamčené jen klíčkem od zapalování. Akorát helmy jsme si raději vzali na pokoj. Následující den máme v plánu jet k tygrům, takže si necháváme motorku o den déle. V půjčovně, která je pár kroků od našeho penzionu, to nahlašujeme, ale není to ani potřeba - pozdější vrácení znamená jen dodatečné zpětné zaplacení příslušné částky za další dny. Pak jsme se šli najíst k nám do restaurace. Mají velký výběr, výborně vaří a je to celkem levné. Mají dokonce i evropskou kuchyni (vídeňský řízek, pizzu,...). Poprvé jsem si dal polévku „tom yam" (spicy thai soup). Tom yam je ostrá kyselá polévka s kraby, krevetami, kuřetem nebo rybou a limetovou šťávou, chilli, svěžími lístky místních citrusů a aromatickou meduňkou a jiným kořením (čerstvým koriandrem) Dal jsem si malou za 50 THB, ale byla tak velká, že bych nechtěl vidět, co by mi donesli, kdybych si objednal velkou porci. Chuťově byla moc dobrá, ale hodně pálivá, kuřecím masem a k tomu mi donesli rýži. Jako druhé jídlo jsem si objednal kachnu, ale došla, tak jsem měl krevety, sladkou omáčku, okurky, ananas a rajče. Za 50 THB. Tady jsem se od servírky dozvěděl, že se jídlo i polévka dává do rýže, a ne naopak, jako u nás. Hlavně u těch pálivých jídel je to praktické, protože nejlépe zmírňuje pálivou chuť v ústech, vodou to nezaženete, je to ještě horší. Na závěr jsem si dal ještě rumovou zmrzlinu s rozinkami, byla v kelímku, vyrobená v Bangkoku (38 THB). Celkem jsem za večeři zaplatil směšných 138 THB (83 Kč), a najedl jsem se bohatě.
V „7elevnu" si kupuji na snídani opět 3 croissany za 20 THB. Jsme unavení. Když se připlazíme na pokoj, okamžitě usínáme.

 výdaje

Položka	Cena
Půjčení motorky	150 THB (1/2)
Benzín –lpo 27 THB	64 THB (1/2)
Vstup do NP Erawan	200 THB
Vjezd motorky do parku	20 THB (1/2)
Benzín – po 24 THB	62 THB (1/2)
Večeře – Tom Yam	50 THB
Krevety se sladkou omáčkou	50 THB
Rumová zmrzlina s rozinkami	38 THB
3 croissany	20 THB
2-lůžkový pokoj v Jolly Frog GH v Kanchanaburi	200 THB (1/2)
Celkem za den	606 THB

Pátek 2.12.2005 - Prasat Muang Singh, Tygří chrám

Dneska vstáváme v 6:45. Zblajzl jsem croissany a ze všeho nejdříve jedeme na místní autobusové nádraží zjistit, jak nám zítra jede nějaký autobus do Damnoen Saduak. Hned vedle se nachází kancelář TAT (Tourism Authority of Thailand), kde získáváme jízdní řády a nějaké mapky. Ještě nás prosí, ať se jim zapíšeme do knihy návštěv a ohodnotíme, jak jsme byli s jejich službami spokojeni - no jak jinak než "excellent".
Jak jsem předeslal, dnes jsme tedy jeli za tygry do kláštera, ale předtím jsme se ještě stavili v "historickém parku" Muang Singh (Lví město), jsou tam ruiny khmerských staveb. Khmerská říše kdysi (před 800 lety) sahala až sem. Vstupné je 40 THB a pro motorku 20 THB. Nachází se 45 km od Kanchanaburi. Dá se sem dojet i vlakem na zastávku Tha Kilen a potom asi 1,5 km pěšky. Otevřeno je denně od 9 do 18 hodin. Chrámový komplex Prasat Muang Singh je obklopen vodními příkopy a valy.
Nachází se zde pěkná socha Avalókitešvary, který je zde zobrazen v typické podobě s osmi pažemi, ovšem všechny má ulomené. nachází se u hlavní věže neboli prangu, jehož průčelí je obráceno k Angkoru.
Bylo to opět úžasné, takže jsem rád, že jsme tam byli. Dáváme si tady oběd: rýže s masem a zeleninou za 25 THB, kupuju nějaké pohledy a vodu na cestu.
Dobrou perličkou jsou taky naše jeskyňářské pokusy. O třech jsem se již zmiňoval (první s drahým převozem po řece, druhá bez světla a bez baterky, ve třetí u NP Erawan nebylo moc vidět a nestihli jsme tygry) a pak ještě následoval dnešní čtvrtý pokus cestou k tygřímu chrámu. Cestou jsme zase neodolali odbočce k jeskyni Krasae Cave (Tham Krasae), kdy jsme ztratili značení na silnici (oni vůbec většinou nějak valně neznačí, takže člověk se musí furt někde ptát, ale malokdy se co doví, částečně kvůli (ne)angličtině Thajců). První ukazatel byl v angličtině, ale další potom už jen v thajštině. Jeskyni jsme tedy nakonec nenašli, místo toho jsme tápali po různých cestách necestách, přestože jsme museli být už někde kousek, ale místní ve vesnici stejného jména jako jeskyně, nám tvrdili, že tam žádná jeskyně není... Tímto pokusem a po předchozích zkušenostech s tím, co je ve zdejších jeskyních (při osvětlení plynovou lampou průvodce) vidět, jsme se rozhodli další jeskyně již nenavštěvovat. Vzdali jsme to, otočili se a uháněli za tygry, abychom je i dneska nepropásli.
Asi 40 km od Kanchanaburi na silnici č. 323 je budhistický chrám Wat Pha Luang Ta Bua, celý název je Wat Pa Luangta Bua Yannasampanno Forest Monastery, místní jej nazývají Wad Tum Sua neboli Tygří chrám, Tiger Temple, kde chovají různou divou zvěř přímo v prostorách chrámu (je to velký komplex). Co jsem si všimnul, mají tam nějaké srny, jeleny, buvoly, pávy, divočáky, kohouty, kozy a právě i tygry. Mají je v klecích (tygry), ale někdy kolem 13:30 odpoledne je zaženou do takového kaňonu, který je součástí toho budhistického komplexu, a lákají na ně turisty. Vstup byl sice pekelně drahý (300 THB na osobu), ale stálo to za to. A je jich tam dost :-). V tom kaňonu si tam spokojeně hoví, hlídá je asi 10 mladíků a vodí mezi ně na chvíli turisty. Můžete si je pak pohladit, nechat se s nimi vyfotit a nebo taky natočit. Já i kolega jsme tam byli pro velký úspěch každý dvakrát :-), jednou s kamerou a jednou s foťákem, takže jsme s tygry zvěčněni dokonale. Asi to mají chlapíci pod kontrolou, ale hlídají je bedlivě, občas dostane od některého chlapíka tygr přes čumák a když začne řvát a hodně zlobit, vytáhne na něj kovovou tyč a pohrozí mu. Vedle sedí v hábitu budhista a s klidem (a mobilem v ruce) vše sleduje. Bylo to docela zvláštní, přemýšleli jsme, jestli na ně nemá nějaký třeba "uklidňující" vliv, ono to tak totiž působilo. Takže jsem si dnes vlastnoručně a "face to face" pohladil i několik dospělých (!!!) tygrů! Zážitek to byl zajímavý. To každopádně.
Já jsem tam šel zrovna ve chvíli, kdy toho jednoho museli krotit tyčí. No, nesežral mě. Zato když tam byl Radim, už po něm mlsně pokukoval. Hned po něm dva chlapíci skočili a sklidnili ho. Ale zase tak drsné to nebylo, jak to možná teď vyznělo. Hezky si ho hladil (to byl ten, co ho předtím krotili tyčí) a on začal otáčet hlavu k němu. Dva kolem stojící chlapíci se po něm hned vrhli a začali mu hlavu strhávat jinam a odvedli Radima pryč. Za chvíli ho ale k němu přivedli zpět. Vždy nás fotil a natáčel někdo z personálu, takže to máme z první ruky. V průvodci psali, že za focení se ještě platí navíc, ale naštěstí to už bylo v ceně, včetně barevné brožurky. Málem bych zapomněl. Hned u vstupu musíte vyplnit registrační kartičku, kde je jedna docela zajímavá větička, volně přeloženo: „Souhlasím s tím, že chrám nenese zodpovědnost za žádná zranění nebo škody, které já nebo moje osobní věci mohou utrpět" a že vím, že zvířata pochází z divočiny a nemusí být krotká a musím dávat pozor při pohybu kolem těchto zvířat. To mluví za vše. A přesto všechno tam leze taková spousta sebevrahů, jako jsme my.
Pokud Vás to zajímá více, můžete mrknout na www.tigertemple.org. Dozvíte se zde například, že v chrámu je 17 tygrů, z nichž 7 jsou sirotci získaní z divočiny a 10 se jich narodilo již zde. Určitě se všichni ptáte jak to, že tam můžete mezi ně jenom tak jít, určitě jsou zdrogovaní. Opět cituji: „Ne tygři nejsou zdrovovaní ani pod sedativy. Tygři jsou noční zvířata, takže během vedra ve dne spí. Tygří oči jsou lépe přizpůsobené nižším světelným podmínkám, než jejich kořist, takže ji mohou lépe napadnout v noci. To znamená, že jsou více aktivní a loví v noci. Dospělí tygři jsou od přírody línější, kdežto tygří mláďata jsou čilejší, živější, a budou si hrát, pokud není příliš horko. Naopak divoké zvíře, které by bylo zklidněné sedativy, je mnohem nebezpečnější, protže se stanou dezorientováni okolím a všechno kolem nich se stane hrozbou. To v nich vyvolá jejich divoké pudy a pravděpodobněji napadnou. A proč jsou tak klidní. Byli vychováni se soucitem mnichy a vzájemně na sebe působili od té doby, co byli mláďata. Takže si přivykli na člověka a berou ho jako součást svého života. A rovněž jsou zvyklí na lidi, kteří přicházejí do chrámu a focení s nimi je jejich denní rutina. Jako všechna zvířata, včetně lidí, mají chvíle, kdy nechtějí nic dělat a mručí. A to je právě varování, že nejsou spokojení s danou situací. A prý ještě nikdy nikoho nenapadli." Ale jak se říká, vždy ve střehu. V 17 hodin odvádějí tygry zpátky do klecí.
Ještě tam bylo v kleci pár tygřích mláďat (1,5-2 měsíce), kteří si hráli paradoxně s plyšovým tygrem.
Prohlédli jsme si i Compassion Pavilion, který slouží jako chrám kláštera a ukrývá zlatou sochu buddhy vyrobenou z 80 kg zlata. Samotný buddhistický lesní klášter byl postavený v roce 1994.
Kupujeme do naší motorky benzín 2,6 l za 60 THB a vracíme se do Kanchanaburi. Původně jsme chtěli ještě večer se přesunout do Damnoen Saduaku, ať jsme tam ráno brzy než dorazí turisti z Bangkoku, ale jelikož nám při placení zaúčtovala i dnešní noc, protože jsme pokoj nevyklidili do 12 hodin, zůstáváme ještě přes noc a vyrážíme ráno autobusem už v 5:10. To bude zase vstávání. Pak se vracíme do Bangkoku, kde dokončíme jeho prohlídku.
Vracíme motorku, vůbec si ji nekontroluje v jakém je stavu, vrací mi pas a loučíme se. Večeříme, kde jinde než u nás. Dávám si rýži s kuřecím masem, sladkou omáčku, nějakou zeleninu, to vše za 25 THB, pomerančový džus za 22 THB a moji osvědčenou zmrzlinu. Jdeme ještě na Internet, poslat zprávy domů, že ještě žijeme (20 THB/hodinu). V 7elevnu si kupuji Fantu, croissany a pizza šnek.
No, a to bude asi tak zhruba vše. Možná jsem na něco zapomněl (určitě), ale to nejdůležitější je tu. Jo, dneska Radima poprvé píchnul komár (zatímco já už schytal přes deset kousanců), byl to ale komár denní, takže malárie nehrozí, maximálně tak může dostat horečku dengue, ale ta se stejně nedá léčit, takže to nemusí řešit :-) (většinou se to ale přežívá bez komplikací a následků).

 výdaje

Položka	Cena
Půjčení motorky	150 THB (1/2)
Benzín – 2,6 l2,6 l	60 THB (1/2)
Vstup do Prasat Muang Singh	40 THB
Vjezd motorky do areálu Muang Singh	20 THB (1/2)
Voda	10 THB
4 pohlednice	20 THB
Oběd – rýže s masem a zeleninou	25 THB
Vstup do tygřího chrámu	300 THB
Večeře – rýže s masem, sladká omáčka,zelenina	25 THB
Pomerančový džus	22 THB
Rumová zmrzlina s rozinkami	38 THB
1 hodina internetu	20 THB
3 croissany	20 THB
Fanta 1l	26 THB
Pizza šnek	10 THB
2-lůžkový pokoj v Jolly Frog GH v Kanchanaburi	200 THB (1/2)
Celkem za den	771 THB

Pozn. cena benzínu: benzín 91 – 24 THB/litr, benzín 95
– 27 THB/litr

Sobota 3.12.2005 - Plovoucí trh Damnoen Saduak, Nakhon Pathom, Rose Garden, BKK

Mobily nás budí už ve 4 hodiny. To je strašné, chce se mi ještě spát. No co naplat. Věci máme sbalené, klíče necháváme na recepci a jdeme pěšky za tmy na autobusák, protože taxíky jezdí až od 6 hodin. Toho si je vědom i jeden tuk-tukář, který si asi přivstal a nabízí nám, že nás tam odveze za 100 THB, ukecávám ho aspoň na 80 THB. Vozítko bylo celé prorezlé, vpředu pod nohama se mi odchlipoval kus plechu, motor je z motocyklu. Asi 2x chcípl, ale dojeli jsme.
V 5:10 má jet autobus č. 461 do Ban Phe (směr Ratchaburi). Už stojí připravený na nástupišti č. 13. Naštěstí mají na nástupištích cedule, kterým směrem autobusy jedou. Vyjíždíme dokonce o 4 minuty dříve před plánovaným odjezdem, což se v Thajsku moc nevidí. Autobus je bez klimatizace, zato zde hraje thajská hudba. Celé Kanchanaburi projíždíme krokem, aby cestující stačili za jízdy naskakovat. Přece se nebudeme zdržovat zastavováním, vždyť dveře jsou otevřené. U paní průvodčí platíme za jízdu 32 THB, ale lístek nám nedává. Cestou se ještě zastavujeme na benzín, protože to řidič ráno asi nestihl. Z okýnka sleduji čilý obchodní ruch od 5:30. Na ulicích už se připravuje jídlo, pobíhají obchodnící a bosí mniši už si chodí pro svou denní porci ryže. Každodenní obchůzku za almužnou, tzv. binthabat podnikají mniši krátce po rozbřesku, kdy opouštějí wat, aby šli prosit o svou denní porci stravy. Poskytováním jídla mnichům udělají laici dobrý skutek (dána). Mniši smí zkonzumovat jen nabídnutý pokrm, navíc výhradně před polednem. V 7 hodin přijíždíme do Ban Phe, kde musíme přestoupit na minibus č. 1733 nebo 1584. Naštěstí nám paní průvodčí přibrzdila blízko místa přestupu. Máme štěstí, minibus zde už stojí, takže aspoň žádná časová prodleva. Má tam dokonce napsáno Floating Market - Damnoen Saduak. Cesta trvá 20 minut a nakonec platíme řidiči 20 THB za každého. Když je autobus plný, tak další cestující visí za jednu ruku na schodech.
Autobus nám zastavuje přímo u malého přístaviště, kde si necháváme bágly a najímáme si na 1 hodinu loď, která nás proveze po kanálech. Jelikož jsme sami dva, platíme za celou loď 300 THB.
Nasedáme do lodičky a uháníme děsně špinavými kanály. Zajímavým zážitkem je zjištění, že zdejší lidé žijící u kanálů (vodních) si dopřávají ranní očistu oplachováním se (v oblečení) včetně obličeje a zubů přímo vodou z notně špinavých a často i zapáchajících kanálů. Jinde se zase umývá nádobí. Přijíždíme k naší první zastávce – kokosové farmě, výrobně cukru z kokosového mléka. Teda aspoň nám to tvrdí řidič. Ve skutečnosti je tady především shop se suvenýry a pak jakási pec s velikým hrncem, kde se vaří cukerný roztok. Všem tady jde evidentně především o prodej suvenýrů - ten cukr je jen taková parádička navíc. Ani nedostáváme ochutnat skleničku tohodle roztoku, protože nic nekupujeme. Jsme touhle zastávkou spíše otrávení. Nasedáme si zpátky do lodi. A teď už konečně na trh! Nejdříve ještě nabíráme palivo - za běhu řvoucího motoru to přelévají rovnou do motoru lodi. Pak konečně přijíždíme na ten veleznámý plovoucí trh. Tvoří jej bludiště úzkých khlongů (kanálů). V malých dřevěných lodičkách pádlují hlavně ženy, z nichž většina je oděna do tradičních modrých venkovských halenek (mo hom) a na hlavě mají slamáky.
Nabízejí stále to samé - suvenýry, které mají ve všech turistických obchodech po celém Thajsku, ale hlavně nabízejí čerstvé ovoce, zeleninu, koření. Kromě dobře známého tropického ovoce, jako je papája, vodní meloun, mango, několik druhů banánů, liči a ananas, se zde setkáte s celou řadou pro nás neznámeho ovoce. Rozhodně ochutnejte mangostan, který je prý králem thajského ovoce. Jeho lahodná dužina se vám doslova rozpustí v ústech. Hned jsem si ho zamiloval. Dále můžete okusit pomelo, které chutná jako grep (20 THB), ceněný durian s takovými ostny, ale pozor hodně páchne, chlupatý rambutan se sladkou dužinou, guavu, kvajávu (osvěžující a kyselé ovoce, které nejlépe chutná se sladkou chilli omáčkou nebo jako nápoj), longan, takové malé hnědé kuličky, které vypadají jako hrozen malých brambor, má rosolovitou šťavnatou dužinu s příjemnou vůní, je to výborné slaďoučké, jenom jsem od toho hrozně ulepený, pitahayu – růžové ovoce s bílým středem a černými tečkami, jako má kiwi. Chlebovník, podobný durianu, ale větší charakterizuje masitá sladká dužina s pronikavou vůní, tambů, thajská brambora a další, všechno si už nepamatuju. Ovoce se v Thajsku prodává na každém rohu nakrájené na plátky jako občerstvení. Některé ženy prodávají slamáky a občerstvení pro místní i turisty.
U takové staré babky, měla snad 80 let, jsme si dali za 10 THB nějaké kokosové placičky, které měla naservírované v mističkách z banánových listů. Ještě jsme si dal sladkou rýži, zabalenou v banánovém listě. Taky za 10 THB.
Podél kanálu jsou další turistické stánky a když nějaká prodavačka je dost výřečná a oprsklá, tak si naši loď prostě přitáhne hákem ke svému stánku, či loďce a začne nám vnucovat nějaké cetky, například kvákající dřevěné žáby, které mají snad všude. Zajímavý pohled na veškeré to hemžení na vodě se nabízí z dřevěných chodníků, které vedou podél kanálů nebo z mostů. Docela zajímavé, ale už je to hodně turistické místo a i když jsme přijeli poměrně brzy, bylo na kanálech už pomalu více turistů než prodávajících, což je škoda.
Dochází mi peníze, tak se ohlížím po nějaké směnárně. Jenomže bohužel je sobota a všechno je zavřeno. Tak snad mi to vyjde do Bangkoku, kde na Khao San určitě vyměním.
Vyzvedáváme bágly a ve 12 hodin se přesouváme autobusem č. 78 do městečka Nakhon Pathom. Takhle luxusním busem jsme ještě nejeli. Tmavá skla, pohodlné sezení, spousta místa pro nohy... hmm, holt AC pro farangy (air-conditioned=klimatizovaný), a za 35 THB. Autobus nám zastavuje přímo u chrámu Phra Pathom Chedi. V pokladně, kde si kupujeme lístek za 20 THB, si necháváme i naše batohy. Ze všeho nejdříve si dáváme oběd, obligátně maso s rýží za 30 THB a vodu za 5 THB.
Phra Pathom Chedi je nejvyšší buddhistickou stavbou na světě (120m) a patří k nejdůležitějším poutním místům v Thajsku. To jsme si nemohli nechat ujít, když to máme cestou do Růžové zahrady a do Bangkoku. Obcházíme kolem dokola ve směru chodu hodinových ručiček – jak je zvykem u všech buddhistických staveb. Ve vnitřní galerii jsou stolky s židlemi a tabulemi, kde se mladí mnichové v oranžovém rouchu učí buddhostické písmo pálí. Ale podle toho, že většina spí, tak je to asi moc nebaví.
Pozorujeme Thajce jak se nejdřív pokloní, pak zapálí tři vonné tyčinky, pak se třikrát pomodlí a pokloní a pak ještě někteří přilepí plátek zlata na předem k tomu určeného Buddhu. Přikládáním zlatých lístků na sochy Buddhy se prokazuje úcta k jeho učení a je jedním z oblíbených činů přinášejících duchovní očistu. Bločky s plátkovým zlatem koupíte přímo v chrámech.
Obětiny pro Buddhu jsou obvykle symbolické. Lotosové květy ztělesňují čistotu Buddhových myšlenek. Vonné tyčinky po třech zosobňují Buddhu, dharmu (Buddhovo učení) a sanghu (mnišskou obec), zatímco svíčky zase světlo porozumění či poznání. Mnozí Thajci chodí do místních chrámů alespoň jednou týdně. Obyčejně dávají obětní dary Buddhovi, naslouchají zpěvu mnichů a kázání o dharmě a dostávají požehnání. Mohli jsme sledovat na několika místech jak mnich uděluje požehnání. Rodina se těší vysoké vážnosti, a proto starší mnich dává požehnání dětem při obřadu pojmenování dětí, či při svatbě, požehná nový dům či auto, nebo požehná rodině poté, co některému z watů poskytla dar.
Před půl třetí utíkáme na autobusovou zastávku před chrámem. Podle průvodce víme, že musíme nasednout na bus č. 76, 81, 83 nebo 88 směr Bangkok a vysednout u Rose Garden (Růžová zahrada). Jeden dobrotivý Thajec se nás hned ptá kam máme namířeno a zastavuje nám náš autobus č. 76 a vysvětluje průvodčí (thajsky), kam že to vlastně jedeme. Lístek stojí 20 THB. I když průvodčí věděla, kam jedeme, zastavila nám asi o 500m dále než byl vstup do zahrady. Museli jsme nadchodem přejít šestiproudou silnici a vrátit se. A to už víme, že kulturní show (Thai Village Cultural Show), která je exkurzí do thajské kultury s ukázkami thajského boxu, svatebního obřadu, tradičního thajského tance a divadla, kohoutích zápasů aj., která začíná ve 14:45 nestihneme, protože jsme tam dorazili s jazykem na vestě ve čtvrt na čtyři. Ale když jsme u brány zjistili cenu a délku představení, ani jsme toho nijak významně nelitovali. Místo v průvodci uváděné ceny 220 THB, to bylo 400 THB.
Koupili jsme si lístek jenom do zahrady za 20 THB a bágly nechali v pokladně. Jde o rekreační středisko s pěstěnými parky, zahradami a nádhernými květinami. Zrovna zde probíhala nějaká výstava květin a orchidejí. No prostě nádhera.
K pozdnímu obědu jsem neodolal thajské nudlové polévce za 25 THB. Byl to vlastně vývar s nudlemi, kuřecím masem, nějakými asi masovými kuličkami. Do toho mi nasypali chilli, ořechy a cukr. A jedl jsem to hůlkami. Poprvé. Chvíli spolu zápasíme, ale hlad je silnější a já se nakonec taky najím.
O zábavu se nám postarali mluvící papoušci ARA. Říkal Hello, popř. Halo. Ale sviňa jedna, když člověk zapnul kameru, přestal vykládat. Vsadím se, že to dělal schválně. Slyšel jsem kdysi totiž, že ti větší papoušci mají inteligenci srovnatelnou s šestiletým dítětem, takže si umím docela představit, že nás chtěl nasrat a když jsme měli zrovna zapnuté kamery, tak na nás házel bobka.
Zůstává mi v peněžence 80 THB. To mi musí na cestu do Bangkoku stačit.

Mimochodem, Bangkok je de facto název hlavního města Thajska pro cizince. Bangkok – „Vesnice planých oliv" – byl název původní osady na thonburiském břehu. Toto jméno užívají cizinci už od dob francouzské osádky. Správnější název je Krung Thep, což v překladu znamená „Město andělů". To je ale taky nepřesné, protože jsou to jen první dvě slova nejdelšího názvu města na světě. S tím názvem je to totiž docela zajímavé, proto to zmiňuji. Jako zajímavost jsem naskenoval z jednoho průvodce český překlad originálního názvu Bangkoku, tak se můžete taky pokochat :-): "Velkolepé město andělů, Nejvyšší úložiště božských skvostů, Sídlo velké a nepřemožitelné, Velká a významná říše, Nádherné hlavní město královské bohaté devíti vzácnými drahokamy, Nejvyšší místo odpočinku králů a sídlo velkolepého paláce, Boží útočiště a místo pobytu převtělených duchů." A tady je přepis do latinky, jak jsem ho našel na této internetové stránce: http://www.fun-with-words.com/longest_place_names.html
Krung-thep-maha-nakorn-boworn-ratana-kosin-mahintar-ayudhya-amaha-dilok-pop-nopa-ratana-rajthani-burirom-udom-rajniwes-mahasat-arn-amorn-pimarn-avatar-satit-sakattiya-visanukam
No a na téže stránce se můžete dočíst, že údajně správný přepis podle jakéhosi Theppitaka Karoonboonyanana je následující (163 pismen):
Krungthepmahanakornamornratanakosinmahintarayutthayamahadilokphopnopparatrajathaniburiromudomrajaniwes-mahasatharnamornphimarnavatarnsathitsakkattiyavisanukamprasit.
On bude asi problém najít to nejsprávnější jméno v latince, protože thajština má totiž 44 souhlásek, 32 samohlásek a hlavně se vyznačuje tím, že je to tonální jazyk, který rozlišuje 5 tónů a to vše dělá mj. problémy při přepisu do latinky a přepisy jsou pak nejednoznačné. Na což upozorňují v každém průvodci. Zajímavé je to s těmi tóny, protože jedna slabika tak může mít až pět různých významů v závislosti na použitém tónu, což taky rádi v každém průvodci zdůrazňují i s nějakým příkladem. Tak například v průvodci od Rough Guides uvádějí jako příklad větu tvořenou jednou jedinou slabikou vyslovenou čtyřmi různými tóny: "mái mŕi mâi măi" (opět jakýsi přepis do latinky), který v českém překladu znamená "Nové dřevo hoří, že?". Hezké, ne? :-)

Ale to jsem trochu odbočil. Takže se vrátím k naší cestě do Bangkoku. Na doporučení paní pokladní čekáme na autobus č. 84 do Bangkoku, který má jet dle jejich slov v 17:30 prý až na Khao San Rd. (18 THB), což jsme potřebovali. No hned ten první co projel na nás sice zablikal, ale nezastavil.... ale to stejně nemohl být ten správný. Ještě totiž není 17:30 a v Thajsku by nikdo nikdy nevyjel dřív. No a potom tenhle bus byl úplně prázdný a to taky není normální. Zhruba v 17:40 ale jede ten pravý, zastavuje nám a my sedáme na VIP místa přímo naproti řidiči - máme pěkný výhled na všechny drátky v okolí "řídícího" centra a taky na samotnou práci nohou pana řidiče - spojka je dlouhá asi půl metru.
Cesta nočním Bangkokem byla velice zajímavá. Takový provoz jsme ještě neviděl. Respektování nějakých silničních pravidel asi neznají, no prostě Saigon. Každý se dere jak může, motorkáři se vtlačí úplně všude. Chceme na mapě sledovat, kudy jedeme, abychom poznali, že už jsme v cíli, ale je to problém. Mapa je špatná - trasy nejsou vyznačeny čárami, jen číslem autobusu na místě zastávky. Autobus ale staví kdekoliv, kde na něj někdo mávne, a nestaví na zastávce, když tam není kvůli parkujícím autům místo. Očima lovíme jména ulic, která jsou naštěstí často v latince, a hledáme se na mapě. Díky zácpám jsme jeli hodinu a třicet minut. Konečně vystupujeme. Jenomže průvodčí asi nepochopila kam chceme jet a k našemu zděšení nás autobus vysadil na druhém konci města ve čtvrti Klong San za mostem Memorial Bridge. Zvažujeme co dál, buď zkusit štěstí jiným busem, poznamená opět se trmácet s báglama a nebo zkusit taxi, resp. tuk-tuk. Bereme tuk-tukáře. Hned na vstupu se ptáme kolik by to bylo na Khao San. Prý 100 THB pro oba. No dobře, bus by sice byl asi desetkrát levnější, ale když není zbytí. Pro jistotu mu na mapě ukazujeme kam chceme, vypadá to, že rozumí. Doufejme. Tuk-tuk je typické, poněkud vratké (na 3 kolech), ale celkem pohodlné vozítko vhodné na kratší cesty. Nevýhodou je, že jsou tyto tříkolky příliš hlučné, a že jste vystaveni výfukovým plynům a smogu bangkockých ulic. Ale jinak je to velmi zábavný dopravní prostředek-nejsou tak upjaté jako taxíky a řidiči se nezdráhají používat pololegálních manévrů, aby se vyhnuli zácpám v ulicích. Občas jsme měli pocit, že vypadneme jak řezal zatáčky a kličkoval mezi auty. Přece se nebude zdržovat. Navíc s řidičem tuk-tuku se nedomluvíte dobře anglicky. A hlavně, cenu si domluvte vždycky předem. No ale měli jsme štěstí, vysazuje nás na Khao San, kde už to důvěrně známe. Ze všeho nejdřív hledám směnárnu. Je jich tady otevřeno spousta. Měním dalších 200 doláčů (kurz 41,09). Hned jsem si koupil 7UP a chlazený zelený čaj. Vydáváme se sehnat ubytování, není to pro problém, je tady toho spousta. Ale ouha. Neuvědomili jsme si, že 5. prosince, což je za dva dny, jsou narozeniny krále, takže skoro všechny guest housy byly obsazené. A když už někde bylo volné místo, tak buď to bylo pekelně drahé, nebo děs a hrůza. Radim hlídal bágly a já lítal více jak hodinu a zháněl nocleh. Nakonec jsem sehnal, sice dražší, než jsme měli představu, Popiang House za 350 THB/noc, ale lepší než spát na ulici. Zato to bylo velmi pěkné, velký pokoj s dvěma postelema, čisté povlečení, akorát podlahu asi pěkně dlouho nevytírali. Koupelna se sprchou a teplou vodou, což už jsme se těšil po celém dni, větrák, klasické WC, toaletní papír, ručníky, deky. Akorát chybí umyvadlo, které je na chodbě. Jsme ve 3. patře, ale je tady úplný klid, je to bokem od rušné ulice Khao San. Ještě večer jsme naštěstí zjistili, že větrák používáme nesprávně – stupeň 3 byl ten nejpomalejší a v pokoji začínalo být nedýchatelno. Plácl jsem, že by mě fakt zajímalo, jak ten větrák ještě zpomalí, když tam dám 1 a ono ejhle – to je ten nejsilnější stupeň, výkonem připomínající startující vrtulník. Takže v pokoji bylo nakonec příjemně. Vybalujeme batohy, protože se tady pár dní zdržíme. Je tady jenom taková malá skříňka. Radim si šel ještě koupit pivo a mě croissany na snídani. Poprvé mě bolí nohy, přesnějí lýtko a mám puchýře z toho běhání a hledání ubytování. Jsem rád, že ležím.

výdaje

Položka	Cena
Tuk-tuk v Kanchanaburi na autobusové nádraží	80 THB (1/2)
Bus č. 461 Kanchanaburi-Ban Phe	32 THB
Minibus č. 1584 Ban Phe-Damnoen Saduak	20 THB
Pronájem lodi na plavbu po kanálech	300 THB (1/2)
Kokosové placičky	10 THB
Pomelo – ovoce podobné grepu	20 THB
Sladká rýže v banánovém listě	10 THB
Autobus č. 78 Damnoen Saduak-Nakhon Pathom	35 THB
Vstup Phra Pathom Chedi	20 THB
Oběd – maso s rýží	30 THB
Voda 1l	5 THB
Bus č. 76 Nakhon Pathom-Rose Garden	20 THB
Vstup do Rose Garden (Růžová zahrada)	20 THB
Thajská nudlová polévka v Růžové zahradě	25 THB
Autobus č.84 Rose Garden-Bangkok	18 THB
Tuk-tuk od Memorial Bridge na Khao San	100 THB (1/2)
7UP 1,5l	26 THB
Zelený čaj 0,5l	20 THB
3 croissany	20 THB
2-lůžkový pokoj v Popiang House v Bangkoku	350 THB (1/2)
Celkem za den	746 THB

Neděle 4.12.2005 - Víkendový trh Chatuchak, Samut Prakan– krokodýlí farma

Dnes vstáváme v 6 hodin. Máme namířeno na víkendový trh v Chatuchaku, který se koná pouze o sobotách a nedělích. Z hlavní ulice Rajdamnoen Klang od Památníku demokracie tam má jezdit městský autobus č. 509, 3, 39, 2, 59. Trh se koná na obrovském prostranství poblíž autobusového nádraží Northern Bus Terminal – Moh Chit 1 na severním okraji Bangkoku. V 7 hodin už přijíždí jeden ze zmiňovaných busů. Nastupujeme. Městská doprava je zde hodně levná, lístek stojí 16 THB. Nejen, že se motáme v zácpách, ale ještě ke všemu v ulicích plných smogu probíhá nějaký maratón. Celá doprava je zastavena a všichni čekají až přeběhnou všichni závodníci. Připadá mi to, jako by to snad běžel celý Bangkok. Nemá to konce. Když už to vypadá, že snad pojedeme dál, vynoří se od někudy cyklistický závod. Motorkářům už dochází nervy, tak začínají kličkovat. Po 15 minutách se naštěstí policisté umoudřili, přerušili běh, aby se pár šťastných jedinců mohlo přejet. Mezi nimi je naštěstí i náš autobus. Takže i když to na začátku vypadalo, že tam budeme stát celé dopoledne, tak v 8 hodin už nás autobus vyplivuje na trhu. Překvapivě rychle na to, jak je to daleko.
Nakupování mezi šesti tisíci stánky s nabídkou všeho možného je opravdu zážitek. Je to největší trh v Thajsku. Zabírá plochu pěti fotbalových hřišť. Trh má 24 vstupních bran a je rozdělený do sekcí podle toho, co se kde prodává. Aby jste se lépe orientovali, existuje dokonce mapa tržiště! Neustále se tu tlačí davy nakupujících. Seženete zde úplně všechno, oblečení, například rifle za 100 THB (60 Kč), starožitnosti, nábytek, knihy, potřeby do domácnosti, suvenýry. Část vyhrazená květinám skýtá ideální úvod do thajské flóry. Kupuji si nějaké cibulky lilií a jedné neznáme květiny, jsem zvědavý jestli mi doma vykvetou. O jídlo tu není nouze, všude najdete stánky s občerstvením, kde si můžete dát levné pat thai, neboli smažené nudle sněčím, ať už masem, vajíčkem, zeleninou, vajíčka pečená na dřevěném uhlí, plněné sladké palačinky-pancake, ale jsou hodně mastné, lepkavou rýži v banánových listech, grilované banány, masové kuličky na špejli. Můžete si dát šťávu z čerstvě vymačkaných mandarinek, i když thajci to nazývají „orange juice", kokosové mléko přímo z kokosu, ale samozřejmě také různé mořské plody, polévky aj. Dávám si ledovou tříšť z borůvek (20 THB), ale měli také jahody, kiwi, ostružiny a jiné ovoce. Kromě jiného tu narazíte i na rozsáhlý úsek živých zvířat. Dnes už tu pravděpodobně nenajdete žádný ohrožený druh. V roce 1991 trh dostal přezdívku „supermarket s divokými zvířaty", kdy se zde daly sehnat dokonce tygří a lví mláďata, vzácní gibboni bělorucí, zoborožci, aj. Možná Vás dnes upoutají jako mě miniaturní létající veverky, které se krmí mlékem z kapátka, ovšem paní nechtěla abychom si je fotili. Především jsou zde k sehnání psi (pes cca 2000 THB), kočky, ptáci, želvy, králíci, kuřátka aj.
Ale zažili jsme tady zajímavou věc. Doslova, s prominutím, "stádo" budhistických mnichů, kteří pochodovali tržištěm a vybírali od lidí milodary. Oni to dělají každé ráno a dary sbírají do k tomu speciálně určených misek. Někdo dá jídlo, někdo vodu, někdo peníze, někdo něco jiného, záleží. No, ale to, co jsme viděli v Chatuchaku, to byla opravdu oranžová organizovaná mafie. Jak jsem už naznačil, šlo "stádo" mnichů, několik desítek, možná 50, nevím, ale moc, něco vybrali od lidí, sotva kolem nich prošli, to co vybrali, hodili do pytle lidem, kteří stáli opodál a byli s nimi spřízněni. A když byl pytel plný, hodil se na dodávku, která jela přímo za tím stádem. To jsem fakt nechápal a přišlo mi to až trapné od těch mnichů, že takhle zneužívají náboženství k těmto účelům.
Lidé jsou tu opravdu pobožní, u každého zpodobnění Buddhy se zastaví a pomodlí, takže jsou to už takoví zajatci víry, nebojím se říci. Mnišská obec (sangha) je totiž uznávanou institucí, jež se ve společenském žebříčku nachází hned za královskou rodinou. Tož tak je to s buddhismem v Bangkoku očima středoevropana.
Z tržiště máme namířeno na krokodýlí farmu. Nejrychleji se sem dostanete nadzemní dráhou BTS Skytrain a dále autobusem.
V 11 hodin jdeme na zastávku Skytrain N8 (Mo Chit). BTSka je mnohem rychlejší než autobusy, ale taky patří k nejdražším způsobům dopravy v Bangkoku. Jízdné se pohybuje od 10 do 40 bahtů podle vzdálenosti a je v provozu od šesti hodin ráno do půlnoci. V současné době jsou v provozu dvě linky, linka Sukhumvit Line a Silom Line. Jízdenky se kupují v automatech na každé zastávce. Kupujeme si tedy lístek podle mapky zastávky CS (Central Station) na Siam Square – 30 THB. Posléze jsme zjistili, že jsme mohli pokračovat až na končnou zastávku E9 (On nut), ale to by nás stálo dalších 35 bahtů, kdybychom to koupili najednou tak 40. To je rozdíl. Při vstupu vsunete lístek do vstupní brány, ale musíte si ho vzít, jinak se nedostanete ven. Při východu z dráhy ho totiž musíte znovu vsunout do brány. Lístek na jednu jízdu je pohlcen, pokud máte lístek na více jízd, tak se Vám vrátí. Vozy jsou perfektně klimatizované, zastávky hlásí v thajštině i angličtině. Je odsud nádherný pohled na město, protože dráha jezdí na vysunutých pilotách.
Vystupujeme tedy na Siam Square. Jsou zde obrovská nákupní střediska, restaurace západního stylu, kina, moderní supermarkety, mrakodrapy, zábavní podniky. V „7elevnu" si kupujeme hot-dog za 25 THB. Ten jsme si oblíbili. Dostanete rohlík a párek a pak si ho sami naplníte zeleninou, cibulí, rajčaty, chilli, hořčicí a kečupem co hrdlo ráčí. Hledáme zastávku autobusu, který by nás odvezl do města Samut Prakan neboli Pak Nam. Odchytí nás jeden Thajec a ptá se kam jdeme. Do Samut Prakan, říkáme. On nám říká, že tam jede autobus 25. Tvrdí, že je policista, ale zrovna dneska má volno, a že nám chce pomoct. S touto frází jsme se setkali ještě hodněkrát, připadalo mi to, jakoby každý v Thajsku byl policista, který zrovna ten den není ve službě. Říká nám ať se zastavíme v kanceláři TAT (Tourism Authority of Thailand - státní kanceláře pro turisty, kde se často získají mapy zdarma a cenné informace, někdy ale tendenční podle provizí od obchodníků), že to není daleko. Hned nám zastavuje tuk-tukáře a domlouvá nám „thajskou cenu", tedy cenu jakou mají thajci a ne cizinci :-), tedy 20 THB pro oba. Opravdu to nebylo daleko. Řidič nás dovádí až dovnitř (aby bylo vidět, kdo nás přivedl - kvůli provizím). Vcházíme a ptáme se na cestu ke krokodýlí farmě. Úřednice nám nabídne vodu, vytáhne mapu a vysvětluje nám, že by bylo lepší než tam jet sami, tak organizovaně zítra, že budeme mít vstupné za thajské ceny. To se nám nějak nezdá. Chceme nějaké pořádné mapy Bangkoku a severního Thajska kam se chystáme. Když nepochodila s krokodýly, tak se vyptává kam máme namířeno dále. Hned nám cpe různé zájezdy a treky na severu. Že ona to má nejlepší a nejlevnější, než když si to budeme shánět na místě sami. Naštěstí víme o provizích, které tito úředníci dostávají od ubytoven, hotelů, cestovních agentur apod., takže tuto informaci bereme s rezervou a nakonec říkáme, že stejně chceme cestovat na vlastní pěst. Když si chceme nechat mapu, kterou nám předtím nabízela, bere nám ji - bez provizí žádná mapa. Hlavně, že jsme se ji zbavili, ale nic jsme se nedozvěděli. Příště už žáden TAT.
Autobusem č. 25 se za 18 THB přesouváme do města Samut Prakan neboli Pak Nam, odkud jedeme tuk-tukem za 20 THB ke krokodýlí farmě Samutprakarn Crocodile Farm & ZOO. Cizinci platí vstup 300 THB, zatímco místní 150 THB (aspoň v tom baba měla pravdu, že bychom asi něco ušetřili). Dostáváme plánek areálu s rozpisy časů jednotlivých show. Jedná se o největší krokodýlí farmu v Thajsku a údajně i na světě (více než 100.000 krokodýlů). V chovném oddělení můžete sledovat proces líhnutí a různé etapy vývoje narozených mláďat. Většina zvířat se chová na prodej. Někteří z plazů zde chovaných pak poslouží jako materiál na kabelky, peněženky, kufříky, boty, které se prodávají přímo na místě vyrábějí a prodávají.
Nejdříve navštěvujeme opičí show, kde opice počítají, tancují, zpívají a skáčou přes oheň. To se líbilo hlavně dětěm.
Ale nejpozoruhodnější byla krokodýlí show, kde dva borci se nechali zavřít do prostoru o velikosti cca 30 x 15 m s asi tak dvěma desítkama krokodýlů a začali s nimi dělat věci, že zrak přecházel. Úplně v pohodě třeba vešel do vody mezi houf krokodýlů, jednoho si vybral, chytnul ho za ocas o dotáhnul ho doprostřed plácku, kde bylo sucho (kolem dokola jinak byla relativně mělká voda). Tam ho začal dráždit a donutil ho otevřít hubu. Když ji pak otevřel, strčil mu do ni ruku a čekal, nechápu jak to dělal, přesně na okamžik, kdy krokodýl sklapne ústa. Těsně předtím pak vytáhnul ruku, takže krokodýl klapnul naprázdno. Bylo to prostě na desetinu vteřiny vypočítané přesně. Nechápu, fakt nechápu, co s těmi zvířaty dělají, že to takhle pokaždé vyšlo. Během show to předvedl několikrát a šli jsme na to ještě jednou a pokaždé mu to vyšlo.
Podobně mu to vyšlo, když v jednom z vrcholných čísel strčil krokodýlovi do tlamy hlavu.
Prostě nad tím zůstává opravdu rozum stát. Nebo nacpal krokodýlovi do tlamy papírové bankovky, které tam lidé naházeli a ty mu pak holou rukou z tlamy vytáhnul. Navíc mu ruku strčil až do chřtánu, přes nějakou záklopku, nebo co to tam ten krokodýl má.
Ale všiml jsem si, že si ho musel vždycky nějak seštelovat, tyčí, párkrát klapnul. Později jsem zjistil, že ho hladí tou tyčí po tváři jako při páření a potom jsou zhypnotizováni. Jo a políval ho vodu, asi když je suchý je nervózní. Podobně dráždil krokodýla, když s nim točil dokola, jak ho držel za ocas a krokodýl se ho přitom snažil zakousnout, což vždy skončilo tak, že se maximálně tak málem zakousnul do svého ocasu (krokodýl :-). Jednou jsme ale viděli, že to možná nemuselo dopadnout nejlíp, když "krokodýlí toreador" málem uklouznul na kluzkém povrchu jeho arény. Naštěstí se ale nic nestalo. V úplném závěru pak oba dva zápasníci si vybrali každý jednoho krokodýla a toho chytli do silných paží a zvedli celé krokodýlovo tělo čumákem nahoru.
Po show bylo možné se s krokodýlem za 100 bahtů vyfotit, ale do toho jsme nešli, zase nemusíme mít všechno, třeba ukousnutou ruku. To by byla fotečka.
Další zajímavá podívaná bylo krmení krokodýlů. Už nevím za kolik bahtů si můžete koupit na udici půlku syrového kuřete a ze shora dráždit krokodýla. Někteří si to hezky užívali. Pěkně si vyskakoval. To byla podívaná. Nechtěl bych tam spadnout. Jinak v celém areálu jsou takové dřevěné chodníky a pod nimi se povaluje několik tisíc krokodýlů. Ani nemyslím na to, kdyby tam člověk spadl. Vypadají sice jako mrtví, ale opravdu tak jenom vypadají.
Mají zde i největšího a nejstaršího krokodýla chovaného v zajetí. Jmenuje se Yai, měří 6 metrů a váží 1114 kg. Bohužel jsme ho nenašli. Ale zato jsme viděli krokodýly albína. Kromě toho jsme navštívili sloní show, bylo to hezké, ale hodně komerční. Chudáci sloni se stavěli na hlavu, nebo jezdili na kole, či lezli po tenkých lanech a ještě se otočili, nebo tančili disko.
Jinak zde chovají různé kočkovité šelmy, želvy, hady (zrovna jeden rdousil kuře), velbloudy, opice a jiné.
Ochutnali jsme durian. Smrdí hnusně, ale má být lahodný. Ve skutečnosti je to blemtavý, sice sladký, ale tak hnusně, slizce. Zvedá se nám z toho žaludek, to fakt nejde jíst. Je to hnus. Má chuť po česneku. Víckrát bych si ho nedal a navíc je hodně drahý, 4 kousky stály 120 THB. Měla i můj oblíbený mangostan, ale za 10 ks chtěla 100 bahtů, tak to jsem odmítl, když už vím, jaké jsou tady ceny. Nakonec večer si kupuju mangostan hned vedle našeho hotelu, kde má kilo za 60 THB (5 ks tedy za 20 THB).
V 18 hodin se přesouváme dodávkou songthaew (přeplněnou), kde tentokrát i Radim stál na schodech do Pak Namu. Projevujeme se jako staří ostřílení cestovatelé, když se před vystupováním zvedám ze sedadla a zvoním si o zastavení (zvoneček jsem našel po usilovném pozorování Thajců, kteří vystupovali před námi). S námi se "svezli" i ostatní farangové v buse. Když chce člověk totiž vystoupit musí si zazvonit, jinak má smůlu. Díváme se kolik místní platí řidiči, takže i my dáváme každý 7 bahtů. Vystupujeme hned vedle trhu, tak si ho procházíme. Kromě ovoce a zaleniny, zde mají různé mořské potvory, kraby, olihně. Na počkání vám vykuchají kuře, nebo zabijí rybu (palicí po hlavě). Některé ryby utekly a tak se válely po zemi. Jinak, dalším střípkem do thajské mozaiky je zdejší zachazení s ledem. Když jsme byli v Bangkoku, koupili jsme si na tržnici Chatuchak ledovou tříšť, i přes různá doporučení nejíst a nepít zdejší led apod. Prostě jsme to "riskli". No a dneska večer v zadní části trhu jsme pak viděli, jak zdejší manipulují s ledem. Led se zde (aspoň to, co jsme viděli) vozí na korbě nákladního auta, odkud se normální klasickou lopatou shazuje do větších modrých kádí, z nich pak dál putuje do menších a menších kádí, až se nakonec dostane na stůl spotřebitele třeba v podobě ledové tříště :-). No, tuhle ledovou tříšť jsme naštěstí přežili bez úhony. Jinak na tom chladí ryby a mořskou havěť. V marketu si kupuju Pepsi za 26 THB a Hot Dog za 34 THB.
Autobusem č. 25 (7 THB) se tentokrát přesouváme na nástupní zastávku E9 On Nut BTSky v rámci urychlení přepravy po městě. Jedeme za 35 bahtů na zastávku Central Station. Vše konzultuji s průvodcem, vycházíme hlavním vchodem a dáváme se protější ulicí hledat zastávku autobusu č. 15, který jezdí na Khao San. Přecházíme ulici a máme štěstí. Na zastávce je uvedeno i číslo našeho busu. Neustále tu zastavují busy č. 8, 25, 29, 40 ale ten náš nikde. Po asi patnácti minutách ale 15 přeci jen přijíždí a my se ženeme dovnitř. Paní průvodčí nám evidentně nerozumí ani slovo, ale říká si, přistoupili a tak snad vědí kam jedou. Jízdenky stojí 6 BHT. Trasu sledujeme na mapě a tak si u Památníku demokracie zvoníme a vystupujeme akorát – do naší uličky je to pár metrů. Kupujeme si naše oblíbené noodles, byly výborné a zatím nejlevnější jídlo, co jsme doposud měli, 10 THB (6 Kč). V 7elevnu si ještě kupuji vodu za 13 bahtů a jdeme na pokoj. Je třeba si odpočinout na další den. Kotníky mám celé nateklé.

výdaje

Položka	Cena
Městský autobus z Khao San na trh Chatuchak	16 THB
6 cibulek lilií a 1 cibulka neznámé květiny	120 THB
Borůvková ledová tříšť	20 THB
Dárky – 7 ks hůlek na jídlo po 10 bahtech	70 THB
Dárky – 7 ks opěrek na hůlky po 5 bahtech	35 THB
BTS Mo Chit – Central Station	30 THB
Hot dog v „7elevnu“	25 THB
Tuk-tuk ze Siam Square do TATu	20 THB (1/2)
Autobus č. 25 do Samut Prakarn (Pak Nam)	18 THB
Tuk-tuk z Pak Namu ke krokodýlí farmě	20 THB (1/2)
Vstup na krokodýlí farmu	300 THB
Durian (4 ks)	120 THB (1/2)
Mangostan (60 THB/kg) – 5 ks	20 THB
Dodávka songthaew do Samut Prakarn	7 THB
Pepsi 1,25l	26 THB
Hot-dog	34 THB
Autobus č.25 z Pak Namu na BTS (On Nut)	7 THB
BTS – On Nut-Central Station	35 THB
1 jízdenka navíc (BTS) na památku	10 THB
Autobus č. 15 – Central Station-Památník Demokracie	6 THB
Nudle	10 THB
Voda 1l	13 THB
2-lůžkový pokoj v Popiang House v Bangkoku	350 THB (1/2)
Celkem za den	1057 THB

Pondělí 5.12.2005 - Thonburi, Wat Arun, Wat Pho, Grand Palace, Muzeum královských lodí, Nonthaburi

Ráno jsme probuzeni kolem šesti. Před sedmou jsme vyrazili do ulic velkoměsta. Kousek od ubytovny jsme si zastavili tuk-tuk. Chtěli jsme k přístavišti lodí u mostu Memorial Bridge, který je kousek od bývalé Portugalské čtvrti, kde jsme chtěli dnešní den zahájit. Původně chtěl 100 THB, ale nakonec jsme se domluvili na 40 bahtech. Zavezl nás k nějakému přístavišti vodní MHD na řece Chao Phraya a řekl, že tady jsou lodě. Zdálo se nám to nějaké krátké, ale co, je místní, tak to zná, ne? Říkali jsme si. Zaplatili jsme mu 40 bahtů a odjel. Nakonec jsme zjistili, že jsme asi 5 minut pěší chůze od Khao San, takže nás pěkně napálil. Syčák jeden.
Lodní dopravu zajišťuje společnost Chao Phraya Express Boat.
Expresní lodě jsou dlouhé štíhlé lodní „autobusy", které rychle brázdí řeku Chao Phraya v obou směrech. Lodě jsou označeny barevnými vlaječkami.
Jedeme lodí ze zastávky Phra Athit, odkud jezdí lodě bez vlaječky, to znamená, že zastavují na každé zastávce. To aby se nám nestalo, že budeme kroužit po řece sem a tam a náš kýžený cíl vždy mineme. Ostatní lodě mají na zádi barevné vlaječky a podle nich staví jen někde (na příslušných zastávkách jsou odpovídající praporky). Lodě přistávají a vyplouvají velice rychle, manévr řídí píšťalkou "plavčík" na nekryté zádi, kudy se také během pár sekund nastoupí a vystoupí, zdržení je minimální. Platí se po vyzvání během plavby. V některých přístavištích jsou dokonce pokladny.
Nejlevnější loď stojí 9 THB (asi asi 5,40 Kč), nejdražší 32 THB ( asi 19 Kč). Zjistili jsme výhody zdejší lodní dopravy. Je to levná, příjemná a rychlá alternativa jiných způsobů dopravy ve věčně zacpaném Bangkoku. V Bangkoku (jako asi v celém Thajsku, co zatím pozorujeme) je totiž neuvěřitelně rušný provoz (třeba v onom Bangkoku jsou prakticky po celý den plné všechny jízdní pruhy ve všech možných i nemožných směrech, a jak jsem psal dříve, není asi úplně neobvyklé, že v jednom směru je i 6 pruhů). Doveze vás to skoro kamkoliv v Bangkoku podél hlavního toku řeky Chao Phraya a pak už se na konkrétní místo dopravíte jedním z četných druhů dopravy (autobus, songthaew, motorka, rikša, tuk-tuk, metro, nadzemní dráha, ...). Už jsme vyzkoušeli téměř všechny (kromě metra).
Když tak ještě píšu o těch cenách, Radim si vyhlásil takovou soukromou soutěž o nejlevnější zboží v Thajsku. Respektive o to, jak nakoupit co nejvíce za co nejméně peněz. Horkými kandidáty jsou thajské nudle coby oběd ve stánku na ulici za 10 THB (6 Kč), doprava autobusem přes kus Bangkokou za 6 THB (3,60 Kč), převoz přes řeku Chao Phraya na druhý břeh za 3 THB (1,80 Kč), pohlednice za 2 THB (1,20 Kč), či jakési ovoce za 1 THB (0,60 Kč), tu ovšem nevím, za jaké to bylo množství. Každopádně jsou to pro nás legrační ceny.
V přístavišti pozorujeme jednu Thajku, jak v pytlíku s vodou přináší nějakou rybku. Chvilku se modlí a potom rybku pouští do řeky. Kdesi jsem četl, že někde Thajci pro zvýšení šance na štěstí i do budoucnosti si mohou koupit malého ptáčka, kteří jsou namačkáni v celých hejnech v klecích. Ptáčník přemístí požadovaný počet zajatců do maličké klícky, odkud pak „zákazník" tvorečky vypustí na svobodu, čímž vykoná dobrý skutek. Možná to bylo něco podobného.
My jedeme k mostu Memorial Bridge (Saphan Phut) za 9 THB. Nejdříve procházíme kolem chrámu Wat Prayoon ve čtvrti Thonburi. Wat Prayoon, je pěšky asi 2 km od Wat Arunu, dle průvodce po proudu řeky, dle mého pozorování proti proudu. Jen tak pro zajímavost Thonburi bylo 15 let mezi pádem Ayutthayi a založením Bangkoku hlavním městem Thajska. Procházíme velmi chudými čtvrtěmi a také někdejší Portugalskou čtvrtí, kde vidíme první katolický kostel v Thajsku, Santa Cruz.
Nachází se zde chatrče postavené ze všeho co je po ruce (taktak, že se nezhroutí do kanálu). Nahlížíme lidem do baráků, ale vůbec jim to nevadí, div jim neprocházíme obývákem.
Pozorujeme jednu místní ženu jak se sprchuje. No sprchuje, není asi to správné slovo. Zkrátka přes oblečení se mydlí a polévá kýblem. Jiní zase sypou odpadky z okna přímo do kanálu.
Wat Arun, chrám ranních červánků (nebo také Chrám jitřního úsvitu, v thajštině znamená arun úsvit) je skvostnou dominantou Bangkoku. Je to ohromná mozaiková pagoda, nejvyšší ze všech. Vstupné za dvacku.
Vystoupit po schodech na nejvyšší prang se nedá pro mřížová vrátka, která přístup uzavírají. Na mříži je cedulka, varující, že postihem za stoupnutí si na vrátka při focení bude zabavení filmu. Nejhezčí pohled na chrám je od řeky (možná taky proto je vyobrazen na desetibahtové minci a v logu TATu).
Hlavní práng (věž) i čtyři věže, které ho obklopují, jsou zdobeny složitými ornamenty z pestrobarevných porcelánových střípků. Jednotlivé úrovně podepírají sochy mytických postav, například démoni jakšové či půvabné létající bytosti kinnari.
Chrám Wat Arun je jeden z nejkrásnějších, které jsme v Thajsku viděli a určitě by si ho nikdo neměl nechat ujít.
Expresní lodě doplňují přívozy, které převážejí cestující z jednoho břehu na druhý. Za 3 bahty se přesouváme na druhou stranu, na zastávku Tha Tien. Mají zde nejlevnější pohledy snad v celém Thajsku. Malé za 2 a velké za 4 bahty. Tak jsem si jich koupil hned asi 22. Navíc prodavač byl tak důvěřivý, že tam měl misku, do které se mu měli hodit peníze. Ani si pohledy nepřepočítával, o penězích ani nemluvím. To je důvěra! Nemohli jsme zklamat jeho důvěru. Dávám si pečené banány na grilu za 10 THB (různé druhy).
Nejdříve směřujeme k chrámu Wat Pho. Zastavuje nás tuk-tukář a tvrdí, že Wat Pho i vedlejší Grand Palace se otevře až ve 13 hodin, ať tam nechodíme, a že nás zaveze jinam. Samozřejmě to nebyla pravda, chtěl jenom ryto. Celý areál kypí životem, je totiž státní svátek a všichni mají volno. Platíme vstupné 20 THB.
Chrámový komplex Wat Pho se nám moc líbí. Je to nejstarší chrám v Bangkoku a je starší než město samo, byl založen v 17. století. Jsou tu mozaikové pagody, které jsem ještě neviděl – nádhera. Z takových pagod je tady udělaný skoro „les".
No a taky ohromný, pozlacený, ležící Buddha, dlouhý 46 a vysoký 15 metrů. Je to jedna z často zobrazovaných Buddhových poloh - tato symbolizuje Buddhu před smrtí (většinou říkají před vstupem do nirvány). Svatyně je sotva větší než socha. Je to fuška dostat ho najednou do hledáčku foťáku. Maximálně se Vám tam vejde jen jeho zářící, pětimetrový úsměv.
A to nemluvím o chodidlech vykládaných perletí a pravými perlami. Najdete na nich 108 posvátných znaků lakšana, tedy příznivých znamení, podle kterých se pozná skutečný Buddha.
Obcházíme ho kolem dokola. Za 20 THB si můžete koupit mističku s drobáky (satangy). Ty pak vhazujete do ocelových džbánů podél zadní stěny (je jich tu 108). Vložíte-li to poctivě do každého džbánu, prý Vás čeká dlouhý život a šťestí. Už jsem si toho všiml i v jiných chrámech. Procházíme si celý komplex kláštera a lezeme i do postranních chrámů – je tam klid, ticho a krásně. Spousta zlatých buddhů.
V chrámu trávíme dlouhou dobu, protože je opravdu nádherný. Určitě si všimnete velkých kamenných soch, z nichž mnohé mají komické západní rysy, široké klobouky, velké nosy a vousy. Tyto sochy se používaly jako zátěž na lodích dovážejících rýži z Číny.
Chrám byl první thajskou univerzitou a dosud je centrem tradiční medicíny, především proslulých thajských masáží. Můžete si masáž nechat udělat (tzn. nechat se polámat) nebo se jí naučit v kurzech, které tady pořádají v thajštině nebo v angličtině.
Pomocí průvodce se seznamujeme s hlavními typy staveb v klášterních komplexech (wat znamená klášter):
čedí (that) - věž zhruba tvaru vysokého kužele, sloužící k uchovávání ostatků významné osoby (krále) nebo relikvií Buddhy (pramen vlasů, úlomek kosti)
bot – neboli modlitební síň je vyhrazena převážně mnichům, připomíná viharn, ale obklopují jej posvátné hraniční kameny bai sema (vymezují posvátné území botu), uvnitř je často umístěna hlavní socha Buddhy ve watu,
viharn – shromažďovací síň, prostor (budova) v klášteře určený laikům, podobná botu, ale obvykle je větší a není ohraničena hraničními kameny, v jednom watu může být více viharnů
prang - centrální věž khmerského chrámu; i zde bývají ukryty ostatky.
Po pravdě řečeno, po celou dobu v Thajsku jsme měli jasno jen v tom, co je to čedí, ovšem splývalo nám s prangem. Rovněž rozdíl mezi botem a viharnem jsme neuměli rozpoznat.

Poblíž chrámu se rozkládá Sanam Luang („pole králů" nebo taky „královský pozemek"), velké prostranství, které slouží jako shromaždiště při státních příležitostech a ceremoniích. Relaxujeme na trávě. Paní nám dokonce nabídla svou matraci na zemi na sezení. Objednáváme si nudle za 10 THB (byly výborné) a Pepsi v plechovce za 15 THB (symbolické ceny).
Před Grand Palace se koná slavnostní přehlídka na koních. Hned potom naběhne úklidová četa a nepořádek po koních zamete. Pořádek musí být.
Míříme k chrámu Wat Phra Kaeo, který náleží ke komplexu Velkého paláce (Grand Palace). Je to kousek, vlastně sousedí s Wat Pho a tak jdeme pěšky. Ani se nesnažíme vysvětlovat nápomocným Thajcům, že jdeme z Wat Pho a tedy správně. Furt nás někdo diriguje na opačný směr. Všude jsou davy lidí, a bodejď by ne, když je dneska vstup zadarmo. Jinak se platí krvavých 200 THB. Jelikož se jedná o nejposvátnější thajskou svatyni, u vchodu kontrolují vhodnost oblečení a obutí. Nesmí se vstupovat v tílku, šortkách, průsvitném oděvu, sarongu, minisukni a sandálech bez paty. V průvodci píšou, že pokud v zavazdle nic lepšího nenajdete, zdarma Vám v kanceláři něco vhodného půjčí. No já jsem samozřejmě měl kraťasy, přece se v tom horku nebudu pařit v dlouhých kalhotách. Taky mi venku půjčují volné kalhoty, ale za 50 THB a dalších 50 je kauce. To mám za to, že neplatím vstupné. I když řeknu Vám, že raději bych to vstupné zaplatil a procházel se prázdným areálem, než se prodírat davy lidí a nic nevidět. Byli jsme z toho tak otrávení, že jsme chrám v letu prošli a vypadli. Ale musím podotknout, že areál je opravdu zlatá nádhera. Mozaiky se na sluníčku krásně třpytí a zlatá pagoda člověka úplně oslňuje. Ocitáme se ve zlato-barevném království. Spousta staveb zdobených barevnými sklíčky či pozlacením je nahuštěno na sobě a člověk neví, kam se dřív podívat a co dřív fotit.
Ale ty davy thajských poutníků, to je hrůza. Všichni si hledají nejvhodnější místo, kde by si sedli a počkali na krále, jehož příchod je ohlášen na 17 hodin. V průvodci čteme, že nejvýraznější zlaté čedí kláštera bylo postaveno pro uchovávání úlomku Buddhovy hrudní kosti (v dalších dnech potkáváme čedí s ještě kurióznějšími relikviemi), dále že Smaragdového Buddhu v botu (hlavní svatyni) chrání 8 kamenů sema kolem svatyně, ozdobně zakrytých věžičkami. Smaragdový Buddha je nejuctívanější socha Buddhy v Thajsku - pochází prý ze Srí Lanky, je vyřezaná z jednoho kusu nikoli smaragu, ale jadeitu a byla objevena na počátku 15. století náhodou, když blesk udeřil do starého čedí. Po mnohém cestování a několika ukradeních je od konce 18. století v Bangkoku. Každý rok je třikrát převlékána (pro jednotlivá thajská roční období) samotným králem a pokaždé je to velká sláva. Po takové reklamě se těšíme, co uvidíme. Alespoň já jsem velmi zklamán. Z důvodu příchodu krále je právě tato svatyně do 17 hodiny uzavřena. Nicméně soška je jen 66 cm vysoká, umístěná v mnohametrové výšce na složitém oltáři a nesmí se fotit (přinejmenším ne zevnitř botu). Skoro není vidět. Kdybych si ji nepřiblížil kamerou, tak ani nevím, že tam je. Mohu jen potvrdit, že je opravdu zelená a oblečená do zlatého hávu.
Určitě vás upoutají hrůzostrašní šestimetroví kamenní démoni jakšové, kteří u bran chrámu střeží Smaragdového Buddhu a odhání zlé duchy.
Na horní terase navštěvuji královský panteon. Uvnitř jsou v životní velikosti bronzové a zlaté sochy všech králů dynastie Chakri, kteří vládli zemi od chvíle, kdy se Bangkok stal hlavním městem. Budova se pro veřejnost otvírá jen při zvláštních příležitostech, a to den narozenin krále, právě z této dynastie, určitě je. No aspoň něco. Arkádový ochoz kolem chrámového komplexu je pokrytý nástěnnými malbami z eposu Rámakien.
Když vycházíme ven, vracím kalhoty a při té příležitosti mi vnutili po dlouhém smlouvání 2 výjevy z Rámakienu na hedvábí. Teď se s tím budu do zbytku dovolené tahat. Tenhle kauf století jsem udělal podobně jako Radim, když se nechtěl nechat odbýt jeden opravdu zdatný obchodník a my mu nakonec neodolali. Když jsme šli dovnitř paláce, řekli jsme mu, že teď nic nekupujeme, že jdeme dovnitř a že to tam nebudeme s sebou tahat. Mysleli jsme, že jsme ho tím odbyli, ale chyba lávky. Když jsme se možná za hodinu vraceli zpět, ten syčák tam na nás normálně čekal a snad si to vše pamatoval a nedal nám pokoj, dokud jsme to nekoupili :-).

Jdeme na „zastávku" lodí. Cestou si kupujeme každý 2 větší džusy vylisované z čertsvých mandarinek, bez přidání vody a cukru (každý 20 THB).
V přístavišti si kupujeme lístek za 9 bahtů. Loď bez vlaječky nás přepravuje do přístaviště Prapinklao Bridge. Ze silnice se k Muzeu královských lodí jde mezi ploty po úzkých dřevěných chodnících a lávkách podél kanálů (zahlédli jsme zde plavat želvy a hada) a domů na kůlech. Sem tam ukazuje správný směr šipka.
Za chvilku přicházíme k Muzeu královských lodí (Royal Barge Museum). Vstupné je 30 THB. Pokud chcete fotit, musíte si připlatit 100 bahtů a při natáčení na kameru si připravte 200 THB. Tak si kupuju aspoň 2 pohledy za 14 bahtů. Nezaplatíš za focení, zaplať za pohledy. V rozměrné budově připomínající sklad je umístěna sbírka nejokázalejších člunů v Thajsku, které patří králi. Každé z těchto bezmála padesátimetrových plavidel je opatřeno mnoha vrstvami laku a bohatým zlacením a příď má vždy podobu mytologické postavy po vzoru lodí, jež používali králové ayutthajské éry.
Nejznámější je Sri Suphanahongsa, z jediného kusu týkového dřeva dlouhá přes 50 metrů a váží 15 tun, plaví se na ní král a královna a na přídi má bájného zlatého ptáka hansu podobného labuti.

Loď Anantanagaraj má na přídi sedmihlavého hada nága, na této lodi se převáží Buddhova socha.

Vracíme se zpátky k lodi. Pozorujeme děti cákající se v řece Chao Phraya. My bychom se z toho určitě přinejmenším osypali. Za 13 bahtů si kupujeme lístek a plujeme 40 minut po proudu řeky na sever do Nonthaburi, prvního města za severní hranicí Bangkoku. Je to poslední zastávka lodní linky. Už sama cesta po řece je zábavná. Lodě kličkují mezi velkými čluny s rýží i maličkými bárkami. Míjíme královskou loděnici, kde vidíme menší obřadní čluny, pivovar Singha, domky na kůlech a hausbóty se střídají s moderními stavbami. Když se blížíme k cíli, zrovna zde probíhají závody fregat. Nonthaburi je město durianů. Dokonce pouliční svítilny na promenádě jsou ve tvaru durianů.
Duriany odporně zapáchají. Proto se nesmí podávat v thajských hotelech a letadlech. Je považován za účinné afrodisiakum. Cena může dosahovat až 2500 bahtů za kus! Velikostí a tvarem připomínají mírně zploštělý ragbyový míč s tlustou, světle zelenou kůrou s krátkými ostny (duri znamének v malajštině „trn"). Plod se v místě jemného švu rozřízne ostrým nožem a uvnitř se objeví bílá dužnina obsahující žlutá semena s mazlavým obalem, a právě ten se jí. Duriany nejlépe chutnají v období, kdy je jejich zápach nejhorší, asi tři dny po utržení. Duriany se sklízí od dubna do června.
V místní prodejně hudebních nosičů si kupuji dvě cedla s thajskou hudbou (jedno za 140 a druhé za 160 THB). Paní mi je dokonce přehrála. V „7elevnu" si kupuji za 10 bahtů zmrzlinu. Procházíme se po místní tržnici vyhlášené kvalitním ovocem. Ale mají zde samozřejmě koření, ryby, maso aj. Před cestou zpátky si ještě dávám hot-dog za dvacku a spěcháme, aby nám neujela poslední loď v 18:20. Za tmy připlouváme kolem nádherného nasvíceného mostu Rámy VIII. do přístaviště Phra Athit (13 THB).
Tentokrát už ne tuk-tukem, ale pěšky přecházíme na Khao San, kde si ještě kupuji 7up a croissany. Ale můžu říct, že jsem dneska fakt utahaný. Ještě si dávám sprchu, dopisuju deník a usínám.

výdaje

Položka	Cena
Tuk-tuk od ubytovny k řece (Phra Athit)	40 THB (1/2)
Chao Phraya Express – lodí k Memorial Bridge	9 THB
Vstup do Wat Arun	20 THB
Pohled v chrámu Wat Arun	5 THB
Přívoz od Wat Arun na druhou stranu na zstávku Tha Tien	3 THB
Nejlevnější pohledy 8 velkých za 4 THB a 14 malých za 2	60 THB
Pečené banány na grilu	10 THB
Vstup do chrámu Wat Pho	20 THB
Nudle na Sanam Luang	10 THB
Pepsi v plechovce na ulici	15 THB
Půjčení kalhot do chrámu Wat Phra Kaeo	50 THB
Výjevy z Rámakienu na hedvábí (2 ks)	150 THB
2 větší džusy vylisované z čerstvých mandarinek	40 THB
Loď z Tha Tienu do zastávky Prapinklao Bridge	9 THB
Vstupné do Muzea královských lodí	30 THB
2 pohledy v Muzeu královských lodí	14 THB
Loď do Nonthaburi	13 THB
2 CD s thajskou hudbou (140 a 160 THB)	300 THB
Zmrzlina v „7elevnu“	10 THB
Hot-dog	20 THB
Loď z Nonthaburi na Phra Athit (Khao San)	13 THB
7up	26 THB
3 croissany	20 THB
2-lůžkový pokoj v Popiang House v Bangkoku	350 THB (1/2)
Celkem za den	1042 THB

Úterý 6.12.2005 - Bangkok - Moderní centrum, Hadí farma, Dům Jima Thompsona, Čínská čtvrť

Dneska vstáváme opět v 6 hodin. Snídám croissany. V 7:20 jsme se pěšky vydali k zastávce vodního MHD, Phra Athit. Za 13 THB, plujeme na zastávku Oriental, nazvané podle světoznámého hotelu Oriental, který v roce 1876 založili dva dánští námořní kapitáni. Nacházíme se v centrální části Bangkoku, nebo jak se říká těmto částem ve velkých městech, downtown. Právě tady, v okolí ulic Silom Road, Ploen Chit Road, Rama IV. Rd., na Siam Square se rozkládá rozlehlé a neustále se rozšiřující moderní centrum. Soustředí se zde finanční život, nejdůležitější nákupní centra, elegantní hotely a restaurace, ambasády, kanceláře aerolinek.
Silom je ve dne enklávou byznysmenů v oblecích, zatímco po setmění se jeho severní konec stává ohniskem nočního života. Sex bary proslulého Patpongu jsou tím největším lákadlem pro farangy. Uprostřed mrakodrapů skýtá zelené útočiště park Lumphini. V marketu si kupuji hot-dog za dvacku a horkou čokoládu za 10 THB.
Když procházíme kolem sushi baru, neodolám a kupuji si s sebou 6 ks sushi. K tomu samozřejmě dostávám sojovou omáčku, pálivý zelený křen wasabi a hůlky. To vše za 85 THB.
Našim prvním cílem je Hadí farma (Pasterův ústav neboli Ústav královny Saowaby - Queen Saovabha Memorial Institute and Snake Farm). Mimochodem spadá pod zdejší Červený kříž. Normálně je vstup 70 THB, ale zrovna 5.-7. prosince, kvůli narozeninám krále a zároveň kvůli 83. letům výročí farmy je vstup zdarma. Nejdříve nám promítají diashow o hadech, kde se poučíme o hadech v Thajsku a o tom, jak jsou nebezpeční a jak poskytnout první pomoc. To se nám může při dalších cestách hodit :-). Radim ovšem na přednášce usnul. Nejvíce mě asi pobavilo doporučení, co dělat, když se setkáte s hadem. Máte prý de facto zachovat klid, protože had "nechce plýtvat zbytečně jedem pokud nejste označeni za potenciální potravu" :-). Thajsko je domovem více než 180 druhů hadů z nichž 56 je vážně jedovatých.
Kromě toho zde na farmě vyrábí hadí séra. Potom následovala v jakémsi amfiteátru dramatická demonstrace, jak se zachází s hady. Borci nám předvedli show podobně laděnou, i když s jinými prvky nebezpečí, jako u krokodýlů.
Zajímavá byla ukázka odebírání hadího jedu, což se dělo přímo před zraky diváků, někteří seděli třeba metr dva od demonstrujícího, nijak krytí, kdyby se had prostě rozhodl, že se bude plazit mezi diváky, měl šanci. Ostatně, tak tomu bylo během celé show.
Nejvíce působivé číslo bylo asi tehdy, když borec donesl v jedné ruce tři jedovaté kobry královské a začal je opět dráždit. Všechny pěkně syčely a otáčely se furt za ním a občas na něj udělaly výpad. Opět v těsné blízkosti diváků :-).
Mimo jiné nám ukazoval, že přišel o jeden prst, nerozuměli jsme mu, ale nejspíš ho uštknul had a museli mu ho amputovat. Když člobrda s touto show přestal, prostě a jednoduše je všecky tři posbíral jako by se nechumelilo a za ocasy je odtáhnul do jejich příbytku. Dozvěděli jsme se, že nejjedovatější hadi mohou zabít člověka do tří minut. Vyvrcholením celého představení byl pohled na škrtiče, kterého krmili syrovým kuřetem. Doslova mu ho pinzetou cpali do krku a mačkáním těla posunovali dál. To byl hnus. V závěru se mohli nechat otrlejší diváci vyfotit s „krotkým" hroznýšem královským (škrtič, pokud se nepletu) kolem krku. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme do toho šli taky. A bylo to docela příjemné. Jak jsem se hadů vždy štítil, tak musím říci, že jsem jim přišel trošku na chuť. Ale opravdu jenom trošku. Nikdy to nebudou moji domácí mazlíčci :-). Ten hroznýš byl celkem příjemný na "omak". Když jsem ho ale držel (měl odhadem nejmíň dva metry, možná i víc, ale nechci kecat), tak jsem cítil, jak má ten had obrovskou sílu a musím říct, že bych ho kolem krku nechtěl mít příliš dlouho :-). Když už se mi začal více omotávat kolem ruky, nebylo mi dvakrát příjemně.
Prča byla, když se tam s nim fotil nějaký pár a průvodce jim nechal hada kolem krku a odešel opodál. Lidi z toho začínali být trošku paf. Byli tam docela šprýmaři, ti chlapíci.
Pak jsem si dal své oblíbené sushi a šli jsme na BTSku. Přesunuli jsme se linkou Silom Line ze zastávky Sala Daeng na zastávku National Stadium (20 THB). Na žízeň jsem si dal za dvacku džus. Pět minut odsud stojí dům Jima Thompsona (vstupné 100 THB).
Zařadili nás do skupiny E5 a čekali jsme na průvodkyni v anglickém jazyce. Kupodivu ji bylo i rozumět, protože rozumět thajské angličtině je obvykle problém. Dům býval příbytkem legendárního amerického dobrodruha, podnikatele, sběratele umění a vůbec všestranného člověka, který se v roce 1967 záhadně ztratil v malajské džungli (buď padl, podlehl srdečnímu záchvatu nebo byl zavražděn, protože údajně spolupracoval se CIA). Především se zasloužil o znovuvzkříšení tkaní thajského hedvábí. Rozsáhlá stavba v překrásné zahradě vznikla spojením šesti domů z teakového dřeva, které sem byly dovezeny např. z Ayutthayi a jsou skoro dvě stě let staré. A co víc, jsou postaveny bez použití hřebíků a dají se kdykoliv rozebrat a přenést na jiné místo. Uvnitř vše nasvědčuje tomu, že by se majitel domu měl za chvíli vrátit. Dokonce nám průvodkyně ukazovala porcelánový nočník z čínského porcelánu ve tvaru kočky. Další info zde.
Busem 73 se za 12 bahtů přesouváme do rozsáhlé Chinatown (Čínské čtvrti), kde mezi dvěma dopravními zácpami neustále sužovanými tepnami Yaowarat Road a Charoen kruhy Road leží bludiště úzkých uliček s nespočtem stánků, chrámů a krámů, tedy myslím obchůdků. Na kruhovém objezdu se nachází čínská brána.
V Čínské čtvrti se člověk těžko orientuje, ulice (zde se jim říká trok) jsou mimořádně úzké, ukazatele a značky jsou často zakryty hromadami zboží a davy zákazníků. Cestou mi to nedá a fotím dráty visící nad silnicí. Elektrika tady vede tak hromadně, že se až divím, že vůbec svítí a fungují. Vždycky, když jejich „kumuly" drátů vidím, vzpomenu si na Svěrákovo „od pantáty vedou dráty...".
Naší první zastávkou je chrám Wat Traimit a Zlatý Buddha. Takhle gigantickou horu ryzího zlata – celkem 5 tun – objevili náhodou, když při instalaci kamenné sochy Buddhy se porušila kamenná skořápka (upustil ji jeřáb) a objevilo se zlato. Uvnitř kamenné sochy byla schovaná tahle zlatá, 4 metry vysoká postava v sukhothaiském stylu z 13. století Ale na to, jak je to ohromující věc – tolik osmnáctikarátového zlata pohromadě – má Zlatý Buddha celkem malý a nenápadný chrám Wat Traimit.
Navštěvujeme svéráznou svatyni Li Thi Miew. Sochy taoistických božstev uvnitř jsou zahaleny v oblacích kouře z vonných tyčinek.
Vystupujeme až na střechu, kde se nachází obří gong a je odsud rozhled na okolní střechy.
U jednoho obchodníčka si kupuji miniaturní sošku opičího krále Hanumana (30 THB). Vrací mi papírovou desetibahtovou bankovku, které se pomalu stahují z oběhu. Radim, který sbírá peníze, mi ji celkem závidí. Ale hned za rohem, si jednu kupuje, vylisovanou, myslím, že za 20 THB. Obydlí, jež se využívají zároveň jako krámky, jsou běžným rysem Čínské čtvrti. Rodina žije v prvním patře, zatímco přízemí je vyhrazeno živnosti, ať už jde o dílničku nebo o obchod nabízející třeba potraviny či domácí potřeby. Uvidíte zde čínské dědečky domlouvající obchody v tmavých krámcích, stařičké lékárníky, jak mísí jakousi bizarní medicínu. Dokonce zde najdete bizarní obchůdky specializující se na pohřební umění. Podle číňanů totiž musí být zesnulí dobře vybaveni na posmrtný život, a tak pozůstalí nakupují miniaturní atrapy, které pak pohřbívají spolu s tělem. Největší oblibě se těší maličké domečky, auta, oblečení a samozřejmě peníze. „Ďábelské bankovky" – papírové repliky skutečných bankovek (kong fek) – se pálí pro zesnulé, aby měli čím platit v příštím životě. Narážíme na jedno z mnoha tržišt v této čtvrti a prodíráme se skrz úzké uličky – no úzké, místní tady jezdí i na motorkách. Ovšem sortiment je pořád stejný – samé cetky jako korále, náušnice, kabelky, trička... Nic, co by stálo za to koupit. Ale přesto je tu dav Thajců, co nakupují právě ty největší cetky – hlavně korálky jsou asi v kurzu. Nechápeme. Z potravin zde najdete sušené krevety, hromady čerstvých hub, léčivé kořeny ženšenu, omamně vonící tyčinky skořice aj.
Cestou se ještě zastavujeme u jednoho chrámu Wat Mangkon Kamalawat nebo také Wat Leng Nee Yee, v překladu „Dračí květinový chrám". Je důležitou svatyní mahájánového buddhismu, ale vykazuje i prvky taoismu a konfucianismu, čímž přitahuje širokou škálu věřících, kteří sem přináší obětiny. Uvnitř se nesmí fotit ani natáčet.
V 18 hodin se vracíme lodí na Khao San. Khao San úplně bzučí nočním ruchem, všude samý farang. Při večerní procházce objevuji pojízdný stánek s něčím, co jsem doposud neviděl. Nabídka je pestrá: pražení červi, kobylky luční, sarančata, cvrčci, larvy bource morušového (z něho se vyrábí hedvábí), škorpióni.
Nejdříve váhám. Ale potom si za 20 bahtů kupuji takový mix, kromě škorpilů a té větší havěti. Když už jsem tady, tak to přece musím ochutnat. Ještě mi to posypala nějakým kořením a pokapala citronem. No musím uznat, nechutnalo to špatně, skoro jako Bohemia chips.
Ne, že bych to musel každý den, ale pro zpestření jídelníčku se to dalo. Ty menší kobylky se jí celé i s nožičkami, u těch větších mi něco utrhla, ale nevím co. Ti menší de facto uvnitř nic nemají, víceméně to byla jen taková skořápka, ti větší už cosi uvnitře měli a už to nebylo ono.

výdaje

Položka	Cena
Loď z Phra Athit do Moderní čtvrti, zast. Oriental	13 THB
Hot-dog v „7eleven“	20 THB
Horká čokoláda v minimarketu	10 THB
6 ks sushi+křen wasabi+sojovka+hůlky v sushi baru	85 THB
BTS Sala Daeng – National Stadium	20 THB
Vstupné do domu Jima Thompsona	100 THB
Autobus č. 73 do Čínské čtvrti	12 THB
Soška opičího krále Hanumana	30 THB
Loď z Čínské čtvrti na Khao San	11 THB
Pražení červi a kobylky	20 THB
Mapa Thajska	195 THB
2-lůžkový pokoj v Popiang House v Bangkoku	350 THB (1/2)
Celkem za den	691 THB

Středa 7.12.2005 - Ayutthaya, Lopburi, přesun nočním vlakem do Phitsanuloku

Ráno vstáváme v 5:15. Naštěstí už jsme od večera sbalení. Šlapeme si to na loď, ale v šest ráno, bylo přístaviště ještě zamčené. No nevadí. Jdeme na zastávku busu č. 53, kterým chceme přejet k vlakovému nádraží Hualamphong. Několik tuk-tukářů se nás snaží hrozně levně svézt, ale my o nich víme svoje. Vozili by nás po všech čertech, ať si nachytají jiné farangy. Já ještě trochu zblbnul i Radima, takže dvakrát přecházíme ulici, abychom nakonec správně usedli do padesáttrojky a za 6 THB se svezli k vlaku. Někde v Čínské čtvrti s námi lehce konverzuje pan průvodčí a říká, ať vystoupíme, že k nádraží nás doveze bus č. 7. Ale my přeci víme, že 53 tam MUSÍ jet... a asi nejede. Bus náhle na kruháku odbočuje a míří opačným směrem jakoby zpět. Smějeme se na průvodčího a vysedáme. Ještě v busu se jeden dobrotivý spolucestující nabízí, že nám cestu na nádraží ukáže. Takže vystupujeme, a s Thajcem si to mašírujeme k nádraží. Thajec se o nás všemožně stará – na křižovatce kvůli nám skoro zastaví dopravu a tak. Na nádraží se s ním loučíme, děkujeme a on mizí v odjezdové hale. Odjezd má být v 7:00 a to je za chvíli. Rychle si kupujeme lístky do Ayutthaye. Vlak č. 111 Rapid (20 THB). Ještě rychle čteme na tabuli nástupiště č. 9, přiběhli jsme do vlaku tak tak. Je 7:40 a my ještě stále stojíme na nádraží. Ve vagóně byl nějaký cizinec, který jel na letiště a někam odlítal. Jenže přestože vlak vyjížděl z Bangkoku, měl více než hodinové zpoždění a cizinec už z toho byl pochopitelně celý nevrlý a tak k nám přistoupil a ptal se, jestli je to běžné, že to má takovéto zpoždění. Bohužel jsme mu museli říci, že ano. Pak vystoupil a možná šel na taxi. Snad to stihnul... Prostě thaitime (= hoďka sem, hoďka tam – žádný problém). V Asii opravdu není radno spoléhat v tomto směru na cokoliv a je lepší mít vždy nějakou dostatečně velkou časovou rezervu.
Zas tu courají sem a tam prodavači všeho možného. Kupuji si vodu za 10 THB a snídani do vlaku. V misce byla rýže, kuřecí maso, volské oko, sáček s chilli. Ještě to bylo teplé, nevím kde to připravují. K tomu byla přibalená plastová lžička. Takový servis nemáme ani u nás. A to vše za 20 THB (12 Kč).
V 7:52 konečně vyjíždíme vlakem 3. třídy (ovšem pohodlným a čistým) do 80 km vzdálené Ayutthayi. Vlaky jsou státní, čisté, levné, dokonce i ve 3. třídě má každý cestující automaticky místenku, takže nemusí stát. Občas projde uklízeč s koštětem a hadrem myjící podlahu nebo sedadla (pořád mluvím o 3. třídě!). Než projedeme Bangkokem stavíme každou chvíli. Podél trati je spousta nuzných domků a špína, kam se člověk podívá. Místní posedávají na kolejích a prodávají kde co. Když vlak zastaví, hned se Vám přes okno snaží něco prodat.
Míjíme letiště a jedeme dál na sever, do míst, která ještě neznáme. Země kolem nás je placka, na které se pěstuje rýže. Vidíme obrovská hejna černobílých čápů. WC mě mile překvapilo, je zde toaletní papír a dokonce teče i voda. To by si některé vlaky u nás z nich mohli vzít příklad :-). Ale jedna věc mě dost překvapuje během cesty - jací jsou Thajci prasata. Dvojice proti nám v klidu naplnila igelitový pytlík různými odpadky - a šup s tím z okna. Jiní mladí Thajci přes uličku udělali přesně totéž. A to přesto, že občas vlakem prochází člověk s velkým pytlem a vybírá a sbírá do něj veškeré odpadky. Když už chtějí Thajci mít rozdílné ceny pro vstup do národních parků, myslím, že v zájmu zachování přírody by tu vyšší cenu měli platit Thajci, a ne cizinci.
Hodinové zpoždění jsme nedohnali a tak v 9:40 jsme v Ayutthayi. Na nádraží si dáváme bágly do úschovy (kus za 10 THB/den). Opět se nám ihned vnucuje spousta tuk-tuků, nabízejících odvoz do různých guest housů za ceny od 20 bahtů výše, my ale jdeme pěšky kousek od nádraží, kde si půjčujeme kola (bez přehazovaček a stará, ale v dobrém stavu a s košíkem před řídítky, na ty roviny všude kolem přehazka není potřeba). Cena je 30 THB/den. Pohoda, lepší než chodit pěšky. Vyrážíme. Problém trochu je, že se jezdí vlevo, trochu větší problém je, že téměř nikde nejsou žádné dopravní značky. Nevíme ani, jestli na křižovatce bez značek platí přednost zleva nebo zprava. Naštěstí všichni jezdí docela pomalu a ohleduplně. Na nejasných místech sledujeme, kdy jedou ostatní, a jedeme s nimi. Provoz na silnicích není v Ayutthayi většinou tak hustý jako v Bangkoku, ale i tady, stejně jako v celém Thajsku, mezi auty kličkuje spousta motorek. Jedeme k blízkému přívozu přes řeku Pasak a necháváme se za 3 THB na osobu a 2 THB za kolo převézt na druhý břeh řeky.
Ayutthaya (čti ajuteja) je nevelké město. Hlavní část města je obklopena ze čtyř stran třemi řekami, jedna z nich je Chao Phraya, tekoucí pak do Bangkoku. Od 14. století byla Ayutthaya hlavním městem thajských oblastí, ale v roce 1767 jej vyplenili Barmánci a město i chrámy nechali v rozvalinách. Většina chrámů tak zůstala dodnes. Je zapsána na seznam UNESCO.
Podél široké místní silnice přijíždíme k prvnímu chrámu - Wat Phra Mahathat, v jehož obrovském centrálním prangu byla až do poloviny minulého (20.) století uchovávána zlatá skříňka s Buddhovým popelem (tento popel se dle královských kronik jednoho dne čtrnáctého století zčistajasna zhmotnil před očima krále Ramesuana), nyní je v muzeu.
Chrám náleží k největším a nejvýznamnějším watům v Ayutthayi. Ruiny chrámu jsou moc pěkné, spousta staveb zčásti stojí. Buddhove mají na sobě oranžové šerpy, jiní jsou pokrytí kousky zlaté fólie a v okolí jsou květinové dary (květy lotosu). Smutné je, že téměř všechny sochy Buddhů mají uražené hlavy - následek vpádu Barmánců před 240 lety. Člověk u pokladny (mimochodem vstupné je 30 THB), který neumí skoro ani slovo anglicky, na můj dotaz kývá, že ano, že od bojů s Barmou. Jedna taková kamenná Buddhova hlava zarostla do mohutných kořenů posvátného Buddhova stromu u zdi chrámu a poutá k sobě pozornost návštěvníků. Na židli u ní sedí hlídač, celkem mi není jasné proč. Dokud se vedle ni nepostavím a chci se vyfotit. Musím si dřepnout, protože moje hlava nesmí být výše než Buddhova. Na to ostatně upozorňuje i malá tabulka.
Taky by se neměla doplňovat bezhlavá torza vlastním tělěm. Když jsme si všechno dostatečně prohlédli a prolezli, jdeme ještě přes silnici do dalšího zbořeného chrámu - Wat Ratchaburana (dalších 30 bahtů, ale lístek nám nedali). Ještě si kupuji brožuru o tomto městě (20 THB). Slunce postupuje k obzoru a barvy na zdech rozvalin i v korunách stromů jsou čím dál tím hezčí. Tomuto chrámu vévodí velice velký a zachovalý prang, na který se dá po schodech vystoupit a pak po příkrých schůdcích sestoupit hluboko do jeho nitra, do krypty, kde kdysi byly uschovány stovky Buddhových sošek, později z většiny rozkradených, zbytek je v muzeu. Do krypty opatrně scházíme, ale nic v ní již není. Kromě vybledlých zlomků ayutthayských fresek.
Cestou k dalšímu chrámu si venku kupujeme rýži s masem, zeleninou, vaječnou omeletou a chilli omáčkou, za 20 THB - to bude náš oběd. Ještě si dávám místní zmrzlinu. Bylo to totiž docela netradiční. Čtyři kopečky kokosové zmrzliny mi nedal do kornoutu tak, jak jsme na to zvyklí u nás ale i jinde v Evropě, ale do nějaké sladké buchty. To vše se pak polije kondenzovaným sladkým mlékem a dozdobí kousky čerstvého ovoce, v mém případě papájou a oříšky. Mňam, mňam :-). A za šest kaček. Bylo to něco nového a moc dobrého. Asi to zkusím doma napodobit :-).
Sedáme na kola a jedeme k ruinám komplexu Wat Phra Si Sanphet (opět 30 THB). Moc se nám tu líbí, já si připadám jako v Egyptě. Tři čedí z šedého kamene v typickém slohu staré metropole sloužily jako schránky pro popel tří vladařů a dneska jsou nejčastěji zobrazovanou památkou Ayutthayi.
Během prohlídky potkáváme desítky fotografů se stativy, jedno malé čedí je přímo obloženo fotografy, fotícími centrální velká čedí. Vypadá to jako výlet fotografického zájmového kroužku. A všude sochy Buddhy bez hlav. Je horko a stínu je málo. Místy rostou rozličné stromy, často s velkými exotickými květy. Nechceme ale ztrácet čas, a tak si necháváme zajít chuť na odpočinek pod některým z nich. Sedáme na kola a jedeme přes řeku Lopburi k chrámu Wat Na Phra Mane, který jako jediný přežil Barmské nájezdy v 18. století. Podle kronik se tu při obléhání v roce 1760 roztrhlo barmánské dělo a smrtelně zranilo jejich krále. Když se v roce 1767 Barmánci vrátili, aby město srovnali se zemí, z pověrčivosti nechali tento chrám stát. Šestimetrovou sochu Buddhy uvnitř nefotíme, protože je příliš lesklá a kontrastní a je pod ní lešení, ale sloupy v chrámu jsou moc hezké, patrně dřevěné, vyřezávané a fialové. Procházíme pozemkem kláštera, kolem malé, ale krásně udržované zahrady, kterou zrovna jeden mnich zalévá. Vzadu v klášteru pak slyšíme zpívat mnišky.
Jelikož nás tlačí čas tak nás za 5 THB převáží loď na druhý břeh řeky Pasak k vlakovému nádraží. Vracíme kola a utíkáme na vlak. Jako všechna nádraží v Thajsku, i toto je čisté a upravené a nabízí spoustu míst k sezení.
Vyzvedáváme si bágly z úschovny. Čekáme na vlak č. 211 Ord. z Bangkoku do Lopburi (13 THB), který podle tabule má jet ve 14:25, přičemž v jízdním řádu, který nám ráno dali v Bangkoku, tento vlak vůbec není. Později ho objevujeme v jiném jízdním řádu. To aby se v tom čert vyznal. Na peróně jsou jízdní řády jak v thajštině, tak v angličtině, ještě že tak. Lístky se prodávají 20 minut před odjezdem vlaku. Na žízeň si kupuji japonský zelený čaj za 28 THB, vrátil mi pro změnu dvacetibajtovou bankovku, která se taky stahuje z oběhu. Mám na to nějak štěstí. Ale sběratelem je Radim, tak to s ním měním. Chvilku poté, co jsem PET láhev vyhodil do koše, nějaká žena ji vytahuje a strká do tašky. Na co ji asi má? Občas taky pozorujeme ladyboye, který se dneska obzvlášť vyfik – kalhotový kostým a naušnice mu (nebo jí?) moc sluší.
Zaznívá dlouhé hlášení (v thajštině), po jehož skončení se celé nádraží staví do pozoru a setrvává tak až do posledního tónu hymny. Pan výpravčí prochází po peróně a vyptává se bílých turistů, kam mají namířeno, a radí jim podle jízdenek, kam se mají postavit, aby stáli u toho správného vagónu, až vlak přijede. Příjezd a odjezd vlaku oznamují zvoněním na zvon. Výpravčí má zelený a červený praporek. Vlak přijíždí na místní poměry celkem na čas (asi o 10 minut později). Balíky z vlaku vyhazují oknem na perón bez ohledu na to, co v nich je. Je celkem narvaný. Já jsem místo chytil a Radima jeden Thajec pouští sednout. Farangové asi mají přednost. Sedíme na dřevěných lavicích. Aspoň že tady mají větráky.
Vlakem neustále procházejí sem a tam prodavači převážně občerstvení (balíčky masa a rýže, uzenina na špejli, ryby, kukuřice, chlazené nápoje,...). Krajina kolem nás je stále placka, jen semtam se v dálce ukáže osamělý kopec.
Před čtvrtou hodinou přijíždíme na nádraží v Lopburi, někdy se mu také říká Lop Buri. Zavazadla necháváme na nádraží (10 THB/kus). Po vystoupení z vlaku se jako první naskytne pohled na ruiny chrámu Wat Phra Si Ratana Mahathat, vstupné je 20 THB, ale dovnitř nejdeme. Procházíme akorát kolem plotu.
Zastavujeme se v TATu pro nějaké plánky, mapy, jízdní řády, i když jsme řekli, že už tam nikdy nevkročíme po zkušenostech z Bangkoku. Velmi ochotný personál nás mile překvapil, nic nám nevnucoval, dal nám co jsme chtěli a vypadli jsme. Procházíme kolem vysokých hradeb a impozantní brány Paláce krále Naraie. Spadlo pár kapek deště. U severovýchodního cípu paláce na jedné křižovatce se nachází ostrůvek zeleně se třemi věžovitými stavbami z červených cihel. Je to hindská svatyně Prang Khaek, která se dochovala již z 8. století.
Lopburi je proslavené z turistického hlediska zejména tím, že zde žijí ve městě opice (konkrétně makakové) a jak jsme se přesvědčili, je jich opravdu mnoho. Soustřeďují se především v jednom zdejším chrámu, což celkem nechápu, že to místním nevadí, protože si tam s klidem lozí po Buddhovi a s místními to ani nehne, přitom Buddha je ohromně posvátný a proti němu se snad nesmí nic. Např. se nesmíte fotit tak, ať jste nad Buddhou (aspoň tak jsme to pochopili). No, když jsme se tedy blížili k chrámu, tak nás začaly vítat i opice. Hlavní křižovatka se jimi jen hemží.
Byly už v okolí na silnici, v obchodě, a přes ulici běhaly po drátech elektrického napětí. Už v tom okamžiku jsme začínali chápat, o jaká zvířátka se to jedná. Opičky jsou totiž neuvěřitelně drzé. Ne nadarmo se říká „drzý jak opice". Zatím si víceméně jen spokojeně ožužlávaly pamlsky od místních, popřípadě antény vozu a jen jedna se snažila dostat do naší blízkosti. Tomu ale měl být brzy konec. Když jsme zaplatili vstupné 30 THB a vstoupili do chrámu Phra Prang Sam Yod, hned mi jedna skočila na hlavu a Radimovi se pokusila ukrást videokameru. Naštěstí ji měl pevně přehozenou přes hlavu, takže se ji to nepovedlo. Za chvíli měl ovšem další na zádech. To už naštěstí začal registrovat místní výběrčí vstupného a zároveň asi ochránce kolemjdoucích a vytáhl z kapsy prak, kterým začal po opicích pálit. Zabralo to :-). Pak jsme si všimli jiných návštěvníků (místních), že meli prak u sebe. No, chrám jsme obešli a už asi jen jednou Radimovi skočila opice na záda, to zrovna natáčel a jak se lekl, tak nahlas zařval do kamery a stočil ji naprosto náhodným směrem. Tak na tento záběr se těším. Ještě jsem mu pak natočil na zádech otisk opičí tlapky.
Skotačivé opice se pohybují po celém prostoru, proto si musíte dávat pozor na tašky, kapsy, foťáky a tak. Jsou pěkně protivné, ale aspoň vnáší trochu života mezi khmerské stavby v centru města. Mimochodem, město Lopburi (původně se jmenovalo Lavo) je jedním z nejdéle obývaných v Thajsku a bývalo hlavním centrem monské (dvaravátské) civilizace z doby okolo 6. století.
To ovšem není vše, vážení přátelé. Přešli jsme do vedlejšího chrámu San Phra Kan. Chrám by se spíš mohl jmenovat krysí, protože tady bylo více potkanů jak opic. Jako bych toho neměl dost, chtěl jsem se nechat natočit s opičkou. Tak jsem ji nechal po sobě hopsat tak dlouho, až mě mrška jedna neposedná pokousala (do prstu na ruce a na noze). Docela to zabolelo, má ostré zuby.
No, a protože opice mohou přenášet vzteklinu a člověk nikdy neví, zvláště v jihovýchodní Asii, tak jsme jeli navštívit špitál, abych se mohl nechat naočkovat postexpozičně proti vzteklině, protože to je jediná možnost, jak lze zabránit případnému propuknutí nemoci, které končí ve 100% případů smrtí. Od nádraží jsme si vzali tuk-tuk, který nás tam za 100 THB zavezl. Naštěstí to nebylo drahé, asi tak 4x levnější než u nás, takže pohoda. Akorát je to otrava a musím ještě v průběhu celého pobytu na další 4 dávky. Musím říct, že přístup zdravotního personálu mě nadmíru překvapil.
U recepce se mě hned ujaů jeden doktor, který mluvil anglicky. Vzal mě hned na příjem, kdy jsem předběhl místní pacienty. Jedna sestřička, která taky ovládala angličtinu, se mnou sepsala anamnézu, změřila mi tlak. Ptala se co se stalo, což pobavilo celé okolí. Tady to je asi úplně normální, že někoho pokouše opice, ale nikdo s tím neběží k doktorovi, jenom zhýčkaný turista. Něchtěli žádnou kartičku pojišťovny. Vyrobili mi zalaminátovanou kartičku s identifikačním číslem. Kdybych se náhodou dostal v Lopburi znova do nemocnice, už jsem tam v evidenci pod číslem 0335150.

Potom mi vypsali recept a zavedli mě do lékárny. Tady jsem čekal, až zavolali moje jméno (číslo). Tady na tom byli s angličtinou hůř, ale bylo jich na mně více, takže jsme se nakonec domluvili. Vypsali mi očkovací průkaz s rozpisem očkování proti vzteklině.

Jednu dávku jsem hned koupil. Dále 1 vakcínu proti tetanu. Darmo jsem jim vysvětloval, že jsem proti tetanu očkovaný. Tvrdili mi, že když někoho něco pokouše, vždycky očkují proti tetanu. To mi nakonec potvrdila i doktorka po návratu domů. Napsali mi antibiotika Dicloxacilin 250mg (20 tablet, brát 4x denně co 6 hodin) a Paracetamol 500mg (20 tablet) proti horečce a bolesti. Mají to vymakané, léky dají do sáčku, kde je přehledně vyznačeno co to je, k čemu, kdy a jak se to má užívat. Jak pro blbce. Zaplatil jsem 495 THB (297 Kč) se vším všudy i s očkováním, asi. Vrátil jsem se zpátky na ambulantní příjem, něco jako pohotovost, kde mi do každé paže bodli žihadlo. Zpátky nás nějaký borec odvezl oba na jednom mopedu k nádraží. Vzal si za to 80 THB. No přišlo mě draho to dovádění s opicí. Koupili jsme si lístek na vlak do Phitsanuloku, který jede 4 minuty po půlnoci. Do 3. třídy za 129 THB, protože ve 2. třídě už bylo jenom jedno volné místo. Dostali jsme místenku. Tyto noční spoje bývají hodně plné, protože jedou z Bangkoku až do Chiang Mai na severu, a hodně lidí cestuje v noci. Docela nám i vyhládlo tak jsem kousek od nádraží zašli na polívku. Plavaly v tom nudle, nějaké maso, zelenina. Ochutil jsem si to chilli, cukrem, oříšky a rybí omáčkou (20 THB). Abychom zabili čas, zašli jsme na net (15 THB/hodinu), abychom hned všechny informovali o dnešní události. Dřepěli jsme tam hoďku a půl za 12 kaček. V „7elevnu" si na cestu ještě kupuji Fantu za 26 THB a croissany za 20 THB. Radim si chce koupit pivo, ale má smůlu, alkohol se prodává jen v omezený čas během dne od 11 do 14 hodin a od 17 do nevím kolika. Prostě mu ho neprodal. Čekáme na nádraží na půlnoční vlak, kterým se dopravíme k dalším chrámům v Sukhotaji (částečně pojedeme i busem, protože vlak tam nejede). Je to nějaký významný komplex, takže si to nechceme nechat ujít. Policajt, který nám domlouval tuk-tuka do nemocnice si mě pamatoval, a se slovy „monkey", což pro neangličtináře znamená opice, mi vykládá, že jsem to měl nahlásit na turistickou policii. Nevím ovšem co bych tím vyřešil. Vlak z Bangkoku přijíždí s pětiminutovým zpožděním a je úplně narvaný. Naše místa podle jízdenek jsou obsazená dvěmi dívkami. Jsme zde jediní farangové, a tak není divu, že se k nám hned hnal průvodčí. Místenka platila a Thajky uhnuly. Sedadla sice nejsou dřevěná, ale 2 a 2 naproti sobě, takže je málo místa na nohy. Všechna okna jsou otevřená, větráky na stropě puštěné, je zima, tak si oblékám bundu. V uličce se vystřídali trhovci a my měli možnost shlédnout jídlo nejrůznějších tvarů a vůní, ryby, houpací sítě,..., zkrátka cokoli, co lze prodat. Asi hodinu před naší cílovou zastávkou se uvolňují nějaká místa, tak se na chvilku přesouvám, abych si natáhnul nohy. Krajina byla hrozně monotónní a my hrozně unavení, takže cesta byla úmorná. Po 4 hodinách jízdy vysedáme v Phitsanuloku – určili jsme to správně i bez nápovědy publika!

výdaje

Položka	Cena
Autobus č. 53 na nádraží Hualamphong	6 THB
Lístek na vlak (3.tř.) do Ayutthayi	20 THB
Voda 1l	10 THB
Snídaně ve vlaku – rýže s masem,omeleta,…	20 THB
Úschovna báglů na nádraží v Ayutthayi	10 THB
Půjčení kola v Ayutthayi	30 THB
Přívoz přes řeku Pasak (3 THB/os+2 THB/kolo)	5 THB
Vstupné do chrámu Wat Mahathat	30 THB
Vstupné do chrámu Wat Ratchaburana	30 THB
Barevná brožura o Ayutthayi	20 THB
Oběd na ulici – rýže s masem, zelenina, vajíčko	20 THB
Kokosová zmrzlina ve sladké buchtě	10 THB
Vstup do chrámu Wat Phra Si Sanphet	30 THB
Přívoz přes řeku k nádraží	5 THB
Vlak 3.tř. z Ayutthayi do Lopburi	13 THB
Japonský zelený čaj 0,5l	28 THB
Úschovna báglů na nádraží v Lopburi	10 THB
Opičí chrám Phra prang Sam Yod	30 THB
Tuk-tuk do nemocnice	100 THB
Ošetření v nemocnici včetně léků a očkování	495 THB
Jízda na mopedu z nemocnice k nádraží	80 THB
WC na nádraží (2x3THB)	6 THB
Vlak 3.tř. do Phitsanuloku	129 THB
Nudlová polévka s masem a zeleninou	20 THB
1 1/2 hodiny internetu (15 THB/hod)	20 THB
Fanta 1l	26 THB
Croissany	20 THB
Celkem za den	1223 THB

Čtvrtek 8.12.2005 - Sukhothai, přesun do Lampangu přes město Tak

Vlak přijíždí do města Phitsanulok jako na potvoru včas (4:15), takže musíme ještě nějak strávit zbytek noci, než pojede autobus do Sukhothaje. Zkoušíme se dospat na lavičce na nádraží, s použitím repelentu se to dá. Usínáme ve velkém hluku a nepohodlí. Radim vyspává poměrně nerušeným spánkem, zatímco já se brzy budím a nedaří se mi spát dál. Několikrát se se mnou dává do řeči (především posunkově) docela sympatický místní strážník, který se asi nudí a chce si povídat. Hned po rozednění se vydáváme na autobus do Sukhothaje, který vyjíždí ze zastávky poblíž hotelu Topland Plaza (asi kilometr od vlakového nádraží). Mermomocí se nám vnucuje rikša. Samozřejmě smlouváme. Domlouváme se na 15 bahtech za každého, ale jelikož bychom se oba i s báglama na jedno kolo nevlezli, přivolává kámoše, který veze Radima. Jedeme si jako pánové. Ale pěkně se chudák našlape. Špatně to pochopil a veze mě k hotelu Topland Plaza, který patří k nejlepším ve městě., přepychové pokoje mají koupelnu vykládanou mramorem, je zde bazén, na střeše se dá přistát s helikoptérou. Když se ke mně hrne portýr a chce mi vykládat zavazadla, vysvětlujeme si nedopatření, otáčíme se a veze mně na zastávku. Rozčiluje se, že jsem mu neřekl, že jedeme do Sukhothaje a že chceme na autobus. Já mu tvrdil, že chci k hotelu, protože podle průvodce odtama jezdí autobus. Nakonec jsem mu dal 20 THB, aby nebrblal. I tak se za těch 12 korun namakal. A to vypadal už tak na 60. Máme štěstí, hned před půl sedmou nám jede autobus (38 THB). Je sice AC (klimatizovaný), ale co je moc, to je moc. Třepu se zimou. Autobus je nacvaknutý do posledního místa.
Cesta do Sukhothaje z Phitsanuloku je velmi jednotvárná - 58 km po hlavní silnici po rovině – bohužel. Po dvou hodinách přijíždíme na Bus terminal v Nové Sukhothaji (New Sukhothai). Já už strašně nutně potřebuji na WC, takže před busem odhazuju bágl a vrhám se k záchodkům. Zabrzdí mě malinký Thajec, že prý 3 THB (za toaletní papír chce další 2) a pak vlevo na chlapy. No tak jo, platím bahty, ale teď už fakt žádný zdržování! To, co se mi pak naskytlo k vidění bylo úžasný. Pravý turecký záchod s dveřmi, co nešly zavřít, všude bordel a voda (teda snad to byla voda...). Papír se vyhazuje mimo a zalévá se z vaničky. Ta našlapovací mísa je strašně špinavá, ale má na sobě napsáno Američan standard... :-). Ještěže už mi to v tuhle chvíli bylo víceméně jedno a vzal jsem zavděk i tímhle (teda zlaté smrčky v Čechách!). Vyzvedáváme si na informacích jízdní řád na autobusy, abychom potom mohli pokračovat dál. Bágly si tady chceme uschovat, ale odmítají. Prej ať si je pěkně vezmeme s sebou. Hledám v průvodci jak nejlíp do Sukhothajského historického parku (asi 12 km), když tu si nás vyhlídl jeden Thajec a že prý nás do centra sveze. Začíná na 40 THB a my s ním nakonec za 30 THB jedeme (teda 15 THB na osobu). Je to otevřený velký pick-up s dřevěnou podlahou a 2 lavicemi, ale jsme jediní pasažéři, takže je to vlastně taxi. Jedeme si jako lordi. Postupně přisedají místní. Vysazuje nás přímo u brány do parku a okamžitě se na nás vrhá babča z půjčovny kol. Nevědět, že je to vážně výhodné vzhledem k vzdálenostem mezi chrámy, tak jsme před ní asi vzali nohy na ramena. Takhle se zapisujeme do výpůjční knihy a bereme si dva velocipédy i se zámkem. Kolo je bez převodů, což zas tak v rovinatém Sukhothaji nevadí. Sedla kol jsou nastavená na thajskou výšku a tak na nich sedíme jako pan a paní radová na procházce. Chce za to 20 THB/den, ktomu nám dává plánek areálu a ještě nám zadarmo hlídá zavazadla. Sukhotajský historický park (Sukhotai Historical Park) je rozdělený do pěti zón a do každé se platí vstup zvlášť. Nacházíme vchod do hlavního areálu historického parku. Tedy do centrální zóny. No a zjišťujeme, jak skvěle to tady mají Thajci pošéfované. Platíme vlezné 80 THB (2x 40) no a pak ještě za kola dvakrát 10 THB a 3 THB za mapku areálu s brožurkou. Jojo, farangové musí vydělávat Thajcům na chleba – jediní, kdo jezdí v areálu na kolech jsou běloši. Areál je nádherný, chrámy udržované (jak jen lze tvrdit o ruinách) a upravené, kolem vodní příkopy, všude kvetou růžové, oranžové nebo bílé keře a stromy, mezi jednotlivými chrámy jsou jezírka s bílými a růžovými lotosy. Celý areál je zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Navíc se člověk jízdou na kole aspoň malinko chladí. Kroužíme (to, co předvádíme na kole se rozhodně nedá nazvat cyklistikou) mezi jednotlivými chrámy a lebedíme si. Pravidelně doplňujeme vodu a taky duševno. Průvodce píše: "Po dlouhých, ale skvělých sto padesát let (1238 - 1376) vévodilo Thajsku opevněné město Sukhothaj (to znamená „úsvit štěstí") a jako odkaz po sobě zanechalo sjednocený thajský národ i úžasné umělecké památky." Království i město Sukhothaj však postupně ztrácelo svůj politický a hospodářský vliv. Nemohu teď najít v průvodci nikde zmínku, kdo pobořil místní chrámy, doposud jsem myslel, že také Barmánci, ale teď nevím, zda oni či čas. Každopádně zříceniny v Sukhothaji a v Ayutthayi jsou si velmi podobné, ale Sukhothaj se nám líbí o trochu více. Narozdíl od Ayutthayi tady všechny sochy Buddhů mají hlavy.
V centrální zóně stojí za prohlídku pouze čtyři z jedenácti zřícenin. Nejdříve se zastavujeme u chrámu Wat Sra Sri, který stojí na ostrůvku v jezírku.
Zde se také nachází replika černého kráčejícího Buddhy, na níž si můžete všimnout „odznaků velikosti", jež připisují buddhovi párijské posvátné texty, a podle nichž lze rozpoznat budoucího Buddhu.
Druhou zastávkou je Wat Trapang Ngoen s překrásným čedí s věží typu „lotosového poupěte". Určitě Vám neunikne ani plastika kráčejícího Buddhy v cihlové zdi – klasický příklad sukhothajského sochařství.
Nesmíme vynechat chrámový komplex Wat Mahathat. Z chrámu, který byl doslova městem ve městě, se dochovaly desítky více či méně poškozených staveb. Toto bylo duchovní epicentrum města, panovníkův chrám a symbol jeho moci. Hlavní čedí je postaveno v klasickém sukhothajském slohu v podobě lotosového květu. Po stranách stojí dva monumentální stojící Buddhové v mondopech.
Kousek odsud narazíte na moderní pomník krále Ramkhamhaenga (třetí a nejvýznamnější z osmi sukhothajských králů). V pravé ruce drží knihu z palmových listů, jež symbolizuje jeho roli zakladatele moderní thajské abecedy. Poblíž stojí replika velkého zvonu z bronzu. Jeho originál král nechal zavěsit před svůj palác a každý občan, jemuž se stala křivda, mohl do zvonu udeřit a král pak osobně záležitost prověřil.
Taky si tady u jedné babky (dozvídáme se, že má 78 roků) kupujeme trsy mini banánů po deseti bahtech za trs. Chuděra to nosila na ramenou, ale nedělalo ji to problém, byla na to zvyklá. Zatímco turisti to nemohli uzvednout ani udržet rovnováhu.
Sluníčko praží. Vyjíždíme z centrální zóny. Navštěvujeme malé cihelné čedí Wat Sorasak, ve tvaru zvonu z 15. století, které podepírá 24 sloních hlav.
Vydáváme se hledat nějaký dlabanec. Jakmile zpomalujeme u jednoho stánku u cesty a rozhlížíme se, už je tu babča a cpe nám jídelák. Kupodivu v angličtině a tak usedáme na plastové židličky za jejím stánkem a dáváme si polévku a rýži s nějakým masem se zelenou okurkou za 35 THB. Babča to má hned hotový, staví přede mne talíř a jde dělat Radimovu porci. Když ale vidí, jak jsou ti farangové neschopní, chopí se sama přísad ze stolu a nudličkovou polívku nám dochucuje sama: nejdřív cukr, pak rybí omáčku, pak trochu chilli omáčky, promíchat hůlkami a je to. Jídlo mi ale vůbec nechutná. I když jsem měl hlad, mám nějakou nechuť k jídlu. Po obědě byla moje první zastávka na WC. A to v informačním centru. Ten komfort je úžasný. Toaletní papír, čistá voda... No jo, jsme v turistické oblasti. Zde kromě zmenšeného modelu Starého Sukhothaje se nachází pár soch.
1.Replika Brahmy, sukhothajský styl, posl. pol. 14. stol.
Harihara - napůl Vishnu a napůl Shiva. Třetí oko a bráhmanský cord ve tvaru hada patří Shivovi, vinouc se přes trup (torzo) vyzvedávající hlavu z levého ramene. Atributy držené ve 4 rukách patří Vishnuovi: disk, lastura, hůl a lotos.
2.Replika Harihary (Shiva a Vishnu), sukhothajský styl, 14. stol.
3. Replika Harihary (Shiva a Vishnu), sukhothajský styl, 14. stol.
4.Replika Vishnua, poslední polovina 14. stol., (8 paží)
Z vnějších zón navštěvujeme ještě severní, konkrétně chrám Wat Sri Chum, který se pyšní největší dochovanou sochou sedícího Buddhy (ovšem průvodce neudává, v rámci jaké oblasti je ta socha největší).
Před chrámem si kupujeme pomerančový džus (20 THB) a pak už jdeme dovnitř, samozřejmě až po zaplacení vstupného 30 THB - jsou to vlastně jen čtyři vysoké zdi bez střechy, ve kterých se tísní ona kamenná socha. Je jedenáct metrů široká (od kolene ke koleni) a vysoká 15 metrů. Zajímavé jsou štíhlé prsty s pozlacenými nehty (od plátků, ketré na ně lepí věřící).
Útrobami oněch zdí kolem sochy vede skrytá chodba, kterou se dá vystoupit k úrovni Buddhových očí a tajně odtud promlouvat jakoby Buddhovými ústy. Chodba bohužel není přístupná (v průvodci píší "většinou"). Touhle dobou je už úplně jasno, obloha jako vymetená a sluníčko nás škvaří na škvarek. A já si připadám jako vodotrysk – stéká ze mě pot všemi směry. Naše duševní kapacity rezervované pro chrámy byly právě vyčerpány. Máme přechrámováno. Volně jedeme zpátky a míjíme spoustu dalších ruin téměř už bez zájmu. Když vjíždíme zpět do hlavního areálu, ukazujeme vstupenku, abychom už znova neplatili. Projíždíme městečkem k naší půjčovně kol, vracíme velocipédy a vyzvedáváme bágly. Můj byl dole nějaký mokrý, ale nechtělo se mi ho otevírat. To jsem zvědavý co se mi vylilo.
Pomalu jdeme k bus stopu a čekáme na autobus, který má jet přímo ze Sukhothaje do Lampangu. Necítím se dobře, mám zimnici, celý hořím. Asi reakce na to včerejší očkování. Zastavuje nám autobus, a průvodčí nám říká, že nás vezme. Platíme 46 THB. Asi za hodinu, kolem 16 hodiny nás vysazuje na autobusovém nádraží v Taku, kde prý musíme přestoupit. To je malarická oblast, kam jsme se zrovna dostat nechtěli. Chceme si koupit lístek. Slečna z okénka nás ale posílá přímo k busu na nástupiště. Lístky prý přímo v busu. Jenže paní průvodčí z toho autobusu je jiného názoru, posílá nás zpátky a my nakonec končíme v původní boudičce a kupujeme dvě jízdenky na klimatizovaný autobus směr Chiang Mai, my zatím jedeme jen do Lampangu (111 THB/osobu). Na nádraží si měřím teplotu (38,2°C). Ještě si do autobusu kupuju vodu za 10 THB. Nasedáme do autobusu, je mi hrozně zle. Naštěstí jsou zde deky na přikrytí. Po třech hodinách jízdy, kdy jsem se snažil si trochu zdřímnout vystupujeme už za úplné tmy na autobusovém nádraží v Lampangu.

Nemám sílu se někde trmácet a hledat ubytování, tak si hned bereme dodávku za 50 THB (taxi), aby nás odvezl k nějaké slušné a levné ubytovně. Máme štěstí. Ubytováváme se ve velmi pěkném penzionu Riverside Guest House (300 THB/noc), jehož majitelkou je Belgičanka a vede i restauraci se stejným názvem kousek odsud. Platí se až ráno! Pokoje jsou hezky zařízené, velká dvojpostel s povlečením, peřina, noční stolky, větrák, v oknech sítě. Sprcha má být s teplou vodou, ale teče pouze studená. Klasické evropské WC, dokonce toaletní papír, mýdlo, ručníky.
Hned se dávám na průzkum batohu, co že se mi to vylilo. Celý sprchový gel a jeden Off na komáry. Snažím se batoh umývat, ale pořád to pění. Sranda bude, až bude pršet a já budu pěnit. Suším to pod větrákem. Radim se jde porozhlédnout po okolí, já se dávám dohromady po tolika dnech (minulou noc jsme prospali ve vlaku). Teplota je pořád 38, beru si jednu tabletu toho jejich Paracetamolu a jdu se vyspat. Snad to do rána poleví.
Pozn. V jednolůžkových pokojích bývá postel dost velká pro dva, takže je zbytečné brát dvojlůžkový pokoj.

výdaje

Položka	Cena
Rikša v Phitsanuloku od nádraží na autobus	15 THB
Autobus AC z Phitsanuloku do Sukhothaje	38 THB
WC na autobusovém nádraží v Sokhothaji	3 THB
Songthaew k historickému parku	15 THB
Půjčení kola	20 THB
Vstup do centrální zóny 40 (kolo dalších 10)	50 THB
Mapka areálu historického parku	3 THB
2 trsy mini banánů	20 THB
Oběd u cesty – polévka a rýže s masem	35 THB
Vstup do chrámu Wat Sri Chum	30 THB
Pomerančový džus ve stánku u chrámu	20 THB
Pohlednice chrámu	5 THB
Autobus ze Sukhothaje do Taku	46 THB
Autobus z Taku do Lampangu	111 THB
1l voda na autobusovém nádraží v Taku	10 THB
Dodávka v Lampangu k penzionu	50 THB (1/2)
1-lůžkový pokoj v Riverside Guest House	300 THB (1/2)
Celkem za den	596 THB

Pátek 9.12.2005 - Elephant Conservation Center, Wat Phra That Lampang Luang, horké prameny

Ráno se probouzím na zvonění mobilu v 6 hodin na dávku antibiotik a ještě polehávám do 7 hodin. Ranní teplota je 36,8°C. Věřím, že to je reakce na očkování proti tetanu a ne malárie. V 8:30 si u paní domácí půjčujeme motorku za 200 THB/den s plnou nádrží a opět vracíme s plnou. Zastavujeme se na snídani v „7elevnu" – hamburger, buchtičky a voda, to vše za 54 THB. Vymotáváme se z města (a uháníme po silnici č. 11 směr Chiang Mai. Asi 35 km od Lampangu odbočujeme u velké cedule "Elephant Conservation Centre" na pravé straně.
Prohlížíme si místní mapu areálu na ceduli, ale nejsme z ní moudří. Zdá se, že v okolních lesích jsou jednotlivé části centra rozptýlené na velké ploše. Později zjišťujeme, že jde o různá zařízení pracující se slony, Elephant Conservation Centre je jen jedno z nich. Parkujeme motorku na vyhrazeném parkovišti, protože dál už musíme využít kyvadlovou dopravu (shuttle bus) za 20 THB, která projíží parkem. Je to takový jakoby otevřený vláček na elektrický pohon. Vstupenka stojí 50 THB. Stíháme sloní show v 10 hodin, potom je ještě v 11 a v jednu odpoledne. Koupání slonů probíhá v 9:45 a ve 13:15. Naštěstí to mají rozepsané na tabuli. Dočítáme se, že centrum má od doby svého založení otevřeno celoročně. Ale ve všech průvodcích se píše, že mají od března do května zavřeno, což není pravda. Dosud to nikdo nebyl schopen opravit. V ceně vstupenky je jeden kupon na stravu pro slony (4 tyčky cukrové třtiny), další si už musíte koupit za 10 THB. Přecházíme s dalšími turisty k místu s lavičkami jako hledištěm, kde probíhá vlastní představení. Sedáme si a sledujeme úchvatnou ukázku sloní inteligence a obratnosti. Vedeni svými cvičiteli, ošetřovateli a vodiči v jedné osobě (mahauty) dokáží sloni neuvěřitelně šikovně manipulovat s kládami, posouvat je, kutálet, nosit, pokládat na sebe, zarovnávat. Kromě práce s dřevem také předvedli hru na bicí a xylofon a malbu štětcem.
Po představení slony krmíme. Jejich choboty jsou nesmírně chápavé, jemné a šikovné. Jsme jimi úplně nadšeni.
Platíme si 50 THB za desetiminutovou projížďku na slonu (jinak 400 THB pro dva na půl hodiny). Říkáme si, že deset minut stačí až nad hlavu. Na slona se nastupuje z takové věže, nesmí se mu šlápnout na hlavu a pak se člověk usadí na lavičku připevněnou na zádech, která se během cesty klátí ze strany na stranu. V Thajsku žije slon indický (tihle sloni jsou vlastně drobečkové – váží jen 2-3 tuny, africký slon má prý 5 tun) a tenhle navíc patří k menším. Slon veden pokyny staršího domorodce sedícího mu za krkem, vyráží. Jeden chlápek nás fotí. Je mi to jasné, budeme „na talíři". Musíme se chvílemi pevně držet a hlavně z kopce se bojím, aby se slon nepřekotil. Při cestě do strmých stezek se slon často zastavuje a odpočívá. Později nám ten Thajec říká (domluva je náročná), že tahle slonice se jmenuje Mi a že jí je 58 let. Podle toho, co jsme slyšeli během představení, má tedy těsně před důchodem. Brodíme se i přes nějaký potok. Během cesty jsme najednou slyšeli hroznou ránu – to si jen sloneček ulevil a ono když takový sloní koblížek spadne z metru a půl, tak už je to pořádná rána. Na konci projížďky sesedáme na vysokou dřevěnou rampu. Těch 15 minut nám úplně stačí.
Jako bych to něříkal, nejsme sice na talíři, ale v rámečku z recyklovaného papíru. Chce za to 200 bahtů (120 Kč). Fotka je sice moc povedená, ale drahá a tak razantně odmítáme. O ceně nechce ani smlouvat, to mi kazí pro změnu náladu. Ne že by mě smlouvání bavilo, naopak, nesnáším to, ale když už jsme v zemi, kde je smlouvání běžné a vyžadované, tak by mohl u takto poměrně drahého suvenýru slevit. Ne! Vytahuje fotku z rámečku, dává ji pod stůl a vyráží fotit další farangy. Naštvaně odcházíme. V malé ohrádce si prohlížíme slůňata narozená v loňském roce se svou matkou. Jsou úžasná. Kdyby je hlídač nekontroloval, tak by ti malí prevíti okousali celou střechu z palmového listí nebo co to je.
Samozřejmě, že mi ta fotka pořád vrtá hlavou. Vracíme se zpátky k fotografovi, jestli by nám neprodal jenom tu fotku, bez rámečku. Řekl, že za 100 bahtů, ale musíme počkat, jde lovit další turisty. Čekáme. Náhodou jsem tu naši fotku viděl pod tím stolem, kam ji odložil, tak jsem ji hned vzal. Když se vrátil, ptal se kolik jich chceme. Jednu. Vytisknul ji z fototiskárny, dali jsme mu stovku a zmizli. Nakonec jsme nad ním vyzráli.
V místní restauraci si dáváme oběd. Rýži s mořskými plody (krevety, olihně), ale moc jich tam nebylo. Pokapávám si to limetkou a ochucuji chilli. Cena 120 THB. No nejsme na ulici, ale v turistickém centru.
Ve čtvrt na dvě spěcháme k malému rybníku, kam zrovna schází asi deset slonů se svými cvičiteli za krky a koupou se. Je to začátek představení pro turisty, které jsme akorát stihli. Vytahujeme foťáky a fotíme báječně se koupající slony.
Po koupeli jdou sloni se svými cvičiteli po silnici jeden za druhým a drží se vždy toho před sebou chobotem za ocas. První dva sloni nesou gong a jeden na něj do rytmu bubnuje. Nakonec všichni sloni někam odcházejí.
Čekáme na autobus, aby nás zase odvezl zpátky k bráně. Cestou máme zastávku v místní sloní nemocnici. Jdeme tam. Tady léčí slony zdarma, se státní podporou. Pak ještě existují soukromé nemocnice. Je tam např. slon s ovázanou nohou, který někde u barmských hranic šlápl na nášlapnou minu. Už několik let se ho snaží vyléčit, ale zlepšuje se to jen nepatrně. I další případy, ke kterým tam měli i fotografickou nástěnku, jsou často otřesné. Často k těm zraněním dochází při ilegálních pracech v lese. Obvykle tady v centru ani nevědí, jak se to těm slonům stalo, protože kdyby se příliš vyptávali, majitelé by se báli a příště by slona třeba nepřivedli. Jedna zaměstnankyně centra, která není Thajka, ale běloška, se baví s nějakými turisty. Postávám kolem a pochytávám pár zajímavostí. Říká, že někdy jsou sloni nebezpeční. Jako každý tvor má i slon své nálady a bolesti, zvláště nemocný slon v nemocnici, a jsou chvíle, kdy není dobré připlést se mu do cesty. Problém, jak říká, je, že na slonu se většinou nepozná, kdy to na něj jde, narozdíl prý od koní, na kterém se dá včas poznat, že se vás chystá nakopnout. Povídá ještě, že tady v centru sloni nepracují, práce se slony je v Thajsku už několik let zakázaná. Často se ale nelegálně k práci používají. Tady ve středisku slony dopoledne cvičí a předvádějí turistům a odpoledne je vodí do lesů, kde na dlouhých řetězech zůstávají sami. Říká, že sloni potřebují les a že dlouhá chůze po asfaltu, jak je to např. v Ayutthayi a v Bangkoku při vození turistů, jim nesvědčí. Stejně tak sloni, turistickými kancelářemi (během několikadenních organizovaných výletů za horskými kmeny) používaní k hodinové projížďce, jsou přetěžováni celodenním vozením.
Mají tady i sloní hřbitov, na který jsme se jeli podívat (docela velké jsou ty "hrobečky" :-). Na každém z nich bylo jakési datum a číslovka. Všechna data měla většinou na místě letopočtu nějaká čtyřicátá léta. Datum úmrti slona to být nemohlo, protože výcvikové středisko je tam někdy od konce devadesátých let, tak jsme si mysleli, že to bylo narození a u toho byl udaný věk. Jenže, byla tam i data, která by pak značila, že slon zemře třeba za pár let :-). O thajském letopočtu jsme dříve nic neslyšeli, takže jsme nevěděli, co to znamená (a vstupenky jsme důsledně nestudovali), takže jsme tehdy pojali podezření, že mají svůj letopočet. No, a brzy se to vyjasnilo, bylo to skutečně úmrtí, ale thajského letopočtu, takže např. rok označený jako 42 není 1942 našeho letopočtu, ale 2542 thajského, což jest 1999 našeho. A už to vše do sebe krásně zapadá :-). Thajci nepočítají letopočty podle Krista (proč taky, že ano), ale podle Buddhy, tudíž v Thajsku máme právě rok 2548, což se píše i všude na všech dokladech, které kde dostáváme. Totiž přesněji, v Thajsku platí dva kalendáře – gregoriánský (západní) a buddhistický. Buddhistická éra začala 543 (někdy uváděno 563) let před gregoriánskou, a proto chcete-li převést gregoriánský letopočet na buddhistický, přičtěte číslo 543.
Odpoledne se ještě na motorce přesouváme k architektonickému klenotu severního Thajska, chrámu Wat Phra That Lampang Luang, který je hojně navštěvovaným poutním místem. Vstupné se neplatí. Hlavní objekty vyrostly na konci 15. století.
Schodiště lemované hadími těly nágů vás zavede ke slavnostní bráně s bohatou štukovou výzdobou. Tak trochu připomíná svatební dort.
Hned za bránou stojí rozměrný, ze všech stran otevřený Wihan Luang v klasickém lannském slohu s krásnou třívrstevnou střechou. Uvnitř se nachází ústřední bod, kterému se říká ku a najdeme ho jedině ve svatyních severního Thajska. Tato posvátná stavbička má podobu pozlacené cihlové věže ve tvaru plamene a ukrývá významnou socu Buddhy zvanou Phra Chao Lang Thong. Pokud jste vysocí, tak si dejte pozor, abyste se nepraštili do hlavy o panely zavěšené u stropu, na kterých jsou trochu vybledlé, přesto působivé malby. Vihán ještě ukrývá pět sedících Buddhů.
Na nádvoří se nachází strom bódhi se svatyní, která je prý příbytkem duchů, a lidé sem někdy přivádí nemocné, aby se tu uzdravili. Malý nenápadný viharn je sídlem sošky Phra Kaeo Don Tao, nadmíru uctívané družky Smaragdového Buddhy v Bangkoku (údajně je vytesaná ze stejného kusu nefritu), kvůli které sem míří zástupy poutníků. V hlavním čedí poutá pozornost pramen vlasů patřící údajně Buddhovi a popel z pravé části jeho čela a krku. Ještě nemůžu nezmínit malý mondop Ho Phra Phuttabat. Tabule venku upozorňuje, že ženy sem mají vstup zakázán. Jakýsi Thajec mě zavírá uvnitř, ukazuje mi otisk Buddhovy šlépěje. Ale co je mnohem zajímavější, je, že skrz malý otvůrek ve dřevěných dveřích, se na bílé plachtě uvnitř odráží veškeré dění z venku, obrys čedí, lidé, prostě všechno.
Cestou nás zaujaly ukazatele HOT SPRINGS, tedy horké prameny. Ptáme se tedy místních policistů na cestu, očividně nám nerozumí. Copak mluvím tak špatně anglicky? Ne, to oni nemluví skoro vůbec. Přistavuje se k nám jedna průvodkyně, která ovládá angličtinu i thajštinu. Nakonec jim všechno přetlumočí a policisté nám dokonce nakreslí i plánek cesty. Jedeme přesně podle plánku, asi 10 km.
Cestou míjíme rýžová políčka. Přes cestu nám přechází stádo krav, tak musíme stát a počkat až milostivě přejde.
Konečně jsme tady. Upozorňuje nás na to závora a pokladna, kde chtějí 20 bahtů. Nikdo zde ale nesedí, tak procházíme bez placení. Jsme hrozně zvědaví na tryskající gejzíry ze země. Místo toho je tady pouze velká nádrž s bublající smradlavou vodou (síra). Ale má aspoň dle našeho odhadu 70 stupňů. Venku sedí dvě Thajky a klábosí. Čekají, až se jim uvaří vajíčka na večeři, které mají ponořené v síťce jedné menší nádržce. Dokonce i sprchy mají důmyslně napojené na horkou vodu. Takže Hot springs ve vesnici Ban Pong Ron určitě nedoporučuji. Ale aspoň jsme cestou zpátky viděli nádherný západ slunce.
Tankujeme do plna (2,5l za 65 THB). V Lampangu se zastavujeme na vlakovém nádraží pro jízdní řád a v „7elevnu" doplnit zásoby. Sprite, salám (něco jako náš dietní), zkouším tmavý chleba, pudinkové šátečky, muffiny a buchty. To vše za 115 bahtů. Cítím, že už mám zase zimnici. No jasně teploměr ukazuje 37,3°C. Mimochodem Lampang, druhé největší město v severním Thajsku, je pyšné na to, že je jediným městem v Thajsku, kde se pro dopravu ve městě používají koňmi tažené kočáry. Ovšem tento způsob dopravy jsme nevyzkoušeli. Vracíme v pořádku motorku a hlad nás vyhání něco sníst. Jdeme na večeři do Riverside Restaurantu, který patří majitelce našeho penzionu. Taky ji tam potkáváme. Od stolu máme pěknou vyhlídku na řeku. Dokonce zde hraje živá hudba s moc pěknou zpěvačkou. A zpívá anglicky. Skladby, které známe i my. Restaurace je plná bílých západních turistů. Objednávám si BBQ (barbeque z kuřecího, hovězího a vepřového masa), jsou to 3 špízy, obloha za 120 THB a hranolky (French fries) za 50 THB. Přísahám, že mi přinesli na taliři 5, no tak dobře 7 hranolků. „Ať se propadnu do Západního Německa jestli lžu". Nakonec platím jen 120 THB, asi mi ty hranolky nehranolky zapomněli započítat. Ještě že tak. Jelikož ráno chceme vyrazit před 6 hodinou, kdy asi budou všichni ještě spát, jdeme zaplatit ubytování a motorku. Belgičanka vytáhla naši kartičku, ale započítala nám pouze jednu noc a motorku, tedy 500 THB. Zase jsme dvě stovky ušetřili. Balíme věci. Zdá se mi, že těch věcí je pořád jaksi víc.

výdaje

Položka	Cena
Půjčení motorky v Riverside Guest House	200 THB (1/2)
7eleven“-hamburger (17),buchtičky (25),voda (12)	54 THB
Vstupné do Elephant Conservation Centre	50 THB
Kyvadlová doprava ve sloním centru	20 THB
10 minutová projížďka na slonovi	50 THB
Fotka se slonem	100 THB (1/2)
Oběd ve sloním centru-rýže s mořskými plody	120 THB
Benzín – 2,5l	65 THB (1/2)
„7eleven“-Sprite (26),dietní salám (27),tmavý chleba (20),pudinkové šátečky (15),   muffiny (12), buchty (15)	115 THB
BBQ (barbeque z kuřecího, hovězího a vepřového masa), obloha	120 THB
Hranolky (mám platit 50 THB, ale nezapočítali je)	0 THB
1-lůžkový pokoj v Riverside Guest House (spíme zadarmo)	0 THB
Celkem za den	711 THB

Sobota 10.12.2005 - NP Doi Khun Tan, přesun vlakem do Chiang Mai, druhé očkování

Dneska vstáváme už v 5 hodin. Ráno už mám jen 36,3°C. Zamykáme pokoj, klíč necháváme na recepci, protože tam nikdo není takhle po ránu. Zastavujeme dodávku, která nás s oklikou (přes celý Lampang) veze na vlakové nádraží, protože ještě veze nějakého chlapa. Byl tady první, takže má přednost. Na nádraží s hrůzou zjišťujeme, že vlak č. 13 v 6:37 do Khun Tanu, na který jsme původně šli, stojí nehorázných 280 THB pro každého, no jo je to Exp. Sp. (nějaký special express) a další, levnější, Exp. č. 51, který stojí jenom 9 THB, jede až v 9:37. To je k......ý rozdíl. Tož co včil. Do třičtvrtě na deset se nám čekat nechce. Rozhodujeme se dopravit na autobusové nádraží, snad něco pojede. Cestou nám zastavil ten samý chlápek co nás vezl na vlakáč. Chce nás natáhnout o 40 THB, za ani ne kilometr cesty. Dostla dvacku a odchod na párek. Jedeme autobusem směr Chiang Mai (28 THB) a vystupujeme u silnice v Mae Tha. Odtud do parku je to 18 km. Ale žádná doprava tam nejede. Po chvilce stopování nám zastavuje jeden mikrobus. Ptá se kam jedeme. Do Khun Tanu říkáme. Nakládá nás i s našima báglama. Za chvilku zastavujeme u benzinové pumpy, tankuje. To nic. Ale začalo dohadování o ceně. Je si moc dobře vědomý, že tam nic nejede, a že jsme více méně na něm odkázáni. Na pomoc si přivedl ženskou od pumpy, asi to byla rodina, pěkně drželi spolu. Za 18 km k nádraží v Khun Tanu chce 200 THB. Že prý to je hodně do kopce. Nakonec nás vzal jiný za stovku. Přeložili jsme sebe i zavazadla do jiného auta. Ale co to, zavezl nás asi 3 kilometry k další vlakové zastávce. Od výpravčího zjišťuje, že vlak jede až v deset. Nezbývá mu, než nás odvézt až do Khun Tanu. Baba měla pravdu. Bylo to fest do kopce. Občas jsme měli pocit, že budeme muset tlačit, abychom se tam vůbec vyškrábali. Jsme na malém horském vesnickém nádražíčku. Batohy si necháváme zadarmo u „přednosty stanice". Hned za nádražím vlak vjíždí do Khuntanského tunelu (Khuntan Tunnel) dlouhého 1352,10 m, který je údajně nejdelší v Thajsku. Stavba tunelu, který byl vysekán skrz pevné žulové skalní podloží, započala v roce 1907 za vlády krále Ramy V., a byla dokončena v roce 1918. Tunelu se přezdívalo „hřbitov dělníků", podle toho, že více než 1000 dělníků během stavby zahynulo na následky udušení, nehod, úrazů, malárie, útoků tygrů a bojů mezi sebou. Dělníci pocházeli především ze severovýchodu Thajska. Mnoho z nich bylo závislých na opiu a souhlasili s prací, protože dostávali navíc kromě mzdy ještě opium. Emil Eisenhofer, německý železniční inženýr, byl nápomocný při stavbě tunelu. Památník před tunelem obsahuje jeho popel a je věnován jemu i všem dělníkům, kteří během stavby tunelu zahynuli.
K centrále národního parku (Doi Khun Tan National Park) vede od nádraží cesta do kopce, asi 1,3 km. Tady si kupujeme vstupenku do národního parku za 200 THB. K tomu dostáváme mapku parku, abychom nezabloudili. Ale všechno je pořádně značeno. Park byl v roce 1975 vyhlášen desátým národním parkem v Thajsku a zaujímá plochu 255 km². Parkem vede značená trasa až na vrchol Doi Khun Tan, vysoký 1363 m (asi 8,3 km od nádraží).

Během cesty na vrchol jsme minuli celkem 4 vyhlídkové body. První (Yaw 1) byl ve výšce 900 m.n.m. Zde se nachází domek, který thajské dráhy postavily, když se stavěla železnice a tunel. Pobýval zde i Eisenhofer a jiní thajští hodnostáři. Je odsud pěkný výhled do kraje.
Podél trasy je rozmístěno hodně bungalovů, kde se můžete ubytovat. Vegetace se mění s nadmořskou výškou, tak tu najdete jak porosty bambusů, tak i tropický, stále zelný prales, dokonce i jehličnaté stromy. Roste zde spousta nádherných a zajímavých květin, poletují motýli, křižujeme cestu mravencům. Fotím jednu mnohonožku, možná stonožku. Nohy jsem ji nepočítal.
Druhý vyhlídkový bod (Yaw 2) je ve výšce 1035 m.n.m. Někteří šílenci dojeli na motorce i sem, ale pěkně jim to klouzalo. Jíme naše zásoby. Zbytky krmíme chodící kosti potažené kůží v podobě psa - nikdy jsme neviděli hubenější stvoření (když nepočítáme televizní záběry dětí v Somálsku a podobně). Když se stavěl tunel, američtí křesťanští misionáři, kteří žili v severním Thajsku, využili chladného klimatu a nádherného okolí Doi Khun Tanu a postavili si útočiště ve výšce 1225 m.n.m. (3 vyhlídkový bod - Yaw 3).
Jde se docela dobře, jen díky batůžku se člověk trochu víc potí. I když, říct v Thajsku „trochu víc" je možná zbytečně skromné. Po pravdě, když dojdeme na vrchol Doi Khun Tan ve výšce 1373 m (Yaw 4), tak z nás pot jen leje. Ale stálo to za to, i když se mi sem vůbec nechtělo. Ze samotného vrcholu se naskýtá úchvatný výhled na údolí i okolní hory Lamphunu a Lampangu. Ostatně za druhé světové války zde byla vojenská rozhledna.
Odpočíváme, sníme něco z našich zásob, doplníme tekutiny a hurá zase dolů. Cestou zpátky jsme ještě odbočili k vodopádu Taad Moey, vysokému 10 m. Cesta je neudržovaná, zarostlá a doprovod nám dělá spousta komárů.
V 17 hodin přicházíme k centrále parku. Už necítím nohy. Stopuju chlápka na motorce, který mě vysazuje až na nádraží. Radim, turista, to dochází samozřejmě pěšky. Není přece na horách proto, aby se vozil na motorce :-). Kupuji si za 10 THB vodu. V šest hodin si měřím teplotu, protože mi začíná být zase zima (37°C). Už mi to začíná být nějaké divné s těmi teplotami. Trochu mi to připomíná příznaky malárie. To by mi tak ještě chybělo. Čekáme na vlak č. 101 Rapid do Chiang Mai (čte se čang maj), pravidelný odjezd 19:49 (příjezd do CHM ve 21:10, cena 15 THB). Kupujeme si lístek a poslušně čekáme. O půl deváté se dozvídáme, že dnes vlak jede až v devět. Nechápeme proč. Že nám to neřekl, když jsme si kupovali lístek. Nezbývá nám nic jiného než čekat. Jsme tady jediní, kromě výpravčího a prodejce lístků v jedné osobě, který v klídku sleduje televizi a všudypřítomných komárů. Přitom na lístku je psán odjezd 19:49. To fakt nechápu. I když, je dnes státní svátek (Den ústavy), tak kdo ví. Nakonec vyjíždíme ve 21:10. Vlak je skoro prázdný, takže se můžeme v klidu natáhnout. Do Chiang Mai přijíždíme až deset minut po desáté. Hned na nádraží se na nás vrhá paní s nabídkou guesthousu Five Stars za 150 THB za noc. No proč vlastně ne, stejně se nějak potřebujeme dostat do tzv. Old City a podle fotek to vypadá solidně. Paní nás hned nakládá do svého tuk-tuku. Stát nás to bude 20 THB každého, ovšem jedeme sami. Takže vlastně hodně levné taxi. Ještě mi nabídla, že mě odveze do nemocnice na očkování. No neber to takový servis. Za chvilku už uháníme ulicemi Chiang Maie. Je to zážitek, tuktukářka to kalí a v zatáčkách je to o strach – vypadneme nebo nevypadneme? Držíme bágly. Zastavujeme před penzionem její sestry, i když to mělo tak maximálně jednu hvězdičku a ne pět jak napovídá název. Bylo to nejhorší ubytování, co jsme zatím měli. Tekla sice teplá voda, ale všechny kohoutky se hýbaly. Člověk měl strach se jich dotknout, aby neupadly. Věšáky v koupelně byly úplně zrezivělé. Skříně úplně zatuchlé, sítě v oknech děravé. Aspoň, že obrovský větrák u stropu byl funkční. Rozhodli jsme se jednu noc zůstat a ráno si najít něco lepšího. Mě potom zavezla do nemocnice jak slíbila, počkala na mně, ale chtěla nakonec za to 100 THB. Přece se mnou nebude ztrácet svůj čas, když by mohla nahánět další farangy na nádraží. Nemocnic je ve městě hodně, ale nejblíž je prý Chiangmai Ram Hospital. Říká, že je dobrá. Nejenom, že je dobrá, ona je nejlepší, ale také asi nejdražší ve městě. Je to soukromá nemocnice.
Musím, ale říct, že se o mně starali jak se patří. Řekl jsem jim i o těch teplotách a zimnicích. Vyptávali se, kde jsem všude byl, kvůli malárii. Změřili mi tlak, teplotu (jednorázové teploměry do pusy), vyšetření krve na malárii (jednorázové jehly jsou samozřejmostí). Do dvaceti minut byl výsledek. Negativní. Naštěstí. Absolvoval jsem druhé očkování proti vzteklině. Dostal jsem i lékařskou zprávu v angličtině. A zaplatil jsem... 989 bahtů (skoro šest stovek). Taky už jsem tady zaevidovaný, tentokrát pod číslem 366031 :-). Za chvíli už mě budou znát po celém Thajsku.

Pak mě baba odvezla zpátky. Jdu si ještě koupit nějaké mňamky do „7eleven" – vodu, jahodový jogurt, bulku s nějakou zelenou náplní (kokosovou) a posypanou seznamem, a hot-dog, to vše za 52 THB. Po návratu na pokoj házím odporné oblečení do rohu pokoje a vrhám se pod sprchu. Slast. Opět jsem člověkem. Ještě dopisuju deník ať na nic nezapomenu a ulehám ke spánku.

výdaje

Položka	Cena
Dodávka songthaew od penzionu na vlakové nádraží v Lampangu	50 THB (1/2)
Ten samý řidič nás pak ještě veze na autobusové nádraží (chtěl 40 THB)	20 THB (1/2)
Autobus (směr Chiang Mai) do Mae Tha	28 THB
Stopnutá dodávka do Khun Tanu (18 km)	100 THB (1/2)
Vstup do NP Doi Khun Tan	200 THB
Voda 1l na nádraží v Khun Tanu	10 THB
Vlak č. 101 Rap. z Khun Tanu do Chiang Mai	15 THB
Tuk-tuk od nádraží ke guest housu (20 THB/osobu)	40 THB (1/2)
2-lůžkový pokoj v guest housu Five Stars – hrůza	150 THB (1/2)
Tuk-tuk do nemocnice a zpátky	100 THB
Ošetření v Chiangmai Ram Hospital – celkové vyšetření, test na malárii, 2. očkování proti   vzteklině	989 THB
„7eleven“ - hot-dog (20 THB), voda 1l (15 THB), jahodový jogurt (11 THB), bulka s kokosovou náplní   sypaná seznamem (9 THB)	52 THB
Celkem za den	1574 THB

Neděle 11.12.2005 - Chiang Mai-hledání nového ubytování, Doi Suthep, horké prameny San Kamphaeng, noční Street market

Ráno vyrážíme hledat nové ubytování. Na snídani se zastavujeme v „7elevenu" – tradičně hot-dog za dvacku. Na pití si venku kupuju čerstvou mrkvovou šťávu taky za 20 THB. Ve směnárně měním dalších 200 dolarů. Hledání nám zabralo 2 hodiny. Ale nakonec jsme byli úspěšní. Ubytováváme se v Somwang Guest House za 280 THB na noc. Je to pravda dražší než v „pěti hvězdičkách", ale nesrovnatelně lepší. A navíc personál je velmi úslužný. Je to rodinný podnik. V pokoji máme dvě postele, čisté povlečení, větrák, sprcha s teplou vodou, klasický evropský záchod, funkční sítě v oknech (i když v průvodci se píše, že zde malárie nehrozí). Ale opět žádná polička, žádný další nábytek. Nevím kde skladují věci.
Nechávám si u pana domácího vyprat prádlo, doposud jsem k tomu neměl odvahu. Prádelny jsou tu snad na každých 50 metrech. Vyprané prádlo se suší na ulici na věšácích pěkně na sluníčku. Ještě si můžete prádlo nechat i vyžehlit. V šest hodin večer bylo hotovo, prádlo krásně čisté. Platil jsem 21 THB za 0,7 kg (30 THB/kilo).
Vycházíme s cílem dobýt Wat Phra That Doi Suthep – překrásný chrám na kopci Doi Suthep ve výšce kolem 1600 m.n.m, jedna z nejuctívanějších svatyní na severu Thajska ve městě Chiang Mai. Chrám byl založen ve 14. století a schraňuje posvátné relikvie. "Donutil" jsem Radima to vyjet na motorce. Byl sice utahaný a moc se mu tam nechtělo, ale nakonec jel, protože stejně bychom se tam asi jinak nedostali (později jsme zjistili, že až k chrámu jezdí dodávky). Chtěl tam jít pěšky nebo aspoň na kole, ale řekl si, že když jsem byl včera na druhou dávku očkování proti vzteklině, tak že bych se měl šetřit, tak teda že jo. A to neměl dělat... V penzionu si půjčujeme motorku za 150 bahtů na den. Ze všeho nejdříve kupujeme plnou nádrž za 70 THB. Celé staré město je do čtverce obehnané vodním příkopem s vodotrysky a částečně jsou zachovány staré hradby. Vodotrysky jsou večer osvětlené a je to až kýčovitě romantické. Kolem celého Old City vede jednosměrka a za vodou a hradbami je protisměrka - vždycky alespoň dva pruhy v každém směru, takže doprava je tady pěkně hustá. Přejít ulici je občas velké dobrodružství.
Právo silnějšího si už Radim osvojil, když se vrháme opačným směrem do jednosměrek či když předjíždíme z levého pruhu do pravého skrz řítící se nekonečnou kolonu vozidel. Dnes se naučil další nové pravidlo, které s úspěchem začíná využívat – a sice, že při odbočování vlevo nevadí, když na semaforu svítí červená, prostě se jede. Objíždíme Old City a na západním rohu opouštíme město směrem na ZOO a Doi Suthep. Za ZOO začínáme stoupat do kopců. Na trojku. Přeci jen na té motorce jsme jeli jen párkrát (mimochodem si udělal nový rychlostní rekord - 95 km/hod) a do těch kopců a táhlých serpertin si moc nevěřil. A taky se to potvrdilo, jako by to cítil v kostech. V průvodci píšou, že silnice, ačkoliv místy strmá, je vyasfaltovaná a dobře sjízdná i pro motocykly. Asi 100 metrů pod vrcholem, v poslední zatáčce, nezvlád levotočivou 180 stupňovou zatáčku o malém poloměru a velkém stoupání a naštěstí v malé rychlosti jsme se natáhli na silnici jak širocí, tak dlouzí. Buddha stál ale při nás a krom odřené motorky se naštěstí vůbec nic nestalo. No, pěkně jsme si oddechli. Hned nahoře si Radim dal panáka místního rumu, takže aspoň nějaký smysl ten výjezd na vrchol měl :-). A to jsem ještě cestou nahoru, na jedné vyhlídce, kde jsme zastavili, abychom se pokochali pohledem na druhé největší město Thajska, ještě před tím něšťastným pádem, opřel Radimův nový batoh o rozpálený výfuk motorky. Trochu jsem mu ho zničil, naštěstí ne příliš, ale i tak.
Nejprve procházíme kolem mnoha stánků se suvenýry. Sem tam jen očkem nahlídneme. Hned se k nám hrne Thaječka a nabízí nám obrázky malované na hedvábí. Vypadá to moc hezky a tak jí slibujeme, že se u ní po prohlídce chrámu zastavíme. Jinak by jsme se jí asi vůbec nezbavili. Stoupáme po prvních schodech a přicházíme k proslavenému chrámovému schodišti o 306 schodech lemovanému mýtickými hady nágy, pokrytými keramickými glazovanými šupinami. Vypadalo to asijsky velkolepě.
No potěš koště, takových schodů znamená v Thajsku jistou smrt upocením. Pár metrů napravo od schodiště jsou vidět dva stříbrné tunely, ukrývající lanovku. Ta je pro vypasené farangy, kteří by vysokohorský výstup po schodišti nepřežili. Nahoře hlásí cedule, že cizinci musí zaplatit vstupné 30 THB. Prý je to příspěvek na studium pro chudé mnichy. Tak holt přispíváme šedesát peněz a jdeme dovnitř. Vstupenka je docela zajímavá, má formát A4 a z druhé strany je plánek areálu. Na spodní terase chrámu, kam nás schody dovádějí, jsou rozkvetlé stromy, pohádkové stavbičky, řada zvonů (původně svolávaly mnichy a laiky k modlitbám, dnes zní nepřetržitě, protože skoro každý turista si musí zazvonit pro štěstí) a krásné velké gongy (největší má možná dva metry v průměru). Gongy budí mnohem menší pozornost u ostatních, zatímco nás fascinují. I po slabém úderu pěstí krásně hluboce a dlouho znějí. Nejradši bych si jeden z nich odvezl domů, nakonec ho ale jen fotím.
Na nádvoří hrály dva jakési sbory z nedalekých tzv. horských kmenů tradiční muziku, na tradiční thajské nástroje. Zajímavý je například phiphat mon, v němž nechybí vertikální gong. Dále khong wong lek (malý gong) nebo ranat (xylofon). Klávesy plochého xylofonu vydávají jiný tón než u zakřiveného xylofonu. Hezky se to poslouchalo.
To se nám fakt líbilo, takže Radim nakonec nelitoval, že jsme tam vyjeli, ale prohlásil, že tyhle aktivity už ukládá postupně k ledu, a že už ho na takové škrpály nedostanu.
Legenda praví, že místo pro čedí vybral ve 14. století bílý slon krále Ku Na. Slon se vydal směrem k hoře Doi Suthep, pod vrcholem třikrát zatroubil, třikrát se otočil , poklekl a skonal. Tím bylo naprosto jasné, že chrám musí být postaven právě zde. Pomník bílého slona najdete na první terase.
Je odtud pěkný výhled na Chiang Mai, ale všechno je trochu v mlze. Zážitek z tohoto místa je mnohem menší než by mohl být. Po dalších schodech se dostáváme na vnitřní „nádvoří" se zlatou věží (chedi). Samozřejmě, že hned u vchodu se vyzouváme a boty bereme do ruky. Mramorová podlaha příjemně chladí. A pokud by Vám bylo vidět jen kousek holého kolena nebo ramene, poskytnou Vám tu kousek látky, abyste si tato neslušná místa mohli zahalit. Do klášterů se totiž chodí se zahalenými rameny a koleny. A to bez ohledu na to, jestli tam nějaký buran (ať už cizinec nebo místní) chodí v kraťasech a tílku. Slušným oblečením dáváte najevo úctu k místu, které je pro naprostou většinu Thajců skutečně posvátné. Jsou i místa (např. Královský palác v Bangkoku) kam Vás bez slušného oblečení nepustí (hlídá to policie). Rovněž při vstupu do jednotlivých modliteben je nutné se zout. U vstupních dveří jsou většinou vyhrazena místa, kde se boty nechávají. Když už budete stát řádně odění a bosky v klášteře před sochou nějakého Buddhy a budete se chtít zdržet, posaďte se. Není slušné stát (souvisí to s tím, že hlava smrtelníka by neměla být výš než hlava Buddhy). A když si budete sedat, tak nezapomeňte složit svoje nohy nějak pod sebe. Je urážlivé nechat nohy natažené směrem k oltáři s Buddhou. Pokud se budete chtít klanět před oltářem, pálit vonné tyčinky, mávat lotosovým poupětem, obětovat rýži a tak všelijak, tak jste určitě praktikující buddhisté a není nutné tyto rituály tady dál rozebírat.
Věž je pokrytá plátkovým zlatem. Kolem ní se nachází čtyři zlacené deštníky, na něž poutníci přilepují zlaté plátky. Kolem dokola je sloupoví se sochami různých Buddhů a na každé protistraně je malý chrám.
V tom prvním jsou sedící zlatí Buddhové (nejvýznamnější v komplexu) a jeden živý mnich, co se šprtá nějaké modlitby. Všude jsou cedule pro farangy typu: pokud fotíte, sedněte si nebo nešlapejte na sochy. Teda pokud jsou toho farangové schopní, tak se skoro stydíme. Na dalších dvou stranách nádvoří jsou oltáře s jedním „smaragdovým" a jedním kamenným buddhou. Všude zlato, drahokamy, vůně tyčinek, chřestění věšteckých hůlek a klid. Ten klid je hrozně příjemný a tak si sedáme pod sloupoví a relaxujeme.
Vycházíme z chrámu po „hadím" schodišti. Hned vedle zalézáme do hospůdky na jídlo. Paní nám sice dává jídelníček v angličtině, ale pak nám stejně přinese, co sama uzná za vhodné. Chtěl jsem čínské nudle s kuřecím masem, ale dostávám vepřové. Ještě by tu třeba dostal ptačí chřipku, farang jeden citlivej :-). Radim si dal své oblíbené thajské nudle (Pad Thai). U stolu s námi seděly nějaké babky a ukazovaly mu, že si na to má dát chilli. To přece ví, ne? Víme dokonce už i to, že se často kombinuje s cukrem, a oříšky, což už taky s oblibou děláme. Když si tam ale začal lít "hektolitry" chilli omáčky, i babkám už stuhnul úsměv na tváři a začaly se jim ježit všechny vlasy na hlavě a říkaly mu, že to bude moc ostré. Radim jim jen s úsměvem odvětil, že to tak má rád, čímž je už patrně dorazil definitivně.
Cesta zpět dolů byla velice opatrná, protože už měl docela strach (ani se mu nedivím, já jsem se držel zuby nehty), ale bylo to v pohodě. Rychlostní stupeň jedna, maximálně dva.
Pak jsme ještě zamířili do oblasti horkých pramenů s gejzíry (35 km za městem). Snad budou lepší, než ty co jsme viděli u Lampangu. Radim už zase jezdí (skoro) jako rodilý Thajec. Proplétá se mezerami v ucpaných ulicích (dopravní špička vrcholí) apod. No, to jsem samozřejmě trošku přehnal, ale chtěl jsem jen zase říci, že provoz je tu fakt šílený. Já dělám navigátora s mapou v ruce a očima na směrových tabulích. Radim to všechno nemůže stíhat. Je rád, že jede s davem. Dostáváme se do jednosměrky vedoucí okolo hradeb. Nepodařilo se nám strefit hned napoprvé do správné ulice vedoucí do San Kamphaengu a tak nás dálnice žene ven z města směrem na Lamphun. Naštěstí tu jsou docela často otočná místa a tak se vracíme. Ale otočný manévr je fakt hustý. Thajci nejsou zrovna vstřícní k motorce, co se snaží dostat na střed dálnice k otočce a ze svých 200 km/h neuberou ani kilák. Manévr se nakonec podařil a my se vracíme zpět na hlavní ulici a hned na prvních světlech odbočujeme. Projíždíme „deštníkovou vesnicí" Bo Sang. Je proslulá výrobou deštníků (či spíše slunečníků) zdobených pestrobarevnými malbami, které se povalují všude podél cesty. Pak míjíme vesnici San Kamphaeng, která zase vyniká zejména výrobou hedvábí a keramiky. Potom už sledujeme tabule s nápisem „Hot Springs". Přijíždíme k resortu Rong Aroon Hot Springs Resort. Platíme vlezné 20 THB. Zdejší horká na minerály bohatá voda se využívá k léčebným koupelím. Voda má u pramene teplotu 90°C. Bungalovy mají horké prameny zavedeny přímo do koupelny. Je tady jeden gejzír, ale není to ten, co vidíme v průvodci.
Ani místní nevěděli, kde přesně je to, co hledáme, přestože jsme jim gejzír ukazáli na obrázku v průvodci. Nakonec přijíždíme k Sankamphaeng Resortu. Za parkování motorky platíme 10 THB. Vstupné do areálu San Kamphaeng Hot Springs je 30 THB, ale procházíme bez placení, možná proto, že už se stmívá. Kolem gejzíru jsou udělané něco jako naše „lázně" a je tam hafo lidí. Kolem jsou dřevěné chatky k ubytování. Někteří Thajci si staví stany a kempují. Lidé si v pramenech močí nohy. Provozují tady masáže chodidel. Zajímavé ale je, že tady lidi vaří vajíčka (voda má, píšou, kolem 60-105 stupňů Celsia). Všude páchne síra. Dokonce je tady tabule, kde je napsáno jak dlouho se mají vejce vařit, na měkko, na tvrdo,...
Vydal jsem se taky vajíčka sehnat. Ptám se jedněch mladých Thajců, kde je prodávají. Říkají, že už je zavřeno a podávají mi svůj košík. Když se ptám co za to, odpovídají lámanou angličtinou „It´s for you, it´s gift", tedy že to je dárek. To by se mi u nás stát nemohlo. Thajci jsou milí a stále usměvaví a vůbec "v pohodě". Pro cizince by se rozdali. Pokud se budete vztekat, rozčilovat či jinak dávat najevo zlost a nasupěnost, nepochodíte. Naopak, všichni se k Vám otočí zády a budou Vás mít za troubu, co se neumí ovládat. Jsou to malé, asi křepelčí vajíčka. Tak jsme si taky cvičně uvařili. Vaří to v maličkých bambusových košíčcích, za tímto účelem speciálně vyrobených, zavěšených na hácích v takové kádi. Pěkně to tam vře. Hlavně opatrně to člověk musí vytahovat, aby se neopařil.
Za 8-10 minut je máme na tvrdo. Začínají nálety komárů. Aplikujeme Off a už za úplné tmy uháním směr Chiang Mai. Čeká nás asi 45 minut jízdy. Radim už je hodně unavený, tak se v San Kamphaengu zastavujeme v marketu. Kupuju si sladké tyčinky za 25 THB a ještě sladké cukroví na váhu, něco jako u nás „Mamma snack" (5 ks po třech bahtech). Taky si vybírám 6 pohledů za 30 THB. Po tom držkopádu jsme byli rádi, když jsme kolem deváté večer dorazili domů "bez nehody". Rozhodli jsme se nechat si motorku až do zítra, protože se chceme podívat do národního parku Doi Inthanon. Motorku parkujeme mezi keře, aby si majitel ničeho nevšiml.
Kolem půl desáté večer ještě vyrážíme za nočním dobrodružstvím – „Street market" (trh na ulici), který se (jak jsme se ráno dozvěděli od pana domácího) koná jen v neděli. Dnes máme jedinečnou šanci. Prý se tady dá nakoupit nejlevněji v severním Thajsku. Rozkládá se uprostřed hradeb. Je zde spousta stánků se suvenýry. Své rukodělné výrobky sem přicházejí nabízet ženy z horských kmenů. Jsou zde samozřejmě i stánky s jídlem, kořením, oblečením. Ze všeho nejdřív si kupuji vyloupaná zrníčka vařené kukuřice se solí (10 THB) a na žízeň mandarinkový džus (5 THB). Potom kupuji pár suvenýrů. Dá se tady dobře smlouvat, a to mě baví. Kupuji nádhernou čepici kmene Akha, za 200 THB, kterou jsem si vysnil už doma. Akorát jsem netušil, že ji koupím tak levně. Dále šátek z thajského hedvábí pro mamku, barevnou tašku taky ručně tkanou a ktomu mi jako bonus přidává peněženku. Cigarety z Barmy. Je tady toho spousta, akorát nevím, jak bych to všechno transportoval. Radim si na zeď pořídil na pověšení jakousi textilii s thajským motivem. O tenhle kus suvenýru se vedla neskutečná licitace a baba byla drsná jak smirkl papír :-). Něco takového si už prý chtěl dlouho koupit, ale u nás na nic podobného nenarazil, takže byl rád, že to viděl tady, ale cena jej příliš nenadchla, mohla být určitě lepší. Baba začala na nějakých 2000 THB, možná dokonce 2500 THB. Nějak se dostali celkem přímočaře k 1000 THB ("price for you" :-), aniž by cokoliv řekl, ale Radim za to chtěl dát maximálně 500 THB. Několikrát kolem ní prošel a s ní to ani nehlo. Neslevnila ani jeden baht! Už bylo dost hodin, trh pomalu končil a nikde jinde nic takového neviděl resp. jedině ona měla motiv, který se mu líbil. Tak si řekl, že sleví ze svých požadavků a šel na 600 THB. A baba zase nic. Bez pohnutí brvy prostě trvala tvrdošíjně na 1000 THB. Trvalo to docela dlouho, několikrát kolem ní prošel a odešel, ale nakonec se dostali na 700 THB (z Radimovy strany samozřejmě), ale baba furt chtěla 1000 THB. V tom okamžiku se Radim už ale urazil, protože ona nebyla ochotná ze svých přemrštěných 1000 THB slevit ani jeden baht a rozloučil se a šel. V té mrše se ale i v tento okamžik projevil její nebývalý obchodní talent a poznala, že se už opravdu namíchnul a že už z něj více nevyždíme a chvíli na něho volala, že tedy jo, že to dá za 700 THB. Radim váhal, chtěl ještě chvíli hrát znovu divadlo, ale chtěl to, takže se nakonec vrátil a šel do toho za těch 700 THB. Platil tisícovkou a i když už byla cena dohodnutá, tak ho ještě i v tomto okamžiku obrala o nějakých 50 THB s tím, že mu nemá prostě z čeho vydat. No, byl to prostě obchod k pohledání :-). Ale na druhou stranu je to prča, tohle člověk u nás nezažije (maximálně tak slabý odvar toho u Vietnamců na tržnici), a i proto mám rád Asii.

Radim jde ještě na net, poslat a přečíst maily. Blíží se jedna hodina a brzo ráno vyrážíme na Doi Inthanon, nejvyšší horu Thajska, tuším, že 2565 metrů. Údajně se tam dá vylézt jen po asflatce, ani kolo prý nelze zapůjčit. Nevím, neznám, těžko říci. Ne, že by mi to vadilo, já bych tam pěšky ani na kole stejně nelez, ale Radim chce, pokud to bude aspoň trochu možné, vyšlápnout si alespoň pár posledních kilometrů, když už ne celou cestu. Blázen! Jinak, všichni Thajci se řídí heslem, kam se nedá dojet na motorce, tam nelezou. Možná jsem tak trochu Thajec. Už se mi zdá, že mi z té rýže šikmí oči :-).

výdaje

Položka	Cena
Hot-dog	20 THB
Čerstvá mrkvová šťáva	20 THB
Vyprání prádla 0,7 kg (30 THB/kilo)	21 THB
Půjčení motorky	150 THB (1/2)
Plná nádrž benzínu	70 THB (1/2)
Vstup do chrámu Wat Phra That Doi Suthep	30 THB
Čínské nudle s kuřecím (vepřovým) masem pod Doi Suthepem	30 THB
Vstup do Rong Aroon Hot Springs Resort – horké prameny	20 THB
Parkovné za motorku před Sankamphaeng Resortem	10 THB
„7eleven“ v San Kamphaengu – 6 pohledů	30 THB
„7eleven“ sladké tyčinky	25 THB
„7eleven“ 5 ks sladkého pečiva (1 ks = 3 THB)	15 THB
Vyloupaná vařená kukuřice – solená	10 THB
Mandarinkový džus na nedělním trhu v Chiang Mai	5 THB
Čepice kmene Akha	200 THB
Šátek z thajského   hedvábí	170 THB
Barevná ručně tkaná taška + peněženka jako dárek	200 THB
Cigarety z Barmy (2 x 10 ks)	100 THB
Balíček tenkých cigaret z Barmy	20 THB
2-lůžkový pokoj v Somwang Guest House	280 THB (1/2)
Celkem za den	1176 THB

Pondělí 12.12.2005 - Národní park Doi Inthanon

Ráno bylo vše OK, až na to vstávání (spali jsme 4,5 hodiny). Majitel nepoznal, že jsme mu "vylepšili" motorku, takže jsme v pohodě vyrazili (v bundách, ráno je na motorce chladno) v 6:30 s toutéž károu směrem na Doi Inthanon. Protože Radim byl už včera dost KO, svěřil vozidlo mě. Dotankováváme benzín za 50 BHT a po vymotání se z Chiang Maie, jedeme po silnici č. 108 směr Chom Thong (výchozí bod do parku), pořád rovně. Má to být asi 60 km od Chiang Mai, navíc se za chvíli objevují i ukazatele na samotný park Doi Inthanon.

Cesta ubíhá, jen batůžek na mých zádech trochu těžkne. Konečně se objevuje odbočka. Bohužel, nemám to moc v ruce, ale lepším se, nicméně i přesto, aby mi nebylo líto jeho včerejšího zážitku, dal jsem si dnes asi po 55 najetých kilometrech "repete" včerejší události - vysekal jsem se a to na rovné cestě. V té době Radim za mnou (naštěstí pro něj) neseděl, takže jsem to odnesl sám. Jsem celý potlučený, mám pohmožděninu na noze. Naštěstí se to odehrálo vedle benzínové pumpy. Pumpař mi hned přiběhl na pomoc. Podřenou nohu i ruku mi hned očistil vodou a namazal mastí (něco jako vietnamskou). Nakonec mi ji daroval, abych to tím potíral. Celý den jsem kvůli tomu vrčel a prý to vypadalo, že mi asi brzy vystaví parte (říkal Radim). Teď je motorka "vylepšená" ještě více. Na to, co řekne ráno majitel, jsem fakt moc zvědavý. Pro Radima to mělo (onen pád) ten důsledek, že od mojí dnešní nehody převzal řízení, z čehož nebyl nadvakrát nadšen. Protože byl utahaný, šel shánět nějaký energy drink, což byla docela prča, protože to tu sice prodávají na každem rohu (plechovku za 10 - 12 B, tj. cca 6 - 7 Kč), ale názvy jako Red Bull (který tu mají) anebo "energy drink" jim zhola nic neříkají. Ona jim totiž zhola nic neříká ani angličtina, oni umí maximálně tak číslovky a slova typu "good price", "cheaper for you", "give you, give me" (co tím chtěl asi básník říci? - "dám ti, dej mi" ;-) apod., takže si tady i ten největší začátečník v angličtině připadá jako king.
Krátce za odbočkou z hlavní silnice odbočujeme znovu z ústřední silnice parku vlevo a asi sedm kilometrů jedeme po klikaté a úzké silničce, vinoucí se pěkně podél úbočí hor. Po několika kilometrech potkáváme pokladnu, kde platíme ten hrozný poplatek pro cizince - 200 THB za každého plus 20 THB za motorku, dostáváme brožuru s mapkou - a pokračujeme dál.

Jsme v národním parku Doi Inthanon. Cesta je samá zatáčka a stoupání, kde motorka stěží supí na jedničku. Jinak se ale jede po krásné asfaltce, kde není žádný provoz. A pak už přijíždíme na místo. Motorku necháváme na parkovišti, zatím téměř prázdném, neboť je brzy, a pěšky pokračujeme dál několik set metrů, až přicházíme k prvnímu vodopádu.
Vodopád Mae Ya - široký kaskádovitý vodopád je údajně nejvyšším v Thajsku. Je vysoký 250 metrů. Je překrásný. Je jedním z njkrásnějších míst v národním parku. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Fotíme jej nejprve z dálky a potom jdeme na skalní plošinu v jeho spodní části, vedle které padá voda a kde jsme předtím viděli pár lidí jako malé tečky.
Protože máme docela hlad, pořádně jsme nesnídali, kupuji si „něco" zabalené v banánovém listě. Nerozumím jim totiž co to je a tak to prubnu. Až to rozbalím, zjišťuji, že to je syrové mleté maso. Přešla mě chuť. Letí to do koše. Ještě že to stálo jen 15 THB. Později se kdesi dočítám, že to patří k oblíbeným pochoutkám. No řeknu Vám, ti mají teda chutě. I když nevím, co by oni řekli na náš „tatarák", že? Ještě si kupuji 1l vody, za 20 THB. Cena je poněkud vyšší, ale jsme v turistické oblasti. Kvůli ranní jízdě na motorce mám na sobě bundu a začíná mi v tom být teplo, ale pojedeme dál a bude znovu foukat, takže si ji nechávám.
Neradi odcházíme, ale máme před sebou ještě téměř celý park a jen jeden den. Vracíme se klikatou silničkou. Napojujeme se zpátky na ústřední silnici vedoucí parkem padesát kilometrů do kopce až na nejvyšší horu Thajska, Doi Inthanon (2565 m.n.m.). My po ní jedeme asi 7 km k dalšímu vodopádu  Mae Klang. U pokladny, když ukazujeme lístky, už kupodivu nemusíme znovu platit (vstupenka totiž platí do celého parku). Rovněž Mae Klang se nám líbí, ale je menší než ten první.
Přemýšlíme, zda se někde vykoupeme, ale zatím to odkládáme (nakonec se v parku nevykoupeme nikde). Pod vodopádem vidím pod velkým košatým stromem dva thajské chlapce jak skáčou z výšky do vody. Ještě že tam jsou, protože mi při focení vypadává láhev s pitím do vody, tak mi ji vytahují.
Vracíme se na parkoviště, startujeme mašinu a vyrážíme vzhůru. Cesta začíná trochu stoupat a motorka má občas co dělat i na jedničku. A to se ještě holka zapotí... Naše další zastávka je u vodopádu Vachiratharn. Po dalších 11 kilometrech se ze silnice na posledních pár set metrů sjíždí doprava. Motorku necháváme u cesty, protože cesta nevypadá moc vábně a neradi bychom ji potom tlačili do kopce. Čas je tak akorát na oběd a tak si u stánku dávám čtvrtku grilovaného kuřete (30 THB). Zajímavé je, že k tomu nedávají jako u nás chleba ani žádnou přílohu. U vedlejšího stánku mě zaujaly rákosové košíky, do kterých se dává rýže. Jeden si za 10 bahtů kupuju na památku. Ale teď zpátky k vodopádu. Jsme znovu uchváceni. Je krásný, veliký, vysoký,... prostě dokonalý. Fotíme. Jsem zvědavý na ty fotky (doma zjišťuji, že se mi někam z digitálu vypařily, ještě že je má Radim). Tentokrát padá voda v mlžném oparu ze skalního zlomu v jediném proudu z obrovské výšky rovnou dolů do jezírka, ze kterého vytéká kolem skalnatého ostrůvku se stromem a odtéká dál do údolí. Jsme mokří nejenom my, ale i foto technika.
Je tu i pár hodně tlustých farangů, co přijeli výletním autobusem. Naštěstí jsou ale líní, nechce se jim přelézat zábradlí na cestičku, kde je vážně hodně kluzko. Cestou zpátky při přelézání si nás tázavě prohlížejí thajští výletníci, jako že ti farangové vlezou všude, ale pak hnedka přelézají zábradlí taky.
A znovu nasedáme na motorku. Za chvilku zastavujeme u Karenské vesnice Ban Sop Had. Motorku necháváme u silnice a po kamenitohlinité cestě, po které zjevně jezdí i auta, se vydáváme k pár set metrů vzdálené vesnici horského kmene. Lidé kmene Karenů si budují domy obvykle v údolích a půdu obdělávají metodou střídavého hospodářství (a všechno dělají ručně s těmi nejprimitivnějšími nástroji, jak se sami přesvědčujeme).
Jsou nejpočetnějším a nejméně kočovným kmenem. Do Thajska přišli v 17. století z Barmy a Číny. Odvažujeme se opatrně a uctivě vstoupit mezi domy. Jsou to malé domy z bambusu nebo teakového dřeva. Všechny domy jsou jednopatrové a stojí na asi metr a půl vysokých nebo nižších kůlech - kvůli dešťům a je to jedna místnost s ohništěm – takový obývák, kuchyň i ložnice dohromady. Ovšem skoro každá má terasu s výhledem, který určitě nemají ani v nějakém intercontinentalu s 5ti hvězdičkami. Celá vesnice je na kopci s nádherným výhledem na okolní kopce. Překvapuje mě čistota, ve které domorodci žijí, alespoň teď v období sucha. Ve vesnici se pase kráva, pod vysokou podlahou některých domků jsou vidět prasata, slepice a další zvířata, třeba psi. Na terase jednoho domku sedí domorodá babka, která namotává příze. Mrzí mě, že se z toho jednak stává pomalu pouťová atrakce, jednak žijí už pomalu tradičním thajským životem, sem tam akorát uvidíte někoho v krojích. Aspoň v této vesnici. Asi i proto, že je to blízko hlavní silnice. Možná někde daleko v horách, kam turisté tolik nechodí to je jiné. Odvažujeme se vstoupit do jednoho domu. Místní ženy, zde vyrábějí úžasné, ručně tkané bavlněné šály (na zimu, nevím, na co to tu mají :-). Komunikujeme s nimi posunky, smíchem apod. Nechávají se fotit.
Já koupil tři (dvě pro sebe a jednu pro otce - na "pozdní Vánoce") a Radim taky. Cenu jsme usmlouvali z 200 na 150 THB za kus (cca 90 Kč). "Good price" :-). Loučíme se a vracíme se zpět k naší motorce.
Přijíždíme k centrále parku, kde se informujeme na možnost další cesty na nejvyšší vrchol Thajska - Doi Inthanon (2565 m). Rozmýšlíme co dál. Jsou čtyři hodiny a nahoru je to ještě 16 km. Park totiž zavírají v 18:00. Litujeme, že jsme nevěděli napřed, jak krásné to tu bude, a nerozhodli se vzít s sebou nějaké věci, abychom tu mohli v návštěvnickém centru přespat a zítra pokračovat v prohlídce. Doi Inthanon by si rozhodně zasloužil alespoň dvoudenní pobyt. Mrzí nás to, ale co už. Někdy příště. Nakonec vítězí varianta: ještě jeden vodopád a pak už domů.
Kousek od centrály parku je vodopád Siriphum. Vodopád je vidět jen z dálky, neboť je v hustém lese. Padá z vysoké skály. Přímo k němu se oficiálně nedá jít, ale po částečně vyšlapané pěšině sledujeme jinou dvojici bílých turistů, kteří před námi přelézají skály, snažíce se dostat k vodopádu. Na náš tázavý pohled, zda to je správná cesta, krčí rameny. Nakonec docházíme až k vodopádu, ale není nijak ohromující ani v pěkném prostředí. Vedou z něj jakési zřejmě zavlažovací trubky. Z dálky byl mnohem hezčí.
Pomalu, ale jistě nás znervózňuje ručička palivoměru – nádrž podle ní je už skoro prázdná. Dojíždíme do hmongské vesnice Ban Khun Klang. Po pár metrech je benzínka. Zaplať pán Bůh, motorka vydržela. Cena je ovšem závratná, 30 THB/litr. Vysokohorská přirážka. Tankujeme do plna za 90 THB. No i slovo benzínka je přehnané. Jedná se o barel, ze kterého se klikou natočí benzín do nádobky a pak se vypustí do motorky.
Začíná se ochlazovat, tak navlékáme bundy – naše jediné teplé oblečení. Potom už vyrážíme zpět na ústřední silnici a po ní frčíme z kopce. Zastavujeme ještě u vodopádu Sirithan, který není v průvodci popsán. Nedalo se jít až k němu, jenom na vyhlídku, ale byl hezký. Sice ze všech co jsme dneska viděli asi nejslabší, ale každý má něco do sebe.
Fičíme dlouho, dlouho z kopce. Začíná se stmívat a nás ještě čeká kus cesty. Snažím se vymotat z parku, dokud je alespoň trochu vidět. Stejně ale dobrou půlku zpáteční cesty jedeme za úplné tmy. V 7 hodin vyjíždíme z parku a dostáváme se bezpečně na hlavní silnici, přeci jen to není značené a frčíme zpátky do Chiang Mai. Tentokrát jedeme většinou 70 km/h a chvílemi i 80. Zpátky to bylo docela náročné, ono to vůbec bylo náročné, protože jestliže včera Radim nebyl nadšený z výjezdu na Doi Suthep, tak dnes ho čekalo minimálně dvojnásobné množství zákrut a stoupání. Dnes jsme na motorce najeli celkem cca 240 km (dohromady tam i zpět), z toho mohlo být dobrých 100 km v kopcích, což vše odřídil bohužel sám. Cestou děláme pauzu v jednom obchůdku u cesty. Radim chce Red Bull, ale jak na potvoru ho nemají a ani neznají. Kupuju si buchtu s mandlemi a krémem (18 THB). Cestou se ještě zastavujeme na letišti v Chiang Mai - Chiang Mai International Airport, abychom si na zítřek koupili letenku do Mae Hong Sonu. Lítají tam pouze aerolinky Thai Airways. Let dopoledne v 10:20 je vyprodaný a ve 12:20 mají akorát dvě místa pro nás. Tak to bereme. Letenka včetně tax i vnitrostátní odletové taxy (50 THB) vychází na 1095 THB pro každého. Tak to bychom měli. Pak už bez problémů dojíždíme do centra, proplétáme se jednosměrnými ulicemi s věčně hustým provozem a nakonec zaparkováváme mašinu před guesthousem. Vracíme helmy. Majitel si zatím ničeho nevšiml. Už jsme vše zaplatili, tzn. půjčení motorky i dnešní nocleh, akorát ještě nemám zpátky svůj pas, protože ho má manželka a ta už spí. Prý hned ráno. Takže možná, že ještě ráno bude dobrodružné, až si motorku prohlédne za světla. Doi Inthanon byl nádherný. Jak jsem psal, zasluhoval by ale nejméně dvoudenní návštěvu. Večer ještě sedáme na internet. Dvě hodiny za 60 bahtů. Nechávám si vypálit fotky na CD. Pro jistotu dvakrát. Jednou na jeho cedlo za 80 THB a podruhé na moje vlastní za 40 THB. Hned si je prohlížím a jsou OK. Pár jich hned dávám na net, aby si i doma užili Thajska. Mám hlad a tak si dávám večer ještě v restauraci boloňské špagety. Byly výborné, hlavně hodně masa (90 THB). V „7elevnu" ještě dokupuju mýdlo, papírové kapesníky (6 balíčků), chleba, máslo, 7up, celkem za 94 THB.
Když jsem vycházel z krámu, všiml jsem si cedule, že zde každé pondělí večer bývají v jednom "baru", či co to je, nedaleko brány Tha Pae zápasy v thajském boxu (muay Thai). Tedy zrovna dnes. Všimnul jsem si toho úplně náhodou. Vstupné je 400 THB (240 Kč) a zápasy probíhají od 20:30 do 24:00. Šel jsem kolem ve 24:00. V tom vidím Radima jak od tama vychází, přišel tam ve 23:30, takže viděl aspoň posledních 30 minut a zadarmo (bylo už dost hodin). Takže mi to aspoň povyprávěl. Zrovna začínal asi poslední zápas a prý to bylo velmi zajímavé (to věřím). Kdyby měl pár slovy shrnout své dojmy, co to je thajský box, tak by řekl, že to je něco mezi sportem, násilím, magií, vědou, medicínou a fanatismem. Když zápas začínal, protivníci nastoupili za rytmu lidové hudby do ringu a oba měli na hlavách jakési čelenky, které měly vzadu obrovský drdol - copánek. Zápasníci se ukloní, nejdříve směrem ke svému rodišti a pak na sever, jih, východ a západ, pozdraví své učitele a božstvo ringu. V těchto čelenkách pak snad několik minut pobíhali dokola a předváděli různé rituální tance, čímž se podle jeho názoru zřejmě dostávali do jakéhosi transu, snad aby méně cítili bolest úderu, či aby se vybičovali ( ve skutečnosti tak chtějí upoutat pozornost obecenstva a prokázat svou obratnost). Po tomto rituálním tanci začal samotný zápas. Opět za rytmu lidové hudby. A hlasitého doprovodu komentátora. Borci poskakovali v ringu a začali se oťukávat. Oťukování pomaličku začalo přerůstat v okopávání a v tu chvíli ho napadlo, že by se tento sport měl jmenovat spíše thajský kop než thajský box. Nejčastější údery směřovaly do stehen a hýždí, v závěrečných partiích i do břicha... Docela drsné. Když skončilo kolo, borci se uchýlili každý do svého rohu ringu, kde k nim ihned přiskočil kolektiv "opatrovníků" a začal je polívat studenou vodou (aspoň si to myslí), masírovat jim nohy, dávat jim napít, povzbuzovat je a udělovat jim různé rady, jak pokořit svého soka. Přitom borci seděli na přistrčených židlích a pod sebou měli jakési plechové "lavory", do nichž stékala voda, kterou je polévali. Ta se po ukončení přestávky vylila vedle ringu :-). Takhle proběhlo několik kol, ani neví už kolik, ale bylo vidět, jak borcům ubývá zřetelně sil, to už si začínal říkat, že to je naprosté šílenství. Ti dva sotva pletli rukama a nohama, málem se ani neudrželi ve vzpřímené poloze, ale své útoky ještě více stupňovali. Na borcích už přitom byly i z povzdálí zřetelné rány jako důsledky boje. Současně se zvedal adrenalin i v publiku a každý úder na té či oné straně vylolal bouři emocí příznivců, kteří mohutně povzbuzovali svého favorita. Když přišel závěrečný verdikt a rozhodčí označil vítěze zápasu, oba gladiátoři se poděkovali publiku a vítěz poklekl před poraženého, čímž mu vyjádřil svou úctu (tak si to aspoň Radim vysvětluje :-). V úplném finále pak soupeři přišli do rohu protivníka, kde se napili z jeho poháru vody, asi něco jako důkaz "usmíření" či "fair play" atd. Každopádně to muselo být hodně zajímavé a mrzí mě, že jsem to nestihl.

výdaje

Položka	Cena
Půjčení motorky	150 THB (1/2)
Benzín v Chiang Mai	50 THB (1/2)
Vstup do NP Doi Inthanon	200 THB
Vjezd motorky do parku	20 THB (1/2)
Syrové mleté maso zabalené v banánovém listě	15 THB
Voda 1l – u vodopádu Mae Ya	20 THB
¼ grilovaného kuřete u vodopádu Vachiratharn	30 THB
Rákosový košík na rýži	10 THB
3 ručně tkané šály u kmene Karenů	450 THB
Benzín v NP ve vesnici Ban Khun Klang (30 THB/1l)	90 THB (1/2)
Buchta s mandlemi a krémem v obchůdku cestou do CHM	18 THB
Letenka z Chiang Mai do Mae Hong Sonu s Thai Airways	1095 THB
„7eleven“ – mýdlo (12), 7up (26), papírové kapesníky – 6 balíčků (20), chleba (15), máslo (16)	89 THB
2 hodiny internetu	60 THB
Vypálení CD – na jeho (80) a na vlastní (40)	120 THB
Bologňské špagety v restauraci	90 THB
2-lůžkový pokoj v Somwang Guest House	280 THB (1/2)
Celkem za den	2492 THB

Úterý 13.12.2005 - Let do Mae Hong Sonu, „Dlouhé krky“

Dneska konečně nikam až tak nespěcháme a tak vstáváme až v 8. Balíme věci a snídáme vajíčka uvařená v horkých pramenech. S hrůzou vylézám ven pro svůj pas. Ale majitel už s úsměvem pasem mává, jako by se nechumelilo. Motorka byla otočená, tím podřeným ven a na ní opět cedule „For rent" – k pronajmutí. Předání otlučené motorky proběhlo OK, dokonce nás pan majitel hodil za stovku na letiště :-). Byl to příjemný pán. Z bezpečnostních důvodů musí každý při vstupu na letiště projít rentgenem, včetně zavazadel, na která nalepí štítek „zkontrolováno", abychom už dovnitř nemohli dát žádnou bombu a stoupáme si do dlouhé fronty na odbavení. Nechali jsme si zvážit zavazadla (v normě), vystavit palubní lístek a prošli jsme si letiště. Je moc pěkné. Ve 12 hodin začali odbavovat na bráně č. 3. Autobus nás převáží k našemu letadlu. Jak už jsem psal letěli jsme s Thai Royal Airways, let č. TG192.

Byli jsme rádi, že to je tahle společnost, protože nám připadá seriózní, ale hned při vstupu do letadla respektive jeho vznesení se z Chiang Mai jsme zjistili, že na Radima z vrchu kape olej, takže bylo zřejmé, že o zábavu budeme mít v letadle postaráno. Olej kapal z prostor klimatizace, ale bůhví, kde se tam vzal :-). Když přišla letuška a zjistila to, několikrát se omlouvala a snažila se to nějak (neúspěšně) řešit, takže jediným řešením bylo to, že nám průběžně podávala ubrousky, kterými jsme utírali tekoucí olej. Asi v půlce letu Radim zkoušel pohnout oním dílem, ze kterého proudí vzduch v domnění, že třeba se to zlepší. Chyba lávky. Olej začal téci ještě více. Štěstí, že nás letuška zásobila dostatečným množstvím ubrousků. Jakoby to tušila :-). Byli jsme rádi, že let trval jen 20 minut :-). Za chvíli bychom možná plavali v oleji. Během letu jsme dostali malý zákusek, džus a ke čtení byly k dispozici noviny (i v angličtině). Letěli jsme nad horama ve výšce 3600 m. Dalším dramatickým okamžikem bylo přistání ve městě Mae Hong Son. Mae Hong Son se nachází v nejzápadnější části severního regionu Thajska.
Když jsme přistávali měli jsme dojem, že letadlo se furt řítí poměrně slušnou rychlostí, tak jsme brzdili i ušima. A to jsme ještě nevěděli, že zabrzdí až na samém konci. To jsme zjistili druhý den. Když jsem viděl z kopečku nad Mae Hong Sonem přistávací dráhu v celé její kráse, tak se divím, že tu vůbec nějaké letadlo přistane. Je to vypočítané snad na milimetr. Jedno letadlo jsme zrovna viděli i přistávat a skutečně zabrzdí těsně před koncem přistávací dráhy, který je lemován hezkým kopečkem :-), takže to opravdu dál nejde. Na druhé straně jsou pro změnu domečky, takže je to fakt zajímavé. Odbavení skoro žádné. Bereme batohy a dle plánku v průvodci se vydáváme sehnat ubytování. Procházíme kolem nemocnice, což je pro mě záchytný bod, který budu brzo potřebovat (3. injekce).
Ubytováváme se v Palm House (250 THB/den). Platí se až při odchodu. Bydlíme v přestavěné garáži :-), ale vcelku slušné, na místní poměry až moc). Máme tam velkou předsíň, dva pokoje, 4 postele, stůl, židle, koupelnu s teplou vodou, ručníky, mýdlo, toaletní papír. Všechno je čisté. Asi zatím nejlepší co jsme měli. A je to kousek od jezera Jong Kum Lake.
Když jsme se ubytovali jdeme se najíst. Dávám si „Moulee-curry from Southern India (ookei) in coconut milk, potato, chicken" (45 THB), tedy volně přeloženo indické kari z kuřecího masa v kokosovém mlíku a brambory. Byla to vlastně polévka, k tomu mi přinesli rýži (5 THB) a pivo za 35 THB. Naše pivo je určitě chutnější a některá piva jsou až nepitná. A jsou dražší než naše. Ale zase tu mají sympatickou velikost lahví velkého piva. Buď 630 ml anebo 640 ml, záleží na výrobci.
V T.A.T.u si vyzvedáváme nějaké mapy okolí. Půjčujeme si motorku, tentokrát silnější Hondu 125, to aby se nám lépe padalo (150 THB/den). Kupujeme benzín (1,5l za 40 THB) a ve 4 hodiny odpoledne vyrážíme za zdejší „atrakcí" - dlouhokrké ženy nebo taky "žirafí ženy". Vesnice Ban Huai Seau Tao se nachází asi 20 minut jízdy od města. Silnici tam desetkrát překročí nějaký místní potok, což místní vyřešili tak, že se potok prostě přebrodí, tudíž jsme desetkrát brodili i s motorkou. A to jsme si mysleli, že nás už nic horšího než Doi Suthep či Doi Inthanon nemůže potkat! Pomalu si ale začínáme zvykat. To je drsná autoškola (nebo spíš motokola). Je to úplně mimo civilizaci, ale cestou jsme potkali i školu. Jedná se o kmen Padaung (podskupinu kmene Karenů), který uprchnul z nedaleké Barmy (15 km), kde je pronásledován zdejší mocí. Ženy tohoto kmene si "protahují" krky mosaznými kruhy, které váží až 6 kg, jak jsme se dověděli od jedné zdejší obyvatelky.
Viděli jsme i, jak takový kruh vypadá před použitím. Je to spirála, která se přetáhne přes hlavu a pak se postupně utahuje kolem krku. Tím se docílí "protažení" krku. Krční spirály jsou složeny ze 2 sad mosazných kruhů. První sada sedící na ramenech ženy, zahrnuje několik kroužků, které slouží jako základna pro druhou sadu, která je podložena malým polštářkem pod bradou. Tyto 2 sady jsou spojeny dohromady šroubem, ale mohou být odděleny kvůli čištění. Začíná se ve věku 5 let. Obvykle první sada váží přibližně 1 kilogram. Každé 3 roky se přidávají další kruhy až do dosažení věku 25 let nebo než se dívka vdá. Když se jednou kruhy nasadí, zůstávají na krku po celý život bez sundávání. Kdyby se totiž najednou odstranily, oslabená krční páteř by nevydržela tíhu lebky a žena by se udusila. Četl jsem, že ve skutečnosti ženy nemají protažený krk, ale mají zdeformované klíční kosti a hrudní kost pod tíhou mosazné spirály, která zapříčiní "efekt dlouhého krku". Kroužky na nohou a zápěstích se staly populární později. Bylo zajímavé, to vidět, ale člověk z toho má smíšené pocity. Krom toho, že to nevypadá zrovna moc hezky z mého pohledu, tak je tady ještě etický problém. Je z toho vyloženě turistická atrakce, v jednom průvodci to dokonce označuji jako lidskou ZOO a tohle přirovnání nemá daleko k pravdě. Lidi tam žijí "normálně" ve své vesnici a turisti je tam chodí okukovat, což znamená, že vlastně až tak normálně nežijí, protože jim tam furt někdo chodí, furt se na ně čumí a chce se s nima fotit (taky jsme se fotili...). Snažili jsme se aspoň chovat co nejvíce korektně, když jsme fotili, ptali jsme se a koupili jsem si u nich nějaké suvenýry, Radim CD s nějakou (snad) tradiční hudbou a já hudební nástroj za 60 THB. Nevím jak se to jmenuje, ale je to něco jako fujara. Pobíhají zde děti, které mají dlouhé uši, vytahané od náušnic a žebrají od nás peníze.
Chýše mají střechy pokryté listím. Při vstupu do vesnice se platí jakési "vstupné" 250 THB, z čehož jde část na podporu uprchlíků z Barmy a část jde na živobytí vesničanů. I když se na to lze asi dívat různě, vidím to tak, že je nikdo nenutil k tomu, aby vystavovali své krky a mají z toho nějaký prospěch, takže je to prostě něco za něco. Pokud by jim to moc vadilo, tak by to snad nedělali, i když jsem četl, že je Thajci zneužívají jako levné pracovní síly, takže je otázkou, jestli mají moc na výběr a nejsou tak trošku thajští zajatci a není to z nouze ctnost. Každopádně je dalším zajímavým faktem to, že díky turistům si tenhle kmen udržel tradici dlouhých krků, protože už údajně vymírala a zachovala se jen díky tomuto. Asi přišli o jiné zvyky, ale v dnešní společnosti to tak prostě už chodí a "vývoj" se dá asi těžko zastavit.
Vracíme se zpátky do Mae Hong Sonu. V jedné restauraci inzerují „Barbecue-fondue" za 69 THB na osobu a můžete sníst kolik chcete. Dávám si k tomu pivo za 60 THB. Stojí skoro stejně jako jídlo. Servírka před nás postavila na stůl nádobu se žhavým uhlím, kterou přikryla jinou nádobou a konev s vodou, která se lije do takového žlábku v té nádobě. V té se vaří zelenina, ryby a na hrnci se opéká maso, které je nakrájené na nudličky. Na výběr bylo hovězí, vepřové, kuřecí, mořské plody, ryby. K tomu spousta příloh, zeleniny, ovocné saláty, zálivky, salát z nudlí, rýže, asi čtyři druhy omáček, pálivé i nepálivé. Paráda. V restauraci se bavíme s jedním jihoafričanem, který tady žije už 6 měsíců s jednou servírkou, a radí nám kam vyrazit.
Pak si ještě kupuji za 15 THB 100% džus Khru Urai Band s vitaminem C (270ml). Moc dobrý. V „7elevnu" dokupuju šampon za 20 THB a buchty na snídani za 15 THB.

výdaje

Položka	Cena
7 pohledů po 5 THB	35 THB
Odvoz na letiště v Chiang Mai	100 THB (1/2)
Ubytování v Palm House v Mae Hong Sonu	250 THB (1/2)
Oběd-indické kari s kuřecím masem v kokosovém mléku s rýží	50 THB
Pivo k obědu (Singha)	35 THB
Půjčení motorky Honda 125 (na 24 hodin)	150 THB (1/2)
Benzín 1,5l	40 THB (1/2)
Vstup do vesnice „dlouhých krků“	250 THB
Hudební nástroj	60 THB
Barbecu-fondue	69 THB
Pivo na večeři	60 THB
100% džus s vitaminem C (270ml)	15 THB
„7eleven“ – šampon (20), buchty (15)	35 THB
Celkem za den	879 THB

Středa 14.12.2005 - Nam Tok Mae Surin NP

Dneska vstáváme až v 8 hodin. Ráno jsme (na základě rad toho jihoafričana) zajeli na autobusové nádraží a turistickou polici pro nějaké kvalitnější mapy Mae Hong Sonu a okolí, ale kde nic, tu nic. Policajt nám řekl, že zrovna včera mapy došly. Radim chtěl vyrazit někam na tůru do hor. Domluvili jsme se, že se tam ráno odveze na motorce a já se potom vrátím zpátky a projdu si město. To, co hledal, jsme stejně nenašli a dojeli jsme k Fern Resortu. Kousek odtud je vstup do Nam Tok Mae Surin National Park. Vede tady „trekový" okruh, asi jediný, který jsme našli v mapě. Když mi Radim namluvil, že to bude pohoda, rozhodl jsem se jít taky. Zaplatili jsme každý vstup 20 THB, dostali jsme plánky a vyrazili jsme na takovou „lehčí" procházku přírodou. Celou cestu nám dělali kromě komárů (na které zabíral OFF) společnost ještě dva psi, kteří vyrazili se dvěmi dalšími turisty už od Fern Resortu. Značení v parku rovná se nule. Škrábali jsme se do kopců, prošli jsme kolem vodopádu, párkrát se přebrodili řekou, ale jinak v pohodě.
Dokonce jsme viděli i "divoké" banány v přírodě, akorát byly trošku vysoko, takže jsme na ně nedosáhli... Škoda. Zaujalo nás, že z celého trsu banánu na jeho konci vyrůstá jakýsi list či květ, či co to bylo (biologové prominou :-). Je to trošku zase něco jiného, než když si to člověk koupí utržené a připravené v krámu. Cestou jsem našel krásného velkého brouka s dlouhými tykadly, nevím co to je za druh. Byl už mrtvý, tak jsem si ho vzal (a dovezl až do Čech).
Na konci trasy jsme se zastavili ve Fern Resortu na oběd. Dal jsem si „Chicken curry with herbs & spice local Shan style" za 80 THB, k tomu rýže za 10 THB a soda za dvacku. Chuťově to bylo dobré, akorát kuřecí maso tam bylo i s kostma a kůží a různé listy a výhonky byly tak tvrdé, že se nedaly jíst (možná se ani nejí :-).
Taky jsme chtěli zkusit rafting. Cestou zpátky se jdeme podívat na místo, kde údajně se má provozovat, ale po řece ani stopy. Tak nevím. Ve městě jsme narazili na poměrně drahé agentury, ve srovnání s tím, co píší v průvodci, mnohonásobně dražší, takže jsme se na to vyprdli. Motorku vracíme o deset minut později než máme. Je to v pohodě, akorát je to první půjčovna, kde si motorku prohlíží, jestli je v pořádku. Dnes naštěstí ano. V kapse mám vítr a tak opět měním dalších 100 dolarů (4070 THB). V „7elevnu" si kupuji jogurt (ovocný mix), vodu a buchty s kokosovou náplní. Pak mě čekalo další (už třetí) očkování a tak jsem vyrazil do místní nemocnice Srisangwarn (u letiště). Dostal jsem Rabipur 0,5 a zaplatil jsem 403 THB.
Na večeři jsem měl chuť na něco „normálního" tak jsme zašli do pizzerie. Dal jsem si pizza kapsu (120 THB) a pak jsem si ještě v obchodě koupil nanuk Matným (35 THB). Na večerním trhu jsem koupil krabičku ze stromu manga, vykládanou barevnými kameny. Večer jsem chtěl ještě zajít na internet přečíst a poslat maily, ale za 10 minut zavíral. Teda tyhle jejich highspeed internety... nechtěl bych jako zažít jejich slow variantu. Nestihl jsem ani poslat SMS. Zaplatil jsem 5 bahtů a odkráčel jsem na pokoj.
Radim na zítra plánuje půjčit si kolo (pokud se zadaří a nějaké sežene), a vyjet na vrchol Doi Pui (1722 m.n.m., cca 32 km do kopce). Je tu krásně, spousta nádherných kopců, jen tu nemají pořádnou turistickou mapu a značení, takže se tu obtížně někam leze.

výdaje

Položka	Cena
Vstup do NP Nam Tok Mae Surin	20 THB
Oběd ve Fern Resortu	110 THB
„7eleven“ – ovocný jogurt (14),voda (11), kokosové buchty (15)	40 THB
3. očkování proti vzteklině v nemocnici Srisangwarn	403 THB
Pizza kapsa na večeři	120 THB
Nanuk Magnum	35 THB
Krabička ze stromu manga vykládaná kameny	90 THB
10 minut pomalého internetu	5 THB
Nocleh v Palm House	250 THB (1/2)
Celkem za den	948 THB

Čtvrtek 15.12.2005 - Mae Hong Son

Radim si na dnešek naplánoval cyklistický výlet a já jsem hned v 7 ráno vyrazil na místní rušný ranní trh (morning market) v Mae Hong Son. Životem pulzující trh, prostoupený pronikavými vůněmi se koná téměř až na letištní ranveji. Rozhodně stojí za to , aby si člověk přivstal. Prodává se zde široká škála čerstvých produktů, mynmarských (barmských) textilií. Lidé z místních horských kmenů sem přicházejí prodávat své krásné výtvory. Kromě masa, ryb, zeleniny a ovoce mě nejvíce zaujaly žáby stažené z kůže. Některé byly syrové, jiné už pečené. Nakoupil jsem různé čaje, jakési mazání na klouby, chilli papričky, mleté chilli, šafrán a k jídlu kokosové placičky za 5 THB (3 Kč), které už jsem měl na plovoucím trhu v Damnoen Saduaku.
Nedaleko stojí týkový chrám Wat Hua Wiang s několikavrstevnými střechami v barmském stylu. Uvnitř se nachází jedna z nejkrásnějších soch Buddhy v severním Thajsku, Chao Palakenga. Je kopií slavné sochy z Mandalay a má typické roucho barmských králů a protažené ušní boltce.
Načež mi přišla SMS od Radima, že s kolem je průser a že mění program. Seděl v nějaké restauraci na snídani, jeho oblíbené thajské nudle „Pad Thai". Šel jsem za ním a vyprávěl mi své story, jak sháněl kolo. Šel do jedné půjčovny, kterou mu včera večer doporučili. Tam měli asi 4 kola a všechny byly rozpůjčované. Když se ptal, jestli budu třeba zítra volné, paní pokrčila rameny, že neví. Ale říkala, ať zkusí něco sehnat na hlavní ulici. Vyrazil tedy na hlavní, nicméně nic nezahlíd. Řekl si tedy, že zkusí zdejší TAT, což je vládou podporovaná státní organizace, která se stará o turisty. Poskytuje jim informace, rady, letáky, mapky apod. Přišel tedy do TATu a z poza okýnka se na něho usmívala nějaká paní, co neuměla anglicky, jak posléze zjistil. Když tam chvíli stál, dala mu do ruky dvě ne moc použitelné mapy, jejichž tři kopie již máme na pokoji a marně ji vysvětloval, že map (nepoužitelných) už má více než dost, ale že shání bicykl. Časem pochopila, že ho její mapky neuspokojí a poslala ho o patro výše. Sice nechápal proč tam má jít, ale šel. Tam na něj opět mile a s úsměvem civěl chlapík, který držel v ruce nějaké doklady a snažil se mu nějak vyhovět. Bohužel, Radimovu požadavku, že shání kolo a jestli mu může poradit, kde je tu nějaká půjčovna, opět nerozuměl. Na každý jeho dotaz se univerzálně usmál a pokýval nějak hlavou. Po čase pochopil, že stále něco chce a tak mu sdělil, že moc nemluví anglicky a poslal ho o patro níž, odkud před chvílí přišel :-). No, pochopil, že tady dnes neuspějě a ještě jednou si prošel hlavní ulici. Když na nic nenarazil a pár lidí mu ještě řeklo, že tu kolo nikde nesežene, skončil v té restauraci.
Vyšlápli jsme si tedy na nedaleký vrcholek s chrámem Wat Phra That Doi Kong Mu, odkud je nádherný rozhled na celé město a na okolní kopce, které jsou opravdu všude dokola. Dokonce vidíte až na barmské hory na západě.
Cestou na vrcholek jsme objevili, co jiného, než druhou půjčovnu kol, kde měli dokonce kola! Bohužel, už bylo dost hodin a když už se mnou šel na ten vrcholek, tak nechtěl zase měnit plány. Říkal si ale, že možná cestou zpět si ho půjčí a aspoň se projede po okolí... Cestou zpět ovšem asi začaly působit jeho oblíbené "Pad Thai", takže byl rád, že z batohu vyhrabal živočišné uhlí (zatím ho kupodivu musel použít jen dvakrát, dnes tedy podruhé) a dohrabal se na WC. Z výletu tedy opět sešlo a už to asi definitivně vzdal. Ještě než jsme objevili druhou půjčovnu, domlouvali jsem se, že zítra asi zajedeme na motorce k barmským hranicím do dvou zdejších vesnic - jedna je vyhlášená čajem, druhá kávou. Tak jsme zvědaví jaké to bude a hlavně, jaká bude doprava. Zřejmě se totiž budeme zase plahočit nějakými kopci, což bude zase dílo :-). Tak doufám, že tentokráte už bez nehody. Chci zajít na internet, ale ten levný má zavřeno (jinak je všude dost drahý 40-60 THB/hod). Na chvilku si lehám. Radim zůstává na pokoji a já se jdu najíst. V jedné restauraci u hlavní cesty si dávám za 25 THB „rice sweet and sour fried with chicken". Byla v tom mrkev, cibule, zelená okurka, ananas a nějaké výhonky. K pití džus Khru urai za 15 THB (ten s tím vitamínem C). Po obědě navštěvuji dva chrámy u jezera Jong Kham Lake. V jezeře se původně koupali sloni a obzvlášť nádherně vypadá brzy ráno, kdy je městečko často zahaleno v mlze.
Mimochodem thajský název města Mae Hong Son zní Muang Sam Mok, „město tří mlh", protože město je často zahaleno oparem, jehož vlastnosti jsou v každém ze tří ročních období jiné. Dnes se v souvislosti s tímto městem stále častěji hovoří o „thajském Švýcarsku". Osmdesát procent území v provincii Mae Hong Son se nachází na svazích s úhlem sklonu přes 45 stupňů. V jezeře se zrcadlí oba chrámy Wat Chong Kham, založený Šany (1827), který uchovává uctívaného sedícího Buddhu, vysokého 5 metrů a Wat Chong Klang z 19. století s bělozlatými čedí. Je proslulý lidovými malbami na skle.
Internet je už konečně v provozu a tak tam na hodinu za 30 THB usedám a rozesílám maily. Na večeři jdu opět sám, do restaurace, kde si objednávám „stir fried ´pug kood´ with turmeric (kurkuma) & pork" s rýží za 56 THB a malé pivo (ale zato 6% alkoholu) Singha za 45 THB.
Dneska začíná nějaký festival, kde lidé pouští do nebe velké bílé lampiony, které zapálí a ony se vznesou jako horkovzdušný balon.
Jezero i letištní ranvej je pěkně nasvícené. Dokonce i obchod „7eleven", který má otevřeno nonstop, má do 20:00 zavřeno. Balíme bágly, protože zítra večer po návratu z výletu pokračujeme přes Chiang Mai do Thatonu a dále na sever.

výdaje

Položka	Cena
Tržnice – 2 x čaj po 50 THB a čaj ze severu za 20 THB	120 THB
Mazání na klouby	15 THB
Kokosové placičky	5 THB
Chilli papriky za 25 a 10 THB	35 THB
2 balíčky chilli koření	40 THB
Mleté chilli	10 THB
2 sáčky šafránu po 2 bahtech	4 THB
Oběd-rice sweet and sour fried with chicken	25 THB
Džus Khru urai (270 ml) k obědu	15 THB
1 hodina internetu	30 THB
Večeře-stir fried ´pug kood´with turmeric& pork a rýže	56 THB
Malé pivo Singha	45 THB
Nocleh v Palm House	250 THB (1/2)
Celkem za den	948 THB

Pátek 16.12.2005 - Vodopád Pha Sua, Ban Rak Thai, Ban Ruam Thai, cesta do Chiang Mai

Ráno vstáváme už v 6:30. Nejdřív balíme - je neuvěřitelné jak snadno člověk všechno rozkramaří do luxusního bordelu. Pak odnášíme bágly k panu domácímu - nejsme jediní, už tu pár batůžkářů parkuje.
Platíme celou útratu za všechny tři noclehy najednou. Radim se chtěl ještě podívat na ranní trh. Kupujeme si červené banány, ale chutnají stejně jako jako ty, které známe od nás. V „7elevnu" si kupuji na cestu vodu a chleba s náplní, vše za 31 THB. Ve stejné půjčovně jako před dvěma dny si půjčujeme motorku za 150 THB/den. Je to opět Honda, ale nyní Honda Wave s motorem o obsahu 120. Tolik její výhody. Následují nevýhody: je starší než naše předchozí půjčené motorky, motor přes svůj vyšší obsah má nižší výkon, motorka je trochu rachotivá a celkově v horším stavu, nefunguje ani ukazatel rychlosti, ani měřič ujetých kilometrů, ale aspoň pořádně brzdí. Na autobusovém nádraží si cestou kupujeme na večer na osm hodin lístek do Chiang Mai, přes Mae Sariang (167 THB). Měl by tam být ve 4:30 ráno. Máme sedadla 23 a 24.
Na radu již dříve zmiňovaného jihoafričana vyrážíme do dvou velice zajímavých a hezkých (horských) vesniček na hranicích s Barmou. Silnice se vine údolími s rýžovými políčky.
Jeli jsme nejprve k vodopádu Pha Sua, který se nám líbil. Voda se v několika kaskádách tříští přes vápencový převis. V jezírku plavou ryby, které se můžou krmit. Dokonce zde prodávají krmivo pro ryby asi za 20 THB.
Nad vodopádem šplhá silnice strmě vzhůru až k nádherné vyhlídce, odkud je rozhled na thajské i barmské hory. Projíždíme vesnící Naphapak, jejíž populace je napůl hmongská a napůl thajská.
Pak jsme pokračovali četnými serpentinami malebnou krajinou a dolíky v asfaltu až na konečnou (konec silnice a barmská hranice) do vesničky Ban Rak Thai neboli Mae Aw, asi 44 km do Mae Hong Son, kde žijí uprchlíci z komunistické Číny – původně příslušníci Kuomintangu. No, a když jsme tak jeli do té čajové a zároveň čínské vesnice, tak jsme potkali i dva živé hady, čímž se začíná počet živých hadů blížit počtu přejetých (4), které jsme viděli. A hned ten první měl dobré dva metry délky, když se plazil přes cestu. Když jsme kolem něj projížděli, zvednul hlavu a díval se na nás - asi kynul na pozdrav :-). Ještě, že nám v tom kopci nezdechla motorka. Ten druhý už měl pak sotva něco kolem půl metru, prostě drobek :-).
Vesnice Mae Aw se nachází přímo na barmské hranici a je nejvyšším bodem, kterého můžete dosáhnout. V minulosti bylo toto místo svědkem bojů mezi Kuomintangem a armádou opiového krále Khun Saa.
Podle směrovky k barmské hranici jdeme kousek pěšky. Mají tu jakousi „celnici", je to spíš závora se strážní budkou a vojákem. Zeptali jsme se, zda-li můžeme „zajít" do Barmy, tedy dnes už Myanmaru a vyfotit se tam.
Takže mimochodem jednou nohou jsem stál i v Barmě. Jsme ve výšce 1100 m.n.m. Hory na barmské straně dosahují až 2000 m.n.m. Ještě o kousek je jakási rozhledna, kde mají i zákopy a nachystané zbraně, kdyby někdo zaútočil z barmské strany.
Takže raději rychle pryč. Vesnice je proslavená pěstováním čaje. Svahy jsou porostlé svěže zelenými čajovými keři. Pozorujeme sběračky čaje. Vypadá to úžasně, ale musí to být hrozná otročina sbírat lístky na plantážích. Jeden člověk se stará o celý jeden řádek čajovníků. Odštípávají se jen vrchní dva lístky.
Za den se prý dá nasbírat 10 - 20 kg lístků, výkupní cena je prý 3 THB za kilo. Výkupní cena již zpracovaného a usušeného čaje jde prý do tisíců za kilo. Prý je to všechno čaj čínského typu (Oolong a Chian Chian) a velmi vysoké kvality.
U vesnické nádrže si dáváme oběd: rýži se zeleninou, samozřejmě čaj a něco hodně podobného našemu kynutému knedlíku nad párou. Dokonce se i stejně připravuje. To vše za 35 THB.
Čajová vesnice byla krásná, ale kávová ještě krásnější či zajímavější. Ve vesnici kmene Hmongů rozdáváme dětem sešity, pastelky a propisky, které vezeme z domova. Děti z nich měli větší radost než rozmazlení evropští parchanti z nového mobilu. Bylo to moc hezké. Pak se šplháme na motorce až do nadmořské výšky 1300 m.n.m. k vesnici Ban Ruam Thai. Za vesnicí je nádherné horské jezero s dřevěnými vory. Dokonce jsou zde i místa pro kempování.
Pozorujeme nějakého šikmookého jak velice akčně fotí - má samozřejmě stativ, větší než on a taky nějakou modelku. Vždycky ji někam postaví a začne instalovat foto-techniku. Stativ, na něj foťák, pak důkladná manipulace s objektivem, rozmyšlení kompozice... Pak konečně samuraj zaujme bojovou pozici a s doširoka rozkročenýma nohama a bojovým výrazem zmáčkne spoušť. Všechno sbalí, přemístí modelku na jiné místo a vše nanovo. Je to děsná sranda.
Hned z kraje vesnice byl nějaký týpek, co nás odchytil a provedl nás svou farmou, kde pěstuje kávu i čaj.
Říká, že skoro každý ve vesnici pěstuje kávu. Ukázal nám keře kávovníku (či jak se ta rostlinka nazývá) a vysvětloval nám, jak se vlastně taková káva vyrábí. A pak nám taky něco - nečekaně :-) - prodal. Plody, říkejme kávovníku, jsou podobné naším šípkům, zevnějšku, a vyrůstají z takového trsu jako hroznové víno, zhruba. Jsou červené a uvnitř je velká rozpůlená pecka. Stromky mají nejdříve bílé zavřené květy, to nám ukazoval na jiném keři.
Chlapík nám říkal, ať ochutnáme, tak jsme si utrhli a snědli tu červenou ne příliš silnou slupku kolem pecek a byla překvapivě docela sladká a dobrá. Pecky jsme vyplivnuli. Když jsem pecku vyplivnul, nápadně připomínala kávová zrníčka a taky že jo! Káva, jak ji známe, jsou pecky plodu kávovníku. Než se k vám káva dostane na stůl, tak se natrhaji ty zmíněné červené sladké plody :-), namočí se do vody a pak lze lehce slupky sundat ze zrníček. No lehce. Dřevěnými palicemi se rozmělňují ve velkých hmoždířích. Posléze se takto slupek zbavená zrníčka rozloží na nějakou síťku a suší se na sluníčku asi 3 týdny.
Když jsou pecky dostatečně vysušené, začnou se pražit na primitivní plechové míse pod níž je plamen, až je z nich kávové zrno, jak ho (snad všichni) známe.
Pak se nakonec ještě semele na prášek. Semele není to pravé slovo. Ručně se drtí zase v hmoždíři. No a může se začít servírovat káva :-). Vše nám to tam chlapík názorně ukázal. A tvrdil, že jeho káva je výhradně dělaná ručně a že za rok vyprodukuje 1-2 tuny. Každopádně jsme si u něj dali šálek kávy za dvacku a koupili 2 balíčky kávy (mletou i zrnkovou). Za 100 THB, nekup to. Domů vezu i čerstvé utržené plody kávovníku na ukázku, tak jsem zvědavý, jestli přežijou ještě ty dva týdny v Thajsku, které nám tu zbývají.
Začíná se stmívat, sjíždíme dolů a dochází nám benzín. Naštěstí i tady je vesnická pumpa, kde se čerpá z barelů. Je to snad nejdražší benzín jaký jsme dosud kupovali. Za celou nádrž platíme 115 THB. Vracíme motorku „za minutu dvanáct". Pán se usmívá, ale bere si klíček a vyráží zřejmě na zkušební projížďku. No to asi zjistí, že nefunguje tachometr. Měli jsme ho na to asi upozornit hned. Přemýšlíme, kolik bude limit, který budeme ochotní zaplatit bez řečí. Ale nefungující tachometr je věc naprosto zanedbatelná, protože pán se vrací rozesmátý, dává nám zpět pas a taky nám dává vizitku, ať zase přijdeme. V „7elevnu" si ještě na rychlo dáváme hot-dog za 20 THB, do autobusu si kupuju menší chleba s rozinkami (chuťově jako naše vánočka) a ještě jeden sladký chleba s nějakými semínky. Vyzvedáváme si zavazadla a jdeme ještě na toaletu do „našeho" pokoje, který už je přichystaný pro další farangy. Pán domácí se nás ptá kam jedeme. Říkáme do Chiang Mai. Vždyť Vám to jede v 8, to je za chvilku. Bez řečí zvedá telefon a volá na autobusák, že jeho dva klienti se možná opozdí, aby na nás autobus počkal. To bylo od něj velice milé. K autobusu přicházíme s vyplazenými jazyky za deset minut osm. Autobus je celkem plný. Ještě, že už máme od rána lístky i s čísly sedadel.
Z Mae Hong Son jsme tedy vyrazili nočním autobusem do Chiang Mai přes Mae Sariang (opačným směrem jsme letěli tím vzrušujícím letem s kapajícím olejem), který tam jede řádově 8 hodin a je to hezkýma kopečkama, ve kterých je podle jistých údajů celkem 1874 nebo 1894 zatáček! Aspoň to psali v Mae Hong Sonu s poznámkou, že kdo tuto cestu absolvuje, může si přijít pro jakýsi certifikát tento fakt potvrzující :-). V průvodci píší, že je to nervy drásající jízda. No, něco na tom bude. Zejména mě fascinovala rychlá jízda řidiče v každém okamžiku, kdy to jen trošku šlo. Kolikrát mě taky zamrazilo... Viděli jsme i jedno převrácené auto (já tedy ne, ale prý tam bylo :-). Jinak, zatáčky jsou to šílené, ale tady jsme už trošku rezistentní, protože na motorce jsme toho v podobných kopcích a zatáčkách najeli až až, takže to už nás až tak nebere :-). Ale přece jen z pohledu (nezkušeného) řidiče jsou to pekelné jízdy... Řidič je pěkně akční jezdec - na zastávkách postupně přestává zastavovat a jen zpomaluje. A Thajci naskakují jakoby nic. Kousek za Mae Hong Sonem nás v autobuse kontroluje policejní hlídka. Asi chytají nelegální imigranty. Chtějí občanku po všech, jenom po nás ne. Copak, že bychom nevypadali jako Barmánci? Nebo snad rasová diskriminace?:)) Všichni vytahují nějaká lejstra a nakonec si dvě ženy musí vystoupit. Asi nemají papíry v pořádku. Jdu si lehnout na zadní sedadla, abych se trochu vyspal, protože je tady hrozně málo místa na nohy. Ale o půl dvanácté se autobus opět naplnil, takže jsem měl po spaní. No co se dá dělat. Musel jsem se bohužel přestěhovat na své sedadlo.

výdaje

Položka	Cena
„7eleven“ – voda (6),chleba s náplní (25)	31 THB
Půjčení motorky Honda 120	150 THB (1/2)
Lístek na noční autobus z Mae Hong Sonu do Chiang Mai	167 THB
Oběd v čajové vesnici-rýže se zeleninou, čaj a knedlík na páře	35 THB
Ochutnávka kávy na kávové farmě v Ban Ruam Thai	20 THB
1 balíček mleté a 1 balíček zrnkové kávy	100 THB
Benzín u horské benzinky – plná nádrž	115 THB (1/2)
Hot-dog v „7elevnu“	20 THB
Chleba s rozinkami (15) a sladký chleba se semínky (25)	40 THB
Celkem za den	545 THB

Sobota 17.12.2005 - Plavba po řece Kok z Tha Tonu do Chiang Rai, přesun do Mae Sai 

Když jsme tedy ve 4:30 dorazili na autobusové nádraží do Chiang Mai, zjistili jsme, že autobus do Tha Tonu, kam máme v plánu pokračovat jede z jiného bus terminálu. Paní s tuk-tukem nás tam ochotně za 60 THB odváží. Kupujeme si lístek za 90 THB a autobus je připraven k odjezdu (5:30), máme štěstí. Přesunuli jsme se už poněkud lepším, i když stále kopcovitým, terénem do městečka Tha Ton, kam přijíždíme v 9:30. Je to malé městečko, vzdálené asi 176 km od Chiang Mai, na březích řeky Mae Kok River. Odsud totiž vyplouvají každý den ve 12:30 motorové lodě s plátěnou stříškou, tzv. dlouhoocasé čluny (longtail boats) do Chiang Rai. Oproti průvodci, kde uvádí cenu 160 THB je cena 300 THB na osobu. Kupujeme si tedy lístek a čekáme.

Mezitím jsme si zašli na oběd. Dal jsem si za 30 bahtů smažené kuřecí maso s kešu oříšky a rýži. Obklopují nás davy dotěrných dětí i dospělých z horského kmene Akha a vnucují nám své výrobky. Ale dají se usmlouvat hodně výhodné ceny, tak kupuji dvě ručně vyráběné tašky z černé bavlněné tkaniny s trojúhelníkovými vzory s našitými pestrobarevnými dílky a hliníkovými mincemi, každou za 100 THB a ke každé dostávám látkový náramek na ruku zdobený mušlemi a nějakými plíšky, dle mého výběru. Ještě si kupuji stříbrný náramek se slony. Cenu ukecávám z původních 300 na 100 THB. Před vyplutím ještě máme čas, tak se jdeme projít vzhůru ke chrámu Wat Thaton odkud je krásný výhled na řeku i městečko.
Zde nás obklopují další akha prodejci. Takže raději zase rychle prcháme pryč. V přístavišti fasujeme záchranné vesty. Na lodi nás je sedm a řidič. Z Tha Tonu jsme pluli po řece Kok cca tři a půl hodiny a bylo to pro mně osobně tedy více nervy drásající než těch 1874 zatáček na cestě z Mae Hong Sonu do Chiang Mai.

Loď mi totiž nepřišla bůhvíjak stabilní a když jsme proplouvali malými peřejkami (jde-li to tak vůbec nazvat), tak se hladina řeky nebezpečně přibližovala okraji loďky a jednou mě voda i pěkně ošplíchla. Vodu mám sice rád, ale plavbu se dvěma nelehkými batohy v řece Kok bych si klidně odpustil :-).
Na druhou stranu poznáváme rozmanitou severothajskou krajinu se všemi jejími krásami. Míjíme pomerančové sady, rýžová pole, čajové plantáže. Na břehu nějaké vesnice zase postávají děti a ženy, kteří nám nabízejí náhrdelníky a jiné tretky. Přistavujeme u břehu, ale stejně nikdo nic nekupuje. U vody si hrají děti. Dospělí sem přichází, aby se vykoupali nebo vyprali prádlo. No, dopluli jsme šťastně i se zastávkou ve (značně zkomercionalizované) vesnici Karenů, vesnici Baan Ruammitr. Hned po přistání u mola jsme tlačeni k tomu, abychom se nechali vyfotit s velikou „anakondou" – je to sice mnohametrová krajta (což je škrtič), ale i tak si 60 kilového plaza okolo krku omotat nenechám, dík. Byly tam na ukázku fotky, kde onu krajtu drželo asi tak 6 vedle sebe stojících lidí a ještě ji neměli celou v ruce. Prostě obluda. A vedle měli ještě větší. Její tělo bylo tak tloušťky průměrného člověka (možná nějakého spolkla ;-). Vážil 100 kilo. Nebo se zde můžete povozit na slonech. Ale to nás už nelákalo.
Když jsme dorazili lodí do Chiang Rai a nikdo se neutopil, tak jsme hned v přístavišti i s ostatními cestujícími nasedli na dodávku songthaew, která nás měla odvézt do centra k ubytovnám za 20 bahtů na každého. Někteří vystupují na autobusovém nádraží. Nás vysazuje u ubytovny Lek Guest House. Ten název fakt sedí. Opravdu jsme se lekli. Bylo to sice za 150 THB na noc, ale děs a hrůza. Nakonec jsme operativně změnili plán a putovali ještě dalším busem do Mae Sai, kde jsme vytvořili základnu pro výlety v těchto dnech před odletem do Bangkoku. Do Mae Sai jsme dorazili někdy po 19. hodině, takže to bylo opravdu takřka 24 hodin cestování z Mae Hong Sonu do Mae Sai. Bylo to docela úmorné. Autobus stál 30 THB. Lidi si sami zavírají dveře. Přepravuje se tady úplně všechno, pytle s rýží, různé balíky,... Pan průvodčí vstoje na nejspodnějším schodu zadních dveří, vykláněje se ven, tráví celou jízdu.
Autobusový terminál v Mae Sai je poněkud bokem od centra. Podle průvodce vybíráme Mae Sai Hotel. Dodávka nás tam chce odvézt za 100 THB (moc dobře ví, že jinak se tam večer nedostaneme). Nakonec cenu usmlouváme na 60 THB. Je to méně okázalý a cenově přijatelný hotel (300 THB/noc) s jednoduchými pokoji s koupelnou s teplou sprchou (tu tady budeme potřebovat, protože je tady hrozná zima), větrákem, stůl a křesla, deky, ručníky, mýdla. Sítě na komáry v oknech moc netěsní. Ale to už neřešíme, hlavně, že se člověk má kde natáhnout.

výdaje

Položka	Cena
Tuk-tuk v Chiang Mai	60 THB (1/2)
Autobus z Chiang Mai do Tha Tonu	90 THB
Lístek na loď z Tha Tonu do Chiang Rai po řece Kok	300 THB
Oběd v Tha Tonu: smažené kuřecí maso s kešu oříšky a rýží	30 THB
2 tašky od kmene Akha + 2 látkové náramky jako bonus	200 THB
Stříbrný náramek se slony (kmen Akha)	100 THB
Dodávka songthaew v Chiang Rai – z přístaviště do centra	20 THB
Autobus z Chiang Rai do Mae Sai	30 THB
Dodávka z aut. nádraží v Mae Sai k Mae Sai Hotelu	60 THB (1/2)
2-lůžkový pokoj v Mae Sai Hotel	300 THB (1/2)
Celkem za den	980 THB

Neděle 18.12.2005 - Zlatý trojúhelník (Golden Triangle)

Po spánku, konečně stráveném v horizontální poloze a v pohodlí, se probouzíme v 7 hodin konečně vyspalí, zato do pořádné zimy. V průvodcích sice píšou, že tu bývává v noci zima, ale po zkušenostech z Mae Hong Son, kde bylo docela vedro, jsme to nečekali. První noc jsme měli otevřená okna (což jsme nevěděli) a klepali jsme pěkně kosu... Už možná začínáme chápat, proč tady dělají to zimní zboží :-). Vytahuji to nejteplejší oblečení co mám. Jo sever je sever. V „7elevnu" si na dietu kupuju tmavý chleba, který doplňuji černým uhlím. V průvodci píšou, že k pohybu po okolí si lze půjčit motorku v půjčovně Pon Chai naproti Bangkok Bank. Chvíli ji hledáme. Chce po mě pas, ale ne ten náhradní, ale ten s vízem a povolením k pobytu. No to zrovna – nechat tady nějaké bábě pas s vízem a povolením ke vstupu, které se při odjezdu musí vrátit (jinak je opravdový průser..). Jsou tady nekompromisní. Odcházíme najít jinou půjčovnu. Jenže jak zjišťujeme, je to asi jediná půjčovna ve městě. Všude kde se ptáme, každý nás posílá sem. Asi nám nezbude nic jiného, než se vrátit. Dávám teda pas do zástavy a půjčujeme motorku, jak jinak než Hondu za 150 THB. Helmy jsou na nic, špatně drží, a brzdy moc nebrzdí. To zase bude jízda. Cestou nás zastavuje silniční hlídka a chce vidět pas a ptá se kam jedeme.
Vyrazili jsme k jedné zdejší atrakci - Zlatý trojúhelník (Golden Triangle). Je to oblast kolem společného hraničního bodu tří zdejších zemí: Thajska, Mynamaru (Barmy) a Laosu. Tradičně Zlatý trojúhelník znamená rozsáhlou oblast (nějakých 195 000 km²), zahrnující části Thajska, Laosu a Myanmaru, tří zemí „trojúhelníku", kde se tradičně kdysi (i dnes) pěstovalo a vyrábělo opium (proto přídomek „zlatý"), dnes se tímto pojmem myslí zejména (pro turisty) onen přesně stanovený hraniční bod, kde se setkávají hranice těchto zemí. Je to městečko Sop Ruak. Avšak nečekejte, že po příjezdu do městečka spatříte průvody pašeráků drog, narkomanů, či dokonce maková pole. Naopak. Je to krásné poetické místo. Strávili jsme zde skoro celý den (vyrazili jsme pozdě) a bylo se furt čím kochat, i když je to pořád stejné. Hrozně se mi tam líbilo. Už ten hraniční bod je docela zajímavý.
V místě střetu těchto tří zemí se totiž stéká řeka Ruak s řekou Mekong, jeden břeh patří Thajsku, druhý břeh patří Laosu a mezi ně, právě mezi řekami Ruak a Mekong, je vklíněn Myanmar. Prostě krása. Jistou zajímavostí je, že na územi Myanmaru je postavené kasino, kam chodívaji hrát Thajci, poněvadž hazardní hry jsou v Thajsku zakázány, aspoň tak nám to tam kdosi místní vysvětlil. Staví se zde i luxusní hotely, jejichž spoluvlastníkem je drogový král Khun Sa.
Řeka Mekong je hodně široká a taky hodně špinavá. Prý je 10 nejdelší na světě, něco kolem 4000 km. Kotví tu spousta lodiček, na kterých se můžete nechat povozit po „Zlatém trojúhelníku".
Sop Ruak je v podstatě jedna hlavní ulice, kolem které jsou stánky se suvenýry, občerstvovačky a nově rostoucí domy. Mohutně se tu buduje. Usedáme k jídlu do místní hospůdky - já si dávám jenom holou rýži kvůli svým zažívacím potížím (10 THB). Trochu si ji ochucuji sójovou omáčkou, aby se todalo sníst. Po jídle jdeme dál až na konec hlavní ulice k jakési "slavobráně", která je jakýmsi oficiálním středem Zlatého trojúhelníku, kde odháníme místní děti, navlečené do lidových krojů, které chtějí za úplatu pózovat u slavobrány.
Pak zjišťujeme, že jsme vůbec nezahlédli ono slavné Muzeum Opia. Cestou zpátky nás dobrotivce odchytávají nějací školáci s dotazníky. Souhlasíme s jejich vyplněním, ale to ještě netušíme, že nás čekají 2 stránky otázek. Na oplátku za naši námahu nám prozrazují, že okolo muzea už jsme šli. Cestou kupuji doutníky z Barmy, 50 kusů za 50 bahtů.
Jdeme tedy zpět a vida, muzeum opia (Opium Museum - 212 House of Opium) nacházíme. Cedule jak vrata hned u cesty. Jenže my jsme před tím šli radši do hospody a pak vyšli až za cedulí. Vstupné bylo snesitelných 20 THB. Otevřeno mají denně od 7 do 19 hodin.
Ne že by mě bralo opium, to ne, ale je to hezky udělané a člověk se tam i něco doví. Jsou tam dokonce hned tři legendy, dvě od kmene Akha a jedna od kmene Lua, jak podle nich vzniklo opium respektive tabák.
Podle první legendy o původu opia kmene Akha prý před mnoha a mnoha lety žila mladá dívka. Byla tak překrásná, že měla spoustu nápadníků. Mezi všemi těmi nápadníky ji zaujalo sedm mužů. Jednoho dne ji přišlo všech sedm mužů požádat o ruku. Dívka si ale nechtěla vybrat žádného z nich ze strachu, aby ostatní nebyli smutní, či aby někdo nežárlil. A tak se rozhodla rozdělit svou lásku mezi všech sedm mužů. Přestože věděla, že ji to zabije, byla ráda, že se může takto obětovat. Když už to ale nemohla vydržet, požádala o smrt a převtělení v krásnou květinu. Před smrtí řekla svým blízkým, ať se dobře starají o její hrob, na kterém z jejího srdce vyroste krásná květina. Řekla, že kdokoliv ochutná mízu z této květiny, bude ji mít rád a bude chtít stále víc, ale že to také přinese krom dobra i zlo."
Jiná Akha legenda vypráví, že před mnoha lety žila mladá Akha dívka, která byla velmi krásná, ale tak zapáchala, že žádný muž nemohl přijít do její blízkosti. Měla tudíž tak smutný a osamělý život, že zemřela se zlomeným srdcem. Před smrtí ale měla přání a požádala své spoluvesničany, ať se starají dobře o její hrob. Později z jejího hrobu vyrostla krásná květina. Když kdokoliv vyzkoušel její mízu, chtěl to zkoušet stále znovu a znovu, ale tato míza bez ohledu na poskytování úžasné rozkoše, rovněž působila strašné utrpení."
Podle kmene Lua před mnoha lety zemřela stářím jedna velmi stará žena. Než zemřela, požádala, aby byla pohřbena blízko rušné křižovatky. Po jejím pohřbu se objevily na jejím hrobě dvě tabákové rostliny v místě jejích ňader a opiová rostlina vyrostla z krajiny stydké. Vesničané uviděli tyto dvě podivné rostliny a ochutnali je. Od těch dob je náklonnost k tabáku mnohem větší než k opiu a z tohoto důvodu se pěstuje a kouří tabák. Přednost tabáku byla proto, protože pocházel z ňader staré ženy a tudíž děti, když přestaly být kojeny mlékem, místo toho kouřily tabák.
Tolik tedy aspoň něco k legendám. Jinak jsem taky zíral, jaké úsilí tomu opiu zdejší kmeny věnovaly (a zřejmě stále věnují). Krom toho, že ho zde "vynalezli", tak si kvůli němu začali konstruovat nádherné opiové dýmky (stříbrné, nefritové a slonovinové) či váhy, kterými opium vážili a kšeftovali pak (asi) s ním, zavedli si i nějaké měrné jendotky apod. Jsou tady vystavené nádherně vyřezávané skříňky na opium, závažíčka z bronzu a mosazi ve tvaru zvířat – od slonů, labutí a králíků až po spící kachny. Člověk by nevěřil, kolik vynálezů takové opium může způsobit. A taky měli speciální opiové polštáře, což jsu opravdu zvláštní polštáře, vyráběné buďto z kůže, dřeva a nebo porcelánu. Píšou tam, že to příjemně chladí. U kouření opia se totiž (asi) leží ("znalci" drogové problematiky mi prominou případné nepřesnosti), proto ten polštář, na který si poživač opia pokládá při kouření hlavu. A taky tam píší, že ačkoliv se zdá být nepohodlným, po vykouření opia se kuřák na polštáři cítí jako v oblacích ;-).
No, a pak je tam taky v muzeu návod pro chemiky jak vyrobit heroin a morfium a taky figurína chlapíka za mřížemi :-). Určitě stojí za návštěvu.
Taky se zde dočtete o tzv. giant Mekong cat fish (sumec, thajsky pla buk) – největší sladkovodní rybě na světě, která žije v Mekongu, dosahuje délky až 3m a váží 200-300 kg.
Po prohlídce muzea rozmýšlíme, co v tom děsném horku podnikneme dál. Kousek od tohoto místa se nachází 1200 let starý chrám Wat Phra That Phu Kao, vypínající se na malém vršku nad vesnicí odkud se naskýtá opravdu ničím nerušený výhled.
Nasedáme na motorku a jedeme do vedlejšího města Chiang Saen, kde navštěvujeme chrámy Wat Phra That Chedi Luang (kdysi hlavní chrám ve městě) a vykopávky chrámu Wat Pa Sak, ale za moc to nestojí, takže se vracíme zpátky. Zastavujeme se u jednoho stánku, kde nám předvádí rituál přípravy čaje a dává nám ochutnávat různé druhy. Jsou moc dobré. Nejdříve se uvaří voda a všechny šálky se jí přelijí, aby se nahřály. Potom do konvičky dá sypaný čaj a zalije horkou vodou. Hned nalije slabý odvar do skleniček a doplní konev vodou a nechá luhovat. Potom vodu ze skleniček vyleje, za pomocí dřevěné pinzety a přes sítko nalije do malých úzkých šálků a přiklopí šálkem, ze kterého se potom pije. Pak se to otočí a pomalu vytahuji uzký šálek a přelívám do druhého šálku. Úzkou nádobku 3x ovoním, nechám páru působit na oči, dělám si masáž spánků, čela líce, krk, válím mezi dlaněmi. Teprve teď se napiju čaje. Nakonec si za 250 THB kupuji porcelánovou čajovou soupravu, akorát jsem moc zvědavý, v jakém stavu to dovezu domů.
Už za tmy (tradičně) se vracíme do Mae Sai. Kupujeme benzín do plna za 60 THB, asi 2,5l. V „7elevnu" si kupuji marmeládu, chleba a nezbytný toaletní papír. Na hlavní ulici, kde probíhá každý večer večerní trh si kupuji trs banánů za 15 THB a čaj Oo-lang za 25 THB.

výdaje

Položka	Cena
Tmavý chleba v „7elevnu“ na svačinu	20 THB
Půjčení motorky	150 THB (1/2)
Suchá rýže na oběd	10 THB
50 ks doutníků z Barmy	50 THB
Vstupné do Muzea opia	20 THB
5 pohledů	25 THB
Čajová souprava	250 THB
2,5l benzínu	60 THB (1/2)
„7eleven“ – marmeláda (25), chleba (20), role toaletního papíru (11)	65 THB
Trs banánů na nočním trhu v Mae Sai	15 THB
Čaj Oo-lang	25 THB
2-lůžkový pokoj v Mae Sai Hotel	300 THB (1/2)
Celkem za den	735 THB

Pondělí 19.12.2005 - Mae Salong, vesnice kmene Akha

Dneska vstávám v 6:30. Snídám chleba s máslem a marmeládou, banány a čaj. Před osmou hodinou jedeme do Hondy vyměnit motorku za silnější, protože s tou 100 bychom do těch kopců asi nevyjeli, a hlavně s lepšími brzdami. I když ji říkám, že chceme s obsahem 160, stejně dostáváme zase 100, ale aspoň lépe brzdí. Jedeme směrem Pasang, kde odbočujeme na Mae Salong neboli Santikhiri, který je ve výšce 1300 m.n.m.
V jedné vesnici si Radim dává u jedné babky snídani, nudle Pad Thai.
Projíždíme různými vysokohorskými vesnicemi, kde na střechách suší chilli papričky.
Zastavujeme se u čajové plantáže, kde se pěstuje čaj oo-long
a potom na jedné vyhlídce Mae Salong Homestay, kde si dáváme čaj a kupujeme od místních mapku okolí. Je to ofocená A4 za 10 THB. Radim zastavuje ve vesnici Ban Klang a odmítá už jet dál. Ty krpály jsou fakt hrozné. Nechává mě tam s motorkou a jde se někam projít. Taky se jdu projít, ale nic zajímavého tady, kromě pár obchůdků a školy, není, tak píšu deník. To znamené, že do Mae Salongu jsme nedojeli. Přitom na motorce tady jako by nic jezdí už malé holky. A na nejvyšší horu Doi Tung, kterou jsme dnes měli v plánu, řekl, že taky nejede. Že už na to nemá nervy.
Cestou zpátky se zastavujeme v jedné z mnoha vesnic kmene Akha.
Domy Akhů charakterizuje velká veranda spojená s obytným prostorem, kde se nalézá pec. Obvykle se staví na kůlech vysoko nad zemí blízko rýžových polí kmene.
Akhové se snaží udržovat tradiční způsob života. V zemědělství se drží tradičního způsobu strídání plodin – mnozí Akhové pěstují opium pro vlastní potřebu. Ženy z kmene Akha nosí na hlavách typické čepice, které obvykle sestávají z kuželovitého čepce pošitého korálky a stříbrnými nebo (čím dál častěji) hliníkovými ozdobami, jako jsou mince a různé koule a další ozdoby. Součástí kroje jsou „legíny" sahající od kolen po kotníky, k tomu ženy nosí černou sukni vyšívanou bílými korálky a volný kabátek s bohatě zdobenými lemy.
Kmen Akha je nejchudší z horských kmenů. Přišli asi před dvěma tisíci lety z Tibetu do čínské provincie Yunnan. Od roku 1910 se kmen začal usazovat v Thajsku. Do akhaské vesnice se vstupuje obřadní bránou s dřevořezbami, které zobrazují různé lidské činnosti a vlastnosti. Brána je znamením pro duchy, že dále mohou projít pouze lidé. Dotknout se těchto dřevořezeb je těžký přečin. Jejich největší zvláštností je, že ženský musí spát odděleně od mužských. Rozdávám dětem, ale i dospělým poslední propisky a fotím místní ženy. Ale raději to předem naznačím posunky a vyžádám si jejich souhlas. Někteří vesničané se rádi fotografují. Pořád se pídím po nějaké dýmce, které mě zaujaly v Muzeu opia. Děti mě vedou k jedné starší babce, která na verandě svého domku pokuřuje dýmku. Vytahuje další, takovou obyčejnou, cpe do ní (asi) tabák, doufám, že to není opium a zapaluje mi ji. Hrozně se baví na tom, že se dusím. Nakonec ji od ni kupuji za 10 THB, stejně jako korálky.
U další ženy, kupuji čelenko-čepici pro dítě za 60 THB. Akorát ji došívá.
Je mi blbé je jenom fotit a nic si nekoupit.
Jedna slepá babka o holi, která vypadala jako Erbenova Polednice a okusovala kukuřici, po mě žebrala 10 THB, tak jsem ji dal dvacku, poděkovala a odešla.
U další ženy, která nosí na zádech v uzlu dítě, kupuji náramek. Dohodli jsme se na 50 THB, ale dávám ji 60, protože 50 nemám. Ale těch 10 už mi nevrátila. To, že nemají drobné na zpátek je profláknutý trik, fuj. Radim taky vedle dvou náhrdelníků za 40 dostává navrch ještě náramek za 10, a hned není potřeba na 50 THB nic vracet. No vydělávat umějí. Ale co, pro nás je to pár korun. Bylo to velmi zajímavé.
Dole ve vesnici si Radim zase dává to stejné jídlo, co měl ráno a já mezitím navštěvuji místní trh, kde jsou jenom místní, žádní turisti. Podle toho vypadají i ceny. Kupuji pytel chilli za 35 THB. K jídlu si dávám knedlíky na páře (2 sladké) a jeden plněný masem. Každý za 3 bahty. Pak ještě kupuju 5 „sladkých" kuliček za 5 THB. Ale byly tak hnusné, že hned za rohem je vyhazuju.
Před Mae Sai dokupujeme benzín za 66 THB. Vracíme motorku. Na ulici si dávám hamburger, který měl Radim včera a moc si ho pochvaloval. Maso obalí ve vajíčku a mouce a osmaží. Pak ho dají do housky a obloží. Cena 20 THB. Na snídani dokupuju 3 loupáky a chleba. Večer balíme bágly.

výdaje

Položka	Cena
Ofocená mapka formátu A4	10 THB
Půjčení motorky	150 THB (1/2)
Korálky u kmene Akha	10 THB
Fajfka u jedné babky ve vesnici	10 THB
Dětská Akha čepka	60 THB
Stříbrný náramek	60 THB
Almužna pro žebračku z kmene Akha	20 THB
Benzín	66 THB (1/2)
Pytel chilli koření	35 THB
Knedlíky na páře (2 sladké a 1 masový), kus za 3 THB	9 THB
5 „sladkých kuliček“ - hnusné	5 THB
Hamburger v Mae Sai	20 THB
„7eleven“ – 3 loupáky (15) a chleba (20)	35 THB
2-lůžkový pokoj v Mae Sai Hotel	300 THB (1/2)
Celkem za den	532 THB

Úterý 20.12.2005 - Mae Sai, Chiang Rai, let do Bangkoku a přesun do Chumphonu

Dneska vstáváme v 7. Snídám chleba s marmeládou, croissany a čaj. Dobalujeme věci, ale necháváme je v pokoji, protože check-out time je až ve 12 hodin a jdeme se projít po městě Mae Sai. Mae Sai je nejseverněji situované thajské město a od Myanmaru jej odděluje jen most přes řeku Mae Sai. Řeka slouží taky jako smetiště.
Byli jsme svědky jak lidé sypou přímo z mostu nebo z okna svého domu odpadky přímo do řeky. Každý den, stejně jako dnes, je zaplaví obchodníci ze sousední země, kteří sem přicházejí prodat své zboží. Výrobky pocházejí většinou z Myanmaru. Během dne mohou Thajci vstupovat na barmské území až do vzdálenosti 5 km od hranic, ovšem toto pochybné potěšení si mohou dopřát i farangové, pokud zaplatí při vstupu 5 dolarů. Vízum není potřeba, ale musíte nechat pas v imigrační kanceláři u mostu a pořídit si jeho kopii. Kopírka je příhodně hned vedle imigrační kanceláře.
Na druhé straně leží barmské městečko Thakhilek, které prosperuje díky rozvinutému příhraničnímu obchodu. V Barmě se z jakéhosi zvráceného důvodu jezdí vpravo, ačkoliv auta mají stále volant na pravé straně :-). Schválnost vůči Britům po svržení jejich koloniální nadvlády. V jednom krámku u mostu si kupuju čínskou porcelánovou opiovou dýmku. Původní cena 800 THB mi připadá dost vysoká. Postupně slevuje a pořád opakuje „first money, lucky money". Tzn. něco jako že první peníze, které dneska vydělá jsou šťastné. Nakonec se dohodneme na 500 THB. S těmi penězi potom osahává skoro všechno zboží v krámě. Ráno jsem si ještě koupil 10 párů obyčejných hůlek za 25 THB. Já jsem už tu párkrát byl nucen hůlkama jíst a začínám se to i celkem učit :-). Ne že bych v tom byl přeborník, ale něco jsem se naučil, něco jsem odkoukal od místních a tak hlady bych tu asi neumřel, kdyby přede mně dali talíř jen s hůlkama. Ozývá se pán Hlad, který je neúprosný a tak si kupuju aspoň hot-dog za dvacku. V bance měním dalších 100 dolarů (4058 THB). V okolí mostu objevujeme spoustu guest housů a taky další půjčovny motorek. Pozdě. U mostu nám obchodníci nabízeji opium a heroin. Jenom se tak k nám přistaví a praví „opium, heroin?". Odmítáme. Jsou tady zajímavé dřevěné domky nalepené na skále.
Na jednom balkóně má paní asi 20 koček, tak ji přezdíváme „kočičí bába". Jiná paní zase stříhá svému miláčkovi (opici) nehty. To je fakt síla. Před dvanáctou platíme všechny noclehy a za 8 THB jedeme dodávkou songthaew (místní MHD, jezdí co 5 minut) na autobusové nádraží. Když jsme přijeli večer platili jsme 60. Takže nás pěkné natáhl, a to chtěl stovku, syčák jeden. Řidič naloží tolik pasažérů , kolik se jich vejde na sedadla a ještě se tu najde místo na zemi, na schodech či na střeše. Při vystupování je obvyklou praktikou hlasitě zaťukat mincí na kovové zábradlí, když se blížíte k zastávce, případně zmáčknete tlačítko signalizace (pokud tam je).
Hned nám jede autobus do Chiang Rai (30 THB). Průvodčí nahání cestující, dokud autobus není skoro plný. Cestující přeskakují z motorky, z jiných přijíždějících dodávek, aniž by dojeli až na utobusák. Vzhledem k tomu, že tým dostává za svou práci provizi, snaží se do autobusu vtěsnat co největší počet pasažérů a před odjezdem někdy vyčkává třeba i půl hodiny v naději, že se do vozidla nacpe ještě pár lidí. Autobusy také zastavují na každém kroku a zpoždění pak řidiči dohánějí nebezpečně rychlou jízdou. Cestou nás zastavuje zase policejní hlídka, po nás pas nechtěli, ale místní ukazovali nějaká lejstra, asi to byli barmánci a kontrolují jejich povolení k pobytu. Jo a osahávali zavazadla. I naše. Sever země je znám produkcí opia a vláda se s tím snaží bojovat.
Za hodinku jsme ve městě Chiang Rai. Batohy necháváme na autobusovém nádraží za 10 THB/kus. Dnes máme takové "leháro", jsme v Chiang Rai, nic neděláme, sedíme na netu a večer letíme do Bangkoku. V grill baru „bkkgrill„ si dávám lehce pozdní oběd. Objednal jsem si grilovaná kuřecí prsa s hranolkama, k tomu salát se zálivkou a zvlášť mi ještě donesli pálivou omáčku. Velká porce a za 59 THB. Bylo to taaaaakoveeee. Chrochtal jsem blahem :-). Konečně zase něco trochu normálnějšího, evropského. Na pití si dávám ledový citronový čaj se spoustou ledu. Doufám, že mi z toho nic nebude.
Nechci si nechat ujít chrám Wat Phra Keo. Je nejhezčí a taky „nejvzácnější". Byl v něm totiž původně uložený Smaragdový Buddha, který je teď v Bangkoku. A tak se trmácím přes půl města, ale podle mapky to nacházím celkem snadno. Navíc okolo chrámu je krásná zahrada či park, kde se dá příjemně trávit oddychový čas. Uvnitř chrámu je krásná kopie smaragďáčka – navíc volně k prohlédnutí bez omezení. Není to ovšem přesná kopie.
Totiž podle náboženského protokolu nemá mít replika stejné jméno, nesmí být ze stejného materiálu a ani se nesmí přesně podobat originálu. Je o pár milimetrů menší než její slavnější předloha. A mají tu úžasnou ZOO. V jezírku totiž je pontonek a na něm spousta želviček. Ve vodě se to hemží sumci a různými rybami – prostě idylka. Mniši se sbíhají k večerní modlitbě a já se vracím k autobusáku, kde mám sraz s Radimem. Cestou potkávám prodejnu „Baťa" i s baťovskými cenami.
O půl šesté si bereme na letiště tuk-tuk, je to asi 12 km od města. Cenu jsme si předem dohodli na 80 THB. Už z domu jsme měli přes internet objednané a zaplacené letenky se společností Thai Air Asia. Jedná se o nízkorozpočtové aerolinie. A navíc probíhala nějaká akce, takže jedna letenka včetně tax vyšla na 587 THB (cca 350 Kč). Nicméně při odbavení zavazadel máme oba nadváhu já 3 kg a Radim 4 kg. Maximum je „pouze" 15 kg na osobu. Slečna je neodbytná, buď si věci uberete a přendáte jinam, nebo zaplatíte 80 THB/kg+daň. Jelikož to opravdu nemám kam přeložit, tak ještě platím za nadváhu báglu 256 THB. To zase bylo terno. Na dobití energie si kupuji malou čokoládu za 25 THB.
Letadlo mělo něco přes hodinu zpoždění. To jsou ty levné lety. Po desáté hodině už je všechno na letišti zavřené, kromě jednoho baru, kde si kupuju Fantu za 35 THB. Odlétáme ve 22:20. Letadlo je asi pro 150 lidí a je skoro plné. Červené koberce, kožené sedačky, celkem luxus. Akorát žádné občerstvení, ledaže si ho koupíte.
Za hodinu a čtvrt, tentokrát bez nehody, přistáváme v Bangkoku. Sháníme se po informacích ohledně cesty dále na jih, ale kde nic tu nic. Všechno je zavřené. Ujela nám veškerá hromadná doprava (poslední letištní busy jezdí ve 23:30 a první ranní až 5:15) a tak jsme se museli spolehnout na taxi. Centrum či náš cíl je totiž od letiště pekelně daleko. Na letišti nám poslední zbyvší personál (nikde nikdo skoro nebyl) řekl, že taxi na autobusové nádraží, které jsme se rozhodli zkusit, bude stát 200 THB (120 Kč), takže jsme se dověděli aspoň cenu, se kterou jsme šli pak za taxikáři. Nejdříve na nás, jak jinak, vyrukoval s přemrštěnou sumou - chtěl 400 THB. Trvali jsme na 200 B, postupně snížil až na 220 THB, ale pak se asi urazil či co já vím co, že jsme my nic neslevili ze svých požadavků, a předhodil nás kolegovi, ktery nás bez keců vzal za 200 THB. Trošku jsem to nepochopil, kvůli 20 THB neměl nic... No, ale jeho problém. Jeli jsme tedy přes celé město na jižní autobusové nádraží, což jsme si aspoň mysleli do doby, než jsme tam dorazili. Slečna na letišti nám totiž řekla ještě jakési jméno toho autobusáku (Ekamai), který ovšem nebyl jižním nádražím, ale východním... Taxikáři říkám, že chceme na jižní nádraží a jedním dechem mu vyslovuji jméno východního nádraží. Taxikář z toho byl zmatený, ale to nám došlo až později, když všude vidíme cedule směr Pattaya, Kambodža, Ko.Chang a podobně. Asi dle frekvence vyslovovaného jména Ekamai si pak vybral nádraží východní a odvezl nás na nádraží východní. Tak jsme se ocitli někdy kolem půl druhé hodiny ranní přesně na opačném konci velkého města, než jsme potřebovali být... Hned se kolem nás samozřejmě začalo motat plno lidí, kteří nám chtěli "pomoci" (hlavně od peněz). Časem jsme zjistili svůj omyl a řešení se pomaličku začalo krystalizovat. Jeden z lidí, starý dědek, který neviděl do našeho průvodce přes dvoje brýle, se ukázal jako taxikář a nabízel nám, že nás hodí na jižní nádraží. Po chvilce smlouvani jsme se dostali na cenu 170 THB (začínalo se opět na 400 THB :-) a jeli jsme opět na druhý konec Bangkoku. No, jeli. Poskakovali přískokem. Prvním varováním při nasedání do taxi už byla sklopená sedačka řidiče, který ji jediným nečekaně rychlým pohybem uvedl do běžného stavu, dá-li se tak v případě tohoto vozu mluvit o běžném stavu. Pak nám naložil zavazadla do kufru, kterýžto upevnil gumou, aby se mu kufr za jízdy neotevřel. A pak jsme "vyskočili" směrem k jižnímu nádraží. Vůz měl totiž nějaké zjevné problémy s brzdami, což se při nevalném brždění projevovalo značným kvílením brzd. Mimo jiné. Druhým projevem špatných brzd, alespoň se mi to tak jeví, bylo pravidelné "pozastavení" auta resp. jeho zpomalení, takže auto opravdu skoro jakoby poskakovalo... Byly to asi podobné pocity, jako když škytáte. Nicméně jsme se nakonec slavnostně dostali na jižní nádraží a s trochou nadsázky tvrdím, že jsme tak měli nocleh pod širým nebem každý za 185 THB. Na nádraží už zase byla spousta lidí kolem, kteří nám chtěli "pomoci". Asi tak, oni poradí, to jo, ale samozřejmě při tom koukají, kolik jim z toho bude sypat. No, tady ale nebylo moc co řešit a dostali jsme se na autobus jedoucí ve 3:30 do Chumphonu, kam jsme potřebovali. Protože jsem nevěděl jak se to vyslovuje a všude jsem se ptal na [čampun] nikdo mi nerozuměl. Nakonec jsme zjistili, že se to čte [čumpon]. Na nádraží si kupuju do autobusu ještě 4 koláčky a zelený čaj. V buse jsme seděli skoro sami a čekali. V kolik budeme odjíždět, jsme si netroufli odhadovat, ale doufáme, že ne až se autobus naplní. Po asi 30 minutách čekání vyrážíme. Naše radost z rychlého odjezdu byla ale předčasná. Hned první zastávka se kapánek protáhla a my (stále ještě v Bangkoku) se rozjeli asi za 10 minut. Revizor musel zkontrolovat, zda někdo nejede načerno. Pak nasedl do svého osobního auta a odjel.
Byla to dálková linka, cca 470 km, ale autobus stal opravdu v každé díře. To jsem ještě neviděl... Je 7:30 a jsme teprve v Hua Hin, asi ve třetině cesty (200 km od Bangkoku) a zbývá nám ještě 270 km. Každopádně jsme po necelých 9 hodinách jízdy (ve 12:15) dorazili do Chumphonu, odkud měly vyjíždět lodě na ostrov Kho Tao, kam míříme.

výdaje

Položka	Cena
Obyčejné hůlky na jídlo (10 párů)	25 THB
Čínská opiová dýmka z porcelánu	500 THB
Hot-dog v „7eleven“	20 THB
Dodávka songthaew na autobusové nádraží v Mae Sai	8 THB
Lístek na autobus z Mae Sai do Chiang Rai	30 THB
Úschova zavazadel na autobusáku v Chiang Rai	10 THB
Hodina internetu v kavárně	30 THB
Grilovaná kuřecí prsa s hranolkama v grill baru	59 THB
Ledový citronový čaj v grill baru	20 THB
Tuk-tuk z autobusového nádraží na letiště v Chiang Rai (12 km)	80 THB (1/2)
Poplatek za nadváhu zavazadla (80 THB/kg+daň)	256 THB
Čokoláda na letišti (25) a Fanta (37)	62 THB
Taxi v Bangkoku z letiště na Východní autobusové nádraží (Ekamai)	200 THB (1/2)
Taxi v Bangkoku z nádraží Ekamai na jižní autobusové nádraží	170 THB (1/2)
Lístek na dálkový autobus z BKK do Chumphonu (470 km)	250 THB
4 koláčky (15) a zelený čaj (25) na autobusovém nádraží	40 THB
Celkem za den	1535 THB

Středa 21.12.2005 - Chumphon

Po příjezdu na jakési „autobusové nádraží" se nás "ujala" nějaká slečna/paní, která se nám snažila vysvětlit, že loď, kterou jsme chtěli odjet na ostrov Koh Tao, nejede, protože už druhý týden je silný vítr a velké vlny a jezdí pouze jeden spoj denně, vysokorychlostní katamarán pro 250 lidí (běžně jezdí spojů více) a že musíme u ní přespat a pojedeme až ráno a že nám vše zařídí a doveze nás zadarmo (když si u ní koupíme lístek na loď) až do přístavu. Radim ji moc nevěřil. Z čehož byla celkem paf. Radim si zašel na oběd a mě zavezla do blízké nemocnice Virasin na další dávku očkování. Proběhlo to celkem rychle, všechno vyřídila v thajštině. Zacvakal jsem 480 THB a bylo. Potom se ubytováváme v jejím Guest Housu Ekawin Tour & Guest House. Obyčejný dvojlůžák za 250 THB na noc, se studenou sprchou, větrákem. WC není splachovací, musí se zalívat kyblíkem. Umyvadlo teče. Ale jinak to jde. Konečně se jdu po cestě osprchovat a pak se jdeme projít po městě. Kupujeme lístek na loď na ráno (550 THB). Máme hlad, tak si sedáme do jedné restaurace. Nikdo tady není. Jídelní lístek má jenom v thajštině. Dává nám papír ať si napíšeme co chceme. Dáváme si smaženou rýži s kuřecím masem, něco jako rizoto za 30 THB. V místní cukrárně ochutnávám 4 různé zákusky za 25 THB. Nějaká roláda, čokoládové kolečko (nic moc), banánový muffin a listový šáteček s náplní. Radimovi dochází kazety do kamery, tak se v jedné prodejně elektroniky ptáme kolik stojí. Prodavačka mu 4x tvrdí, že 85 THB. To je super cena, všude kde se ptal byla cena mnohem vyšší. Bere. Ale u pokladny už to je 380 THB. Tak to samozřejmě nechce. V jiném krámě 230 THB. Když ale jdeme za hodinu zpátky, že teda si koupí tu za těch 230 THB, protože levnější asi nesežene a na ostrovech bude ještě dražší, cena už se z neznámých důvodů vyšplhala na 320 THB. To hlava nebere. Jako v Kocourkově. Radim se rozhoduje vyzkoušet thajsku masáž, 2 hodiny za 240 THB. Super cena. Já zatím k tomu nenalézám odvahu. Radši jdu do restaurace „PaPa Seafood" na večeři. Jak název napovídá, mají zde mořské potvory. Dávám si kraba na grilu. Ale je to spíš za trest. Mořské plody mají vyložené na ledě. Krabi jsou ještě živí se svázanými klepety. Můžu si vybrat, kterého chci. Zvažili mi ho, měl 300 gramů (50 THB/100 gr) a připravili. Krunýř i klepeta mi nalámali, abych se k tomu masu lépe dostával. Krab má v soubě houby jaké maso a navíc se špatně dobývá do těch všech jeho klepet, ale jinak chuťově to bylo naprosto vynikající. K tomu jsem měl hlávkový salát, rýži, sójovou omáčku a chilli papričky. Když servírka viděla jak s ním zápasím, s dovolením mi jídlo odnesla a nechala klepeta s ostny ještě rozseknout, abych si ho mohl vychutnat celého. Takže spíš než chuťový zážitek si odnesete pocit, že ten krab na tom talíři vyhrál svůj zápas i po smrti :-).

K pití samozřejmě pivo Singha. Celá ta sranda mě stála bratru 220 THB. V minimarketu dokupuju vodu a buchty na snídani.

Mezitím se vrací Radim z masáže. Prý to bylo docela zajímavé a občas to i zabolelo, ale hlavně bylo náročné se soustředit na masáž a ne na masírující slečnu, která po vás pořád hopsá :-). Zajimavé také je, že podnik, který provozuje masáže, připomíná na první pohled spíš bordel než něco seriózního. Když dorazil do "masážního domu", za sklem tam seděla děvčata, cosi si tam vyšívala či pletla či se nějak zabavovala a obsluhující personál Radima vyzval, ať si vybere nějakou dívčinu, která ho následně obslouží. Přišlo mu to trapné, ale jednu (ze dvou volných) si tedy vybral, dostal ale tu druhou :-), tak nevím. Když tedy proběhl výběr (v jeho případě sporné), dívčina si ho odvedla nahoru, kde už byly jakési "pokoje" s postelí určenou k masírování. Než ho však odvedla do postele :-), řádně mi umyla nohy :-). V posteli bylo připravené jakési "pyžamo", na což čuměl jako tele na nové vrata, protože nevěděl, k čemu to tam vlastně je a začínal se pomalu už i obávat, co se to vlastně bude dít. Nějak se to nakonec vyřešilo, pyžamo si oblékl, ale obavy neustávaly. Kdyz za ním totiž přišla dívčina, začala cosi robit s kalhotama, vypadalo to, jako by se svlékala... (Prý) naštěstí to bylo jinak, jenom si kalhoty poupravovala, čímž se "připravovala" na to, že si na něj sedne a začne masírovat (nohy, ruce, záda, krk, to je vše, aby si někdo něco zase nemyslel :-). Tento "kalhotový pohyb" :-) pak v průběhu masírování ještě několikrát zopakovala. Samotná masáž je prý celkem v pohodě a nenaplnily se různé hrůzné story o tom, jak je člověk pak zničený apod. K samotné proceduře asi nemá smysl se příliš vyjadřovat, snad jen, že to vypadá poměrně fyzicky náročné, pořád vás někde docela velkou silou mačká. Asi nejzajímavější je masáž zad a spol., když ležíte na břichu a slečna po vás normálně šlape. V tu chvíli byl opravdu vděčný za drobné thajské postavy.

výdaje

Položka	Cena
Lístek na loď (vysokorychlostní katamarán) z Chumphonu na ostrov Koh Tao	550 THB
Ubytování v Ekawin Tour & Guest House	250 THB (1/2)
4. očkování proti vzteklině v nemocnici Virasin v Chumphonu	480 THB
Smažená rýže s kuřecím masem	30 THB
Zákusky (4 ks)	25 THB
„PaPa Seafood Restaurant“ – krab na grilu (150), rýže (10), malé pivo Singha (40) a tringelt	220 THB
„7eleven“ – buchty (15) a voda (5)	20 THB
Celkem za den	1450 THB

 

Čtvrtek 22.12.2005 - Plavba na ostrov Koh Tao

Vstáváme už ve 4:45, protože v 5:30 jsme měli odjet slíbenou dopravou do přístavu na loď na ostrov Koh Tao. Dodávka songthaew pro nás přijela jak slíbila. Popotáhl nás ale sotva pár metrů (přičemž předtím posbíral ještě pár lidí v okolí) a vysadil nás u nějakého baru s internetem, kam jsme mohli dojít klidně i pěšky a kde nám řekl, že si máme vysednout a že v 6:30 pro nás přijede autobus. Takže klasika - bába z cestovky dohodila majiteli baru klienty, kteří neměli půl hoďky co dělat a tak si dali u něj snídani a někteří seděli na internetu. Snídám 6 suchých buchet. O půl sedmé přijíždí autobus a pak už jsme tedy vyrazili do přístavu Thung Makham Noi Bay (25 km od města), kde nás čekalo moře s vlnami a rychlý katamarán, kterým jsme měli cestovat. Celou cestu pršelo. Moře vypadalo z břehu relativně v pohodě. V pokladně vyměňujeme voucher o zaplacení za lístky na loď a každý dostává lepící kolečko, které si má přilepit na bundu, aby bylo jasné kam pluje, protože loď dále pokračuje na ostrov Koh Phangan a Koh Samui. Ovšem vůbec nedrží, takže než člověk došel po asi 200 metrů dlouhém molu k lodi, byl naskrz promočený a nálepka sotva držela.

Na palubu nám musí pomáhat, abychom s těmi bágly neskončili v moři. Jen co jsme nasedli do lodi (do první řady), pochopili jsme, že bába z cestovky asi moc nekecala s těmi velkými vlnami... Vyplouváme v 7:10. Stevard roznáší sáčky, kdyby někomu NÁHODOU bylo špatně. První půlhodina byla ještě v pohodě a když loď poskočila ve vertikálním směru určitě aspoň o tři metry a my se přidržovali sedadla, abychom neposkočili do stropu, tak jsem z toho měli ještě prču. Házelo to s náma všemi směry a bylo to vcelku zajímavé. Po té první půlhodině už Radim (někdo i dříve) věděl, že začíná být zle a pochopil, proč tady obsluha poskakuje s igelitovými pytlíky. Když to zestručním, zbytek plavby, což nebyla podle původního plánu už jen hodina, ale díky vlnám

další dvě a půl hodiny, Radim celý prozvracel a pomalu ani nevěděl, jak se jmenuje, čímž trhnul veškeré své "blicí rekordy". Štěstí, že pan s pytlíčkama (a blitíčkama) kmital jako hodinky :-). Mi zrovna taky není nejlíp, zvedá se mi žaludek, ale naštěstí to rozdýchávám. Spíš je mi zle z toho, jak zvrací všichni kolem mě. Horská dráha je proti tomu šuviks. Pro pobavení nám pouštěli video v angličtině s thajskými titulky, ale většina cestujících na to neměla ani pomyšlení. Museli se soustředit na jiné věci. Když jsme v 10 hodin konečně dorazili na Koh Tao, Radim se asi podruhé narodil. Tahle jeho premiérová mořská nemoc byla opravdu výživná.

Po příjezdu na ostrov když jsme se vymanili z dosahu naháněčů ubytování, Radim polapal trošku čerstvého vzduchu a vydal se rychle hledat nějaké WC, nejlépe evropského typu :-), což se mu naštěstí brzy podařilo v nedaleké restauraci. Aspoň v tomhle je ten turistický ruch přínosem - přináší evropská WC :-). Já, který jsem jako jeden z mála (kupodivu) přežil dopravu na ostrov bez úhony a beze ztráty kytičky :-), jsem měl "bezva" nápad, že když je tak hnusné počasí, že se raději rovnou přesuneme na vedlejší ostrov Koh Samui, což Radim "s díky" odmítnul (a zamítnul), protože byl rád, že tu cestu vůbec ve zdraví přežil (pokud se to tak dá vůbec nazvat). V „7elevnu" ve městě Mae Haad, kde je i přístav, je vyprodané pečivo, buchty, dokonce když si chci dát oblíbený hot-dog, nemají rohlíky. Po těchto zážitcích už nic nebránilo tomu, abychom se vydali shánět nějaké ubytování. Samozřejmě jsme opět narazili na řadu dobráků, kteří nám chtěli pomoci a nabízeli místa za více než dvojnásobné ceny než kdekoliv jinde předtím po celém Thajsku od Chumphonu nahoru. Odebrali jsme se proto kousek dál od přístavu a Radim čekal s batohy ve společnosti třínohého psa, až něco seženu. Bohužel se ukázalo, že to nebude tak jednoduché a že dva a půl až trojnásobná cena oproti zbytku Thajska je ještě poměrně dobrá cena. To nás opravdu zaskočilo, ale množství "bílých" na ostrově tomu napovídalo. Hledám letovisko Coral Brach, o kterém v průvodci píšou, že je levné. Po hodině zjišťuji, že už patří k Sensi Paradise Resortu, jednomu z nejdražších a nejkomfortnějších míst na ostrově. Nejlevnější ubytování tady stojí 900 THB. V dalším resortu Charm Churee Villa 3600 THB/noc. Slečna na recepci mi to zdůvodňuje klimatizací, lednicí, horkou sprchou a výhledem na moře. S díky odmítám. V Jansom Bay Bungalows sice mají nocleh za 400 THB, ale pro změnu je to děs a hrůza, studená sprcha, kamenná podlaha v koupelně, hnusné ušmudlané postele, stojací větrák, žádné sítě proti komárům a hlavně elektrika je k dispozici pouze od 6 večer do šesti do rána. Nevzdavali jsme se ale a i když to trvalo hodně dlouho (asi 2 hoďky), nakonec jsme našli skvělé ubytování, za 350 THB na noc za útulný jednolůžkový pokoj v Save Bungalows. Za 400 THB má se dvěma postelema a za 350 THB s jednou postelí, ale tak širokou, že by se na ní vyspali i tři. Za klíč se platí vratná kauce ve výši 100 THB. Zajímavá je cedule, na které je napsáno „neprší, šetřete vodou". Konečně bydlíme a dokonce i s roztomilým gekonem :-), který se nám jinak na všech ubytovnách doposud úspěšně vyhýbal. Je to pro člověka neškodná tropická ještěrka (4-10 cm dlouhá), která se plazí vzhůru po zdech i po stropech místnosti (převážně v noci), kde chytá hmyz včetně moskytů. Pro tuto vlastnost ji můžeme mít i rádi. A pak věřte Thajcům, že nikde nic levnějšího není :-). Navíc všechno je čisté, ručníky, sítě, větrák, klasické WC a sprcha, a hlavně elektrika nonstop. Je to jedno z nejlepších ubytování, jaké jsme doposud měli.

Ze všeho nejdřív se jdeme najíst do restaurace v přístavu s výhledem na moře. Dávám si rýži s ananasem a kuřecím masem a výborný ananasový džus, to vše za 90 THB. Chtěli jsme si půjčit kolo a projet se po ostrově, ale žádné jsme nesehnali. Tak jsme prošli pobřeží, na kterém jsme přistáli. Ostrov je totiž maličký a dá se během jednoho dne obejít kolem dokola. Má asi 21 km2, takže opravdu pohodička. Ovšem pobřeží, které jsme procházeli, nebylo zrovna příliš vzhledné, byli jsme na jakési označené vyhlídce a u kostry velryby, ale ani jedno nestojí za nějaké velké komentování. Hodně dělalo i to počasí.

Nohou zkouším teplotu moře, ale na koupání to moc není. Cestou si kupuju malý Sprite za 22 THB, 7 pohledů ostrova a smaženou palačinku s banánem, medem a čokoládou za 25 THB. Trošku zklamáni tímto poznáním jsme se rozhodli, že se na druhý den přesuneme na ostrov Koh Samui, i s ohledem na to, že už nezbývalo příliš času do odjezdu a už jsme moc nechtěli jezdit stále z místa na místo a chtěli jsme někde zakotvit a tam si to trošku užít. Večeři si dáváme v Tatoo Bar Restaurantu, kousek od místa kde bydlíme. Majitelem je nějaký cizinec. Sedí se u nízkých stolů na zemi na takových speciálních rohožích s opěrkami (něco jako polštáři). Dávám si jídlo s názvem Massaman s kuřecím masem. Je to taková krémová šťáva, v tom maso a brambory. Celkem pálivé, ale výborné. K tomu rýži a malé pivko. Celkem za 150 THB. Ono vůbec na ostrově je všechno dražší. Dokonce i náš oblíbený „7eleven", kde jinak vesměs po celém Thajsku byly ceny stejné. Tady se všechno bohužel musí dovážet z pevniny trajektem.

výdaje

Položka	Cena
1-lůžkový pokoj v Save Bungalov na ostrově Koh Tao	350 THB (1/2)
Restaurace v přístavu – rýže s ananasem a kuřecím masem	60 THB
Ananasový džus v restauraci	30 THB
7 pohledů	40 THB
Malý Sprite	22 THB
Smažená palačinka s banánem, medem a čokoládou	25 THB
Tatoo Bar Restaurant – Massaman s kuřecím masem a rýže	90 THB
Malé pivo Singha	60 THB
Celkem za den	502 THB

 

Pátek 23.12.2005 - Koh Tao, přesun na ostrov Koh Samui

Brzo ráno jsme vyrazili ještě na prohlídku druhého pobřeží, přičemž jsme chtěli odjet lodí v deset dopoledne. Za normálního počasí jezdí ještě v 9:30, ale jelikož i včera jezdila pouze jedna loď a ještě se zpožděním a dneska není počasí o moc lepší, aspoň zatím ne, máme tedy dost času. Bágly jsme nechali na pokoji a šli jsme. A byli jsme mile překvapeni, že druhé pobřeží na nás působí úplně jiným dojmem a v tu chvíli jsme skoro začali i toho rozhodnutí zmizet litovat. Na druhou stranu ale počasí nebylo nic moc, což korespondovalo s radami v průvodci, kde píší, že zdejší jihozápadní monzunové větry poměrně často nepříznivě ovlivňují počasí. Procházíme kolem zátoky Jansom Bay, sbíráme mušle. Holt něco si z Thajska od moře dovézt musím, no. Jsou zde krásné vyhlídky na moře.

No, druhým pobřežím jsme se ale nechali tak unést, že jsme se do přístavu v doprovodu našeho už starého známého třínohého psa, ktery byl našim souputníkem po celou cestu, vratíli zrovna v okamžiku, kdy naše loď pomalu mizela pryč. No nic, kupodivu navzdory všem předpokladům jela i další loď (vzhledem k počasí totiž nebylo vůbec jisté, jestli něco pojede), ale protože jsme ještě nebyli odhlášeni a neměli jsme bágly, ujela nám i tato loď. Tzn. že dnes jezdí načas. Zjišťujeme, že pluje i v 15 hodin, tak si kupujeme lístek za 450 THB včetně odvozu na ostrově Koh Samui do oblasti, kterou si vybereme. Zavazadla si necháváme v kanceláři u toho chlapíka, u kterého jsme koupili lístky na loď společnosti Sea Tran Ferry. Rozhodli jsme se, že se trošku najíme, vezmeme plavky a vydáme se opět na druhé pobřeží a aspoň trošku se ještě před odjezdem ošplouchneme.

Při obědě nás pobavil přilítnuvší jednonohý pták, v ten den jsme měli opravdu štěstí na živočišstvo, ktere mělo o jednu nohu méně :-).

Zkouším „RAAD-NAA-MOO" (Fried noodle and pork gravy on top), tedy něco jako polévka dohromady s hlavním jídlem za 40 THB. Musím říct, že ač mě nejdříve zaskočilo, že jde spíš o polívku, když mi to přinesli a ne o nudle s masem jaké jsem čekal, nakonec to nemělo chybu. A k pití mango džus za 30 THB. Když jsme na druhé pobřeží došli, objevili jsme tam z vyhlídky New Heaven úžasnou pláž v zálivu Thian Og.

Ale z časových důvodů jsme už to zapíchli u nejbližšího místečka v zálivu Taa Toh, kde se dalo skočit do vody. A měli jsme i štěstí, protože nám akorát vysvitlo sluníčko a my se tak mohli vlastně poprvé v Thajsku škvařit u moře :-). Ležíme u letoviska Ko Tao Resort. Moře je krásně teplé.

Bavil jsem se tady s jedním Brazilčanem, který taky tak trochu cestuje po jihu Thajska. A kochali a škvařili jsme se opět tak dlouho, že nám málem ujela i ta další loď, na kterou jsme už měli koupený lístek :-). Cestou ještě za letu kupujeme hamburger a Fantu. Naštěstí jsme byli s chlapíkama od lodi domluveni, měli jsme u prodejců listků schované bágly, takže by nám snad neujeli. Nasedáme na horní palubu. Cestou sem to bylo nemyslitelné, protže by Vás vlny spláchly do moře.

Na Koh Samui jsme se dostali za hodinu a půl ze zhruba šedesát kilometrů plavby vzdáleného ostrova Koh Tao se zastávkou na ostrově Koh Phangan, který cestu protíná a na kterém stojí všechny lodi směřující z Koh Tao na Koh Samui a opačně. Všechno je v mlze, takže výhled nic moc, Chvála Bohu, že nebyly vlny a nikdo nezvracel. Součástí lodního lístku byla i doprava minibusem do některého z center na ostrově, což bylo docela příjemné, protože ostrov je už nepoměrně rozlehlejší než jeho malý bratříček Koh Tao. Má dokonce i letiště (v těsném sousedství přístavu, kam jsme přijeli) a i jeden z našich alternativních plánů byl dopravit se sem letecky, ale nakonec jsme to z finančních důvodů neudělali, což ale bylo celkem krátkozraké, protože bysme ušetřili spoustu času (z Bangkoku se sem po zemi a po vodě dopravuje v ideálním případě celý den, když ujede loď, jsou zabité dny prakticky dva, což se nám de facto stalo, neboť loď z Chumphonu v té době jezdila jen ráno kvůli velkým vlnám, jak už jsem psal. Příště bych na Koh Samui asi určitě letěl, zase tak drahé ty letenky nejsou... (přesně už nevím, něco mezi 2000 a 3000 THB). Ale záleží taky na tom, co vše chce člověk vidět, kam má namířeno atd., jinde než na Koh Samui totiž letiště v tomto souostroví není.

V přístavu to mají dobře zorganizované. Rozdělí Vás do mikrobusů podle toho, kdo kam chce jet. Po krátké úvaze jsme se nechali odvézt do části ostrova zvané Lamai, která je proslavená jako centrum hříchu. Tuto variantu jsme mimo jiné zvolili kvůli možnosti sehnat zde levnější ubytování. Píšu levnější, protože tady už se začal taky projevovat hodně turismus na cenách a tak jsme byli rádi, že jsme měli pokoj za cenu 500 THB, ale v ceně byla i snídaně pro dva, což bylo docela příjemné. Ubytovali jsme se v zařízení s legračně znějícím názvem "Utopia" :-), který vlastní nějaký Evropan, což v Thajsku není zase až tak výjimečné, jak jsme se na našich cestách přesvědčili. Ovšem i když nemovitost vlastní Evropan, standard je thajský :-). Chatky s dřevěnou verandou, dřevěnou podlahou, větrákem, studenou sprchou, čistým povlečením, ručníky,... se nachází přímo u pláže Lamai.

Cestou na Lamai jsme pozorovali občas zničené budovy, bláto na silnicích, či vodu v příkopech, takže to vypadalo, že jsme přijeli těsně po nějaké asi docela velké bouři a měli jsme tím pádem asi docela štěstí, že jsme si to neokusili na vlastní kůži aneb ty jižní monzunové větry se nejspíš ozvaly v plné síle. Ani vyhlídky na další dny nejsou moc příznivé, takže zůstaneme jenom jeden den a přesuneme se k Andamanskému moři, kde by to mělo být lepší.

Po příjezdu na Lamai a už skoro tradičním dobrodružství s hledáním ubytování a jeho úspěšném nalezení jsme vyrazili do ulic. Dávám si vyprat nějaké oblečení, aby mi to do zítřka uschlo než pojedeme. Slečna mi říká, že to bude až další den večer, protože je vlhko a špatně to schne (většinou prádlo suší venku). Přesvědčuji ji, že to potřebuju do zítřka do 12 hodin. Souhlasně kýve, jako že jo. Ale mají napsáno express 35 THB za kilo, tak uvidíme jak si s tím poradí. Ještě ji upozorňuji, aby zvlášť prala barevné a světlé prádlo. Dívá se na mně, jako, že to je samozřejmé. No jenom aby, říkám si. Byl už večer a tak jsme se trošku prošli večerně-nočním Lamai a jako centrum hříchu Lamai opravdu nezklamalo. Není nic výjimečného, když potkáte tu více, či tu méně šikovnou Thajku, jak se vede za ruku s nějakým bělochem, taky není nic výjimečného, že ta Thajka až tak šikovná zase není :-), jsou to prostě "titutky", jak říkávám :-). S trochou nadsázky se dá říci, že divné na Lamai spíš je, když si běloch Thajku za ručičku nevede než vede. Podobně to vypadalo, když jsme si zašli na večeři do nějaké restaurace. Během našeho pobytu zde, se u sousedního stolu vystřídalo několik takových thajsko-evropských párů. V průvodci či na webu jsem četl, že turisti si zde mohou objednat i jakési "dlouhodobé služby", že s dívčinou stráví třeba celou dovolenou, což byly zřejmě i ty případy, které jsme z povzdálí sledovali. Restaurace jsou zde poměrně drahé. Ta kterou jsme nyšli my, byla asi výjimkou. A taky zde bylo narváno. Sám cizinec. Poroučím si rýži s kuřecím masem se zeleninou (množství zeleného pepře na stopce) za 70 THB, čaj, vodu, potom kuřecí maso na kari napíchnuté na špilkách (asi 6 ks) a k tomu omáčka z arašídů za 60 THB. A aby toho nebylo málo, a aby mi bylo zle tak ještě ohřátá bageta potřená česnekem (7 ks) za 40 THB. Celkem jsem tam nechal dvě stovky, ale byl jsem najezený k prasknutí.

Krom těchto někdy legračních párů a všude svítících reklam na zábavu pro pány je zde taky celkem běžné, že tu potkáte "přešité" chlapy. Jsou zde podniky, které se specializují na travesti show a vystupují zde většinou oni "přešití" chlapi - "ladyboys", jak si říkají. Když jsme kráčeli po ulici, tak u jednoho takového podniku (Banana Boat Bar) před noční show postávali a lákali kolemjdoucí. Po chvilce váhání jsme se nechali jednou krásnou „slečnou" ukecat a rozhodli jsme se, že když už jsme tady, tak ze se tedy taky mrkneme, jakou travesti show předvádí v Thajsku. Zaplatili jsme vstupné 100 THB a vešli. Krom toho, že celkem očekávaně tu bylo draho, tak dojmy byly rozpačité. Všude se to hemžilo samými "ladyboys" a člověk už pomalu nevěděl, co je chlap, co je baba a co je babochlap. Jak říkal jeden místní, tak prý všichni v podniku jsou babochlapi. Tak nevím, u některých by to fakt člověk ani neřekl, aspoň ne v tom přítmí a z povzdálí, případně s pár pivkama v hlavě :-). V mém případě whiskama Mekong. Co je zajímavé, že tyhle travesti show chápou v Thajsku jako rodinnou zábavu a není to tedy nic tabu pro děti, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži, když jsme zde viděli nejednu rodinku, jak se "baví". Fakt nechápu... Své dítě bych tedy do takového podniku nevzal, zvláště pak, když jsem viděl, co vše se tam děje... Různá obscénní gesta jsou jen skoro to nejmenší z té Sodomy a Gomory, co zde lze shlédnout... Ale některá vystoupení byla zajímavá. Byl tam třeba chlapík (nebo "babochlapík"?), který byl z půlky nalíčený na chlapa a z půlky na ženskou a předváděl tam v tomto kostýmu takové vcelku zajímavé číslo, tu se ukázal jako chlap, tu jako žena, až nakonec předvedl své obě půlky současně (nemyslím tím, že předvedl své pozadí :-), i když i to se tam dalo jistě v jiný moment shlédnout...). Mají to ovšem udělané perfektně, s našima show se to nedá vůbec srovnat. Hlavně ta krása „žen". Dokud nepromluví, tak nepoznáte, že je to chlap. Po skončení show, teprve začíná ta pravá show. Ze všech účinkujících (nebo z většiny) se stávají děvky, které se snaží zlákat turisty k sexu. Jsou celkem úspěšné. O mně se pokoušela ta nejškaredší ze všech co tam byla. Nevím, čím jsem si to zasloužil 

No, nejlepší vyvrcholení asi bylo, když jsme se vraceli na pokoj a Radim vrazil do ventilátoru, ze kterého spadnul kryt a tím pádem ho nešťastnou náhodou a prakticky nevinně (kryt nebyl dobře upevněn) rozflákal. Při odjezdu jsme se nabonzovali a majitel to vzal naštěstí v klidu. Během našeho pobytu v Thajsku jsme tak dvakrát rozflákali motorku, jednou ventilátor a ještě jsme způsobili skoro psychickou újmu jednomu Indovi v Krabi, ale o tom až později. Každopádně celkem slušná bilance za pět týdnů :-), ne?

výdaje

Položka	Cena
Pomerančové koláčky v „7elevnu“	15 THB
Lístek na loď na ostrov Koh Samui vč. dopravy na Lamai	450 THB
Oběd – „RAAD-NAA-MOO“	40 THB
Mango džus	30 THB
Ananasový džus	20 THB
„7eleven“ – Fanta (30), hamburger (25)	55 THB
1-lůžkový pokoj v Utopia Bungalows na Koh Samui vč. snídaně	500 THB (1/2)
Kuřecí maso se zeleninou (množství zeleného pepře na stopce) s rýží	70 THB
Čaj	20 THB
Voda	10 THB
Kuřecí maso (kari) na špilce – 6 ks s arašídovou omáčkou	60 THB
Ohřátá bageta potřená česnekem – 7 ks	40 THB
Vstupné na travesti show v Banana Boat Baru	100 THB
Panák whisky Mekong	80 THB
Celkem za den	1240 THB

 

Sobota 24.12.2005 - Koh Samui, trajektem na pevninu, Surat Thani

Vstáváme kolem půl sedmé a vyrážíme na snídani, kterou máme v ceně. Standard, káva, čaj, džus, chleba, croissany, máslo, marmeláda. Snídáme na pláži u moře. Potom vyklízíme pokoj a zavazadla si necháváme na recepci. Půjčili jsme si motorku za 150 THB, kupujeme 1,5l benzínu za 60 THB a vydali jsme se na obhlídku ostrova. Atrakcí je tady poměrně dost, ale jsou pekelně drahé, jak jsme zjistili, takže jsme většinu z nich vynechali. Na ostrově se dá vidět opět spousta vodopádů, ale těch už máme dost, motýlí farma, kde nám vstupné 170 THB přijde poměrně drahé, stejně jako 350 THB za mořské akvárium a tygří ZOO. Dále buvolí zápasy (ty byly až v 17 a 19 hodin), krokodýlí farma, ptačí zahrada, sloní centra a určitě další množství atrakcí. Taky se dá třeba vyjet do mořského národního parku Ang Thong. To vše jsme si nechali ujít. Místo toho jsme se mrkli na jednu zdejší raritu - skály Hin Ta a Hin Yai, v překladu "Dědečkova skála" a "Babiččina skála". Skály svým tvarem opravdu velmi věrně připomínají pánské a dámské přirození, takže mě teď tak napadá, že to celkem koresponduje i s tím označením části Lamai jako centrum hříchu :-), v němž se nacházejí i tyto skály.

Babiččina skála jde ovšem spatřit v plné kráse pouze z moře, takže jsme ji ani nemohli najít a musel nám to tam vysvětlit nějaký místní a ukázat nám to na pohlednici.

Další obrázky skal můžete spatřit třeba zde:

http://imagesoftheworld.org/thailand/hinta/

http://www.samuitourism.com/attractions/hinta_hinya.htm

Ke skalám se dokonce vztahuje i legenda, takže ji opět přikládám k poučení i pobavení:

Legenda ostrova Samui vypráví příběh starého páru jménem Ta Kreng (dědeček Kreng) a Yai Riem (babička Riem), kteří žili se svým synem v jižní provincii Nakhon Si Thammarat. Když syn dosáhl zletilosti, měli pocit, že nastal čas ho oženit. Jednoho dne se rozhodli plout do sousední provincie Prachuap Khiri Khan požádat o ruku Ta Monglaiovu dceru. Během plavby po moři se jejich lodi zmocnila bouře. Starý muž a jeho žena nebyli schopni doplavat ke břehu. Zemřeli v moři a zkameněli na důkaz jejich opravdových záměrů vůči rodičům nastávající nevěsty. Skály zde stojí dodnes.

Ke skalám se vztahuje ještě jedna příhoda. Když jsme šli k Dědečkově skále, tak najednou Radim celý zkoprněl a zůstal stát jak solný sloup, protože před sebou na chodníku viděl, jak se tam plazí jakýsi zelený had. Taky náhle zezelenal :-). Stejně jako já, když mi to řekl. A ještě více zezelenal, když viděl, jak si v pohodě zalezl pod schody, po kterých se ke skalám chodilo. Pak už jsme tudy raději nešli a celou dobu jsme byli ostražití a sledovali každý čtvereční centimetr, na který šlapeme :-). Mimochodem, za celou dobu jsme více či méně potkali asi pět živých hadů a asi sedm přejetých na silnici...

Když jsme se tedy dostatečně pokochali babičkou a dědečkem :-) a koupili nezbytný pohled, pokračovali jsme dále. Následovalo zjištění, že spousta těch atrakcí je za přemrštěné ceny a tak jsme se už vydali jen za jednou - cvičené opice sbírající z palem kokosové ořechy. V podstatě nešlo o nic extra zvláštního, ale zase to byl nějaký zážitek. Chlapík, který měl na řetězu přivázanou opici ji vyslal na nejbližší palmu a udělil ji pokyn, na jehož základě opice začala kroutit kokosovým ořechem tak dlouho, až spadnul z palmy dolů. Za "atrakci" se samozřejmě platilo (50 bahtů), ale v ceně byla i možnost se s opicí vyfotit, natočit a taky vypít mlíko z jednoho kokosu. Radimovi se do focení moc nechtělo, ale já jsem opic neměl dost a asi mi to pokousání z Lopburi nestačilo :-), tak jsem do toho šel. A ukázalo se, že opičky mě asi nemají moc rády, protože i tahle po mně šla, viz. foto. Radim do toho nakonec šel taky.

Vracíme se k naší ubytovně. Dáváme si oběd. Mám chuť na bolognské špagety (80 THB), ale tak hnusné jsem ještě v životě nejedl. V prádelně si vyzvedávám vyprané oblečení. Byly toho necelé 2 kg, tak platím 60 THB. Nesepraly to. Jsou šikovné a stihly to včas. Pak jsme se rozhodli, že se ještě někde vykoupeme a chtěli jsme zvolit pláž Chaweng, která má být údajně nejkrásnější na ostrově. Ale začalo krápat, tak jsme zalezli na internet, pekelně drahý, 50 THB za hodinu. Když přestalo pršet nasedáme na motorku a jedeme na pláž Chaweng, přece si to nemůžeme nechat ujít. Ale když jsme k ní dorazili, tak nám to nepřišlo zase nic tak extra. Najednou krásně svítí sluníčko. Je tady hodně živo, luxusní letoviska, restaurace, obchody. Dokonce na jednom WC v restauraci u pláže, to vypadá jako v Histonu. Například zde mají malé froté ručníky na jedno použití, které se potom vyhazujou do proutěného koše. No na jedno použití asi nebudou, určitě je perou. Vrátili jsme se na Lamai, odevzdali motorku zpět do půjčovny a lehli si na pláž u našeho bungalovu a vykoupali se. Je krásně. Trochu vlny, ale to vůbec nevadí.

Tímto jsme vlastně zakončili naši krátkou návštěvu ostrova Koh Samui a po okoupání se jsme prchali na trajekt na pevninu. Jinými slovy takto probíhal náš Štědrý den na Koh Samui předtím, než jsme dorazili do Surat Thani, kde jsme si pak užívali legrace s hledáním hospody a následně objednáváním jídla. Už samotné koupání se v moři na Štědrý den je něco zvláštního a netradičního. Byl to vskutku ten nejzvláštnější Štědrý den, jaký jsem kdy zažil.

Dodávkou songthaew, místní MHD, která jezdí v deseti minutových intervalech kolem ostrova Nathon-Lamai-Chaweng, se dopravujeme za 50 THB/osobu do města Nathon (21 km). Je zde přístav, ze kterého denně v 16, 17 a v 18 hodin vyplouvá trajekt Sea Tran Ferry na pevninu. Z Koh Samui lodě plují běžně do přístavu Surat Thani, ale my jsme zvolili společnost, která nás odvezla do bližšího přístavu Don Sak, přičemž nás odtamtud odvezli do 68 km vzdáleného Surat Thani minibusem. Bylo to finančně výhodnější (180 THB/os), možná i rychlejší a taky nás v Surat Thani vysadili víceméně, kde jsme chtěli.

Další netradiční a zvláštní byla "štědrovečerní večeře", která se linula trošku ve shonu. Když jsme přijeli do přístavu na ostrově Koh Samui, tak jsme měli ještě chvilku čas a tak jsme se rozběhli po přístavu a brouzdali mezi četnými stánky s jídlem, až jsme si každý našli to své pravé ořechové. Radim se zasatvil u jakési babky, co měla aspoň od pohledu z dálky nějakou rozumnou nabídku rychlého občerstvení v podobě tradičních thajských (stánkových) jídel. Zaujala ho jakási žlutá omáčka s čímsi zeleným. A plavaly v tom i kousky masa, takže se rychle rozhodl, že jo. Paní mu to naservírovala na talíř i s rýží a šel baštit. A tak nějak se dostal ke svým prvním kuřecím pařátům, jež objevil v oné žluté omáčce s čímsi zeleným. Já jsem u babky nic rozumného nenašel, tak jsem si u vedlejšího stánku koupil smažené nudle s kuřecím masem. Nechal jsem si to zabalit do krabičky i s lžičkou a beru si je s sebou na loď.

Nasedli jsme na trajekt, který nás měl dovézt do Don Saku. Když jsme vyplouvali, zrovna byl západ slunce a vanul takový příjemný mořský svěží vánek, na moři se pohupovaly jen zlehka vlny a my si tu atmosféru vychutnávali na horní palubě při otevřené láhvi thajské rýžové whisky, což byl opravdu balzám na duši a Radim zapomněl i na ty prapodivné kuřecí pařáty :-), o nichž doufal, že nebudou jeho posledním štědrovečerním jídlem, i když vzhledem k hodině příjezdu na místo a nejisté situaci s ubytováním apod. se to zdálo skoro jisté, že už v ten den už asi nic nóbl nepozřeme...

V 19:30 připlouváme do Don Saku. U lodi jsou nachystané nákupní vozíky, abychom si mohli odvézt batožiny přes molo na břeh. Tam čekají dva mikrobusy. Po příjezdu minibusem do Surat Thani v 8:40 nás vysadili u jakési cestovky, jak jinak, ve které se nám snažili dohodit ubytování včetně dopravy druhý den do naší další destinace, kterou měl být mořský národní park Phang Nga. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se už ani nesnažili moc přemýšlet nad alternativama a nechali jsme své osudy napospas cestovce. Jakýsi chlapík nás pak po zaplacení poplatku za hotel i za bus na druhý den do Phang Nga (250 THB/os) dovezl do nedalekého hotelu Thairungruang. A, světe, div se, bylo to pomalu snad to nejlepší ubytování, jaké jsme kdy do té doby měli a přitom za naprosto standardní cenu, za jakou jsme běžně bydleli kdekoliv jinde (280 THB/noc). Máme velký pokoj s větrákem, dvojlůžkem, koupelnu se studenou sprchou, splachovací WC, ručníky, mýdla. Snad poprvé jsou zde skříně a židle se stolem. Mikrobus nás má zároveň ráno v 6:40 vyzvednout před hotelem a dopravit k autobusu, který vyjíždí v sedm.

Po lehkém odpočinku jsme usoudili, že ještě není tak pozdě, abychom se někam nevypravili na nějakou pořádnou štědrovečerní večeři, a tak jsme i učinili. Vyšli jsme tedy na hlavní silnici, kde jsme zvolili směr vlevo a kde jsme se snažili najít nějakou restauraci. Po dlouhém pátrání jsme však stěží narazili na sotva jeden otevřený obchod, kde si Radim koupil aspoň párek v rohlíku. Já si udělal nákup na zítřek, Fanta, ovocný jogurt, mini vánočka, jahodová buchta. Podobné výsledky dávalo i prozkoumávání bočních ulic (ovšem už bez otevřených obchodů), na ulici bylo zcela mrtvo, jako bychom ani nebyli v Thajsku. Jo, oni to v průvodci psali, že tohle město nestojí za nic...

Když jsme se pak vrátili skoro do výchozího bodu, našli jsme akorát jeden podnik, který ale zrovna zavíral. Už jsem toho měl plné zuby, ale Radim se nehodlal vzdát, takže jsme tentokráte vyrazili na druhý pokus doprava. Ovšem s podobnými výsledky - nikde nikdo, všude mrtvo a nikde v dohledu žádná hospoda. Akorát jsme zahlídli zase nějakou krysu a nějaké šváby, či co to vše bylo za havěť :-). Takto jsme pochodovali a náhodně odbočovali nějakou chvíli, až jsme došli ke dvěma motocyklistům-taxikářům, kteří nám slibovali za jakousi částku odvoz do restauračního zařízení. Nicméně jsme zjistili, že stejně asi prd vědí a že nás odvezou kdesi za roh a tak jsme se na to vykašlali a šli dále pěšky. Když už to začínalo být skoro beznadějné, tak jsme přišli k podniku, kde panovalo bujaré veselí. Vstoupili jsme dovnitř, ale zjistili jsme, že je tam nějaka soukromá akce a tak jsme se zase po čase odporoučeli pryč. Naštěstí nás však přeci jen štěstí zcela neminulo a nedaleko od předchozího podniku jsme narazili na další otevřenou putyku, ve které to sice nežilo vůbec, ale zdálo se, že nás tam snad i obslouží a že dostaneme i najíst. Zajímavé bylo, že v hospodě nebyl prakticky nikdo, ale pár lidí postávalo a vykecávalo před hospodou. Po čase jsme se tedy domohli jídelního lístku (měli jenom jeden) a začali jsme si vybírat něco k snědku. A tehdy se ukázalo, proč asi lidi postávají před hospodou a nesedí vevnitř. Nejdříve jsme si každý vybrali něco kuřecího. Servírka nemluví anglicky, tak volá kuchaře – překladatele. Ten nám však oznámil, že kuřecí došlo, že z kuřecího tedy nemáme vybírat nic. Tak si Radim vybral něco jiného, ale jak se záhy ukázalo, také nezvolil správně, neboť tentokrát mu chyběla nějaká surovina k přípravě tohoto jídla. Pak jsme si objednali dvakrát vepřové se zeleninou (brokolice). K tomu jsme si ještě obejdnali dvakrát rýži. Kecáme, sedíme, popíjime, když tu se objeví číšnice a donese nám na stůl jednu porci. Bez rýže. Tak to reklamujeme, přičemž tento proces musí proběhnout tak, že číšnice odběhne už poněkolikáté do kuchyně za kuchařem, protože to byl jediný anglicky hovořící Thajec v celé hospodě. Když zjistil, že chybí rýže, šel to ihned napravit. Rýže tam byla vcelku bleskurychle (asi za 4 minuty), nicméně porce masa byla stále jedna, což začínalo vypadat podezřele, a tak jsme už známou procedurou přes číšnici nechali zavolat anglicky hovořícího kuchaře, jemuž se nám nakonec podařilo vysvětlit, že prostě vepřové už došlo a že to, co máme na stole, je poslední porce. Tak jsme jen suše zkonstatovali, že ze tří náhodně vybraných jídel, které jsme vytáhli z jídelního lístku, měli asi tak zhruba 1/2 jídla jednoho... Porci se dvěma rýžemi jsme si tedy rozdělili. Ale dlužno dodat, že to měl kuchař připravené skvěle a chutnalo to báječně, takže to byla i přes jisté peripetie s objednáváním skvělá náplast na ty kuřecí pařáty. Když už to tak dopadlo, tak si říkal, že si dá ještě něco dalšího na zaplácnutí žaludku, takže si opět nechal zavolat kuchaře, aby si od něj nechal něco doporučit, protože už nechtěl riskovat, že se trefí zase až na stý pokus a ještě třeba jim zrovna dojdou suroviny a udělají mu toho půlku :-). Kuchař mu tedy vybral zeleninový pikantní salát s krevetami a ten si nechal taky udělat. Prý to bylo něco opravdu vynikajícího, přestože to pálelo jak sto čertů a bylo to suverénně nejostřejší jídlo, jaké kdy v Thajsku jedl. Takže tím si kuchař a i celá hospa aspoň u Radima spravila reputaci a udělali tak krásnou tečku za dnem plným překvapení při cestách za kulinářskámi díly. Navíc zde hrála živá hudba, tak to bylo docela příjemné. Při placení jsme se ani číšnici nesnažili vysvětlit, že to chceme platit každý zvlášť, stejně by to nepochopila. Na každé jednotlivé účtence měla jednu položku.

Když jsme se vraceli na hotel, tak jsme kousek nedaleko objevili ještě další hospu :-), což bylo docela nevídané vzhledem k předchozím zkušenostem. Každopádně jsem byl nakonec rád, že jsme byli v té hospě, ve které jsme zrovna byli. Tak tedy vypadal náš Štědrý den, na který budu ještě určitě dlouho vzpomínat...

výdaje

Položka	Cena
Půjčení motorky	150 THB (1/2)
1,5l benzínu	60 THB /1/2)
Lístek na opičí show – makakové sbírající ořechy, včetně focení a kokosu	50 THB
Vyprání prádla – necelé 2 kila (express 35 THB/kg)	60 THB
Hodina internetu	50 THB
Dodávka songthaew z pláže Lamai do přístavu Nathon (21 km)	50 THB
Lístek na trajekt Sea Tran Ferry do přístavu Don Sak vč. mikrobusu do Surat Thani	180 THB
Smažené nudle s kuřecím masem v přístavišti	30 THB
Lístek na autobus ze Surat Thani do Phang Nga (3 hodiny)	250 THB
Nocleh v hotelu Thairungruang	280 THB (1/2)
„7eleven“ – Fanta (27),ovocný jogurt (11), mini vánočka (15), jahodová buchta (nezapočítala)	53 THB
Štědrovečerní večeře – vepřové s brokolicí (80) a rýže (10), soda (20)	110 THB
Celkem za den	1078 THB

 

Neděle 25.12.2005 - Záliv Phang Nga, přesun do Krabi

Ráno vstáváme v 6 hodin abychom vyrazili do Phang Nga, což pro thajskofily :-) asociuje v 99% případů nedaleký mořský národní park téhož jména. Do Phnag Nga jsme vyrazili poměrně brzy ráno a to s "cestovkou", která nás předchozí den ubytovala i ve zdejším hotelu. Ráno nás od hotelu odvezli na nedaleké sídlo cestovky, kde nám pak v 7 hodin zastavil normální běžný autobus a dovezl nás až na místo určení. Patrně bysme tentýž bus chytli někde kousek opodál za (možná i mnohem) lepší cenu, ale měli jsme už za sebou měsíc cestování sem a tam a trošku už jsme rezignovali do určité míry na levnější varianty a volili jsme pohodlnější řešení, aspoň tak jsem to vnámal já v tomto konkrétním případě. Do 8 hodin se motáme po Surat Thani a vyzvedáváme další cestující. Dokonce čekáme i na příjezd vlaku, aby naháněči autobus zaplnili. S jednou zastávkou na „odpočívadle", kde si kupuju 6 banánů za 10 THB přijíždíme v 10 hodin do města Phang Nga.

V Phang Nga sídlí přímo na autobusovém nádraží nejméně dvě cestovky, které pořádají zájezdy do zdejšího mořského národního parku. Jedná se o čtyřhodinové vyhlídkové plavby na motorových loďkách v ceně 400 THB na osobu. Ovšem tato cena zahrnuje už i ten hrozný poplatek pro turisty 200 THB za vstup do národního parku, 1l balené vody na cestu a dopravu dodávkou k lodi a zpátky. Vzhledem k délce plavby se vyjíždí jen dvakrát denně, pokud si tedy člověk nechce připlatit za mimořádnou jízdu. A protože my jsme první plavbu nestihli a připlácet jsme si nechtěli, tak jsme si v cestovce Mr. Kean Tour koupili výlet na 14 hodinu. Vedle je i cestovní agentura Sayan Tour, která má stejný program i ceny, ale přesvědčila nás kniha hostů, kde jsme si přečetli chválu jedněch českých cestovatelů. Nechali jsme si u něj zavazadla a jelikož jsme měli ještě čas tak na doporučení majitele cestovky jsme se vydali k 1,5 km vzdálené jeskyni Tapan, u níž jsou nejméně tři či čtyři zajímavosti. Za prvé zde krom nijak zvlášť obdivuhodné jeskyně do které se dostanete když projdete dračím tělěm (uvnitř je Buddha a taky mnich a je to v podstatě taková netradiční svatyně, čímž je jeskyně asi nejzajímavější) můžete občas spatřit volně pobíhající opice.

Těch už jsme sice během cesty viděli všude dost, ale přeci jen to bylo něčím zajímavé, protože tyhle opice působily, zatím nejpřirozeněji, tj. jakože je tam nikdo nechová, nekrmí či necvičí a že tam tak nějak přirozeně patří, i když asi i toto je omyl a zdržují se tam nejspíš kvůli místním, kteří je beztak přikrmují, ale nic takového jsem tam nepozoroval, když jsem tam zrovna byl.

Za druhé je zde postaven (no, spíš se staví) jakýsi chrám "ve výšinách", šplhá se tam s nadsázkou skoro po žebřících (strmé schody) nahoru a je odtama pěkný rozhled na město i na část mořského národního parku, který tvoří různé krasové útvary vyrůstající "na každém rohu" z moře.

Ostatně, můžete se mrknout, jak to v onom parku vypadá, třeba na následujících adresách:

http://www.caingram.info/Thailand/Phang-gna-index.htm

http://www.phuket.com/island/phangnga.htm

No, a asi za poslední jsou zde sochy, které představují nebe a peklo. Zejména to peklo nám přišlo z toho všeho vyjmenovaného asi nejzajímavější. Zatím jsem se tedy nepídil po tom, jak buddhismus přistupuje k pojmům jako je nebe (ráj) a peklo, ale jisté je, že to bylo jedinečné, protože během celého pobytu jsme nikdy předtím a ani nikdy potom nikde jinde nic podobného neviděli. Ráj byl vyobrazen vcelku "normálně", tj. působilo to příjemně, jsou zde různá zvířata jako např. opice, slon, tygr či dokonce krokodýl, Buddha chybět taky nesmí, samozřejmě. Zato peklo, to bylo opravdu hotové peklo. Všechny výjevy byly docela morbidní, všude tekla krev, všude byli lidé mučeni a to mnohdy dost brutálními způsoby - trhání jazyka, zapíchnuté kopí v zadnici, provrtané břicho apod.

Možná se v okolí jeskyně dalo i někam vyjít do přírody, do lesa, ale jednak nebyl čas, jednak jsme nevěděli ani kam, takže jsme se vydali zpátky na autobusák dodávkou songthaew za 10 THB na osobu a stihli ještě i oběd. Kuřecí maso s rýží za 50 THB.

Pak už následovala projížďka zmíněným mořským parkem. Ještě se dvěma mladými Francouzi – kluk s holkou nás dodávkou dovezli do jakési vesnice, kde jsme se nalodili na „dlouhoocasou loď" a korytem řeky, které lemovaly mangrovníkové lesy (největší a nejzachovalejší mangrovy v Thajsku), jsme plynule přešli na mořskou hladinu, přičemž nás všude doprovázely ty úžasné výtvory přírody, které jste mohli spatřit na výše uvedené stránce.

Ono je asi těžké to nějak popsat, protože to prostě byla slovy nepopsatelná a pocitově nepřenositelná nádhera, to se prostě musí opravdu zažít na vlastní kůži. Zajímavé je, že přestože ty skály jsou veskrze hrozně strmé, tak se krásně zelenají a uchytila se na nich za ta léta bohatá flóra, takže to vůbec nepůsobí nějak fádně či smutně, jak je ostatně vidět i z fotek.

Oblast zahrnuje přibližně 400 km2 pobřeží mezi Phuketem a Krabi. Záliv vznikl zhruba před dvanácti tisíci lety, kdy dramatické vzedmutí mořské hladiny způsobilo zaplavení horských hřebenů, které byly po miliony let vystaveny erozi.

Sedím na přídi lodi, takže mám nádherný rozhled. Kormidelník nám přibrzďuje a zastavuje, abychom mohli ty nádherné záběry zachytit na kamery a foťáky. Během plavby je několik zastávek.

Po proplutí mangovníky proplouváme jeskyní Tham Lod. Je to klenutá chodba zastřešená stalaktity.

Ve většině jeskyní uvidíte stalagmity, stalaktity a další útvary zformované odkapáváním vápence. Jeskyně se rychle odkrývají ve výšce hladiny moře a jak nám říká pan kormidelník, některé se ukáží pouze při odlivu.

Mnoho z krasových útvarů má svoje přezdívky inspirované zvláštními charakteristickými siluetami. Například jsme proplouvali kolem Khao Machu, což v překladu znamená „Skála pekingského psa" a opravdu psa připomíná.

Spodní část mogotů (věžovitých krasů) erodují mořské vlny, kdy jeden metr ubývá asi za neuvěřitelných 5000 let.

Další zastávka je u tzv. Ostrova Jamese Bonda (což je název pro turisty). Oficiální název zní Ko Khao Ping Kan. Vozí se sem turisti, protože se tu točila bondovka Muž se zlatou zbraní. Je to typická ukázka toho, co je tam všude kolem v parku k vidění a i přes značnou komercionalizaci to za návštěvu určitě stojí, akorát nedoporučuji zde nakupovat, protože ceny u zdejších (ne?)početných prodejců jsou nehorázně přemrštěné, jak jinak taky. Lepší je nakoupit přímo v Phang Nga, popř. jinde v Thajsku. Ostrov však není zajímavý jen tím, že se zde točil film o neohroženém hrdinovi, ale je tu i zajímavě sesunutá skála Khao Ping Kan (Nakloněná skála).

U ní si můžete přečíst následující text:

==============

Kao Phing-kan was occured from the crack and slide of rock due to gravity fault. As the base of rock was scoured out by the torrent making the upper rock in which the weight was huge sliding down in the form of leaning on.

==============

Tady vidíte důkaz toho, jak se zachází s přepisy do latinky. Dával jsem to k překladu známému z Nového Zélandu a prý je to totální kravina. Zahlíd jsem i na webu nějaké poznámky tohoto typu, že je to nějaká blbost. No, i přesto jsem zkusil tu totální kravinu nějak víceméně volně přelouskat s pomocí slovníku, vypětí všech sil a vůle boží :-) a dostal jsem následující výtvor:

==============

Kao Phing-kan vznikla z pukliny sesunem skálý v důsledku gravitačního zlomu. Úpatí skály bylo vymleté přívalem vody utvářejícím horní skálu, která sklouzávala svou obrovskou vahou a formovala jej tak svým opíráním se.

==============

Je to hrůza, ale nic lepšího mě nenapadlo :-). Domnívám se, že básník tím chtěl (v anglickém "originále") říci, že ten útvar vzniknul působením dvou tří procesů - gravitační zlom, tíha skály a voda. Díky tomu všemu skála sklouzla a jaksi se "odklonila" resp. vytvořila útvar, který tam je. Kde je pravda, to ví asi jenom Thajci a jejich Buddha :-). Pro lepší představu přikládám fotku oné skály.

Nedaleko se nachází kolmý skalní útvar Ko Tapu „Nehtový ostrov" nebo chcete-li „Hřebík".

Další zastávkou je pak Skála maleb (Khao Kien), na které jsou tři až pět tisíc let staré malby. Zajímavé je, že malby jsou nad hladinou moře, takže v minulosti byla buď hladina moře jinde anebo tehdejší človíčci používali nějaké lodičky či jiné důmyslné techniky k tomu, aby zdejší malůvky mohli vytvořit. Kresby znázorňují slony, opice, ryby, kraby a lovecké zbraně.

Poslední zastávkou pak měla být muslimská vesnice Ko Panya postavená na kůlech v moři okolo skály, která nese mešitu.

Ale my jsme jeli s nějakýma Frantíkama (rozuměj Francouzema :-), kteří se tam už nechtěli z časových důvodů zastavovat a protože jsme se nějak neměli ke slovu a nevyjádřili jsme se, tak jsme tam nakonec nestáli, což možná byla i škoda, mohlo to být zajímavé, ale na druhou stranu jsme stihli autobus v 18 hodin do Krabi, takže to taky nebylo k zahození. Aspoň se mám na co těšit příště :-).

Za 70 THB jsme si koupili lístek, naložili baťohy a pak i sebe a čeká nás jeden a půl hodinová cesta klimatizovaným busem za skřehotání thajských popových hvězd z televize a videa. Jen co nastoupíme, začíná pořádně pršet. Ještě, že nám během celého dne krásně svítilo sluníčko.

Zajímavý už byl třeba samotný příjezd do Krabi. Krabi je totiž poměrně široký pojem a autobus Vás (podle průvodce) přiveze do tzv. Krabi Town, které je od zdejších pláží poměrně vzdálené. Od nejturističtějšího místa - pláže Ao Nang - je to řádově kolem 20 km a pokud chce být člověk v dosahu moře a ruchu, tak je třeba se tam přepravit starou známou dodávkou songthaew (kdo chce vidět, jak taková dodávka vypadá a co to vlastně je, celkem dobré vysvětlení i s obrázky nalezne na stránce http://en.wikipedia.org/wiki/Songthaew).

S naším příjezdem na pláž Ao Nang to ale nebylo až tak přímočaré, protože náš autobus do Krabi Town nejel a vysadil nás na cestě systémem "tady si vysedni a starej se a dělej, jak umíš." S bágly a napospas osudu jsme tedy zůstali za tmy uprostřed silnice neznámo kde. Tento stav ale v Thajsku nikdy dlouho netrvá :-) a hned se nabídnul "ochotný" taxikář, že nás na Ao Nang hodí za 300 THB anebo do Krabi Town za 50 THB na osobu odkud jezdí dodávky na jednotlivé pláže. Do toho se nám příliš nechtělo a taky jsme si všimli nějakých slečen, které na tom byly zřejmě obdobně a domlouvaly si zrovna nějakou dodávku songthaew. Prohodil jsem s nima slovo, abych zjistil, co se děje, a slovo dalo slovo :-) a svezli jsme se s nimi za 20 THB na osobu do Krabi Town, kde už to bylo o poznání lepší a kde jsme měli taky původně skončit busem z Phang Nga.

Z Krabi Town už jezdily ony dodávky songthaew, o kterých psali v průvodci, že nás dovezou na Ao Nang. Už z dálky mává chlapík, a volá „Ao Nang, Ao Nang" a kýve na nás. Cena je 50 THB/osobu. To už je normální. Jenom přemýšlíme nad tím, jak je možné, že o nás věděl, že chceme do Ao Nang. Přeci to nemáme napsáno na čele. Snad jednu z posledních jsme vzali (jezdí od 6:30 do 22:30) a mířili si to rovnou tam. Na korbě s námi seděli i jacísi Němci, které jsem začal zpovídat, kde bydlí a za kolik a tak. Připadali mi docela vtipní, když jsme se jich ptali na nějaké levné ubytování a oni říkali, že v Thajsku je všechno přece tak levné... v zápětí dodali „ve srovnání s Německem". Bydleli, tuším, za nějakých 600 THB za pokoj, což bylo měřeno našimi měřítky relativně drahé, protože jsme prakticky všude bydleli za ceny v rozpětí 150 - 350 THB (plus mínus). No, ale nechali jsme se přesvědčit, že místo, kde bydlí, je dobré a že tam určitě něco levného najdeme...

Po příjezdu na pláž Ao Nang jsme zjistili, že hostel, ve kterém bydleli naši Němci, je obsazený a že těch několik málo ubytovacích zařízení, co je kolem, není v tomto směru o nic lepších a krom toho je v nich ještě dráž. Jinými slovy to byla na Ao Nang taková už skoro prdel světa, takže jsme odložili bágly a Radim se vydal na průzkum. A průzkum to nebyl jednoduchý, protože široko daleko opravdu nikde nic nebylo. Navíc tma jak v řiti, takže ani pořádně neviděl a to kráčel po jakési polní cestě :-), která ho dovedla až k debatující dvojici Thajců, kterou posléze oslovil se svým požadavkem na tip na levné ubytování pro dva. Jeden z oslovených chlapíků měl jako většina Thajců svou maličkou živnost - provozoval mototaxi, do té doby nám neznámý způsob dopravy po Thajsku. Je to de facto upravená motorka, na kterou je z trubek navařená jakási konstrukce s kolem připomínající křížence sajdkáry a thajské dodávky songthaew (konstrukce tedy obsahuje lavici, na které se dá sedět). Z debaty s Němcem při dopravě na Ao Nang jsme věděli, že tohle mototaxi stojí paušálně 20 THB na osobu, takže se s dotyčným "mototaxikářem" domluvil, že ho vezme a objede s ním okolí a něco najdou. Tvrdil mu, že ví, kde je nějaké levné ubytování... Po pár najetých kilometrech se ale ukázala opět stará známá pravda, že pokud jde o kšeft, tak Thajci vždycky všecko vědí a mají co nabídnout, i když to třeba neexistuje :-). Když tedy udělali kolečko kolem bungalovu, kde už jednou byl, zamířili ke mně, čekajíc u silnice s báglama. Naložili jsme vše na tu podomácku vyrobenou sajdkáru, která ten náklad sotva vydržela :-), a jeli jsme do centra pláže Ao Nang, kde už to vypadalo živěji a kde jsme dostali i nějaký tip na ubytovnu. Ta ale opět neklapla, nicméně v okolí toho bylo hafo, takže jsme se oba rozeběhli a Thajce jsme nechali s báglama na sajdkáře :-), ať na nás počká, že jsme "hned" tu. Nakonec Radim úplně náhodou mluvil s nějakým Indem, co žil shodou okolností nějakou dobu v Německu, a ten tvrdil, že má ubytování (Guest House Marmaid House) přesně podle našich představ. Sociální zařízení na pokoji, evropské WC :-), větrák a cenu řádově kolem 300 THB za pokoj. A taky volno! Já jsem s ním tedy pěšky odkráčel vše omrknout a Radim čekal s Thajcem i báglama v sajdkáře :-). Dlouho jsem se však nevracel a Thajec už z toho začínal být nervózní (po Ao Nang už s náma totiž kroužil určitě více než hodinu) a tak říkal Radimovi, že než se já vrátím, že se ještě někam mrknou (nějaký kolega "sajdkárista" mu totiž dal další tip). Odjeli, ale bylo to jako ve většině případů drahé. Když se Radim bavil s jedním majitelem a tlumočil mu naše představy o ubytování, tak ho z toho popadnul záchvat smíchu a díval se na něj jako by spadnul z Marsu, cože to hledá za ubytování. A když mu tvrdil, že něco takového našel, tak se jeho záchvat ještě prohloubil :-). Po tomto dalším marném pokusu mně nakonec objevili. Už jsem přešlapoval na ulici a hledal je a vítězoslavně jsem oznámil sehnané bydlení. Našemu "sajdkáristovi" jsme nakonec dali za ty útrapy 60 THB (řekl si o tolik) a šli jsme se ubytovat a konečně trošku oddechnout, v to jsme aspoň doufali netušíc, že trablům na Ao Nang ještě není zdaleka konec... Ony ty trable už začaly při prohlídce pokoje v Indově ubytovně, čímž se vysvětlilo i moje zdržení. Ind (ukazoval mi německý řidičský průkaz) mi nabídl menší pokoj za 300 a větší za 350 THB. Když jsem ale přišel na pokoj (ten menší) a prohlídnul jsem si ho a odsouhlasil, najednou přestávala jít v pokoji elektrika. Postupně se začínalo stmívat, až nakonec vše úplně zhaslo a přestal jít proud. Vypnul se samozřejmě i větrák. Ind zíral a říkal, že to nechápe a že vše jinde funguje normálně. Ind nechápal, já jsem nechápal, nikdo nechápal. Ale naštěstí měl volný ještě jeden pokoj, původně za 350 THB, ale nabídnul mi ho za 300 THB, tj. za cenu původního pokoje, ve kterém přestala jít elektrika. Tam vše fungovalo a tak jsem ho vzal. Naštěstí, protože už toho shánění v poměrně drahém a přeplněném Ao Nang bylo docela dost... Co se ale nestalo, když jsme přišli do pokoje, vybalili věci a rozsvítili, postupně přestávala jít elektrika... Tak to už bylo skoro na mrtvici. Řekli jsme to Indovi a ten se nám omlouval s tím, že to bude patrně způsobeno velkým odběrem proudu v okolí, protože byl 25. prosinec a všechno kolem burácelo a řvalo na plné pecky, stroboskopy šílely a nikdo v tom nechtěl být pozadu, takže to každý pěkně rozparádil. Nějaký smysl to dávalo, ale podezřelé bylo, že všude kolem vše fungovalo, jen v jediných dvou (volných) Indových pokojích nešel proud... Ind nám půjčil baterku a tvrdí, že až se vrátíme z večeře, tak to snad půjde. Navrhnul nám, že když najdeme něco jiného, že se klidně můžeme sebrat a odejít a neřešit to a když nic nenajdeme, tak můžeme zůstat. To bylo od něj docela milé, tak jsme nechali věci na pokoji a vyrazili do ulic s tím, že když něco najdeme, tak se přestěhujeme. Radim tedy už osobně nic hledat nechtěl a bylo mu to úplně volné, že se na pokoji nesvítí, ale mi se to moc nelíbilo a vyvíjel jsem nějaké aktivity v tomto směru. A světe, div se, kousek opodál jsme našli volné místo srovnatelné kvality i ceny a dokonce to byla ubytovna doporučována v průvodci... Když jsme se ale vraceli pro věci, potkali jsme Inda a říkal, že elektrika už jde :-). Tak jsme nakonec zůstali u Inda.

Pak jsme se šli konečně najíst do jedné shodou okolností thajsko-indické restaurace „Bangkok Delhi Darbar" a obsluhovala nás taková veselá, až koketní, slečna thajsko-kambodžského původu (po některém z rodičů Thajka, po druhém Kambodžanka). Už ani nevím, co vše nakecala, ale v hlavě mi utkvěly dvě tři vzpomínky. Jedna, když jsem se jí ptal, jestli jí žáby. Tak mi říkala, že v Thajsku jedí úplně všechno, tedy i žáby a třeba taky gekony (to jsou ty malé ještěrky). No, tvářila se u toho všelijak, ale celkem bych ji i věřil, že tam jedí skoro všechno. Další vzpomínka na slečnu je ta, když se nás ptala, odkud jsme. Českou republiku však neznala. Radim se snažil ji to přiblížit a mj. po klasickém orientačním bodu Praze a některých dalších mluvil i o Havlovi, který je snad znám všude na světě, aspoň v to doufal. No, nic ji to neříkalo. Pak se snažila říct, odkud je ona. Dávala ve stejném duchu upřesňující otázky a asi tak na 50% z nich jsme dokázali odpovědět. Když jsme furt věděli, trošku ji to vytáčelo, protože ona nevěděla o nás nic, a tak pak začala jmenovat různé díry až po poslední Horní Dolní :-), až nakonec vítězoslavně prohlásila, že teda vidíme, že taky nevíme a že ona přece taky nemůže vědět, kde je Česká republika podle našich nápověd, čímž de facto přirovnala Havla k nějaké poslední Horní Dolní v Thajsku či Kambodži, už nevím, o čem to mluvila. Tak to bylo docela veselé :-). A do třetice se nás při placení ptala, jakou máme u nás měnovou jednotku. Když nám pak přinesla účet, požádala nás o platbu v českých korunách :-), nominální hodnota ovšem zůstala v thajských bahtech :-). Určitě Vás bude zajímat co jsem si dal. Tak vězte, že to bylo kuřecí maso s chřestem a mrkví za 90 THB, k tomu rýže za dvacku a pivo Chang za pajdu, celkem jsem vyplácnul 160 THB. Ale pochutnal jsem si.

V marketu si kupuji ještě asi 12 pohledů za 65 THB, chleba, marmeládu z různých druhů ovoce, 4 malá másla, krabicový 100% pomerančový džus. Potom se konečně kolem půlnoci a za světla vybalujeme a dáváme dohromady. Radim už spí a já ještě dopisuji deník, abych na nic nezapomněl. Spát jdu kolem půl druhé. Byl to hodně náročný den. Ale konečně jsme na jihu na plážích Andamanského moře.

výdaje

Položka	Cena
Výlet do zálivu Phang Nga v ag. Mr. Kean Tour (vč. 200 THB vstupu do NP a 1l vody)	400 THB
Hot-dog (20) v „7eleven“ a 3 buchty (kávová,jahodová a ovoce mix) každá za 10 THB	50 THB
Oběd v Phang Nga – kuřecí maso s rýží	50 THB
Lístek na autobus z Phang Nga do Krabi (klimatizovaný)	70 THB
Dodávka songthaew do Krabi Town	20 THB
Dodávka songthaew z Krabi Town na pláž Ao Nang (20 km)	50 THB
Mototaxi po okolí Ao Nang	60 THB (1/2)
Ubytování v Guest House Mermaid House	300 THB (1/2)
Večeře v thajsko-indické restauraci: kuřecí maso s chřestem a mrkví (90)+rýže (20)	110 THB
Pivo Chang	50 THB
Asi 12 pohledů	65 THB
Chleba (15), marmeláda (27), 4 ks másla (20), 1 l krabicového 100% pomerančového džusu (50)	112 THB
Celkem za den	1157 THB

 

Pondělí 26.12.2005 - Krabi, pláž Ao Phra Nang

Ráno vstáváme až o půl desáté. Snídám chleba s máslem, marmeládou a čaj. Když jsem psal o nadšení z mořského národního parku Phang Nga, tak musím říci, že ne menší měrou jsem byl nadšen i z letoviska Krabi, které je sice totálně pod nadvládou turistů, ale zdejší pláže a hlavně tedy prostředí mě učarovalo. A ne náhodou je to postaveno pocitově na roveň Phang Nga. Ono to totiž není zase až tak příliš od sebe geograficky vzdáleno a geologicky jsou to, tuším, stejné útvary, takže co lze spatřit v Phang Nga, lze v určité variantě vidět i v Krabi, ovšem se všemi pozitivními i negativními důsledky zdejšího rozvinutého turismu.

Před jedenáctou vyrážíme k moři. Jediná silnice procházející turistickým centrem je lemována restauracemi, obchody, hotely a hlavně malými penziony. Cestou míjíme zvláštní značky, značící únikové cesty v případě tsunami, které tady taky zaútočilo v loňském roce.

Na zdejších plážích je úchvatné zejména to všudypřítomné okolí krasových útvarů.

Rozhodli jsme se pro návštěvu nedaleke pláže Ao Phra Nang, na kterou se dá ovšem dostat (ostatně jako ke všem plážím v okolí Krabi) pouze tzv. vodním taxi, což není nic jiného než malé loďky s motorovým pohonem rozvážející turisty po okolních plážích. Ceny jsou přesně dané.

My platíme 60 THB na osobu. Nasedáme tedy na longtail boat a spolu s dalšími lidmi vyjíždíme podél pobřeží. Člun, který nás veze, stejný jako ostatní longtail boaty, je celý dřevěný, dlouhý, s plátěnou stříškou na tenké kovové konstrukci uprostřed. Na zádi stojí Thajec a ovládá obrovský motor připevněný na otočném kloubu shora na zádi. Z motoru vede do vody několik metrů dlouhá hřídel zakončená lodním šroubem. Řidič může hřídel natočit kterýmkoliv směrem, zvedat či ponořovat a tak loď dobře ovládat. Velikým záporem tohoto jinak zajímavého řešení je veliká, ale opravdu veliká hlučnost. S nadsázkou se o tom motoru vyjadřuji, že ho vyndali z náklaďáku. Nemá žádné odhlučnění, často ani žádnou kapotáž. Je dost silný, a tak vyrážíme slušnou rychlostí.

Cestou míjíme ostrůvek Poda, krásné skalní útvary. Nejprve stavíme v zálivu Ao Ton Sai a na plážích East (Východní) Railae a West (Západní) Railae s bílým pískem, kde několik lidí vystupuje.

Kolem nás projíždějí lidé na kajaku, který si lze zapůjčit. Pak po asi celkově po dvaceti minutách připlouváme k mysu Laem Phra Nang, kde vystupujeme. S úžasem nad čistotou vody a krásou bílé písečné pláže zůstáváme stát. Pláž je opravdu nádherná. Pomalu jí procházíme až na druhý konec. Nakonec se usazujeme asi uprostřed pláže. Jsme nadšeni z tohoto místa a prvně (nikoli naposledy) vyslovujeme myšlenku, že odteď už se nám nebude nikde u moře líbit, tak nesrovnatelné nám to tady přijde se vším, co jsme v životě viděli doposud. Velice čistá, příjemně teplá voda. Spolehlivě svítící slunce. Skvělý písek, který kalí vodu jen na konci vlnek rozlévajících se po pláži. Velmi málo lidí. Krásná krajina.

Naproti nám, asi sto metrů daleko, ční z moře obrovská skála, porostlá ve svých nedostupných horních částech zelení. Plaveme k ní. Blízko u skály není nijak hluboko, místy se dá i stát. Postupně přijížději další lidé. Jen ty longtail boaty dělají neustálý randál. Od místa, kde ležíme, je k oné skále naproti natažený řetěz (s pneumatikami, aby plaval), který má bránit průjezdům lodí touto úžinou. Většina Thajců to však ignoruje a proplouvají přímo tudy, stačí na chvilku, v místě, kde jsou pneumatiky trochu potopené, nadzvednout hřídel se šroubem z vody. Ohrožují tak plavce a kazí pobyt na pláži hlukem, který dělají. Nikde není žádná hlídka, policie, plavčík, nikdo.

Jak už jsem v úvodu naznačil, pláž je to ale opravdu krásná a bylo to z toho jihu asi jedno z nejkrásnějších míst. Drobná pláž Ao Phra Nang se rozkládá na kouzelném kousku mysu s pozadím tvořeným útesy a palmami. Pláž přitahuje milovníky slunění díky jemnému prachovému bílému písku, ale přitahuje i milovníky šnorchlování, díky útesům, které se rozkládají zhruba 200 metrů od pobřeží. U pláže jsou dva skryté hotelové komplexy, které nenarušují okolní krásu. Osvěžujeme se v moři - ovšem pokud se dá považovat třicetistupňová voda za osvěžující...

Na pláži nejsou žádné bufety, jen dvě restaurace patřící k hotelům. Rychlé občerstvení zajišťují dřevěné loďky ukotvené u břehu. Nabízejí různé bagety, sendviče, smažené nudle, nápoje, ovoce. Po pláži chodí chlápek s grilem, na kterém připravuje kukuřici.

Nad pláží se zvedá vysoký vápencový útes s Tham Phra Nang (Princezninou jeskyní). Nachází se zde nedaleko dokonce i laguna, která vznikla propadnutím stropu jeskyně. Díky tomu je ale laguna špatně přístupná a vyžaduje to k její návštěvě krom jiného dobrou obuv, což Radim naneštěstí zrovna neměl, takže si musel tento zážitek nechat ujít. Jinak, k pláži Ao Phra Nang můžu ještě podle informací z průvodce dodat, že název dostala po princezně ("phra nang" znamená ctěná paní, aspoň to píší :-), která, jak věří místní lidé, zde žila a dohlížela nad úrodností moře. Její loď údajně ztroskotala blízko pláže ve 4. století před Kristem. Dnes sem rybáři přinášejí obětiny v podobě vonných tyčinek, ovoce a vody, aby měli zaručen hojný úlovek. I název laguny "Sa Phra Nang" se překládá jako "Princeznina laguna".

Na pláži je poměrně dost turistů, ale není tu extrémně rozvinutá infrastruktura díky tomu, že je pláž přístupná pouze po moři, a tak si i přes to množství turistů zachovává stále své jisté kouzlo. Pláž sousedí ještě s dalšími plážemi, kde už je té infrastruktury o poznání více.

V 11 hodin bylo podle teploměru v místní restauraci ve stínu 32°C, a to je konec prosince :-). V poledne mě hlad přivádí k jedné lodičce, kde si dávám tradiční thajské nudle Pat Thai s kuřecím masem, zeleninou a ořechy za 50 THB a odpoledne ještě bagetu s tuňákem, vejcem, salátem a zeleninou za 60 THB.

Kolem 18 hodiny se vracíme opět lodí na pláž Ao Nang, kde bydlíme (60 THB). Začíná pomalu zapadat sluníčko a obloha se zabarvuje do červena. Je to až kýč, ale nádhera. Nemůžeme odtrhnout oči od rudého obzoru. Thajci z nás mají asi srandu, ale chtěl bych je vidět na sněhu... V zapadajícím sluníčku se tu pláž snažíme vyfotit, ale nestíháme, slunce zapadá moc rychle a ideální podmínky pomíjejí během minut, neřku-li desítek sekund. Nakonec ale ta fotka není špatná.

Indovi platíme druhý nocleh. Dáváme si odsolovací sprchu a vyrážíme do večerního ruchu dát si něco k snědku. Já si dávám žraloka na grilu s oblohou, k tomu pálivou omáčku a brambor v alobalu pečený na grilu a ozdobený tatarskou omáčkou a k tomu sodu s citronem. Radim si nechal doporučit kraba v kari omáčce a taky se s ním pěkně potrápil, jako já tenkrát v Chumphonu.

Po večeři jsem si chtěl zajít na pokoj pro kameru, ale na pokoji (respektive před pokojem) jsem zjistil, že nemám klíče. Klíče jsem nechal zevnitř, ale dveře jsem přitom zamknul. Takže bylo na další zážitek zaděláno... Ind má kancelář zároveň ve svém bytě, což je jeden z pokojů v naší ubytovně, ale bohužel tam není. O Indovi jsme naštěstí věděli, že má nedaleko obchod, kde šije různé obleky apod., takže jsme ho šli navštívit :-). To bude mít radost, že nás zase vidí. Když jsme se ho dopátrali (nebyl v krámu), šel s náma k pokoji, asi snad prokletému či co, a začal hledat náhradní klíče. Co čert nechtěl, když přinesl velký svazek klíčů, našel náhradní klíče ke všem pokojům, k některým dokonce více duplikátů, ale k našemu pokoji náhradní klíč chyběl. To u něj vyvolalo naivní otázku, zda-li umíme zámek otevřít bez klíčů :-). Po záporné odpovědi a jednom marném pokusu říkal, že tedy zkusí sehnat nějakou pomoc. Že se vrátí do 20 minut. A přinesl nám plastové židle, ať nemusíme stát :-). Pobíhal sem a tam, ale žádna pomoc se zjevně neblížila. Když se už poněkolikáté vrátil, tak říkal, že pokud se kdosi, kdo nám má údajně přijít pokoj otevřít neobjeví do půlnoci, tak máme přespat v jiném pokoji, od nějž nám dal klíče. Tak to bylo fakt zase veselé. Nakonec to ale vše skončilo šťastně a prohledal všechna možná zákoutí a odkudsi vyhrabal ještě pár dalších svazků klíčů a snad posledním z nich jsme nakonec pokoj vítězoslavně odemknuli. Myslím, že po tomhle večeru musely Indovi na hlavě nutně přibýt nějaké šediny :-). V „7elevnu" si dokupuji malou zubní pastu Colgate za 12 THB a Sprite. Chci zajít na internet, ale všude chtějí 1 baht/minutu, ale nacházím jeden, kde má stejnou cenu, ale za hodinu chce 40 THB. Rozesílám pár mailů, čtu zprávy z domova a o půl jedné odcházím na pokoj.

výdaje

Položka	Cena
Vodní taxi na pláž Ao Phra Nang	60 THB
Nudle Pat Thai s kuřecím masem, zeleninou a ořechy na pláži	50 THB
Bageta s tuňákem, vejcem, salátem a zeleninou na pláži	60 THB
Vodní taxi zpět na pláž Ao Nang	60 THB
Nocleh u Inda	300 THB (1/2)
Večeře: žralok na grilu s oblohou (50 THB/100 gr.) a pálivá omáčka, brambor grilovaný v alobalu s tatarskou omáčkou	200 THB
Soda s citronem k večeři	20 THB
„7eleven“ – malá zubní pasta Colgate (12) a Sprite 1,5l (27)	39 THB
1 hodina na internetu	40 THB
Celkem za den	679 THB

Úterý 27.12.2005 - Plavba na ostrov Phi Phi, procházka kolem ostrova

Ráno jsme vstávali v 6:30 na budíka, abychom všechno stihli. Hlavně se sbalit, posnídat a ještě sehnat lístek na loď na ostrov Phi Phi. V 8 ráno jdeme do cestovní agentury, která patří k restauraci, kde jsme včera byli na toho žraloka. Za 350 THB na osobu kupujeme lístek na loď. V 8:30 máme být před restaurací odkud nás má vyzvednout odvoz do přístaviště. Před restauraci jsme dorazili právě v 8:30, nicméně jsme předpokládali, že údaj "8:30" je thaitime, takže jsme si chtěli ještě v "7eleven" koupit vodu. Jenže ouha, asi když jde o peníze, tak se i v Thajsku používá něco jako "germantime" - náš busík dorazil na minutu přesně, naložil nás a jelo se. No, ono to spíš bylo zběsilé popojíždění nahoru a dolů naší ulicí - dokonce jsme po nějaké době zastavili znovu u našeho guesthousu pro nějaké další farangy! Jenže stihnout koupit vodu by byl risk - někde jsme stáli třebas 5 minut, jinde zas jen minutu. Evidentně jsme si tenhle výlet koupili jako první a všichni ostatní kupovali po nás. Konečně opouštíme naši ulici a jedeme do přístavu. Nalepili na nás oranžové nálepky. Někteří mají nálepky modré, což jak později zjišťujeme je pouze jednodenní výlet na ostrov Phi Phi Leh. Naloďujeme se na Ao Nang Princess, na kterou se prý vejde až 350 lidí. Většina nastupujících i z ostatních pick-upů má oranžové samolepky, "modráků" je míň. Konečně vyplouváme - je asi deset minut po deváté a usedáme do podpalubí. Hodně lidí sedí na palubě, nohy volně přes palubu. Pozorujeme moře, rybářské loďe, ostrůvky a nádherné útesy. Zastavujeme poblíž pláže Hat Railae, odkud na malých lodích připlouvají a nastupují další cestující. Míjíme ostrov Poda, Kuřecí ostrov (Chicken Island), který se překvapivě jmenuje podle skály ve tvaru kuřete.

V 11 hodin připlouváme do přístavu Ton Sai na ostrově Phi Phi Don, kde vystupuje většina cestujících, prostě všichni s oranžovými nálepkami, stejně jako my. „Modráci" pokračují dál.

Ko Phi Phi je vlastně tvořeno dvěma ostrovy - Ko Phi Phi Don, který je obydlený a na který se jezdí zejména ve vánočním období, alespoň soudě podle náporu, který jsme tam v tomto období zažili, a Ko Phi Phi Leh (lze najít různé transkripce tohoto názvu), který leží opodál a není obydlen (není tu pitná voda) a je hlavně "proslaven" tím, že se zde točil film "Pláž" s Leonardem di Capriem, který prý za moc nestojí :-), ale to nemůžu posoudit, neb jsem ho neviděl. Nějaký pokec o filmu, kdo ho neviděl stejně jako já, jsem našel na webu, takže si můžete přečíst aspoň v kostce děj:

http://www.kinomol.cz/clanek-2004112201

Je tady překrásně. Už z mola jsou vidět v průzračné vodě pestrobarevné rybky. Vždyť taky ostrovy jsou vyhlášeným rájem pro potápěče. Po molu běhají naháněči a volají něco jako "vo bou, vo bou? ló bí, ló bí?", což má být opakované "want boat? Long beach?", čili něco jako "chtít loď? Dlouhá pláž?".

Po příjezdu nás čekal tradiční rituál se sháněním ubytování a různými naháněči, kteří nás opět vehementně utvrzovali v tom, že zde nic levného nenajdeme. Což se nakonec ukázalo víceméně pravdivě a tak jsme se nechali jedním uháněčem uhnat :-) a vzali pokoj za 700 THB na noc v P.P. Andaman Legacy. Všechny levné jsou obsazené, a co by se nám líbilo, tak stálo od 1000 bahtů nahoru. Tohle místo (míněno celý ostrov Ko Phi Phi Don) v tuto dobu bylo opravdu tím nejdražším, co jsme v Thajsku zažili. Od prvních chvil na Phi Phi cítím, že jsme tu proto, abychom byli odráni. Našli jsme později sice jeden pokoj za 400 THB na noc, ale to byly čtyři holé zdi a cosi, na čem se dalo snad ležet. To bylo fakt drsné, za to bychom nedali ani 50 THB... Naše ubytování za 700 THB ovšem taky nebyl žádný přepych. Prostředí pěkné, s bazénem, posilovnou, ale pokoje nic moc. Žádný nábytek, jedna postel vysoká od země aspoň 2 metry :-), studená sprcha (to by v tom horku až tak nevadilo). Aspoň že tu bylo evropské WC a větrák. Ale co mě nejvíce překvapilo, chyběli v pokoji elektrické zásuvky.

A tak jsme na druhý den hledali něco jiného. Nakonec jsme se ubytovali mezi dvěma zálivy ostrova kudy se rok předtím přehnalo tsunami :-) (zálivy mají tvar trošku připomínající proti sobě obrácené dvě písmena "U", viz třeba tahle mapka.

Kdyby to zase přišlo, tak bysme měli exkluzivní výhled z první ruky :-). Ale tak exkluzivní výhled to nebyl, protože jsme našli i zařízení, které bylo tsunami už jednou spláchnuté a obnovené, takže ti to měli ještě lepší :-). Kupodivu tam bylo plno a lidi asi neměli příliš strach. Ono to asi bylo podpořeno i nižší cenou a kdyby nebylo plně obsazeno, tak jsme to asi taky prubli :-).

Když píšu o tom tsunami, tak krom toho nejvíce postiženého místa mezi dvěma zálivy nebylo ani moc poznat, že se tam něco hrozného ještě před rokem událo. A kdyby tam nebyla stavební uzávěra, jak jsme se později dověděli, tak by možná nebylo poznat ani nic tam. Lidé se snaží svým způsobem na tu tragédii zapomenout a jít dál, hledět do budoucnosti, i když tu minulost samozřejmě z hlav vymazat nemůžou, což zejména v tom vánočním období, kdy se to stalo, bylo vidět - pořádaly se různé vzpomínkové akce, na stromech visely různé letáky apod.

Na Ko Phi Phi Don jsme setrvávali skoro až do konce pobytu, do 31.12., a víceméně jsme tam už jen tak lenošili.

Nejdříve jsme vyrazili na oběd do restaurace poblíž přístavu. Můžete zde vidět i značky, znázorňující kam až dosahovala voda při loňské katastrofě. Dávám si sodu s citronem a smažené mušle se zázvorem a bílým vínem za 80 THB a k tomu rýži za 15. Vypadaly velmi dobře (zeleně :-).

I Radim na ně měl chuť, ale měl chuť i na spoustu jiných věcí, takže odolal, což se ukázalo později jako docela štěstí. Sice jsem si mušle velmi pochvaloval jako nic předtím, ale nebyly bohužel už asi čerstvé nebo dobře tepelně opracované a dostal jsem z nich nakonec otravu (s teplotami kolem 39 °C), což mi umožnilo na druhý den poznat další nemocnici v Thajsku :-), tentokráte na Ko Phi Phi Don. Zážitek to byl zajímavý, neboť nemocnice byla taky vyplavena tsunami a díky tomu téměř nefunguje, jen v jakémsi nouzovém režimu tu zprovoznili pár místností, díky čemuž mi patrně ani nemohli udělat test na malárii, což bylo jedno z možných podezření mého problému, když jsme ještě nevěděli, že jsem se přiotrávil :-). Sepsali se mnou kartu, změřili mi tlak, jo a dělali mi legračně test na horečku dengue. Na paži mi navlékli manžetu, která se používá k měření tlaku, a nafoukli ji. Po pěti minutách, když už mi ruka pomalu modrala :-) za mnou přišla sestřička podívala se na ruku a jen stroze řekla "Test OK", aniž bych tušil, co se vlastně děje, protože mi nic o "testu" neříkali. Tak jsem se po tom pídil a dostal odpověď, že "Dengue fever test OK" :-). Docela by mně zajímalo, jak na to z toho měření "tlaku", či co to dělali, přišli, protože horečka dengue je virové onemocnění... Tohle byla asi jediná pochybná nemocnice v Thajsku (a věřte mi, vím, o čem mluvím, navštívil jsem jich celkem šest :-). Myslím si ale, že i tady se o mně starali, akorát prostě měli smůlu, že do toho zasáhla příroda se svým tsunami a nemohli tak poskytnout plný servis... Ale zato když jsem ležel na lehátku s tou gumou na ruce, měl jsem krásný výhled z otevřeného okna na moře. Když mě doktor poslouchá, tak se zase pro změnu z jiného lehátka dívám do restaurace. Zajímavé. Ptal se mě co jsem jedl a tak. Nakonec z něj vypadl konečný verdikt, že je to bakteriální infekce z jídla, nejspíš z těch mušlí a že horečka se může objevit 1-3 hodiny po jídle. Říkal, že nemím jíst žádné mořské plody, pálivá jídla, pouze rýži a rýžovou polévku. Na teplotu mám brát paralen. Pak mi dal antibiotika na infekci (2 denně ráno a večer při jídle), potom něco proti pocitu na zvracení, cosi na žaludek a rozpustný pomerančový prášek na doplnění soli. Za vyšetření včetně léků platím 500 THB.

To jsem ale trošku odbočil. Po obědě jsme přešli šíji, která spojuje záliv Ton Sai se zálivem Loh Dalum a prošli pláž Ao Loh Dalum, kde je nejvíce poznat následky tsunami.

Chvílemi je to naprosto otřesný pohled. Ani ne tak na zničené domy a palmy respektive místa, kde kdysi cosi stálo (takové newyorské "Gran Zero"), ale na fotografie zde zahynulých, vzkazy jejich blízkých a spousty květin. Jak se dozvídáme od místních, vlny dosahovaly osmi metrů, což je dobře patrné na vrcholcích palem. Respektive zůstaly už jenom pahýly.

Je zde strom, kolem kterého je umístěna spousta květin, hořících svíček, vzkazů a fotografií obětí loňské katastrofy. Taky si zde můžete prohlédnout fotografie resortů jak vypadaly před tsunami a po tsunami. Některé to smetlo úplně. Úplně mě mrazilo z toho v zádech. Hrozný pocit.

Ale viděli jsme i plán nové výstavby.

Pak jsme si "vyšlápli" na 186 m. n.m. vysokou vyhlídku na oba dva zálivy ostrova Ko Phi Phi Don. Spousta schodů nám dala zabrat, ale výhled stojí za to. Z místa je opravdu nádherný rozhled a když je ještě pěkné počasí, jako právě dnes, tak Vás to úplně pohltí.

V kavárně, která se nachází přímo na vrcholu doplňuji zásoby vody (20 THB) a video CD se záběry z tsunami za 100 THB. Jsem zvědavý co na tom bude.

Pokocháni jsme pak sestoupili prudkou cestou na druhé pobřeží k pláži v zálivu Ao Lanti (Rentee), kde jsme potkali i jakéhosi Čecha :-). Najdete zde pár usedlíku národa chao ley, neboli mořských cikánů.

Nechtěli jsme se ale vracet stejnou cestou a tak jsme se rozhodli ostrov obejít a vrátit se přes záliv Ao Loh Moodii a tzv. Dlouhou pláž (Hat Yao). Cesta tudy sice nevede, ale místní tvrdili, že se tudy dá za odlivu projít. Takže jsme to riskli. Kráčeli jsme po pobřeží, cestičkama necestičkama a místy jsme se museli brodit i mořem, protože to opravdu jinudy nešlo, což dávalo tomuto výletu takový trošku punc "dobrodružství". Když jsme se pak blížili k ubytovně, byli jsme ještě odměněni nádherným západem slunce, který byl takovou hezkou tečkou za výletem.

Radim si ještě kupujeme pohled a kokosový ořech z chlaďáku za dvacku. Dědek je nerudnej, ale špičku ořechu ufik zručně a brčko dal, tak co.

Dostávám zimnici, mám horečku 38,7°C, je mi na zvracení tak si beru Paralen a ulehám do postele. Doufám, že ráno to bude dobré.

výdaje

Položka	Cena
Lístek na loď Ao Nang Princess na ostrov Phi Phi Don	350 THB
2 skořicové šneky	30 THB
Ubytování v Andaman Legacy bungalows	700 THB (1/2)
Smažené mušle se zázvorem a bílým vínem, rýže a soda s citronem	115 THB
Voda na vyhlídce ve výšce 186 m.n.m.	20 THB
Video CD se záběry z tsunami	100 THB
Celkem za den	965 THB

Středa 28.12.2005 - Ostrov Phi Phi Don

Ráno vstáváme opět do spolehlivě slunečného dne kolem osmi. Cítím se dobře. Není mi sice zima (Paralen asi zabral), ale jsem hrozně slabý a mám hlad. Na snídani si kupuji dva skořicové šneky v místní pekárně, jeden koblih a jeden rohlík zapečený se šunkou a sýrem, celkem za 70 THB. Radim to řeší obloženou, tuňákovou bagetou. Patří mezi dobroty, i když ne zrovna místní, ale určené převážně pro mimoasijské jazýčky. Lehce osmažené bagety s tuňákovou rybí konzervou, majonézou a nějakou tou zeleninkou tady prodávají na každém kroku. Mají i jiné varianty baget, ale tahle tuňáková byla asi nejlepší.

Vyrazili jsme teda najít nové ubytování jak jsme již předeslal. Ale všude je (vůbec ve všech turistických centrech) poměrně draho - zhruba dvojnásobné ceny oproti zbytku Thajska. A to se netýká jen ubytování. Nakonec nacházíme Mr. Jong´s Guest House. Má to sice za 800 THB, ale nesrovnatelně lepší než to co máme teď. Dvě ratanové postele, skříň s věšáky, stůl, židle, lampy, větrák, ručníky, deka, studená sprcha, ale tekuté mýdlo, klasické wecko, toaletní papír. Všechno je čisté. Okna jsou ozdobena závěsy. Blokujeme si to, aby nám to nevyfoukli jiní farangové, kteří za chvilku dorazí s přívalem lodí a vracíme se pro věci. Radim jde první a já čekám v pokoji, kdyby to náhodou obsadil, ať se předčasně nevystěhujeme, a nebydlíme potom třeba na pláži. I to by nemuselo být špatné.

Když se ubytujeme, měřím si teplotu (zase 38,3°C). To není samo sebou. Radim jde na oběd a na pláž do zálivu Ao Ton Sai a já místo toho se odhodlávám jít k lékaři. Už v tom mám praxi. Jak jsem tam dopadl jsem popisoval už včera. Cestou zpátky dokupuju 2 litry vody na ten šumák, co mi předepsali a trs banánů.

Pak se vracím na pokoj a odpočívám.

Na ostrově nejsou žádné nebo téměř žádné silnice. Jediným rušným místem, kde jsou i asfaltované uličky, je právě vesnice Ton Sai, rozprostřená na šíji (charakteristické pro Ko Pi Pi) mezi téměř symetrickými zálivy Ton Sai a Loh Dalum (kde jsme ubytováni). Tam je obchodní srdce ostrova, tam je rušno, spousta restaurací, barů, penzionů, tam jsou obchody, turistické kanceláře a tržiště.

Všude je spousta potápěčských center. V jednom dokonce inzerují, že mají českého instruktora. Vesnička ovšem není nejpřesnější popis. V centru je to spleť úzkých uliček, kde je obchod vedle obchodu. Ale ani tam nejezdí žádná auta.

Zbytek ostrova buď tvoří nepřístupné skály (jako celý jihozápadní cíp) nebo je pokrytý džunglí, kterou vedou stezky, spojující vesnici Ton Sai s několika blízkými plážemi. Zbytek pláží je přístupný jen dopravou po vodě, neboť stezky tam nevedou nebo jsou zarostlé.

Když se Radim vrátil od moře, jdeme na večeři. Dle rady lékaře si dávám hustou rýžovou polévku se zeleninou a docela jsem si ji oblíbil.

V každém druhém baru či restauraci je televize kde dávají buď fotbal (anglická liga, atd.) nebo filmy. Co budou pouštět a v kolik je vypsáno na tabuli před restaurací. Nepochybuji o tom, že s autorskými právy si tady nikdo velké starosti nedělá. Už od včerejška mě trápí nějaké střevní problémy, tak nasazuji tablety a kupuji si chleba za 25 THB. Ale je dvakrát větší než ten, který jsem si kupoval předtím za 20 THB.

Čtvrtek 29.12.2005 - Ostrov Phi Phi Don

Probouzíme se 8:40, teplota klesla na 37,3°C, takže vzhůru na pláž. Nevím sice jestli dělám zrovna nejlíp, spíš bych měl ležet asi v posteli, ale být na Phi Phi a proležet to? V žádném případě. Slunění jsme se oddávali na pláži v zálivu Ao Loh Dalum, je tady průzračná voda o teplotě asi 30 stupňů Celsia. Úplně mě to nadchlo. Uvědomujeme si, že to, co jsme říkali na Ao Phra Nang na Krabi, tady platí ještě mnohem více. Odteď už se nám nikde jinde u moře nebude líbit.

Beru si lehátko se slunečníkem, abych byl aspoň ve stínu,když už jsem tady. Až teprve kolem poledne přišel nějaký borec vybírat poplatek. Tak jsem mu dal 40 THB a ležel dál.

Zajímavé je, že je tady opravdu velmi pozvolný sestup do moře a musíte ujít desítky metrů, než se dá začít aspoň trošku plavat, což mi ovšem moc nevyhovovalo. Je tady spousta korálů, takže si musíte dávat bacha, aby jste na ně nešlápli. Netradiční pohled byl, když nastal odpoledne odliv. To se moře od pobřeží vzdálilo opravdu snad sto metrů, to jsem ještě nikde jinde neviděl, takový znatelný úbytek vody. Prý je to příznak tsunami :-), ale naštěstí nepřišla. Odliv za sebou zanechal dlouhý pás pokrytý vodou nasáklým pískem.

Pozorujeme jak jedna paní vyrábí přímo před našima očima banánový šejk. Příprava je velice snadná: 1 banán, 1 nebo 2 lžíce jakési cukrové vody, spousta ledu, salko. To se krátce rozmixuje a je to. Podává se s brčkem a dlouhou lžičkou, nebo s brčkem zakončeným na jedné straně jakoby lžičkou. Někdy jen s obyčejným brčkem.

Houpu se v houpací síti, prostě balada.

Ve tři hodiny už máme slunce dost a odcházíme na pokoj. Už na sobě cítím účinky „Oskara". V pět odpoledne mám zase zimnici a teplotu 38-39°C. Teď nevím jestli to je ze slunka nebo ještě pořád ty mušle. Radim jde na večeři sám. Odbíhám si jenom koupit chleba a vodu. Dopuju se Paralenem a ostatními léky a jdu spát. Probouzím se ve čtvrt na jedenáct a to už mám pro změnu jenom 36,8°C. To si se mnou pěkně zahrává.

Při večerní procházce Radim potkal prvního vzteklého Thajce (naštěstí za celou dobu pobytu byli jen dva). Když kráčel podél pobřeží, díval se, jak tam cvičí na thajský box. Vytáhl foťák a koukal se skrz objektiv, jestli by stálo za to udělat nějakou fotku. Zmerčil ho jeden kickboxer a domníval se, že fotí. Vztekle mu začal zakrývat objektiv, rozčiloval se a nenechal si vysvětlit, že za prvé nefotí a za druhé, že kdyby fotit chtěl, tak se určitě zeptá, jestli si je tam vyfotit může, protože to ostatně dělává vždycky... Byl to prostě ubožák.

Na druhý den jsme měli v plánu jet na jednodenní výlet na vedlejší ostrov Phi Phi Leh. Ale za těchto podmínek to odmítám. Radim si tedy kupuje zájezd sám pro sebe.

Pátek 30.12.2005 - Phi Phi Don, Radimův výlet na Phi Phi Leh

Zatímco já ležím v posteli a baštím další léky, co mi naordinovali :-), Radim se připravuje na šnorchlovací výlet.

Ono tam jezdí více typů lodí. Větší a menší. Nebo, chcete-li, pohodlnější a méně pohodlné. S těma méně pohodlnýma jsme už měli dost zkušeností a tak si Radim zaplatil tu větší a pohodlnější, což se zrovna ukázalo posléze jako ne úplně vyhodné. Loď byla sice pohodlná, ale díky tomu, že byla větší, tak je nikdy nemohla dovézt až přímo na místo při projížďce kolem přilehlých ostrovů včetně Ko Phi Phi Leh a v úvodu zmíněné proslavené pláže Maya, takže vždycky kotvili pár metrů až desítek metrů od pobřeží a člověk tak nemohl jít třeba s fotoaparátem na souš a udělat tam nějakou fotku. Takže se to de facto zcvrklo jen na šnorchlování...

Z povzdálí zahlédli i Vikingskou jeskyni (dovnitř se nesmí, dokonce ani tam zakotvit), klamavé označení místa, kde se nachází čtyři sta let staré skalní malby. Mnohem zajímavější atrakcí jsou naleziště hnízd mořských vlaštovek (salangy ostrovní). Hnízda (vlastně malinké větvičky a ptačí sliny) jsou vyhledávanou surovinou pro přípravu polévek pro svoje údajně afrodisiakální i léčivé účinky. Zruční sběrači se šplhají po chatrném bambusovém lešení k hnízdům, jež jsou tak cenná, že jeskyně chrání ozbrojení strážci. Za kilogram takových hnízd se platí 20-50 tisíc bahtů.

Těch zastávek na šnorchlování mají více. Např. u neobydleného ostrova Ko Pai neboli Bambusový ostrov. Mimochodem, na ostrově protkaném turistickými atrakcemi taky najdete šnorchlovací "zájezd" za černoploutvými žraloky (Blacktip reef shark). Agentura "garantuje" spatření žraloka, jinak vrací peníze :-). Hezký reklamní slogan, chtěli jsme to i prubnout, ale popravdě řečeno jsme měli trošku strach, neb nejsme biologové a tudíž jsme si nebyli jistí tím, jestli je to bezpečné. I když o nich píšou, jako že jsou harmless, tedy neškodní.

V úplném závěru je dovezli na Dlouhou pláž a tam jim řekli, že se v těchto místech zdržují právě žraloci černoploutví, takže měl vlastně žraločí výlet v ceně šnorchlovacího aniž by to věděl :-). Žraloka ovšem neviděl. Ony totiž ty společnosti pořádající žraločí výlety to dělají jen v určitých časech, takže předpokládám, že mají statisticky zmapovaná místa a časy, kdy se tam ti žraloci nejpravděpodobněji vyskytují. A oni tam prostě asi byli v nesprávný čas a možná taky na nesprávném místě, aby netahali zákazníky konkurenci specializující se na žraloky :-). Zajímavé je, že to místo, kde se nacházejí žraloci, je v těsné blízkosti Dlouhé pláže, ale nikde se na pláži nedočtete, že se tam vyskytují žraloci :-).

http://www.zraloci.cz/main/zshow.php?id=110

Píší tam (částečně tedy na http://www.tethys.cz/30clanky.php?clanek=r2004zraloci1), že onen žralok je jen málo nebezpečný, že žraloci loví v noci a přes den odpočívají a tráví potravu :-) a na čtyřstupňové stupnici nebezpečnosti je zařazen do druhého stupně... Nicméně z článku taky vyplývá, že i když běžně na lidi neútočí, vyloučené to není. A navíc prý jsou agresivní vůči oranžové barvě a Radim měl zrovna oranžovo-černé plavky :-). Takže, až se budete chtít někoho zbavit, kupte mu pěkně vyřvané oranžové plavky a pošlete ho na Dlouhou pláž na Ko Phi Phi Don :-). Na druhou stranu na jiné stránce na webu http://www.tethys.cz/30clanky.php?clanek=r2004utoky1 mají zaznamenané jen dva útoky tohoto žraloka na člověka... No, ale stejně jsme asi rádi, že jsme na ten výlet nejeli :-).

Já se probouzím až kolem poledne. Akorát na oběd. Dávám si oblíbenou rýžovou polévku se zeleninou a kuřecím masem. Pak se jdu na chvilku projít. V okolí nemocnice jsem prošel tsunami zdevastovaný hotel Phi Phi Cabana, který patřil k nejluxusnějším na ostrově. Dneska vypadá docela brutálně, jak to bylo zničené ve spodních patrech v kontrastu s neposkvrněnými patry horními... Všude jsou samé trosky, které se postupně odklízí.

Docházím až k nemocnici. Zrovna vychází doktor, který mě ošetřoval a ptá se jak se mi daří. Ještě mi chybí nějaké suvenýry, a jelikož jsem zaváhal v Chiang Mai, tak kupuji mýdlo vykrajované do tvaru květu uložené v krabičce za 130 THB (původně chtěl 159 THB). Už si nepamatuju kolik stálo v Chiang Mai. Prodavač je zároveň výrobce a mýdlo vyřezává krátkým nožíkem přímo u svého prodejního stolku.

Potom se varcím zpátky na pokoj. Když se Radim vrátil z výletu jdeme na večeři. Tentokrát vítězí žralok s pepřovou omáčkou a pečené brambory za 150 THB, ananasový džus za 40 a vodu. S jídlem na mně očividně zapomněli, tak se asi po 45 minutách upomínám. Dva krát se ještě ujišťují, že jsem měl žraloka. Chaos nad chaos. Nakonec jsem se ale dočkal. Možná to byl onen výše zmíněný černoploutvý žralok, když jich je v okolí ostrova tolik. Po večeři si dávám ještě u stánku pancake, tedy palačinku. Paní se ptá, jestli ji chceme "hot". To jako jestli teplou nebo studenou? A jak tu studenou asi vyrobí? Jo aha, ono "hot" znamená "spicy" , tedy pálivý - né díky, radši než chilli si dáme ananas, banán a čokoládu za 30 THB. V jedné cestovní agentuře si kupujeme na zítra lístek na ráno na 9 hodin na loď na ostrov Phuket za 250 THB. Za minibus do města Phuket z přístavu připlácíme 80 THB.

Zajímavé je, že každý večer tady trochu sprchlo. Balíme bágly. Nějak blbne voda. Chvílemi neteče vůbec, pak pro změnu rezavá. No nic. O půl noci uleháme ke spánku.

Sobota 31.12.2005 - Plavba na ostrov Puket, poslední očkování, přelet do Bangkoku, Silvestr na Khao San

Po šnorchlovacím výletu bez spatřených žraloků jsme tedy měli zamířeno na Phuket. Podle úplně původního itineráře vyráběného v Česku jsme zde měli být dva dny, ale nakonec jsme Phuket prakticky z našich úvah vypustili, protože se to nedalo vůbec stíhat. Měla to být tak jen přestupní stanice na letadlo do Bangkoku, ale díky mým příhodám s otravou mušlemi a pokousáním opicí jsme z Ko Phi Phi Don nakonec odjeli dřívějším spojem (odplouváme v 9 hodin), abychom mohli navštívit zdejší nemocnici kvůli testu na malárii a kvůli poslední dávce očkování proti vzteklině.

Tentokrát při nastupování na loď fasujeme žluté kulaté nálepky. Chvilku po vyplutí zastavujeme na moři. Po 15ti minutách připlouvá jiná loď a nějaká baba přestupuje k nám na palubu, skoro jako u městské hromadné.

Po příjezdu na ostrov v 10:50 jsme měli v ceně lístku i dopravu minibusem do centra města Phuket, protože přístav je od centra poměrně daleko. A právě tady jsme potkali toho druhého vzteklého Thajce. Tak protivného řidiče už jsem dlouho neviděl. Když nás vezl do centra, furt cosi prskal a vztekal se, že nevíme, kam chceme apod. Všichni spolucestující jen nevěřícně jako my váleli očima a kroutili hlavou. Prostě další ubožák, naštěstí to však byl opravdu jediný ze dvou za celou tu dobu, což klobouk dolů, když si představím naši vlast a kolik takových podobně nevrlých lidí tu člověk potká za den, ne tak za měsíc či déle...

Nakonec nás tedy vysadil na autobusovém nádraží, kde jsme si schovali bágly za 50 THB a zjistili, kdy odjíždí busy na letiště, které je z centra ještě dál (32 km) než přístav, což na mně působilo trošku zvláštně, letiště je totiž téměř na opačném konci poměrně velkého ostrova. Ostatně Phuket je největším thajským ostrovem.

Odlehčeni o zavazdla jsme se vydali, skrz „7eleven" kde jsme si dali hot-dog, pěšky (1,5 km) do jedné z několika zdejších nemocnic a zároveň jsme cestou sledovali "rezidence vystavěné v koloniálním architektonickém stylu, které si zde nechávali zbudovat čínští obchodníci na přelomu devatenáctého a dvacátého století," jak doslova píší v průvodci od Rough Guides. Zároveň je to podle průvodce jedna z mála atrakcí v Phuket Town, takže i přesto, že jsme tu byli jen pár hodin, jsme vlastně to nejhlavnější z Phuket Town asi viděli. Krom toho tu už je jen motýlí farma a akvárium, alespoň podle průvodce. Ta nejhlavnější lákadla ostrova jsou mimo Phuket Town.

Dorazili jsme do vládní nemocnice Vachira Phuket General Hospital. Nejdříve jsem se zaregistroval, a pak mě poslali do čekárny. Zrovna byla polední pauza či co. A těch lidí co tam bylo. To je tak na celé odpoledne. No nic musím se nějak vetřít. Tak se nenápadně ptám sestry, jestli už tam mají moji kartu a že spěchám na letiště, protože mi letadlo letí za 2,5 hodiny :-) A zapůsobilo to, hned mi měří tlak a teplotu a už sedím v ordinaci lékařky. Popisuji ji všechny příznaky, poslouchá mě pomocí stetoskopu. Vypisuje mi žádanku na krev, na test na malárii a nějaké CBC. Běžím do jiné ambulance, kde mi odebírají krev, kterou odnáším do laboratoře. Za deset minut mám výsledky. U okýnka, kde jsem dával krev se žádankou o laboratorní vyšetření leží můj nález. „Malaria not found", tedy nenalezena. Takže asi to byla opravdu ta otrava těmi mušlemi a možná i reakce na sluníčko. Jdu zpátky k doktorce. To neznámé CBC mi vysvětluje, že tam je slabá infekce, nic vážného. Potom v pokladně platím 380 THB za 5. vakcínu proti vzteklině, 15 THB za Paracetamol (ten si následně vyzvedávám v lékárně), 200 THB za krevní testy a laboratorní vyšetření a 80 THB je služba lékaře. Celkem tedy 675 THB. Pak se jdu nechat naočkovat do stejné ambulance, kde mi brali krev. A honem pryč. Doufám, že to byla moje poslední návštěva nemocnice v Thajsku.

Radim v nemocnici přímo nebyl, čekal venku, ale zaujalo ho, jak tam dopravují občas některé nemocné. Ono na tom vlastně není svým způsobem nic zvláštního, protože je prostě typicky thajsky vozí na motorkách, ale pro nás to přeci jen vypada přinejemenším netradičně. Taky bylo zajímavé, že před budovou měli kelímky a nádobu s pitnou vodou, která byla volně k dispozici, což využívali asi zejména místní bezdomovci či zdejší chudina a taky se občas přišla napojit nějaká zvěř :-).

Při cestě zpět jsme se ještě stavili v cukrárně na nějakou dobrotu. Tou dobrotou byl zákusek s různým ovocem, sice za 50 THB, ale byl výborný. Ještě si dávám croissan, který mi přihřívá v mikrovlnce. Jo a ještě jsme se taky naposledy zastavili na thajské tržnici a nakoupili něco na zub :-). Sušené krevety, čerstvé větvičky zeleného pepře (80 THB/kg), a asi jedno z nejlepších zdejších ovocí – kilo mangostanu, který kupodivu přežil i transport domů a tak jsem ho mohl dát ochutnat i doma :-).

Z tržnice v Phuket Town jsme už pak valili na bus na letiště. Přišli jsem tak akorát, tak jsme byli rádi, že jsme to stihli. Vyjíždí v 15:30 a stojí 52 THB. Jenže Thajci mají času dost (Asiati asi vůbec obecně), takže jsme poměrně dlouho nevyjížděli, až jsme z toho začínali být nervózní, abysme vůbec stihli letadlo do Bangkoku, protože kdyby nám uletělo, tak by to byl asi docela mazec, museli bychom se nějak alternativně přepravit busem a kdoví, jestli bysme stihli odjezd domů, tudíž jsme museli našeho řidiče trošku popohánět, ať vyjede :-). Oni totiž mají ve zvyku čekat, až se autobus co nejvíce zaplní, neboť v autobuse přítomný průvodčí má z prodaných lístků nějakou provizi, ale o tom už jsem myslím psal.

No, my jsme vše stihli tak tak (na letišti jsme byli v 16:50) a v 17:45 se náš let FD3024 s Thai Air Asia vznesl směrem k Bangkoku... Mimochodem letištní dráha na letišti v Phuketu se zdá být snad ještě kratší než v Mae Hong Son (asi ale není) a zepředu i zezadu ji lemují moře resp. kopce :-). Letíme Boeingem 737-300. Letadlo je plné do posledního místečka. Tentokrát nedoplácím za nadváhu zavazadla. Můj bágl má 15,6 kg a zbytek beru s sebou do letadla.

Phuket, jsme tedy víceméně jen tak minuli na cestě domů.

Do Bangkoku jsme přiletěli z Phuketu v 18:50. Letiště v Bangkoku má dvě části - pro vnitrostátní lety a pro mezinárodní lety. My jsme samozřejmě přiletěli na tu vnitrostátní část a protože jsme se domů vraceli druhý den ráno, tak jsme si chtěli na letišti schovat bágly a museli jsme tudíž přejít na tu část letiště, odkud jsme měli odlítat domů. Když jsme tedy spojovacím koridorem dorazili k úschovně zavazadel, čekalo nás nemilé překvapení. Za jeden kus zavazadla chtěli nekřesťanských 90 THB na den, s čímž jsme moc v rozpočtu do závěrečné fáze nepočítali, protože kdekoliv jinde byla úschova buď zadarmo anebo za pakatel. Holt, na letištích je prostě draho všude na světě... Takže jsme tam každý nakonec nechali jedno zavazadlo a sedli na taxi za 200 THB na naší starou známou Khao San Road... Mimochodem, z letiště je to 28 km, pokud se nepletu, takže jedeme přes 25 minut. Naštěstí ten provoz není až tak šílený. Ještě jsem na letišti vyměnil 40 dolarů. To by už snad mělo stačit.

Když jsme dorazili už pozdě k večeru (díky zdržení se na letišti) na Khao San Road, ubytovali jsme se v již osvědčeném Green Housu za 390 THB na noc (který se nakonec zase až tak úplně neosvědčil aneb nefungovala slibovaná klimatizace - byl to náš první pokoj s klimou a ona nešla :-). Takže jsme stejně používali větrák. Ale byla tady zase po dlouhé době horká voda. Poté jsme vyrazili do ulic utratit skoro poslední peníze za plánované suvenýry. A taky jsme si šli koupit pivko, na ulici před jednou restaurací měli "akci", jak by se řeklo terminologií našich supermarketů, tak jsme neodolali, pivo v plechovce za 25 THB. Bylo to zdejší údajně nejlepší pivo Singha. Radim si jich vzal pro jistotu raději více. S tímto nákupem pak šel shánět nějakou sošku Buddhy, kterou si chtěl z Thajska taky odvézt. Zalezl do jednoho krámu a tam se nějakou chvíli rozhlížel. Obešel pár krámů, aby porovnal ceny a pak se tam vrátil. Když tam byl podruhé, jedna slečna s ním začala "koketovat" a říkala mu, ať ji dá pivo. Tak si řekl, proč ne, aspoň bude prča a to pivko ji k jejímu úžasu dal. Byla tím asi docela zaskočená a celou dobu rozesmáta od ucha k uchu :-). No, jejich sortiment jej však příliš nezaujal, takže se za chvíli odpotácel do davu očekávajícího příchod Nového roku... A šel si doplnit zásoby piva Singha :-). Já jsem se mezitím občerstvoval v nějaké restauraci. Dal jsem si pizzu čtyř chutí za 242 THB. Pak jsme nasávali při jedné z posledních příležitostí atmosféru asijských uliček a života za občasné návštěvy vybraných stánků s občerstvením :-).

A i když to bylo docela náročné, protože na ulici nebylo opravdu k hnutí, byla to stejně paráda... V „7elevnu" si kupuji na cestu Sprite a 3 buchty. Za 15 THB si u jednoho stánku naposledy kupuji 100% přírodní džus vymačkaný z čerstvých manadarinek a čerstvý ananas za 20 THB.

Nový rok v Bangkoku na turistické batůžkářské ulici Khao San proběhl celkem rušně, avšak nijak zázračně. Hrála v jakémsi pubu živá hudba, popíjelo se, burácelo a bylo veselo :-). Krom davu lidí, pár rachejtlí a nějaké té hudby se jinak nic zvláštního nedělo a tak jsme celkem v poklidu po přivítání Nového roku 2549 ulehli.

Tak se nám to tu neskutečně krátí... Zhruba za 14 hodin už budeme sedět v letadle do Moskvy. I když to bylo dost únavné a náročné a jsem spráskaný jak pes, vůbec se mi odtud nechce.

Neděle 1.1.2006 - Odlet domů

Vstávám o půl deváté. Dávám si sprchu a něco málo snídím. Potom jdu na internet poslat SMS a maily. V našem guest housu je zdarma (asi jenom pro ubytované). Ještě jsme šli utratit poslední peníze a Radim chtěl ještě dofotit film a dotočit kazetu. Kupuji thajskou thajskou rýžovou whisky značky Mekong za 143 THB. A měním ještě ve směnárně deset dolarů = 430 THB. V lékárně kupuji 3 velká balení roztoků na kontaktní čočky Bausch & Lomb. Jedno balení 220 THB (132 Kč). U nás za něj zaplatím 490 Kč.

Na letiště jsme dorazili taxíkem za standardních 200 THB. Vyzvedli bágly a nechali se odbavit. Ještě je nutné zaplatit povinný odletový poplatek (u mezinárodních letů to je 500 THB). Bylo by to celkem v pohodě, až na to, že Radim si těch 500 THB odložil do zavazadla, které už prošlo kontrolou a putovalo do útrob letadla, takže má jeden suvenýr navíc v podobě 500 THB bankovky a navíc utracených 500 THB. Aby mohl odletět z Thajska, musel si jít vyměnit ještě 10 EUR a 1 USD, aby měl k dispozici aspoň 500 THB na tu odletovou taxu; slečna za okýnkem byla ochotna přijmout i cizí měnu, ale jen jednu, takže nemohl současně platit eury a dolary a v jedné měně by to neposkládal dohromady, takže byl ještě v den odletu asi netradičně měnit peníze :-).

Znova procházíme imigračním úřadem, kde nás opět kamerou nasnímají a zkontrolují, jestli jsme to opravdu my, kdo jsme sem přiletěli. Pak chvilku chodíme mezi Duty Free Shopy, ale je tady nehorázně draho. Mám posledních 58 THB a chci si koupit vodu do letadla. Ale ouha. Velká láhev 100 THB, malá 90. Malá čokoláda Mars 80. Nakonec kupuji za 50 THB dvě balení žvýkaček. To se bude v letadle hodit. Přicházíme k odletové bráně číslo 32, kde už čeká naše letadlo IL-96-300. Radim ještě odchází na toaletu, když v tom zrovna začínají pouštět do letadla. Čeká se (skoro) jenom na něj, už ho nahánějí vysílačkou podle seznamu pasažérů.

Nakonec ve 14:40 místního času (tj. 8:40 středoevropského) jsme tak dali valé Thajsku... Let č. 552 do Moskvy trvá podle informací kapitána 9 hodin 40 minut, je to nějakých 6700 km a poletíme ve výšce 6-7000 metrů.

Letadlo je více než poloprázdné, napočítal jsem pouze 54 pasážérů. O půl čtvrté letuška roznáší červené a bílé víno Sauvignon, pivo, nealko (džus), arašídy a taky klapky na oči, abychom mohli spát. Ve 4 dostáváme první jídlo. Na výběr je ryba nebo kuřecí maso s těstovinou, mrkev, fazolky, 2 plátky salámu, vepřové maso, hlávkový salát, rajče, máslo, tvrdý sýr, pečivo, jako zákusek muffin, čaj a káva. Dávám si ještě jeden čaj a další dvě housky. Líná huba, holé neštěstí. Takže jsem najezený až až. Během celého letu jsou k dispozici nealko nápoje. V 6 hodin podávají nealko nápoje. Pivo a alkoholické nápoje jsou zakázané, protože lidé byli opilí. Na večeři je buď kuře s rýží, ale Radim dostal poslední porci, takže na mně zbyla palačinka plněná houbami, párek a rajče (to vše na teplo), housky, ovocný salát (ananas, meloun, hroznové víno), čokoládová tyčinka Mars, čaj nebo káva. Zajímám se, přes jaké země vlastně letíme a tak se ptám letušky. Ta si ovšem musí dojít pro lísteček, na kterém má ony země vypsané. Asi letí poprvé :-). Indii (Kalkatu) beru, Afghanistan (Kabul) a Ural taky, ale nějaký Lachor v Egyptě mi do toho nějak nesedí. Navíc, když jsem se díval do mapy, tak nic takového jsem nenašel. Nakonec to byl Lahore v Pakistánu. Docela příjemné bylo, když jsem na toaletě našel na zemi 1100 THB. Akorát škoda, že to nebylo cestou do Thajska. Teď už jsou mi na nic, ledaže bych tam zase někdy jel :-).

Do Moskvy jsme dorazili v pohodě ve 20:20 moskevského času (posun -4 hodiny oproti Thajsku). Teplota vzduchu -7°C a sníh na ranveji. V tranzitním pásmu dostáváme palubní vstupenku na let do Prahy a čekáme v odletové hale.

Pravidelný odlet 22:40. Potud bylo vše OK. Když jsme ale procházeli rentgenem při přestupu na letadlo do Prahy, najednou se soudruhům z Moskvy začal nelíbit Radimův batoh... Prolítli ho rentgenem a že prý tam něco není OK. Tak musel převrátit batoh naruby a po pár pokusech vyšlo najevo, že se jim nelíbí jeho krabičky na negativy vybavené vrstvou, kterou nepronikne RTG záření... Byl tedy nucen jim vrazit do rukou své cenné negativy, což dělal jen velmi nerad. Říkal, že jsou to filmy. Chlapík pokýval hlavou a nesl to k babce u rentgenu. Myslel, že ji to jde jen ukázat a otevřením se přesvědčit, že uvnitř jsou skutečně filmy. Ale chyba lávky. Chlapík filmy (v krabičkách) vrazil opět do rentgenu! V té chvíli by se v Radimovi krve nedořezal, protože opětovné vložení filmu do rentgenu mohlo mít smysl jedině tehdy, pokud by zvětšili intenzitu RTG paprsku a prosvítili tak ony krabičky. Celou cestu byl z toho nervózní a byl zvědavý, jestli z jeho nafocených negativů nakonec něco bude...To my co fotíme na karty? :-) Zajímavé je, že během cesty jsme letěli sedmi letadly, dvakrát přes Moskvu, kde jsme nasedali a vysedali celkem do 4 letadel a všude bylo vše OK, až při nástupu do posledního letadla se jim něco nelíbilo (přitom už předtím jsme byli odbaveni v Bangoku a na zavazadlech jsme měli dokonce nálepku od Aeroflotu "Approved cabin baggage"...).

Moskvě zdar a filmům zvlášť!

Ve 22:40 moskevského času (tj. 20:40 času našeho) jsme měli odletět do Prahy. Let s ČSA dohromady s Aeroflotem. Nicméně jsme si to měli vychutnat s většími či menšími dobrodružstvími asi až do konce :-), takže jsme ve 22:40 nevyletěli, ale meli jsme zhruba 25 minut zpoždění. Příčinou zpoždění byl mráz v Moskvě. Sice nebyla nijaká extrémní zima, pilot při přistávání hlásil mínus 7 stupňů Celsia, ale stačilo to na to, aby to zaskočilo létající stroje. Létající stroje totiž (asi i s jejich báječnými muži :-) zamrzly a muselo přijít tudíž na řadu odmražování letadla. To probíhalo tak, že k letadlu, v němž jsme již seděli, přijel jakýsi stroj, který by se snad dal přirovnat k hasičskému vozidlu, a začal na letadlo stříkat, nevím, co to bylo, možná horký vzduch, možná horká voda, až tak jsem to nesledoval. Vypadalo to nicméně dost zajímavě a hlavně z toho přecházel (symbolicky v tom mrazu) mráz po zádech, když si člověk představil, že by tím měl za chvíli vzlétnout.

Dalším zážitkem, zejména pro mně, bylo místo v letadle, kde jsme seděli. Seděli jsme totiž u nouzového východu a letuška mě poučovala, jak mám v případě nebezpečí otevřít nouzový východ (respektive ty dveře vyhodit ven) a že jsem vlastně za něj zodpovědný :-). V pokynech je napsáno, že kdo se na to necítí, má místo přenechat někomu jinému. Zejména v kombinaci s tím rozmrazováním letadla to byla docela vtipná informace :-), ze které jsem docela zezelenal :-) a vypadalo to, že snad ani neodletím :-). No, ale jak je zřejmé z našeho de facto bezproblémového návratu, otvírat jsem nic nemusel (kromě piva Gambrinus) :-) a odletěli jsme :-).

Poprvé slyšíme češtinu. Letušky byly totiž češky. Chvilku po startu dostáváme večeři, typicky českou: bramborový knedlík, zelí a uzené maso, housky, mazací sýr (sýr jsem snad v Thajsku neměl ani jednou), zeleninový salát, ovocný zákusek, čaj event. káva. Letíme Airbusem A320 přes Minsk a Varšavu, ve výšce 11600 m, rychlostí 760 km/hod a venku je – 65 °C. V letadle jsou dokonce malé výklopné obrazovky, kde nám promítají „Úsměv prosím", jak příznačné po všech těch peripetiích :-).

V Praze přistáváme ve 23:55 našeho času (o dvacet minut později), všude je plno sněhu. Brrrr! Na to nejsem zvyklý. Zavazadla dorazila v pořádku bez úhony. Ze všeho nejdřív si jdu koupit lístek na Pendolino. Ovšem zjišťuji, že lístek na Pendolino se na letišti samostatně koupit nedá, pouze v rámci letenky. Takže musím zaplatit 45 kaček za Airport Express (který je normálně v ceně lístku na vlak) na nádraží v Holešovicích a lístek koupit až tam. První bus jede ve 4:40. Takže mám ještě spoustu času. Radim se na letišti trošku zkulturnil ve sprše, k níž nějakou chvíli sháněl klíče, protože nikdo z personálu pořádně nevěděl, kde jsou, a pak už tradá domů. Trošku komplikovaně si ještě užil noční pražské MHD (několikrát musel přesedat mezi busama a tramvajema a šel kus i pěšky, štěstí, že Prahu aspoň trošku zná :-) a pak se vlakama dostal nad ránem 2.1.2006 šťastně domů. Já jsem si počkal na letišti na první bus do Holešovic. Byl jsem utahaný. Jel jsem Pendolinem a skoro jsem byl jejich posledním zákazníkem :-), myslím, že kdybychom se vrátili o den dva později, tak bych si už Pendolino nevychutnal :-).

V pondělí 2.1.2006 jsem šťastně po strastiplné cestě dorazil domů do Ostravy.

 

Pár slov na závěr

Občas se mě lidi ptají, jaké byly náklady, kolik to vše stálo a tak. Takže vězte, že zpáteční letenka i s poplatky do Bangkoku s Aeroflotem a zdlouhavým přestupem (cestou tam) v Moskvě stála přesně 17.643, - Kc včetně DPH :-). Thajské vízum stojí 700,- Kč a platí 2 měsíce od vstupu. Po internetu jsme si u nás ještě kupovali vnitrostátní letenky v Thajsku se společností Thai Air Asia a to z Chiang Rai do Bangkoku a z Phuketu do Bangkoku, protože měli zrovna nějakou akci. První letenka stála 199 THB, letištní poplatky 350 THB a thajská DPH činila 38,43 THB, celkem tedy 587,43 THB, což je přibližně nějakých 350,- Kč. Druhá letenka byla dražší, stála 399 THB, letištní poplatky byly stejné, tj. 350 THB a thajská DPH tak činila 52,43 THB, suma sumárum 801,43 THB, což dá přibližně nějakých 480,- Kč. Utratil jsem 34.792 THB (850 USD). V té útratě je zahrnuto poměrně časté cestování, jednoduché ubytování ve dvojlůžkových (i jednolůžkových) pokojích, strava, zábava, suvenýry i moje lékařská péče v místních zdravotnických zařízeních. Podrobný rozpis je v tabulce za každým dnem. Něco člověk ušetřil tím, že nebyl sám, takže za pokoj se platilo polovic, za půjčovné motorky, benzín a taxíky taky, tím se odhadem ušetřilo za těch 5 týdnů necelých 5.000,- Kč, takže o tuto částku by se to prodražilo, kdyby jel člověk sám. Moc jsme se neomezovali, ale je dlužno říci, že to ubytování a někdy i doprava není nic pro žádné slečinky a i stravu jsme často volili jednoduchou formou stánků na ulici, kde jídlo vyjde podstatně levněji než v restauraci, restaurace evropského typu s evropskými pokrmy jsou možná dražší i než u nás, ale my jsme je až tak nevyhledávali (občas jsem si dal pizzu a tak). Za všechny suvenýry jsem dal odhadem kolem 3.000,- Kč, takže kdo není moc suvenýrový, může ušetřit i tuto částku :-). Abstinenti taky můžou ušetřit na alkoholu, který nevypijou. A ti co se nenechají pokousat opicí nebo jiným zvířetem a nebudou jíst mušle, můžou ušetřit dalších 2.100,- Kč. Jinak, jak jsem už psal, turistický jih je určitě v průměru tak dvakrát dražší než zbytek Thajska, my jsme většinu času trávili od Bangkoku směrem nahoru na sever, takže s tím je taky třeba počítat při případném plánování cesty a rozpočtu.

No, suma sumárum, letenky, vízum a kapesné dohromady činilo přibližně 39.000,- Kč

Krom teěhto přímých nákladů jsou tu pak ještě náklady vedlejší v podobě očkování a různých léků apod. Doporučuje se očkování proti hepatitidám A a B, břišnímu tyfu, léky proti malárii a samozřejmě platné přeočkování proti tetanu (to je ovšem zdarma, pokud na něj člověk má už nárok). Já jsem měl ještě očkování proti meningitidě A a C. Kdybych měl očkování proti vzteklině, které neni nezbytně nutné, ale když Vás třeba pokouše opice :-), tak se vyhnete nepříjemnému lítání po doktorech, aspoň částečně tedy. Sice se jít očkovat musíte tak jako tak v tomto případě, ale stačíi už jen dvě posilujicí dávky namísto pěti. Já tu vzteklinu tedy (už nyní) vřele doporučuji a hodí se to i k nám, člověk nikdy neví, co ho může kdy pokousat a úmrtnost v případě vztekliny je 100%... Ceny očkování jsou různé podle typu nemoci i typu očkovací látky (výrobce) a navíc některá očkování se absolvují vícekrát, ale jde to řádově do tisíců korun. Mě to stálo cca 2.500 Kč a to už jsem měl očkování proti hepatitidě B. Pro Thajsko doporučované antimalarikum Malarone stojí třeba jedno balení (12 tbl) 1.200,- Kč. Prostředky na přípravu pitné vody nejsou nutné, všude, kde jsme byli, byl dostatek balené pitné vody.

Další vedlejší náklady jsou pak na fotky, případně oblečení, boty, batohy apod., ale to už je asi celkem zřejmé :-).

Počasí v Thajsku

Kdesi jsem četl, že počasí v Thajsku se dělí na období "horké", "chladné" a období „dešťů". Nevím pro koho ta informace byla určena. Ale určitě ne pro středoevropana. Z našeho pohledu existuje v Thajsku pouze jedno roční období - horké. Opravdu chladno je v Thajsku snad pouze na severu v Mae Sai a na Doi Inthanonu, nejvyšší hoře Thajska vysoké 2576 m.n.m.

Zajímavější než teploty jsou spíše srážky. Thajsko leží v monzunovém pásu a srážkové úhrny se během roku výrazně mění. Nejméně srážek je během naší zimy, proto je také v této době v Thajsku hlavní turistická sezóna. Toto období sucha vrcholí během našeho jara, po něm přichází do země srážkové mraky, hnané jihozápadním monzunem. Monzun vrcholí během našeho podzimu, pak přichází opět sušší období.

Takový běžný den v období dešťů vypadá tak, že občas (1 - 2krát denně) prší. Vydatně a krátce. Samozřejmě když máte smůlu, tak Vám bude pršet několik dní v kuse anebo naopak, když máte štěstí, tak déšť neuvidíte, jak je týden dlouhý. My jsme se do Thajska vydali v tzv. chladném období, na konci listopadu. Během 36denní cesty jsme opravdu nezmokli ani jednou. Během dne bylo horko, vlhko, někdy zataženo, někdy sluníčko, někdy trochu sprchlo, ale nic vážného. Prostě ideální na cestování. Během monzunu je tzv. low season, tedy vedlejší turistická sezóna. Pro cestovatele to znamená, že ubytování sežene všude a za rozumné ceny. Z tohoto hlediska jsme asi nezvolili nejlíp. Nicméně s ubytováním jsme problémy měli pouze na jihu. Cestovat v období dešťů má i další výhody. Kupříkladu velkou část thajské přírody tvoří takzvané deštné opadavé lesy. A stromy v těchto lesích v období sucha shazují listí. Takže případný návštěvník takového lesa v suchém období je skoro zklamán, protože vidí jen zažloutlé listí a suché větve a na hlavu mu nemilosrdně pálí rovníkové slunce. Avšak v období dešťů se tyto lesy promění doslova v explozi zeleně hýřící životem.

Pozdrav je základ

Na většině stránek o Thajsku se určitě dočtete, že Thajci se zdraví zvláštní úklonou se sepnutýma rukama, thajsky se tomuto pozdravu říká wai. Ujišťuji Vás, že od cizinců tento pozdrav nikdo neočekává. Já sám wai vnímám jako velmi, ale opravdu velmi zdvořilé poděkování či pozdrav. Jako takové je vhodné ho použít buďto když Vás tímto pozdravem někdo pozdraví (ale pozor, např. prodavači v supermarketu "7eleven" mají ve zvyku každému zákazníkovi takto poděkovat. V takovém případě waiem opravdu odpovídat nemusíte.) anebo když je k Vám někdo nadmíru hodný a přívětivý. My jsme takto děkovali např. milému Thajci, co nás osobně dovedl přes čtvrt Bangkoku k vlakovému nádraží. Zde nám prostě připadalo jako samozřejmost sepnout ruce, usmát se a mírně uklonit. A pochopitelně i slovně thajsky poděkovat. Dále se wai VŽDY používá, když zdravíte mnichy nebo jim děkujete. Jo a taky bude wai vhodný, kdyby jste šli třeba na audienci ke králi a tak :-)

Jazyk

Thajci postupně vypozorovali, že každý běloch mluví anglicky (jestli dobře nebo špatně nepoznají; většina Thajců mluví anglicky zcela jistě hůř než Vy :-). Z toho zřejmě odvodili, že angličtina je rodný jazyk každého bělocha. A tudíž, že bělochům prokazují úctu a zvláštní službu, když s nimi hovoří jejich rodným jazykem. Z toho plyne jedna převelice důležitá věc - pokud se Vy naučíte alespoň pár slov thajsky, v očích Thajců neuvěřitelně stoupnete. Vybavuje se mi překrásný úsměv, který se objevil na jinak unavené a zasmušilé tváři babky, co prodávala banány v historickém areálu v Sukhotai, když jsem za trs banánů poděkoval khop khún kap namísto obligátního thank you.

Thajsko je (asi díky buddhismu a jižní poloze) bezpečnou a přívětivou zemí, navíc velmi krásnou. Turistický ruch je v Thajsku v rozkvětu. Kdekoliv je možno turistům nabídnout nějaké služby, najde se Thajec, který je nabízí. Angličtina stačí k základní domluvě všude, kde se počítá s přítomností turistů. Stále ještě je v Thajsku velmi levno.

(http://www.volny.cz/subtropicke.rostliny/exot.htm)

mangostan (http://mujweb.cz/www/esonder/mangostana_lahodna.htm)

lici (http://www.labuznik.com/ingre.php?ID=77)

rambutan (http://www.labuznik.com/ingre.php?ID=79), červené chlupaté kuličky, které se loupou - vevnitř je bílá sladká dužina (bohužel s peckou, která se nám špatně oddělovala od dužiny).

Fotogalerie