LETEM SVĚTEM

Čtvrtek 8.12.2005 - Sukhothai, přesun do Lampangu přes město Tak

Vlak přijíždí do města Phitsanulok jako na potvoru včas (4:15), takže musíme ještě nějak strávit zbytek noci, než pojede autobus do Sukhothaje. Zkoušíme se dospat na lavičce na nádraží, s použitím repelentu se to dá. Usínáme ve velkém hluku a nepohodlí. Radim vyspává poměrně nerušeným spánkem, zatímco já se brzy budím a nedaří se mi spát dál. Několikrát se se mnou dává do řeči (především posunkově) docela sympatický místní strážník, který se asi nudí a chce si povídat. Hned po rozednění se vydáváme na autobus do Sukhothaje, který vyjíždí ze zastávky poblíž hotelu Topland Plaza (asi kilometr od vlakového nádraží). Mermomocí se nám vnucuje rikša. Samozřejmě smlouváme. Domlouváme se na 15 bahtech za každého, ale jelikož bychom se oba i s báglama na jedno kolo nevlezli, přivolává kámoše, který veze Radima. Jedeme si jako pánové. Ale pěkně se chudák našlape. Špatně to pochopil a veze mě k hotelu Topland Plaza, který patří k nejlepším ve městě., přepychové pokoje mají koupelnu vykládanou mramorem, je zde bazén, na střeše se dá přistát s helikoptérou. Když se ke mně hrne portýr a chce mi vykládat zavazadla, vysvětlujeme si nedopatření, otáčíme se a veze mně na zastávku. Rozčiluje se, že jsem mu neřekl, že jedeme do Sukhothaje a že chceme na autobus. Já mu tvrdil, že chci k hotelu, protože podle průvodce odtama jezdí autobus. Nakonec jsem mu dal 20 THB, aby nebrblal. I tak se za těch 12 korun namakal. A to vypadal už tak na 60. Máme štěstí, hned před půl sedmou nám jede autobus (38 THB). Je sice AC (klimatizovaný), ale co je moc, to je moc. Třepu se zimou. Autobus je nacvaknutý do posledního místa.
Cesta do Sukhothaje z Phitsanuloku je velmi jednotvárná - 58 km po hlavní silnici po rovině – bohužel. Po dvou hodinách přijíždíme na Bus terminal v Nové Sukhothaji (New Sukhothai). Já už strašně nutně potřebuji na WC, takže před busem odhazuju bágl a vrhám se k záchodkům. Zabrzdí mě malinký Thajec, že prý 3 THB (za toaletní papír chce další 2) a pak vlevo na chlapy. No tak jo, platím bahty, ale teď už fakt žádný zdržování! To, co se mi pak naskytlo k vidění bylo úžasný. Pravý turecký záchod s dveřmi, co nešly zavřít, všude bordel a voda (teda snad to byla voda...). Papír se vyhazuje mimo a zalévá se z vaničky. Ta našlapovací mísa je strašně špinavá, ale má na sobě napsáno Američan standard... :-). Ještěže už mi to v tuhle chvíli bylo víceméně jedno a vzal jsem zavděk i tímhle (teda zlaté smrčky v Čechách!). Vyzvedáváme si na informacích jízdní řád na autobusy, abychom potom mohli pokračovat dál. Bágly si tady chceme uschovat, ale odmítají. Prej ať si je pěkně vezmeme s sebou. Hledám v průvodci jak nejlíp do Sukhothajského historického parku (asi 12 km), když tu si nás vyhlídl jeden Thajec a že prý nás do centra sveze. Začíná na 40 THB a my s ním nakonec za 30 THB jedeme (teda 15 THB na osobu). Je to otevřený velký pick-up s dřevěnou podlahou a 2 lavicemi, ale jsme jediní pasažéři, takže je to vlastně taxi. Jedeme si jako lordi. Postupně přisedají místní. Vysazuje nás přímo u brány do parku a okamžitě se na nás vrhá babča z půjčovny kol. Nevědět, že je to vážně výhodné vzhledem k vzdálenostem mezi chrámy, tak jsme před ní asi vzali nohy na ramena. Takhle se zapisujeme do výpůjční knihy a bereme si dva velocipédy i se zámkem. Kolo je bez převodů, což zas tak v rovinatém Sukhothaji nevadí. Sedla kol jsou nastavená na thajskou výšku a tak na nich sedíme jako pan a paní radová na procházce. Chce za to 20 THB/den, ktomu nám dává plánek areálu a ještě nám zadarmo hlídá zavazadla. Sukhotajský historický park (Sukhotai Historical Park) je rozdělený do pěti zón a do každé se platí vstup zvlášť. Nacházíme vchod do hlavního areálu historického parku. Tedy do centrální zóny. No a zjišťujeme, jak skvěle to tady mají Thajci pošéfované. Platíme vlezné 80 THB (2x 40) no a pak ještě za kola dvakrát 10 THB a 3 THB za mapku areálu s brožurkou. Jojo, farangové musí vydělávat Thajcům na chleba – jediní, kdo jezdí v areálu na kolech jsou běloši. Areál je nádherný, chrámy udržované (jak jen lze tvrdit o ruinách) a upravené, kolem vodní příkopy, všude kvetou růžové, oranžové nebo bílé keře a stromy, mezi jednotlivými chrámy jsou jezírka s bílými a růžovými lotosy. Celý areál je zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Navíc se člověk jízdou na kole aspoň malinko chladí. Kroužíme (to, co předvádíme na kole se rozhodně nedá nazvat cyklistikou) mezi jednotlivými chrámy a lebedíme si. Pravidelně doplňujeme vodu a taky duševno. Průvodce píše: "Po dlouhých, ale skvělých sto padesát let (1238 - 1376) vévodilo Thajsku opevněné město Sukhothaj (to znamená „úsvit štěstí") a jako odkaz po sobě zanechalo sjednocený thajský národ i úžasné umělecké památky." Království i město Sukhothaj však postupně ztrácelo svůj politický a hospodářský vliv. Nemohu teď najít v průvodci nikde zmínku, kdo pobořil místní chrámy, doposud jsem myslel, že také Barmánci, ale teď nevím, zda oni či čas. Každopádně zříceniny v Sukhothaji a v Ayutthayi jsou si velmi podobné, ale Sukhothaj se nám líbí o trochu více. Narozdíl od Ayutthayi tady všechny sochy Buddhů mají hlavy.
V centrální zóně stojí za prohlídku pouze čtyři z jedenácti zřícenin. Nejdříve se zastavujeme u chrámu Wat Sra Sri, který stojí na ostrůvku v jezírku.
Zde se také nachází replika černého kráčejícího Buddhy, na níž si můžete všimnout „odznaků velikosti", jež připisují buddhovi párijské posvátné texty, a podle nichž lze rozpoznat budoucího Buddhu.
Druhou zastávkou je Wat Trapang Ngoen s překrásným čedí s věží typu „lotosového poupěte". Určitě Vám neunikne ani plastika kráčejícího Buddhy v cihlové zdi – klasický příklad sukhothajského sochařství.
Nesmíme vynechat chrámový komplex Wat Mahathat. Z chrámu, který byl doslova městem ve městě, se dochovaly desítky více či méně poškozených staveb. Toto bylo duchovní epicentrum města, panovníkův chrám a symbol jeho moci. Hlavní čedí je postaveno v klasickém sukhothajském slohu v podobě lotosového květu. Po stranách stojí dva monumentální stojící Buddhové v mondopech.
Kousek odsud narazíte na moderní pomník krále Ramkhamhaenga (třetí a nejvýznamnější z osmi sukhothajských králů). V pravé ruce drží knihu z palmových listů, jež symbolizuje jeho roli zakladatele moderní thajské abecedy. Poblíž stojí replika velkého zvonu z bronzu. Jeho originál král nechal zavěsit před svůj palác a každý občan, jemuž se stala křivda, mohl do zvonu udeřit a král pak osobně záležitost prověřil.
Taky si tady u jedné babky (dozvídáme se, že má 78 roků) kupujeme trsy mini banánů po deseti bahtech za trs. Chuděra to nosila na ramenou, ale nedělalo ji to problém, byla na to zvyklá. Zatímco turisti to nemohli uzvednout ani udržet rovnováhu.
Sluníčko praží. Vyjíždíme z centrální zóny. Navštěvujeme malé cihelné čedí Wat Sorasak, ve tvaru zvonu z 15. století, které podepírá 24 sloních hlav.
Vydáváme se hledat nějaký dlabanec. Jakmile zpomalujeme u jednoho stánku u cesty a rozhlížíme se, už je tu babča a cpe nám jídelák. Kupodivu v angličtině a tak usedáme na plastové židličky za jejím stánkem a dáváme si polévku a rýži s nějakým masem se zelenou okurkou za 35 THB. Babča to má hned hotový, staví přede mne talíř a jde dělat Radimovu porci. Když ale vidí, jak jsou ti farangové neschopní, chopí se sama přísad ze stolu a nudličkovou polívku nám dochucuje sama: nejdřív cukr, pak rybí omáčku, pak trochu chilli omáčky, promíchat hůlkami a je to. Jídlo mi ale vůbec nechutná. I když jsem měl hlad, mám nějakou nechuť k jídlu. Po obědě byla moje první zastávka na WC. A to v informačním centru. Ten komfort je úžasný. Toaletní papír, čistá voda... No jo, jsme v turistické oblasti. Zde kromě zmenšeného modelu Starého Sukhothaje se nachází pár soch.
1.Replika Brahmy, sukhothajský styl, posl. pol. 14. stol.
Harihara - napůl Vishnu a napůl Shiva. Třetí oko a bráhmanský cord ve tvaru hada patří Shivovi, vinouc se přes trup (torzo) vyzvedávající hlavu z levého ramene. Atributy držené ve 4 rukách patří Vishnuovi: disk, lastura, hůl a lotos.
2.Replika Harihary (Shiva a Vishnu), sukhothajský styl, 14. stol.
3. Replika Harihary (Shiva a Vishnu), sukhothajský styl, 14. stol.
4.Replika Vishnua, poslední polovina 14. stol., (8 paží)
Z vnějších zón navštěvujeme ještě severní, konkrétně chrám Wat Sri Chum, který se pyšní největší dochovanou sochou sedícího Buddhy (ovšem průvodce neudává, v rámci jaké oblasti je ta socha největší).
Před chrámem si kupujeme pomerančový džus (20 THB) a pak už jdeme dovnitř, samozřejmě až po zaplacení vstupného 30 THB - jsou to vlastně jen čtyři vysoké zdi bez střechy, ve kterých se tísní ona kamenná socha. Je jedenáct metrů široká (od kolene ke koleni) a vysoká 15 metrů. Zajímavé jsou štíhlé prsty s pozlacenými nehty (od plátků, ketré na ně lepí věřící).
Útrobami oněch zdí kolem sochy vede skrytá chodba, kterou se dá vystoupit k úrovni Buddhových očí a tajně odtud promlouvat jakoby Buddhovými ústy. Chodba bohužel není přístupná (v průvodci píší "většinou"). Touhle dobou je už úplně jasno, obloha jako vymetená a sluníčko nás škvaří na škvarek. A já si připadám jako vodotrysk – stéká ze mě pot všemi směry. Naše duševní kapacity rezervované pro chrámy byly právě vyčerpány. Máme přechrámováno. Volně jedeme zpátky a míjíme spoustu dalších ruin téměř už bez zájmu. Když vjíždíme zpět do hlavního areálu, ukazujeme vstupenku, abychom už znova neplatili. Projíždíme městečkem k naší půjčovně kol, vracíme velocipédy a vyzvedáváme bágly. Můj byl dole nějaký mokrý, ale nechtělo se mi ho otevírat. To jsem zvědavý co se mi vylilo.
Pomalu jdeme k bus stopu a čekáme na autobus, který má jet přímo ze Sukhothaje do Lampangu. Necítím se dobře, mám zimnici, celý hořím. Asi reakce na to včerejší očkování. Zastavuje nám autobus, a průvodčí nám říká, že nás vezme. Platíme 46 THB. Asi za hodinu, kolem 16 hodiny nás vysazuje na autobusovém nádraží v Taku, kde prý musíme přestoupit. To je malarická oblast, kam jsme se zrovna dostat nechtěli. Chceme si koupit lístek. Slečna z okénka nás ale posílá přímo k busu na nástupiště. Lístky prý přímo v busu. Jenže paní průvodčí z toho autobusu je jiného názoru, posílá nás zpátky a my nakonec končíme v původní boudičce a kupujeme dvě jízdenky na klimatizovaný autobus směr Chiang Mai, my zatím jedeme jen do Lampangu (111 THB/osobu). Na nádraží si měřím teplotu (38,2°C). Ještě si do autobusu kupuju vodu za 10 THB. Nasedáme do autobusu, je mi hrozně zle. Naštěstí jsou zde deky na přikrytí. Po třech hodinách jízdy, kdy jsem se snažil si trochu zdřímnout vystupujeme už za úplné tmy na autobusovém nádraží v Lampangu.

Nemám sílu se někde trmácet a hledat ubytování, tak si hned bereme dodávku za 50 THB (taxi), aby nás odvezl k nějaké slušné a levné ubytovně. Máme štěstí. Ubytováváme se ve velmi pěkném penzionu Riverside Guest House (300 THB/noc), jehož majitelkou je Belgičanka a vede i restauraci se stejným názvem kousek odsud. Platí se až ráno! Pokoje jsou hezky zařízené, velká dvojpostel s povlečením, peřina, noční stolky, větrák, v oknech sítě. Sprcha má být s teplou vodou, ale teče pouze studená. Klasické evropské WC, dokonce toaletní papír, mýdlo, ručníky.
Hned se dávám na průzkum batohu, co že se mi to vylilo. Celý sprchový gel a jeden Off na komáry. Snažím se batoh umývat, ale pořád to pění. Sranda bude, až bude pršet a já budu pěnit. Suším to pod větrákem. Radim se jde porozhlédnout po okolí, já se dávám dohromady po tolika dnech (minulou noc jsme prospali ve vlaku). Teplota je pořád 38, beru si jednu tabletu toho jejich Paracetamolu a jdu se vyspat. Snad to do rána poleví.
Pozn. V jednolůžkových pokojích bývá postel dost velká pro dva, takže je zbytečné brát dvojlůžkový pokoj.

výdaje