LETEM SVĚTEM

Neděle 11.12.2005 - Chiang Mai-hledání nového ubytování, Doi Suthep, horké prameny San Kamphaeng, noční Street market

Ráno vyrážíme hledat nové ubytování. Na snídani se zastavujeme v „7elevenu" – tradičně hot-dog za dvacku. Na pití si venku kupuju čerstvou mrkvovou šťávu taky za 20 THB. Ve směnárně měním dalších 200 dolarů. Hledání nám zabralo 2 hodiny. Ale nakonec jsme byli úspěšní. Ubytováváme se v Somwang Guest House za 280 THB na noc. Je to pravda dražší než v „pěti hvězdičkách", ale nesrovnatelně lepší. A navíc personál je velmi úslužný. Je to rodinný podnik. V pokoji máme dvě postele, čisté povlečení, větrák, sprcha s teplou vodou, klasický evropský záchod, funkční sítě v oknech (i když v průvodci se píše, že zde malárie nehrozí). Ale opět žádná polička, žádný další nábytek. Nevím kde skladují věci.
Nechávám si u pana domácího vyprat prádlo, doposud jsem k tomu neměl odvahu. Prádelny jsou tu snad na každých 50 metrech. Vyprané prádlo se suší na ulici na věšácích pěkně na sluníčku. Ještě si můžete prádlo nechat i vyžehlit. V šest hodin večer bylo hotovo, prádlo krásně čisté. Platil jsem 21 THB za 0,7 kg (30 THB/kilo).
Vycházíme s cílem dobýt Wat Phra That Doi Suthep – překrásný chrám na kopci Doi Suthep ve výšce kolem 1600 m.n.m, jedna z nejuctívanějších svatyní na severu Thajska ve městě Chiang Mai. Chrám byl založen ve 14. století a schraňuje posvátné relikvie. "Donutil" jsem Radima to vyjet na motorce. Byl sice utahaný a moc se mu tam nechtělo, ale nakonec jel, protože stejně bychom se tam asi jinak nedostali (později jsme zjistili, že až k chrámu jezdí dodávky). Chtěl tam jít pěšky nebo aspoň na kole, ale řekl si, že když jsem byl včera na druhou dávku očkování proti vzteklině, tak že bych se měl šetřit, tak teda že jo. A to neměl dělat... V penzionu si půjčujeme motorku za 150 bahtů na den. Ze všeho nejdříve kupujeme plnou nádrž za 70 THB. Celé staré město je do čtverce obehnané vodním příkopem s vodotrysky a částečně jsou zachovány staré hradby. Vodotrysky jsou večer osvětlené a je to až kýčovitě romantické. Kolem celého Old City vede jednosměrka a za vodou a hradbami je protisměrka - vždycky alespoň dva pruhy v každém směru, takže doprava je tady pěkně hustá. Přejít ulici je občas velké dobrodružství.
Právo silnějšího si už Radim osvojil, když se vrháme opačným směrem do jednosměrek či když předjíždíme z levého pruhu do pravého skrz řítící se nekonečnou kolonu vozidel. Dnes se naučil další nové pravidlo, které s úspěchem začíná využívat – a sice, že při odbočování vlevo nevadí, když na semaforu svítí červená, prostě se jede. Objíždíme Old City a na západním rohu opouštíme město směrem na ZOO a Doi Suthep. Za ZOO začínáme stoupat do kopců. Na trojku. Přeci jen na té motorce jsme jeli jen párkrát (mimochodem si udělal nový rychlostní rekord - 95 km/hod) a do těch kopců a táhlých serpertin si moc nevěřil. A taky se to potvrdilo, jako by to cítil v kostech. V průvodci píšou, že silnice, ačkoliv místy strmá, je vyasfaltovaná a dobře sjízdná i pro motocykly. Asi 100 metrů pod vrcholem, v poslední zatáčce, nezvlád levotočivou 180 stupňovou zatáčku o malém poloměru a velkém stoupání a naštěstí v malé rychlosti jsme se natáhli na silnici jak širocí, tak dlouzí. Buddha stál ale při nás a krom odřené motorky se naštěstí vůbec nic nestalo. No, pěkně jsme si oddechli. Hned nahoře si Radim dal panáka místního rumu, takže aspoň nějaký smysl ten výjezd na vrchol měl :-). A to jsem ještě cestou nahoru, na jedné vyhlídce, kde jsme zastavili, abychom se pokochali pohledem na druhé největší město Thajska, ještě před tím něšťastným pádem, opřel Radimův nový batoh o rozpálený výfuk motorky. Trochu jsem mu ho zničil, naštěstí ne příliš, ale i tak.
Nejprve procházíme kolem mnoha stánků se suvenýry. Sem tam jen očkem nahlídneme. Hned se k nám hrne Thaječka a nabízí nám obrázky malované na hedvábí. Vypadá to moc hezky a tak jí slibujeme, že se u ní po prohlídce chrámu zastavíme. Jinak by jsme se jí asi vůbec nezbavili. Stoupáme po prvních schodech a přicházíme k proslavenému chrámovému schodišti o 306 schodech lemovanému mýtickými hady nágy, pokrytými keramickými glazovanými šupinami. Vypadalo to asijsky velkolepě.
No potěš koště, takových schodů znamená v Thajsku jistou smrt upocením. Pár metrů napravo od schodiště jsou vidět dva stříbrné tunely, ukrývající lanovku. Ta je pro vypasené farangy, kteří by vysokohorský výstup po schodišti nepřežili. Nahoře hlásí cedule, že cizinci musí zaplatit vstupné 30 THB. Prý je to příspěvek na studium pro chudé mnichy. Tak holt přispíváme šedesát peněz a jdeme dovnitř. Vstupenka je docela zajímavá, má formát A4 a z druhé strany je plánek areálu. Na spodní terase chrámu, kam nás schody dovádějí, jsou rozkvetlé stromy, pohádkové stavbičky, řada zvonů (původně svolávaly mnichy a laiky k modlitbám, dnes zní nepřetržitě, protože skoro každý turista si musí zazvonit pro štěstí) a krásné velké gongy (největší má možná dva metry v průměru). Gongy budí mnohem menší pozornost u ostatních, zatímco nás fascinují. I po slabém úderu pěstí krásně hluboce a dlouho znějí. Nejradši bych si jeden z nich odvezl domů, nakonec ho ale jen fotím.
Na nádvoří hrály dva jakési sbory z nedalekých tzv. horských kmenů tradiční muziku, na tradiční thajské nástroje. Zajímavý je například phiphat mon, v němž nechybí vertikální gong. Dále khong wong lek (malý gong) nebo ranat (xylofon). Klávesy plochého xylofonu vydávají jiný tón než u zakřiveného xylofonu. Hezky se to poslouchalo.
To se nám fakt líbilo, takže Radim nakonec nelitoval, že jsme tam vyjeli, ale prohlásil, že tyhle aktivity už ukládá postupně k ledu, a že už ho na takové škrpály nedostanu.
Legenda praví, že místo pro čedí vybral ve 14. století bílý slon krále Ku Na. Slon se vydal směrem k hoře Doi Suthep, pod vrcholem třikrát zatroubil, třikrát se otočil , poklekl a skonal. Tím bylo naprosto jasné, že chrám musí být postaven právě zde. Pomník bílého slona najdete na první terase.
Je odtud pěkný výhled na Chiang Mai, ale všechno je trochu v mlze. Zážitek z tohoto místa je mnohem menší než by mohl být. Po dalších schodech se dostáváme na vnitřní „nádvoří" se zlatou věží (chedi). Samozřejmě, že hned u vchodu se vyzouváme a boty bereme do ruky. Mramorová podlaha příjemně chladí. A pokud by Vám bylo vidět jen kousek holého kolena nebo ramene, poskytnou Vám tu kousek látky, abyste si tato neslušná místa mohli zahalit. Do klášterů se totiž chodí se zahalenými rameny a koleny. A to bez ohledu na to, jestli tam nějaký buran (ať už cizinec nebo místní) chodí v kraťasech a tílku. Slušným oblečením dáváte najevo úctu k místu, které je pro naprostou většinu Thajců skutečně posvátné. Jsou i místa (např. Královský palác v Bangkoku) kam Vás bez slušného oblečení nepustí (hlídá to policie). Rovněž při vstupu do jednotlivých modliteben je nutné se zout. U vstupních dveří jsou většinou vyhrazena místa, kde se boty nechávají. Když už budete stát řádně odění a bosky v klášteře před sochou nějakého Buddhy a budete se chtít zdržet, posaďte se. Není slušné stát (souvisí to s tím, že hlava smrtelníka by neměla být výš než hlava Buddhy). A když si budete sedat, tak nezapomeňte složit svoje nohy nějak pod sebe. Je urážlivé nechat nohy natažené směrem k oltáři s Buddhou. Pokud se budete chtít klanět před oltářem, pálit vonné tyčinky, mávat lotosovým poupětem, obětovat rýži a tak všelijak, tak jste určitě praktikující buddhisté a není nutné tyto rituály tady dál rozebírat.
Věž je pokrytá plátkovým zlatem. Kolem ní se nachází čtyři zlacené deštníky, na něž poutníci přilepují zlaté plátky. Kolem dokola je sloupoví se sochami různých Buddhů a na každé protistraně je malý chrám.
V tom prvním jsou sedící zlatí Buddhové (nejvýznamnější v komplexu) a jeden živý mnich, co se šprtá nějaké modlitby. Všude jsou cedule pro farangy typu: pokud fotíte, sedněte si nebo nešlapejte na sochy. Teda pokud jsou toho farangové schopní, tak se skoro stydíme. Na dalších dvou stranách nádvoří jsou oltáře s jedním „smaragdovým" a jedním kamenným buddhou. Všude zlato, drahokamy, vůně tyčinek, chřestění věšteckých hůlek a klid. Ten klid je hrozně příjemný a tak si sedáme pod sloupoví a relaxujeme.
Vycházíme z chrámu po „hadím" schodišti. Hned vedle zalézáme do hospůdky na jídlo. Paní nám sice dává jídelníček v angličtině, ale pak nám stejně přinese, co sama uzná za vhodné. Chtěl jsem čínské nudle s kuřecím masem, ale dostávám vepřové. Ještě by tu třeba dostal ptačí chřipku, farang jeden citlivej :-). Radim si dal své oblíbené thajské nudle (Pad Thai). U stolu s námi seděly nějaké babky a ukazovaly mu, že si na to má dát chilli. To přece ví, ne? Víme dokonce už i to, že se často kombinuje s cukrem, a oříšky, což už taky s oblibou děláme. Když si tam ale začal lít "hektolitry" chilli omáčky, i babkám už stuhnul úsměv na tváři a začaly se jim ježit všechny vlasy na hlavě a říkaly mu, že to bude moc ostré. Radim jim jen s úsměvem odvětil, že to tak má rád, čímž je už patrně dorazil definitivně.
Cesta zpět dolů byla velice opatrná, protože už měl docela strach (ani se mu nedivím, já jsem se držel zuby nehty), ale bylo to v pohodě. Rychlostní stupeň jedna, maximálně dva.
Pak jsme ještě zamířili do oblasti horkých pramenů s gejzíry (35 km za městem). Snad budou lepší, než ty co jsme viděli u Lampangu. Radim už zase jezdí (skoro) jako rodilý Thajec. Proplétá se mezerami v ucpaných ulicích (dopravní špička vrcholí) apod. No, to jsem samozřejmě trošku přehnal, ale chtěl jsem jen zase říci, že provoz je tu fakt šílený. Já dělám navigátora s mapou v ruce a očima na směrových tabulích. Radim to všechno nemůže stíhat. Je rád, že jede s davem. Dostáváme se do jednosměrky vedoucí okolo hradeb. Nepodařilo se nám strefit hned napoprvé do správné ulice vedoucí do San Kamphaengu a tak nás dálnice žene ven z města směrem na Lamphun. Naštěstí tu jsou docela často otočná místa a tak se vracíme. Ale otočný manévr je fakt hustý. Thajci nejsou zrovna vstřícní k motorce, co se snaží dostat na střed dálnice k otočce a ze svých 200 km/h neuberou ani kilák. Manévr se nakonec podařil a my se vracíme zpět na hlavní ulici a hned na prvních světlech odbočujeme. Projíždíme „deštníkovou vesnicí" Bo Sang. Je proslulá výrobou deštníků (či spíše slunečníků) zdobených pestrobarevnými malbami, které se povalují všude podél cesty. Pak míjíme vesnici San Kamphaeng, která zase vyniká zejména výrobou hedvábí a keramiky. Potom už sledujeme tabule s nápisem „Hot Springs". Přijíždíme k resortu Rong Aroon Hot Springs Resort. Platíme vlezné 20 THB. Zdejší horká na minerály bohatá voda se využívá k léčebným koupelím. Voda má u pramene teplotu 90°C. Bungalovy mají horké prameny zavedeny přímo do koupelny. Je tady jeden gejzír, ale není to ten, co vidíme v průvodci.
Ani místní nevěděli, kde přesně je to, co hledáme, přestože jsme jim gejzír ukazáli na obrázku v průvodci. Nakonec přijíždíme k Sankamphaeng Resortu. Za parkování motorky platíme 10 THB. Vstupné do areálu San Kamphaeng Hot Springs je 30 THB, ale procházíme bez placení, možná proto, že už se stmívá. Kolem gejzíru jsou udělané něco jako naše „lázně" a je tam hafo lidí. Kolem jsou dřevěné chatky k ubytování. Někteří Thajci si staví stany a kempují. Lidé si v pramenech močí nohy. Provozují tady masáže chodidel. Zajímavé ale je, že tady lidi vaří vajíčka (voda má, píšou, kolem 60-105 stupňů Celsia). Všude páchne síra. Dokonce je tady tabule, kde je napsáno jak dlouho se mají vejce vařit, na měkko, na tvrdo,...
Vydal jsem se taky vajíčka sehnat. Ptám se jedněch mladých Thajců, kde je prodávají. Říkají, že už je zavřeno a podávají mi svůj košík. Když se ptám co za to, odpovídají lámanou angličtinou „It´s for you, it´s gift", tedy že to je dárek. To by se mi u nás stát nemohlo. Thajci jsou milí a stále usměvaví a vůbec "v pohodě". Pro cizince by se rozdali. Pokud se budete vztekat, rozčilovat či jinak dávat najevo zlost a nasupěnost, nepochodíte. Naopak, všichni se k Vám otočí zády a budou Vás mít za troubu, co se neumí ovládat. Jsou to malé, asi křepelčí vajíčka. Tak jsme si taky cvičně uvařili. Vaří to v maličkých bambusových košíčcích, za tímto účelem speciálně vyrobených, zavěšených na hácích v takové kádi. Pěkně to tam vře. Hlavně opatrně to člověk musí vytahovat, aby se neopařil.
Za 8-10 minut je máme na tvrdo. Začínají nálety komárů. Aplikujeme Off a už za úplné tmy uháním směr Chiang Mai. Čeká nás asi 45 minut jízdy. Radim už je hodně unavený, tak se v San Kamphaengu zastavujeme v marketu. Kupuju si sladké tyčinky za 25 THB a ještě sladké cukroví na váhu, něco jako u nás „Mamma snack" (5 ks po třech bahtech). Taky si vybírám 6 pohledů za 30 THB. Po tom držkopádu jsme byli rádi, když jsme kolem deváté večer dorazili domů "bez nehody". Rozhodli jsme se nechat si motorku až do zítra, protože se chceme podívat do národního parku Doi Inthanon. Motorku parkujeme mezi keře, aby si majitel ničeho nevšiml.
Kolem půl desáté večer ještě vyrážíme za nočním dobrodružstvím – „Street market" (trh na ulici), který se (jak jsme se ráno dozvěděli od pana domácího) koná jen v neděli. Dnes máme jedinečnou šanci. Prý se tady dá nakoupit nejlevněji v severním Thajsku. Rozkládá se uprostřed hradeb. Je zde spousta stánků se suvenýry. Své rukodělné výrobky sem přicházejí nabízet ženy z horských kmenů. Jsou zde samozřejmě i stánky s jídlem, kořením, oblečením. Ze všeho nejdřív si kupuji vyloupaná zrníčka vařené kukuřice se solí (10 THB) a na žízeň mandarinkový džus (5 THB). Potom kupuji pár suvenýrů. Dá se tady dobře smlouvat, a to mě baví. Kupuji nádhernou čepici kmene Akha, za 200 THB, kterou jsem si vysnil už doma. Akorát jsem netušil, že ji koupím tak levně. Dále šátek z thajského hedvábí pro mamku, barevnou tašku taky ručně tkanou a ktomu mi jako bonus přidává peněženku. Cigarety z Barmy. Je tady toho spousta, akorát nevím, jak bych to všechno transportoval. Radim si na zeď pořídil na pověšení jakousi textilii s thajským motivem. O tenhle kus suvenýru se vedla neskutečná licitace a baba byla drsná jak smirkl papír :-). Něco takového si už prý chtěl dlouho koupit, ale u nás na nic podobného nenarazil, takže byl rád, že to viděl tady, ale cena jej příliš nenadchla, mohla být určitě lepší. Baba začala na nějakých 2000 THB, možná dokonce 2500 THB. Nějak se dostali celkem přímočaře k 1000 THB ("price for you" :-), aniž by cokoliv řekl, ale Radim za to chtěl dát maximálně 500 THB. Několikrát kolem ní prošel a s ní to ani nehlo. Neslevnila ani jeden baht! Už bylo dost hodin, trh pomalu končil a nikde jinde nic takového neviděl resp. jedině ona měla motiv, který se mu líbil. Tak si řekl, že sleví ze svých požadavků a šel na 600 THB. A baba zase nic. Bez pohnutí brvy prostě trvala tvrdošíjně na 1000 THB. Trvalo to docela dlouho, několikrát kolem ní prošel a odešel, ale nakonec se dostali na 700 THB (z Radimovy strany samozřejmě), ale baba furt chtěla 1000 THB. V tom okamžiku se Radim už ale urazil, protože ona nebyla ochotná ze svých přemrštěných 1000 THB slevit ani jeden baht a rozloučil se a šel. V té mrše se ale i v tento okamžik projevil její nebývalý obchodní talent a poznala, že se už opravdu namíchnul a že už z něj více nevyždíme a chvíli na něho volala, že tedy jo, že to dá za 700 THB. Radim váhal, chtěl ještě chvíli hrát znovu divadlo, ale chtěl to, takže se nakonec vrátil a šel do toho za těch 700 THB. Platil tisícovkou a i když už byla cena dohodnutá, tak ho ještě i v tomto okamžiku obrala o nějakých 50 THB s tím, že mu nemá prostě z čeho vydat. No, byl to prostě obchod k pohledání :-). Ale na druhou stranu je to prča, tohle člověk u nás nezažije (maximálně tak slabý odvar toho u Vietnamců na tržnici), a i proto mám rád Asii.

Radim jde ještě na net, poslat a přečíst maily. Blíží se jedna hodina a brzo ráno vyrážíme na Doi Inthanon, nejvyšší horu Thajska, tuším, že 2565 metrů. Údajně se tam dá vylézt jen po asflatce, ani kolo prý nelze zapůjčit. Nevím, neznám, těžko říci. Ne, že by mi to vadilo, já bych tam pěšky ani na kole stejně nelez, ale Radim chce, pokud to bude aspoň trochu možné, vyšlápnout si alespoň pár posledních kilometrů, když už ne celou cestu. Blázen! Jinak, všichni Thajci se řídí heslem, kam se nedá dojet na motorce, tam nelezou. Možná jsem tak trochu Thajec. Už se mi zdá, že mi z té rýže šikmí oči :-).

výdaje