LETEM SVĚTEM

Úterý 29.11.2005 - Kanchanaburi - most přes řeku Kwai, Muzeum války JEATH, Muzeum II. světové války, válečný hřbitov, Slavnosti mostu

Budíček máme v 5:45. Vypadá to, že bude hezké počasí. Před sedmou hodinou už stepujeme před cestovní kanceláří, aby nám autobus náhodou neujel. Vedle stojí skupinka lidí, myslíme si, že čekají na stejný autobus jako my, ale když se nás jejich thajská průvodkyně zeptá kam jedeme, zjišťujeme, že jedou jinam. Za chvilku se k nám přistaví 2 starší manželé, asi angličani, že jedou taky do Kanchanaburi. Chvála Bohu, aspoň nejsme sami. V 7:20 si už začínáme kroutit krky. Autobusy jezdí jeden za druhým, ale žádný není náš. Taky jeden z thajských zvyků – nikam nespěchat. Nakonec přes ulici zastaví jeden minibus, ukazujeme mu náš lístek. Někam telefonuje z mobilu a dává mi k telefonu, někoho, kdo mluví anglicky, protože on sám anglicky nemluví. Snaží se mi vysvětlit, že to je náš autobus, ale že ještě čekáme na další lidi. Za chvilku nasedáme sami a vyrážíme. Objedeme ulici a ejhle, znova jsme před cestovní kanceláří, a kdo nenastupuje, staří známí angličani. Druhé kolečko. Přistupují další turisti a jeden Číňan. A už jsme u cestovou po třetí. Překvapivě angličani vysedají, zjistilo se, že to není jejich autobus, protože oni jedou do Kanchanaburi na jednodenní výlet a to musí jiným autobusem. Do osmi hodin kroužíme pořád dokola dvěmi ulicemi tam a zpět, dokud se celý minibus nenaplnil (11 lidí). No chaos nad chaos. Číňan si sedl dopředu vedle řidiče. Když se chtěl po chvilce jízdy smrti připoutat, zjistil, že není kam pás zapnout. Konečně vyjíždíme, nicméně jen co se dostaneme na hlavní bulvár, nastává ranní (celodenní) zácpa. Zajímavé je, že semafory jsou někdy umístěné až za křižovatkou a na některých je odpočítávání vteřin, jak dlouho ještě bude svítit zelená nebo červená. Mezi auty v kolonách pobíhají prodavači novin a všeho možného. Dopravu korigují policejní hlídky. Po vymotání se z centra jedeme po rychlostní silnici směr Nakhon Pathom (26 km). Silnice jsou 3,4 i šestiproudé v každém směru a jezdí se vlevo. To způsobuje při pohledu na jedoucí auto dojem, že jede bez řidiče. Ukazatele jsou jak v thajském písmu tak v latince a dokonce i anglicky. Na křižovatkách často nejsou dopravní značky. Kdo má přednost, se nejlépe pozná podle chování ostatních řidičů.
V 10 hodin přijíždíme do 130 km vzdáleného města Kanchanaburi. Někteří vystupují u válečného hřbitova, ale nás a ještě jeden mladý pár veze řidič dál, k ubytovně Bamboo House kousek od mostu. Ubytování sice stojí 150 THB na noc, vypadá to pěkně, raftové domky na řece Kwai, ale uvnitř není nic víc než matrace na zemi, celý domek se houpe, žádné sítě v oknech ani ventilátor a koupelna a WC je 30 metrů od chatky. Odmítáme. Ale hned majitelka, respektive zprostředkovatelka ubytování nám nabízí ať si vybereme z našeho průvodce jiné ubytování a řidič nás tam doveze. Jenomže řidiči nejde nastartovat minibus. Takže Jasmine, jak se slečna jmenuje, mě bere na svůj skůtr a objíždí se mnou další guest housy. Je pravda, že je týden Slavností mostu a hodně ubytoven je plných. Je to moje první jízda na motorce.
Nakonec přijíždíme k ubytovně Jolly Frog Backpackers. Dovádí mě až dovnitř, aby bylo vidět, kdo mě přivedl, kvůli provizím. Přece to nebude dělat zadarmo, pro moje krásné modré oči. Za 200 bahtů si najímáme pěkné ubytování se zahradou a výhledem na řeku. Ještě se vracíme pro Radima a pro bágly. Minibus už zase funguje, takže nás převáží k ubytovně. Jedná se o pohodlné bambusové chýše s terasou a židličkami na posezení, s větrákem, dvě postele, deka, skříň, sítě v oknech a závěsy. Dokonce i v takové chatce se Vám elektrika ani větrák nezapne, pokud nezasunete kartu u klíče do k tomu určenému otvoru vedle dveří. Šetříme proudem! Sprcha je se studenou vodou, no ale je horko, tak to snad přežijeme, klasické evropské s tím rozdílem, že není splachovací, ale vedle stojí kýbel a malý kyblík, kterým se WC zalévá. S tímto systémem jsme se později setkali ještě mnohokrát. Připadá mi to trochu nehygienické. Navíc, toaletní papír se namá házet do záchodu, aby se neucpal, ale do koše. Tak to je ještě horší. Samozřejmě to nedodržujeme. Navíc skoro na všech toaletách mají hadici na opláchnutí pozadí po použití WC.
U hlavní cesty si půjčujeme kolo za 40 THB na den a jedeme projet město Kanchanaburi. Ze všeho nejdřív jsme se jeli mrknout na už asi dost "komerčně známý" most přes řeku Kwai. A je hezký. Vypadá to stejně hezky jako na všech těch obrázcích, které jsem kdy viděl. Je to tu hodně pro turisty, ale most tu je jak má být. Dá se po něm dokonce i přejít a to bez ohledu na to, že po něm stále jezdí vlak. Jen malé cedulky upozorňují, že nemáme moc překážet, kdyby se vlak řítil. Jinak musíte uhnout na k tomu určeném plácku. Kanchanaburi je známé zejména ve spojení s barmsko-siamskou železnicí vystavenou roku 1942-43, která vede přes řeku Kwai dále na jih. Celosvětově známý most z černého železa, který vede přes tuto řeku sem byl dovezen z japonského ostrova Jana a sestaven pod japonským velením válečnými zajatci.
Když jsme přešli most, za řekou byl nějaký týpek, co tam lákal lidi na slony. Tak jsme se, samozřejmě, nechali zlákat. Bylo to naše první setkání se slony v Thajsku. Dozvěděli jsme se, že ten malý slon má 3 roky a velký 49 let. Za 20 bahtů (12 Kč) nám dal do ruky jakési krmivo a tak jsme si mohli vlastnoručně nakrmit slona. Moc šikovně si podával kukuřici chobotem. Za dalších 100 THB (60 Kč) jsme si mohli na slona vylézt a nechat se s nim vyfotit. Já jsem to vzdal, však slonů ještě bude. Radim ho ukecal na 50 THB, ale stejně ho nakonec šikovně obral, syčák jeden. Začal mu totiž podávat (a tím pádem i prodávat) několik balíčků krmení pro slona, který byl, syčák na druhou, vyškolen tak, ať si o krmivo řekne. Takže po něm stále šmátral chobotem a dožadoval se krmení. No, co měl dělat? Nakonec ho to vyšlo na 150 THB, ale co už , na slonovi ještě neseděl.
Odpoledne jsem vyzkoušel asi 4 další druhy ovoce, ale ne všechny byly dobré a ani si nepamatuju název. Snad jen tambů, nebo tak nějak. Docela chutný je ale chlebovník (20 THB). Je to taková obrovská ostnatá koule, ze ktere se jí (aspoň myslím) "slupka" (druhá vrstva pod horní, nevím, jak bych to blíže popsal, asi něco jako dýně, i barevně).
U dědka s ovocem okukujeme cosi červeného a chlupatého. Vedle stojící Thajec nás pobaveně pozoroval, pak jednoho chlupáče rozloupnul, „svlíknul" a dal nám ochutnat. Je to bílý a hrozně moc dobrý – uprostřed je pecka. Prý liči.
Oběd si dáváme ve venkovní restauraci. Mám maso s rýží a zeleninou za 30 THN a půllitrovou vodu za 10 THB. U nádraží u mostu přes řeku Kwai je vystaveno pár starých lokomotiv, které se na této trati používaly.
U mostu navštěvujem Muzeum II. světové války, vstupné je 30 THB. Je docela zajímavé, i když v průvodci píšou, že za moc nestojí. Muzeum vypadá jako čínský chrám. Sbírka obsahuje také historické předměty připomínající nelítostný život během války.
Navštěvujeme místní tržnici. Něco podobného jsem ještě neviděl. V třicetistupňových vedrech zde jenom tak leží naporcované maso na stolech (nechlazené), a na něm si pochutnávají mouchy. Zlaté Tesco!!! Ryby a mořské potvory (některé jsem viděl prvně v životě), leží na ledě. No aspoň, že tak. Paní si holýma rukama nabírá olihně. Jinak je zde spousta koření, především hromady chilli papriček, ovoce, krásně naaranžovaných květin. Dokonce i růžová vajíčka :-) Hleděli jsme na to jak z jara. Prý jsou kachní. Tak nevím.
Pokračujeme k řece Kwai a druhému válečnému muzeu, Muzeu války JEATH, které udržují mniši jednoho kláštera. Otevřeno je od 8:30 do 16:30. Název JEATH je zkratka vytvořená z názvu šesti zemí, které se na výstavbě železnice podílely: Japonsko, Anglie (England), Austrálie a Amerika, Thajsko a Holandsko. Most přes řeku Kwai je totiž jen částí nechvalně známého dobrodružství v podobě japonské železnice spojující za druhé světové války Barmu s Thajskem. Japonci jí chtěli propojit své pozice v jihovýchodní Asii a k její stavbě použili spojenecké válečné zajatce, hlavně Brity, Holanďany, Američany a Australany, a když jejich počty (60 000) nestačily, povolali na nucené práce 200 000 dělníků z okolních zemí. V podmínkách surového zacházení, vyčerpání, hladu a nemocí zde necelá polovina z nich položila život - podle líčení pamětníků si podmínky v ničem nazadaly s nacistickými koncentráky. Muzeum jsou ve skutečnosti 2 dlouhé boudy z palmových trámů, ve kterých žily spojenecké armády během okupace. Uvnitř ale nic moc. Takže za těch 30 THB, co jsme vyplajzli za vstupné to nestojí.
Ve městě i jeho blízkosti se nachází nesmírně smutné vojenské hřbitovy, kde člověk pocítí hroznou tíhu toho, čemu se už trochu ošoupaně říká "zmařené lidské životy". My navštěvujeme válečný hřbitov Don Rak. Nachází se zde 6982 hrobů válečných zajatců.
Tento týden zde zrovna probíhají Slavnosti mostu (River Kwai Bridge Week). Přesněji tedy od 26. listopadu do 5. prosince. Desetidenní slavnosti probíhají jednou za rok, tak jsme si to, jak jinak, nemohli nechat ujít, když už jsme zrovna tady. Večer jsme dali 50 THB za vstupné (v Muzeu války), jinak oficiálně na tribuně k tomu určené chtěli 100, 200 a 300 THB, a šli se kochat zdejší světelnou a zvukovou show. A bylo to hezké. Měli ten most krásně nasvícený, a i když jsme tomu doprovodnému programu zhola nerozuměli, zanechalo to dojem. V průběhu programu byl ohňostroj a různé pyrotechnické efekty, navozující atmosféru připomínající první bombardování mostu Spojenci, ke kterému došlo 28. listopadu roku 1944. V závěru přes most za hlasitého houkání přejela parní lokomotiva a tím to víceméně skončilo.
Večer si ještě kupujeme v krémě snídani, chleba (toustový), samozřejmě sladký, 4 malá másla, krájený bílý salám s feferóny (původně jsem si myslel, že je to sýr, než jsem to ochutnal), to vše za 58 THB. Vracíme kola a odcházíme na kutě.

výdaje