LETEM SVĚTEM

Středa 30.11.2005 - Po „železnici smrti“ do Nam Toku, vodopád Sai Yok Noi, Hellfire Pass

Vstáváme v 5 hodin. Ještě za tmy vyrážíme na vlakové nádraží v Kanchanaburi. V té tmě ho nemůžeme najít ani podle mapy. Celí zoufalí, že nám vlak v 6 hodin ujede, protože už bylo za pět šest, zastavujeme chlapíka, který nás ochotně na své motorce odváží na nádraží. Bylo to už asi 50 m. Řekl si o 20 THB. Vlak už tu stojí, ještě kupujeme lístek do 3. třídy za 17 THB a nastupujeme. Vlak je úplně prázdný, takže si můžeme vybrat u kterého okýnka chceme sedět. Prý lepší vlak a v atraktivnějším čase (pro turisty) stojí 100 THB. Nakonec vlak opouští nádraží v 6:15. Místo píšťalky výpravčí zvoní na zvonec. Další zastávkou je River Kwai Bridge. Přejíždíme most přes řeku Kwai. Začíná dvouhodinová jízda do městečka Nam Tok. Za mostem vlak opustí Kanchanaburi a se supěním projíždí údolím řeky Kwai Noi s častými zastávkami na venkovských nádražíčkách, které zdobí bujně kvetoucí keře bílého a červeného jasmínu. Cestou nastupují venkované a ve vagonech nabízejí své zboží, včetně jídla. Průvodčí mezitím zametá vlak a hadrou otírá dřevěné lavice. Místo klimatizace jsou ve vlaku větráky, takové jaké známé z ubytoven. Ve vlaku se nezavírají dveře, na co taky, je horko a pořád někdo vystupuje a nastupuje. Přisedají školáci v uniformách, kteří se ještě dooblékavají ve vlaku. No nestihli to doma. Děravé podkolenka zamaskují ohnutím. Jsme tu jediní bílí a tak si na nás děti ve školních uniformách ukazují a ty co jsou odvážnější na nás i pokřikujou.
Kousek za zastávkou Tha Kilen, začíná úsek, kde člověku běhá mráz po zádech. Vlak se prodírá 30 metrovým tunelem vysekaným do skály. Chvílemi jede vlak doslova krokem po skalnatém úbočí nad řekou Kwai Noi až k viaduktu Wang Po. Při stavbě této části trasy zahynuli téměř všichni muži. Výhledy do krajiny jsou jedinečné.

Co se týče těch obětí, tak podle různých zdrojů padlo během stavby této železnice cca 100.000 asijských dělníků a 12.000 válečných zajatců! Celou ji postavili sice v rekordním čase 15 měsíců, ale za dost drastických podmínek. Tuším, že to bylo nějakých 415 km. Podle počtu obětí si železnice vysloužila právě přezdívku "Železnice smrti" - Death Railway. V muzeu, které je právě v Hellfire Pass (mimochodem, zdárně vyvedené) jsme se dočetli, že lidi tu pracovali 18 hodin denně a dostávali dva krát denně slanou rýži se zeleninou. Dost drsné... Taky se říká, že co železniční pražec, to jeden mrtvý dělník. Dnes zbylo ze železnice 77 km a výlet podél ní z Kanchanaburi do Nam Tok je jedním z nejkrásnějších v Thajsku. Trať Thailand-Burma Railway byla naplánovaná z Thajského města Bampong do Barmského města Thanbyuzayat.
Konečně jsme po 2 hodinách dorazli do Nam Toku (v thajštině to znamená vodopád), kde železniční trať končí. Odtamtud jsme si najali dodávku songthaew, čte se songtó, v podstatě to je otevřená dodávka a na korbě jsou naproti sobě dvě lavičky. V některých městech jezdí tyto dodávky po pevných trasách jako MHD a cestou nabírají pasažéry jedoucí zhruba stejným směrem a platí se až po jízdě řidiči u okýnka (cena je jako pro místní), jinde, třeba jako tady slouží jako taxík.
  
Původně chtěl 400 THB, ale ukecal jsem to na 150 :-). Ze všeho nejdříve nás zavezl k 2 km vzdálenému vodopádu Sai Yok Noi, který se nachází kousek od silnice. Tady Radim zažil jeho první pád do vody (asi proto jsou to vodopády). Nějak zaškobrtnul a už tam byl. Tak tak to ustál a nerozflákal svůj nový foťák za 20 litrů. Ale vše dobře dopadlo a foťák (snad :-) fotí dál.
Pak jsme pokračovali do Hellfire Pass. Je to asi 26 km. To je průsmyk ve zdejších horách, který dostal název podle události z druhé světové války. Japonci, kteří okupovali Thajsko, jak jsem aspoň pochopili, se totiž rozhodli postavit železnici z Bangkoku do sousední Barmy. Nejvíce se kopalo v Konyu, kde byla na úseku dlouhém 3,5 km skála proražena celkem 7x a to všechno ručně. A úsek v Hellfire Pass (Konyu) byl právě jeden z nejnáročnějších a nejkrutějších a vyžádal si asi nejvíce obětí. Když jsme tudy procházeli, ani jsem se nedivil. Dokonce tu ve skále zůstal zalomený vrták, mají ho tam stále jako vzpomínku na tu dobu (i s popiskem :-). A proč Hellfire Pass, neboli „cesta pekelným ohněm"? Když totiž Japonci nestíhali stavbu, zavedli noční směny - tzv. speedo - při kterých svítili na práci ohni, jejichž zář i stíny spolu s hrůzou celé záležitosti a úmorné vedro vězňům evokovali peklo. Dílo je to opravdu pekelné - asi 100 m dlouhá soutěska, 3 m široká a v některých místech 25 m hluboká, vše s minimem techniky. A není jediná - několika podobnými jsme ještě prošli. A mezi soutěskami mosty. Terén je tu totiž tak hornatý, že tu snad není normální vrstevnice. Z mostů už zbyly jen po pilířích díry ve skalách, pohybovat se tu dá jen díky betonovým schůdkům. A taky jsme v náspech viděli díry, nekteré prý jsou krátery po spojeneckých bombách, některé důkazy sabotáže, když vězňové místo kamení plnili náspy listím, jehož tlení způsobilo propady. Protože za sabotáž hrozily strašné tresty musela být prováděna víc než obezřetně, a tak jedním z nejčastějších způsobů byla instalace termitích hnízd do bambusových lešení - tak aby příroda pracovala po svém. Je zde velice zajímavé a moderní muzeum a světe div se, vstup žádný. Na prohlídkový okruh po pamětní stezce kuctění válečných zajatců, kteří zde položili životy, počítejte cca s 90 minutami. Částečně vede po staré trati skrz osmnáctimetrový průsek skalou. Jsou vidět i zbytky železničních pražců a kolejí. Mapu najdete zde.

Pak jsme se přesunuli víceméně zpět do Nam Toku k řece Kwai, k molu Pak Saeng, kde jsme si chtěli najmout loď k jeskyni Tham Lawa (největší krápníkové jeskyni v okolí,kde žije několik druhů netopýrů), ale měli jsme smůlu. Loď by byla, ale pro nás za nepřijatelnou cenu 800 THB. Oni si totiž účtují za celou loď, která je pro 8-10 lidí. My jsme však byli jen dva a tak to pro nás bylo relativně drahé. Navíc, jak se později ukázalo, tohle místo je už značně zkomercionalizované, jezdí tam samé organizované výlety velkými autobusy a místní už jsou rozmlsaní penězi ze západu a nemají ani špetku chuti smlouvat o ceně. Což se ukázalo i ve zdejší hospě (ceny), kam jsme si zašli na oběd (na místní poměry docela drahý, ale byl dobrý). Dal jsem si „Fried chicken spicy with basil leaf" s rýží, neboli pikantní kuřecí kousky s bazalkovými lístky. Bylo to moc dobré akorát hned při prvním soustě jsem pochopil, že to malé zelené a občas i červené nejsou rozhodně lusky. Jsou to malé papričky, které jsou dost často na dochucení na stole a kterým jsem se zatím vyhýbal. Tak teď je odzkouším a pořádně. Radim to má v normě, nakonec si i dochucuje. Já cítím každé sousto v celém trávícím traktu. Mám dojem, že jsem právě definitivně přišel o chuť. Něco málo jsem nechal na talíři – to se přeci sluší, když mi jako chutnalo. Asi po 5 minutách už mě pálí jen rty a za dalších 5 minut už jsem v normálu. Ale lekce z thajské kuchyně to byla. Jídlo bylo za 80 THB a rýže za 15. V jedné restauraci přímo na řece nám dokonce odmítli dát oběd, že prý čekají zájezd turistů z Bangkoku a další jídlo nemají.
Po obědě jsme se rozhodli zmizet a podívat se do jiné zdejší jeskyně Tham Wang Badan. Na cestu jsem si koupil vodu za 12 THB. Došli jsme asi kilák až kilák a půl k hlavní silnici a odtamtud to mělo být asi tak 3 km daleko. Na místní značení se ovšem nedá spolehnout, takže několik kilometrů jsme neustále nacházeli cedule s údaji, že jeskyně je asi tak 2 km daleko :-). Nakonec jsme tam celí schváceni došli, za doprovodu komárů, abychom zjistili, že nemáme baterku a uvidíme prd :-). Pak jsme zjistili, že jsme cestou minuli kancelář strážce parku, kde si lze půjčit nějaké svítilny nebo zaplatit strážci, aby tam s Vámi zašel a zapnul generátor. Takže jsme se vrátili zpět k prameni Sai Yok, kde jsme se aspoň osvěžili, stejně jako jeden mnich, který se zde koupal.
Zpátky do Kanchanaburi jsme jeli v 16 hodin autobusem. Stihli jsme poslední spoj, podle jízdního řádu. Autobus staví přímo u vodopádu, ale jinak Vám zastaví kdekoliv cestou, když na něj mávnete. I z toho důvodu jezdí s otevřenými dveřmi. Lístek za 33 THB si kupujeme až v autobuse u průvodčího. V každém autobuse je totiž průvodčí. Řidič často troubí, na znamení toho, že předjíždí. Někdy se troubí jen tak, asi na pozdrav. Samozřejmě taxíky všeho druhu troubí o 106, aby sehnaly pasažéry. Cesta trvala asi hodinu, o polovinu míň než ranní cesta vlakem.
V Kanchanaburi jsme vystoupili brzo, tak jsem si vzali kolorikšu, který nás za 10 THB na osobu odvezl k ubytovně. Měl teda co dělat, aby nás oba uvezl, a za 12 kaček.
Večeři si dáváme v restauraci, která patří k naší ubytovně. Vaří zde výborně, tak nemá smysl chodit někam jinam. Dávám si kuřecí maso se širokými nudlemi, a nějaké výhonky, za 25 THB. Radim si objednal nějakou rybu ve sladkokyselé omáčce a prý to nemělo chybu. Podle jeho slov to bylo absolutně nejlepší jídlo, jaké zatím baštil. Ryba byla zajímavě nakrojená, takže člověk opravdu k ničemu nepotřebuje nůž.
V 7elevnu si kupuji na snídani 3 loupáky za 20 THB a na pití Sprite za 26 THB. Večer ještě vyrážíme na průzkum půjčoven motorek. Nakonec se domlouváme v Motorbike Shop (tel. 034-624210, 04-1628025). Půjčení je za 150 THB na den. Helmy půjčují zdarma. Vrací se s takovou nádrží jak to převezmu. U řidiče je povinná helma, i když tady to skoro nikdo nedodržuje, kromě farangů, tedy cizinců. Motorky se tu půjčují za cca 100 Kč na 24 hodin, takové šikovné, co se rozjedou i na čtyřku a snesou můj i Radimův řidičský um, aniž by se jim cokoliv stalo. A mají neuvěřitelně levný benzín, na naše poměry tedy. Cca 25 THB za litr (cca 15,- Kč). Rezervujeme si ji na druhý den ráno a jdeme na kutě.

výdaje