Cestopis Indonésie 2009

21.6.2009 - Přesun z ČR do Anglie

V 11:55 odjíždíme vlakem z Ostravy do Brna, odkud letíme v 17:05 se společností Ryan Air, let č. FR8404 do Londýna. V Londýně přistáváme na letišti Stansted v 18:15. Tuto společnost jsme zvolili z toho důvodu, že ze stejného letiště létá linka do Malajsie. Na letišti máme spoustu času. Procházíme obchůdky a pak se trochu nudíme než začínají odbavovat let do Malajsie.

22.6.2009 - Přelet z Londýna do Kuala Lumpur

Jak už jsem psal v úvodu pro let do Malajského Kuala Lumpur jsme zvolili nízkonákladovou osvědčenou leteckou společnost Air Asia. K ceně zpáteční letenky (233 GBP) se připlácí za zavazdlo, dali jsme si 20 kg (20 GBP), kdo by se s více kily tahal a měli jsme objednané sedadlo (10 GBP) a jídlo (14 GBP). Během letu jsme dostali 2 hlavní jídla. Je možno si zvolit mezinárodní kuchyni nebo malajskou. Pokud si stravu neobjednáte předem, je možné si ji zakoupit i přímo v letadle. Z Londýna Stansted odlétáme v 01:25 - let č. D72009 směr Malajsie a Kuala Lumpur. Let trvá 13 hodin. Ale celkem to uteklo. Letadlo nebylo úplně plné a tudíž jsme oba měli 4 sedadla pro sebe a tak jsme se mohli natáhnout a většinu cesty jsem proležel. Privátní obrazovky tady nejsou,je možné si za poplatek cca 200 Kč na let zapůjčit přenosnou obrazovku,kde jsou filmy, hudba, hry aj. 
V Kuala Lumpur na terminálu LCC (což je terminál pro nízkonákladové společnosti) přistáváme ve 21:25 malajského času. Je zde časový posun (GMT + 8 hod). Procházíme termo kontrolou, kde prostřednictvím termo kamer sledují zvýšenou teplotu a tudíž příznaky prasečí chřipky, pak bez problémů procházíme celní kontrolou. Pro vstup do Malajsie není pro Čechy potřebné vízum, pokud zde nejste déle než 90 dní. Do pasu jsme dostali razítko a opouštíme letiště. Z letiště jezdí několik dopravců do centra města. Zvolili jsme společnost SkyBus, se kterou jsme se přepravili na přestupní zastávku KL Sentral. Cesta jedním směrem stojí 9 RM, koupili jsme si hned i na další den na zpátek a ten stál 8 RM. Místní měnou je malajsisjký ringgit (RM) a v době naší návštěvy byl asi 5,70 Kč. Autobus jezdí v intervalech 15-30 minut a cesta trvá 1:15. Další možností je společnost Aerobus. Jede stejnou trasu a je o něco levnější, jedna cesta 8 RM a dvě cesty 14 RM. Stanice KL Sentral je jakousi hlavní přestupní stanicí. V KL městskou hromadnou dopravu zajišťuje 3 linkový metrový systém Light Rail Transit (LRT) a  jedná se v podstatě o linky STAR LRT, PUTRA LRT, dále KL Monorail a KTM Komuter (jakýsi vlak). Informace o dopravě, cenách jízdného uvádím zde. V automatu si za pomocí místních kupujeme lístky, protože to ze začátku bylo pro nás trochu zmatené. Za 1,30 RM jedeme na zastávku Masjid Jamek (nejnádhernější mešita v KL se nachází přímo u zastávky metra) linkou PUTRA LRT, kde přestupujeme na jinou linku (STAR LRT), musí se jít venkem přes ulici, taky nám museli poradit místní a pokračujeme 2 zastávky na stanici Sultan Ismail (1,20 RM), která je kousek od našeho ubytování. Malajsie má typicky tropické podnebí, horké a vlhké, které nás přivítalo hned když jsme opustili klimatizované zastávky metra. Ubytování máme rezervované a již zaplacené z domova v Hotelu Citrus Hotel. Byla to akční cena za dvojlůžkový pokoj se snídaní za cenu 143 RM. Byl to moderní hotel s venkovním bazénem, fitnes a hlavně byl téměř v centru města. Nejdříve měli na recepci nějaký problém, protože mi tvrdili, že nocleh není zaplacený. Naštěstí jsem měl všechna potvrzení vytištěná s sebou. Říkali mi, ať přijdu ráno na recepci to vyřešit s někým z vedení.  Ráno se to "vyřešilo". Šok nastal po návratu domů, kdy jsem na výpisu z účtu zjistil, že mi nocleh zaúčtovali znova. Začala zdlouhavá mailová korespondence s hotelem, zasílání výpisu z účtu a pod. Naštěstí byli velice ochotní a po měsící jsem se dočkal svých peněz, kdy mi je zaslali na účet. Celkem se mi oddechlo, protože by se nám ten akční nocleh pěkně prodražil.

23.6.2009 - Kuala Lumpur, přelet z KL do Manada na ostrově Sulawesi

Po velice bohaté snídani v hotelu jsme se taxíkem za 10 RM nechali odvést k Petronas Twin Towers, známí také jako KLCC. Nebylo to daleko od našeho hotelu, ale chtěli jsme tady být co nejdříve, protože pro výstup na most, který spojuje obě věže, je nutné si vyzvednout rezervační lístek, kde je uvedený čas na daný den. Počet míst je omezený. Jelikož vstup je zdarma, je zde šílená fronta a když jsem se ptal v kolik by na nás vyšla řada, tak to bylo kolem 16 hodiny a nám v 15:50 letělo letadlo. Tak snad někdy příště. Dvojice mrakodrapů je vysoká 452 m a jednou dobou byly nejvyššími budovami na světě. Jsou vzájemně propojené mostem mezi 41. a 42. poschodím. Most je ve výšce 170 metrů a je dlouhý 58 metrů. Prošli jsme se jen okolo, navštívili Malajské turistické centrum, udělali pár fotografií a pěšky jsme se vydali zpátky k hotelu. Cestou byla vidět 421 m vysoká telekomunikační věž Menara KL (KL Tower), na kterou se dá také ovšem již za poplatek vystoupit.
       
Kuala Lumpur, běžně označované KL, je hlavní město Malajsie. Je to směsice kultur. Má živou Čínskou čtvrť, indickou čtvrť a starou koloniální čtvrť. Informace o městě najdete zde.
V hotelu jsme si zašli na chvíli na bazén a v 11:30 jsme opustili hotel. Chtěli jsme si zde rezervovat nocleh na 3.8. když se budeme vracet, ale mají už vysoké ceny. Sehnali jsme nocleh ve vedlejším hotelu Wira Hotel za 125 RM. Pokoj standard se snídaní. Nic se předem neplatí až při ubytování.
 
Metrem a SkyBusem se stejnou cestou jako včera večer přesouváme na letiště, opět na LCC Terminal. Odbavujeme zavazadla, kupujeme si nějaké oříšky na váhu a čekáme na naše letadlo. Letíme opět se společností Air Asia do Manada na ostrově Sulawesi. Letadlo máme rezervované již z domova. Bohužel létalo jen několikrát týdně, tudíž jsme museli zůstat přes noc v KL. Cena letenky včetně zavazadla a objednaného jídla byla 238 RM. Odlet je naplánovaný na 15:50, ale máme trochu zpoždění. Jedná se o let AK432. Během letu jsme dostali objednané jídlo, byla to rýže s kuřecím masem. Pití k tomu nedávali, museli jsme mít vlastní. Do Manada na letiště Sam Ratulangi International Airport jsme přiletěli ve 20:05, místo plánovaného času 19:40. Časový posun je zde opět (GMT + 8 hodin). Opět jsme absolvovali kontrolu na prasečí chřipku, všude pobíhají lidi v lékařském oblečení s rouškami na obličeji. Vyplňujeme imigrační dotazník, procházíme imigrační kontrolou, razítko do pasu a konečně vstupujeme na indonéskou půdu. Na letišti už je všechno zavřené.
Minahaské město Manado je hlavním městem provincie Sulawesi Utara (severní Sulawesi). Ostrov Sulawesi, dříve nazývaný Celebes, se rozkládá uprostřed indonéského souostroví a vznikl tektonickým působením. Sulawesi leží přímo na rovníku. Svým tvarem připomíná tropickou orchidej. Oblast kolem Manada byla od 17. stol. pod silným evropským vlivem. Krajina je bohatá na tropickou vegetaci, kokosové palmy a všude přítomný hřebíček, který je hlavní plodinou oblasti. Moře u pobřeží je bohaté na ostrůvky s nádhernými plážemi. Manado je oblíbené u potápěčů z celého světa pro své křišťálové vody a podmořské zahrady ostrova Bunaken, hodinu plavby odtud. Kvůli nim jsme zde vážili cestu i my. Jen tak pro zajímavost, ke specialitám minahaské kuchyně patří jídla ze psů, krys a kaloňů, které se většinou jen dusí s množstvím chilli :-)
Nejjednodušší cesta do Manada je letecky, po souši je provincie severní Sulawesi přístupná jen s obtížemi.
Letiště se nachází 15 km SV od centra města. U letištní haly stojí spousta taxíků, které odmítáme (cena do města 85,000 Rp). Rozhodli jsme se vydat na hlavní silnici nedaleko letiště odkud mají jezdit mikrolety (minibusy, něco jako MHD) do centra města do Pasar 45. Jsou označeny číslem a nápisem cílové stanice. Pořád nás oslovují projíždějící taxíky. S díky odmítáme, že už to dojdeme na hlavní cestu. Ale pořád nic. Nakonec nás přesvědčí jeden "taxikář". Jmenoval se Vasko, že nás za 2 USD (20,000 Rp) odveze do centra. Potřebovali jsme někde vyměnit peníze, protože směnárna na letišti už byla zavřená a sehnat hotel. Nabídl se nám, že nám hotel pomůže sehnat a že s výměnou peněz taky nebude problém. Že zavolá někomu z rodiny. Ve městě nás zavezl k někomu domů, prý to byla nějaká sestřenice nebo co a vlastní dva hotely ve městě. Vlezli jsme jim přímo do obýváku. Celkem jsem měl z toho strach, aby nás někde neklepli a neobrali o peníze, protože věděli, že je máme u sebe, když chceme měnit. Ale působil solidně,tak jsme mu věřili. Přišla paní domu, kolem se seběhly ještě děti, zvědavé, kdo jim to přišel do domu. Každý jsme vyměnili 100 USD a hned z nás byli milionáři. Za 100 dolarů jsme dostali 1,000,000 indonéských rupií (Rp). Poděkovali jsme a odešli. Aspoň jsme viděli jak vypadá taková domácnost. Ale nebyli to žádní chudáci, měli to pěkně zařízené, kožené sedačky apod. Aby ne, když vlastní dva hotely. Potom jsme ještě potřebovali sehnat nocleh na dnešní noc. Zavezl nás k jednomu hotelu, ale ten byl obsazený. Uspěli jsme až u druhého, Hotel Celebes. Bylo fajn, že nám vše domluvil v indonéštině. Byl to pokoj s klimatizací, teplou vodou, TV, WC a snídaní za cenu 210,000 Rp. Pak mají ještě pokoje s větrákem a studenou vodou za 120,000 Rp a s klimatizací za 150,000 Rp. Hotel to byl slušný, přímo v centru města, kousek od přístavu, což jsme potřebovali. Obecně v Manadu je dráž než všude jinde po celé Indonésii. Zaplatili jsme Vaskovi domluvenou cenu a rozloučili se. Co se řekl, to splnil. Takže kdyby jste někdy potřebovali v Manadu pomoc, tady je jeho telefon 081356578409. Večer jsme si zašli ještě koupit něco k jídlu. Všechno už bylo zavřené, takže jsme si na ulici dali 10 kousků kuřecího saté, což jsou kousky kuřecího masa na špilce s arašidovou omáčkou (1 ks za 800 Rp) a pak ještě palačinku plněnou čokoládou a ořechy za 7,000 Rp. Vrátili jsme se na hotel a šli spát.

24.6.2009 - Manado, plavba na ostrov Bunaken

Snídani jsme měli v hotelu. Podávala se v prosklené jídelně s terasou s krásným výhledem na město a přístav. Bylo pěkné počasí.
   
Snídani jsme si dali na terase. Snídaně nás teda hodně zklamala, byla pouze jakási polévka a pak rizoto s mořskými plody a k pití čaj. Nic moc, ale lepší než vůbec nic.
 
Ráno jsme se zašli podívat do přístavu, u kterého se nachází rušná tržnice Pasar Bersehati. Původně se jednalo jen o rybí trh, dnes zde seženete úplně všechno. Od zeleniny, přes živé kozy, prasata a slepice. No a samozřejmě čerstvě nalovené ryby. Pro mě je návštěva trhu vždycky neuvěřitelný zážitek. Pozorovat ten šrumec.
       
Jinak město samotné moc zajímavé není. Spíše slouží jako základna pro potápěče a pro turisty plující na okolní ostrovy.
Dnešní den jsme měli v plánu přesunout se na pár dní na ostrov Bunaken. Ale ještě předtím jsme si potřebovali sehnat letenky z Manada do Makassaru a z Makassaru do Denpasaru na Bali. Celkem to byl problém, protože cestovek tady moc nebylo. Nakonec jsme uspěli v Citra Express Tours and travels na ulici Jalan Pierre Tendean. Obsluhovalo nás asi 5 lidi. Byl to docela zážitek. Domlouvat se s nimi anglicky. Strávili jsme tam přes dvě hodiny. Nedalo se platit kartou jen rupiemi, tak šel Martin mezitím měnit peníze a přišel asi s 5 miliony v tašce :-) Koupili jsme letenku z Manada do Makassaru (Ujung Pandang) na 27.6. ve 14:45-16:20, let JT777 se společností Lion Air za cenu 689,000 Rp. Garuda měla pouze business class za 2 miliony a společnost Merpati, se kterou jsme chtěli letět 26.6. v 17:35 měla vyprodáno. Dále jsme koupili letenku z Makassaru do Denpasaru na 3.7. v 16:30 s národní leteckou společností Garuda Indonesia,let č. GA621 za 1,004,000 RP. V 9 hodin letí ještě Lion Air za 869,000 Rp a ve 12:10 Batavia za 707,000 Rp, ale tyto časy nám nevyhovovaly kvůli předcházejícímu letu z Rantepaa do Makassaru, který jsme plánovali, i když jsme ho ještě neměli koupený. Ještě jsme chtěli letenky z Ende na ostrově Flores do Surabaya na ostrově Jáva, ale celý měsíc červenec údajně nelítají a lístky na společnost Pelita Air se zde nedaly koupit. Nechali jsme tady 2,3 miliony a šli jsme.
  
Cestou v supermarketu kupujeme na cestu na ostrov tři 1,5 litrové vody za 4,000 Rp, nějaké oplatky a pečivo. Ve 13 hodin máme check out v hotelu. Jdeme do přístavu zajistit si loď na ostrov Pulau Bunaken. Denně kromě neděle jezdí mezi 14-15 hodinou z přístaviště za tržištěm Pasar Bersehati public boat na ostrov Bunaken. Plavba trvá hodinu a cena je 25,000 Rp. Zpět z Bunakenu jezdí v 8 hodin ráno. Další možností jsou charterové lodě, kterou si najmete a jede ihned, nemusíte čekat na veřejnou loď. Chtějí 250,000 Rp, ale cena se dá usmlouvat na 150-200,000 Rp za loď. Původně jsme nechtěli, ale než čekat do 15 hodin jsme se rozhodli pro charter. Začali nás přemlouvat. Ubytování jsme na ostrově taky žádné zajištěné neměli. Začali nám dohazovat i ubytování, s tím, že nás tam zavezou a část cesty jim uhradí majitel ubytovny. Zavolalii majiteli do Lorenso´s Homestay (Lorenso 2) a dali nám ho k telefonu. Po telefonu jsme si domluvili ubytování s tím, že majitel mu zaplatí za loď 100,000 Rp a my 150,000 Rp. Tak jsme na to přistoupili. Naložili jsme bágly a vypluli jsme. Plavba na ostrov malou lodí trvala hodinu.
 
Přistáli jsme u pláže Pantai Pangalisang na východním pobřeží ostrova. Zrovna byl odliv, takže loď nemohla až ke břehu, takže jsme dobrých 500 metrů museli dojít po svých s báglama na zádech v plytkém moři mezi hvězdicemi, odkrytými korály, proplést se mezi mangrovy až jsme došli k ubytování. Řeknu Vám příjezd nic moc. Kde je to krásné moře o kterém všichni tak básní? Když jsme se vzpamatovali z prvotního šoku, přišla, jestli to byla majitelka nevím, milá paní, která nás ubytovala. Ubytováváme se ve středisku Lorenso´s Homestay - Lorenso 2. Je to velmi příjemné zařízení v zahradě uprostřed krásných palem hned u moře, s dobrou stravou a milými lidmi. Bereme si samostatnou chatku za 175,000 Rp / os / den vč. 3 jídel denně na 3 noci, celkem tedy za 1,050,000 Rp. Mají i levěnjší v takovém společném domě za 100,000 Rp bez koupelny a za 150 s koupelnou. 
  
Hnedka dostáváme i oběd, což je milé uvítání. Je tady taková otevřená jídelna, kde se všichni scházíme. K obědu je rýže, pálivé nudle, ryby, k dispozici je čaj, voda celý den a káva. Snídaně jsou v 7 hodin, oběd ve 13 a večeře od 19 hodin. Kuchařky vždycky přijdou, navaří a jdou pryč. Jsou to strašně milé paní. Naše chatka je z bambusu s terasou, s větrákem, má 2 ložnice, moskytiéru nad postelí. Koupelna je trochu slabší, je tady sprcha se studenou vodou, záchod. Elektřina je denně jen od 17 hodin do 6 hodin do rána.
  
Vedle nás bydlí v chatce starší paní z Londýna, jmenuje se Sue O´Farrell, je tady už 14 dní, šnorchluje a fotí podmořský svět. Slíbila mi poslat fotky na DVD až se vrátí domů. Opravdu je poslala. V Indonésii žila na různých místech 30 let.
Ostrov Pulau Bunaken se nachází ve vyhlášené Bunakenské mořské rezervaci 8 kilometrů od Manada. Je to malý ostrov, napříč celým ostrovem vede cestička, auta tady nejezdí pouze motorky. Bunaken-Manado Tua National Marine Park je jedna z nejkvalitnější potápěčských lokalit světa, 200 km nad rovníkme o rozloze 75 km čtverečních. Tvoří je 4 největší ostrovy Bunaken, Siladen, Manado Tua a Montehage. Za pobyt v rezervaci se platí vstupné, které se neustále zvyšuje a zvyšovat se údajně bude. Je jedno jestli se potápíte nebo ne. Prostě za pobyt se platí buď za den 50,000 Rp nebo 150,000 Rp na celý rok. Platí se buď instruktorovi potápění, v hotelu nebo přímo v jedné ze dvou kanceláří parku na Bunakenu. Dostanete potvrzení o zaplacení a takovou placku na připevnění (něco jak odznak), kterou musíte mít neustále u sebe, na ostrově i na moři, kdyby Vás někdo kontroloval. Po nás to ze začátku nikdo nechtěl, až když jsme se šli potápět tak jsme to museli zaplatit, koupili jsme si to na celý rok, což nás vyšlo stejně jako na 3 dny, ale můžeme se zde v průběhu roku kdykoliv vrátit.
  
Hlavní důvod proč jsme na ostrov přijeli je potápění. Na výběr je spousta potápěčských center. Majitelka nám na odpoledne domluvila schůzku s divemastry z báze Bunaken Kuskus Resort (Ocean Star). Mají základnukousek od našeho ubytování. Přišli za námi, probrali jsme základní informace, řekli jsme jim, že jsme se ještě v moři nikdy nepotápěli, že mám čerstvě absolvovaný potápěčský kurz. Na druhý den dopoledne jsme si domluvili 2 ponory z lodi za cenu 45 eur (650,000 Rp). V ceně je kompletní výstroj, 12l láhve, voda n apití, ovoce. Jdeme s nimi na bázi si vyzkoušet výstroj a připravit na zítřejší den. Kupodivu je slušná, není nijak opotřebovaná. Při potápění v Indonésii varují před špatným stavem výstroje a je třeba si ji vždy pořádně zkontrolovat. Potom jsme se vrátili k nám na pláž a jdeme šnorchlovat. Tzv. Home reef, neboli domácí útes, který se nachází před naším ubytováním u pláže Pantai Pangalisang se jmenuje Bunaken Timur I a Bunaken Timur II. Je to jedna z nejkrásnějších lokalit hlavně pro šnorchlaře, ale i pro potápěče na Bunakenu. Korálové stěny jsou blízko břehu a ta pestrost života pod vodou a ty nádherné korály, až mi zrak přechází. Jen se muselo díky odlivu zase dojít těch 500 metrů. Příště už jsem šel raději v sandálech. Protože to není moc příjemné šlapat po korálech a mangrovových kořenech. Mangrovníky lemují celé východní pobřeží ostrova. Timur I je stěna porostlá korály a obrovskými gorgoniemi. Občas silný proud proměnlivého směru je střídán místy bez proudění. Začíná pršet a spustila se teda pěkná průtrž. Vrátili jsme se na pokoj, něco málo jsme vyprali. Večer přichází příliv, který mangrovy úplně zatopí a voda dosahuje až ke břehu.
  
Večer si dáváme čaj. Místní kuchařky se chlubí svým jídlem co navařily, dokonce se nechávají hrdě i vyfotit. Poskytují nám základní lekci indonéštiny. U společné večeře se nás potkává 6. Konečně poznáváme i další obyvatele resortu, se kterými se pak pravidelně potkáváme během dne. Je tu jeden manželský pár z Německa, kteří jsou na cestách už 14 měsíců, Fabio, Ital který pobývá v Indonésii už 3 roky a docela ovládá i indonéštinu, angličanka Sue a my. Povídáme si dlouho do večera o zážitcích z cest. Bylo to velice příjemné. Na večeři je pálivé rybí saté (malé sardinky na grilu), rýže, nějaké zeleninové placičky smažené, vajíčka vařená na tvrdo v kokosové omáčce a zelenina fuka fuka v kokosové omáčce.
  
Celý den byl velice příjemný a už se těším na další.

25.6.2009 - ostrov Bunaken, potápění

Ráno prší, ale už v 7 hodin leze slunce. Počasí jako v tropech. Moře je až u břehu. Na snídani máme dvě palačinky, marmeládu, ananas, banán. Na 9 hodin máme domluvené potápění v Ocean Star - Bunaken Kuskus Resort. Jsme tam o hodinu dříve, protože už na letišti jsem nastavil špatně hodinky :-) A zjistil jsem to až tady po 3 dnech. Ale jak vidět, nic se nestalo. Prostě Asie. Cena za 2 dopolední ponory z lodě vč. kompletní výstroje, vody, čaje, oplatků a banánů na lodi je 45 eur nebo 650,000 Rp. Nechtěli po nás ani vidět potápěčský průkaz. Všechny věci na loď nakládají oni, o nic se nestaráme.
 
Na lodi jsme 3 potápěči, my dva a jeden amík, 2 divemastři a 3 jako doprovod a pomocná síla. Máme v plánu lokality Lekuan I a III nedaleko pláže Lekuan na JZ cípu ostrova Bunaken. Obě lokality jsou vhodné pro denní i noční ponory, čistá voda, mírný proud, vididtelnost do 30 m, použitelná hloubka do 30 m. Plujeme na lokalitu Lekuan 3. Celou výstroj připravili a pomohli nám s nastrojením. My jsme s Martinem měli jednoho divemastra a američan druhého. V 10 hodin jsme skočili do průzračné, křišťálové vody, viditelnost byla 30 metrů a teplota vody 28°C. Měli jsme na sobě pouze krátké shorty.
   
Byl to náš první ponor v moři po těch bažincích co jsou u nás a jedním slovem nádhera. Moc jsem si to sice neužil, protože jsem se hodně soustředil na dýchání, techniku, řízení vztlakuu apod. Vzduch jsme vydýchali za 34 minut a museli jsme bohužel nahoru. Zahlédli jsem velkou murénu, barakudy, krevetky, nahožábré plže. Bunaken je proslulý makroživotem. Podrobnosti ponoru najdete zde.
Přesunuli jsme se lodí o kousek vedle na lokalitu Lekuan 1. Měli jsme pauzu na lodi. Mezitím jsem chvíli šnorchloval. V 11:30 jsme se zanořili podruhé, to už bylo lepší a tak jsme pod vodou vydrželi už 46 minut. Už jsem věděl jak na to. Výhodou bylo, že jsme měli divemastra sami pro sebe. Neustále nás sledoval a ukazovátkem nás upozorňoval, co kde můžeme vidět. Byly to různí dorbní živočichové, nahožábří plži, kterých by jsme si ani nevšimli. Na začátku ponoru jsme viděli želvu karetu obrovskou spící v jeskyni, která vypadala jako kámen. Pak jsme viděli ještě jednu, která se zrovna krmila. Měli jsme štěstí na pyskouna obrovského "Napoleon fish", čtverzubce (Pufferfish), perutýny (Lionfish), drobné krevetky, ostenec běloskvrnný (Clown Triggerfish) a další druh ostence, krásně zbarvený Picasso Triggerfish, mořskou okurku a mnoho dalších. Podrobnosti ponoru najdete zde.

Vracíme se na oběd, který nám přišel vhod. Máme rýži, vaječnou omeletu, zeleninové karbenátky a nějaký pálivý salát. Odpoledne jsme se vydali šnorchlovat na home reef, ale než jsme vlezli do moře tak začalo pršet. Chvíli jsme tam vydrželi, ale pak jsem šli z vody ven. Odpočívali jsme na terase před chatkou, četli si, prostě pohodička v ráji. K večeři nám přichystali výbornou, ale hodně pálivou rybu, rýži, nudle a zeleninu. Pak nás někdo upozornil na hada, který se objevil u kuchyně. Tak všichni ho chtěli vidět. My jsme ho nějak nezahlédli a ani po tom netoužím. Nevím, jestli byl jedovatý, ale i tak jsem měl postaráno o bezesnou noc.

26.6.2009 - ostrov Bunaken

U snídaně si objednáváme přes paní domácí na další den ráno na 7:30 odvoz motorkou do přístavu ve vesnici Bunaken na druhém konci ostrova. Odtud vyplouvá denně v 8 hodin ráno loď do Manada. Cena za odvoz motorkou je 10,000 Rp / osobu. Jdeme si do potápěčského centra vyzvednout potvrzení o zaplacení poplatku za vstup do parku a odznak, který by jsme měli mít stále u sebe. Vracíme se k hotelu a jdeme šnorchlovat. Pak jsme se vydali prozkoumat vnitrozemí ostrova. Vydáváme se napříč ostrovem na druhou stranu na pláž Pantai Liang na západě ostrova. Pláž Liang je nejpopulárnější, ale je tady mnohem více lidí a množství budov než u nás. U nás je takový klid. Není tu tolik stromů a mangrovů a asi sto metrů od břehu je snad nejlepší korálový útes na celém Bunakenu. Skrz ostrov vede úzká cesta pralesem, samé palmy, banány, potkáváme chlápka s mačetou za pasem, pasoucí se buvoly.
      
Přicházíme až k místní škole, asi uprostřed ostrova. Děti jsou zvědavé, asi moc turistů tady nezavítá. Dvě holčičky, které si opodál malují mě učí počítat indonésky do deseti.
 
Všichni lidé jsou hodně milí. Na ostrově neexistuje automobilová doprava, pouze motorky. Cestou zpátky začíná pršet a prší téměř nepřetržitě až do večera. Na chvíli se schováváme pod jeden přístřešek, ale déšť neustává, tak nám nezbývá nic jiného než to dojít v dešti. To by jsme mohli čekat taky bůh ví jak dlouho. Na pokoji balíme bágly a sušíme věci, i když v tom dešti to špatně schne ať už venku nebo uvnitř chatky. Na oběd jsou dva druhy ryb, opět výborné, a to já ryby moc nemusím hlavně kvůli kostem, rýže, salát, a karbenátky jako obvykle. Jídlo je tady opravdu výborné. Servírují to na společných mísách a každý si nabírá na talíř na co má chuť. K obědu nám hrály a zpívaly tři místní děvčata. Zpěv připomíná spíš Polynésii a hráli na podomácku vyrobené hudební nástroje. Celé odpoledne prší, tak není moc co dělat. Zdržujeme se u chatky, čteme si. Už se těším na večeři. Servírují opět výbornou rybu, malé rybky jako sardinky v kokosové omáčce, rýži, salát a drobné hranolky. Přes noc "dosušujeme" u větráku věci. Všechno je tady pořád vlhké.

27.6.2009 - plavba z Bunakenu do Manada, přelet do Makassaru

Po tradiční palačinkové snídani přijíždí v 7:30 na motorkách 4 borci, kteří nás vezou do přístavu do vesnice Bunaken Village (10,000 Rp / os). Public boat (veřejná loď) vyplouvá jednou denně v 8 hodin. Postupně se naloďujeme. Je to taková malá kocábka plná lidí, kromě toho tady přepravují slepice, prase a dokonce i motorku. No potěš koště. V Indonésii má všechno čas, takže zpoždění není žádnou vyjímkou. Vyplouváme v 8:30. Plavba do Manada trvá 1 hodinu. Místní ženy hrají domino. Cena za loď je 25,000 Rp za osobu.
  
V Manadu sháním nové sandály, jelikož ty co mám už jsou prodřené a dělají mi puchýře a to je teprve začátek dovolené. Kupuji si u Bati za 139,900 Rp. Baťovské ceny jsou i v Indonésii. Zato kvalita už tak dobrá není. Sandály co jsem kouil u nás u Vietnamců mi vždycky vydržely podstatně déle. Děláme drobný nákup v supermarketu. 6 balíčků papírových kapesníků 4,900 Rp, pivo 8,900 Rp, džus 3,300 Rp, cakes 3,650 Rp, sprej 11,000 Rp a 4 malé croissany 2,000 Rp, celkem za 43,000 Rp. V trafice kupujeme na zkoušku indonéské cigarety Sampoerna s příchutí hřebíčku, 16 ks za 9,950 Rp a Djarum Super 16 ks za 10,700 Rk a k tomu za 2,000 Rp zapalovač. Na oběd si dáváme 2 palačinky se sýrem a s čokoládou, každá za 3,000 Rp. Čeká nás cesta na letiště. Jelikož máme čas, nebere si taxi ale jedeme microletem (minibus) nejdříve z centra na autobusové stanoviště Terminal Paal Dua za 2,000 Rp a tady přestupujeme na další na letiště Sam Ratulangi za 5,000 Rp, jelikož díky batohům každý zabíráme dvě místa. Taxi na letiště stojí 85,000 Rp, takže jsme hodně ušetřili. Vysadil nás kousek od vstupu na letiště. Je to malé letiště.
 
Odbavujeme zavazadla, platíme domácí odletovou taxu pro vnitrostátní lety, která je 30,000 Rp (mezinárodní je 100,000 Rp). Letíme se společností Lion Air, let JT 777 ve 14:45 do Makassaru (Ujung Pandang). Letenka stála 689,000 Rp. Letadlo má 45 minut zpoždění. V letadle žádné jídlo ani pití nedostáváme. Let trvá 1:35 a místo plánovaných 16:20 přistáváme v 17:05. Přistáváme na novém terminálu letiště Bandara Hasanuddin (Sultan Hasanuddin International Airport), který je otevřený teprve 6 měsíců. Je postavený vedle starého terminálu, ale ten už svou kapacitou byl nevyhovující. Letiště leží 25 km SV od centra města. Je to moderní pěkná stavba.

Odchytává nás místní průvodce a nabízí pomoc - výlet do země Toradžů. Tam se chceme podívat sami. Nakonec si přes něj jen rezervujeme letadlo na zpáteční cestu z Rantetayo do Makassaru na pátek 3.7. Je to malé letadlo pro cca 20 osob, létá podle počasí a jen 2x týdně v úterý a v pátek. Chtěli jsme si letenky koupit po příletu na letišti u společnosti Aviastar, ale žádnou přepážku jsme nenašli. Někam telefonuje a že prý to je domluvené a až budeme v Rantepao máme vyhledat nějakého chlápka, který se jmenuje Very, dal nám na něj telefonní číslo a máme se s ním zkontaktovat a on že nám přinese letenky a jemu to zaplatíme. Tak uvidíme. Moc tomu nevěřím. Ale kupodivu tady všechno tak nějak funguje.
Z letiště se dá dostat do města samozřejmě taxíkem (cca 100,000 Rp) nebo levněji mikrobusy. Mikrobusy, jinde zvané bemo, se tady říká pete-pete. Ty jezdí do centra města na Makassar Mall-Pasar Sentral. Z letiště je třeba jít 500 metrů k hlavní silnici. Ale jezdí údajně jen od 6:30 do 18:30. Nakonec nám stejný chlápek co nám zajistil letenky nabídl, že nás do města za 100,000 Rp zaveze. Cestou jsme to vzali přes autobusové nádraží Litha Bus Terminal (BAT, vyslovuje se beate), které se nachází na předměstí u cesty na letiště. Pomáhá nám koupit jízdenky na autobus na další den večer na 21:00 do Rantepaa. Doporučuje nám právě společnost LITHA. Cena za klimatizovaný autobus je 80,000 Rp. Pak ještě jezdí ve 22 hodin jeden autobus za 100,000 Rp. Je to dobrá společnost,ale jsou prý i levnější a lepší, třeba Liman Express. Cesta trvá přibližně 8 hodin, je to 320 km.
Odtud nás zavezl do centra k Losmen Semeru, kde nocleh stojí 80,000 Rp, ale měli plno. Další byl hotel Legend, ale ten byl příšerný a za 125,000 Rp. Nakonec jsme si našli hotel vedle Tiara Sari Hotel na ulici Jl. Bali 40, kousek od pevnosti Rotterdam, v centru města. Cena je 145,000 Rp za pokoj včetně snídaně. Je to čistý hotel, pokoj s klimatizací, televizí, koupelnou s teplou vodou, klasické WC. Tel. 0411-3655181 (2). Jdeme se ještě projít a koupit si něco k jídlu. Na pobřežní promenádě naproti pevnosti Fort Rotterdam jsou večerní stánky na ulici Jl Ujung Pandang. Stánky jsou v provozu pouze večer, mají tady hodně nízké ceny, ale jsou tady pouze stánky s rybami a mořskými plody. Na pobřežní promenádě Pantai Losari se na ulici Jl Penghibur opět nachází spousta mobilních vozíků (kaki lima) s rybami, smaženou rýží, nudlemi, ale je tady plno lidí. Nazývají to "nejdelší stůl na světě"Nakonec jsme si sedli v jednom bufetu, kde nám přinesli papír s nabídkou jídel, kde si zakřížkujete co si dáte. Na zdech naštěstí visí obrázky jídel, protože všechno je psané poue indonésky. Dal jsem si nudlovou polévku s knedlíčky Bakso a Martin rýži, kuře, které bylo pečené i s kůží a nějaká zelenina - Nasi Ayam, pivo Bintang v plechovce 13,000 Rp. Ve stánku na ulici si ještě kupuju 5 kousků kuřecího saté na špilkách s arašídovou omáčkou, ale je to i skůží (5,000 Rp).

V hotelu Golden Makassar na nábřeží, kde má být podle průvodce sídlo letecké společnosti Pelita Air, kde si chceme koupit letenky, zjišťujeme, že tato společnost už neexistuje. Vracíme se na hotel.

28.6.2009 - Makassar, přesun do Rantepaa

V hotelu si dáváme snídani. Mile mě překvapila. Byla formou švédských stolů. Na výběr byly smažené nudle, červená rýže, vaječná omeleta, asi vepřové maso a játra na drobné kostičky, pražená cibule, toasty, marmeláda, čaj, káva.
Dneska máme celý den čas na prohlídku města, protože autobus do Rantepaa nám jede až v 9 večer.
Makassar (nedávno přejmenovaný zpátky z Ujung Pandang) je hlavní město ostrova Sulawesi a nachází se v provincii Sulawesi Selatan (jižní Sulawesi) v JZ cípu ostrova. Jižní poloostrov je odedávna domovem proslulých bojovníků Bugisů. Bugisové jsou muslimové a to je jeden z důvodu sporů  s jejich sousedy Toradži, kteří se díky nepřístupným horám, kde žijí dokázali ubránit všem pokusům o obrácení na víru. Město samo o sobě není nijak příliš zajímavé a není důvod se tady dlouho zdržovat. Většina lidí míří buď na jih na pláže a ostrovy a nebo naopak na sever do hor k Toradžům, což máme v plánu i my.
Nejdříve jsme se vydali asi k nejznámnější památce ve městě k pevnosti Fort Rotterdam (Benteng Ujung Pandang). Chtějí sice vstupné formou daru, ale nemusíte nic platit. Pevnost je památkou na koloniální éru. Původní opevění zde stálo už v roce 1545 a první pevnost se jmenovala Jum Pandan, od toho byl pak odvozen název Ujung Pandang. V roce 1667 ji převzali Holanďané a přestavěli. Nazvali ji Fort Rotterdam. Celý komplex je dneska krásně zrekonstruován. Nejnápadnější jsou mohutné hradby s rohovými věžemi odkud je krásný výhled na celou pevnost a na moře. Přidávají se k nám studentky, které se chtějí s námi vyfotit a jejich učitel, který se jmenuje Lala, je to muslim. Sneslo nám ho samo nebe. Jeden z jeho studentů se s námi dává do řeči. Mají za úkol oslovat cizince, aby si procvičili angličtinu.
 
Lala je zde vysoce vážený, údajně nějaký potomek královského rodu nebo co. Zve nás na kávu. Dlouho si s ním povídáme. Kdyý zjistí, že plánujeme cestu do země Toradžů, dává nám spoustu užitečných rad. Jelikož tam dlouho žil, píše nám doporučení do jednoho hotelu Rantepao Lodge, kde když to předložíme, dostaneme VIP pokoj za cenu 150,000 Rp (normálně prý stojí 40 USD / noc). Současně je prosí, aby nás mile přijali, aby nám pomohli se zajištěním motorky a pokud budeme potřebovat průvodce, aby nám dali staršího průvodce Josepha. Bylo to od něj velice milé. Přiděluje nám jednoho ze svých studentů, který nás provedl celým areálem pevnosti s výkladem v angličtině. To byla výhoda, protože veškeré popisky u exponátů byly v indonéštině. Nejstarší dochovanou stavbou v pevnosti je dům holandského velitele Speelmana, ve kterém se nachází část expozice muzea Museum Negeri La Galigo. Druhá část muzea se nachází u kostela na jižní straně nádvoří. Vstup do obou muzeí je 3,000 Rp. Mezi exponáty jsou misky na rýži z Tana Toraja, kuchyňské náčiní, hudební nástroje, ukázky textilních technik, zemědělských, oděvy z různých částí země, ukázky domorodých lodí prahu a mnoho dalších. Bylo to zajímavé.

Kupujeme si 2 malé vody za 3,000 Rp. Potom nám Lala domlouvá rikšu (becak), které stojí před pevností, aby si něco vydělali. Chceme se jet podívat do přístavu Paotere, který je severně od města. Když se ho ptám na cenu, kolik mu mám dát tak mi říkal minimum 25,000 Rp, ale zapoměl mi říct za jaké časové období. Becak je v podstatě kolo rikša, kdy sedíme ve předu v takovém vozíku a on za mnou šlape na kole. Bereme si každý svou rikšu.
 
Cestou se zastavujeme v hotelu, protože je check out. Batožiny si necháváme na recepci.  Za vstup do přístavu Paotere se platí 500 Rp. Rikša nás čeká, než si přístav projdeme. V přístavu si prohlížíme tradiční bugijské škunery, lodě prahu s mohutnou přídí, které dosud jezdí s nákladem po celé Indonésii. Pohled na mumraj v přístavu je zajímavou podívanou, kotví tu spousta lodí, na které neustále nakládají hromady žoků, beden, kontejnerů. Na jednu loď nakládájí z auta velké kusy ledu pro chlazení ryb. Bugisové jsou vyhlášení mořeplavci a v minulosti byli i obávanými námořními lupiči. Děti se tady koupají v moři a předvádí se před námi jak skáčou ze skály do moře.
      
Potom nás zavezl na rybí trh, kde si můžete koupit libovolné druhy ryb. Na zemi tady leží vedle rejnoků, žraloků množství ryb. Taky si jednu kupuje domů za 50,000 Rp a na kole ji přichytil na nosič. Takže cestou z ní kape voda. No jestli se mu v tom horku neskazí, to teda nevím. Máme možnost nahlédnout i do primitivní výrobny ledových kvádrů na mražení ryb.
 
      
Zastavujeme se v přístavní čtvrti na oběd v jedné restauraci. Je tady úplně narváno místními, tak tady snad budou dobře vařit. Venku připravují na grilu čerstvé ryby a různé mořské plody. Objednáváme si 5 kousků krevet (12,000 Rp) a část ryby na grilu (12,000 Rp), k tomu 2 x rýži (6,000 Rp) a navíc donesli na stůl nějakou polévku, mátu, arašídovou omáčku, chilli, citrony, mango a vodu (ne na pití, ale na omytí rukou), k tomu si kupujeme malou minerálku za 4,000 Rp, jejich rozlívanou vodu nemáme odvahu pít a ledový čaj za 6,000 Rp. U stolu s námi sedí místní a mají docela srandu z toho jak nevíme co s čím jíst. Platí se u pokladny při odchodu z restaurace.
 
Potom ještě chceme zastavit v supermarketu, ale neumí anglicky, tak to špatně pochopil a zavezl nás do supermarketu s nářadím. Až mu jeden místní přeložil že chceme do Carrefouru. Tady kupujeme 2 velké vody, 2 ledové čaje, jabka, nějaké krekry a sladké housky, celkem za 26,200 Rp. Necháváme se dovézt k hotelu, kde nastává šok při placení. Dáváme mu za oba 60,000 Rp a on, že chce 300,000 Rp za každého, že s námi strávil 4 hodiny (což je pravda) a že normální cena za hodinu becaku je 50,000 Rp. Snažíme se mu vysvětlit, že Lala nám říkal cenu 25,000 Rp/os. Pak snižuje na 200 tis, ale i tak mu to odmítáme dát a trváme na tom, aby nás zavezl do pevnosti za Lalou ať se to vysvětlí. Lala to s ním indonésky dořešil, nadal mu, to bylo vidět, nakonec dostal 100,000 Rp každý z becaků a že nic navíc jim nemáme dávat. Máme ještě čas, tak jsme si zase sedli s Lalou. Ten v pevnosti asi tráví většinu dne, hraje šachy a věnuje se studentům. Kupuji si pomerančový džus za 7,000 Rp. Nabízí nám, ale nevnucuje, průvodce Toraju do Rantepaa za cenu 20 eur / 2 os / den, s tím, že si z toho platí dopravu, ubytování, jídlo,... My si platíme navíc ubytování a jídlo sami. Že tam budeme mít jedne nocleh v jeho rodině. Ale odmítáme. Motorka s řidičem stojí 100,000 Rp na den, pronájem auta z Rantepaa do Makassaru 400,000 Rp / den (řidič si vše platí sám), cestou nocleh v plovoucí vesnici Sengkang na jezeře Danau Tempea pak další den zastávka u vodopádu Bantimurung, asi 25 km od letiště v Makassaru. Vypráví nám, že za vstup do vesnic v zemi Torajů se platí 10,000 Rp, jako vhodné dárky na pohřební slavnosti jsou cigarety, sešity a propisky. Je lépe mít černé oblečení a delší kalhoty než kraťasy. Územi Toradžů je v horách, takže je zde chladněji, mlhy, krátké deště. Když dopoledne neprší, tak druhý den ráno je mlha. Řidiči v autobusu máme říct, aby nám zastavil u Rantepao Lodge. Loučíme se s Lalou, děkujeme za užitečné rady a vracíme se na hotel.Na recepci ještě nabíjím baterky do foťáku. Od hotelu si bereme taxi (s taxametrem - argo meter) na autobusový terminál BAT (Litha Company). Dělá to 30,000 Rp (350 Rp/100 m, tzn. 7 Kč / km). To je 3x levnější než u nás. Autobusů odjíždí do Rantepaa více, dva jedou ve 20 hod, pak další dva ve 21 hod a poslední ve 22 hod. Venku se ještě přioblíkáme, protože v autobuse může být zima z klimatizace. Sedadla jsou v autobuse polohovatelná s podpěrkami pod nohy. Vyjíždíme stejně až ve 21:20 (indonéský čas). Pomalu jsme se ani nerozjeli a už zastavujeme na dalším autobusovém terminálu, kde se do autobusu nahrnuli prodejci se vším možným (jabka, pití). Kupuji si hotové jídlo - rýže, nudle, maso na kostičky a vajíčko za 7,000 Rp. Málem autobus odjel i s prodejci, kteří nestihli vystoupit. Za 10 minut další zastávka v obchodě s pečivem. Mají tady hlavně sladké pečivo a 4 druhy slaného plněné zeleninou. Bereme z každého jeden kus (4,000 R). Není to nic moc. Cestou jsou asi další 3 zastávky. Trasa je dlouhá 320 Km. Do Rantepaa přijíždíme v 6:20 ráno. Takže nám cesta zabrala 9 hodin. Část cesty jsme prospali. Cestou každému zastavuje kde si kdo řekne.

29.6.2009 - Rantepao, Buvolí trh, pohřební obřad Torajů

V 6:20 přijíždíme do Rantepaa. Autobus nám zastavuje u Rantepao Lodge, které je 2 km od centra města. U autobusu už nás čeká recepční. Říkám kdo nás posílá, dáváme ji přečíst dopis od Laly. Dostáváme skutečně VIP pokoj za cenu 150,000 Rp v klasickém toradžském domě tongkonan. Ubytování jsme si zajistili na 4 noci. Máme velký pokoj, TV, v koupelně vanu, teplou vodu, ručníky. V ceně je zahrnuta i snídaně. Hned ráno dostáváme místní dobrou kávu, která se pěstuje v této oblasti, toasty a marmeládu. Celý komplex se nachází v krásném prostředí uprostřed rýžových polí, je tady recepce, velká otevřená jídelna a dokonce venkovní bazén. Normální cena za tento deluxe pokoj je 35 eur za noc se snídaní (525,000 Rp). Standardní pokoj je za 25 eur (375,000 Rp). Hotel se nachází na ul Jl. Pao Rura, tel. 0423-23717, mobil Shely 081342380002 nebo 081355756993 a email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .
       
Zavolali nám místního průvodce "Josepha", kterého nám doporučil Lala. Jmenuje se Yoseph Nasaret a je to senior guide. Bohužel má již na 2 dny smluvené jiné turisty, a tak nám domlouvá jiného průvodce Daniela. Říká nám , že máme štěstí, protože zrovna dnes se koná velký trh buvolů a prasat, který se koná jednou za 6 dní a ve vesnici Madandan začíná velká pohřební slavnost, která trvá 4 dny. Cena za dopravu - auto, benzín, řidič, poplatek za parkovné je 300,000 Rp na den. Cena se nám zdá hodně vysoká. Nakonec volíme veřejnou dopravu, dárek na pohřeb za 150,000 Rp, který zajistí průvodce, poplatek za vstup na trh buvolů 10,000 Rp + průvodce 250,000 Rp. S městskou dopravou se dostáváme na cenu 55 USD pro dva na den, tj. 522,500 Rp. Kdyby to bylo s jejich dopravou autem tak by byla cena 76 USD / den. Na pohřební slavnost je lepší mít sebou místního průvodce, který zná místní zvyklosti.

Země Torajů (Tana Toraja neboli Tator) je vysoko položená horská oblast s krásnou přírodou a fascinující kulturou. I když se Torajové navenek hlásí ke křesťanství,nedílnou součást jejich života tvoří původní animistická víra aluk. Torajové jsou proslulí bojovníci, kteří ovládají foukačky a v minulosti byli i zdatnými lovci lebek. Typické pro tuto krajinu jsou tradičními domy se střechami připomínajícími buvolí rohy - tongkonany, rýžové sýpky, vodní buvoli, rýžová terasovitá pole.
   
Hlavním městem oblasti je Makale,ovšem největším je Rantepao. V této nadmořské výšce počítejte s výkyvy teplot, kdy přes den je horko  a v noci zima. Docela často tady prší. Například na počátku července v Tana Toraja v Rantepau začíná pršet s téměř dokonalou přesností ve tři hodiny odpoledne a to velice intenzivně. Přestává kolem půl sedmé. Opět začíná v osm a s různou intenzitou prší až do rána, do rozednění. Vyjímky jsou tak 1 - 2x týdně.
Zajimavé stránky ze země Torajů včetně videí najdete zde. Odkaz na mapu.
  
Jelikož jsme spořiví, jedeme s našim průvodcem Danielem bemem (minibus) do vesnice Bolu. Vesnice se nachází 2 km SV od Rantepaa. U nádraží Terminal Bolu se nachází hlavní rantepaoské tržiště, největší v celém regionu. Procházíme kolem stánků se zelinou, kořením, drůběží, rybami, ovocem. Za 10,000 Rp ochutnávám palmové víno zvané Balok (tuak). Podává se napěněné v dutých bambusových stvolech a chutí připomíná náš burčák. Obsahuje asi 8% alkoholu.
   
Ovšem hlavní důvod proč jsme sem přijeli je velký trh s dobytkem Pasar Bolu - livestock market, který se koná jednou za 6 dní. Vstupné pro turisty je 10,000 Rp. Jedná se o trh s vodními buvoly a prasaty. Převážná většina buvolů a prasat se kupuje pro účely pohřebních slavností jako dary vesnici, kde pohřeb probíhá. Není to nic pro slabé nátury. Všude kvíkají prasata, jak je svazují a nakládají na korby aut a odvážejí. Taková zvířata nejsou vůbec levná, střední buvol jak nám vysvětluje průvodce stojí několik milionů rupií, cenu zvyšuje jeho velikost, tučnost, barva, dobré rohy a hlavně hrb. Proto jsou vidět buvolu přivázání a vytahování nahoru, aby měli ten hrb co největší a tím pádem měli vyšší cenu. Na trhu můžete nakoupit i kohouty. Místní je důkladně prohlíží jestli jsou vhodné na kohoutí zápasy.
       
Odsud se bemem přesouváme do vesnice Alang Alang, kde náš průvodce najímá 3 motorky s řidičem (ojek, mototaxi), které nás krásnou krajinou dovezou do vesnice Madandan, kde se koná první den pohřebních slavností, včetně průvodu, zabíjení buvolů a prasat. První den je asi pro turisty nejzajímavější. Celkem slavnost trvá 4 dny. Pohřební obřady jsou hlavní turistickou atrakcí. Uprostřed roku, na konci sklizně rýže, zhruba od června do září, kdy není na polích tolik práce, probíhá v Tana Toraja množství obřadů včetně pohřbů. Takže během letních měsíců je téměř 100% šance, že nějaký obřad uvidíte. Stačí se poptat ve městě nebo ve vesnicích. Výhodou toho že máme průvodce je, že zprostředkuje pozvání do vesnice kde se pohřeb koná. Když by jste šli sami, a chvíli postávali okolo, asi Vás taky někdo z vesnice za chvíli pozve. Protože čím více lidí  se slavnosti účastní, tím větší prestiž vesnice získá. Takže jim vůbec nevadí, že se tam prochází turisti. Právě naopak. Je ovšem nutné být vhodně oblečený, žádné kraťasy, nejlépe je černé oblečení, hlavně nesmíte mít na sobě nic červeného. No a pak je třeba přinést nějaký dárek. Za nás to zajistil průvodce. Většinou se dává velký balík cigaret, cukr, peníze, sešity + propisky. Výhodou průvodce bylo, že nám popisoval, co se právě odehrává. Blízcí příbuzní přinášejí jako dary prasata nebo buvoly. Vesměs se konají dva pohřby, jeden hned po smrti takový jednoduchý a druhý honosný po určité době až rodina našetří peníze, protože pohřby jsou tady hodně nákladnou záležitostí. Tzn. že mrtvý je nabalzamovaný a uložený ve vlastním domě, někdy i několik let, než rodina našetří dostatekj peněz a sezve všechny možné příbuzné. Po celou dobu se o mrtvého starají jako by byl živý, nosí mu jídlo apod. To jak velkolepý pohřeb bude záleží na postavení zesnulého. My jsme měli štěstí, protože pohřeb, kterého jsme se zúčastnili byl o to větší, že se jednalo o hodně bohaté lidi a probíhal vlastně dvojí obřad, protože se jednalo o pohřeb manželů. Nejdříve zemřel manžel a než se pohřeb uspořádal, tak během roku zemřela i jeho manželka. Hostů zde bylo asi 1000. Ceremonie se odehrává na zvláštním prostranství. Pro hosty se staví speciální hlediště (přístřešky) z bambusových konstrukcí a jsou určeny pouze pro tuto událost. Potom se zboří. Hlediště je rozděleno do očíslovaných sekcí a každá rodina, která přijde na pohřeb má určeno kde bude sedět a kde bude ubytována, protože pohřeb je rozdělený do několika dnů.
   
Při pohřbu je vlastně duše zemřelého provázena do toradžské říše duší. Pohřeb začíná tím, že přinesli oválné rakve z domu zemřelých, kde byly po celou dobu uloženy. Pozůstalí už moc ani netruchlí, berou to nyní jako oslavu, prý truchlí v okamžiku, kdy ten daný člověk zemře. Máme možnost vše pozorovat z bezprostřední blízkosti. Většina lidí je v černém, vnuci a vnučky zemřelého měli krásné barevné kroje a vítali hosty. Celý ceremoniál je komentovaný moderátorem a dokonce to někdo natáčel na videokameru. Potom rakve nějaký kněz pokřtil. Vše je doprovázeno modlitbami a zpěvy. Rakve jsou umístěny na speciální nosítka a opatřeny stuhami. Na rakvi ženy je stuha bílá, na rakvi muže červená.
  
Potom jsou zde speciální nosítka, na kterých jsou fotografie zesnulých a pod nimi sedí postavičky nazývané tau-tau. Jsou to vlastně podobizny mrtvých v životní velikosti, vytesané do dřeva a krásně oblečené. Skutečně vypadají jako živí. Tyto postavičky tau-tau se nakonec umísťují v místě hrobu. Buď jsou uloženy do skály, jeskyně nebo jsou takové speciální balkony, na kterých jsou posazeny nebo postaveny.

Na ploše jsou předvedena obětní zvířata, prasata přivázaná na bambusových tyčích a buvoli, které věnovali příbuzní. Následně probíhá obětování zvířat. Čím významnější mrtvý byl, tím více buvolů se musí obětovat. Pro obyčejného smrtelníka stačí 1 buvol, ovšem urození musí obětovat nejméně 24 zvířat a vysoce postavení příslušníci náčelníkovy rodiny jich musí přivést dokonce sto. A jak už jsem se zmiňoval, tak zvířata nejsou vůbec levná. Buvoli s ozdobenými rohy jsou přivázáni ke kůlům, kde jim obřadníci postupně podřežou krk. Krev zvířat se zachycuje do dutých bambusů a pak se používá při přípravě pokrmů. V jednom místě se vztyčují kůly s prapory podle počtů obětovaných buvolů. Na jednom kůlu je hlava, která symbolizuje toho, který rozděluje veškeré jídlo. Všude kolem je plno výkalů z buvolů, kteří se po....
   
Stejným způsobem se obětovávají prasata, že se jim podřeže hrdlo, pak je nad ohněm spaří, naporcují, stejně jako buvoly. Rozřezané maso se rozdělí mezi hosty, které si odnesou jako výslužku z pohřbu. Další část masa se vaří přímo tady ve velikých kotlích, něco jako vývar.
   
Potom se připravuje ještě pa´piong, kdy syrové maso z prasat a těch buvolů je nakrájené na kostičky a peče se nad ohněm v dutých bambusech a potom se to podává jako jídlo hostům. Hosté přichází postupně celý den. Přijíždí na korbách náklaďáků. Vždycky jsou uvítáni, přichází třeba skupina příslušníků celé jedné vesnice. Každá skupina v čele s urozenou ženou pěkně oblečenou přináší dary, palmové víno balok, prasata, buvoly, peníze. Každá vesnice se formálně představí, oznámí kolik přišlo lidí a jaké dary přinesly, aby bylo jasné jak velkému respektu se u nich nebožtík těší. Potom jsou někým z rodiny usazeny na příslušné místo v přístřešcích. Nás taky pozvala jedna členka rodiny, usadila nás do jedné sekce, kde už seděli další dvě turistky spolu s průvodcem Yosephem. Sedíme na podlaze na bambusových rohožích. Nejříve předávám v tašce te paní náš dárek, který jsme přinesli. Daniel za nás koupil kartony cigaret. Hned nám přináší pohoštění, pravou toradžskou kávu, čaj, vodu, mají napečené nějaké zákusky nebo spíš keksy. Ale bylo to dobré. Zeshora pozorujeme všechno to dění kolem. Je to strašně zajímavé. Asi po hodině nám přinesli rýži a k tomu právě ten pa´piong. Ochutnal jsem to, ale maso bylo hodně tučné. Potom začínají obřadní zpěvy ma´badong. Muži oblečeni v černém vytvoří kruh kolem buvola, který je přivázaný ke kůlu a za zpěvu se pomalu pohybují dokola. Kruh se pořád rozšiřuje a k tanečníkům se přidávají truchlící příbuzní. K tomu je hudebně doprovází ženy taky oblečené v černém, které bambusovými tyčemi mlátí rytmicky do nějaké nádoby což připomíná bubnování.
     
Potom začíná slavnostní průvod. Rakve se obřadně nesou za hlasitých projevů diváků přes prostranství až do vesnice a zpátky. Na začátku průvodu jsou slavnostně oblečení váleční tanečníci. Potom vedou nazdobené buvoly. Za nimi nesou nejdříve rakev ženy s bílou stuhou a za ní rakev muže s červenou stuhou. Současně nesou nosítka se soškami tau-tau. Hodně s nimi natřásají, aby si to jako oslavili. Potom nesou další nosítka celé přikrýté černou plachtou. Průvodce nám vysvětluje, že obě nosítka jsou pod tím prázdná, protože oba manželé zemřeli. Kdyby zemžel jen jeden, tak druhý z manželů by se nesl v těch nosítkách. Na konci jsou vedeni zase buvoli. Projdou takto až do vesnice a stejnou cestou se vrací a ukládají rakve na několik dní do speciálně postaveného přístřešku. Tady jsou uloženy do okamžiku, než jsou rakve pohřbeny.
        
Oslava většinou trvá 4 dny. Následující dny přichází další rodiny s prasaty, buvoly, probíhá obětování, jen už bez toho průvodu. Součástí obřadu jsou i buvolí zápasy, ale ty jsme neviděli, ty byly až následující den. Mrtví jsou většinou do hrobu dobře vybaveni. Jelikož to vedlo k vykrádání hrobů, něco jako v Egyptě, tak Torajové začali mrtvé skrývat v jeskyních nebo ve výklencích vytesaných do skalnaté přední stěny útesu. Rakve putují hluboko dovnitř a jsou uzavřeny dvířky. Když se tam rakve vkládají, postaví se bambusové lešení, které se následně zboří. Na přední stěně útesu jsou speciální balkony a na nich jsou vystaveny sošky tau-tau. Ty nejvýše postavené osoby se dočkají i vztyčení megalitu na posvátném místě nazývaném rante. Takovýchto míst je v okolí spousta a některé z nich jsme navštívili během následujících dní. Spousta rakví už je hodně starých, polorozpadlých, takže jsou v nich vidět zbytky kostí, lebky apod.
Asi kolem 16 hodiny se vracíme mikrobusem do hotelu. Cestou kupujeme 2 vody za 5,000 Rp. Bylo krásné počasí a tak jsme si zašli zaplavat do bazénu.

Potom jsem vyprali pár věcí a hráli karty. Předem jsme si v hotelové restauraci objednali na večeři pa´piong (jako byl na pohřbu), ale tentokrát z kuřecího masa se zeleninou vařené v bambusu s rýží. Připravuje se to 2 hodiny. Cena 38,500 Rp. Jako druhé jídlo jsme měli rybu s tradiční černou omáčkou a rýží za 34,000 Rp. K tomu velké pivo 28,500 Rp + 21% daň a celkem to bylo 122,500 Rp.

Na druhý den jsme si na recepci objednali motorku (automat) za 100,000 Rp / den s plnou nádrží v ceně a nemusíme vracet s benzínem. Půjčení motorky se pohybuje mezi 60-80,000 Rp / den bez benzínu. Dnešní den byl pro mě obrovským zážitkem a zanechal ve mně hodně hluboký dojem. Něco podobného už možná nikdy neuvidím. Některé věci byly pro silný žaludek a někomu to může připadat hodně morbidní, ale jsem rád, že jsem viděl, jak některé kultury stále existují a doufám, že jim jejich tradice hodně dlouho vydrží.

30.6.2009 - vesnice Londa, Lemo, Suaya, Tampangallo

Snídaně jsou v podstatě každý den stejné. Pravá torajská káva, toasty s marmeládou a smažené banány v nějakém těstě. Ale aspoň nás to na nějakou dobu trochu zasytí. Před 8 hodinou nám přistavili k recepci motorku. Není to automat jak jsme měli domluvený, ale musí se řadit nohou, nádrž není plná, ale máme si koupit benzín a že nám to odečte z ceny. Fasujeme helmy a vyrážíme. Kupujeme 3 litry benzínu (1 litr = 6,000 Rp), takže při návratu platíme za půjčení motorky opravdu 82,000 Rp / den. Martin poprvé řídil manuál a ne automat. Dnes máme v plánu prozkoumat oblast jižně od Rantepaa a navštívit tradiční vesnice a skalní hroby Torajů. Při cestování po vesnicích průvodce není nutný, Torajané jsou přátelští a zvyklí na turisty. Všechna místa jsou docela blízko vedle sebe a tak se jich dá během dne navštívit několik. Je krásné projíždět kopcovitou krajinou plnou rýžových polí.

Naši první zastávkou je osada Londa, vzdálená asi 6 km od Rantepaa. Leží 2 km od silnice Mezi Rantepaem a Makale. Za vstup do osady (ostatně jako do většiny vesnic a památek v okolí) se platí vstupné 10,000 Rp. Je ještě brzo ráno, trochu mlhavo a tak to tady působí poněkud ponuře. V husté zeleni pod vysokou skálou, ke které vedou schody se nachází dvě rozsáhlé jeskyně s hroby s rakvemi a pár omšelých figurek tau-tau. Kolem dokola jsou roztroušené lebky. Údajně zde byla pohřbívána torajanská aristokracie. Některé rakve jsou zavěšeny ve výšce, tzv. závěsné hroby. Do jeskyně se bohužel bez silné baterky nedostaneme. Naštěstí přichází skupinka turistů, kteří si najali místního průvodce s petrolejovou lampou, takže se s nimi vydáváme dovnitř jeskyně. Jsou tady zase jen rakve a lebky. Působí to hodně depresivně.
  
Kolem skály vede chodník na druhou stranu, odkud lze vidět skoro úplně nahoře ve skále otvor na rakve. Jak je tam dostávají netuším. Tato vesnice na nás neudělala moc velký dojem.

Pokračujeme po příšerné cestě do prudkého kopce do vesnice Tilanga, kde mají být nějaké prameny na koupání. Místo toho je tady v lese jen nějaká koupací nádrž se studenou vodou, do které jsme teda nevlezli.

Dalším cílem je vesnice Lemo, která patří mezi největší pohřebiště v Tana Toraja. nachází se 11 km od Rantepaa. Cesty vedou přes vesnice, kolem rýžových polí. Je pod mrakem a mží.

Opět platíme vstupné 10,000 Rp za osobu a místo vstupenky se zapisujeme do knihy návštěv. Na strmé skalní stěně je celá řada balkónů vytesaných pro sošky tau-tau, které na nás shlíží s nataženýma rukama jako živé postavy. Jsou v životní velikosti a vytesané ze dřeva a mají podobizny svých zemřelých majitelů. Sošky tau-tau si mohou dovolit pouze bohaté rodiny. Ve skalách je vytesaná hrobka, kde uloží mrtvolu a každý má svoji vlastní do skály vytesanou a nebo většinou dřevěnou sošku, která se dívá na zem. Symbolizují, že mrtvá duše pozůstalé rodině žehná a s její pomocí mohou dosáhnout úspěchy. Několik desítek hrobů je vytesaných přímo do skály. Na jednom místě u skály je postaveno lešení z bambusu, po kterém zde budou ukládat další rakev. Místo je obklopeno rýžovým polem. Procházíme se kolem.
     
Je zde plno stánků se suvenýry, protože toto místo je hodně navštěvované turisty. Kupujeme jeden pohled s buvolem za 3,000 Rp, známky se musí koupit až v Rantepau. V jednom stánku si kupuji 2 miniaturní dřevěn figurky tau-tau. Jsou oblečené a vlasy mají vyrobené z ananasu. Cenu se mi daří usmlouvat z 20 na 15,000 Rp. U parkoviště si prohlížíme poprvé podrobněji tradiční domy tongkonany. S těmito domy se potkáváme úplně všude.
 
Naší další plánovanou zastávkou je vesnice Suaya. Jedeme přes vesnici Sangalla, ale zde jsme bohužel zapoměli odbočit a dojeli jsme až do vesnice Makula, kde se nachází horké prameny. Je to v podstatě bazén s teplou vodou.
  
Musíme se vrátit. Před policjení stanicí je třeba odbočit vlevo. Dojeli jsme konečně do vesnice Suaya, kde se nachází královské pobřebiště. Zase platíme vstup 10,000 Rp. Tentokrát dostáváme lístky. Je tady jedna skalní stěna se spoustou sošek tau-tau. Vyšplhali jsme se nahoru na skálu odkud byl pěkný výhled na okolí. Jinak tady nic zajímavého není.
    
Odsud se vracíme asi 1 km po hlavní cestě a odbočujeme na cestu k osadě Tampangallo. Chvíli bloudíme a hledáme cestu, někde to zančené je, potom zase ne. Vstupné opět 10,000 Rp. Nedostávám lístek, ani to nikam nepíše. Tak to má asi do kapsy. Martin už tam nešel, že to je všechno na jedno kopyto. A myslím si, že udělal chybu. Paní, která mi prodala lístek mě zavedla k jeskyni Tampangallo. Úzkým průchodem vstupuji do jeskyně, která je z jedné strany otevřená do rýžových polí. Jsou zde přírodní hroby (natural graves), závěsné hroby ve výšce, nachází se zde rakve, spousty lebek, kostí a sošek tau-tau. Některé rakve už jsou hodně ztrouchnivělé. Musím říct, že tahle jeskyně na mně udělala veliký dojem. Strávil jsem tady asi půl hodiny.
     
Kousek před vesnicí asi 500 m, se nachází tzv. dětské hroby. Cesta k nim je značena nápisem baby graves. Za vstup platíme 10,000 Rp a musíme se zapsat do sešitu. Vstupné vybírá taková malá holčička.  Jdeme do lesa, kde je jeden velký strom a v něm jsou otvory zadělané dvířky z nějakého chroští. Malé děti, nevím do jakého věku, se totiž ještě někde pohřbívají do dutin stromů, které později zarostou.

Původně jsme měli v plánu vesničku Kambira, kde jsou taky dětské hroby, ale nic víc než tady bychom tam asi neviděli, takže se vracíme do Rantepaa.
Jedeme směr Makale, což je hlavní město oblasti Tana Toraja. Cestou do prudkého kopce jsme spadli z motorky. Martin se pěkně pomlátil a podřel, já jsem stihl nějak uskočit a vyvázl jsem bez zranění. Podřeli jsme motorkua vykřivili brzdu. V jedné vesnici, kde zrovna nějací borci opravovali motorku, jsme je poprosili, jestli by nám to nějak nespravili. Během pár vteřin to nějakým nářadím vyrovnal a jeli jsme dál do Rantepaa.
 
Začíná pršet. Chtěli jsme ještě zajet do města, ale raději jsme si řekli, že motorku vrátíme a pojedeme bemem. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml a my jsme dělali jako že nic. Martin se maskoval, aby ho neviděli pomláceného a nedocvaklo jim co se stalo.
Vydali jsme se do centra města Rantepao, které se nachází 2 km od našeho hotelu. Pěšky se nám nechtělo. Bema jezdí pouze do 20 hodin. Proto jsme si najali motorikšu za 10,000 Rp. Samotné Rantepao toho moc nenabízí. Je tady spousta různého ubytování, obchody, restaurace, kostel.Dochází nám peníze tak ve směnárně La Tunrung na ulici Jl. Landorundun 27, tel. 0423-21029 měníme 240 USD v drobnějších bankovkách 10,20 a 50 USD. Kurz je 9,856, takže jsme dostali 2,365,440 Rp a mohli jsme se rozšoupnout. Zašli jsme do vedlejší restaurace R.M. CHRISTO (Rumah Makan Christo) na stejné ulici Landorundun. Musím říct, že tady výborně vaří, příjmený majitel i obsluha. Dali jsme si velké pivo Bintang za 22,000 Rp, Martin si dal Steak ayam (kuřecí), opečené brambory, zelenina a arašídová omáčka za 30,000 Rp a já si dávám na doporučení majitele a kuchaře v jedné osobě, který uměl anglicky, steak z buvola, který se řekne kerbau na skvělé omáčce s cibulí, které mi přinesli na horké steakové pánvi, spolu s pečenými brambory a zeleninou za 30,000 Rp. Měl jsem strach, aby to maso nebylo tučné, tak mi ho nejdříve přinesl ukázat v syrovém stavu. Jídlo bylo opravdu vynikající. Všechna čest. A to z venku působilo jako takové obyčejné bistro. Každý ještě dostáváme malou barevnou vodu. Od této chvíle se restaurace stala naší oblíbenou a byli jsme tady ještě několikrát.
 
Hned vedle je internet za 4,000 Rp na hodinu. Ale ještě před tím si jdeme koupit rezervované letenky z Rantepaa do Makassaru na pátek 3.7. Kancelář cestovky se nachází přímo v centru u kruhového objezdu naproti supermarketu Abadi. Vyhledali jsme Veryho. Když jsme řekli Very, všichni věděli kdo to je. Jeho tel. 0852-55168899. Nestačíme se divit, ale opravdu nás má napsané v rezervačním sešitu. Jak se dozvídáme společnost Aviastar už nelétá. Leteckou dopravu nyní zajišťuje letecká společnost SMAC (P.T. Sabang Merauke Raya Air Charter). Lístky si můžete rezervovat v Makassaru na letišti v kanceláři PT. Letadlo lítá pouze 2x týdně, v úterý a v pátek. Z Makassaru odlétá v 10 hodin a zpátky z Rantepaa do Makassaru letí v 11:30. Let trvá 55 minut. Lítá jen takové malé letadlo typu CASA pro 22 osob. Je povolena max. hmotnost zavazadla pouze 10 kg, za nadváhu se připlácí 5,000 Rp / kilo. Letadlo letí i při malém počtu pasažérů, ale pouze za dobrého počasí. A tady se počasí rychle mění. Letí se mezi horami, takže by to mohlo být nebezpečné. Cena letenky je 204,000 Rp + taxy + 50,000 Rp si účtují za dopravu od hotelu na letiště Pong Tiku Airport. Odjezd od hoteluje v 9 hodin ráno. Celkem tedy platíme 275,000 Rp / os. Na letence, kterou nám Very vystavil je pouze cena 204,000 Rp. Na letišti se ještě platí odletová taxa 10,000 Rp. Při normálních vnitrostátních letech 30,000 Rp. Za oba tedy platíme 57 USD (550,000 Rp). Kdyby se náhodou v ten den nelítalo, peníze nám vrátí zpátky, ale říkal, že nic nenasvědčuje tomu, aby se nelítalo.
V supermarketu Abadi kupujeme 2 velké vody, pomerančový džus, čokoládové trubičky, nějaké sýrové preclíky a torajskou kávu arabica, 56,000 Rp. Potom se vracíme pěšky podél hlavní cesty na hotel. Jsou to asi 2 km. Když se chci jít okoupat, zase nejde bojler s teplou vodou. Tak musím jít na recepci, aby to opravili. Oni aby ušetřili nebo co, tak vždycky někde vypnou kompresor. Tak skoro pokaždé, když se chceme jít umýt, musím běžet na recepci, aby nám to zapnul. Ale pak už jsem viděl kde se to zapíná, tak příště už jsme si to zapínali sami. Náš hotel je v noci krásně nasvícený.

1.7.2009 - Rantepao

Na snídani jsme opět měli kávu, palačinky s banánem, toasty a džus z ovoce tamarillo. Dneska jsme si udělali trochu odpočinkový den ve městě Rantepao. Rantepao je tržní městečko a rozkládá se na březích řeky Sungai Sadan. Jeho obyvatelé jsou Sadan Torajové.
Vydali jsme se pěšky do města, po ulici Jl Singki jsme přes most přešli přes řeku na  druhý břeh, odkud pokračuje cesta mezi poli podél západního břehu řeky Sadan. U dalšího mostu blíž centru Rantepaa probíhají přípravy zase na nějakou ceremonii, protože tady na břehu řeky zabíjejí prasata. Cestou potkáváme ženy v černých oděvech s pohřební taškou sepu přes rameno.
   
Kolem rýžových polí jsme došli až k pohřebišti Tambolang. Je to bílá skála, do níž jsou vytesány řady jeskyněk s uloženými nebožtíky a sošky tau-tau a zavěšené rakve. Není to tady moc udržované, ale působí to autentičtěji. Dokonce se tady nachází větší hrobky.
  
Chtěli jsme ještě vylézt na kopec Bukit Singki, odkud má být výhled na celé Rantepao, ale nepodařilo se nám najít správnou cestu. Každý nás posílal jiným směrem. V jednom krámku kupujeme na zkoušku 3 kousky ovoce salak, kterému říkají "snake fruit", protože jeho slupka připomíná hadí kůži a je hodně ostrá, až jsem se při loupání pořezal, než jsem přišel jak na to.

Přes most jsme prošli do centra Rantepaa, kde probíhá pohřební ceremoniál v městském stylu. Není to tak zajímavé a velkolepé jako bylo to, co jsme navštívili ve vesnici Madandan. Ale aspoň jsme to mohli porovnat.
  
Jdeme na místní tržiště. Martin si kupuje tričko s nášivkou Torajů za 40,000 Rp, které usmlouval ze 65,000 Rp.
   
V supermarketu jsme koupili pohled za 3,000 Rp, kávu robusta 100 gr za 6,500 Rp, 2 vody po 4,000 Rp a kartáček na zuby za 3,750 Rp. Pohledy jsme poslali přímo z pošty, protože tady nenajdete poštovní schránky. Známka do ČR stála 8,000 Rp. Ještě jsme koupili jako suvenýry dřevěnou vyřezávanou krabičku s ornamenty Torajů a v tom byla káva 100% arabica 50 gr, jedna za 15,000 Rp.

Zašli jsme na internet vyřídit poštu, poslat vzkazy domů (4,000 Rp/hod). Celkem jsme za dva počítače zaplatili 11,000 Rp. V naší oblíbené restauraci Christo jsme si zašli na oběd. Já si dávám stejné jídlo včera, protože mi hodně chutnalo (buvolí steak) za 30,000 Rp a Martin vyzkoušel smažené nudle s kuřecím masem, zeleninou a vajíčkem za 17,000 Rp. Na pití jsme si dali torajskou kávu, kterou nám uvařili do konvičky za 5,000 Rp. Motorikšou jsme se zavezli až k hotelu za 7,000 Rp a šli jsme si odpočinout k bazénu. Bylo pěkně teplo. Na pokoji jsme si večer uvařili na spirále nudlové polívky. Opět nejde bojler, ale už vím jak na to. Na ráno si objednáváme motorku.

2.7.2009 - vesnice Palawa, Marante, Kete Ket´su, megality v Bori

Dneska jdeme na snídani už v 7 hodin. Džus, čaj, káva, toasty, palačinky s marmeládou. V 8 hodin už startujeme motorku. Ve městě ještě kupujeme za 4,000 Rp vodu. Vydali jsme se dnes směrem na sever od Rantepaa. Přes vesnici Bolu a Pangli, která je známá výrobou palmového vína balok, jedeme až do vesnice Palawa. Nachází se asi 9 km od Rantepaa. Je to pěkně udržovaná vesnice s řadou tradičních vyřezávaných domů tongkonan a naproti nim je řada sýpek na rýži. Domy jsou vyzdobeny desítkami buvolích rohů. Za vstup do vesnice se platí 10,000 Rp. Máme dokonce možnost pozorovat jak se takový tongkonan staví. Do jednoho domu nás pouští nahlédnout. Kupuji tady náramek, který jsem usmlouval ze 65,000 na 40,000 Rp. Za vesnicí má být ještě "dětský hřbitov", kde děti pohřbívají do dutin stromů, ale bohužel se nám jej nedaří najít a místní anglicky nemluví.
       
Tradiční dům tongkonan je ve tvaru buvolího rohu se střechou, která se vepředu a vzadu zvedá vzhůru. Buvol má pro Toraju velký mytický i hospodářský význam. Prohnutá střecha s vysoko zdviženými štíty symbolizuje nebe, ačkoliv sami Torajové říkají, že svým tvarem připomíná člun. Když totiž na Sulawesi připluli první předkové Torajů, použili obrácené lodě jako příbytky. Domy jsou obráceny na sever, takže vchod je bránou mezi lidským a božským světem. Stavějí se v řadách uspořádáných od severu k jihu, což symbolizuej hranici mezi životem a smrtí. Naproti stávají v řadě malá rýžová stavení (sýpky). Těm se říká alangy. Domy jsou vytesané ze dřeva. Průčeli domů bývá bohatě zdobeno a vyřezávano a zdobí je různá stylizovaná zvířata, například buvoli, kohouti, draci, koně, ptáci, kteří mají zvláštní symboliku. Symbolické je i použití barev - černá, červená, žlutá a bílá. Přední část domu často zdobí buvolí lebky a rohy, které symbolizují bohatství a prestiž majitelů. Čímje jich více, tím má majitel domu větší prestiž.  Většina novějších domů už mívá střechy z vlnité plechu. 

Další plánovanou zastávkou jsou megality v Bori. Cestou se zastavujeme u jedné rodiny, která suší napnuté buvolí kůže, ze kterých se potom vyrábějí boty a morkové kosti, které slouží taky k výrobě bot a chipsů. Mají takovou malou rodinnou manufakturu. Pěkně to tady smrdí. A mezi tím bordelem tady pobíhají malé děti. Dáváme jim žvýkačky.
   
Ve vesnici Pangli, kde je hřiště na buvolí zápasy odbočujeme na jinou silnici a pokračujeme do vesnice Bori, známé svými megality (menhiry). Bori je místem konání pohřebních obřadů. Je to staré pohřebiště s velkými, dlouhými kameny, ke kterým přivazovali obětní buvoly. Dovnitř nejdeme ať nemusíme platit vstupné. Všechno je pěkně vidět z cesty. Hned vedle ve vsi se koná další pohřeb.
 
Přes vesnici Bolu se vydáváme cestou směrem na východ do vesnice Marante. Od Rantepaa je vzdálena 6 km. Tady je výhodou že všechny zajímavé místa jsou relativně blízko. Platíme vstup jak jinak 10,000 Rp. To asi mají jednotnou taxu ve všech vesnicích. Vesnice se nachází hned u silnice na Palopo. Hned na začátku vesnice stojí řada pěkných tongkonanů, z nichž jeden má na štítu ohromnou vyřezávanou dračí hlavu. Jiný zase kohouta. Naproti tongkonanům jsou v řadě rýžová stavení. Dál pak cesta vede kolem skály s hrobkami, figurkami tau-tau a visutými hroby se starými rakvemi. Naproti se nachází místní škola. Cesta nás zavedla až k řece Sa´dan s koupajícími se buvoly.
  
Vracíme se do Rantepaa, ověřujeme si na zítra letadlo do Makassaru. Na hotelu chvilku odpočíváme, dojídáme ovoce.
Odpoledne jedeme do vesnice Kete Ket´su. Tato tradiční vesnice leží hned u hlavní silnice, asi 6 km JV od Rantepaa. Vstupné je 10,000 Rp. Martin do vesnice nejde a udělal chybu, byla jedna z nejehzčích. Najdete tady vše typické pro Toraje. Takže když už by jste neměli čas na nic jiného, tak zajeďte určitě tady. Je tady sice dost turistů, ale to na kráse vesnice nic neubralo. Ve vesnici se nachází čtyři zrestaurované ornamentálně zdobené vyřezávané obytné domy tongkonany, které zároveň slouží jako sýpky na rýži (alangy). Ten prostřední je údajně nejstarší v celé oblasti. Místní muži tady hrají hru podobnou šachům.
 
Za vesnicí vede stezka do kopce ke skalní stěně, kde je několik jeskynních hrobů a několik velmi starých zavěšených hrobů. Hnijící rakve jsou zavěšeny na převisu. Některé rakve mají tvar zvířat, jako třeba prasete, buvola a obsahují spoustu kostí, lebek a zubů.  Nad nimi jsou za zábradlím vystavené dřevěné figurky tau-tau různého stáří a v jeskyni za mříží jsou opravdu propracované sošky, které na mně působí, jako by byly živé. 
      
Na prostranství před vesnicí, kterému se říká rante, stojí několik megalitů - obětních kamenů, z nichž největší je vysoký asi 3 metry. U jednoho z nich je přivázaný buvol.
 
Našim posledním bodem programu je vodopád Sarambu. Přes Rantepao jedeme po hlavní silnici směrem na jih, do vesnice Alang Alang, kde je starý dřevěný most a vedle něj nový most přes řeku Sa´dan.
 
Jedeme přes místní vesnice, kolem polí, kde probíhá sběr rýže. Přes řeku jsou zde různé bambusové mosty. Projíždíme krásnou krajinou. Asi 2 km před cílem to vzdáváme, jelikož do tak prudkého kopce bychom to na motorce nevyjeli. A kdybychom tam šli pěšky, tak bychom to časově nestihli do vrácení motorky. Místní, kteří jdou kolem na pohřeb do blízké vesnice, se strašně diví, že bychom chtěli jít k vodopádu pěšky, že je to hodně daleko. Bůh ví, co je na tom pravdy. Taky se nedá všemu věřit. Možná by ani nebylo moc vody, je období sucha a skoro vůbec neprší. Ale podle videa ten vodopád vypadá moc hezky. Tak možná někdy příště.
   
Vracíme se tedy bez úspěchu do Rantepaa. Jedeme na večeři do Pia´s Poppies. Mají dobrý výběr jídel, ale je poněkud dražší a navíc vaří až od 19:30. Takže končíme tradičně u Christa. Martin si dal boloňské špagety za 25,000 Rp a já saté - mengrawang (špízy) z buvolího masa s arašídovou omáčkou. Bylo to 5 kousků za 30,000 Rp.

V 17 hodin se vracíme na hotel a odevzdáváme motorku, za kterou platíme 100,000 Rp. Na pokoji zjišťuji, že nám odešla nabíječka na foťák. To je celkem průšvih, protože větší část dovolené máme teprve před sebou. Martin tedy jede bemem za 2,000 Rp do města sehnat novou. Prošel asi 12 obchodů, ale bez úspěchu. Prý má zkusit ve větších městech. Naštěstí letíme zítra na Bali, tak snad v hlavním městě Denpasaru něco seženeme. Zpátky si vzal za 5,000 rupek ojek. Balíme věci, protože zítra ráno odlétáme z této nádherné krajiny, na kterou budu dlouho vzpomínat.

3.7.2009 - přelet z Rantepaa do Makassaru a dále na ostrov Bali, Sanur

Snídaně je tradičně stejná. Dneska slunce vychází hodně brzo, po 7 hodině a mlha se rychle vytrácí. Platíme ubytování za 4 noci pokoj deluxe 600,000 Rp (150,000 Rp / noc), normální cena je 525,000 Rp / noc. Před 9 hodinou jdeme s báglama k hlavní cestě, kde nás má vyzvednout minibus na letiště. Minibus a s ním Very na motorce přijíždí v 9:15. Nacpe nás tam 6 + batohy. Letiště Bandar Udara Pongtiku se nachází v Rantetayo, asi 9 km od Makale a 24 km jižně od Rantepaa. Je to malé letiště v horách na kopci, kam létají 2 malá letadla týdně. Délka letištní dráhy je pouze 900 m a nemůže už být dále prodloužena, protože by narazila do kopce. Proto se uvažuje o vybudování nového letiště s dráhou dlouhou 1400 m. Je tady samostně malá odletová a příletová hala. Na letišti nás odbavuje sám Very za pomoci ještě letištních pracovníků. Kromě toho, že váží zavazadla, tak musíme na váhu vlézt i my :-) Max. hmotnost zavazadla je 10 Kg, za nadváhu 5 kg platíme 25,000 Rp a 10,000 Rp je letištní odletová taxa. Je zajímavé, že příruční zavazadla nám už neváží. Na hotelu jsme se snažili plno věcí nacpat do příručních zavazadel. Projde se jen přes bezpečnostní rám do malé čekárny, odkud se potom přímo vstupuje na letištní dráhu.
 
Zavazadla nakládají na náklaďák a vezou k letadlu. Díváme se jak přistává letadlo z Makassaru, se kterým přiletělo pouze 6 lidí. Zpět odlétá plné s 21 lidmi. Je to malé vrtulové letadlo typu CASA, každý dostáváme sluchátka proti hluku, jako měl Otík ve filmu Vesničko má středisková. Zabral jsem si místo u okýnka. Po celou dobu letu vidíme do pilotní kabiny. Každý dostáváme balíček se svačinou, je tam voda, bábovka a nějaký keks. Odlétáme na čas v 11:30. Jen se při vzletu modlím, aby se letadlo zvedlo a nenarazilo do skal. Ale snad piloti tady neletí poprvé. Let trvá cca 50 minut. Z letadla je krásný výhled na oblast Tana Toraja. Loučíme se s touto nádhernou krajinou a po 12 hodině už přistáváme v Makassaru na letišti Bandara Hasanuddin.
 
Na letišti zase přebalujeme zavazadla protože další let máme s Garudou a tam je povoleno 25 kg. Martin mění ve směnárně další dolary. Kurz tady mají 9,900. Procházíme přepážky jednotlivých leteckých společností, jestli neseženeme nějaké letenky z ostrova Flores na Bali nebo Jávu. Na Flores lítá jen Merpati, ale let z Ende do Denpasaru v červenci není. K dispozici na dny 28. a 29.7. je pouze let Maumere - Denpasar v 7:10 za 1,158,000 Rp a Denpasar - Surabaya v 15:00 za 626,000 Rp. Zatím teda nekupujeme nic. Let z Maumere nám moc nevyhovuje. V pekárně na letišti kupujeme ještě horké sýrové kuličky, 5 ks za 8,000 Rp a kávový croissant za 7,500 Rp, 2 malé vody do letadla po 5,000 Rp. V jiných obchodech mají stejné vody za 8,10 i 14,000 Rp. Let máme koupený už z Manada. Letíme s indonéskou národní společností Garuda Indonesia, let č. GA 621, za 1 mil. Rp.

Odbavujeme své zavazadla, která ještě přelepují "bezpečností" páskou. Slečna nám dává na výběr sedadla v letadle. Volíme okno u nouzového výchud, kde je většinou více místa na nohy. Platím u ní i vnitrostátní odletovou taxu 30,000 Rp. Prý je v letadle i jídlo, které jsme na tak krátkém letu ani nečekali. Kupujeme si ještě jedny ty preclíky sýrové a v jiné pekárně takový pizza cake za 9,000 Rp. Letiště je čisté. Konečně nastupujeme do letadla. Máme odlétat v 16:30, ale máme zpoždění. V letadle dostáváme před startem bonbon a opravdu v průběhu letu roznášejí jídlo. Dostáváme pizzu, něco sladkého plněného pudingem, oplatek a čaj nebo kávu. Za hodinu a 10 minut už přistáváme na "Ostrově bohů", na ostrově Bali v hlavním městě Denpasar. Časový posun je stejný jako na Sulawesách, tedy GMT + 8 hodin. Letiště Bali Ngurah Rai International Airport, nazývané také Denpasar International Airport, se nachází v jižní části ostrova Bali, v Tubanu, 13 km od hlavního města Denpasar. Celkem mě překvapilo, že letiště je poměrně malé. 
Máme už z domova rezervované auto, které by nás mělo čekat na letišti. Ještě jsme z Rantepaa mailem potvrzovali, kterým letem přiletíme. Na letišti už nás s cedulkou s mým jménem vyhlíží Mr. Budha z autopůjčovny Bali Car rentals. Jdeme na parkoviště před letištěm, kde už u auta čeká jeho kolega. Máme zamluvený menší džíp Daihatsu Feroza s obsahem 1,6, dvoudveřový s klimatizací. Na Bali se řídí vlevo. Všechno nám vysvětluje, podmínky smlouvy, kontrolujeme a sepisujeme závady na autě. V autě je i podrobný autoatlas po Bali, což nám přišlo vhod. Platíme platební kartou přes přenosný terminál půjčení na 5 dní vč. kompletního pojištění a vč. 3% poplatku za platbu kartou 125 USD, což bylo 1,351,875 Rp. Na vrácení auta jsme domluveni v Sanuru, s tím, že jim ještě telefonicky nebo mailem upřesníme místo a čas a kdybychom si chtěli prodloužit půjčení auta není problém. Ještě nás vyvádí z letiště a nasměruje na Sanur. Poprvé Martin řídí auto vlevo a ještě v tom příšerném provozu hlavního města. Ale celkem se s tím popral dobře. Nevýhodou bylo, že už byla tma a v cizím prostředí se nám špatně orientovalo.
Přesouváme se do Sanuru. Sanur je dlouhý pás letovisek táhnoucí se v délce 18 km po pobřeží kousek od hlavního města Denpasar. Najdete tady dlouhé pěkné pláže s bílým pískem a spoustu ubytování, restaurací, barů.
Ubytování žádné rezervované nemáme. Zajíždíme do centra Sanuru na ul. Jl Danau Tamblingan. Parkujeme u Art Marketu a vyrážím na průzkum hotelů. Nejdříve jsem vešel hned naproti do hotelu Swastika 1, jsou tady velice pěkné bungalovy v zahradě, 2 bazény, na pokoji LCD televize, vana, teplá voda, větrák, velké pokoje a cena se snídaní 200,000 Rp, což mi na turistické letovisko nepřijde hodně. Ale jelikož tady máme v plánu jen přenocovat a ráno vyrazit dál, zkouším najít něco levnějšího. Hned vedle na na stejné ulici v čísle 40 je obyčejný losmen Luisa Homestay. Je to prosté ubytování, v pokoji je sprcha se studenou vodou, WC, ručníky, větrák, za cenu 80,000 Rp za noc se snídaní. Na jedno přespání nám to stačí. Majitelka je příjemná. Dali jsme si věci na pokoj a šli se podívat po nabíječce na foťák a na večeři. Je tady spousta prodejen s foťáky a na vyvolávání fotek, ale to co sháníme nemají. Ale doporučují nám supermarket RIMO v Denpasaru, který je zaměřený na elektroniku. Otevírají tam v 10 hodin ráno. Ve Sport baru na naší ulici, který je typickým anglickým pubem si dáváme večeři. Nejdříve vysílají fotbal a potom hraje živá muzika. Dali jsem si 2 malá piva po 12,000 Rp, zrovna jsme chytili ještě happy hour do 21 hodin, jinak stojí 20,000 Rp, Martin si dal thajské kuře se smaženou rýží a oblohou za 38,000 Rp a já tuňáka na grilu se švestkovou omáčkou, grilovanou zeleninou a brambory za 35,000 Rp  a ještě k tomu jsme si objednali 4 česnekové bagety za 15,000 Rp. Mají i happy hour na jídlo, takže máme slevu 15%, ale zasi si účtují nějakou 10% daň government tax. Celkově nás večeře vyšla na 106,000 Rp. Musím říct, že jídlo bylo výborné.
 
V supermarketu kupujeme balík 6 vod po 3,000 Rp a dáváme to do auta. Jdeme na pokoj. Zítra nás čeká první část putování po ostrově Bali.

4.7.2009 - Batubulan-tanec Barong, Bangli, Besakih, Candi Dasa

Exotický ostrov BALI, nazývaný "Ostrov Bohů" je sopečného původu v soustroví Malé Sundy s rozlohou 150 x 80 km, 8° jižně pod rovníkem. Patří k nejvyhledávanějším ostrovům v Indonésii. A přesto, že je hodně navštěvovaný, tak mi nepřišel nijak přeplněný turisty. Bali je v celé JV Asii jediným regionem s převážně hinduistickým obyvatelstvem. Na tomto malém ostrově žijí téměř 4 miliony lidí. Většina obyvatel Bali se živí zemědělstvím a žije na vesnici. Další spousta lidí je zaměstnána v turistickém ruchu. Co je zajímavé, tak základem balijské společnosti je dědičný kastovní systém. Nejvyšší skupinou jsou bráhmani, potom jsou satrijové (kšatrijové), potomci válečníků a vladařů, na třetí příčce stojí kasta wesia (vásjové a na te nejnižší příčce stojí kasta sudra (šúdrové), což jsou obyčejní lidé, kteří ovšem tvoří 90% obyvatel.
Bali láká svou nádhernou přírodou, spousty rýžových teras, nádherné hinduistické chrámy, ve kterých se během celého roku odehrávají různé chrámové slavnosti, a to byl taky zajímavý zážitek. Pobřeží lemují písečné pláže s korálovými lagunami a je zde spousta vyhlášených potápěčských lokalit, z nichž některé jsme měli možnost vyzkoušet i my. Další odkaz najdete zde.Měli jsme v plánu během 5-6 dní procestovat ostrov křížem krážem a navštívit co nejvíce památek a zároveň si odpočinout i u moře. Podrobnější mapu uvádím tady.
Vstáváme kolem 7 hodiny. Snídani nám přinesli na pokoj. Byla vaječná omeleta, toasty, marmeláda, čaj, káva. Chtěli jsem jet pro nabíječku do foťáku, ale jelikož v supermarketu otvírají až v 10 hodin a my jsme chtěli stihnout jednotaneční představení v 9:30, přehazujeme program. Jedeme autem do vesnice Batubulan, jen několik km SV od Denpasaru. Občas špatně odbočíme, ale nakonec jsme dojeli do cíle. Zdejší hlavní chrám, svatyně Pura Puseh, je velice dekorativní. Pura znamená chrám. Hlavní bránu zdobí divoce se šklebící hlava Bhomy, strážce svatyně, vpravo stojí bůh Šiva v hromadě lebek, ze kterých má i náhrdelník na šíji. Chrám se dá prohlédnout pouze zvenčí. Před chrámem se fotím s tanečnicemi a za ucho dostávám květ jasmínu.
  
Hned vedle chrámu se nachází jeviště s tribunou, kde se koná každý den v 9:30 představení legendárního balijského tance démonů Barong. Vstupenky se prodávají u vstupu. Platili jsem 80,000 Rp a k tomu jsme dostali program představení v anglickém jazyce, kde jsou popsána jednotlivá dějství představení.

Představení začalo až kolem 10 hodin, až se hlediště naplnilo lidma. Tanec barong znázorňuje zápas mezi chlupatým, lvu podobným Barong Ketem a zlou čarodějnicí Rangdou. Mají krásné kostýmy a masky. Podobu královny čarodějnic Rangdy najdeme na Bali na každém kroku, na maskách, na chrámech, malbách apod. Charakteristickými rysy jsou mohutná hříva vlasů, ošklivý obličej s vypoulenýma očima, dlouhý jazyk až ke kolenům, obrovská povislá prsa, dlouhé a zahnuté nehty, obrovské zuby.
  
Celé představení je doprovázeno gamelanovým orchestrem. Jsou to různé gongy, bubínky, metalofony, xylofony naladěné do určité tóniny. Jsou vyrobené buď z bronzu, dřeva nebo bambusu a většina má dřevěné rámy zdobené malbami a dřevořezbami. Orchestr nemá žádného dirigenta a jak jsem si všiml, tak nepoužívají ani noty.

Zajímavé je pozorovat i tanečnice a jejich dokonale provedené pohyby chodidel, rukou, prstů, zápěstí, krku a očí. Dívky jsou oblečeny v přiléhavém sarongu v zelené a narůžovělé barvě, na hlavě mají pozlacenou korunu, jsou hodně výrazně nalíčené a na hlavě mají květ rudého jasmínu. Tento ryze balijský tanec se nazývá legong. Videoukázku tanečnic najdete zde.
  
Představení je pojato i komicky pro pobavení diváků. Představení trvalo hodinu. Sice jsme ději moc nerozuměli, ale i přesto to bylo zajímavé. Něco, co u nás neuvidím. Ukázku z představení můžete najít třeba zde.

Po představení jsme se vrátili do Denpasaru. Přesto, že je to hlavní město ostrova, nemáme v úmyslu se tu nějak zdržovat. Zaparkovali jsme v centru města a jdeme směrem k obchodnímu domu Rimo, který se nachází poblíž Ramayana Mal Bali na ul. Jl. Diponegoro, kde se prodává elektronika. Ještě předtím jsme však natrefili na jeden obchod, kde prodávají digitální fotoaparáty. Prodavačka nechce vidět nabíječku, ale baterku. Za chvilku ze skladu přinesla nabíječku, není to sice přímo Olympus, ale je na baterky Li10B,Li12B. Zkouší nám ji a vypadá to, že je v pořádku. Je to ovšem bez záruky. No stejně bych to sem asi z Čech nejel reklamovat. Platíme za ni 395,000 Rp. V obchodním domě Ramayana (Mal Bali) naproti přes cestu kupujeme v supermarketu nějaké párky, malý sýr, pečivo, arašídy, nějaké slané krekry, vše za 38,700 Rp. V bistru jsme si dali na oběd 6 ks kuřecích nuget za 8,000 Rp, hranolky taky za 8,000 Rp a smažené nudle s kuřecím masem za 7,500 Rp.
Vracíme se stejnou cestou a jedeme spodní cestou podél moře, která se ještě dostavuje přes město Gianyar do vnitrozemského městečka v kopcích, Bangli. Je tu velmi hezky a nachází se tu řada chrámů s bohatou sochařskou výzdobou. Mapu města najdete zde. 

Nás zajímal historický a velmi posvátný chrám Pura Kehen. Chrám Pura Kehen je druhý nejrozlehlejší hinduistický chrám na Bali. Mapku chrámu najdete zde. Chrám se nachází kousek za městem hned u silnice. Platíme vstupné 2 x 2,500 Rp, parkovné za auto 1,000 Rp a nějaké pojištění rizika 2 x 500 Rp, celkem tedy 7,000 Rp. Ještě se nám snaží vnutit sarong, že bez něj do vnitř nemůžeme, ale není potřeba pokud jste vhodně oblečeni, tzn. dlouhé kalhoty, zakrytá ramena. Je to v podstatě obdélník barevné látky, který se omotá kolem pasu jako sukně. Někdy se musí ještě převázat speciální stuhou. Cedule před chrámem upozorňuje, že menstruujícím ženám je vstup zakázán. Otevřeno je denně od 8 do 17 hodin. Chrám se zvedá do prudkého kopce v terasách zdobených různymi sochami božstev. Schodiště je zdobené krásnými sloními hlavami. Nad nádherně vyřezávanými dveřmi se šklebí Bhoma a dostáváme se na vnější nádvoří, kde se nachází mohutný strom banyán a v jeho větvích je zabudována zvonice kulkul.
    
Po dalších schodech jsme vyšli až na vnitřní nádvoří, kde se nachází věž meru zasvěcená Šivovi s jedenáctipatrovou střechou.

Po shlédnutí chrámu pokračujeme horskými cestami k nejuctívanější a nejvýznamnější svatyni na Bali, k chrámovému komplexu Pura Besakih, nazývanému Chrám matky. Leží na svahu sopky Gunung Agung, která je nejvyšší horou na ostrově (3.142 m) a zároveň také nejsvětější. Má dokonale kuželovitý tvar a je vidět z různých míst východního pobřeží ostrova. Chrám je nejposvátnějším místem balijských hinduistů na celém ostrově. Věřící sem přichází nastrojeni v krásných šatech a bohům přináší různé obětiny, koše s ovocem apod. Celý areál často halí mlha a sopku není vidět, stejně jako dnes. Přesto je Besakih krásné místo se zajímavou atmosférou.
  
Kus před samotným chrámem je u cesty pokladna, kde se kupují vstupenky za 10,000 Rp a za auto se platí 5,000 Rp, ovšem na to nám žádný lístek nedali. Pak se ještě pokračuje dál na záchytné parkoviště, odkud se jde ke vstupu do hlavního chrámu ještě asi 1 km pěšky do kopce podél stánků se suvenýry a občerstvením. K chrámu se lze nechat za nějaký poplatek odvézt i na motorce. Co mi na Bali vadí je, že všude se mi snaží něco vnutit, nějakou službu, zboží a tak. Celý chrámový komplex Besakih se skládá z 22 samostatných chrámů, každý má svoje jméno. My nejdřive směřujeme jako většina lidí k ústřednímu chrámu, který se jmenuje Pura Penataran Agung. Kolem něho se nachází další chrámy.
Po areálu se potlouká spousta tzv. průvodců, kteří se k Vám připojí a nabízejí své služby za 2 USD. Taky se jich pár na nás nalepilo. Hlavně se nás snaží nalákat na to, že nás vezmou do hlavního chrámu, kam můžou vstoupit jen věřící, kteří se přišli pomodlit nebo přinést oběti. V opačném případě nemůžete do žádného chrámu vstoupit, to se týká zejména turistů. Průvodce Vás stejně může vzít jen na dvě nádvoří chrámu Pura Penataran Agung. Ale i přes brány a nízké zdi je toho celkem dost vidět. Lépe možná ze západní strany. Velký chrám státu neboli Pura Penataran Agung, ústřední chrám komplexu, je postavený na 7 stupňovitých terasách.
 
Celkově se v něm nachází přes 50 různých staveb, svatyní, balé (pavilonu), dřevěných pagodovitých svatyň meru. Půvabné pagodovité svatyně se jmenují podle posvátné hinduistické hory Méru, na které sídlí bohové. Méru mají mnohastupňovou střechu, která má vždy lichý počet úrovní (3-11) podle významnosti boha, kterému je chrám zasvěcený. Pro nás nevěřící, kteří se nevyznáme v jejich kultuře je to jen směs různých staveb. Ale pěkných. Zajímavé je obrovské schodiště lemované sedmi úrovněmi soch.

Jednotlivá nádvoří stoupají vzhůru jedno za druhým. Do nich nahlížíme z chodníku, který vede kolem celého chrámu podél jeho zdi. Druhé nádvoří je největší a tady se konají všechny ceremonie, protože se tady nachází lotosový trůn zasvěcený Brahmovi, Šivovi a Višnuovi a u něho se modlí všichni poutníci.
    
Úplně nahoře jsme navštívíli chrám Pura Gelap a Pura Batu Madeg.
  
Po druhá straně obvodové zdi zase sestupujeme dolů. K chrámu neustále přichází věřící se spoustou obětin. Cestou k autu v jednom stánku kupujeme cigarety za 10,000 Rp a nápoj ve sklince Rasa Sari Temulawak Beruap za 5,000 Rp. Teprve doma zjišťuji co jsem to vlastně pil. Je to nápoj z kurkumy a prý je dobrý pro tělo a na pročištění jater. Pomleté hlízy slouží jako známé koření s výraznou chutí a žlutou barvou, typickou pro směsi kari. Rostlina pochází právě z Indonésie.

Naším dnešním cílem, kde se chceme ubytovat je město Candi Dasa. Projíždíme přes horskou vesničku Selat, kde se mají nacházet rýžové terasy a plantáže salakových palmiček. Odtud pokračujeme do vesnice Putung, kde začíná cesta hrůzy. Tudy snad v životě nejelo auto. Je to úsek dlouhý 9 km z kopce, než se dostaneme na hlavní silnici.  V mapě je značena jako hlavní, ale je to horší než naše polní cesta. Ještě že máme terénní auto, protože jinak bychom to nesjeli. Ke všemu se začíná už stmívat. Ale i přesto podél cesty žijí lidé. Takže pokud můžete, tak se této cestě vyhněte. Nepředpokládám, že ji někdo opraví.

Po úmorné cestě, kterou Martin proklel jsme dojeli do turistického centra u moře Candi Dasa, které leží na východním konci zátoky Amuk Bay. Je to vyhlášená lokalita pro potápění se spoustou ubytovacích možností a restaurací.
Musíme si sehnat ubytování. Parkujeme u hlavní cesty. Kolem se nachází více hotelů. Procházíme jich více. Všechno jsou většinou bungalovy v zahradě u moře, ceny se pohybují kolem 150,000 Rp. Potom jsou i dražší. Nakonec jsme si vybrali Kelapa Mas Home Stay za 150,000 Rp vč. tax, se snídaní. Jsou to pěkné bungalovy v zahradě na břehu moře. Zahrada je propojena přímo s pláží. V chatce máme větrák, pouze studenou vodu, ručníky a verandu. V dražších pokojích je i teplá voda. Na přivítanou dostáváme welcome drink, ovocný koktejl. Milé přivítání.
   
V hotelové restauraci si dáváme na večeři pizzu se šunkou, sýrem a houbami, je malá a stojí 35,500 Rp a velké pivo Bali Hai za 20,000 Rp + taxy 15% a jsme na 63,825 Rp. Domluvili jsme si na večer ještě schůzku s chlapíkem z potápěčského centra Yes Dive, kvůli případnému potápění. Ale přišlo nám to u nich celkem drahé. 2 ponory v Blue Lagoon u Padang Bai nebo Gilli Tepekong a Mimpang (3 skály v moři) za 70 USD + 15 USD za půjčení výstroje. Se slevou se dostáváme na cenu 75 USD vč. výstroje, 1 ponor nám nabízí za 55 USD vč. vybavení. Rozhodli jsme se jejich služeb nevyužít. Za benzín jsme utratili 116,000 Rp (26 l za cenu 4,500 Rp/litr).

5.7.2009 - Tirtagangga, Tenganan, Padang Bai

Ráno snídáme v hotelu. Je možnost výběru z menu, palačinky, vajíčka na různý způsob, ke všemu je ovoce, čaj nebo káva. Dáváme si palačinku s kokosem a hnědý cukr. Obsluha je pěkně oblečená s květem ve vlasech.  Jdeme se okoupat do moře u hotelu. Ještě je celkem chladné a jsou vlny. Ráno dávají nové květiny na ozdobu na stoly před bungalovy.
   
Balíme se a jedeme do 16 km vzdáleného městečka Tirtagangga na východě Bali s nádherným okolím. Nejdříve navštěvujeme rýžová pole.
 
Největším lákadlem je ovšem kouzelný Vodní palác (Water Pallace). Otevřeno je denně od 7 do 18 hodin. Vstupné je 5,000 Rp a při odjezdu platíme ještě parkovné 2,000 Rp. Jedná se o královské zahrady. Celý komplex nechal postavit v roce 1946 poslední rádža Karangasemu, jenž si velmi potrpěl na různé vodní prvky ve svých zahradách. Areál je krásně udržovaný.
    
Procházíme se po celém areálu, kde jsou v zahradě rozmístěné různé vodní nádrže, umělá jezírka, vodotrysky, sochy, zdobené můstky. V některých nádržích plavou barevné ryby a mezi nimi jsou rozmístěné kameny po kterých se jde procházet.
   
Ve dvou jezírkách se dá za poplatek i zaplavat. V jednom jezírku se nachází obrovské lekníny, viktorie královské.
 
Moc se mi tady líbilo. Před areálem je spousta stánků se suvenýry. Kupujeme a hned posíláme tři pohledy za 2,000 Rp a známky jsou po 10,000 Rp.
Cestou zpět do Candi Dasy jsou z některých míst pěkné výhledy na sopku Gunung Agung.
Přes Candi Dasu pokračujem na druhou stranu do vesnice Tenganan. Asi 3 km od hlavní cesty. Parkovné je 2,000 Rp a vstupné je dobrovolné, tak jsme jim dali 20,000 Rp. Ve vesnici žijí prapůvodní obyvatelé Bali, Agabalijci. Ti se sem do vesnickcýh enkláv (území uvnitř jiného území) uchýlili proto, aby čelili javanizaci své země, kastovnímu systému a náboženským reformám, jež následovaly po majapahitském obsazení ostrova v roce 1343, a mohli zde pokračovat ve způsobu života založeném na původních rituálech a obřadech. Dnes je Tenganan neuvěřitelně bohatá vesnice a mezi agabalijskými vesnicemi na ostrově je unikátní tím, že lpí na tradičním způsobu života.
  
Procházíme se vesnicí, která se zvedá v řadě teras po obou stranách dlážděných tříd. Nejimpozantnější stavbou je balé agung, velké shromaždiště, kde se schází členové vesnické rady, karma desy. Nachází se zde cihlové domy, a dřevěná stavení, pobíhají tady různá domácí zvířata. Nahlížíme do jednoho domku, kde na ohni grilují maso.
   
Místní řemeslníci před svými domky ručně vyrábějí košíky, malovaná vejce na způsob našich kraslic a různé kaligrafie. Všechno je možné si zakoupit. Na konci vesnice prodává místní chovatel med a ukazuje nám takové zvláštní úly na stromě.
 
Tenganan je jediným místem v Indonésii, kde se vyrábí slavné tengananské šátky gringsingy. Vesnice je proslavená tím, že vyrábí textilie technikou ikat a dvojití ikat zvaný gringsing s nádhernými vzory. Nejčastěji je hnědý, tmavě červený, černomodrý a okrový. Nahlížíme do jedne dílny, kde nám majitel ochotně vysvětluje jak se takový ikat vyrábí. Vše se tká ručně na primitivních tkalcovských stavech s nožním pohonem buď z hedvábí nebo bavlny. Chudáci ženy u toho sedí na zemi. A podle techniky barvení se dělí ikat na různé druhy. Jednoduchý ikat, kdy se útková nit navleče  na rám stavu, na příslušných místech se omotají materiálem zabraňujícím proniknutí barvy, a nakonec se celá látka ponoří do barvící lázně. Tento postup se mnohokrát opakuje a vlákna se postupně namáčí do dalších barev. Teprve pak se obarvená vlákna splétají s nitěmi osnovy. Ikat je náročná metoda, při níž se nejprve jednotlivá vlákna barví ještě před tkaním a výsledný vzor pak působí jakoby rozmazaným dojmem. Při výrobě dvojitého ikatu neboli gringsingu se před tkaním barví do požadovaných vzorů jak útková, tak i osnová vlákna.
   
Malý šátek se tká asi týden. Vyrobit jeden sarong může trvat i pět let a proto je gringsing neskutečně drahý. Malý šátek říkal majitel se prodává za 400-700,000 Rp, sarong i za 5 milionů. Používá se při obřadech a ceremoniích, protože Balijci věří, že je ochrání před zlými silami. Barvení trvá 3 měsíce až rok a používají se pouze přírodní barviva z různých stromů. Na světě jsou údajně jen tři místa, kde se tato velmi složitá technika ještě používá, a to právě vesnice Tenganan na Bali, Japonsko a indický stát Gudžarát.

Přesouváme se do Padang Bai, kde budeme dnes nocovat. Je tady přístav odkud jezdí trajekty na ostrov Lombok a lodě na ostrov Nusa Penida. Nachází se v malém zálivu s pěknou pláží a na moři je spousta rybářských loděk.Přímo v obci při pobřeží se nachází řada ubytování. Procházíme jich asi 6, ceny se pohybují od 75,000 po 300,000 Rp, v průměru kolem těch 100-150,000 Rp. Hodně ubytování je v dřevěných domcích typu lumbung, což jsou tradiční sýpky na rýži. Jsou na patro, dole je terasa, koupelna s WC většinou otevřená do přírody pod širým nebem a nahoře je potom pokoj a veranda. Nakonec jsme si vybrali Padang Bai Beach Inn 1 za 80,000 Rp včetně snídaně. Zvolili jsme klasický bungalov v zeleni, máme velký pokoj s větrákem, v koupelně je studená voda. Před chatkou máme terasu. Auto můžeme parkovat přímo v areálu. Hotel se nachází přímo u pláže.
  
Jdeme se koupat přes kopec do Modré zátoky (Blue Lagoon). 
 
Je tady malá pláž a spousta lidí. Krásná voda, takže bereme brýle a jdeme šnorchlovat, je tady spousta korálů a jelikož je odliv a málo vody, tak nás to háže na ostré korály.
Na druhé straně za přístavištěm trajektů vede chodník do zátoky Bias Tugal (Pantai Kecil), známé také jako White Beach s krásným bílým pískem. Ale tam už jsme nešli. Ale když jsme za několik dní odsud odplouvali na ostrov Lombok, tak jsme pláž viděli z lodi a stavěl se na ní hotelový komplex, takže pláž už asi nebude přístupná. Ještě jsme si šli zaplavat na hlavní pláž před hotelem, ale taky je tady málo vody a plno různých trav.
 
Padang Bai je taky vyhlášená potápěčská lokalita na Bali a nachází se zde několik potápěčských bází. Na zítra máme v plánu se jít potápět. Navštěvujeme českou potápěčskou základnu OK Divers, majitelé jsou češi Adam a Radka, takže si můžeme popovídat v češtině. Za 2 ponory na lokalitě Blue Lagoon a Ferry Chanel si účtují 55 eur vč. půjčení výstroje. Vypravili jsme se ještě do jedné základny Geko Dive, vedle našeho hotelu. Podle průvodce je nejzkušenější a nejdéla zavedenou potápěčskou základnou v Padang Bai. Domlouváme si zítřejší ponory. Na zítřejší den mají v nabídce lokalitu Blue Lagoon, kde je 6 různých míst k potápění. V 9 hodin ráno první ponor z lodi, potom návrat na základnu, pauza s obědem a následně odjezd lodí na druhý ponor z lodi. Návrat kolem 13 hodiny. Divemastra budeme mít jen pro nás dva, což nám jako začátečníkům naprosto vyhovuje. Na základně mají k dispozici i sprchu a ručníky. Tomu říkám servis. Jako ochranu před korály nám doporučuje vzít si dlouhý neopren. A kupodivu, a to je správné, chce vidět náš potápěčský průkaz a opisuje si jeho číslo. A teď to nejdůležitější, cena za 2 ponory vč. výstroje a oběda byla původně 70 USD a po slevě jsme se dostali na pěknou cenu 60 USD.
V podvečer jsme si zašli na večeři do pěkné restaurace Café Kerti, také téměř vedle našeho hotelu. Skoro všechna místa jsou obsazené. Místní restaurace jsou vyhlášené dobrou mořskou kuchyní. Na začátek nám přináší na uvítanou nějaké chipsy. Martin si objednal velké pivo za 23,000 Rp a já míchaný koktejl s názvem Balinise Favorite za 25,000 Rp (ananasový džus, vodka,...). K jídlu jsme si vybrali kuřecí kebab, v podstatě ražniči s hranolkama, salát a česnekový dresing za 30,000 Rp a já jsem vyzkoušel Fish pepes, barakudu s pálivou balijskou omáčkou grilovanou v banánovém listu, k tomu byla rýže a obloha a stálo to 25,000 Rp. A bylo to moc dobré, mňam.
  

6.7.2009 - potápění Padang Bai, Goa Lawah, Klungkung, Ubud

Když jsme ráno vstali, objednali jsme si snídani. Snídáme na terase čaj, kávu, palačinku s medem, jaffle (zapečený sendvič) s vajíčkem a rajčetem a ovoce.

Jdeme si zaplavat do moře. Sbalené věci jsme dali do auta, zaplatili jsme ubytování. Check out je v 10:30. Kdybychom chtěli nechat věci na pokoji než se vrátíme z potápění, museli bychom zaplatit další noc. Jdeme do Geko Dive. Zkoušíme si výstroj a připravujeme věci, respektive oni všechno připravují.

Kolem 9 hodiny vyplouváme lodí na první ponor do Blue Lagoon. Na lodi jsme jen my dva, divemaster a posádka.

Zanořujeme se v 9:20. Když jsem skočil do vody, unikali mi někde bublinky a nefungovalo BCD, tak mi ho hned vyměnili za jiné. Bylo slunečno, voda měla 23°C a viditelnost tak 15 metrů. Potopili jsme se do maximální hlouby 18 metrů a celkově jsme pod vodou strávili 48 minut. Ze začátku nebyl ponor nic moc, ale potom musím říct, že celkově hezký. Viděli jsme několik velkých sépií, modré hvězdice, vějiřníky, rejnoky, "napoleona", a mnoho dalších. Detaily ponoru uvádím zde. Vracíme se na bází, kde si dáváme čaj a sendvič, který máme v ceně. Za hodinu jedeme na druhou lokalitu v zátce Blue Lagoon, tentokrát na Tanjung Jepun. Na lodi jsou s námi tentokrát ještě další potápěči, kteří dělají záchranářský kurz, ale my máme zase svého divemastera. Není to jako v Egyptě, kde je na jednoho divemastera 10 potápěčů. Zanořujeme se v 11:40 a to hned do hloubky 20 metrů. Na dně je potopený vrak lodi obrostlý korály a kolem se prohání spousta ryb, pozorujeme murénu, trnuchu modroskvrnnou, perutýny, drobné barevné nahožábré plže, celé hejno asi 6 velkých sépií včetně vzácné sépie faraonovy, mořské okurky, klipky a jiné korálové ryby. Zajímavé byly nějaké trávy a v nich drobní živočichové, kteří vypadali úplně stejně. Bez průvodce bychom si jich nikdy nevšimli. Ve vodě jsem vydrželi 45 minut. Tenhle ponor, jehož podrobnosti najdete zde, se mi líbil více než ten první. Blue Lagoon je opravdu zajímavá lokalita s korálovými útesy bohatá na mořské tvory, které by jste jinde na Bali nenašli. Objevují se tady i karety zelené, měsíčníci svítiví (mola mola), které jsem toužil spatřit, je zde velká šance na setkání s útesovými i jinými žraloky, langustami a jinými. Vracíme se na bázi, kde si dáváme sprchu, platíme za ponory, vyplňujeme potápěčský deník.
Kolem 13:30 opouštíme Padang Bai a jedeme k chrámu Pura Goa Lawah (Netopýří chrám), který je vzdálený jen 7 km od Padang Bai. Nachází se přímo na pobřeží u hlavní cesty. Za parkování platíme 2,000 Rp a za vstup 6,000 Rp. Je nutné si zapůjčit za 3,000 Rp sarong a stuhu na přepásání. Bez toho nás nechtějí pustit dovnitř, ani přesto, že máme dlouhé kalhoty. Chrám samotný je poměrně malý, ale Balijci ho chovají ve značné úctě jako jeden z devíti směrových chrámů ostrova. Na vnitřním nádvoří se nachází přístřešky balé, svatyně a pagodovité věže meru. Největším lákadlem je ovšem jeskyně při úpatí útesu, kde žijí tisíce netopýrů. Jsou zavěšeni jeden vedle druhého a pořád lítají sem a tam. Už z dálky slyšíme jejich pisklavý zvuk a cítíme takový zvláštní pach, který je z jejich trusu. A v tom horku je to ještě intenzivnější.
    
Pokračujeme do města Klungkung, dříve známý pod jménem Semarapura. Je to rušné městečko se zbytky královského paláce, jimž se souhrnně říká Taman Gili.

Klungkung se soustředí kolem křižovatky s nápadnou bílou sochou Kanda Pat Sari, který střeží 4 světové strany. Vedle něj jsme navštívili nepříliš zajímavý památník Puputan.
 
Potom navštěvujeme velice pěkný bývalý královský palác Taman Gili, který se nachází naproti přes silnici. V překladu to znamená "Ostrovní zahrady". Vstupné je 12,000 Rp a v tom je již zahrnuto povinné zapůjčení sarongu. Za parkování platíme 600 Rp. Na upraveném pozemku s nádhernými květinami se nachází jediná dochovaná část původního paláce klungkungských vládců, Semarapura. Byla postavena kolem r. 1710 a dnes z něj zůstalo jen několik zbytků.

Nejzajímavější je čtvercové otevřené balé Kerta Gosa (Hala spravedlnosti), pavilon, kde se scházel král se svými ministry k projednání právních a dalších důležitých záležitostí. Někdy se také tvrdí, že šlo o trestní soudní dvůr, kde se dávní králové radili o osudu provinilců s bráhmany, čemuž by odpovídala zobrazení hrůzných trestů na stropě. Právě starý malovaný strop, který je jedinou originální ukázkou kamasanského stylu klasické malby wayang zachované na původním místě. Postavy jsou v podstatě tytéž, s jakými se setkáme v loutkovém divadle wayang. Obraz má celkem 9 úrovní a v každé je zachycen jeden konkrétní příběh nebo téma.
 
Hned vedle stojí vodním příkopem obehnaný pavilon Balé Kambung (Vznášející se pavilon), kde se konaly slavnosti pilování zubů členů královské rodiny. I tady jsou na stropě malby.
   
Dále se v areálu nachází mohutná brána z červených cihel  zdobená kamennými reliéfy, kterou se vcházelo z vnějšího do vnitřního nádvoří paláce a zvonice kulkul.
 
Součástí areálu je i celkem zajímavé malé muzeum. Celý komplex byl fakt moc hezký a stál za návštěvu.
Procházíme se chvíli městem, kde ulice lemují staré domy a kupujeme si na jídlo něco jako bábovku za 6,000 Rp.

Potom už pokračujeme do města Ubud. Ubud je považován za centrum balijského umění a zůstává tradiční vesnicí tanečníků a řemeslníků. Zdejší obyvatelé se věnují malířství, řezbářství, tanci a hudbě. Město není velké a dá se bez problémů projít pěšky. Nevýhodou je, že je tady snad nejvíce turistů z celého Bali, což mi trochu vadilo.
Ještě před samotným městem navštěvujeme nejznámnější atrakci Ubudu, Sackred Monkey Forest Sanctuary (Mandala Wisata Wenara Wana) - posvátný Opičí les Alas Kedaton. Nachází se na ulici Jl Wanara Wana - Monkey Forest Rd. Otevřeno mají denně od 8 do 18 hodin. Je tady spousta aut, takže máme problém s parkováním, za které platíme 2,000 Rp. Vstupné je 15,000 Rp.
Jediné co mi vadí je spousta turistů. Všude se prohání nezbedné opice makakové. Je třeba si na ně dávat pozor, protože lehce Vám něco ukradnou. Lidé se s nimi fotí. Opice dokážou být hodně agresivní, takže je dobré se k nim moc nepřibližovat, nedotýkat se jich, nekrmit je a nechodit mimo chodníky do jejich prostoru. Často se stává, že Vás ty milé opičky poškrábou nebo pokoušou. S tím mám své vlastní zkušenosti z Thajska, kdy mě jeden makak pokousal a chodil jsem na očkování proti vzteklině.
  
Celým areálem vede několik stezek a nachází se zde tři svaté chrámy. Nejdříve jsem se vydali k chrámu mrtvých Pura Dalem Agung Padang Tegal. Vstupné je dobrovolné. Je nutné mít sarong a stuhu. Sarong máme již vlastní, takže si půjčujeme jen stuhu. V takovýchto svatyních pura dalem (čili svatyně mrtvých) se rádi zdržují zlí duchové lejakové. Svatyně je obvykle zasvěcena buď Šivovi nebo čarodějnici Rangě.
Je to pěkný chrám z červených cihel, vstoupit se dalo jen na vnější nádvoří, do vnitřní svatyně můžou jen věřící. Na vnějším nádvoří se nachází bubnový dům, zvonice z červených cihel, nazývaná kulkul s bohatou sochařskou výzdobou znázorňující mytické ptáky garudy a hlavy Bhomy. Nachází se tady taky několik kamenných soch královny čarodějnic Rangdy s dlouhým vyplazeným jazykem a velkýmy povislýma prsama. Dvě znich jsou znázorněny jak se cpou malými dětmi, což je její oblíbená kratochvíle.
  
Kamenné schodiště nás zavedlo k Holy Bathing Temple, který je ukrytý v zeleni podél potoka. Působí to tady hodně ponuře a tajemně. Nachází se tady různé kamenné sochy, schodiště, most a nádrže s posvátnou vodou.
  
Přesouváme se do centra Ubudu a musíme si najít ubytování na dnešní noc. Parkujeme na ulici Jalan Bisma, je to klidná ulička a v jejím okolí je spousta ubytování. Nakonec jsme se ubytovali v Pondok Indah za 150,000 Rp vč. snídaně. Je to moc pěkné ubytování mezi rýžovými poli. Máme pokoj s terasou, odkud je nádherný výhled na západ slunce nad rýžovými poli. Máme koupelnu s vanou a teplou vodou, větrák, moskytiéru. Vše je čisté a uklizené. Ubytování je zastrčené v boční uličce a věci jsme si sem museli z auta přinést, protože parkování přímo u hotelu není možné.
   
Po nastěhování jsme se vydali na večeři. Na ulici nás odchytil naháněč (je jich tady hodně) na večerní taneční vystoupení. Nakonec jsme se nechali ukecat na představení Kecak Ramayana a tanec ohně, který se koná v chrámu Pura Dalem Ubud (svatyně mrtvých). Představení se koná každé pondělí a pátek  od 19:30 do 21 hodin. Vstupné je 65,000 Rp. Hned si u něj kupujeme lístek a přesouváme se do chrámu. Představení se odehrává pod širým nebem. Je dobré přijít dříve, aby jste si zabrali dobrá místa. Je tady plno turistů. Dostali jsme zase popis představení v angličtině. Areál je nasvícený ohňovými loučemi. První částí představení je kecak, někdy také zvaný opičí tanec, podle zvířat, která sbor představuje. Sbor asi 50 mužů prozpěvuje pouze slabiky "cak cak cak" a používá sedm různých rytmů na vytvoření překvapující hudby, která doprovází dramatické představení z eposu Ramayana, tentokrát smrt Kumbakarny. Muži, kteří tvoří ten sbor jsou nahoře bez, kolem boků mají dlouhé černobíle kostkované látky jako sukně, za uchem červený květ ibišku. Sedí na zemi vedle sebe se zkříženýma nohama v pěti nebo šesti kruzích, různě se kolébají, pohybují rukama a rytmicky tleskají a vydávají zvuk "cak cak cak". A uprostřed v tom kruhu předvádí herci ten příběh z Ramayany. Celé představení probíhá ve tmě, jen je chrám nasvícený ohni. Pokud nejsou osoby za ohněm, tak není moc vidět co mají na sobě, výrazy obličeje. Ke konci už to bylo docela nudné, pořád dokola.

 
Druhou část představení tvoří ohňový tanec. Jedná se o extatický tanec. Všude po chrámové podlaze poházeli hořící kokosové skořápky. Jeden muž se mezitím dostává do tranzu za pomocí nějakého kněze. Potom uchopil dřevěného koně a zuřivě kluše po rozžhavených uhlících, jako kdyby jel na opravdovém koni a všude kolem létají žhavé jiskry. Potom pomocníci znovu koštětem nachystají uhlíky a to se tak opakovalo asi 4 krát. Potom zase přišel ten kněz, postříkal muže posvěcenou vodou a muž se tím probral z tranzu. Nevím, na kolik to bylo autentické nebo to bylo jen divadlo pro turisty, ale každopádně to bylo zajímavé. Extatické tance se jmenují sanghyang a ten s tím koněm co jsme viděli my byl tanec sanghyang jaran (koňské božstvo). Doma jsme se dočetl, že má-li se vesnice udržet ve zdraví, tak jsou do chrámu pravidelně zváni bohové, aby pomohli při vyhánění zlých duchů. Když božstva sestoupí, odhalí svou přítomnost tím, že se zmocní určitých osob a použijí je jako médium. V našem případě se duchové asi zmocnili toho chlápka co běhal po těch uhlících
 
Po skončení představení jsme se konečně dostali na tu večeři. V restauracích v Ubudu mají celkem draho, ceny přes 40,000 Rp. Natrefili jsme ale na Warung River View, vstup je z hlavní cesty Jalan Raya Ubud. Rákosové stolky mají rozmístěné v kopci a všude kolem svíčky. Dali jsme si jeden kuřecí steak s hranolkama a jeden kuřecí cordon blue s hranolkama, každé bylo za 21,500 Rp a k tomu velké pivo za 25,000 Rp. Mají tady ovšem malé porce. Celkem šok byl, když obsluhující byl transvestita.

V supermarketu jsme ještě koupili 2 piva Bintang v plechovce za 12,000 Rp, Bali Hai za 10,500 Rp, croissany za 8,500 Rp, 5 vod po 2,500 Rp, nějaké oplatky a křupky. Vracíme se zpátky na pokoj, konečně do postele.

7.7.2009 - Ubud, rýžové terasy Tegalalang, Gunung Kawi, Tirta Empul, jezero Batur, Lovina

Ráno se budím už v 7 hodin. Dopisuji deník, protože včera v noci už se mi nechtělo, byl jsem docela unavený za celý den. Na terase si dáváme snídani a kocháme se pohledem na rýžové pole. Dostali jsme banánovou palačinku, ovoce a čaj. Chtěli jsme si ještě trochu projít město.

Navštěvujeme lotosový chrám Pura Saraswati. Vstup je zdarma. Chrám se nachází v krásné vodní zahradě, uprostřed je jezero s lotosy. V chrámu se nachází kostýmy a rekvizity pro barongové představení.
   
Potom se ještě jdeme podívat do Ubud Palace (Puri Saren Agung), bývalý královský palác s pěknými balijskými tradičními domy.
 
Pozorujeme místní ženy, jak kladou na silnici, automobily, motorky, před domy apod. obětní dary zvané canang. Jsou to malé tácky z banánových listl, sešpendlené bambusovými třískami a na nich je směs rýže, ovoce, květin a kadidla. K tomu zapalují vonné tyčinky. Oběti pro bohy jsou vždy umístěny na vyvýšených podstavcích (někdy jsou speciální oltáře) a pro démony jsou rozsypány po zemi. Věřící je postříká svěcenou vodou a odfoukává kadidlový kouř směrem k nebi, tím se dostává obětní dar k danému bohu a dosáhne se toho, že buh okamžitě sestoupí na zem, aby si na oběti pochutnal. Potom canang ztrácí svou svatost a je ponechán na místě aby shnil nebo aby ho sežrali mravenci a psi. Takovéto dary věřící přináší každý den.
 
Pokračujeme autem na sever asi 13 km od Ubudu do vesnice Tegalalang. Podél cesty se kocháme pohledy na rýžová pole. Asi 3 km za vesnicí je u cesty vyhlídková plošina, odkud si prohlížíme nádherně vymodelované rýžové terasy a zalesněnou říční rokli.
    
Pokračujeme směrem do hor do města Tampaksiring, asi 20 km severně od Ubudu. V jeho okolí jsou dvě zajímavá místa. Východním směrem se nachází chrámový komplex Gunung Kawi. Jde o královské hrobky (candi) z 11. století, vytesané do skály. Vstupné je 6,000 Rp včetěn zapůjčení sarongu a šerpy (saš) - žlutý pásek, který slouží na uvázání kolem pasu, a parkovné 2,000 Rp. Sestupujeme po prudkém schodišti podél stánků se suvenýry a občerstvením, procházíme bránou vytesanou do skály. Hned za bránou jsme zahnuli nejdříve vlevo k hrobkám královen. Byly vytesány do skály tak, aby připomínaly průčelí chrámů. Původně byl povrch těchto candi vyzdoben kamennými plastikami, dneska jsou vidět jen obrysy falešných dveří.
  
Potom je nutné překročit, samozřejmě přes most, posvátnou řeku Pakrisan. Tady se nachází chrámový komplex Gunung Kawi s nádvořími a celami vytesanými do skály. Dá se nahlédnout i dovnitř. Tento komplex byl pravděpodobně postavený pro svaté muže, kteří dohlíželi na 5 hrobek králů, které se nachází v zadní části komplexu. Jsou v lepším stavu než hrobky královen. Je to impozantní místo ukryté v zeleném údolí. Celý komplex byl pravděpodobně vystavěn k uctění památky nějakého krále a jeho manželek. Vedle se ještě nachází budhistický komplex, který slouží k modlitbám a meditacím. Máme možnost jednu pozorovat.
   
Pokračujeme přes rýžové pole, kde vede vyšlapaný chodník až k malému vodopádu.

Vracíme se k autu a pokračujeme k druhé zajímavosti a tou jsou posvátné prameny a hinduistický chrám Tirta Empul. Vstupné je 6,000 Rp. Balijci ze všech koutů ostrova sem přichází, aby se duchovně očistili a vyléčili si tělesné neduhy koupelí ve zdejších posvátných zřídlech, která jsou považována už od r. 962 za nejposvátnější na celém Bali.

Na vnějším nádvoří chrámu posvátného pramene Pura Panti Pasek Gelegel se nachází tradiční veřejné lázně. Jsou to v podstatě do země zabudované koupací bazénky z červených cihel, do nichž přitéká voda z pramenů ve vnitřní svatyni. Lidi stojí ve vodě šíleně dlouho frontu vinoucí se jako had a čekají až se dostanou ke kohoutkům odkud přitéká voda, aby se zde omyli. Trochu mi to připomíná Indii. Prostory jsou zvlášť oddělené pro muže, ženy a kněží.
  
Ve vnitřním nádvoří potom vidíme nádrž s čistou, průzračnou pramenitou vodou, která vybublává vrstvou černého písku. Nádrž má za úkol prameny chránit a v ní je zakázáno se koupat. Právě odsud potom vytéká voda do veřejných koupacích nádrží níže. My jsme se těšili na koupel v nějakých termálních pramenech, ale když jsme to tady viděli, jak tam všichni lezou, bůh ví s jakými chorobami, plísněmi a čert ví s čím ještě, tak nás chuť na koupání rychle přešla.

Na vnitřním nádvoří chrámu probíhaly meditace, lidé přinášeli a vyráběli obětiny, různé košíky s ovocem, mističky z banánových listů sešpendlené bambusovými třískami a plní je květinami, rýží, ovocem a kadidlem.
    
Všude kolem je spousta warungů (jídelen). V jedné z nich na břehu nádrže, ve které plavali barevní kapři jsme si dali oběd, protože bylo už kolem poledne. Já jsem si dal Sapo Tahu, což byla vlastně polívka s orestovaným japonským Tofu nakrájeným na kostičky s  hrachovými lusky a houbou jidášovo ucho a křepelčí vejce. Chutnalo to zajímavě (20,000 Rp). Tofu jsem jedl asi poprvé v životě. Vyrábí ze sójových bobů a samo o sobě nemá v podstatě žádnou chuť. Chuť do sebe natáhne až z toho, s čím se připravuje. Mi to připomínalo pravý ovčí sýr. Martin moc na ty experimenty není, takže sáhl po osvědčeném Mie Goreng, smažené nudle s vejem, kuřecím masem a zeleninou za 15,000 Rp, malé pivo za 12,000 Rp a já jsem si dal chlazený zelený čaj ve sklenici za 2,500 Rp.
Cestou k autu jsme ještě viděli jak nějaká skupinka světila nové auto.
 
Pokračujeme do vesnice Penelokan, která se nachází v nadmořské výšce 1.450 m n.m. Jméno vesnice doslova znamená "Vyhlídkové místo" a pohled z ní je skutečně velkolepý. Hluboko dole leží kráterové jezero Batur a po obou stranách jezera se tyčí vrcholky sopky Gunung Batur (1.717 m) a Gunung Abang na východní straně (2.153 m). Gunung Abang je nejvyšším bodem na okraji kráteru  a zároveň je třetí nejvyšší horou na Bali.
Baturská oblast vznikla před 30 000 lety výbuchem obrovské sopky. Kolem horního okraje kráteru a kolem jezera Batur na dně kráteru se rozkládá několik vesnic. My jsme se zastavili právě ve vesnici Penelokan. Za vstup do oblasti kráteru, i když jim třebas jen projíždíte, se platí poplatek 3,000 Rp včetně nějakého pojištění na osobu. Pokladna je hned u silnice jak přijíždíme z Ubudu, takže tomu nejde asi nijak uniknout. Zastavujeme na parkovišti a jdeme se podívat na jezero. Pěkná vyhlídka přímo z hrany kráteru je od hotelu Lake View a dalších restaurací např. Ramana. Výhled na sopku a jezero je naprosto úžasný. Obří kaldera má průměr neuvěřitelných 13 km. Ze dna hlavního kráteru se zvedá činný vulkán Gunung Batur (Gunung Lebah - hora v údolí), která má 4 vlastní krátery. Všude kolem je plno ztuhlé lávy z předchozích erupcí. Jezero Danau Batur je největším jezerem na Bali. Má délku 8 km a široké je 3 km a nachází se 500 pod okrajem hlavního kráteru, který má délku 13 km. Jezero je sídlem bohyně bohyně jezera Déví Danu a proto je pro Balijce velice posvátné.
   
Bohyně je uctívána v chrámu Pura Ulun Danu Batur, který se nachází na okraji kráteru asi 4 km severně od Penelokanu. Chrám je naší další zastávkou. Původní chrám se nacházel na břehu jezera, ale v roce 1926 byl po zemětřesení společně s vesnicí Batur přemístěn na současné místo. Chrám je druhým nejvýznamnějším chrámem na Bali po komplexu Besakih. Vstupné neplatíme žádné. Právě probíhají chrámové oslavy odalan, které se konají v každém chrámu jednou za 210 dní nebo jednou za rok a trvají 3 dny. Turisté mají v tu dobu vstup do chrámu zakázán, ale zkoušíme proniknout dovnitř a nikomu to nevadí, dokonce se s námi někteří dávají do řeči. Je tady úžasná atmosféra. Lidé se modlí a obětují různé dary. Někteří je přináší už s sebou, jiní je připravují teprve na místě.
     
Vyrábějí nádherné obrovské věže zvané banteny. Jsou to jakési pyramidy plné ovoce, květin, koláčku, celých kuřat, zeleniny a jiné. Ženy, které jsou oblečený v krásných oděvech přináší tyto pyramidy, některé dokonce je nesou na hlavě a kladou je na oltář a potom se modlí. V některých svatyních zůstává banten přes noc, aby bohové měli dostatečnou možnost se z darů potěšit a potom je ženy, které je připravily odnesou domů. Nelze jej použít znova, ale může být odstrojen a rodiny, které ho darovaly ho můžou sníst.
 
Chrám má velký počet svatyň. Nejvýznamnější je pagodovitá svatyně meru s jedenáctipatrovou střechou na vnitřním nádvoří, která je zasvěcena právě bohyni jezera Déví Danu a božstvu Gunung Agung. Je odtud i krásný výhled na jezero.
 
Na nádvořích hraje několik gamelanových orchestrů, lidé oslavují, modlí se. Někteří mají na čele zrnka rýže.
 
Pokračujeme autem až do nadmořské výšky 1700 m a potom klesáme k moři až na 0 m n.m. Přes druhé největší město na Bali Singaraja pokračujeme do turistického letoviska Lovina. Lovina se rozkládá podél osmikilometrové pláže s černým vulkanickým pískem. Zahrnuje 6 vesnic. Lovina má pověst letoviska pro batůžkáře. Cestou nás na křižovatce zastavil chlal na motorce a dává nám vizitku s hotelem ať ho následujeme. Jelikož žádné ubytování rezervované nemáme, tak si říkáme že to prubnem. Jedná se o Gede Homestay bungalows v části Anturan. Bungalovy jsou pěkné v malé zahradě přímo u pláže za 150,000 Rp na noc se snídaní, ale je to daleko od centra dění. Za centrum se pokládá část Kalibukbuk, kde je nejvíce restaurací, ubytoven, barů, obchodů a potápěčských center.
Prošli jsme ubytoven více. Nakonec se ubytováváme v Padang Lovina Hotel za 100,000 Rp včetně snídaně. Nachází se v pěkné zahradě blízko pláže asi 100 metrů, na pokoji máme koupelnu s teplou vodou a větrák. Lepší pokoje v 1. patře mají i balkon. Je možno využívat bazén ve vedlejším hotelu Pulestis, který vlastní stejný majitel. Tady měli taky pokoje za stejnou cenu 100,000 Rp, ale měly venkovní koupelnu s kameny na podlaze. Věci jsme nechali jen tak na pokoji a  šli se okoupat do moře.  Lovinská pláž je zajímá tím, že má černý lávový písek. Je lemovaná palmami. Pozorujeme západ slunce, který je naprosto úchvatný. V dálce jsou vidět hory východní Jávy, která už je odtud co by kamenem dohodil. U pláže se nachází památník delfína.
    
Jelikož je Lovina dobrou potápěčskou základnou, rozhodli jsme se další den podniknout potápění na ostrově Menjangan, neboli Jelení ostrov, který je údajně vyhlášenou lokalitou na Bali. Prošli jsme více potápěčských center, v jednom mi přišli takoví podvodníčci a vůbec nebyli ochotní. Nakonec jsme se dohodli v potápěčském centru Sunrise Dive, vedle našeho hotelu na ul. Jl Bina Ria. Právě renovují novou kancelář. Tel. 0362-41182. Z původní ceny 75 USD se nám to podařilo usmlouvat na 60 USD za 2 ponory včetně výstroje, dopravy minibusem, lodi, vstupu do parku a oběda. Dokonce je možnost výběru jídla. Ceny se pohybují mezi 70-75 USD, někde nechtěli o ceně ani jednat. Počet lidí na jednoho divemastra max. 5.  Všude nabízí ranní vyjížďky v 6 hodin na moře na pozorování delfínů a východ slunce za 65,000 Rp, ale prý to za nic nestojí. Rozhodli jsme se prodloužit si půjčení auta o jeden den, abychom stihli to co máme ještě v plánu. Voláme do autopůjčovny z hotelu. Vyrazili jsme na večeři. V restauracích je tady dráž než bylo jinde. Nakonec jsme si dali večeři v restauraci Spice Dive na pláži. Přímo na písečné pláži u moře jsou postavé stolky se svíčkami. Dal jsem si palačinku plněnou kuřecím masem a houbami zapečené sýrem a hranolky za 32,500 Rp a Martin si dal kuře na víně se zeleninou a rýží za 32,500 Rp.
 
Každý jsme si dali 2 míchané nápoje po cca 29,000 Rp. Na pláži měli přímo bar, kde míchali nápoje. Pěkne foukal vítr od moře, šumění moře, bylo to fakt příjemné :-).
 

8.7.2009 - Lovina, potápění na ostrově Menjangan

A je tady další den. Snídaně jsou až od 8 hodin, když chceme snídani dříve, trochu jim to trvá, ale nakonec jsme se dočkali. Na výběr je ze 4 jídel. Palačinka s ananasem a já jsem si dal french toast, což je toast v palačince, každý jsme dostali ovoce a čaj. Něco po osmé nás vyzvedává mikrobus na potápění. Nabíráme další lidi z jiných hotelů, někteří jdou jenom šnorchlovat. Zavezli nás do potápěčského centra Sunrise Dive, kde si zkoušíme a vybíráme výstroj. Vypadá celkem slušně. Doplácíme zbytek ceny 100 USD, včera jsme dali zálohu 20 USD a jedeme. Je to asi hodinu jízdy do přístavu Labuan Lalang, kde je malá restaurace, sprchy a WC. Nakládají věci na loď a jedeme asi 45 minut lodí k ostrovu Menjangan. Jsou docela velké vlny a tak to houpe.
  
Ostrov Pulau Menjangan (Deer Island) neboli Jelení ostrov je malý neobydlený ostrůvek (1,5 km dlouhý a 500 metrů široký) ležící 8 km od severního pobřeží Bali. Moře má azurově modrou vodu a je obklopený korálovým útesem, který je považovaný za jeden z nejatraktivnějších na Bali. Ostrov patří do chráněné oblasti NP Bali Barat (Taman Nasional Bali Barat) a za vstup do parku a tedy i na ostrov Menjangan se platí vstup 25,000 Rp za osobu, který máme zahrnutý v ceně potápění.
 
Oba dva ponory máme z lodi. První ponor máme na lokalitě POS 3 / Saan Slove. Na jednoho divemastra jsme 3 potápěči, spolu s jedním australanem, který byl od začátku chytrý jak rádio, a když došlo na potápění, tak mu pokaždé po 15 minutách došel vzduch v láhvi, protože dýchal rychle a strašně mával ploutvema. Abychom se nemuseli všichni kvůli němu vynořit a ukončit ponor, který máme zaplacený, tak dýchal z jednoho přístroje spolu s divemastrem. Oba ponory tak trvaly potom 50 minut. Viditelnost byla kolem 15 metrů, teplota vody 29°C. Korálový útes se nachází asi 10 metrů od břehu. Pláže na ostrově mají nádherný bílý písek.
 
Druhý ponor byl na lokalitě POS 3 / Coral Garden. V ruce jsme drželi mořskou okurku, velkou hvězdici, viděli jsme spoustu korálových ryb, chňapaly, murénu. Nevím proč vybrali zrovna tyto lokality, kde je korálový útes nejvíce poškozený díky lovu ryb za pomoci výbušnin. Na to, jak tuto lokalitu chválí, tak já jsem byl teda docela zklamaný. Bylo to pěkné, ale nic speciálního. Ponory, které jsem absolvovali předtím byly 100 a 1. Možná nám divemaster nevybral zrovna tu nejlepší lokalitu. No co se dá dělat. Oběd jsme měli na lodi, smažená rýže, nebo smažené nudle s kuřecím masem a vejcem, voda nebo coca-cola. Ponor 1 a ponor 2. Po 14 hodině, kdy jsme dokončili druhý ponor se vracíme do přístavu, jsou šílené vlny a voda hrozně prská. V přístavu se sprchujeme od slané vody a do hotelu se vracíme kolem 17 hodin. Jdeme se ještě okoupat do moře. Martina popálila nějaká medůza. Večer fotíme západ slunce a sopky na Jávě. Sešlo se tady plno lidí. Na pláži kupuji od jednoho prodejce přívěsek na krk, je prý ručně dělaný, podklad je z kokosového dřeva a povrch mušle, je na něm ornament "kruh života". Usmlouval jsem to z 35,000 na 25,000 Rp.
   
Zašli jsme na internet. Všude mají stejnou cenu 250 Rp / minuta, za 20 minut platíme 5,000 Rp. Kupujeme dva pohledy za 1,500 Rp a k tomu známky za 10,000 Rp. Večeři jsme si dali v restauraci Bali Apik vedle hotelu. Jídlo bylo výborné, velké porce, příjemná obsluha. Jako pozornost podniku jsme dostali garlic bread (česnekový chléb), Martin si dal Pepes Ikan, tuňáka v banánovém listu na balinéský způsob, bylo to hodně pálivé, k tomu obloha a garlic bread za 29,500 Rp, já jsem si dal steak z tuňáka s bazalkou, obloha, opečené brambory za 35,900 Rp. Na pití jsme si dali v karafě 1 litr Cocktail Zombie za 54,500 Rp.

9.7.2009 - vodopád Munduk, jezero Bratan, rýžové terasy Jatiluwih, Tabanan, chrám Tanah Lot, Sanur

Na snídani máme jako včera french toast, banánovou palačinku, ovoce a čaj. Platíme ubytování za 2 noci ve výši 200,000 Rp. V Lovině ještě kupujeme benzín za 120,000 Rp. Vypravili jsme se do oblasti Bedugul. V oblasti jsou krásné hory, jezera a příroda.

Naši první zastávkou je vodopád Munduk ve stejnojmenné vesnici. Parkovné je 2,000 Rp a za vstup se platí 3,000 Rp, ale nikdo v boudě nebyl, tak jsme neplatili nic. Nachází se mezi Ngiring-Ngewedang restaurant a Lumbung Bali Hotel. Je to špatně značeno, nebo lépe řečeno není to značeno vůbec, takže jsme se museli několikrát ptát. Jde se k němu asi 5 minut prudkým chodníkem. Mohutný proud vody padá z velké výšky a vodopád byl fakt moc hezký.
  
Projíždíme horskou krajinou, tzv. scenic route, vyhlídkovou cestou kolem jezer Tamblingan a Buyan.
 
Přijíždíme ke sladkovodnímu kráterovému jezeru Danau Bratan, které se nachází v nadmořské výšce 1.200 m a je hluboké až 35 metrů. Nachází se na dně kdysi gigantického sopečného kráteru, který se dnes dá jen těžko rozeznat. Vulkán Bratan se skládá z kaldery široké 11 x 6 km a kaldera obsahuje tři jezera Tamblingan, Buyan a Bratan. Jezero obklopují zalesněné kopce. Jezero je zdrojem pitné vody pro okolní obce, proto Balijci toto jezero a jeho bohyni uctívají v krásném chrámu Pura Ulun Danu Bratan, aby jim jezero nikdy nevyschlo. Chrám se nachází na břehu jezera a patří k nejfotografovanějším chrámům na Bali. Rozkládá se v udržovaném parku a skládá se z několika svatyň rozložených na břehu jezera i na malých ostrůvcích na jezeře. Zvlášť zajímavé jsou stupňovité věže meru jak se odráží v jezeře. Chrám byl postaven v roce 1633 a je zasvěcen bohyni jezera.
    
Vstupné pro cizince je 10,000 Rp (pro místní 7,500 Rp) a za parkování se platí 5,000 Rp. Po jezeře se dá projet i na půjčených loďkách a motorových člunech. Zrovna se k chrámu přijeli fotit novomanželé, ženich a nevěsta.

Projíždíme oblastí rýžových polí Jatiluwih. Za průjezd oblastí se platí 10,000 Rp za osobu. Rýžové terasy kam oko dohlédne. Někteří  nazývají tyto rýžové terasy nejkrásnějšími na Bali. Je těžko uvěřitelné, že tyto terasy jsou tvořeny ručně. Obhospodařují se ještě tradičním způsobem za pomocí buvolů. Cestou jsme udělali několik zastávek a dívali se, jak farmáři obhospodařují pole, zavlažují, sadí. Na polích se zdržují i volavky.
     
Přijíždíme do města Tabanan. Přestože býval hlavním městem starověkého království a správním střediskem jedné z nejúrodnějších oblastí Bali, dnes je to nepříliš zajímavé město. Jediné co stálo za návštěvu bylo Museum Subak Sanggulan (Muzeum subaku). Vstupné je 5,000 Rp. Máme to i s průvodkyní a výkladem. Muzeum oslavuje práci kolektivů pěstitelů rýže - subaků. Subak se nazývá místní správa, která se stará o zavlažovací systém. Prohlédli jsme si zemědělské nářadí, vysvětlila nám tradiční zemědělské praktiky. Zajímavý byl zavlažovací systém, který je velmi složitý a současně velice primitivní. Nepoužívají se žádné mechanické zařízení. Je to soustava podzemních chodeb, kanálů a malých dřevěných hrází, kterými se reguluje průtok vody. Takový způsob zavlažování rýžových polí využívá každý subak na ostrově. Tento systém se na Bali používal už v roce 600.

Hned vedle jsme navštívili zdarma tradiční balijské obydlí, které se skládá z několika budov, otevřených síní zvaných balé v prostoru ohraničeném zdí. Každé balé má určitou funkci a musí být postaveno na určitém místě podle balijského pojetí světových stran. Balé je v podstatě vyvýšená plošina na dřevěných sloupcích a střechu má pokrytou došky. Je tady balé pro děti, pro rodiče, prarodiče, kuchyně, sýpka na rýži, holubník, vlastní svatyně a hospodářská stavení. V takovém domě většinou bydlí více generací.
   
Cestou k chrámu Tanah Lot se zastavujeme v pekárně, kde si kupujeme a hned jíme pizzu s párkem a chilli, dvě čokoládové bulky sypané sýrem a jedno neplněné sypané sýrem, celkem za 18,000 Rp. Přináší nám k tomu chlazenou vodu. U Tanah Lotu parkujeme mimo parkoviště a šetříme tak 5,000 Rp (za motorku chtějí 2,000 Rp). Vstupnému už jsme neunikli, cizinci platí 10,000 Rp a místní 7,500 Rp. Když jsme se vraceli k autu, tak jsme zjistili, že přece jenom by se dalo projít bez placení a to přes parkoviště a za ním stojící stánky s oblečením, tam to nikdo nekontroluje. Kupuji sadu 30 pohledů za 15,000 Rp. V bistru Rumah Makan Puri Dewi si dáváme smažené nudle a rýži s kuřecím masem, zeleninou a vejcem, každé za 17,500 Rp, jeden citronový čaj za 6,000 Rp a jeden zelený čaj za 5,000 Rp. Když jsme se prodrali stánky se suvenýry, došli jsme k chrámu Pura Tanah Lot, který je jedním z nejdůležitějších směrových chrámů na Bali a je častým cílem hinduistů, kteří sem přichází uctít bohy moře. Chrám se tyčí na rozeklané skále uprostřed burácejícího moře. Máme štěstí protože je odliv a tak se dá dojít až k úpatí skály.
   
I když za přílivu to musí mít taky své kouzlo, kdy z moře vyčnívá skála s chrámem. Kolem skály vede vytesané schodiště, ale tam mohou vstoupit jen věřící. Právě když je odliv, tak se můžete napít posvátné vody z pramene ležícího pod chrámovou skálou, samozřejmě za poplatek.

Za útesem si zase můžete pohladit krotké posvátné korálové hady. Množství lidí se tady prochází po odhaleném mořském dně a někteří pouští draky. Nad útesem je množství restaurací s terasami, které se večer zaplní davy turistů, kteří sem přichází pozorovat západ slunce nad chrámem. Na travnaté ploše se zase turisti fotí s obrovskou krajtou. Prošli jsme se ještě k dalším chrámům po pěšině, které vede na vrcholu útesu. Jsou tady další chrámy na skalách, k některým vede kamenný most vytvářející skalní oblouk. Například chrám Batu Bolong. I odsud jsou zajímavé pohledy na Tanah Lot. Dole se nachází malé zátoky. Pozorujeme jak věřící přinášejí nějaké obětiny k moři a modlí se tam. 
   
Přes Denpassar se vracíme do Sanuru, kde jsme okružní cestu po Bali začali. Tentokrát se ubytováváme blíž k místu, odkud jezdí lodě na ostrov Nusa Lembongan, kam máme v plánu zítra na pár dní vyrazit a odpočinout si. Ubytováváme se v Ananda Beach Hotel přímo u pláže Sanur Beach, Jl Hangtuah 51 v severní části Sanuru, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Máme pokoj v 1. patře s balkonem, větrákem, studenou vodou, velká postel. Cena za dvojlůžkový pokoj se snídaní je 200,000 Rp, ale dali nám to za 150,000 Rp. Za příjezd autem až k pláži se platí parkovné 2,000 Rp, aly my jsme jen vyložili věci a jeli jsme vrátit auto na smluvené místo. Cestou ještě tankujeme benzín za 40,000 Rp. Za auto doplácíme 25 USD za ten jeden den navíc, co jsme si ho prodloužili. Má už pro nás připravený doklad. Vše proběhlo ok. Chci vyměnit peníze, protože ve směnárnách nabízí dobrý kurz, ale v první směnárně mi nechce vzít 100 USD bankovky, když už teda že ano, tak chci vyměnit 200 USD a to nemá dostatek rupií. Ve druhé směnárně taky nemají dostatek rupií a ve třetí mě chce ošidit o peníze. Nakonec u něj měním jen 100 USD, vše si musí člověk několikrát přepočítat, protože tady rádi okrádají. Jdeme zpět k hotelu, platíme ubytování. Večeři jsme si destali v hotelové restauraci Ananda, kuře Cordon Blue s hranolkama a sladkokyselou omáčkou sweet and sour za 30,000 Rp a Ayam Cococ - tradiční grilované kuře s chilli omáčkou sambal a nějakými oříšky, k tomu rýže a zelenina za 30,000 Rp. Na pití čerstvý banánový, ananasový a jablkový džus, každý za 8,000 Rp.
Informujeme se na ranní lodní spoj na ostrov Lembongan. Public boat jede v 8 hodin za 55,000 Rp a v 10:30 za 80,000 Rp. V 10:30 ještě jezdí lodě společnosti Perama za 100,000 Rp. Potom je ještě možnost najmout si spedd boat (motorový člun) za 240,000 Rp. Lístky se kupují v kanceláři přímo u našeho hotelu Ananda.

10.7.2009 - ostrov Nusa Lembongan

V 7 ráno si dáváme v hotelu snídani. Máme ananasovou palačinku toast s máslem a marmeládou a čaj. Kupujeme dvě čokoládové buchty a dva lístky na public boat na ostrov Nusa Lembongan po 55,000 Rp. Odjezd je v 8 hodin. Je to malá loď a je celkem plná. Někteří dokonce sedí na střeše. Plavba trvá hodinu a 20 minut. Ostrov je vzdálený 15 km JV od Sanuru. Pluje se přes hluboký a zrádný Badungský průliv. V 9:20 připlouváme do města Jungutbatu.

Nachází se tady 3 ostrovy, Nusa Lembongan, Nusa Penida a Nusa Ceningan. Nejblíže k balijské pevnině je právě ostrov Nusa Lembongan v Indickém oceánu. Ostrůvek měří na délku pouze 4 km a na šířku maximálně 3 km a žije tady 6000 stálých obyvatel (na sousední Nusa Penidě 10.000). Ostrov je obklopený bělostnými plážemi a průzračným mořem, ale také mangrovovými porosty. Hlavní obživu kromě turistického ruchu zajišťuje místním obyvatelům pěstování mořských řas, na které jsme natrefili na mnoha místech na ostrově. Pěstují je v moři a potom je suší na plážích i ve vnitrozemí ostrova. A pěkně to smrdí. Malé se zasadí do moře,každý má prý vyhrazené své místo, měsíc rostou, potom se sebírají, očistí, seříznou, malé se zase na měsíc zasadí. Další se suší na slunci. Používají se k jídlu, v kosmetickém průmyslu.
  
Na ostrov se sjíždí kromě potápěčů hodně surfařů, které lákají místní příbojové vlny.Loď kotví ve vesnici Jungutbatu na západním pobřeží ostrova, kde se soustředí množství ubytovacích zařízení, obchodů. 
Jakmile loď připlula, hned se vyrojilo množství naháněčů, kteří se nám snaží nabídnout ubytování, za které potom získávají provizi. Na ostrově neexistuje hromadná doprava, takže buď pěšky nebo mototaxíky. Martin zůstvá se zavazadly v přístavišti a chlápek mě bere na motorce podívat se na nějaká ubytování. Zastavujeme v Puri Nusa, je to přímo u pláže, sice dále od centra města, ubytování je pěkné v takové zahradě, jsou to dvoupatrové domky s balkonem. Cena je 100,000 Rp, ale bez snídaně. Než jsem se rozhoupal, tak už těch pár volných pokojů bylo pryč. Levná ubytování jsou hned pryč. Většinou každý hotel má svoji restauraci. Už neváhám a bereme hned vedle Wahyu Home Stay and Restaurant, je to nově postavené, mají zde pouze 6 pokojů. Původní cena byla 150,000 Rp, ale usmlouval jsem to na 125,000 Rp se snídaní. Na pokoji máme koupelnu se studenou vodou, větrák, pokoje jsou čisté. Restaurace je levná. Tel. 0361-9177461, 081 338 249 410. Akorát nemá přístup přímo na pláž, musí se jít asi 100 metrů.

Zavezl mě zpátky do přístavu a na dvou motorkách za 20,000 Rp nás odvezli i s batožinami na hotel. Půjčení kola stojí 40,000 Rp na den a motorka vč. benzínu 80,000 Rp.
Jdeme se okoupat do moře u nás u hotelu. Jsou příbojové vlny, na kterých řádí surfaři. Potom jsme se šli projít směrm k oblasti mangrove. Zpátky jdeme po pláži s bílým pískem, kde jsou chatrče místních obyvatel, kteří tady suší mořské řasy (seaweed).
   
Pomalu začíná odliv. Pozorujeme jednoho chlapíka jak pořád něco zvláštním způsobem sbírá na pláži. Nakonec jsme přišli na to, že to jsou žížaly.
Nusa Lembongan a vedlejší ostrov Nusa Penida, jsou vyhlášené potápěčské lokality, i když je voda někdy studená a podmínky nejsou ideální, často bývají silné podmořské proudy. V Lembongan Dive Adventures, kteří mají bázi na pláži Jungutbatu si domlouváme potápění na zítřejší den. Zítra mají v plánu potápění u ostrova Nusa Penida a to na dvou lokalitách Manta Point a Crystal Bay, což nás zrovna zajímalo, protože u Manta Point je velká šance na setkání s velkými mantami a u Crystal Bay se zase objevují vzácní měsíčníci svítiví, nazývaní mola mola. Cenu jsme usmlouvali z 80 na 70 USD za dva ponory vč. výstroje, lodi speed boat a oběda. Na tento výlet musí být dostatek lidí, protože jsou tyto lokality dost vzdálené. Ale naštěstí se požadovaný počet potápěčů našel. Instruktory jsou tady dva Němci. Zkoušíme si výstroj na zítra, vyplňujeme nějaká lejstra ohledně zdraví a potápění. Sraz je ráno mezi 7:15-7:30.
 
Skočili jsme si zaplavat do moře. V obchůdku kupujeme 2 vody po 5,500 Rp, dvoje oplatky po 1,000 Rp a Fantu za 5,000 Rp. V naší hotelové restauraci si dal Martin pivo za 25,000 Rp, což je stejná cena jako byla v obchůdku. Informujeme se na možnosti dopravy na ostrov Lombok, který je našim dalším cílem. Na Lombok přímo jezdí jen společnost Scoot Fast Cruises, která stojí 600,000 Rp. Loď jezdí po trase Sanur - Nusa Lembongan - ostrov Gilli Trawangan - Lombok (Teluk Kode). Další možností je dostat se malou loďkou co přiváží na ostrov zeleninu do Kusamby (na Bali), odjezd kolem 10 hodiny, cena je 50,000 Rp / os., odtud bemem do Padang Bai (5,000 Rp) a odtud trajektem na Lombok.
Na večeři jdeme do doporučované jídelny Ketut´s Warung, nacházející se mezi ubytovnami Mainski Inn a Ketu, za hotelem Nusa Lembongan Bungalows. Mají zde i ubytování za 50,000 Rp, ale to je hrozné. Je to zastrčená jídelna, kam chodí cizinci. Mají výborné jídlo, velké porce a levné. Panuje tady rodinná atmosféra. S příjemnou paní majitelkou Ketut Malina, po které je jídelna nazvaná a jejím synem hrajeme thajskou hru jingle.
 
Vedle u stolu zase manžel s jinými turisty hraje něco jako naše piškvorky, karty. Pak si s námi povídá. Jsou strašně milí. Provádí navíc reflexní terapii. Jeho warung neboli jídelna spolu s hotelem Mainski a ještě dvěmi byly první na ostrově a jsou v provozu od roku 1990. Vypráví nám, že v Indonésii se učí ve škole Indonéština + další jazyk dané země (balijština, jávština,...), ale mezi zeměmi mluví oficiální indonéštinou Bahasa Indonesia. Paní Ketut dělala na Bali kurz thajské kuchyně. Dáváme si green curry s rýží za 25,000 Rp a Martin kuřecí s kešu oříšky a rýží taky za 25,000 Rp, k tomu velké pivo za 25,000 Rp a já mix juice za 10,000 Rp. Jako desert jsme si dali oba jaffle se sýrem, rajčetem, česnekem a cibulí za 15,000 Rp. Bylo tady moc fajn.

11.7.2009 - ostrov Nusa Lembongan a Nusa Penida, potápění Manta Point a Crystal Bay

Snídáme už v 7 hodin, abychom stihli potápění. Měli jsme toasty s marmeládou, ovoce a čaj. V 7:30 už jsme v potápěčském centru Lembongan Dive Adventures. Vyplouváme až v 8 hodin. Na lodi speed boat je nás 6 + německý divemaster. Výstroj je dobrá, akorát u druhého ponoru mají problém s O kroužkem na jedné láhvi. Nejdřive plujeme kolem skalistého pobřeží ostrova Nusa Penida. Skalní útesy jsou až 300 metrů vysoké. Míjíme skalní oblouk v moři. Člun pluje hodně rychle. Cesta trvá asi 30 minut.Připlouváme na první lokalitu dnešního dne a tou je Manta Point neboli Batu Lumbung. Pro tuto lokalitu musí být příznivé podmínky. Už zde kotví 12 potápěčských lodí. Je tojedno z nejnavštěvovanějších míst Nusa Penidy. Zanořujeme se v 9:45. Voda mi přijde docela studená na to, že má 26°C. Při tomto ponoru nepřekračujeme hloubku 15 metrů. Jelikož byly docela velké vlny, tak lokalita byla zkalená a viditelnost tak 10 metrů. Ale ponor stál za to. Nachází se tady čistící stanice v hloubce 4 metrů, kam se manty připlouvají zbavit parazitů. Setkání doslova tváří v tvář s těmito oceánskými letci bylo úžasné. Sice mi trochu vadilo množství potápěčů pod vodou, kdy se všichni motali s ploutvemi, ale nenechal jsem si ten jedinečný zážitek ničím pokazit. Někdy jsem měl pocit, že do mně manta narazí, ale vždy se vyhnula. Během ponoru jsme viděli několik opravdu velkých mant s rozpětím "křídel" 2-4 metry. Kroužily kolem nás. Bylo to vzrušující, i když přiznávám, že jsem se trochu bál. Byly to Giant Manta ray, lat. manta birostris - manta atlantská (Rejnok manta, manta velká). Je dlouhá až 5 metrů a rozpětí ploutví může mít až neuvěřitelných 7 metrů. Během ponoru jsme viděli ještě nějaké trnuchy modroskvrnné (blue spotted stingray) a druh ostence Clown Triggerfish.
 

Jinak tato lokalita není ničím jiným zajímavá. Dno je písečné, bez korálů a korálových ryb. Občas se zde objevují i želvy a žraloci. Ponor, jehož detaily najdete zde, trval 46 minut.
Potom se přesouváme do zátoky Crystal Bay. Na lodi to pěkně houpe a mám co dělat, abych se nepozvracel. Kotvíme v zátoce blízko nádherné pláže. Moře je úplně průzračné s křišťálově čistou vodou a viditelností až 30 metrů. Odtud získala zátoka své jméno Crystal Bay ("Křišťálová zátoka"), někdy taky nazývaná Penida Bay. Nachází se na jižním konci kanálu mezi ostrovy Nusa Penida a Nusa Ceningan.
   
Lokalita patří k nejnavštěvovanějším a to hlavně díky častému výskytu měsíčníků svítivých (Sunfish)nazývaných mola mola, v období od července do konce října. My jsme bohužel to štěstí neměli a tolik jsem toužil je vidět. V zátoce opět kotví spousta lodí. Během odpočinkové pauzy jsme na lodi dostali oběd, rýži s kuřecím masem a vodu. Chvíli jsem šel šnorchlovat a doplaval jsem na pláž.
Na druhý ponor nás loď kousek posunula, s tím, že na jednom místě se zanoříme a na jiném vynoříme. Zanořujeme se ve 12 hodin. Viditelnost je tak 20 metrů a voda má 27°C, přesto, že venku je 35°C. Jakmile jsme klesli na dno, proplavali jsme úzkým tunelem a vynořili jsme se nad hladinu v jeskyni, která se nazývá Bat Cave (netopýří jeskyně). Tisíce netopýrů spí na stropě jeskyně a všude je cítit nasládlý pach. Ve stropě jeskyně je malý otvor, odkud vidíme nebe. Stejnou cestou se vracíme zpátky. Maximální hloubku ponoru máme 20 metrů a celý ponor trvá 45 minut. Jsou silné proudy, které nás unáší a jako začátečníci máme teda co dělat, abychom to zvládli. Spíš jsou to jakoby zpětné proudy, plavu, plavu a pořád jsem na místě. Pozorujeme termokliny, což jsou místa, kde se mísí studená a teplá voda. Během celého ponoru jsem cítil tlak v pravém oku, obočí a čele a po ponoru jsem měl v masce krev z nosu. Od té doby mám zákal ve sklivci v pravém oku, který se nedá léčit. Pořád vidím jako by mžitky před očima, když se podívám proti světlu. Během ponoru jsme viděli hejno asi 10 velkých tuňáků, množství korálových ryb, nahožábrých plžů, někteří zahlédli i želvu. Ponor byl moc hezký, až na ty silné proudy a tlak v oku. Detail ponoru najdete zde.
Kolem 14 hodiny se vracíme na bázi, dáváme si čaj, dopisuji log book, platíme za ponory a jdeme na pokoj. Dávám si česnekovou polívku ze sáčku. U nás v restauraci jsem si ještě dal boloňské špagety za 20,000 Rp a Martin si dal špagety Carbonara za 20,000 Rp a k tomu velké pivo za 25,000 Rp. Pak hrajeme chvilku karty. Rozhodli jsme se projít kolem ostrova.
Vydali jsme se po pobřežní silnici, procházíme kolem mangrovových porostů, chrámu Pura Sakenan s nápadnou centrální svatyní.

Chtěli jsme se podívat na závěsný most (Ceningan Yellow Bridge), který spojuje ostrov Nusa Lembongan s ostrovem Nusa Ceningan, ale nějak jsme ho nenašli. Začíná se stmívat a tak asi 1 km před mostem jsme se rozhodli se vrátit. Už je úplná tma, pouliční osvětlení tady není žádné, takže s baterkou jdeme pořád po hlavní silnici do kopce přes Lembongan Village. Nemá to konce a už nám dochází i síly. Naštěstí jede nějaké auto tak ho zastavujeme a svezl nás na začátek Jungutbatu. Už to nebylo daleko, ale v té tmě se špatně orientuje. Na pláž Jungutbatu navazuí nádherné zátoky Chelegimbai s běloučkým pískem, Mushroom Bay (Tanjung Sanghyang) a Coconut Bay. Jsou tady pěkná místa na šnorchlování, ale ubytování je tady dražší než v Jungutbatu. Ceny internetu se se na ostrově pohybují kolem 25,000 Rp / hodinu. Na večeři jsme si zašli stejně jako včera ke Ketut´s. Dávám si oblíbené Pat Thai (smažené nudle s masem), byla to velká porce, ale moc mi nechutnají. Asi na tom kurzu vaření nedávala moc pozor. Mám to s čím srovnávat, v Thajsku jsem již byl několikrát. Stály 25,000 Rp. Martin si dal za 20,000 Rp ananasovou palačinku, nanuk Magnum za 15,000 Rp, jeden pomerančový a jeden ananasový džus za 10,000 Rp. Hrajeme piškvorky.  Na 10 hodin na ráno si domlouváme odvoz "zeleninovou" lodí do Kusamby za 50,000 Rp, s tím, že máme ráno přijít sem. Od pana domácího kupujem 3 kusy vonných tyčinek a vracíme se na pokoj.

12.7.2009 - plavba na Bali a dále na ostrov Lombok, ubytování v Senggigi

Ráno balíme věci. Na snídani jsou toasty, med, marmeláda, ovoce a čaj. Platíme dva noclehy 250,000 Rp. V marketu ještě dokupujeme vodu za 5,000 Rp a dvoje vafle po 1,000 Rp. Na 9:30 jdeme do Ketut´s Warung, kde čekáme na domluvenou loď. Dávám si pomerančový džus za 10,000 Rp. Platíme za loď 2 x 50,000 Rp místní, která to předala lodníkovi, který neumí anglicky. V 10:15 přijíždí vahadlová malá loďka, už tam sedí jedna místní babka a jedna francouzská turistka se synem. Ze začátku je plavba docela v pohodě, plujeme podél břehu, kdy loďku ovládá motorem.

Potom plujeme skrz otevřené moře, lodník rozbaluje plachtu jako na plachetnici a ovládá to druhým kormidlem. Během plavby minimálně 5x vylévá vodu z lodi, což nám moc na důvěře nepřidává. Občas to šplouchá, ještě že zavazadla máme pod igelitovou plachtou. Sem tam mu s vyléváním vody pomáhá i ta babka, ta je asi na takovou plavbu zvyklá, jak jezdí na pevninu k doktorovi. Ovšem to byl ještě slabý odvar proti tomu co nastává, když se blížíme do Kusamby na Bali. Obrovské vlny, jsme durch mokří. Stahuje plachtu. Silný příboj a vlny nás hází na břeh a další vlny se převalují přes loď. 10 lidí ze břehu drží loď a pomáhá nám ven. Martin s malým příručním batohem spadl do vody, takže všechno je mokré, velké batohy nám naštěstí vynesli. Chráním hlavně svůj malý batoh, kde mám všechny doklady, foťák, kameru. To byla teda plavby hrůzy. Pluli jsme asi hodinu a půl. Myslel, jsem, že to bude naše smrt. Začíná smlouvání o ceně za odvoz do Padang Bai, odkud jezdí trajekty na Lombok. Původně chtěli 40,000 Rp za osobu. Francouzi na to kývli, my ne a šli jsme pěšky s tím, že někoho zastavíme. Pod 15,000 Rp nechtěl jít nikdo. Nakonec jsme přistoupili na těch 15,000 Rp za osobu.
Do přístavu v Padang Bai přijíždíme těsně před 12 hodinu a už nás nahání, že trajekt na Lombok jede za 5 minut. Prdlajs. Přímo v pokladně, kde prodávají lístky nám říká, že loď vyplouvá ve 12:40. Stejně jsme se zpožděním vypluli nakonec ve 13:15. Lístky do ekonomi class stojí 31,000 Rp (tvrdá sedadla na palubě, není tam klimatizace ani TV), potom je VIP třída, která je klimatizovaná, je tam TV a sedadla jsou pohodlější.  Loď pluje do přístavu Lembar na ostrově Lombok. Jezdí každou hodinu a půl a pluje 4-5 hodin. Místní nabízí za 75,000 Rp (trajekt + převoz z přístavu do letoviska Senggigi), dá se sehnat i za 50,000 Rp. Dokonce nabízí za 300,000 Rp plavbu přímo na ostrovy Gilli.
 
Všude kolem je plno prodavačů, ale pořádné jídlo nemá nikdo. Na lodi na toaletě se umývám, převlékám do suchého oblečení a na horní palubě sušíme oblečení a Martin dokonce suší i drobné peníze, které namočil. Tak se na nás místní dívají divně. Čtu si a pozoruji okolní moře a ostrovy.
   
Proplouváme hlubokou Lombockou úžinou, která odděluje ostrov Lombok od Bali. Dali jsme si za 9,000 Rp instantní nudle s kuřecí příchutí. Do přístavu Lembar na ostrově Lombok připlouváme v 17:30. Z lodě je krásně vidět nejvyšší vrchol ostrova sopka Gunung Rinjani (3.726 m), která naposledy vybuchla v roce 1901 a zanechala kotlovitý kráter.
    
Na východ od Bali leží rozlehlý řetěz ostrovů zvaných Nusa Tenggara, která zabírají většinu souostroví Malé Sundy. Hlavních pět ostrovů jsou Lombok, Sumbawa, Sumba, Flores a Timor. Spadá sem i ostrov Komodo, který máme rovněž v plánu navštívit.
Zatímco Bali je rovníkový ostrov, plný vegetace, Lombok je sušší s naprosto odlišnou flórou i faunou. Lombok spadá do provincie Západní Nusa Tenggara (Nusa Tenggara Barat). Tento ostrov má nekonečné přírodní pláže, nádherné moře, zajímavé vesnice  a starobylé chrámy. Lombok měří 80 x 70 km. Většinu z 3 milionů obyvatel tvoří původní muslimští Sasakové. Zbývající část tvoří hinduističtí Balijci.
Rozhodli jsme se ubytovat v letovisku Senggigi. V přístavu už čekají bema. Za odvoz do Senggigi požadují 80,000 Rp. Potom jsme se přidali ke skupině 4 lidí, kteří jeli do Cakranegara, což je část souměstí Ampenan-Mataram-Cakranegara-Sweta. Ubytovali se v hotelu Viktor za 70,000 Rp. Platí 15,000 Rp za osobu a nás pak odvezl až do Senggigi a platíme 35,000 Rp. Vysazuje nás ve středním Senggigi u hotelu Lina. Ve středním Senggigi je řada ubytování a je centrem dění. Život v Senggigi se soustřeďuje hlavně na pláže.
Museli jsme si zajistit ubytování. Hotel Lina Cottages and Restaurant, který je moc pěkný a je hned u pláže je bohuže plný (cena příjemných 125,000 Rp). Naproti přes ulici se nachází hotel Ray, kde nabízí ubytování za 100,000 Rp s větrákem a za 150,000 Rp s klimatizací, ale bohužel vedle se nachází Marina Café, kde od 22 do 2 hodin do rána jsou diskotéky a hraje nahlas hudba. HotelPondok Senggigi, který byl velice oblíbený je bohužel zrušený. Všechna levná ubytování jsou na dnešní noc plná. V jedné cestovní agentuře se ptáme na možnosti ubytování. Doporučuje nám Bumi Aditya Cottages and Restaurant. Nachází se 200-300 od hlavní cesty, v podstatě kousek za Blue Marline Dive centre. Jsou to bungalovy v pěkném prostředí v zahradě. Je tda i bazén, ale je nefunkční :-(. Zavezl mě tam na motorce. Bungalovy jsou částečně zděné a částečně z bambusu, mají moskytiéry, větrák, studenou vodu, ručníky. Cena se snídaní je 150,000 Rp. Nezbývalo nám nic jiného než to vzít, jinak by jsme nocovali venku nebo v něčem ještě dražším. Zavezl mě pro batohy. Na uvítanou dostáváme welcome drink - ledový citronový čaj. Jako plus tohoto ubytování musím říct, že je tady strašně milý personál. Je tady i restaurace. Kousek od hotelu, asi 5 minut je pěkná vyhlídka na moře.

Vydali jsem se ještě do města. Pořád nám chyběli nějaké letenky a chtěli jsem se informovat na plavbu lodí z Lomboku na Flores, přes ostrovy Komodo a Rinca. Z Labuanbajo na ostrově FLores lítají letadla na Bali (letecká společnost Trigana Air a Indonesia Air Transport) za 850,000 Rp, Meropati nelétá. Dokonce jsme i uvažovali, že ostrov Flores vypustíme, pokud se nebudeme mít jak dostat na Jávu. Lety z Lomboku (m. Mataram) do Surabaya na Jávě lítají 3x denně za 450-500,000 Rp. Lodní výlety na Komodo a Flores nabízí hodně společností. 5 denní zpáteční plavba v kajutě vychází na 4 mil. Rp, spaní na palubě 3 mil., plavba pouze jedním směrem (3 denní) 2,6 mil. Rp (kajuta) a 2 mil. Rp paluba. Tohle nabízela společnost Perama, která má kancelář přímo na hlavní cestě, vedle hotelu Ray. U jiné agentury 4 denní plavba jedním směrem se spaním na palubě 1,6 mil. Ceny nám přišly dost vysoké. Ale Komodo jsme navštívit chtěli, jen jsme zvažovali různé alternativy. Na lodi je plno, lidí, je zde i strava, někde jsou sprchy pouze se slanou vodou na palubě. Takže komfort nic moc, a když si představím, že se budu plavit s 20-30 lidmi 4 dny na jedné palubě, tak mě to celkem odrazuje. Plán plavby je v podstatě podobný: Lombok - Sumbawa (Pulau Moyo, Pulau Satonda) - Komodo - Rinca - Flores. Cestou jsou zastávky na šnorchlování a hlavní atrakcí je pozorování varanů komodských.

Večeři jsme si dali v restauraci Sunshine restaurant, u moře, vedle Lina Bungalows. Smažené kuře, křídla a stehna, s nějakou omáčkou, hranolky a salát za 35,000 Rp a grilované kuře s omáčkou a rýží také za 35,000 Rp, pivo Guinness za 20,000 Rp a velké pivo Bintang za 20,000 Rp. Potom jsme si ještě dali banánovu palačinku za 15,000 Rp.

13.7.2009 - Senggigi

Ráno neteče voda. Na snídani jsou míchaná vajíčka + toasty, ovoce, čaj. Vyšli jsme si nakonec nad naším ubytováním, odkud byl krásný výhled na Senggigi a na moře.

V jedné malé turistické agentuře pod kopcem, hned u hlavní silnice si domlouváme půjčení auta na další 3 dny, kdy máme v plánu procestovat část ostrova Lombok. Dohodli jsme se na Suzuki Jimny, obsah 1,3 za 140,000 Rp / den. Normální cena je 150,000 Rp a v sezóně nabízí za 175-200,000 Rp. Dopravu do Bangsalu + přepravu lodí na jakýkoliv ostrov Gilli nabízejí za 50,000 Rp (odjezd v 8:30 denně), zpáteční otevřený lístek za 100,000 Rp. (Perama 100,000 Rp, ostatní 55-75,000 Rp). Internet se pohybuje za 300 Rp/minuta (18,000 Rp / hod), využili jsme 20 minut za 7,000 Rp. Prodloužili jsme si ubytování o jednu noc. Jdeme se koupat k moři. Je tady dlouhá písečná pěkná pláž, na které jsme úplně sami. Prošli jsme se po pláži.
  
V supermarketu Abadi kupujem 2 vody po 3,800 Rp, nanuky za 6,600 a 3,300 Rp, buchty za 6,000 Rp, malý šampon za 4,000 Rp, dvě nudlové polívky po 1,400 Rp, sladké trubičky, vafle a kartáček na zuby za 3,000 Rp. Na pokoji jsme si na oběd uvařili v poledne nudle a odpoledne jsem šli zase na pláž. Kolem 18 hodiny nám přivezli k hotelu auto, platíme na 3 dny 420,000 Rp. Do zástavy si vzali cestovní pas. V hotelu platíme dnešní nocleh, dala nám slevu na 140,000 Rp. Ve směnárně mají dobrý kurz  (10,210), tak jsem vyměnil dalších 300 USD. Koupili jsme 4 známky po 8,000 Rp. Vedle mají rychlý internet za 15,000 Rp / hodina, tak jsme tam byli 40 minut za 10,000 Rp. Čteme různé recenze na plavby lodí na Komodo a jsme z toho v rozpacích. V restauraci jsme si dali rýžové víno arak s medem a citronem za 20,000 Rp, martin si dal cheesburger special s hranolkami za 35,000 Rp a já kuřecí + hovězí + sýr v takové rolce a dělali to v troubě na pizzu, k tomu hranolky a salát za 55,000 Rp. Jako bonus dostáváme na výběr palačinku nebo ovocný salát nebo salát mix. Palačinka tady normálně stojí 18,000 Rp, takže jsme nepohrdli.
 

14.7.2009 - vodopád Sendang Gile, sasacká vesnice Senaru, pláž Sire, Mataram 

Na snídani jsem si dal opět míchané vajíčka s toastem, Martin si dal toasty s marmeládou a kávu. Potom nám ještě paní domací vykládá co navštívit, údajně dělala i průvodkyni po ostrově. Cestou se zastavujeme ve dvou cestovních kancelářích kvůli letenkám. Nakonec jsme si v cestovce Inti Tour and Travel na Jl Raya Senggigi vedle Hero Foto a hotelu Elen, kde byli velice ochotní objednali letenky na 20.7. se společností Trans Nusa (letadlo pro 54 lidí), měli poslední 4 volná místa na let z Mataramu (Lombok) přes Denpasar na Bali do Labuan Bajo na ostrově Flores, odlet v 8:00, cena 1,252,000 Rp a se stejnou společností let z Labuan Bajo do Denpasaru na 28.7., 10:40-12:02 za 912,000 Rp a se společností Lion Air navazující let z Denpasaru na Jávu do města Surabaya v 17:00 za 449,000 Rp. Celkem jsme tady každý nechali 2,613,000 Rp. Zaplatili jsme předem na základě dokladu s tím, že musí nechat letenky vystavit leteckou společností a odpoledne až se budeme vracet z výletu, tak budou připravené. Máme celkem štěstí, protože hodně letů je obsazených, hlavně se společností Merpati, ale i jiné mají vyprodané. Je to tím, že je hlavní turistická sezóna. Auto ráno nemůže nastartovat, až po několikáté. V marketu ještě na dnešek kupujeme 2 vody po 3,800 Rp, 2 buchty, cigarety a zapalovač. Jedeme po pobřežní silnici směrem na sever od Senggigi asi 18 km až do města Pemengan. Cesta lemuje malebné pobřeží a jsou odtud krásné výhledy na zátoky a ostrovy Gili v tyrkysovém moři.

Cesta je plná zatáček a často stoupá prudce do kopce a z kopce. Auto má co dělat. Zátoky lemuje jen pár vesniček mezi kokosovými palmami. Pokračujeme po severní pobřežní silnici. Silnice jsou v horším stavu než byly na Bali. Ve dvou benzinových pumpách nemají benzín jen naftu. Přes vesnici Bayan přijíždíme do vesnice Batu Koq. Za ní je hotel Pondok Senaru a parkoviště, odkud vede stezka k vodopádu Sendang Gile, který se nachází v Gunung Rinjani NP.
Parkování je zdarma, za vstup k vodopádu se platí 10,000 Rp. Dá se to ovšem obejít po hlavní cestě a sejít o kousek dále za vstupní branou. Ale to jsme zjistili až později. Vodopád Sendang Gile je se svými 60 m nejvyšší a nejhezčí vodopád na Lomboku. Nachází se uprostřed pralesa, vede k němu spousta schodů. Koupat se tady moc nedá, ale vodopád je moc hezký.
  
Odsud vede asi 30 minutová stezka proti proudu řeky k dalšímu vodopádu Tiu Kelep. Ovšem nikdo nám neuměl poradit kudy tudy. Je údajně taky moc pěkný a dá se tam i koupat. Najednou se z nějakého tunelu, kudy teče řeka vynořili turisti i s místním průvodcem a vraceli se právě od vodopádu. Ale šli řekou a to se nám moc nechtělo a hlavně jsme nevěli kudy přesně cesta vede. Trochu mě to mrzí, protože podle obrázků vypadá moc hezky. Vrátili jsme se stejnou cestou na parkoviště.
Pokračujeme autem asi ještě 2 km do kopce do vesnice Senaru. Senaru je tradiční sasacká vesnice. Sasakové jsou původní muslimští obyvatelé ostrova Lombok. Vstupné po nás nikdo žádné kupodivu nechce. Procházíme se vesnicí, což jsou obyčejné domy z bambusu a došků obehnané zdí. Vesnice je hodně primitivní a žijí tady ve velké bídě.
       
V Senaru se nachází středisko Rinjani Trek Centre, odkud se podnikají populární několika denní treky k sopce Gunung Rinjani v NP Gunung Rinjani. Sopka je se svými 3.726 m jeden z nejvyšších vrcholů v Indonésii a nejvyšší na Lomboku. Bohužel je zahalena v oparu, takže ji nevidíme. Většina turistů volí nejkratší možnost dva dny s jedním noclehem k okraji kráteru, odkud je vidět nádherné tyrkysové jezero Segara Anak a malý dokonalý kužel Gunug Baru. Trochu mě mrzí, že jsme tento trek nešli, ale vyhradili jsme si málo času, tak možná někdy příště.
Vesnice Segenter je podobná vesnici Senaru, také sasacké stavení, ale tam už se nezastavujeme. Potřebujeme už natankovat. U jedné čerpací stanice akorát přijela cisterna s benzínem, ale čeká tady plno aut i s kanystry, tak jedeme k další do města Pemengan, snad dojedeme, protože ručička už nám ukazuje nulu. A hlavně, aby byl benzín. Na Bali i na Lomboku je jedniná společnost Pertamina. Mají všude stejnou cenu 4,500 Rp / litr. Na benzínce je obsluha, která Vám natankuje. Lze dokonce nastavit částku za kolik chcete natankovat a pistol se sama vypne. Kupujeme plnou nádrž za 150,000 Rp a jedeme k pláži Sire Beach. U vesnice Pemengan jsme odbočili z hlavní cesty, cesta k pláži vede kolem golfového hřiště. U pláže se staví nový luxusní hotelový komplex. Pláž byla prázdná, byli jsme zde úplně sami. Okoupali jsme se v moři, ale bohužel byl odliv. Je to údajně nejdelší pláž s bílým pískem na Lomboku. Kolem pláže jsou palmy a je odtud pěkný výhled na ostrovy Gilli.
  
V Senggigi jsme si vyzvedli letenky, vše je v pořádku, jak slíbili. Domlouváme cenu na Gilli se shuttle busem + public boat taky za 50,000 Rp (normálně je cena 75,000 Rp). Vedle jsme se ještě podívali na hotel Elen, cena je 100,000 Rp se snídaní, na pokoji větrák, studená voda. Vypadá to slušně. Tak se tady ještě asi ubytujeme než odletíme. Přesouváme se do hlavního města provincie Západní Nusa Tenggara a zároveň oblasti Západní Lombok, města Mataram. Souměstí v podstatě tvoří města Ampenan - Mataram - Cakranegara a Sweta. Ubytováváme se ve městě Cakranegara, které se zkráceně říká Cakra. Bývalo hlavním městem Lomboku v 18. stol., v době vrcholu balijské nadvlády na ostrově. Dne je obchodní metropolí ostrova s obchody, trhy, dílnami a hotely. Je tady velký výběr ubytování. Zkusili jsme zajet k hotelu Viktor, kde se ubytovali turisti co jeli s námi autem z přístavu. Jsou to vlastně dva hotely, Viktor 1 a Viktor 2, které se nachází naproti přes ulici. V obou mají pouze jeden volný pokoj. Ve Viktor 2 mají pokoj s klimatizací za 90,000 Rp a ve Viktor 1, který jsme si nakonec vybrali měli pokoj za 70,000 Rp s větrákem, TV, studenou vodou, ručníky, verandou a snídaní, která se podává od 6 do 10 hodin. Ale jsou tady komáři.
Jdeme do města na večeři. Cestou jsme si koupili dva košíčky z palačinkového těsta a v každém je něco jak rýžová kaše, jedno je s čokoládou a druhé s ovovcem nanka, což je chlebovník, každý stál 1,500 Rp, u stánku si kupuji pomerančový džus za 8,000 Rp. Jsou to vymyčkané pomeranče, ledová drť, kterou namlel na ručním mlýnku z ledových kostek a je to v igelitovém pytlíku  a k tomu slámka. Večeři si dáváme v rychlém občerstvení, něco na způsob našich čínských bister, není drahé, je tady asi 12 lidí co obsluhuje, málokdo mluví anglicky. Dávám si ledový citronový čaj za 5,000 Rp, Mie goreng Jawa - výborné smažené nudle s kuřecím masem za 12,500 rp a Martin si dal smaženou rýži s kuřecím masem za 12,000 Rp. Pak jsem zašli do obrovského nákupního centra Mataram Mall. Kupuji si jednu kapučínovou buchtu v pekárně za 5,000 Rp. Vždycky jsem si z Asie dovezl kontaktní čočky,které tady vychází o dost levněji než u nás a je to úplně stejné zboží. V optice mají poslední jedno balení mojich kontaktních čoček, které používám za 182,000 Rp, mají akci 4+1 balení zdarma, objednání by ale trvalo 4 dny. Škoda, kupuji aspoň ty jedny a podívám se ještě v jiných optikách. V supermarketu Hero kupujeme 4 vody  po 1,850 Rp, velké pivo za 16,250 Rp, dva malé džusy po 3,450 Rp, 2 malé "actimely", 2 kávy Tana Toraja mleté arabica 100 gr, 6 plátků sýra , housky, oplatky vše za 89,000 Rp. Zajímavostí města, ale i Senggigi a okolí jsou koňské drožky cidomo. Na rozdíl od balijských mají malé gumové pneumatiky.

15.7.2009 - Pura Lingsar, Suranadi, Narmada, Sade, Kuta

Na snídani jsou čokoládové jaffle, což je v podstatě sendvič, vajíčko na tvrdo, čaj nebo káva. V okolí hlavního města navštěvujeme tři hinduistické památky v Lingsaru, Narmadě a Suranadi a potom se přesouváme na pláž Kuta na jihu Lomboku.
Jako první zastavujeme v Lingsaru u chrámu Pura Lingsar. Za parkování se platí 2,000 Rp, vstupné není žádné. Chrám byl postaven kolem roku 1714. Na vnějších nádvořích se nachází dva rybníky s lekníny. Svatyně je zajímavá tím, že je společným místem, kde se schází jak hinduisté tak i muslimové včetně hnutí Wektu Telu. Nijak zvlášť mě ovšem toto místo neoslovilo.
  
Dalším navštíveným místem je Suranadi asi 7 km od Narmady. V Suranadi je chrám, postavený u vyvěrajícího sladkovodního pramene, ve výšce 300 m nad úrovní moře. Chrám je nejstarší a jeden z nejposvátnějších hinduistických chrámů na ostrově. Vstupné se neplatí. Vedle se nachází místní školka. V potoce se ženy koupou a perou. Vedle v lese mají žít dva sloni, jediní na ostrově, ale už tady asi nejsou.
   
Pokračujeme do města Narmada. Parkujeme u hlavní silnice naproti velké tržnici, kde je i zastávka bem a stanoviště drožek cidomo. jelikož rád navštěvují místní trhy, protože tam vždy panuje zajímavá atmosféra, nemohl jsem si tento nechat ujít. Hned u vchodu bylo holičství pod širým nebem. Trh byl plný zeleniny, ovoce, masa, ryb, koření, zákusků. Koupili jsme malý sáček oříšků za 1,000 Rp, zkouším ovoce chlebovník (nanka) a ještě jsme koupili na zkoušku 2 kousky něčeho sladkého po 500 Rp, ale nebylo to vůbec dobré.
       
Na druhé straně silnice se rozkládají zahrady Taman Narmada, vstupné je 10,000 Rp pro cizince a 4,000 Rp pro místní. Když se chcete koupat v místním plaveckém bazénu tak si musíte připlatit další 4,000 Rp. Je to v podstatě cíl výletů místních rodin. Jsou tady stánky s jídlem, koupaliště, můžete se projet na loďce po jezeře. Zahrady byly vybudovány v roce 1805. Jsou obehnány vysokou zdí. Areál je pěkně udržovaný. Nachází se tady balijský chrám Pura Kalasa, ale je zavřený. Když se vydáte stezkou dozadu za jezero, tak dojdete k akvaduktu, který tady vystavěli Holanďané během jejich okupace.
  
Odtud pokračujeme dále na jih, přes tkalcovskou vesnici Sukarara, hrnčířskou vesnici Penunjak a zastavujeme se v tradiční sasacké vesnici Sade, 6 km severně od Kuty. Leží hned u hlavní silnice. Vstupné je formou daru, dáváme 10,000 Rp a zapisujeme se do návštěvní knihy. Hned se na nás vrhnul průvodce, že nás provede vesnicí, ale odmítáme ho, protože nevíme, kolik zase bude vydřiduch za to chtít. 
 
Vesnice je malebná, nachází se zde typické tradiční sasacké, lombocké domy Bale Balaq ze dřeva, bambusu, s doškovými nebo rákosovými střechami z travin alang-alang a základy mají z buvolího hnoje. Jak se vyrábí taková střecha můžete vidět třeba tady. Každý dům má kuchyň, obývací část a spací část. Je možné dé domů nahlédnout, do kuchyně, kde na venkovním ohništi připravují jídla. Na turisty jsou zvyklí, protože se jich tady zastavují spousty.
     
Nachází se zde i typická stavení lumbungy, které stojí na 4 sloupech a slouží jako sklad rýže a dalších potravin.
 
Neustále nás obtěžují pouliční prodavači. Stále nabízí jejich výrobky. Je možné pozorovat při práci místní ženy, jak tkají šátky a látky na primitivních stavech. Kupuji pro tetu ručně dělaný šátek za 50,000 Rp, který jsem usmlouval ze 100,000 Rp.
 
Místní děti žebrají peníze. Ale i přesto to byla zajímavá zastávka.
Přijíždíme do Kuty na jižním pobřeží Lomboku, 54 km od Mataramu u Indického oceánu. Je to malá rybářské vesnička, která se stala turistickým letoviskem. Pobřeží v okolí vesnice je pěkné, jsou tady hezké písečné pláže, ale jsou tady vysoké vlny, takže moře je vhodné i pro surfaře.
Ubytováváme se v hotelu Matahari Inn. Nachází se v hezké zahradě s bazénem. Snídaně je na výběr buď kontinentální (toast, marmeláda) nebo palačinka. Standardní pokoj se studenou vodou, větrákem je za 175,000 (dali by i za 150,000 Rp), ale pokoje jsou zatuchlé. Raději jsme si připlatili za pokoj Class A, je to velký pokoj v patře, s balkonem, koupelna s teplou vodou, větrák za 250,000 Rp, ale dali nám to za 200,000 Rp. S klimatizací je o 50,000 Rp dražší.
     
100 metrů vedle je také doporučovaný hotel Kuta Indah.
Vypravili jsme se autem na pláže směrem na západ od Kuty podél pobřeží, které patří mezi nejkrásnější na ostrově. Strmě do kopce jsme se vyškrábali k restauraci Ashari, odkud je krásná vyhlídka na Kutu a okolní pláže a moře.

Chceme dojet k pláži Selong Belanak, 18 km od Kuty, ale cesta je v dezolátním stavu, takže se otáčíme a jedeme na pláže směrem na východ od Kuty. Velmi pěkná pláž je u Segeru, vzdálená asi 1 km od Kuty. Zastavujeme se na pláži kousek dál za luxusním letoviskem, kde z moře trčí skaliska. Na pláži jsme sami. Jsou docela velké vlny.
 
Cesty jsou zde trochu bludiště a špatně značené. Pokračujeme k pláži Pedau, asi 5 km. Je to bezvadná pláž s bílým pískem a moře je tady mnohem klidnější, protože se nachází v zátoce. Přiběhlo k nám asi 6 místních dětí a předvádí se a chtějí, abychom je fotili a vymýšlejí různé pózy. A nic za to nechtějí. Vždycky se jen podívají na fotku na displeji fotoaparátu, strašně se smějí a už vymýšlejí další skopičny.
  
Poslední pláží, kterou dnes navštěvujeme je pláž Tanjung Aan hned vedle pláže Pedau. Obě pláže jsou od sebe oddělené skalnatým výběžkem Batu Kotak. Pláž je pěkná, s bílým pískem, ale obtěžují tady místní prodavači.
 
Před 6 hodinou se vracíme do hotelu, zašli jsme se ještě okoupat do bazénu, ale voda je hodně studená. Na večeři jdeme na pláž Kuta Beach. Je tady poměrně draho, dráž než v našem hotelu a je to kus pěšky a na silnici není žádné pouliční osvětlení. V restauraci u pláže, kde je nejvíce lidí si dávám filet z barakudy jako BBQ a k tomu opečené brambory a oblohu za 35,000 Rp a Martin si dal "pizza" kapsu Calzone plněnou masovou směsí, sýrem, rajčaty za 22,000 Rp. Dostal ji o půl hodiny dříve než já jídlo a vůbec jsem si nepochutnal. První část ryby se nedala vůbec jíst, nevím co to bylo, nešlo to ani nakrájet. Na pití jsme si dali velké pivo Bintang za 24,000 Rp.
   
Po tmě jsme se vrátili zpátky na hotel.

16.7.2009 - Kuta, Meninting river, Senggigi

Snídani podávají v místní restauraci. Na výběr je palačinka + ovoce + med, která normálně stojí 17,000 Rp nebo toast (norm. 22,000 Rp), čaj nebo káva v konvičce v ceně. Možno si vybrat i jinou snídani, ale tu bychom si museli zaplatit. Jeli jsme na pláž Tanjung Aan, 5 km od Kuty, kde jsme byli už včera. Byli jsme tam sami. Zase bylo málo vody a trčely z vody korály a trávy (low tide = odliv, večer je příliv high tide).
 
Potom jsme se zastavili na pláži u hotelu Novotel Resort (Mandalika), ale je tady stejný problém s mořem. Mají udělanou novou krásnou příjezdovou cestu k resortu. Stjně je to u na pláži v Kutě. Na hotelu jsme si dali sprchu, dobalili jsme se, zaplatili ubytování (200,000 Rp). V hotelové restauraci  jsme si dali n aoběd pizzu Hawai s kuřecím masem a ananasem, ale došel jim sýr mozzarela, tak nám dali jiný sýr. Na místní poměry byla dobrá a stála 28,000 Rp. Já jsem si dal Nasi goreng Lombok, což byla smažená rýže se smaženým kuřecím masem, zeleninou, vejcem a nějaké křupky, za 17,000 Rp a malé pivo Bintang za 11,000 Rp + taxy 15%. Vracíme se směrem na hlavní město. Někde mezi Sengkolem a Penujakem se staví nové letiště Bandara International Lombok (Lombok International Airport), které bude blíž k letovisku Kuta a nahradí původní letiště. Za 50,000 Rp dokupujeme benzín. Jedeme do Mataramu. Než se vrátíme do Senggigi, tak se chceme ještě zastavit u Meninting River, což má být 5 km od letiště a mají se tady pořádat plavby na vorech po řece. Dlouho nemůžeme najít tu správnou cestu. Je to kousek za Ampenanem směr Senggigi. Musí se odbočit ke Crocodile River Cottage a dle ukazatelů dojet až do cíle. Je to moc pěkné ubytování u řeky Meninting, ale je drahé. Ale to nás v tu chvíli nezajímá. Máme zájem o plavbu po řece. U řeky sice vidíme loďky ale nikde nikdo. Respektive nikdo neumí anglicky, abychom se domluvili. Schází se celá vesnice až nakonec dovedli nějakého cizince, který umí indonésky i anglicky. S jeho pomocí se nám nakonec podařilo plavbu domluvit a cenu usmlouvat z 200,000 Rp na 150,000 Rp za hodinu. Plujeme na bambusovém voru, který má stříšku. Vor ovládal chlápek tak, že se dlouhým bambusovým bidlem odrážel ode dna řeky. Muselo to být docela namáhavé.
    
Plujeme jedním směrem po řece v pralese, pozorujeme život kolem řeky, děti, které se koupou v řece a mezi nimi plavou malí krokodýli. Chlápek v řece na nafukovacím kruhu chytá ryby. Jiný kluk zase koupe koně. Podél řeky jsou jednoduché vesnice, kde žijí lidé.
        
Bylo to zajímavé. Jen si hlídáme čas, abychom to do hodiny stihli a neplatili za další hodinu, protože stejnou cestou se musíme vrátit.
Autem se vracíme do Senggigi. V hotelu Elen, kde jsme se chtěli ubytovat za 100,000 Rp měli obsazeno, volné měli jen pokoje za 200,000 Rp. Prošli jsme více levných ubytování, ale všude plno a hodně turistů hledajících ubytování. Tak jsme nelenili a rychle běželi do "našeho" hotelu Bumi Aditya, aby nám ještě někdo nevyfouknul místo i tady. tentokrát máme chatku s klimatizací. Před 18 hodinou vracíme auto. Jdu na internet vyřídit poštu (15,000 Rp / hod) - 5,750 Rp a za 1,000 Rp kupuji sešit, protože mi dochází volné listy v deníku. V osvědčené cestovce Inti Tour, kde je velice ochotný personál, si na 19.7. rezervujeme a platíme noc za 100,000 Rp v hotelu Elen, abychom nedopadli jako dnes. Na dva až dny chceme vyrazit na korálové ostrovy Gili. Ale v cestovce nám vykládá, že ubytování na Gilli je od 250,000 Rp za noc, proto volíme variantu, kterou nám doporučuje a to ubytovat se v městečku Bengsal. Je to přístav, odkud jezdí lodě na všechny tři ostrovy Gili, a odtud každý den podniknout výlet na jiný ostrov. Nakonec se to ukázalo jako dobrý nápad. Rezervujeme si noc v Arnel Cottage za 85,000 Rp s větrákem (za 165,000 Rp je s klimatizací) a shuttle bus ze Senggigi od hotelu na 8 hodin na ráno do Bangsalu. Cena mikrobusu včetně lodě na Gili Trawangan za 50,000 Rp na osobu. Na poště, která je naproti supermarketu Abadi, posíláme 4 pohledy. V marketu dokupujeme vodu, slané krekry a dva listové šátečky. Ve warungu naproti Café-Tenda Cak Poer, je tady plno lidí, si dáváme na půl celou rybu BBQ, red snapper, česky chňapal, k tomu zelená okurka, máta, pálivá omáčka za 45,000 Rp, rýže 3,000 Rp, hranolky 7,000 Rp, lemon tea s cukrem (horký a  v tom je led na ochlazení) za 4,000 Rp a ledový čaj za 3,000 Rp. Pořád otravují nějací prodejci tretek.
 
Chceme vyměnit peníze, ale v naší směnárně mají dnes kurz 1,080 a více nechce dát. Před spaním jsme si dali jedno velké pivo Bintang za 21,000 Rp.

17.7.2009 - přístav Bangsal, ostrov Gili Trawangan

Platíme ubytování, dneska už nám to dala jen za 125,000 Rp. Na snídani byla vajíčková omeleta v toastu, ovoce a citronový čaj. Mikrobus nás místo v 8 vyzvedává v 8:30. Ještě vyzvedáváme 3 další lidi. Za lístek z cestovky nám dává lístek na loď, kterou v přístavu pak vyměníme za konečný lístek na loď. Vysadil nás ve vesnici Bangsal, 25 km severně od Senggigi, přímo u Arnel Restaurant and Bungalows, kde máme rezervované ubytování. Město jinak není ničím zajímavé. Všichni turisti sem přijíždí do přístavu, odkud vyplouvají lodě na ostrovy Gili. Ubytování se nachází asi 700 metrů od přístaviště lodí. Je v pěkné udržované zahradě. Hotel vlastní jeden Holanďan, který se jmenuje George a za ženu má Indonésanku Nelly, která se stará o chod hotelu i restaurace. Jsou strašně příjemní. Nachází se na ul. Jln. Bangsal Baru, Pemenang Timur, na cestě vedoucí k přístavu, tel: 0370-630486, 081803705656, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .
Bungalovy jsou za 165,000 Rp (140,000 Rp), s klimatizací 185,000 Rp. To co máme rezervované my za těch 85,000 Rp se snídaní, je obyčejný pokoj v budově, kde je i restaurace, koupelna se sprchou je mimo pokoj, záchod je turecký. No teda nic moc. Nechceme marnit čas hledáním ubytování, necháváme si tady batohy a jdeme do přístavu, kde je oficiální prodejna lístků na všechny lodě na ostrovy Gili.
 
Má vyvěšený ceník na všechny veřejné lodě a je dobře organizovaná. Loď odjíždí během celého dne v okamžiku, když je plná. Poslední lodě jedou kolem 16 hodiny. Úřednice si píše seznam lidí ke každé lodi a když má daný počet lidí, tak mikrofonem ohlásí, která loď odjíždí. My máme lístek na ostrov Gili Trawangan a jsme v seznamu 25-26, takže snad brzo vypluje. Ceny lístků jsou přesně dané, takže nic neušetříte, když si je koupíte předem u nějakých naháněčů, kteří Vás otravují cestou do přístavu. Stejně tak lístky na zpáteční cestu si normálně koupíte na ostrovech a není potřeba je mít předem.  

Korálové ostrovy Gili (Gili Air, Gili Meno a Gili Trawangan) se nachází blízko severozápadního pobřeží Lomboku. Všechny tři ostrovy jsou nádherné, mají překrásné pláže, bílý písek a průzračnou a teplou vodu. Ostrovy jsou obklopené korálovými útesy a tak lákají potápěče a šnorchlaře. Nejblíže k pevnině se nachází ostrov Gili Air, někdy se mu také říká Coconut Island. Mapku ostrova najdete zde. V každém směru měří délka ostrova cca 1,5 km. Je tady velký výběr ubytování. Všechny pláže jsou veřejné. To je jediný ostrov, který jsme nenavštívili.
Jedeme veřejnou vahadlovou lodí, která je plná lidí i různého zboží. Vyplouváme před 10 hodinou a na ostrově Gili Trawangan přistáváme v 10:25. Hned u přístavního mola je prodejna lístků. Poslední loď zpátky jede v 16 hodin, ale je třeba tam být v 15 hodin, zapsat se a čekat až se nasbírá dostatečný počet lidí, tzn. plná loď. Mapku ostrova najdete zde.
 
Ostrovu Gili Trawangan se přezdívá Party Island, protože je tady největší výběr ubytování, restaurací a bujarý noční život ze všech tří ostrovů. Je největším z ostrovů a nachází se nejdál od pevniny. Elektřina je na ostrově 24 hodin denně. Dopravu po ostrově zajišťují koňské drožky cidomo.
 
Místní mají motorky a kola. Ubytování je tady hodně drahé, tak jak nás varovali. Je totiž hlavní sezóna a to jsou ceny více než dvojnásobné. U pláže se pohybuje mezi 400-700,000 Rp, uprostřed ostrova se dalo sehnat i za 120-150,000 Rp, ale všechno bylo plné.
Jdeme podél pláže po východní straně ostrova, kde se nachází všechna ubytování, restaurace a potápěčská centra. Na ostrově mají jednotnou cenu za  potápění a to 35 USD za ponor vč. vybavení. Při 5 ponorech nabízí 10% slevu. Dělá se po jednom ponoru. Je nutné zaplatit ještě jednorázový poplatek Gili Reef, který činí 40,000 Rp a můžete se potápět kolikrát chcete. Na potápěčské lodi bývá i 30 lidí, což mě docela děsí.

Pláž má nádherný bílý písek a moře je úplně průzračné a nabízí skvělé šnorchlování. Šnorchlování a potápění kolem ostrovů Gili patří k nejlepším na Lomboku. Všechny ostrovy jsou lemované korálovými útesy. Viditelnost je většinou kolem 15 metrů. Dobrá místa na šnorchlování se nachází hned u pláží.
  
Výborné šnorchlování je u severního cípu východní části ostrova. Jsou tady tuňáci, hejna malých rybek, jehly, snapper (chňapal) a spousta korálových ryb. Silný proud nás sám unáší. V okolních vodách se nachází útesoví žraloci, želvy, murény, sépie, rejnoci, pyskouni, papouščí ryby, humři a spousta dalších. Dnešní den jsme strávili lenošením na plážích a šnorchlováním. Bylo to úžasné. Ve 14:30 jsme si koupili lístek na public boat zpět do Bangsalu za 10,000 Rp a napsal si nás do sešitu. Jsme první. Během 30 minut se našli další cestující  a loď v 15 hodin vyplouvá s 30 lidmi. Plavba trvá 35 minut.

V přístavišti nás odchytávají naháněči, do Senggigi nabízí odvoz za 40,000 Ro na osobu. Cestou k ubytování se ještě ptáme v jednom losmenu Taman Sari na možnost ubytování. Mají strašně malé pokoje, turecký záchd, studenou vodu a koupelnu typu mandi. Cena 150,000 Rp s větrákem a 250,000 Rp s klimou. Snídně v ceně. Děkujem, nechceme. V Arnel hotelu se nám nakonec podařilo místo toho pokoje usmlouvat krásný bungalov v zahradě za 165 na 130,000 Rp se snídaní. Nachází se v udržované zahradě, je to čisté, pěkně zařízené, nový nábytek, ručníky, pěkná koupelna s klasickým WC, sice studená voda, ale v tom horku nám to nevadí. Před chatkou je verdanda. Má tady jen 2 bungalovy, jeden s klimatizací a ten náš a potom ten pokoj v restauraci bez vlastní koupelny.
 
Vyprali jsme nějaké věci a dali je sušit na verandu. Zašli jsme do města ne večeři. Moc toho tady není a přijde mi to všechno ušmudlané, ale zase tady je levno. V jednom warungu jsem si dal mie goreng s kuřecím masem za 6,000 Rp a Martin nasi goreng taky za 6,000 Rp, k tomu ledový čaj za 3,000 Rp. Tomu říkám ceny. V marketu jsme si dokoupili vodu za 4,000 Rp, takové nějaké bábovkové chleby 6 ks za 3,000 Rp. Málokde mají ovšem pivo až v jednom, kde na nás zkouší cenu 25,000 Rp, pak 20,000 Rp, což už je normální běžná cena. Asi mu tam moc turistů nechodí tak nás chtěl natáhnout. Najednou vypnuli elektřinu v celém Bangsalu, asi až do 22 hodin. Tak jsme došli do hotelu, kde nám na pokoj půjčili zářivkové světlo nabité z akumulátoru. Asi jsou tady na to zvyklí. Jediné co mě trochu ruší je volání muezina z místní mešity (5 x denně).

18.7.2009 - ostrov Gili Meno

Ráno se probudím, jdu na terasu a chybí nám tady obě potápěčské masky a šnorchly. Ptám se majitele, ale o ničem neví, navíc v 10 hodin večer zamyká bránu, takže celý areál je uzavřený. Říkal, že museli přelézt plot. Prý to pak běžně prodávají na ostrovech do potápěčských center. Říkal, že se mu tady ještě nikdy nic neztratilo, ale ví, že se tady krade a obecně v Indonésii že se krade všechno, takže je třeba všechno schovávat, nic nenechávat venku, ani boty, oblečení. Z toho se nám nic neztratilo, jen ty potápěčské věci. Což mě teda hodně mrzelo. Říkal, že kdyby si toho všiml, že to máme venku, tak by nám to sám schoval, ale bohužel si toho nevšiml. On i špatně vidí, myslím, že říkal, že je na jedno oko slepý. Divné je, že ani pes v noci neštěkal. Říkal nám, že v sezoně, což je červenec, srpen a prosinec ceny na ostrovech vzrostou 2x až 3x, normálně ubytování stojí 150-200,000 Rp a v sezoně 600-700,000 Rp. Plno lidí přijede na ostrov Trawangan a nesežene ubytování. Za půjčení stanu si tam pak účtují 100,000 Rp za osobu nebo lze spát v přístřešku, který je ze 4 strany otevřený za 50,000 Rp.
Na snídani nám připravili čaj, toast s míchanými vajíčky, marmelády, máslo. George byl tak hodný, že nám na dnešek půjčil jeho potápěčskou masku a šnorchl. Za deset minut 9 jdeme do přístavu, kupujeme lístek za 9,000 Rp na ostrov Gili Meno. Jsme třetí seznamu. Čekáme do naplnění 20 lidmi. Je tady i čekárna. Vyplouváme v 10 hodin. Než se naplnila jedna loď na Meno, na Trawangan se mezitím naplnily a odjely 3 lodě.
Připlouváme na východní pobřeží ostrova Gili Meno, kde se nachází přístaviště. Tomuto ostrovu se přezdívá Turtle Island, jelikož kolem ostrova žijí želvy. Mapa ostrova zde.

Gili Meno je nejmenší ze tří ostrovů, měří jen 2 km na délku a kilometr na šířku. Nemá vůbec žádný noční život  a ubytovacích možností tady taky moc není. Takže je vhodný pro ty kteří hledají klid. Pláže jsou tady taky krásně bílé a moře neporušené, křišťálově čisté.
Jdeme po pláži podél východního břehu směrem na sever. Co chvíli skočíme do moře a šnorchlujeme. Celé východní pobřeží ostrova nabízí dobré možnosti šnorchlování.
  
Pokračujeme směrem na západní pobřeží, které je naproti ostrova Trawangan. Má tady být nejlepší šnorchlování. Jsou tady 3 restaurace Kura-Kura, Good Heart a Sunset. Moře je průzračné, spousta korálů, ale ryby nic moc a želvy, které tady mají být jsem taky neviděl. Martin, s kterým jsem se ve šnorchlování vystřídal, protože jsme měli jen jednu masku, taky neměl na želvy štěstí. V Good Heart baru na pláži si dávám pinacoladu za 35,000 Rp a Martin velké pivo za 20,000 Rp.
 
Procházíme vnitrozemím ostrova kolem slaného jezera a kolem ptačího parku zpátky na východní pobřeží. Tady je odliv, takže se nedá moc koupat, a plavat už vůbec ne.
 
Ve 14:45 kupujeme lístek na loď do Bangsalu za 9,000 Rp a čekáme až se naplní. Vyplouváme v 15:10. Poslední lodě z Mena na pevninu odjíždí mezi 15:30-16 hod po naplnění lidmi.
 
Večeři jsme si dali zase ve warungu, 2 x mie goreng za 6,000 Rp, Sprite za 5,000 Rp a nějaké krekry za 2,000 Rp. Neměl ten nápoj chlazený, tak ho zašel někam koupit a dal nám ho za stejnou cenu. Tomu říkám služby. U nás v hotelu v restauraci hrajeme karty. Jsou tady i majitelé tak se snažíme trochu konverzovat. Dozvěděli jsme se, že děkuji se řekne Terima Kasih, vyslovuje se to trimakasi a na to se odpovídá Same Same, což znamená není zač. A moje příjmení se indonésky řekne KELINGKING, tedy malíček (prst). Dali jsme si pivo za 20,000 Rp a abychom jim udělali kšeft, tak jsme si dali ještě boloňské špagety za 26,500 Rp a já jídlo, které pochází ze západní Sumatry (Padang food). Paní domu pochází totiž ze Sumatry. Nevím jak to jídlo přeložit tak to nechám v originále. Bylo to v podstatě několik jídel: Hard fried meat (beef) in chilly peppers - Dendeng Balado, bylo to tvrdé, sušené hovězí maso. Další chod byl Rendang - beef stewed in spicy coconut sauce, hovězí dušené maso v hodně pálivé kokosové omáčce, k tomu Perkedel - Sumatran mashed potatoes (rozmačkané brambory ze Sumatry) a pucuak ubi - cassava leaves, lístky kasavy neboli manioku. No musím říct, že jsem si na tom moc nepochutnal, i když jsem to nedal najevo. Teda dal, ale až v noci na záchodě, kde jsem z toho pálivé jídla  proseděl do 12 hodin. A ještě jsem za to zaplatil 35,000 Rp + 10 % taxy, takže nás ta večeře stála 91,850 Rp.

19.7.2009 - Senggigi

Ráno balíme věci. Platíme dvě ubytování 260,000 Rp a včerejší večeři. Na snídani je čaj, Martin si dal ananasovou palačinku a já toasty s marmeládou. Nelly nám na 9 hodin domluvila TAKSI skupiny Blue Bird. Cena z Bangsalu do Senggigi střed je 70,000 Rp a u mikrobusů nechtějí jít pod 40,000 Rp za osobu, takže se oplatí vzít si taxi už při dvou osobách. Veřejná doprava na této trase nejezdí, jen mezi Mataramem a Bangsalem. Zastavuje nám u hotelu Elen, kde máme rezervovaný a již zaplacený pokoj za 100,000 Rp. Je to poměrně velký komplex, máme buňku s větrákem, studenou vodou, ručníky. Jedinou nevýhodou je hluk z mešity, která je hned vedle a muezin 5x denně svolává k modlitbě. Ve voliéře tady chovají papoušky, kteří napodobovali zvuky. Jde o ptáka Loskutáka velkého (Gracula robusta). Setkali jsme se s ním i na Bali. V ceně je i snídaně, ale podává se až od 7 hodin, což nestihneme, protože jedeme na letiště. Tak jsme se domluvili, že nám to dají večer (palačinka).
  
V pekárně jsem si koupil tradiční náš koblih bez náplně za 4,000 Rp a Martin nanuk v kelímku za 3,000 Rp.
 
Jdeme na pláž se koupat. I když postupně moře přináší bordel z řeky Ampenan. Ve směnárně měním 300 USD, kurz 10,120, celkem 3,036,000 Rp. Jednu 100 dolarovku nechtěl vzít, zase se mu něco nezdálo. Odpočíváme na pokoji. Martin si udělal polívku a já jsem si dal rohlík s marmeládou za 4,000 Rp. Kolem 17 hodiny se jdeme projít na pláž v Senggigi Bay. Je tady plno lidí, hlavně místních, kteří tady pořádají pikniky. Je tady spousta stánků s jídlem, dokonce pódium, kde probíhají nějaká vystoupení. Na pláži Senggigi Beach je spousta surfařů, kteří se v místním příboji prohání po vlnách.

Všichni čekají na západ slunce, kdy v dálce je vidět hora Gunung Agung na ostrově Bali. Dali jsme si jedno velké čepované pivo za 21,000 Rp. 
      
Večer si kupuji v pekárně tenkou bagetu za 7,000 Rp. Část jsem si snědl s marmeládou. Domlouváme si na ráno slíbenou dopravu zdarma na letiště na 6:45. V hotelu jsme si dali palačinku místo té snídaňové. Došlo jim čepované pivo, mají už jen čepovaný Heineken, malý za 20,000 Rp.

20.7.2009 - přelet z Lomboku přes Bali na ostrov Flores, Labuan Bajo

V 6:40 už čekáme před cestovkou na slíbený odvoz. Nabízí se různá bema za cenu 50,000 Rp za oba na letiště. V 6:50 nikde nikdo, tak si bereme taxi na letiště, nemůžeme už déle čekat. Říkal cenu do 43,000 Rp. Za chvilku na nás troubí na motorce chlapík z cestovky, ať si přestoupíme, že má auto, ale už to necháváme být a jedeme taxíkem. Za prvé je nám to blbé vůči taxikáři a za druhé ať si zvykají chodit přesně. Až na letiště nakonec platíme 39,500 Rp. Tam zjišťuji, že mi už 3 týdny jdou hodinky o 10 minut napřed. Tímto se tedy chlapíkovi z cestovky omlouvám. Přijíždíme na letiště Selaparang, které se nachází na ul Jl. Adi Sucipto v Rembigu, pouze několik kilometrů severně od Mataramu a Ampenanu. Letiště je malé a kromě jednoho warungu, směnárny a pár přepážek luxusních hotelů tady nic není.
 
Letíme v 8:00 se společností Trans Nusa Air Services do Denpasaru na Bali, kde musíme vystoupit do tranzitní zóny a získat nové palubní lístky na let do Labuanbajo na ostrově Flores. Odbavujeme zavazadla, která jdou automaticky až na Flores. Platíme odletovou taxu 20,000 Rp za osobu. Platí se jen jednou i když máme mezipřistání v Denpasaru. Na letišti je zdarma internet, tak využívám aspoň ten na vyřízení pošty. Do letadla v pohodě pronášíme i vodu na pití. Před vstupem do letadla dostáváme balíček, ve kterém máme buchtu a malou vodu. Letíme na čas v 8:00. Je to malé letadlo asi pro 50 lidí.

Let na Bali na letiště v Denpasaru trvá pouze 20 minut. Letíme kolem ostrova Nusa Penida. Během letu prolétáváme oblastí turbulencí a dost to háže. Je tady málo místa na nohy. V Denpasaru jdeme na tranzit, dostáváme nové palubní lístky. Při přistání v Denpasaru prší. Let Trans Nusa na Flores je společný s leteckou společností Riau Airlines, let RIU-572. Máme letět v 9:30, ale let je opožděn, takže boarding time je teprve v 10 hodin. Na letišti je opět internet zdarma. V pohodě is člověk přinese pití na palubu. Místo v 9:30 odlétáme až v 11 hodin. Opět je to malé vrtulové letadlo pro 50 lidí. Dostáváme zase balíček s jídlem, tentokrát sladká buchta, slaný rohlík s masem a voda. Letíme asi 1:30. Z letadla je krásný výhled na ostrůvky souostroví Nusa Tenggara, ostrovy Gili, Sumbawa, Komodo a spousta malých ostrůvků v tyrkysovém moři.
 
Přistáváme na ostrově Flores na malém letišti Komodo Airport (Bandar Udara Komodo), které se nachází 2 km od města Labuan Bajo, které je vstupní branou na Flores a Komodo. Hned na letišti nás přivítal symbol ostrova, varan Komodský. Samozřejmě že pouze socha.
 
Ostrov Flores se nachází v provincii Východní Nusa Tenggara v souostroví Malé Sundy. Ostrov Flores se táhne na východ od ostrova Komodo směrem k severnímu výběžku Timoru. Má rozlohu 13,540 km². Ostrov oplývá přitažlivou krajinou, která se řadí mezi nejkrásnější přírodní scenérie v celém souostroví. Ostrov obklopuje Floreské moře na severu a Savuské moře na jihu. Navzdory délce 370 km a šířce na některých místech pouhých 12 km má jen Jáva a Sumatra větší počet aktivních vulkánů než Flores.
Z letiště si bereme bemo do města Labuan Bajo ještě s jedním Rusem za 25,000 Rp celkem (původně). Rus platí 10,000 Rp a my ještě kroužíme po hotelích, tak chce 30,000 ale dáváme mu 20,000 Rp. Normální cena za bemo z letiště do města je 10,000 Rp / osoba. Všechna vytypovaná ubytování jsou obsazená, např. Golo Hilltop, Chez Felix a další. Jen hotel Sunrise s pěknými pokoji má volno, ale cena je 300,000 Ro, což je hodně drahé. Lze bydlet i za 25,000 Rp na osobu, ale je to strašná kuča, spíš to připomíná slepičárnu, jen malá místnost s postelí, bez větráku a koupelna venku. Pěkný je hotel Wisata, ale je celý rezervovaný pro nějaký zájezd. Včera totiž přijelo z Lomboku 5 lodí a všechno se obsadilo. Denně přilétávají 3 letadla. Labuan Bajo je ušmudlané přístavní město.
  
Jediné co je tady hezké je výhled na záliv a přístav, jinak tady není co dělat. Město většinou slouží jen jako přestupní stanice, buď pro plavby na Komodo a dál na Lombok nebo pro lidi co plánují cestovat po ostrově Flores. Většinou se tady nikdo dlouho nezdržuje.
  
Nakonec se ubytováváme v Gardena Bungalows, které se nachází na malém kopci u hlavní silnice, kousek od přístavu. Bungalovy jsou zašlé a potřebovaly by opravit.  Je to v hrozném stavu a drahé. Za 165,000 Rp je pokoj se studenou vodou - sprcha, mandi, turecký záchod, větrák, dřevěná podlaha. Za 200,000 Rp má kamnennou podlahu, normální záchod, ale bez prkýnka.  Ale bohužel nic jiného volného nebylo. V ceně je zahrnuta snídaně, která se podává od 7:15. A mají různá jídla podle dnů v týdnu. Ale na druhou stranu mají terasy s výhledem na záliv.
  
A je zde výborná restaurace. Dali jsme si oběd. Martin steak z bílého snappera (ryba s českým názvem chňapal) a hranolky za 30,000 Rp a já kuřecí steak s hranolkama za 35,000 Rp, velké pivo 24,000 Rp.

K hotelu náleží i Seraya Bungalows na stejnojmenném ostrově asi 30 minut lodí od Labuan Baja. Loď stojí 20,000 Rp / os. ale jede pouze v 11 hodin, pak je možné se na ostrov dostat pouze charterovou lodí za 250,000 Rp. Ubytování v bungalovech na ostrově stojí 200,000 Rp, nemají sprchu jen mandi, ale zase je tady pěkná pláž a prý úžasné šnorchlování. V ceně je zahrnutá plná penze. Je to jediné ubytování na ostrově.  
V hotelu Wisata, který se nachází na hlavní silnici jižně od trhu, Jl Sukarno 40 jsme si rezervovali nocleh na 22.7. a 27.7. Cena je 125,000 Rp se snídaní a ubytování se s Gardenou nedá vůbec srovnávat.
Snažíme se sehnat výlet na 2 dny s jedním noclehem na ostrov Komodo, Rinca a některé menší ostrůvky, kde se dá šnorchlovat. Rozhodli jsme se najmout si loď jen pro nás dva. Cena za soukromou loď pro 2 osoby se pohybuje kolem 1,6-1,8 mil. rupií. Jednodenní výlet na ostrov Rinca + šnorchlování 600-800,000 Rp. Nakonec jsme se domluvili v kanceláři PT. SUARMANIK KENCANA na hlavní silnici naproti hotelu Gardena. Domlouváme loď jen pro nás dva, protože je problém sehnat další lidi. Cenu domlouváme na 1,5 mil. RP za 2 osoby, zahrnující loď, stravu (plnou penzi), vodu, čaj a kávu neomezeně, šnorchlovací vybavení. Spí se na palubě na matracích. Navíc si každý sám platí vstup do NP Komodo, který zahrnuje vstup na ostrov Komodo i Rinca, včetně rangera (průvodce), platí 3 dny a cena je 15 USD. Vyplouvá se v 8 hodin ráno. Vše je na naší dohodě s posádkou lodi. Na lodi máme být jen my, kapitán lodi a jeden člen posádky. Ukazuje nám loď v přístavu, kterou bychom měli plout. Celkem jsem zklamaný, taková malá, nic moc.

Nakonec přišel s návrhem, že domluví loď, velkou, která přivezla lidi ze 4 denní plavby z Lomboku a zpět odplouvá 24.7., tak že by mezi tím vzala nás. Tak jsem zvědavý. V obchodě jsme koupili dvě vody, dvě piva, nějaké oplatky, cigarety, celkem za 75,000 Rp.

21.7.2009 - plavba na ostrov Kelor, Rinca, Komodo a Kalong

V noci se moc nedalo spát, pořád vrzala podlaha odvedle a měl jsem pocit, že někdo otevírá naše dveře, do toho vyřvával muezin a byla zima z větráku. Na snídani je čaj a dva toasty ve vajíčku plněné zeleninovou směsí. Před 8 hodinou jdeme do cestovky. Samozřejmě velká loď se nekoná :-(, údajně se nevrátila z Rincy, takže poplujeme na té menší. Půjčujeme si brýle a šnorchly za 20,000 Rp / den, kdyby nám je na Lomboku neukradli, mohli jsme ušetřit. Na lodi jsme my dva a nakonec tři členové posádky. Máme nachystané vody (6 x 1,5l), banány, čaj a kávu v termosce. Jsou tady dvě lavice, stůl, kapitánská místnost, kde si dáváme batohy, pidi kuchyňka a vzadu je klasické západní WC a splachuje se zaléváním z kyblíku s mořksou vodou. Tato loď se stane na další 2 dny naším domovem.
 
Plán trasy byl následující: ostrov Kelor (šnorchlování) - ostrov Rinca (varani komodští) - ostrov Komodo - nocleh u netopýřího ostrova Bat Island (Kalong) - Red Beach (šnorchlování) - ostrov Bidadari (šnorchlování) - návrat do Labuan Bajo.
Vyplouváme v 8:15. Nejdříve plujeme k malinkému ostrovu Kelor, kde máme první zastávku na šnorchlování.Kotvíme na volném moři poblíž břehu. Voda je průzračná. Do vody nám spouští žebřík. Kromě různých korálových ryb jsme viděli perutýna, mořského hada odpočívajícího na dně, humra, malilinkaté světélkující rybky a hodně ježků. Voda byla neuvěřitelně teplá a viditelnost 15-20 metrů. Zůstali jsme tady asi 30 minut. Záleží na nás, jak dlouho se chceme kde zdržet.
   
Obecně ostrovy v okolí Labuan Baja jsou ideální ke šnorchlování a potápění, např. ostrovy Pulau Bidadari, kde se zastavíme zítra, Pulau Sabolo, Pulau Kanawa, Pulau Seraya. V okolí ostrovů Komod, Rinca a Motong je prvotřídní potápění. Vyskytují se zde žraloci velrybí, manty, kytovci, ale potápění je díky proudům jen pro zkušené potápěče.
Na palubě jsme si dali banány. Pokračujeme k ostrovu Rinca, vzdálenému asi 2 hodiny od Labuan Bajo.

Po ostrově Komodo je druhý největší. Přistáváme v malé zátoce Loh Buaya na severozápadním pobřeží. Kotví zde další 3 lodě. Je to v podstatě vstupní místo na ostrov Rinca. U vstupní brány hned v přístavu nás vítá první varan, tentokrát již živý.
    
V centrále NP Komodo, ke které jsme došli vyschlou krajinou, kde řádily opice, jsme si koupili lístky. Vstupné na 3 dny, které zahrnuje ostrov Rinca i Komodo je 15 USD na osobu + 20,000 a 20,000 Rp za osobu další poplatky zahrnující prohlídku ostrova, pojištění - malý okruh s rangerem trvající 1 hodinu. My jsme chtěli delší okruh 5 km, který trvá cca 2 hodiny, připlácíme za oba dohromady 50,000 Rp. To co jsme zaplatili platí i na krátký okruh na Komodu, na delší se zase připlácí 50,000 Rp za 2 osoby.

Poznámka z roku 2019: Vzhledem k tomu, že chce indonéská vláda omezit počet návštěvníků ostrova Komodo, tak chtěla na rok 2020 tento ostrov pro turisty uzavřít z důvodu poklesu populace varanů. V březnu 2019 totiž došlo k odcizení 41 varanů. Nakonec se rozhodli ostrov neuzavřít, ale zvýšit vstupné na, ano čtete dobře, 1000 USD, a je platné 1 rok. Nevím kdo by tam chodil vícekrát do roka, jako na permici do divadla.

V areálu jsou toalety a drahá restaurace.
  
Oficiální a zajímavé stránky NP Komodo s užitečnými informacemi najdete zde a zde. Dostáváme přiděleného mladého rangera, který s námi podnikne okruh ostrovem. Volně se po ostrově z bezpečnostního hlediska pohybovat nedá. Ranger je vybaven dřevěnou holí s vidlicí na konci na obranu proti případnému útoku varana. Je to mladý student, který si tady brigádně přivydělává. Hned v kempu PHPA jsme viděli 8 varanů komodských, z nichž jeden samec je pořádně velký. Leží hned u kempu, kde je kuchyně a cítí jídlo.
  
Varani jsou hlavní atrakcí obou ostrovů Rinca a Komodo. Šance spatřit varany je na ostrově Rinca mnohem větší než na slavnějším Komodu, protože jich zde žije více a mají méně příležitosti k úkrytu. Na ostrově jich údajně žije 1100 ks. Varani komodští žijí pouze na ostrově Komodo, Rinca, Gili Motang, Gili Dasami a v několika přímořských oblastech ostrova Flores. Nejlepší doba pro pozorování je od 7 do 10 hodin a potom od 15 do 18 hodin, potom jdou spát. Varan komodský, neboli komodský drak (v místní řeči ora) je největším ještěrem na světě a největším zástupcem varanů. Jak nám náš průvodce vykládal, dorůstají délky kolem 2 metrů a váží až 90 kg. Samice jsou samozřejmě měnší. Dožívají se 50 let, samice klade 15-30 vajec (nejdříve v 7 letech), cestou jsme měli možnost vidět jejich hnízda.

Dokážou běžet rychlostí 19 km / hod. Mají vynikající čich, cítí až na vdálenost 5 km. Jsou to masožravci, jedí jen zvířata, především divoká prasata, buvoly, jeleny, ptáky, hlodavce, ale i vejce ptáků a různé živočišné zbytky, a dokonce se požírají navzájem, slabí a menší jedinci se stávají obětí těch silnějších. Můžou napadnout i člověka když cítí nebezpečí, takže je třeba se k nim moc nepřibližovat a dbát pokynů rangera. Jsou zaznamenány případy, kdy varani napadli rangera i turisty. Na Komodu je dokonce místo nazvané podle člověka, který se zde ztratil, myslím, že to byl Švýcar a nikdy se nenašel, ani jehoostatky, jen sluneční brýle a kamera. Zajímavý je způsob jejich lovu. Když ucítí zraněného, nemocného nebo důvěřivého tvora dojdou k němu. Varan je velice mrštný. Krátkým rychlým pohybem ostrými zuby obět pokouše. Kousnutí varana je skoro vždy smrtelné. Jeho 60 zubů způsobí oběti velmi vážné zranění, ale především jeho sliny obsahují 60 druhů jedovatých bakterií, které jsou pro oběť smrtící. Mikrobi se dostanou do krevního oběhu oběti a zasahují životně důležité orgány. Když svou obět pokouše a vstříkne tak do ní jedovaté mikroby, nechá obět umírat třeba 15-20 dní. Potom si ji po čichu najdou. Varani dokážou uběhnout několikakilometrové vzdálenosti za kořistí a čekat až v důsledku otravy krve ztratí vědomí nebo zemře a teprve potom ji roztrhají a sežerou. 
Ostrov Rinca je vyprahlý, tvořený zejména strmými skalami porostlými suchou hnědou trávou. Jedinou vegetaci představují palmy odolné proti suchu a vytrvalé keře.
  
Okolo ostrova vedou dvě hlavní stezky, jedna kratší a druhá delší až k napajedlu Wae Waso, kam se chodí napít vodní buvoli a tím pádem zde chodí lovit i varani. Vydali jsme se na tu delší 3 hodinovou. Sice v tom horku to nebyl nejleší nápad. Celou cestu nás obtěžuje kousavý hmyz, takže doporučuji si vzít dlouhé kalhoty a pohodlné boty a ne jak my kraťasy a sandály. Kromě varanů na ostrově žijí divocí koně, vodní buvoli, divoká prasata a dva druhy hadů - kobra a nějaký zelený, žijící na stromech. Cestou vidíme malého varana a buvola. Jdeme vyschlým korytem řeky. Přicházíme až k napajedlu Wae Waso, kde odpočívají 2 varani a koupe se jeden vodní buvol. Ráno prý je šance tady vidět i 10 varanů.
   
Pokračujeme do kopce, odkud je pěkný výhled na ostrov, moře i okolní ostrovy.
 
Po dlouhém a únavném okruhu se vracíme zpět do kempu, kde ještě pozorujeme varany odpočívající vedle jídelny.
   
Jsou to obdivuhodní tvorové. A ty obrovské drápy. Nechtěl bych se s nimi dostat do křížku.

Vracíme se na loď, kde už připravují pro nás v primitivní kuchyňce oběd. Zato to co vykouzlili bylo neuvěřitelné. Když nám to naservírovali na stůl, tak jsme si nejdříve mysleli že je to pro všechny, tak jsme jim nabídli, ale oni že ne, že je to jen pro nás. Že si dají potom. Toho bylo tolik, že to mohlo být i na večeři. Byla rýže, ryba jakoby na leču, smažené nudle se zeleninou a vajíčkem, zelené okurky, potom něco mezi zeleninovým salátem a polívkou, ale to jsme pro jistotu nejedli a dvě malé vody 250 ml.
 
Jakmile nám dali jídlo na stůl, ve 14 hodin vyplouváme směr ostrov Komodo. Jsou docela velké vlny a trochu to s námi háže. Oni pak dojídají to, co jsme my nesnědli. Asi s tím takto počítali, že toho navaří vždycky hodně, nejdříve dají nám a potom se z toho nají i oni. Plujeme kolem ostrova Padar a kolem Red beach u ostrova Komodo. Ptá se nás, jestli se tady chceme koupat dneska nebo až zítra. Nechali jsme to na další den.
 
V 16:30 jsme zakotvili v klidné zátoce u ostrůvku Bat Island (Pulau Kalong), neboli netopýří ostrov na dohled ostrova Komodo. Je to malý ostrůvek obklopený mangrovy a na něm žijí tisíce tzv. flying fox, neboli kaloňů, savců podobných netopýrům, kteří přes den visí zavěšení na větvích stromů a na večer mezi 17-19 hodinou vyletí na ostrov Komodo, kde jdou lovit a vrací se zase ráno. Taky se jim říká fruit bat (ovocní netopýři) protože na rozdíl od našich netopýrů jsou to býložravci a živí se květy a tropickým ovocem. Slyšíme jejich pískot, ale nevidíme je.
  
Jdeme ještě šnorchlovat, ale viditelnost je menší a není tady moc podmořského života. Potom jsme se na palubě umyli od soli, oplachujeme se čistou vodou, kterou mají speciálně v nádobě právě na umytí. Zuby si umývám raději vodou z láhve. Bylo úžasné pozorovat když najednou do tmy kolem půl sedmé vyletělo z mangrovů nekonečné hejno kaloňů, kteří směřovali ke Komodu. Byli fakt velcí. Po 30 minutách byl naprostý klid. Ráno už byli zase zpátky.

Na večeři byly smažené nudle, rýže, kuře v leču, salát na teplo nebo polívka z hlávkového salátu, ananas. Jejich kuchyňka je v podstatě jeden rendlík a propanbutanová láhev, několik pánviček a na tom to všechno ukuchtí. Jen jsem měl strach, abychom nevyhořeli, když je loď ze dřeva. Kde skladovali v tom horku potraviny, tak po tom jsem raději nepátral. Hrajeme s místními na lodi domino, a mají takový zvyk, že ten kdo prohraje, připevní si na sebe klamerku. Pro ty co neznají slovo klamerka, přeložím, kolíček na prádlo. Potom hrajeme karty.
  
Kolem 8 hodiny si jdeme lehnout. Na zemi na palubě je koberec, na tom máme každý koženkovou matrac, polštář a přikryli jsme se sarongy z Bali.

Vůbec to naštěstí nehoupe, protože kotvíme v chráněné zátoce. Chvíli mi trvá než usnu, kluci z posádky ještě při světle z petrolejové lampy hrají dlouho do noci domino. Batoh s penězi a elektronikou jsem si raději dal pod hlavu, člověk nikdy neví. V noci je ale pěkná zima.

22.7.2009 - ostrov Komodo, Red Beach, ostrov Bidadari, Labuan Bajo

Probouzím se v 6 hodin. Jednoho chlapíka z posádky jsem našel spát v uličce a další dva na střeše nad kapitánskou budkou. Zašel jsem si v klidu na záchod, než ostatní vstanou, umyl jsem se. Píšu deník a poslouchám zvuky netopýrů, kteří se už vrátili z nočního lovu. V 6:30 pozoruji nádherných východ slunce. 

Vařím čaj do termosky. Na snídani máme smaženou rýži s vaječnou omeletou. Po 7 hodině vyplouváme k ostrovu Komodo, asi 15 minut. Plujeme kolem vesnice Kampung Komodo, jediné trvale osídlené osady na ostrově Komodo. Je přímo na pobřeží asi 5 km jižně od kempu PHPA. Kdysi vesnice sloužila jako trestanecká kolonie pro kriminální živly z Floresu a Sumbawy. Dnes je to chudá rybářská vesnička postavená na kůlech s mešitou, která má asi 1000 obyvatel.
 
Ostrov Komodo je největším ostrovem v NP Komodo. Nachází se v archipelagu Malé Sundy (NUsa Tenggara). Je to vyprahlá nehostinná divočina s útesy, které tvoří při pohledu od moře impozantní panorama. Ostrov trpí nedostatkem sladké vody. Díky tomu si uchoval nedotčenost a stal se domovem komodského draka - varana komodského. Tento moderní dinosaurus žije pouze na Komodu a na několika málo okolních ostrůvcích. Oficiální stránky najdete zde.

Poznámka z roku 2019: Vzhledem k tomu, že chce indonéská vláda omezit počet návštěvníků ostrova Komodo, tak chtěla na rok 2020 tento ostrov pro turisty uzavřít z důvodu poklesu populace varanů. V březnu 2019 totiž došlo k odcizení 41 varanů. Nakonec se rozhodli ostrov neuzavřít, ale zvýšit vstupné na, ano čtete dobře, 1000 USD, a je platné 1 rok. Nevím kdo by tam chodil vícekrát do roka, jako na permici do divadla.

Loď zakotvila v Loh Liangu na východě ostrova, kde je vstupní bod do parku Komodo, správa NP, penzion a kemp PHPA s možností ubytování. Už je tady dost lodí a tudíž i turistů. Vstupenka nám platí už z ostrova Rinca.
 
Tentokrát volíme pouze krátký okruh, asi hodinový, který je v ceně. Opět dostáváme průvodce s dřevěnou holí na obranu proti varanům. 
 
Na výběr je více tras, například k vyschlému řečišti Banu Nggulungu, kde dozorci parku varany pravidelně každý den krmili kozami pro potěchu turistů. Několik líných draků se zde dosud potlouká a doufá, že zase dostanou něco k snědku. Rovněž je možno podniknout celodenní túru (8 hodin) na vrchol Gunung Ara (826 m), odkud je panoramatický výhled na Flores, Rincu i Sumbawu.
Procházka spíše připomíná procházku botanickou zahradou. Procházíme tamarindovým lesem, kde se nachází stromy tamarindu a water hole, jakási díra v zemi s trochou vody,kam chodí zvířata pít. Bohužel nevidíme ani jedno. Ukazuje nám různé stromy, například jeden, který vykvete jen jednou a pak uhyne, druhý, ze kterého se kdysi dělalo palivo na svícení, dneska s příměsí kokosového oleje se používá k výrobě šampónů. Ochutnáváme oříšky, které připomínají arašídy. Zahlédli jsme jelena Timor, nazvaného podle ostrova Timor.
 
Šance zahlédnout varany je malá. Vidíme jednoho malého, který se rychle schoval, bojí se, protože velcí varani pojídají ty menší. A najednou jsme zahlédli, teda my ne, ale náš průvodce jednoho fakt velkého a začal hon na varana. Ženeme se za ním do prudkého kopce, ale nakonec nám stejně utekl. Žádného dalšího jsme už potom neviděli. Větší šance na draky na je ostrově Rinca.

Vyšplhali jsme se k vyhlídce Frigate Hill, odkud je výhled na záliv a přístav. Procházíme přes kemp, kde se pasou nějací jeleni a přes stánky se suvenýry, které vesměs tvoří draci v různých podobách se vracíme zpátky na loď. V přístavu krouží orel mořský a loví ryby.
   
V 9 hodin odplouváme k pláži Pantai Merah (Pink Beach nebo Red Beach). Pláž získala své jméno podle růžových zrníček písku. Ale ta jsou vidět pouze na pláži. Kotvíme u zátoky, ale ne u břehu, tam se nesmí, protože je tady korálový útes a kotvy lodí by jej mohly poničit. Jsme tady první loď. Jdeme na hodinu šnorchlovat. Nádherné útesy, velké ryby, které jsme zatím jinde neviděli, hejno velkých šedých ryb, 2 nabobtnalé ryby s černo bílým šrafováním, v písku u břehu na dně leží ropušnice. Je plochá, tenká  a má stejnou barvu jako písek, takže s ním splývá. Skoro ji nebylo vidět. Dalšími rybami jsou crocodile fish, jehlice, velké žluté ryby s kolmými světle modrými pruhy, těch tu bylo asi pět. Byly slabé proudy a střídala se teplá a studená voda. Doplavali jsme až na pláž, trochu písku jsem nabral do kelímku a dovezl domů. V bílém písku jsou červená zrníčka. Viditelnost je 15-20 metrů. Šnorchlování v této zátoce bylo fakt nádherné. Později už sem připlulo plno lidí, takže jsme měli štěstí, že jsme tady byli tak brzo.
 
Moře v okolí Komoda je domovem úžasných korálových útesů. Šnorchlovat by se mělo pouze na doporučených místech, jako je například právě Red Beach, protože jinde se vyskytují vodní víry, bouřlivé přílivy a odlivy a žije zde spousta žraloků, medůz a mořských hadů.
Na lodi nám mezitím přichystali oběd. Byla rýže, opékané brambory, ryba v omáčce, nudle okurky, ananas, zeleninový salát (polévka). Se začátkem oběda kolem 11 hodin vyplouváme dál směr Flores. Cestou vidíme v dálce ploutve delfínů. Odpoledne nesvítí slunce, ale je teplo. Po 14 hodině připlouváme na poslední zastávku, ostrov Pulau Bidadari, kterému se říká Princess Island. Opět šnorchlujeme. Jsou tady nádherné korálové stěny kousek od břehu a bohatý podmořský život. Pozorujeme perutýny, olihně, které mění barvy, crocodile fish, klipky, zévy obrovské, což jsou obrovské otevřené mušle, které se samy zavírají. Bylo to strašně zajímavé. Viditelnost výborná, akorát voda byla trochu chladnější.
 
V 15 hodin vyplouváme do Labuan Bajo, kde končí naše dvou denní výprava na lodi. Je to asi ještě 20 minut lodí. Cestou silně prší a než jsme došli do hotelu, tak jsme bylo všechno mokré. Cestou jsme ještě vrátili masky a šnorchly. Ubytování máme rezervované a již zaplacené v hotelu Wisata (125,000 Rp). Máme pokoj se 3 postelemi, větrákem, WC nesplachuje, mandi, sprcha se studenou vodou, ale byl nějaký slabý proud a umyvadlo na pokoji. Sušíme věci a batohy.
Na večeři jsme si zašli do hotelu Gardena. Dal jsem si kuřecí steak  se sýrem a sladkou omáčkou na horkém talíři a opékané brambory za 35,000 Rp a Martin v podstatě totéž, jen bez sýra a dvě velké piva za 24,000 Rp. Potkáváme tady jeden český pár, tak si chvíli povídáme a vyměňujeme si informace. Večer balíme batohy a na ráno plánujeme buď přesun do Bajawy a prohlídku ostrova Flores nebo lodí na nějaký z blízkých ostrovů.

23.7.2009 - ostrov Flores, cesta přes Ruteng do Bajawy

Vstáváme v 6:30. Na snídani je banánová palačinka a k tomu čaj nebo káva. Check out je v hotelu ve 12 hodin. Po snídani, kolem 7:30 se vydáváme shánět autobus do Bajawy. Public busem, neboli "chicken busem" jet nechceme protože tam je málo místa, na jednom sedadle sedí 2 lidé, slepice a všechno možné zboží. Ráno odjíždí jeden autobus za druhým, hlavně do Ruengu. Jezdí i Travel bus, ale je plný. Všechny autobusy jsou plné, byly rezervované předem a taky přijel trajekt z Bali. Potom jezdí spousta najatých džípů, ale taky je všechno beznadějně plné. V jednom nám nabízí místa až do Bajawy za 150,000 Rp, ale byli bychom na dvou sedadlech tři, tak to odmítáme protože to je dlouhá cesta (8 hodin). Češi, které jsme včera potkali si najali auto až do Moni za 1,2 mil. Rp. Mohli by jsme se podělit, ale nebylo tam zase tolik místa. Dá se pronajmout auto s řidičem za 500-700,000 Rp na den, je v tom benzín, jídlo a nocleh pro řidiče. Vypadá to celkem beznadějně. Jedni holanďani čekají na auto od 8 hodin. Včera dali zálohu 200,000 Rp a auto nikde, tak to urgují a řidič auta údajně vezl někoho jiného někam jinam a neměli jak dostat zálohu zpátky, řidiče prostě nebylo. Měli domluvené auto do Bajawy za 900,000 Rp. Shánějí jim jiné auto a řeší jak to udělat s tou zálohou, kterou řidič shrábnul. Potom přijíždí nové auto, domlouváme se, že bychom se podělili o těch 900,000 Rp na 4 díly, ale když chceme jet 4 osoby, tak už chce za auto 1,4-1,3 mil. Rp a do to ho se nám jít nechce, už kvůli pohodlí (nepohodlí). Máme na 11 hodin rezervovaný další Travel Bus do Bajawy za 150,000 Rp na osobu, ale nevíme jak vypadá. Takže se s Holanďany loučíme, jdeme na hotel, kde nás má v 10 hodin autobus vyzvednout a v 11 hodin vyjíždět. Cestou kupujeme 2 koblihy, taštičky z listového těsta s hrozny, celkem za 12,000 Rp. Autobus k hotelu přijel v 10:30. Je to autobus společnosti Bajo Express, pro 11 lidí + řidič. Je tady dost místa na nohy, každý má své sedadlo. Pořád nás tlačí dozadu a nechce nám otevřít prostřední dveře, kde je mnohem více místa na nohy, až když naléháme tak je otevře. Bereme. Dozadu nakládáme batohy. Cena je 150,000 Rp do Bajawy s tím, že tento autobus (mikrobus) jede jen do Rutengu a tam má být v 15 hodin a v 16 hodin že nás nasadí na další autobus do Bajawy. Po naložení všech lidí vyjíždíme v těch 11 hodin. Autobus je pohodlný, klimatizace zapnutá není, tak máme otevřené okno. sedí vždy 3 v řadě a dva vedle řidiče.
Silnice je ze začátku strašná. Ruteng je od Labuan Bajo vzdálený 140 km na východ. Ze začátku vede cesta spoustou zeleně, potom přechází do vyprahlé a suché oblasti. Po dvou hodinách jízdy ve 13 hodin zastavujeme na přestávku v nějaké vesnici u warungu, kde si řidič dává oběd. My si kupujeme jen oříškové keksy za 6,000 Rp. Na WC se prochází přes obývací pokoj rodiny, která tady bydlí.

Ve 13:30 pokračujeme dál. Celou cestu jsou samé serpentýne a prudké stoupání a klesání, šílené předjíždění, neustálé troubení. Dělám pár fotek za jízdy z autobusu. Jak se blížíme k Rutengu, opět se mění ráz krajny, opět spousta zeleně, hory, mlha, chudobné vesnice, rýžová pole. 
   
Do Rutengu jsme přijeli v 15:35. Autobus zastavil, vysadil nás a že tady je pokračování do Bajawy a domlouvá nějaké auto. Za cestu z Labuan Bajo do Rutengu chce 70,000 Rp za osobu a z Rutengu do Bajawy chce řidič auta za 2 osoby 150,000 Rp. Nakládají nás ne už do Travel Busu, ale do osobního auta Toyota Avanza, kde vzadu už jsou namačkaní 3 místní, uprostřed, kde je nejvíce místa, ale jen 2 sedadla už sedí chlap a 2 děcka, které posadil na jedno sedadlo vedle řidiče a nás na ta dvě sedadla s tím jedním chlapem v prostřední řadě. Takže sedíme tři na 2 sedadlech (trochu širších). Celkem nás tady je 9. Tyhle auta fungují jako nějaká přeprava osob či co. No vyrážíme hned. Je to dalších 120 km a 4 hodiny cesty před náma. Batohy dává na střechu k dalším věcem , přikrývá je plachtou a přivazuje. Začíná pršet, no nazdar, snad to nepromokne. Za chvíli naštěstí přestalo. Jízda je naprosto šílená, řidič jede jak blázen, každého předjíždí, celou dubu za jízdy smskuje a kouří, dálkovým ovládačem ovládá rádio, které řve celou cestu, o basech ani nemluvím. Bylo to strašné. Martin už si dal vatu do uší. Jednou zastavil u cesty na čůrání. Jinak cesta byla zajímavá, občas byly špatné úseky. Když projížděl nějaký známý, tak zastavili uprostřed cesty aby si popovídali a vyměnili cigarety. Z toho rádia mi třeštila hlava, nemluvě o tom, že celou dobu byla otevřená okna a k večeru se pěkně ochladilo. Bajawa se nachází v 1.100 m a Ruteng ještě ve větší, takže je to najednou skok od toho moře. Do Bajawy jsme přijeli po 19 hodině.  Zastavuje ani nevíme kde, platíme těch 150,000 Rp. Vůbec se nemůžu zorientovat kde jsme. Vyrážíme hledat ubytování. Tady vyvstává další problém. Všechny hotely jsou beznadějně obsazené, protože se tady 2-3 týdny koná nějaký fotbalový turnaj. Jedni cizinci hledali odpoledne ubytko 2 hodiny než něco sehnali. Jediný volný pokoj mají v hotelu Bintang Wisata, ale za cenu 365,000 Rp s teplou vodou, VIP, všechny levnější jsou plné. A tenhle pokoj by měli volný stejně jen na jednu noc. Ještě nám doporučuje zkusit nový hotel Villa Silverin - Wolokole, ale je dále od města, už mimo Bajawu. Ale ve městě bychom asi nic v tuhle dobu nesehnali. Telefonuje do hotelu jestli mají volno a rezervuje nám standard pokoj za 175,000 Rp / noc, studená voda, 2 postele, větrák tady není protože jsme v horské oblasti a je tady chladněji, naopak jsou tady deky, ručníky, mýdlo, klasický záchod, sprcha, snídaně je v ceně od 4:00 podle domluvy. Tel. 0384-2223865,085-253072389.

Musíme se tam ovšem dostat ojekem, což je vlastně mototaxi, taxi na motorce. Recepční šel s námi na ulici, kde nám je pomohl odchytit a vysvětlil jim, kde nás mají zavézt. Přes den je cena 5,000 Rp za ojek, v noci jich jezdí málo, tak si účtují 7-10,000 Rp. Potřebujeme 2 ojeky a platíme celkem 20,000 Rp. S báglama na zádech nás veze do hotelu. Je to hodně daleko, asi 5 km od města. Ubytováváme se. Restaurace v hotelu není. Jediné co jsou schopni nám teď připravit jsou smažené nudle za 12,000 Rp a smažená rýže s vaječnou omeletou za 15,000 Rp. Platí se při check-outu společně s ubytováním. Martin si cestou na motorce popálil nohu o horký výfuk. Při koupání ve studené vodě (mají i standardní pokoj s teplou vodou za 240,000 Rp) ještě vypnuli elektrický proud, tak se sprchuji po tmě. Zapli jej asi za 3 minuty. Večer dopisuji dení a jdeme spát. Noční teploty jsou tady hodně nízké.

24.7.2009 - Bajawa, Ngoranale - sopka Wawo Muda, vesnice Ngada - Bena, Luba, Wogo

Po 7 hodině jsme si dali v hotelu snídani. Čaj, káva,toasty,marmeláda, vaječná omelete, ovoce. Konečně jsme si mohli hotel prohlédnout za denního světla. Je velice pěkný, u hlavní silnice z Bajawy směr Ende, jedinou nevýhodou je vzdálenost od města, protože v okolí hotelu nic není. Zato je z něj krásný výhled na sopku Gunung Inerie (2.230 m), což je jeden z mnoha aktivních vulkánů poblíž Bajawy.

Máme v plánu procestovat okolí na vlastní pěst, jelikož za denní výlety s průvodcem najatým automobilem si účtují 600,000 Rp při dvou osobách včetně vstupného do vesnic.
Bajawa je horské město v nadmořské výšce 1.100 m uprostřed svahů porostlých bujnou vegetací a vulkánů. Je tady chladnější klima. Bajawa je největší město v oblasti Ngada, oblasti, která si uchovala svůj status duchovního centra Floresu. Charakteristickým rysem zdejších vesnic jsou fascinující domy, megalitické kameny a totemické stavby. Obyvatelé oblasti Ngada hovoří odlišným jazykem.
Na recepci se ptáme na možnosti dopravy a ceny a držíme se jejich rad a vyrazili jsme na vlastní pěst poznávat okolí. Z hotelu Silverin jedeme bemem do města k trhu Pasar - cena 3,000 Rp / osba, máme nachystané přesně. V autobusu se diví, že víme kolik máme zaplatit. Z Pasaru jezdí bema a lze najmout ojeky kamkoliv. Najímáme si dva ojeky za cenu 5,000 Rp / os, chtěli 10,000 ale známe ceny z hotelu, takže jsme se nedali. Jedeme do vesnice Ngoranale, 10 km severně od Bajawy, odkud začíná výstup k nejnovější indonéské sopce Wawo Muda. Hned při vjezdu do vesnice nás zkasírovali každého o 5,000 Rp a motorkáři nás zavezli až ke kostelu - kapela. Odtud má vést cesta na vrchol sopky. Hned nás odchytli místní a děti a chtějí nás za nějakou úplatu doprovázet. Ukazují nám zkratku za kostelem. To se nám moc nezdá, chceme jít širokou cestou jak píší v průvodci, ale celá vesnice nás posílá na druhou stranu ke kostelu. A opravdu. Když projdete přes kostel a zeď za ním, vede tudy stezka lesem (zkratka).
    
Nejdříve se jde bujnou vegetací a potom se stezka napojí na klasickou širokou cestu. Nelze zabloudit a tudíž doprovod není nutný. Děti nás chtějí doprovázet za peníze, pořád jsou za námi, ale snažíme se je nevímat a jdeme si po svém. Z cesty jsou pěkné výhledy do krajiny, na město Bajawa, sopku Inerie (2.230 m) - má hnědou barvu.

Cestou potkáváme skupinku turistů, kteří už se vrací zpátky, takže jsme usoudili, že jdeme správným směrem. Žádné značení trasy tady není. Nejlépe je vyrazit co nejdříve zrána, aby jste se vyhnuli horku. Cesta až na vrchol je dlouhá asi 5 km (cca hodinku cesty). Potom vede pastvinami.
  
Vulkán Wawo Muda je nově vybuchlá a vzniklá sopka. V roce 2001 vybuchl nad vesničkou Ngoranale nový vulkán. Vrcholek vysoké hory dříve porostlý pastvinami stejně jako okolní kopce se z ničeho nic roztrhl, pohřbil okolní vegetaci v nově vytvořeném kráteru a změnil stromy v ohořelé zčernalé pahýly. Na dně kráteru se zformovalo 5 různobarevných jezírek. Všechny jezírka mají mít stejnou červenou barvu. Bohužel všechna jezírka jsou údajně vidět pouze v období dešťů. Když jsme tady my, v období sucha, máme možnost vidět pouze jedno, ale i tak ta cesta stála za to.
  
Zpátky do vesnice se vracíme stejnou cestou. Procházíme vesnicí Ngoranale. Pozorujeme místní obyvatele, děti na nás volají. Všude suší kávu. Je tady škola, kostel. Primitivní domy a obyčejní lidé.
  
Na cestu zpátky do Bajawy k trhu chytáme zase 2 ojeky, každý za 5,000 Rp. Kupujeme jednu vodu za 5,000 Rp. Zvažujeme cestu do Soa k horkým pramenům. Je to asi hodinu cesty autobusem nebo bemem (10,000 Rp) nebo ojekem za 40,000 Rp a pak  ještě min. 2 km pěšky. Další možností je najmout si ojek k okolním vesnicím, s tím, že na nás vždy počká a pak nás zase zaveze dále. Cena dle hotelu 50-70,000 Rp. Nejdříve dohadujeme cenu, začíná na 100,000 za jeden ojek, nakonec jsme na ceně 70,000 Rp, s tím, že nás zaveze do vesnic v oblasti Ngada a to vesnice Bena, Luba a Wogo. Vzali jsme 2 ojeky, tzn. motorku i s řidičem. Je výhodou, že to tady znají. Nejdříve tankujeme benzín.
Jedeme k první vesnici Bena, asi 16 km jižně od Bajawy. Cestou na motorce je zima a mlha. Objíždíme sopku Gunung Inerie, ale je bohužel z větší části zahalena v mracích. Tato vesnice je více turisticky postižená, ale přesto to neubírá na její kráse. Vesnice v regionu Ngada jsou udržovány podle tradičního plánu a stylu. Oblast Ngada si uchovala status duchovního centra Floresu. Charakteristickým rysem zdejších vesnic jsou fascinující domy, megalitické kameny a totemické stavby. Lidé Ngada obývají centrální část Floresu kolem města Bajawa. Mnoho vesnic doposud kamenných s náboženskou obřadní plošinou a animistickými symboly. Některé vesnice, jako právě třeba Bena, stojí na původním místě již více než 1000 let. Lidé jsou většinou zatím nedotčeni islámem či křesťanstvím, čistí animisté. Respektive jsou přesvědčení křesťané a přesto stále praktikují prastaré animistické rituály. Do všech vesnic se platí dobrovolné vstupné a zapisuje se do knihy návštěv. Dáváme 15,000 Rp. Motorkáři jdou s námi.
Vesnice Bena má 9 různých klanů, které žijí ve vesnici vystavěné na devíti úrovních a s devíti dvojicemi Ngadhu a Bhaga.
  
Počet klanů ve vesnici se pozná právě podle počtu dvojic osobitých dřevěných přístřešků, kterým se říká ngadhu (otec) nebo bhaga (matka). Ve středu mnoha vesnic v oblasti Ngada stojí jedny z nejneobvyklejších staveb v Indonésii Ngadhu (otec) a Bhaga (matka). Mají představovat ochranu a přetrvávající přítomnost předků zesnulých před dávnou dobou, ale současně také symboly plodnosti. Ngadhu v sobě skrývá sílu a přetrvávající vliv výjimečných mužských předků a připomíná muže oblečeného do obrovské sukně hula se scvrklou hlavou, který drží oštěp a nůž. Slaměná sukně vyměňovaná přibližně každé čtyři roky, zahaluje významnou část stavby, kterou tvoří vyřezávaný dřevěný sloup prosycený sílou konkrétního mužského předka. Sloup je ve skutečnosti falickým kmenem stromu, který byl zaživa vykopán a potom hrubě vyřezán a přesazen do vesnice. Ženská část Bhaga je symbolem dělohy. Miniaturní domeček zbudovaný dohromady s jeho mužským protějškem je vždy situován souběžně s Ngadhu v pravidelných řadách. Symbolický pár je doplněn vyřezávaným sloupem zvaným Peo, k němuž jsou přivazována zvířata předtím, než jsou obětována v rámci některého z rituálních obřadů.
     
Bena slouží jako centrum náboženství a tradic v této oblasti. Na turisty jsou tady zvyklí a nechají se bez problémů fotografovat a nic za to nepožadují. Jsou velice přátelští. Procházíme vesnicí, domky mají doškové střechy, nemají tady elektřinu, každý domek má krytou verandu. U některých domků sedí žena na zemi a na primitvním stavu něco tká. Jiná vyrábí korálky.
  
Na jiném zápraží zase bělovlasá babka žvýká betel. Ukazuje nám jak si to balí. Do listu pepřovníku betelového zabalí kus červeného ořechu arekového z palmy arekové a k tomu trochu páleného vápna. Přísady dohromady utváří drogu nazývanou betel nebo paan. A to žvýkají v ústech a k tomu si přisypávají do pusy ještě to pálené vápno. Vyplivují červeně zabarvené sliny. Od toho mají červené dásně a zuby. A když se na Vás usmějí tak to působí někdy hrůzostrašně. V Asii je betel oblíben již téměř 2000 let.  Žvýkaní betele navozuje dobrou náladu, zahání hlad a zvyšuje motivaci k práci. Jedna babka už neměla ani zuby a neměla by to jak požvýkat, tak měla speciální hmoždíř, ve kterém si to drtila.
 
Nabízí tady k prodeji i místní kávu, vanilkové lusky a skořici.
  
U některých domků stojí sloupy s buvolími rohy. Tyto rohy patřili buvolům, které zabili předci rodiny žijící v domě. Čím více buvolů, tím lépe.

Kromě ngadhu a bhagu jsou ve vesnici roztroušeny ještě kamenné mohyly. Pod některými prý odpočívají významní předkové, jiné slouží jako obětní stolce. Přestože uctívají předky, jsou všichni křesťani, o čemž svědčí i pár hrobů s kříži a taky pomníček s panenkou Marií, který stojí na skalní vyvýšenině na konci vesnice. Když opouštíme vesnici přijel autbus plný turistů. My jsme tady byli naštěstí sami.
Pár metrů od vesnice jsou "horké prameny". Ani motorkáři neví kde. Ptají se místních. Vede k nim z hlavní silnice úzká stezka lesem, pak jsme překročili potok až jsme došli k malému jezírkus teplou vodou. Stále tam teplá voda přitéká. Vedle je potok se studenou vodou a spojují se. Už se tady koupou 4 místní lidé. Používají to místo koupelny. Mají sebou šampony, kartáčky na zuby. Takže jsme tam ani nevlezli.
 
Vrátili jsme se na hlavní silnici. Jedem do další vesnice kmene Ngada a to vesnice Luba, která se nachází asi 1 km od Beny. Vede k ní odbočka z hlavní cesty opačným směrem než k horkým pramenům. Tentokrát jsem se pouze já zapsal do knihy návštěv a zaplatil vstupné 5,000 Rp. Martin zůstal na okraji vesnice. Vesnice Luba je typickou ukázkou vesnice Ngada s dvěma řadami dřevěných domků s doškovými střechami oddělenými centrálním prostorem. Uprostřed stojí stojí dřevěné stavby ngadhu ve tvaru deštníku a zmenšeniny domku představujíci bhaga (matku). Kolem staveb jsou roztroušené kamenné mohyly. Nachází se tady pár hrobů s kříži.
    
Vesnice je méně postižená turismem než vedlejší vesnice Bena. Lidé jsou přátelští, chtějí si povídat. Ochutnáváme skořici. Jedna místní babka tancuje a pozpěvuje si a modlí se. Asi si dala betel :-).
  
Pokračujeme do města Mataloka, kde se odbočuje k vesnici Wogo. Tady už je turistů více. Mají dokonce do vesnice zavedenou elektřinu. Dáváme dobrovolné vstupné 10,000 Rp a zapisujeme se do knihy hostů. Procházíme vesnicí. Nachází se tady jedny z nejhezčích megalitů a Ngadhu a pěkné domečky Bhaga.
      
Máme možnost nahlédnout do jednoho domu místních. Uvnitř je zvlášť ložnice pro ženy a zvlášť pro muže, ke které se jde po schůdkách a kuchyně.
    
Podle knižního průvodce mají být 200 metrů od vesnice megality usazené na mýtině. Ve vesnici nám tvrdí, že to je 1 km. Na motorce už jedeme 5 km a nic. Staví se tady nový most a vypadá to, že ho staví celá vesnice. DOvezli nás do úplně jiné vesnice. Tam nás zase místní nasměrovali zpátky. Je to opravdu asi 1 km od vesnice Wogo, po hlavní cestě a z ní odbočit vlevo do lesa. Možná se tam dá dojít i z vesnice nějakou zkratkou. Jsou to megality různých tvarů, některé jsou zarostlé trávou. Motorkáři tady byli taky poprvé, ať se učí kluci, příště už aspoň budou vědět. Z ničeho nic se tady vynořila skupinka žen s kbelíky s prádlem na hlavě. Jak se náhle objevily, tak se za chvíli zase ztratily v buši. Udělali jsme společné foto na megalitech a vracíme se zpátky do Bajawy.
   
Vysadili nás zase u trhu, zaplatili jsme a rozloučili se. Byl to fajn výlet, opravdu zajímavá kultura. Rozhodně návštěvu mohu doporučit. Informujeme se ještě na autobusy do Moni a letadla. Do Labuan Bajo nelétá bohužel v současné době nic ani z Ende ani z Maumere. Pouze do Denpasaru na Bali Pelita Air kolem 1 mil. Rp a Merpati 1,5 mil. Indonesia Air Transport, který inzeruje lety z Ende do LB za 491,000 Rp prý nelítá. Koupili jsme vodu za 5000, pivo za 20,000 Rp, 2 čokoládové buchty a slané keksy na zítřejší cestu autobusem. Z města jsme si vzali dva ojeky do hotelu za 5,000 Rp. Rezervujeme si na recepci nocleh v hotelu na 26.7. Nechtějí po nás žádnou zálohu. V hotelu jsme si objednali na večeři opět nudle a rýži, nic jiného tady totiž nevaří. Jelikož je kuchař na trhu a nakupuje tak musíme s večeří počkat do 19 hodin. O půl osmé ještě není navařeno, ale už je zpátky. Večeře jsme se dočkali po 20 hodině. Ale dočkali.

25.7.2009 - přesun autobusem z Bajawy přes Ende do Moni

Budík dnes máme na 5:30. V 6 už jsme dostali snídani, toasty, marmeláda, vajíčková omeleta, čaj. Vyklízíme pokoj, platíme ubytování za dvě noci 350,000 Rp a nezapočítali nám ty 4 večeře (54,000 Rp). V 6:30 má vyjíždět přímý autobus z Bajawy do maumere, přes vesnici Moni, kam máme namířeno. Je to public bus společnosti Surya Agung, který v 6:30 vyjíždí z autobusového terminálu ve Watujaji, 2 km od Bajawy, ale projíždí kolem našeho hotelu, takže se tam nemusíme štrachat. Cena je 70,000 Rp za osobu. V autobuse jsme jediní, ale jen do chvíle, kdy jsme přijeli k benzínce, kam přijíždí druhý autobus Sinar Agung a přestoupili lidi. Naše batohy a všechna další zavazadla dávají na střechu. Jedeme přes vesnici Mataloka. Tady se autobus kompletně naplnil lidmi a vším možným i nemožným, včetně pytlů s rýží, různými balíky. Autobus totiž současně slouží jako poštovní autobus. Přijímá a vydává balíky, aniž by majitelé museli autobusem cestovat. Takže v průběhu cesty různě sbíráme a vydáváme balíky, na které už lidi poslušně čekají u cesty. Dveře jsou za jízdy otevřené, protože klimatizace ani větráky tady nejsou. Jedno dítě před námi na sedadle zvrací a pytlíky s blitíčkem jeho otec průběžne vyhazuje z okna. Hudba je tak nahlas, že neslyšíme vlastního slova, ale místním to nevadí. Za jízdy běžně kouří. Ze začátku zastavujeme každou chvíli, občas i couvá, když někdo ještě mává s nějakým balíkem, ale potom už konečně se trochu rozjel. Zastávky jsou příležitostí pro různé obchodníky, kteří se oknem autobusu snaží cestujícím prodat různé zboží. 

Cesta je klikatá. Projíždíme pěknou krajinou s výhledem na některé sopky. Před městem Ende jedeme podél Savuského moře a pobřeží. Pláž je pokrytá černým lávovým pískem. Trasu 100 km jsme urazili se všemi zastávkami za 5 hodin. V 11:30 zastavujeme na stanovišti bem kousek od přístavu, vedle benzinové pumpy, kde je naštěstí i toaleta. Ende je největší a nejdůležitější přístav na Floresu. Za 5 minut na to zastavujeme u warungu u silnice. Zastávka trvá 30 minut. Většina cestujících včetně řidiče si zašli na oběd. My jsme si tam nic nevybrali, tak jsme čekali venku schovaní pod stromem, protože bylo příšerné horko.

Potom pokračujeme klikatou cestou, dlouhou 50 km do vesnice Moni. Z autobusu jsou nádherné výhledy na krajinu, rýžová pole, strže, rokle podél cesty, dole protéká řeka. Na některých místech opravovali povrch vozovky. Za hodinu a půl jsme dorazili do Moni, malé horské vesnice uprostřed zelených rýžových políček a svahů, téměř na úpatí sopky Kelimutu, ke které míříme. Dnes tvoří vesnici většinou různé ubytovny, losmeny a restaurace. Především slouží jako základna výletu na Kelimutu.

Řidič každého vysadí, kde si řekne. Nechali jsme se vysadit na konci vesnice směr Maumere u hotelu Flores, který je hned u silnice. Zašli jsme se zeptat na ubytování. V průvodci z roku 2002, který máme k dispozici se píše, že hotel vypadá, jako by byl neustále renovován. Na tom se bohužel ani v roce 2009 nic nezměnilo :-) Ale zase pokoje patří k nejhezčím v Moni. Jsou velké, pokoj se studenou vodou a se snídaní stojí 250 (200,000) Rp a steplou vodou 300,000 Rp. Jdu se ještě podívat na jedno ubytování, ke kterému vede ukazatel přímo u cesty naproti hotelu Flores. Jsou to Palm Bungalows, vzdálené asi 300 metrů od silnice. Martin čeká s bágly u cesty. Mají tady 3 bungalovy za 75,000 Rp a jeden za 100,000 Rp (pro 3 osoby). Cena je včetně snídaně, která obsahuje banánovou palačinku, ovoce, čaj nebo kávu. Bamusové bungalovy s plechovou střechou a verandou mají dřevěnou podlahu, moskytiéru (je tady dost komárů), ručníky, umyvadlo, vanu, studenou vodu a klasické WC. Nachází se v pěkném prostředí s výhledem na hory. A majitelé jsou navíc velice milí. 
  
Jeden borec mě zavezl na motorce pro Martina a batohy. Nabízí nám oběd, dáváme si smažené nudle a smaženou rýži, i když cenu nevíme, ale nemělo by to stát moc. Na druhý den jsme si domluvili na 5 hodin a ráno 2 ojeky (mototaxi), každý za 40,000 Rp za obě cesty ke Kelimutu i s čekáním. Je to prý dobrá cena. Bere se 25,000 Rp i více za jednu cestu. Aspoň si něco přivydělají.
Odpoledne se jdeme projít do vesnice. Podél cesty jsou rýžová pole s vodnímu buvoly.
  
Není tady žádný obchod, jen stánky se základními věcmi. Kupujeme 2 vody po 6,000 Rp, pivo za 20,000 Rp, pomerančové keksy za 5,000 Rp a dvě buchty, jednu jahodovoua druhou moka, každou za 1,000 Rp. Není tady pošta, internet, směnárna. Na internet jela jedna bába do Maumere. Nejdříve jdeme k vodopádu (air terjun). Odbočka k němu je z hlavní cesty u restaurace Rainbow Café na začátku vesnice Moni při příjezdu z Ende. Vede k němu prudký chodník. Vodopád je moc hezký a dá se v něm dokonce koupat, což jsme vyzkoušeli až k večeru. Vedle vytéká horký pramen, ale nedá se tam koupat, je to malé.
  
V okolí Moni se nachází 2 horké prameny, kde se dá koupat. Jeden "bazén" pro 6 lidí je někde v rýžovém poli, ale není tam údajně moc horká voda a hlavně přesně nerozumíme, kde to má být. K duhému se jde po hlavní cestě směr Ende, kde je odbočka vlevo směr Kelimutu po hlavní cestě. Cesta se dá zkátit po schodech u restaurace Kelimutu a Saoria Wisata Bungalows. Mimochodem Saoria Wisata Bungalows patří k nejluxusnějšímu ubytování v Moni. Bungalovy se nachází v kopci nad silnicí.

Po silnici směr Kelimutu jsme došli do první vesnice a v ní je odbočka vlevo k horkým pramenům, kde voda dosahuje teploty 40°C. Tak jsme se těšili, že se zde vyhřejeme. Ale chuť nás přešla hned jak jsem to viděli. Jsou to 2 nádrže, jedna pro muže a jedna pro ženy. Jezdí tady lidé z celého okolí na motorkách po práci, aby se okoupali, umyli zuby a všechno ostatní. Prostě místní to používají jako koupelnu. Používají, mýdlo, šampony a to všechno plave ve vodě.
     
Stejnou cestou se vracíme zpátky. Pěšky je to celkem daleko. Okoupali jsme se pod vodopádem. Cestou nám zastavuje chlap na motorce a nabízí auto dopravu do Labuan Bajo za 100 eur na osobu, tak odmítáme. Později jsme ho potkali znova, říká že má 2 lidi a že by nás přibral, za cenu 700,000 Rp za osobu. My si trváme na své ceně 700 za oba dva. Říkal, že se domluví a že v 19 hodin přijede k nám na pokoj a řekne nám, jestli ano nebo ne. Byl přesný jak hodinky, spí totiž vedle v chajdě a paní majitelka našich bungalovů je jeho teta. Takže tedy 700,000 Rp za oba, v 9 hodin ráno odjezd 6 lidí, z toho 2 vystoupí v Ende a 4 budeme pokračovat do Bajawy, kde přespíme, ráno ty dva další turisty vezme na výlet do dvou vesnic Ngada, kde my už jsme byli. Pak nás naloží a pojedeme přes Ruteng do Labuan Bajo. Za soukromé auto je to dobrá cena. Nevím, kolik budou platit ostatní. Na večeři jsem si dal smažené nudle se zeleninou (opět neznám cenu). Nemají tady restauraci, vaří doma. Trošku tady měli problém s vodou, 3x to musel jít někam zapínat. Chvíli to šlo a pak zase ne. Ale jinak to bylo super.

26.7.2009 - vulkán Kelimutu, přesun přes Ende do Bajawy

Budík máme nastavený na 4:30, abychom byli stihli východ slunce nad Kelimutu. V 5 hodin ráno za tmy a v zimě vyjíždíme na dvou motorkách na Kelimutu, asi 12 km. Téměř až na vrchol vede z Moni asfaltová silnice. Nejdříve zastavujeme u brány, kde platíme vstup 20,000 Rp za osobu + 3,000 Rp za motorku. Zapisujeme se do návštěvní knihy. Pokračujeme dále do kopce na záchytné parkoviště, kde už stojí hodně bem. Cestou pěkně fouká. Je nutné se teple obléct. Od parkoviště se pokračuje po dobře značené trase po schodech a potom cestičkou vlevo až k samotnému vulkánu max. 2 km na vyhlídku, ke které vede spousta schodů. Kolem je hodně borůvčí a skály.
   
Tady už je plno turistů, kteří čekají na východ slunce. Vulkán Kelimutu se svými třemi podivuhodně zabarvenými kráterovými jezírky patří k tomu nejlepšímu v Indonésii a nejvyhledávanějším cílům na Floresu.
Vrcholek Kelimutu (1.620 m) tvoří podivuhodná měsíční krajina, na východě se dvěma obrovskými jezery, která jsou oddělená úzkou šíjí. Voda v jednom jezeře Tiwu Nua Fooh Fai (5,5 ha) je v současné době zelená (tyrkysová), druhé jezero Tiwu Ata Polo (4 ha)bývalo před několika lety jasně tyrkysové, dnes je tmavě červeno-hnědé (mě sice připadá zelené). Ovšem z vyhlídky téměř vidět není, musí se k němu potom z jiné strany.
  
O několik set metrů na západ se v hluboké proláklině nachází třetí jezero Danau Tiwu Ata Mbupu (4,5 ha), také červeno-hnědé až černé.
  
Všechny tři jezera není možné odsud vyfotit najednou, jedině z letadla. Barva jezer je způsobena hladinou určitých minerálů, které se ve vodě rozpouštějí. Barva jezer se v průběhu let mění a to je na nich zajímávé. Různou barvu jezer způsobuje oxidace, jelikož je tu velmi kyselá voda. V závislosti na oxidačním stavu pak jezera mají různou barvu od zářivě červené přes zelenou až po modrou. Současné barvy jsou hnědá, černá a tyrkysová. Poslední erupce tady byla zaznamenána v roce 1968. Vulkán se nachází ve stejnojmenném národním parku (Taman Nasional Kelimutu). Pěkně tady fouká a neustále se měnil opar a viditelnost. Museli jsme vždycky počkat než se mlha zvedne a potom udělat rychle nějaké záběry. V místním nářečí znamená keli horu a mutu ducha jezer. Lidé v okolních vesnicích věří, že vody jezer jsou místem posledního odpočinku duší, mladé duše odpočívají v hnědém jezeře na východě, starší v zeleném a duše vrahů a zlodějů jsou uvězněny v černém jezeře na západě. Z vrcholku pozorujeme neustále přicházející další a další turisty. Poté co jsme na vrcholku strávili asi hodinu jsme se vydali zpátky. Odbočili jsme ještě k okraji kráteru s hnědým jezerem (zeleným). Z bezpečnostního hlediska je tady ohraničen vyhlídkový chodník.
 
Vracíme se na parkoviště, celí zmrzlí a fičíme z kopce na neutrál až do Moni. Z vrcholku se dá sejít do Moni i pěšky, trasa je dlouhá asi 12 km a zabere tak 2-3 hodiny, ale většina turistů dneska se i dolů nechá odvézt. Na pokoji jsme v 7:45. Na verandě jsme posnídali kávu a čaj, banánovou palačinku, půl mandarinky, banán, papáju, mango a 2 sezamové koblížky plněnné něčím. Platíme ubytování 75,000 Rp, 3 jídla, každé za 6,000 Rp a dva ojeky na Kelimutu po 40,000 Rp. Před 9 hodinou nakládáme batohy do auta, sedám si dopředu vedle řidiče, Martin doprostřed. K němu přibíráma dva Holanďany a dozadu dva, kteří vystupují v Ende a jdou na místní letiště.

Cestou do Ende je u silnice v jednom místě spousta lidí, dokonce i linkový autobus a všichni vychází ven se podívat jak včera v 19 hodin se do hlubokého srázu zřítilo auto. Prý je 5 mrtvých a 2 v nemocnici, všechno místní, žádný turista mezi nimi nebyl.
  
Od řidiče se dozvídáme, dnes je neděle, že všichni chodí do kostela a dnes nepracují, ani na silnicích se dneska nepracuje. Děti chodí do školy 6 dní v týdnu kromě neděle, většinou do 12-13 hodin. Kamenný dům stojí od 40 mil. Rp, motorky 10-11 mil. Rp. Řidičský průkaz na motorku je sice povinný, ale hodně lidí ho nemá a jezdí. Když je zastaví policajt, dají mu peníze jako úplatek (50,000 Rp) a jedou dál. Potom to tak na silnicích vypadá. V Ende kousek od letiště vysazujeme dva lidi a hned je v autě více místa. Poblíž přístavu, odkud jezdí lodě do Surabaye a Makassaru, si dává řidič snídani společně s obědem a holanďani jedno jídlo napůl.

Kupujeme cigarety za 10,000 Rp. Řidič jede celkem pomalu a hlavně nemá zapnuté rádio. Zastavujeme nám na pláži Penggajawa, kde je černý písek a modré kameny, které se nachází pouze na této pláži. Vyváží se na Jávu a ta je exportuje do USA a Japonska, kde se používají na keramiku. Pobřeží omývá Savuské moře. Silnice do Bajawy vede přímo podél pobřeží.
     
Potom pronikáme do vnitrozemí. Jedem kolem sopky Gunung Ebulobo, která je také známá jako Amburombu nebo Keo Peak. Tento symetrický, stále aktivní, stratovulkán se tyčí nad vesnicí Boa Wae do výšky 2.124 m s plochým vrcholkem pokrytým lávou. Zajímavé je, že má kráter z boku. Ve stánku u silnice kupujeme 2 vody po 6,000 Rp a dvě vařené kukuřice, každá 2,000 Rp. Akorát jsem nevěděl jak se řekne sůl, tak jsem se zeptal řidiče a bába načala celý velký sáček soli, abych si posolil dvě kukuřice.
 
Ve 14:30 přijíždíme k odbočce k vesnici Bena, tak řidič tam jede s holanďany již dnes, aby nemusel ráno, když máme ještě čas. Je pěkné počasí, tak aspoň si můžeme lépe prohlédnout okolní krajinu a hnědou sopku Inerie, protože minule byla hrozná mlha.
 
Potom navštěvují ještě vesnici Luba. Obě jsme již viděli, takže čekáme venku. Druhou cestou než s motorkáři se vracíme do Bajawy. Vysazují nás u hotelu Silverin, kde máme rezervovaný pokoj. Holanďani budou bydlet nevím kde, nemají nic rezervované, ale tady nechtěli, chtěli blíž do města. Na ráno se domlouváme, že nás vyzvedne v 9 hodin. Zatím nechtěl po nás žádné peníze. Dostali jsme stejný pokoj jako minule. Uvařili jsme si polívku. Večer už nikam nejdeme.

27.7.2009 - přesun z Bajawy do Labuan Bajo, Ruteng, Lingko

Dneska vstáváme později než v předchozích dnech. Snídaně je stejná jako minule, ale můžeme si vybrat buď rýži + vejce nebo palačinku a ovoce. Platíme nocleh 175,000 Rp. Čekal jsem jestli si vzpomenou na ty 4 večeře, které nám posledně nezaúčtovali, ale nevzpoměli. Tentokrát byl hotel skoro plný. Všude v Bajawě bylo díky fotbalovému turnaji plno. Holanďani hledali včera ubytování hodinu. Z hotelu fotíme sopku Inerie. Vyjíždíme přesně v 9. Martin seděl úplně vzadu, já vedle řidiče a Holanďani uprostřed. Cestou jsme chatli defekt, takže musel řidič ještě vyměnit kolo za rezervu, kterou měl ovšem podhuštěnou. Naštěstí jsme byli kousek od nějaké vesnice, kde mu ho za pár drobných dofoukali. Kolo nacpal mezi batohy a od té doby jsme seděli až do LB 3 v řadě a Martin vepředu. Dal si tady hned oběd. Kupujeme jedny černé cigarety Djarum black za 10,000 Rp, 4 balíčky papírových kapesníků za 5,000 Rp a 3 housky za 2,000 Rp. Holanďani cestou v autě obvolávají snad všechna ubytování v Labuan Bajo, ale všechno je plné. Ještě že jsme si rezervovali předem ten nocleh. 25 km před Rutengem nám řidič zastavuje u vyhlídky na tyrkysově zbarvené jezero Danau Ranamese, které je obklopené lesy. Za ním je v dáli vidět i moře.

V Rutengu kupuje od někoho další jetou pneumatiku a v jednom servisu si to nechává opravit. Platí 75,000 Rp. Máme mezitím čas, tak jsem se prošli chvíli po městě. Ruteng je typickým horským městem. Ruteng je hlavním městem Manggarajské oblasti, největší na Floresu. Manggarajské obyvatelstvo mluví vlastním jazykem a mají svou osobitou kulturu, která se udržuje v okolních vesnicích. Chceme vyměnit peníze, ale banka BRI, na kterou jsme natrefili, nemění peníze, pouze banka BNI, ale tu se nám už nechtělo hledat.
17 kilometrů za Rutengem nám řidič zastavil ve vesnici Lingko, kde jsou nádherná zajímavá rýžová pole. Rýžová pole jsou kruhová a svým rozdělením připomínají pavoučí sítě. Přičemž každému klanu náleží kus. Dnes se již tento neobvyklý způsob dělení půdy téměř nepoužívá. Zastavil nám jen u cesty, abychom si to mohli vyfotit, protože za vyhlídku z kopce se platí vstupné 20,000 Rp.
 
Řidič už je dost unavený, tak jen doufám, že nám za jízdy neusne. Podél cesty suší na zemi kávové zrna. Před 18 hodinou nás konečně vysazuje u hotelu Wisata, v Labuan Bajo, kde máme zaplacené ubytování. Chceme vyměnit peníze, ale směnárník má zavřeno. Večeři jsme si dali v restauraci Prima Rasa, která má výhled na záliv a je odtud krásný pohled na západ slunce, tel. 0385-41789.
 
Nemáme už skoro žádné rupie, v restauraci by nám vyměnila 50 USD v kurzu 9950, ale potom neměla tolik rupií., tak jsme se dohodli apoň na 20 USD ale už v kurzu jen 9700 a dostali jsme 194,000 Rp a z toho odečteme večeři. Dal jsem si horký citronový čaj za 5,000 Rp, tuňáka na horkém talíři s opékaným bramborem a omáčkou česnek + máslo a Martin si objednal rybu snappera se stejnou přílohou, cena za jídlo byla 30,000 Rp. Jen tak pro zajímavost velké pivo mají za 30,000 Rp a velkou i malou vodu za 5,000 Rp :-), většina pití jim došla, měli už jen Colu. Chodí sem prodejci perel a komodských draků. Martin mu za dřevěného draka, fakt hezkého, nabízí svoje staré sandály. Stejně je tady už chtěl nechat, ale chtěl je zkusit vyměnit. V tašce měl druhé boty. Prodavač nic nenamítá, hned si je zkouší a komodský drak je náš. A já blbec nechal staré sandály v Bajawě jen tak. Pak chtěl ještě vyměnit náš malý batoh za jeho starý malý a k tomu že nám dá draka a náhrdelník z perel, údajně pravých, lovených na Komodu. Zkoušel jejich pravost zapalovačem, ale batohu jsme se ještě zbavit nemohli. Dovečeřeli jsme a než jsme stihli odejít, chlapík přišel boty vrátit, že jsou poničené. Tak mu je vrátil zpátky a Martin mu vrátil draka. Chtěl mu ho prodat za 50,000 Rp. Vrátil mu ho jen tak a to mu ještě předtím dal 2 cigarety. No to byl kšeft století. V obchodě jsme ještě koupili cestou na hotel vodu Ruteng za 4,000 Rp.

28.7.2009 - přelet z Floresu na ostrov Jáva, Surabaya

Snídaně byla jednodušší, jen banánová palačinka a k tomu čaj nebo káva. Poprosil jsem recepční, jestli by mi nezavolala do Surabaye na ostrově Jáva do hotelu Paviljoen, abychom si rezervovali na dnešní noc ubytování, protože přiletíme až večer, ale zatím je hotel úplně plný. Hotel Semut má v průvodci uvedeno špatné telefonní číslo. Hotel Weta měl volné pouze pokoje superior za 370,000 Rp. Potom ještě ochotně telefonuje do hotelu Ganefo , kde mají levnější pokoje s koupelnou na chodbě za 75,000 Rp a dražší s vlastní koupelnou a klimatizací za 150,000 Rp. Zatím je taky plný, ale snad se něco uvolní. Rezervuje nám pokoj s klimou, pokud se někdo vystěhuje. Už nás to přestalo bavit. Jedeme bemem na letiště, každý 5,000 Rp. Zastavuje nám před bránou, kde se platí za vjezd na parkoviště u letiště, abychom to nemuseli platit. Na letišti bohužel zjišťujeme, že náš let se společností Trans Nusa do Denpasaru v 10:40 byl přesunutý až na 14:25. Měnili letový řád. Bohužel nás nikdo o této změně neinformoval, nebo alespoň jsem to nezaznamenal, protože na mailu jsem nebyl každý den. Nejhorší na tom je, že v 17 hodin máme zaplacený let z Denpasaru na Jávu do města Surabaya s jinou leteckou společností (Lion Air), takže se nejedná o navazující let, aby na sebe letadla čekala. Letiště Komod je malé a není tady co dělat, ale do města zpátky se nám už neoplatí jet. Údajně check-in by měl být ve 13 hodin, let má trvat 1:20 hod, takže bychom to měli stihnout. Odletová taxa činí 10,000 Rp za osobu. Koupili jsme jedny cigarety za 11,000 Rp, všude jinde je prodávají za 10,000 Rp. Letadlo letělo nejdříve do Kupangu na ostrově Timor, pak se vrátí na Flores a teprve poletí na Bali do Denpasaru. Bezpečnostní kontrola na tomto malém letišti je fraška. V obědové pauze nikdo u rentgenu zavazadel nesedí a lidi si přináší zavazadla, která už potom nikdo před naložením do letadla nekontroluje. Dobrá příležitost pro teroristy. Po 13 hodině začíná check-in, je ště vybírají poplatek 1,000 Rp na osobu za odbavení u přepážky, ale vystavují na to kupodivu doklad. Samozřejmě vyvstal problém, protože letadlo má hodinu zpoždění, a to už začíná být docela kritická situace. To už nemůžeme stihnout. Volá někomu do Denpasaru na letiště, kdo má přepážku vedle Lion Air, aby jim řekl, že máme zpoždění a počkali na nás. Na kufr nám dávají visačku prioritního vyložení zavazdla. Letadlo nakonec startuje až 15:45, což vzhledem k délce letu je už více než jisté, že navazující letadlo nemůžeme stihnout, než nás odbaví apod. V letadle jsme dosatli slaný rohlík, bábovku a vodu. Ale moc na to nemám chuť, protože nevím, pokud nám letadlo uletí, jak se dostaneme dál a kdo nám vrátí peníze za letenky, když to není způsobeno naší vinou. Z letadla je krásně vidět sopka Rinjani na Lomboku. Na Bali na letišti Ngurah Rai (Bali Airport) přistáváme v 17 hodin. S batohy už jsme připarveni u dveří letadla, abychom byli první. U letadla nás čeká zaměstnanec společnosti Trans Nusa s autem, bereme naše zavazadla a veze nás autem po letištní dráze k letadlu Lion Air. Ale bohužel už ho tlačí na dráhu a v tuhle chvíli jej již nelze zastavit. Kdybychom přiletěli o chvilku dříve, tak by se to ještě dalo zařídit. Jsme předce v Asii a tady se dá zařídit ledacos. Vzal nás do kanceláře. Zjišťujeme další možnosti jak se na Jávu dostat. Samozřejme po nich řvu, abych z nich něco vytřískal. Ve 20:40 letí letecká společnost Merpati Nusantara Airlines do Surabaye, cena pro 2 osoby 520,000 Rp a jsou ochotni jako kompenzaci zaplatit 50%, tzn. 261,000 Rp a my bychom zaplatili 261,000 Rp. Nic jiného nám nezbývá. Takže k původní ceně 449,000 Rp u Lion Air jsme každý ještě museli připočíst 130,000 Rp. Není to zase taková hrůza. Kupujeme tedy letenky a oni doplácí druhou polovinu. Museli jsme vyměnit 100 USD po 9,600, abychom měli na letenky. Z kanceláře nám prověřuje rezervaci hotelů v Surabayi, Paviljoen je pořád plný a v Ganefu máme rezervovaný ten pokoj s klimatizací. Řekl jsem v kolik hodin přiletíme. Nechal nám už odbavit zavazadla a ještě jsme si mohli vybrat sedadla. Snažili se to musím uznat, to u nás nevím jak by se zachovali. V jednom bufetu jsme si dali velké pivo za 25,000 Rp, horký citronový čaj za 5,000 Rp, nudle s kuřecím masem za 8,000 Rp a smaženou rýži za 8,000 Rp. Měníme ještě dalších 100 USD ať se s tím nemusíme zabývat na Jávě. Potkáváme dvě češky. Ptáme se na letenky Surabaya - Yogyakarta. Lítá pouze Batavia Air denně v 7:00 za 327,000 Rp a Lion Air denně v 19 hodin za 360,000 Rp. Na letišti jsme využili internet zdarma k přečtení a poslání mailů a SMS domů. Chlápek z Trans Nusy nám zajistil odbavení vč. zavazadel, dal nám jen palubní lístky. Platím odletovou taxu každý 30,000 Rp. Ve 20:10 začínají pouštět do letadla. Je téměř prázdné. Startujeme přesně ve 20:40 místního času. V letadle jsme dostali na svačinu sladký a slaný rohlík a vodu. Na letišti v Surabaya přistáváme ve 20:10 místního času (GMT + 7 hodin, na Bali bylo GMT + 8 hodin) a měli jsme přistávat ve 20:30. Škoda, že to dříve nestihlo i to předchozí letadlo. No co už, ještě že to takhle dopadlo a jsme na Jávě.
Všechny letadla přistávají na letišti Juanda International Airport v malém městě Sidoarjo, které leží 18 km jižně od centra města Surabaya, které je hlavním městem provincie Východní Jáva (Jawa Timur). Provincie se rozkládá na východní části ostrova Jáva a několika menších ostrovech. Nabízí velkolepou horskou scenérii. Celou provincií se táhne horské pásmo tvořící páteř celé Jávy. Největším lákadlem je obrovský vulkanický masiv a NP v blízkosti sopky Bromo. Na ploše téměř 48 000 km² žije přes 37 mil. obyvatel, z nichž převažují Javánci  a 10% tvoří obyvatelstvo z ostrova Madura severně od Jávy. Hlavním sídlem této provincie je právě Surabaya, která je po Jakartě druhým největším městem Indonésie a hlavním přístavem Východní Jávy.
Ostrov Jáva odděluje Jávské moře na severu a Indický oceán na jihu. Jáva je nejzalidněnější ostrov na světě - žije zde více než 60% celkového obyvatelstva Indonésie (co do velikosti je 13. největší na světě) a nachází se zde největší město Indonésie Jakarta. Téměř celý ostrov je vulkanického původu a nachází se zde spousta sopek. Nejvyšší horou je stále aktivní stratovulkán Gunung Semeru (3.676 m). Kousek od západního pobřeží ostrova Jáva se nachází nechvalně známá sopka Krakatau.
Hned se na nás vrhají taxikáři. Je tady jedna firma, kde se koupí a zaplatí lístek a pak se jde k autu, kde už se neplatí. Když jsme se ptali na ul. Jl Kapasan, kde se nachází hotel Ganefo byla cena 102,000 Rp, jiní taxikáři nabízeli cenu 120 (100,000 Rp), což nám přijde dost drahé. V letištní hale je informační centrum, turistická kancelář, kde je velmi ochotný personál. Dali nám různé mapy, rady jak jezdí vlaky a autobusy i s cenami, řekli nám jak se dostat na Bromo a rezervovali nám jiný hotel poblíž centra. Je to Hotel and Restaurant Olympic, na ul. Jl Urip Sumoharjo 65-67, tel. 031-5343216, cena 110,000 Rp standardní pokoj s větrákem, televizí, 2 postele, ručníky, sprcha se studenou vodou, WC, mýdlo, toaletní papír. Snídaně, která je v ceně se podává od 8 do 10 hodin, check out je ve 12 hodin. Za ty peníze je to dobré ubytování, akorát trochu hlučné protože je to u hlavní silnice. Dostali jsme pokoj v přízemí.
Cesta z letiště: co chvíli jezdí autobus DAMPLI BUS za 15,000 Rp na osobu na hlavní autobusové nádraží Bungurasih, nebo také Purabaya (údajně největší autobusové nádraží v Indonésii) 6 km jižně od centra. Tady musíme přestoupit na autobus s označením P1, který jede do centra a stojí na ul. Jl Urip Sumoharjo (u hotelu Olympic) za 3,000 Rp. Značení k autobusům je celkem zřetelné. Různé typy autobusu podle tras mají svá stanoviště. Platí se průvodčímu přímo v autobuse. Řekli jsme mu jméno hotelu kam jedeme a on nám řekl, kdy máme vystoupit. Přes nadchod nad 4 proudou silnicí jsme došli přímo k hotelu.
Městskou dopravu zajišťuje obrovské množství autobusů a bem (minibusů). Ve městě jezdí 3 typy autobusů, jejichž trasy jsou označeny velkými písmeny jak na autobuse tak na stanovištích. Mimo autobusové nádraží, kde autobusy stojí na svých stanovištích se musí na řidiče autobusu mávnout, aby zastavil. Nejvíce využijete autobusy na trase "C" od autobusového nádraží kolem obchodního centra Tunjungan Plaza a dále středem města na sever k přístavu. Jízdné stojí 2,000 Rp za cestu. Luxusnější autobusy jsou označeny písmenem "P" (P1 nebo P2), které jezdí po stejné trase jako autobusy "C" a jízdné za jednu cestu stojí 3,000 Rp. Pak jsou ještě luxusní klimatizované autobusy (PAC1 a PAC2) za 4,000 Rp a jezdí po stejné trase jako P1 a P2.
Bylo už pozdě večer, když jsme přišli na hotel, takže jsme se ubytovali a šli hned spát.

29.7.2009 - NP Bromo-Tengger-Semeru, Wonokitri

Ráno nám zavolali z recepce na pokoj, jestli chceme na snídani čaj nebo kávu a budou nudle s kuřecím masem jako polévka. Na recepci si rezervujeme nocleh na 30.7. ve stejném hotelu a hned i platíme 110,000 Rp. U snídaně potkáváme tři Holanďany, kteří taky dnes cestují na Bromo. Chtěli jet vlakem do Probolinga (41,000 Rp), ale nakonec jsme se domluvili, že pojedou s námi autobusem. Mají už rezervovaný hotel Bromo Permai ve vesnici  Cemoro Lawang za 396,000 Rp. Půjčili mi mobil s indonéskou SIM kartou, abych si obvolal a rezervoval hotel. Ovšem všechny hotely v Cemoro Lawang jsou obsazené. Nakonec jsem vybral hotel Bromo Surya Indah za 100,000 Rp za pokoj ve vesničce Wonokitri. Nakonec hotel změnili i Holanďané a rozhodli se cestovat společně s námi, což byla příjemná změna. Jsou moc fajn, mladý pár Jasper van der Molen a Rosanne Maalderink, kteří jsou na cestě kolem světa na 1 rok a za nimi přijel pouze na cestu po Indonésii Jasperův bratr Ruben van der Molen. Mají i svoje webové stránky http://jasperenrosanne.reismee.nl/. 
Od hotelu jsme jeli klimatizovaným busem PAC1 za 4,000 Rp na autobusový terminál Bungurasih (Purabaya). Odtud jezdí všechny místní i dálkové autobusy. Autobusové nádraží se nachází 6 km jižně od města. Za vstup na autobusová nástupiště se platí 200 Rp, což je fajn, že se tam nepoflakují všelijací pobudové. V obchůdku na nádraží kupujeme do autobusu na cestu 4 ananasové housky po 3,000 Rp, 2 vody po 5,000 Rp, vanilkové oplatky za 7,000 Rp a 2 buchty po 1,500 Rp. Jdeme k autobusu, je klimatizovaný, má vyjíždět v 10 hodin. Cena za lístek do města Pasuruan stojí 25,000 Rp, cesta trvá max. 2 hodiny. Tam budeme muset přestoupit. V buse platíme voucher a za jízdy nám ho průvodčí mění za jízdenky. Vyjíždíme kupodivu na místní poměry přesně na čas, cesta ubíhá rychle. V přístavním městečku Pasuruan, který se nachází 60 km JV od Surabaye jsme v 11:30. Autobusové spoje sem jezdí každou chvíli. Dá se sem dojet i vlakem z vlakového nádraží Gubeng (1:30 hod). Pokud bychom chtěli jet do vesničky Cemoro Lawang, která leží na okraji kráteru, museli bychom jet autobusem do Probolingga, ještě asi 38 km za Pasuruan a tady na autobusovém nádraží přestoupit na minibus do Cemoro Lawang. Poslední minibus jede v 16 hodin.
My máme namířeno do Wonokitri, které je vzdálené 40 km od Pasuruanu. V Pasuruanu jsme si vzali bemo do Pasrepanu, kde musíme přestoupit na jiné bemo, které nás zaveze do Wonokitri. Cenu jsme usmlouvali na 70,000 Rp. Chtěl nás odvézt až do Wonokitri, ale za cenu 200,000 Rp, což v žádném případě neodpovídá. Řidiči strašně rádi ceny nadsazují. V průběhu cesty nastoupil další řidič, vyměnili se a jeli a jeli. Nebylo možné se s nimi domluvit. Chtěli jsme v Pasrepanu vzít další bemo, ale nakonec jsme se ocitli v horské vesnici Wonokitri před hotelem Bromo Surya Indah, tel. 0343-571049. Cesta trvala 1 hodinu, protože to bylo neustále do kopce. Hotel se nachází u stavby nazvané Pendopo Agung, což je vesnický společenský sál v balijském stylu asi 300 metrů od vstupní brány do NP.
 
Jelikož jsme ve vyšších polohách je tady pořádně chladno. Ubytování je hodně jednoduché. Pokoje jsou s koupelnou, teda mají pouze mandi se studenou vodou a turecký záchod, máme k dispozici 3 pokoje, obývací halu s krbem a sedačkou. Domlouváme cenu, nakonec jsme usmlouvali 3 pokoje za 250,000 Rp, tzn. 50,000 Rp za osobu.Opět jsme natrefili na problém s vodou, která neteče, tak to musí opravit. Ještě musíme vyhádat cenu za bemo. Chce po nás 250,000 Rp, tak se hádáme, že jsme sem nechtěli odvézt jen do Pasrepanu a že to je jeho problém, že nás odvezl až sem. Po válečné poradě jsme mu řekli, že mu dáme max. 140,000 Rp. Potom zavolali někoho, kdo umí anglicky, má kavárnu na vyhlídce Penanjakan. Po dlouhém dohadování a smlouvání jsme se dohodli na 150,000 Rp, tzn. 30,000 Rp na osobu. Na další den na ráno na 3:30 jsme si domluvili jeep, který nás odveze na vyhlídku Penanjakan, které je oblíbeným místem pro pozorování východu slunce. Potom nás zaveze na Send Sea a Bromo. Cena je 300,000 Rp za auto, tzn. 60,000 Rp na osobu a k tomu se platí vstup do NP 20,000 Rp za osobu. Je fajn, že jsou Holanďané s námi, aspoň se náklady rozloží mezi více lidí. Na hotelu nám uvařili výborný čaj, který si potom kupujeme v obchodě, 10 sáčků po 1,000 Rp.
Šli jsme se společně projít po vesnici. Je to malá horská vesnice v kopcích. Bohužel je chladno a mlha, takže nám to kazí hezký výhled. Denní teploty se pohybují mezi 15-20°C a noční klesají k 5-15°C.
        
Navštěvujeme jeden místní chrám, procházíme se kolem místních domků. V obchůdku jsme koupili jedno pivo za 20,000 Rp, česnekovo-krevetové krekry za 1,000 Rp, 5 ks ananasových buchet za 5,000 Ro, cigarety bez filtru 12 ks za 7,000 Rp na zkoušku.
       
Šli jsme se projít ke kanceláři národního parku (Kantor Taman Nasional Bromo-Tengger-Semeru) na samém konci vesnice, kde je jedna ze vstupních bran do parku. Je tady i informační centrum. Prohlížíme si různé plánky, mapky a je tady velká maketa NP.
Region Bromo je proslulý přízračnou vulkanickou krajinou. V oblasti je dnes vyhlášený Národní park Bromo-Tengger-Semeru, který leží v nadmořské výšce od 750 až do 3670 metrů.
   
Ve vesnici jsou pouze tři warungy. V jednom, přímo u informačního centra, jsme si každý dali nudle s vajíčkem za 6,000 Rp a čaj na zahřátí za 3,000 Rp. Koupil jsem si 3 pohledy Broma.

Vracíme se k hotelu. Před hotelem na hřišti hrají místní badminton, tak se Martin i Holanďané na chvilku přidali. Na hotelu nám nabídli za 10,000 Rp zapálení krbu, ale moc jim to nehoří. Hrajeme šachy a karty. Vyprávěli jsme jim, jak na lodi na Komodu, když jsme hráli domino a ten kdo prohrál si na sebe připevnil klamerku. Strašně se jim to líbilo a hlavně název klamerka, který mi potom zůstal jako přezdívka.

30.7.2009 - NP Bromo-Tengger-Semeru, Gunung Penanjakan, Surabaya

Budíček ve 3 hodiny ráno je naprosto šílený. Ve 3:30 za tmy a šílené zimy vyjíždíme teple oblečení jeepem na vulkán Gunung Penanjakan (2.770 m), který se nachází na vnější hraně kráteru Tengger (v průměru 6-8 km) a je oblíbeným místem pro sledování východu slunce. Silnice z Wonokitri nahoru na Penanjakan (asi 11 km) vede do prudkého kopce. Za vstup do areálu Pengunjung Taman Nasional Bromo Tengger Semeru se platí vstupné 20,000 Rp. Z vrcholu Gunung Penanjakan je nejkrásnější pohled na východ slunce v okolí. Vyhlídková plošina leží asi 200 metrů od parkoviště. Jde se po chodníku a schodech, kde se nachází plno stánků s občerstvením, horké polívky, nápoje, které tak brzo ráno přijdou vhod, stánky s čepicemi, šálami, půjčují tady teplé kabáty za 10,000 Rp. Teď ráno je teplota kolem 5°C. Je dobré přijet co nejdříve, aby jste si zajistili dobré místo, protože je tady spousta lidí. Je jasná obloha, slunce vychází za doprovodu nádherných světelných efektů na východě.
   
Přímo pod námi vidíme celou kalderu Tenggeru s večně dýmajícím vrcholem Gunung Bromo (2.393 m). Poslední velká erupce byla v roce 2004, 7 km daleko a naštěstí si nevyžádala žádné oběti. Vedle ní napravo se nachází vulkán Gunung Batok (2.440 m),  má hnědou barvu a krásný kužel. Nalevo se nachází Gunung Kursi (2.581 m). V pozadí se nachází nejvyšší jávská aktivní sopka Gunung Semeru, nazývaná Mahamera (3.676 m), na kterou je možné vystoupit. Ovšemje to jen pro zkušené trekaře a výstup trvá min. 3 dny.
  
Vlevo je vidět na hraně kráteru ležící vesnice Cemoro Lawang, odkud je rovněž krásný výhled do širokého okolí
Stěny kráteru padají do hloubky 300 metrů. Na jeho dně se nachází písečná pláň nazývaná Send Sea (Moře písku). Dnešní podoba krajiny, která na mně působí jako někde na Marsu, vznikla údajně tak, že po ohromném výbuchu do té doby nejvyšší hory Jávy Gunung Tenggeru vznikla kaldera, která je 8 km široká a 10 km dlouhá, jejíž stěny sahaly do výše 200-700 m. Z této doby pochází vnější okraj kráteru nad Mořem písku. Po dalších erupcích vznikly menší vrcholy jako Bromo, Batok a další.
   
V oblasti je dnes vyhlášený Národní park Bromo-Tengger-Semeru.
Když jsme se pokochali tou nádherou, sedli jsme si v jednom warungu a dali jsme si všichni na zahřátí horký čaj za 3,000 Rp. Jsme pěkně promrzlí, tak nám přišlo vhod i teplo z rozdělaného ohně ve warungu. Jeepem pokračujeme na písečné moře Send Sea. Cestou se zastavujeme ještě u jedné vyhlídky, odkud děláme pár fotek, zase z jiné strany.

Na dně kaldery je odstavné parkoviště. Odsud už se dá přes Moře písku buď po svých nebo jako Holanďani si najmout poníka s doprovodem. Za zpáteční cestu až ke schodům vedoucím na Bromo si účtují jednotnou cenu 100,000 Rp.
  
Mořem písku vede i dlážděná silnička sjízdná pro motorová vozidla. My jsme se rozhodli jít pěšky přes Moře písku, hodně se ale práší. Uprostřed písečného moře u úpatí Broma je v nadmořské výšce 2.390 m n.m. vystavěn hinduistický chrám Pura Luhur Poten Temple.
   
Někteří turisti tady mají rozložené stany, kde kempovali přes noc. Na vrchol vulkánu Bromo vede schodiště s 249 schody. Je to dost náročné. Kolem okraje kráteru vede chodník se zábradlím, odkud je možné nahlédnout do dýmícího kráteru sopky. Ovšem sirné výpary jsou hrozné. Spousta turistů má na obličeji masky. My jsme je taky vytáhli, měli jsme je v batohu z letadla, kde nám je rozdávali, abychom se v letadle nenakazili. Tak jsme je alespoň tady využili. Prodávají tady různé květiny, které místní věřící háží do kráteru sopky. Z vrcholu je krásný rozhled po kaldeře včetně hinduistického chrámu. 
     
Když jsme sešli dolů, jsou tady pískovcové skály do kterých se dá leccos vyrýt.

V 8:30 odjíždíme autem zpátky do hotelu.
 
Musím říct, že ač se mi nechtělo tak brzo ráno vstávat, tak to stálo za to.
Sbalili jsme se a chvíli odpočíváme. Domlouváme si odvoz do Pasuruanu. Není tu žádné bemo, pouze džípy a pick-upy, ale chtějí 300-200,000 Rp. Trváme na 150,000 Rp, za které jsme se dostali sem. Tak to musí jít i zpátky. Nakonec se našel jeden chlápek s pick-upem, který tady má autoopravnu. Já s Rosanne sedíme vedle řidiče a kluci spolu s bágly na korbě. Dal jim tam lavičku. Do Pasuruanu je to 40 km a jedeme skoro hodinu. Řidič nám říká, že se tady v okolí pěstují především brambory, zelí, mrkev, banány a hřebíček. Ukazuje nám stromy, na kterých hřebíček roste. A potom jsou tady takové zvláštní stromy s takovými velkými lusky a uvnitře něco bílého jako bavlna a údajně se s tím vycpávají polštáře.
Vysadil nás na autobusovém nádraží. Nám hned jede autobus do Surabaye, neklimatizovaný za 8,000 Rp. Loučíme se s našimi kamarády, kteří jedou busem na Bali. Za hodinu a půl jsme na autobusovém terminálu Purabaya v Surabayi, odsud jedeme klimatizovaným busem PAC1 za 4,000 Rp k hotelu. Ubytovali jsme se ve stejném pokoji.
Jdeme pěšky nakupovat do obchodního centra Plaza Tunjungan, asi 1,5 km od hotelu na ul. Jl Basuki Rachmat. Je to největší nákupní komplex ve městě a největší ve východní Indonésii, nachází se na pěti patrech + podzemní část a je to šíleně rozvětvené. Je zde ohromné množství obchodů se vším možným zbožím, převážně tedy luxusní obchody, restaurace, kavárny, kina, supermarkety s potravinami. Ve městě najdete ta nejlepší nákupní centra hned po Jakartě. Sháním pro mamku kabelku z krokodýlí kůže. Ptám se asi v 10 obchodech, ale bezúspěšně.Měli jen boty z krokodýlí kůže a kabelku z hadí kůže, ale made in Italy. V optice Optik Melawai, mají tady dvě pobočky v jednom komplexu, je to stejná optika jako v Mataramu na Lomboku, kupuji 4 balení kontaktních čoček, každé za 182,000 Rp + 1 balení zdrama. Platím kartou. Více jich bohužel neměli. Ptám se i v dalších optikách, ale mají vždy jen 2 nebo 3 balení, ale je akce 4+1 zdarma. Jídlo v restauracích je tady celkem drahé. Dobře vypadalo japonské bistro Churo Churo a bylo celkem levné. Objednali jsme si 1 x shumai (3 ks knedlíčků plněných kuřecím masem a krevetami a k tomu chilli omáčka) za 10,455 Rp, potm palačinku a v tom teriyaki, něco jako pita gyros, za 9,545 Rp, c. teriyaki - maso na nudličky s omáčkou, cibule, salát s dressingem a rýže za 17,727 Rp. A na pití ledový čaj za 3,182 Rp, k tomu 10% taxy, takže celkem 45,000 Rp. Dali nám k tomu hůlky, ale potom i příbor, když viděli jak se s tím trápíme. Otevřeno mají do 22 hodin. Potom jsme se vrhli do čtyřpatrové části obchodu Matahari, kde mají slevy, jelikož jsou oslavy nějakého výročí. Výborně se tady nakupuje. Martin si koupil bíle tričko s 60% slevou za 75,960 Rp, oranžové triko s 20% slevou za 120,000 Rp, zelené triko slevněné z původní ceny 139,000 na 59,000 Rp. Nějaké boxerky Byford z bambusového vlákna, jemné za 100,000 Rp. Všude je plno prodavaček. Vždycky, když jsme si něco vybrali, prodavačka vypíše lístek na to dané zboží s číslem pokladny, tam to zboží zanese a po zaplacení u příslušné pokladny zboží vydají. Já jsem si koupil barevnou košili s krátkým rukávem The Gab´s s 50% slevou za 89,950 Rp, rifle se 70% slevou za 72,000 Rp, červenou mikinu na zip s kapucí, na kterou byla sleva 30%, takže a 160,000 Rp, celkem za 322,000 Rp. Prodávají tady výrobky různých značek a musím říct, že kvalitní. V tašce nám zůstaly dvoje boxerky, které nám nezapočítali. V parfumerii, která taky patří pod Matahari, mají rovněž slevy, na parfém pánský Guci by Guci, který jsem zkoušel v Londýně na letišti a hrozně mi voněl 30%, takže mě 90 ml vyšlo na 574,000 Rp. Pro mamku jsem vybral stejný parfém ale pro ženy, 75 ml eau de parfum s 30% slevou za 749,000 Rp. Opět platím kartou. Vedle v parfumerii měly ceny bez slev. Tak to jsme hodně ušetřili. Jetš jsme rychle vběhli do supermarketu s potravinami Hero v přízemí, než nám zavřou. Nakoupili jsme cigarety Sampoerna s hřebíčkovou příchutí za 10,450 Rp, vodu za 1,750 Rp, pivo v plechovce za 9,850 Rp, brambůrky, buchy, jogurty, čokoládu, celkem za 67,000 Rp.
Vrátili jsme se na pokoj, zabalili věci. Už třetí den mám křeče v břichu a nemůžu se toho zbavit.

31.7.2009 - cesta vlakem ze Surabayi do Yogyakarty, Surabaya, Manding

Vstáváme v 5 hodin ráno. Bohužel nestihneme snídani, tak jsme si na pokoji dali jogurt a buchtu. U hotelu si bereme taxi na vlakové nádraží Gubeng (Stasiun Surabaya Gubeng), není to daleko od hotelu, celkem platíme 20,000 Rp, protože museli zaplatit i parkovné u nádraží. V Surabayi jsou celkem tři vlaková nádraží. Kupujeme si lístek na vlak do Yogyakarty. V 7 hodin jede vlak Sancaka Pagi, tzn. ranní a v 15 hodin potom Sancaka Sore, tzn. odpolední. Na výběr jsou 3. třídy, Ekonomi bez ničeho, Bisnis za 65,000 Rp, kde jsou na lístku již vyhrazená vlastní sedadla, je tam hodně místa na nohy, větrák, klasické WC splachovací, teče voda a vše je čisté, a za 100,000 Rp je potom třída Eksekutif, která je klimatizovaná. Kupujeme třídu Bisnis. Do Yogyakarty je to 308 km, příjezd 12:20. Určitě doporučuji třídu Eksekutif nebo Bisnis, Ekonomi v žádném případě, je to přecpané, dřevěné lavice, bez větráku, horší jak tramvaj. Nástupiště mají označená. Při vstupu na nástupiště pokud nemáte koupený lístek se platí 1,500 Rp za vstup.
  
Je tady plno obchůdků. Kupuji vcelku bábovku za 9,000 Rp. Na vlak čeká plno lidí. Přijíždí relativně na čas, nasměrovali nás do správného vagónu, sedadla jsou očíslovaná a je to napsané i na lístku. Vyjíždíme něco po 7. Vlakem prochází s nabídkou jídel, pití, polštářů. Na zastávkách vždycky někdo naskočí a snaží se něco prodat. Jede se po jedné koleji a vždycky na nádaržích se vlaky vyhýbají.

Do Yogyakarty přijíždíme na čas ve 12:20 na vlakové nádraží Tugu (Stasiun Tugu nebo Yogyakarta), které se nachází téměř v centru.
Yogyakarta je jedním z nejvýznamnější center Centrální Jávy (Jawa Tengah). Centrální Jáva je jedna z nejlidnatějších zemědělských oblastí na světě. Kousek od Yogyakarty se nalézá světově proslulá buddhistická svatyně Borobudur a stejně tak fascinující komplex šivaistických chrámů Prambanan. Obě tato místa máme v plánu zítra navštívit. V jejich blízkosti se nachází sopka Gunung Merapi ("Chrlící oheň"), která tvoří dominantu krajiny. Její symetrický, dýmající kužel se tyčí do výšky 2.911 m. Je to nejmocnější indonéský vulkán, šestý nejaktivnější na světě. Javánci uctívají horu jako dárkyni života, protože láva které stéká z jejího kráteru zúrodňuje půdu a skýtá tak obživu obyvatelům, živícím se převážně zemědělstvím.

Královské město Yogyakarta, zkráceně se mu říká Jogja, je centrem javánské kultury a tradičních řemesel. Patří k nejkrásnějším a historicky nejlépe dochovaným městům na Jávě. Vcentru města se nachází staré sídlo prvního královského rodu. Jeho paláce tvoří celý komplex historického města Kraton, který se skrývá za hradbami. Je jediným místem v Indonésii, kde byla vláda formálně ponechána místnímu sultánovi.
Kousek od vlakového nádraží se nachází oblast turistických hotelů a restaurací, hlavně v okolí ulic Jalan Sosrowijayan (také Jl Sosro) a Jl Pasar Kembang a v přilehlých uličkách. Jalan Sosro prochází přímo centrem obchodní čtvrti a je to rušná ulice plná barů, restaurací, hotelů a levnějších losmenů. Vyrazili jsme do prvních hotelů naproti nádraží na ulici Jl Pasar Kembang, kde se nachází spíš lepší hotely. Hotel Mendut je přestavěný a přejmenovaný na hotel Abadi. Je to pěkný hotel s bazénem, ale noc zde stojí od 500,000  Rp. Dalším hotelem je vedle stojící Istana Batik Ratna, také s bazénem, s klimatizací a teplou vodou od 330,000 Rp. Ubytovali jsme se v hotelu Asia Afrika na ul. Jl Pasar Kembang 21, tel. 0274-514489,566219. Je to pěkný hotel v zahradě, s bazénem, restaurací. Ceny pokojů jsou od 175 do 300,000 Rp. Vzali jsme si ten základní - fan, za 175,000 Rp s větrákem, TV, je to velký čistý pokoj ve 2. patře, jsou tady ručníky, mýdlo, v koupelně je vana, studená voda,  klasické WC, veranda otočená do atria. V ceně je snídaně a ráno a večer je k dispozici čaj, káva a voda. Máme pokoj do 2.8. do rána, noc z 2.8. na třetího je zatím plná, tak uvidíme jestli se něco uvolní. 
 
Po cestě ve vlaku jsme se šli okoupat do bazénu. U bazénu jsou i lehátka, sprcha a toaleta.

Ve směnárně jsem vyměnil 150 USD. Procházíme se po ulici Jalan Malioboro. Je to dvoukilometrová ulice. která kdysi sloužila jako slavnostní třída, po které se ubíraly královské průvody k posvátné hoře Merapi. Dnes ji okupují stánky se suvenýry, prodejny batiky, upomínkových předmětů, kožené tašky, dřevořezby, oblečení, věci ze stříbra. Kožené výrobky jsou tady hodně levné a jsou ručně šité. Tady jsem konečně sehnal magnetku s jávským výjevem za 5,000 Rp pro kamarádku, která je sbírá. Koupili jsme 2 pohledy po 3,500 Rp. Ve městě jezdí tisíce becaků, zejména v okolí nádraží a v turistických čtvrtích. Podél ulice Malioboro jich stojí bezpočet. Jsou to vlastně kolorikšy, kde sedátko s cestujícím je vepředu a za ním je zapojené jízdní kolo. Další zajímavostí jsou vozíky tažené koňmi, kterým se tady říká andong.
         
V cestovce Kartika trekking na ul. Jl Sosrowijayan 10 jsme si na ráno objednali 1 denní výlet na Borobudur a Prambanan. Odjezd je už v 5 hodin ráno a cena 60,000 Rp na osobu. Výlet s odjezdem v 7 už stojí 85,000 Rp. Dostaneme vouchery na vstupné, kde ušetříme na každém 1 USD. Vstupné do Borobuduru 110,000 Rp (normálně 12 USD) a Prambanan 100,000 Rp (normálně 11 USD). Určitě doporučuji jet s místní cestovkou. Zaprvé za jeden den stihnete oba komplexy, jak Borobudur tak Prambanan a zároveň ušetříte na vstupném a navíc Vás všude dovezou. A to se vyplatí !!! Kdyby jste jeli sami, nic na tom neušetříte, spíš Vás to vyjde dráž.
Pořád sháním pro mamku kabelku z krokodýlí kůže, což jsem věřil, že tady seženu, ale v žádném obchodě nic takového nemají, občas jen peněženky. V jednom obchodě nám poradili zajet do vesnice Manding, Bantul, asi 15 km jižně od Yogyakarty, kde nejlépe nakoupíte kožené výrobky. Je to v podstatě vesnice, odkud pochází většina kožených výrobků. Doporučuje nám ulici Jl Parangtritis. Lze jet na přestupy busem, ale vzali jsme si taxi, bude to rychlejší. Za jednu cestu platíme 40,000 Rp. Vysadil nás na hlavní ulici Jl Parangtritis, ale obchody s koženým zbožím jsou v boční ulici z hlavní. Jsou tady obchody jen s výrobky z kůže, boty, bundy, pásky, peněženky, tašky. Ale sehnat tašku k rokodýlí kůže je problém. V jednom obchodě ke konci ulice jsme si koupil obal na mobil z hadí kůže za 10,000 Rp. V jednom obchodě, a jediném, konečně měla paní kabelky, sice ne z krokodýlí,ale z hadí kůže. Jsou z kobry. Menší kabelky, měla pouze dva kusy, jsme koupili obě dvě. Z původní ceny 150,000 Rp jsme to usmlouvali na 130,000 Rp za jednu. Tak to jsme ani neváhali. Má i dvě velké kabely po 200,000 Rp a jednu malou. Měla i krásné peněženky z varana (Biawak) a z ryby druhu Ikan Bari. Dala by jsi za 150,000 Rp, ale nemají prostor na mince, což by u nás byl trochu problém. Jim to nevadí, protože mají peníze jen papírové. Některé věci měli z kravské kůže (Sapi). Tak aspoň, že jsme tady nejeli zbytečně. Ale z krokodýlí kůže nic. V jednom obchodě prodávali sluneční brýle za 10-15,000 Rp, ale žádné mi neseděly. Na hlavní ulici jsme chytli autobus do Yogyakarty na ul. Jl Malioboro. Chce 20,000 Rp za oba, ale potom nás někde vysadil, že musíme přestoupit na jiný autobus a za ten platíme dalších 2,500 Rp / os. Pěkně nás ten první natáhnul. Autobus nás vysadil kousek od nákupního centra Mall Malioboro. V obchodě kupujeme velké pivo Anker za 12,750 Rp a pečivo, doufám, že slané se salámem za 3,500 Rp. V hotelu jsme si domluvili snídani na 4:30 - toast, čaj a káva. V hotelové restauraci jsme si dali čaj, který je k dispozici zdarma a večeři. kuřecí steak s hranolkama a zeleninou a jeden hovězí steak na černém pepři a česneku s hranolkama. Každé jídlo stálo 30,000 Rp. Po večeři jsme se šli ještě projít. Koupili jsme další 3 pohledy po 2,500 Rp a 3 známky (7,500 Rp). Opět jsme zavítali do nákupního centra Malioboro Mall o čtyřech patrech.
  
V suterénu je supermarket Hero, kde jsme koupili vodi za 2,550 Rp, pět různách sladkých i slaných koláčků po 1,050 Rp + 1 zdarma, je to něco na způsob našeho Mamma snack :-) a 5 sýrových mini koláčků. Sháním opět kontaktní čočky, al enikde nemají 5 balení (akce 4+1 zdarma) a kdyby je objednali, nestihlo by se to do našeho odjezdu, protože je víkend, jinak by to nebyl problém. V prodejně Reebok mají slevy na boty 40%, tak jsme si oba koupili sportovní boty, Martin botasky na běhání slevněné z 499 na 300,000 Rp a já halové boty na sport z původní ceny 599,000 Rp slevněné na 360,000 Rp. Vrátili jsme se n apokoj. Nastavil jsem budík na 4 hodiny ráno. Na dovolené se člověk ani pořádně nevyspí. Pořád vstáváme tak brzo.

1.8.2009 - sopka Merapi a Merbabu, Borobudur, Candi Mendut, Prambanan, Candi Sewu

Snídáme ve 4:30. Dostali jsme toasty, máslo, marmeládu, čaj nebo kávu. Kolem 5:15 nás u hotelu vyzvedává mikrobus. Nekdříve jedeme do Borobuduru, který se nachází 40 km SZ od Yogyakarty. Chrám leží uprostřed úrodných plání Kedu, obklopen ze tří stran vulkány. Projíždíme kolem sopky Merapi, která se nachází asi 25 kilometrů severně od města Yogyakarta na ostrově Jáva. Merapi je vysoká 2 968 metrů a je nejaktivnější z 69 indonéských vulkánů. Naposledy vybuchla v roce 2006, kdy přišli o život dva lidé. V roce 1994 zabila 70 lidí, v roce 1930 dokonce 1 300. Současně projíždíme ještě kolem sopky Gunung Merbabu.
Borobudur je největší buddhistická svatyně (stúpa) na světě, která ve skutečnosti stojí na základech hinduistického chrámu. Pochází z let 775-856 n.l. Opuštěný brzy po svém dostavění v roce 880 n.l. chrám Borobudur zmizel na tisíc let díky sopečné erupci, která způsobila jeho propadnutí a zmizení do okolní džungle. V roce 1814 chrám znovu objevil Sir Stamford Raffles a v rámci resturátorského programu ho vyzdvihl na povrch. V roce 1973 byl celý chrám díky UNESCO kvádr po kvádru rozebrán a podmáčené podloží bylo nahrazeno betonovými základy a nyný jej můžeme vidět v jeho dřívější slávě a kráse. Je to jeden z klenotů světové architektury, nekonečné kilometry reliéfů, které zpodobňují buddhistický koncept vesmíru. Sám chrám pak tvoří rituální obrazec - mandalu.
 
Borobudur je ve skutečnosti kolosální, mnohastupňová buddhistická stúpa, která stojí na konci celého řetězce chrámů dlouhého 4 km (dva z nich Candi Mendut a Candi Pawon byly nedávno opravené).
Chrámy zde v 9. stol. vybudovala dynastie Saliendrů. Ovšem Borobudur, sahající do výše 34,5 m a zabírající plochu 200 m² svou monumentálností ostatní svatyně (candi) zcela zastiňuje. V roce 1991 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Průvodce nám vyřizuje lístky formou voucheru, kde uplatňuje slevu. Vstupné činí 12 USD (cizinci ho můžou zaplatit pouze v dolarech), s cestovkou vyjde na 110,000 Rp, tzn. 11 USD. V roce 2011 už činí vstupné pro cizince 15 USD a pro místní 15,000 Rp přes týden a 17,500 Rp o víkendu. Všechno se pořád zdražuje. Ale údržba také něco stojí. Ve vstupní hale je zdarma k dispozici čaj a káva (v Prambananu také). V turistickém centru jsou k dispozici zdarma informační brožurky. Máme rozchod a sraz na parkovišti je v 8 hodin. Všude je plno prodejců. Přijeli jsme tak akorát, že jsme stihli i východ slunce, kdy je stúpa nádherně nasvícená.
     
Areál je otevřený od 6 hodin. Je tady ovšem hlava na hlavě, plno zájezdů, organizovaných skupin studentů.
Borobudur je orientován tak, že jeho strany jsou obráceny přesně do čtyř světových stran. Hlavní vstup do chrámového prostoru je na severní straně, ale prohlídky Borobuduru tradičně začínají na východní straně. Tudy by do svatyně vstupovali buddhističtí poutníci kráčející po posvátné stezce, která kdysi spojovala Borobudur s Mendutem a dalšími svatyněmi.
 
Borobudur je postavený v několika terasách připomínajících pyramidu. Představuje posvátnou horu buddhistického všehomíra, Méru. Základna symbolizuje pozemský svět, vrchol potom dosažení nirvány, dokonalosti. A ten, kdo podnikne cestu po jednotlivých stupních a po spirále ve směru hodinových ručiček se dostane až k vrcholu, tak symbolicky následuje cestu k osvícení. Proto většina turistů prochází vždy postupně jednotlivé terasy a každou obejde ve směru hodinových ručiček.

Prvních pět úrovní svatyně - terasy čtvercového půdorysu - vroubí tři tisícovky nádherných reliéfů, které znázorňují různé příběhy.
      
Pokud chcete absolvovat všech 10 znázorněných příběhů, museli by jste svatyni obejít 10 x, to je téměř 5 km.
Když jsme vystoupili na pátou terasu, otevřel se před námi nádherný výhled na krajinu polí, džungle a vulkánů. Sopka Merapi, která je odsud vzdálená 30 km, nejednou Borobudur zasypala popelem. Naposledy na konci roku 2010, kdy byl Borobudur kvůli několikacenti­metrové vrstvě sopečného popela uzavřen veřejnosti. Javánci ji přezdívají Hora ohně. Borobudur jakoby se zrodil v náruči sopek, kromě Merapi jsou v jeho blízkosti další tři vulkány – Merbabu, Sumboro a Sumbing.
 
Horní úrovně již nemají čtvercový, ale kruhový půdorys. Úplně nahoře je hlavní stúpa o průměru téměř 10 metrů. Tu obklopuje 72 menších zvonovitých stúp. V každé je ukryta soška Buddhy.
     
Jen v hlavní stúpě žádná socha není. Kdysi tu prý Buddha byl, ale někam se ztratil. Některé stúpy jsou rozbité a tak si můžeme pěkně Buddhu prohlédnout.
   
Postupně, když jsme se pokochali výhledy a udělali spoustu fotek, jsme sešli dolů, udělat fotku celkového pohledu na Borobudur. Málem se mi nevešel do objektivu. Po areálu jezdí turistický vláček. V areálu se nachází i archeologické muzeum, ale na to nemáme dostatek času. Východ z areálu je schválně nasměrován přes množství stánků se suvenýry až k restauracím. Přesto že jsme měli sraz v 8 hodin, odjíždíme odsud až v 8:30, protože čekáme na opozdilce a než někteří dojedí snídani, kterou si dali v restauraci.
Mikrobusem pokračujeme k další zastávce a tou je svatyně Candi Mendut, vzdálená 3 km východně od Borobuduru. Cesta vede přes divokou řeku. Vstupné činí 3,300 Rp a lístek platí i do svatyně Pawon, která se nachází 1 km od Mendutu, ale tu už nenavštěvujeme. Candi Mendut byl kdysi součástí řetězce čtyř chrámů, které spojovala posvátná stezka, mapka je výše. Svatyně je krásně zrestaurována. Svatyně byla postavena v roce 800. Má bohatou ornamentální výzdobu.
  
Uvnitř jsou tři nádherné sochy. Původně zde bylo takových soch 7, ale zbyly tu jen tři vysoké tři metry. Jednou z nich je sám Buddha. Sedí s nohama nataženýma před sebou, nikoliv v typické lotosové pozici. Vedle něho stojí bódhisatvové Vadžrapani a Avalokitéšvara. Nejkrásněji je zde v podvečer, když jsou všechyn tři sochy nasvíceny zapadajícím sluncem. Během dne to strážci chrámu nahrazují zrcadlem, kterým odráželi sluneční paprsky na sochy.
 
U areálu jsou ještě bazénky s lotosovými květy.
 
Rozsadili nás do jiných aut a pokračujeme do Prambananu přes Jogju. Cestou zastavujeme v továrně na výrobu stříbra. Ukazují nám proces výroby v primitivní dílně a potom hotové výrobky. Některé jsou teda opravdu mistrovské kousky. Například nádherný kočár nebo loď úplně z jemných plátků. Všechny výrobky se dají samozřejmě zakoupit.
Odtud je to hodinu do Prambananu. Rozkládá se v oblasti, která se nazývá Prambananská planina. Je to v podstatě převážně venkovská krajina s úrodnými políčky, jedna z nejúrodnějších oblastí na Jávě a zároveň je zde na územé o rozloze 30 km² roztroušeno na třicet chrámů a paláců, zejména z 8. a 9. století. Vstup máme opět formou voucheru, s cestovkou platíme 100,000 Rp, normální cena je 11 USD ( v roce 2011 již 13 USD). Vstupné platíme průvodci po návratu k hotelu, každý 220,000 Rp. Otevřeno je rovněž již od 6 hodin od rána. Opět je v návštěvnickém centru k dispozici káva a čaj zdarma. Na prohlídku areálu máme čas od 11 do 12:30.
Prambanan je hinduistická svatyně z roku 856 na pozadí majestátní sopky Merapi. Je to největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii a je stejně jako Borobudur zapsaný na seznamu UNESCO. Je to rozsáhlý areál v pěkně udržovaném parku.
Prohlídku Prambananu jsme započali na vyvýšeném hlavním nebo také vnitřním nádvoří komplexu, kde stojí již z dálky viditelné tři ústřední chrámy zasvěceny triádě nejvyšších bohů Brahmovi, Višnuovi a Šivovi. Dodnes probíhají na hlavních chrámech Prambananu opravy a prastaré kamenné stavby bohužel „zdobí" lešení.
   
Díky opravám jsou mnohé chrámy uzavřeny a není možné do nich nahlédnout. Chrámy jsou hojně zdobeny reliéfy, zejména výjevy z eposu Ramajány.
Vchody do těchto chrámů se obrací k východu. Ke každému z tří hlavních chrámů náleží jeden menší obracející se naopak na západ a jsou to příbytky mytologických tvorů, na kterých bohové jezdili: chrám Nandini náležící Šivovi ukrývá sochu býka Nandi (dnes jediná socha uvnitř), chrám Angsa náležící Brahmovi, který ukrýval labuť Hamsa a chrám Garuda, který se pyšnil sochou bájného ptáka Garudy patřící Višnuovi.

Nejvyšším chrámem je 47 metrů vysoký Šivův chrám, který má bohatou ornamentální výzdobu. Vnitřní svatyně je rozdělena do 4 samostatných prostor se 4 sochami. Chrám bohužel z důvodů probíhajících prací není přístupný.
    
Přístupný byl pouze protější menší chrám, kde se nachází Šivovo jízdní zvíře, nádherná socha býka Nandiho, upírajícího nehnutý pohled k chrámu svého pána.
 
Druhé dva chrámy jsou menší, ale rovněž s krásnými plastikami a ornamentální výzdobou. Kromě těchto zmíněných se na hlavním nádvoří nachází rovněž deset menších svatyň. Na druhém, nižším nádvoří se nalézají rozvaliny až 224 menších svatyň.
 
Jen pár set metrů od hlavního areálu s chrámy je park s několika dalšími menšími svatyněmi, dětským parkem, restaurací a Prambananským muzeem, do něhož je vstup zdarma. Kolem celého kmplexu jezdí turistický vláček. Ke třem chrámům severně od Prambananu jsme se prošli pěšky. Všechny stavby pochází z konce 8. stol. Buddhistickou svatyni Candi Lumbung tvoří rozpadající se chrámky kolem centrální, zchátralé svatyně.

Severně od ní leží zbytky Candi Bubrah, dneska už jen hromada kamení. Nejvíce na mně zapůsobil poslední buddhistický komplex Candi Sewu, který kdysi sestával z 240 svytyní kolem velkého centrálního chrámu. Chrámje značně poškozený, ale i tak při pohledu na ohromné masy kamene, buddhistické stúpy a zbytky ornamentální výzdoby si dokážeme představit nádheru tehdejšího komplexu. Nejzajímavější jsou sochy strážců, rákšasů.
    
Při odchodu z areálu se nevyhnete velkému tržišti se suvenýry a občerstvením.
Po 13 hodině nás vysadili před hotelem, doplatili jsme zbylou část za vstupné. Protože jsme brzo vstávali, šli jsme si lehnout a spali jsme až do 19 hodin. V hotelu jsme si dali čaj a večeři - steak ze svíčkové s houbovou máčkou, ale žádné žampiony jsem tam nenašel, hranolky a zelenina za 30,000 Rp a Martin si dal smaženou rýži se zeleninou, kuřecím masem a krevetami ve vaječné omeletě za 17,000 Rp. Po večeři jsme prošli spoustu ubytování, kde jsme se ptali na zítřejší nocleh, ale skoro všude mají plno. Martin si v jednom stánku koupil triko s nápisem Jogja za 15,000 Rp a koupili jsme si obraz, olej na plátně, který maloval bratr od toho co to prodával. Je na něm zobrazen západ slunce u moře. Původně chtěl 135,000 Rp, ale podařilo se nám to usmlouvat na 100,000 Rp.
Po 22 hodině se vracíme na pokoj. Dneska probíhají nějaké oslavy, karneval, takže všude vyhrává hudba a je plno lidí.

2.8.2009 - Yogyakarta - Kraton, ptačí trh Pasar Ngasem, Taman Sari, Benteng Vredeburg, Paku Alam

Snídaně je stejná jako včera, navíc je vejce, nudle a rýže. V hotelu zatím ještě neví, jestli bude volný pokoj na dnešní noc. Věci jsme si nechali na pokoji, check-out je stejně až ve 12 hodin a šli jsme do města. Ptali jsme se cestou na ubytování, ale většinou je plno. V jednom hotelu jsme si pro jistotu rezervovali pokoj. Po ulici Jl Malioboro jsme došli na obrovské náměstí Alun-alun Utara, což je vlastně rozsáhlá plocha udusané, sežehlé trávy. Zde probíhá dražba ptáků, nebo tak něco. Moc jsme tomu nerozuměli. Na prostranství jsou rozmístěné vysoké tyče a na nich jsou barevné klece s různými ptáky a čísly, kolem jsou pořadatelé a plno lidí.
 
Na západní straně náměstí stojí Masjid Agung, čili Velká mešita. Na jižní straně náměstí začíná komplex pavilonů a paláců propojených postranními nádvořími. Je to sultánský palác, mistrovské dílo javánské architektury.

Zde, v samém centru města, začíná pradávné historické město Kraton (opevněný městský palác), které obepínají mohutné bělostné hradby dlouhé 5 km. Původním stavitelem Kratonu byl první yogyakartský sultán Mangkubumi. Původně se tak jmenoval jen sultánův palác. Dnes je Kraton v podstatě celé opevněné město, které palác obklopuje a kde žije téměř deset tisíc lidí. Kraton je okouzlujícím bludištěm uliček. V bezprostřední blízkosti paláce se nachází uličky lemované vysokými zdmi a obílenými domky. Dále na západ připomíná atmosféra typický javánský kampung (obytnou čtvrť), dveře do domků jsou stále otevřené, takže vidíme do domácností, venku posedávají místní, mezi domy na šňůrách suší prádlo.
   
Přicházíme do řemeslné čtvrti, kde se nachází pověstný ptačí trh Pasar Ngasem, kde je nejrušněji právě v neděli. To nám akorát tak neplánovaně vyšlo. Je to v podstatě obrovský zverimex pod širým nebem. Najdete tady všechny možné druhy ptáků, včetně chráněných dravců, sov, papoušků, holubů, kohoutů, psů, koček, akvarijních rybiček, hadů, ještěrek, hlodavců, veverky, žáby, kteří jsou nabízení na prodej. Jsou v klecích, akváriích. Klece samotné jsou umělecká díla sama o sobě. 
     
Scházejí se zde příznivci poštovních holubů. Dokonce máme příležitost shlédnout trénink kohoutů ke kohoutím zápasům. Drápy mají ovázané, aby se nezranili.
 
Je to tady strašně zajímavé. Vedle se nachází potravinový trh. Koupili jsme si dvě kokosové placky z takové formičky, kus za 1,500 Rp. Za 92,000 Rp jsme koupili karton cigaret Sampoerna Mild.
 
Přes Kraton, bludiště uliček, kolem domků místních, kde máme možnost z uliček nahlédnout do jejich domovů jsme se dostali k ruinám paláce sultána Mangkubumiho Taman Sari. Ohromný komplex si nechal sultán postavit pro svou potěchu v 18. století. Sem se uchyloval se svou rodinou před vladařskými povinnostmi a trávil tady příjemný odpočinek uprostřed pohodlí a přepychu. Po vpádu Britů v roce 1812 byla značná část budov zničena a zkázu dovršilo zemětřesení v roce 1967.
   
Přidává se k nám nezvaný průvodce. Zavádí nás k podzemní mešitě sultána, která je v několika patrech a vypadá jako by byla vyrobena z hlíny.
  
Odsud podzemním tunelem jsme došli k nejzachovalejší části, "vodním zahradám", kde se platí vstupné 7,000 Rp a 1,000 Rp za fotografování. Součástí je soustava bazénků a fontán, zvlášť bazény pro muže a zvlášť pro ženy s fontánkami v rohu. Nyní již bez vody. Vedle jsou převlékárny. Zajímavá je věž, ze které sultán pozoroval svůj harém koupající se v bazénu dole. A když si sultán vybral svůj objekt, odebral se s ní do ložnice přímo ve věži. Atraktivní je vstupní brána. Všechny stavby jsou z bílého materiálu. V zahradách se nachází místo pro 4 gamelany a 50 tanečnic. Na jedné bráně je vyobrazení bájného ptáka Garudy.
       
Potom nás zavedl do dílny diva Gallery, kde vyrábějí kožené loutky pro stínové divadlo Wayang Kulit. Vysvětlují nám proces výroby a použití. Všechno to jsou ruční práce. Loutky jsou vyráběny z buvolí kůže, dláty vysekávají tvar a otvory, což někdy trvá až 14 dní, potom se to barví přírodními barvivy, např. z kiwi, lávových kamenů apod. Držadla jsou z buvolích kostí.
    
Jednu jsme si za 20 britských liber koupili. Kvalitní loutky jsou hodně drahé. Zdálo se mi to hodně peněz, ale byla pěkná.


Doma jsme ji dali do černého rámu za sklo na bílém hedvábí.
Napsal si můj email, že mi pošle význam toho výjevu Rama, který je na loutce zobrazený, ale bohužel nic nepřišlo. Stínové divadlo wayang kulit je symbolem javánské kultury.
Průvodce nás vyvedl ven z labyrintu uliček Kratonu. Dali jsme mu za jeho služby 15,000 Rp. Cestou posíláme pohledy. V hotelu se pokoj naštěstí uvolnil, takže se nemusíme nikam stěhovat. Podařilo se mi dohodnout slevu 10% na všechny 3 noci, takže platíme místo  3 x 175,000 Rp, což je 525,000 Rp jen 472,500 Rp. Zjišťujeme, že nám zbyly peníze tak tak, musíme ještě počítat s taxi na letiště 40-50,000 Rp, odletová mezinárodní taxa 100,000 Rp. Ještě jsme vyměnili 10 USD, což je 97,000 Rp. Na chvíli jsme byli u hotelového bázenu.
Odpoledne jsme zašli do města. Martin si koupil za 15,000 Rp bílé triko s nápisem Jogja. Procházíme ulicí Jalan Malioboro kolem impozantní koloniální budovy Gedung Negara, vládní ubytovna, v minulosti sloužila i jako sídlo prezidenta. Nyní je v rekonstrukci. Vedle se nachází malý normanský kostelík Gereja Margomuloyo z roku 1830, nejstarší kostel v Yogyakartě.

Naproti přes ulici stojí stará holandská pevnost Benteng Vredeburg. Vstupné je 750 Rp, ale neplatíme, protože oficiálně je zavřeno, otevřeny jsou jen zahrady. Ale stejně jsou otevřeny i sály, do kterých můžeme nahlédnout. Zde si prohlížíme několik diorámat, která jsou umístěna ve třech místnostech kasáren. Jedná se o prostorové znázornění historie Yogyakarty a konec kolonialismu v Indonésii.
    
Pokračujeme kolem hlavní pošty a budovy Národní banky Indonésie směrem na východ, obě jsou to koloniální stavby.
    
U křižovatky upoutá nejznámnější buddhistický chrám ve městě, Cetiya Buddha Prabha. Stavba hýří zlatou a červenou barvou.
    
Překračujeme řeku Code po mostě a navštěvujeme druhé královské sídlo Paku Alam. Vstup je volný, otevřeno je jen úterý, čtvrtek a neděle od 9:30 do 13:30. Podle tradice je obráceno k jihu, tzn. že co do důležitosti stojí až na druhém místě za hlavním palácem. Toto královské sídlo vzniklo v r. 1812, kdy je vybudovali Britové pro sultána Notokusuma (Paku Alam I.). Zadní trakt paláce dnes slouží jako rezidence Paku Alama XI. a není přístupný veřejnosti. Zpřístupněné je pouze jedno nádvoří, kde si můžete prohlédnout různé artefakty královské rodiny, sál s knížecími kočáry, gamelanový orchestr.
  
Vracíme se spletitými uličkami podél řeky Code, kde se nachází hodně domků u řeky a máme možnost nahlédnout do života obyčejných lidí.
      
V restauraci Bedhot Resto jsme si dali pizzu za 28,000 Rp s kuřecím masem, houbami, zeleninou a mozzarelou. S naší pizzou, na kterou jsme zvyklí se nedá srovnat.  Protože toho nebylo moc, tak jsme si ještě dali kuřecí steak s hranolkama taky za 28,000 Rp a velké pivo Bintang za 18,000 Rp. Ještě jsme se trefili do happy hour (17-19 hod.).
 
V hotelu jsme si dali čaj. Balíme nějaké věci. Odpoledne jsme v jedné agentuře, kde prodávají letenky ověřili čas našeho zítřejšího letu s Air Asia do Kuala Lumpur. Naštěstí se nic nezměnilo. Trochu mínus u našeho hotelu je, že nad ním přelétavají letadla a vedle je vlakové nádraží, odkud se rozléhají častá hlášení.

3.8.2009 - Yogyakarta - sultánský palác, přelet do Kuala Lumpur

Snídaně je stejná jako v předchozích dnech. Chystáme si tousty i na cestu. Po snídani jsme vyrazili k sultánskému paláci neboli Karaton Ngayogyakarta Hadiningrat (palác města Yogyakarty). Je to mistrovské dílo javánské architektury, půvabný komplex zdobných pavilonů a elegantních paláců propojených postranními nádvořími. Vstupné do paláce je 12,500 Rp, za foťák stejně jako za kameru se platí 1,000 Rp. Martin dovnitř nejde, protože pro dva by nám na vstup už nevyšly peníze a nechceme už měnit další, aby nám zase nezůstaly. Šel ještě koupit pohled pro našeho kamaráda Zbyňka, známku ještě máme a zašel to poslat mezitím na poštu. Podařilo se mi přidat se ke skupině turistů z Holandska, kteří měli průvodce v němčině a proklouzl jsem s nimi dovnitř bez placení. Po celou dobu jsem se jich držel, ke konci jsem se potom osamostatnil. Každý den se v paláci většinou v 10 hodin dopoledne koná nějaké představení pro turisty, které je již v ceně vstupného. Dnes byl na programu gamelanový orchestr. Jindy je to javánský tanec, loutkové představení stínového divadla wayang kulit apod.
Palác je sídlem sultánů od dob Mangkubumiových, který se sem přistěhoval ze Sola v roce 1755. Palác se skládá ze spousty nádvoří, bran, pavilonů, gamelanových orchestrů, muzejních částí, sultánových soukromých prostorů. V paláci potkáváme i staré obyvatele paláce, kteří se dodnes odívají do tradičního šatu s krisem (dýkou) za pasem.
Do komplexu se vstupuje přes vnější nádvoří neboli Keben. Do samotného paláce se vstupuje bránou Sriminganti. Za každou bránou je nízká zídka, která slouží jako překážka zlým duchům. Po obou stranách centrálního nádvoří Sriminganti ("čekání na krále") stojí síň krytý dřevěnou střechou, kde jsou uloženy gamelany, které jsou dosud používané.

Bránu Donopratopo, vedoucí na další nádvoří Pelataran Kedaton, střeží chrámoví strážci, dva postříbření rákšasové.
 
Nádvoří Pelataran Kedaton je největší a nejvýznamnější  nádvoří v celém komplexu. Nachází se zde malý holandský pavilon, který připomíná altánek.

Jeden roh nádvoří tvoří budova Gedung Kuning (Žlutý dům), kde jsou sultánovy kanceláře a byt. Tato část není přístupná veřejnosti, jelikož zde sultán s rodinou tráví většinu času.
 
Od Gedung Kuningu vede krytá chodba k Pavilonu zlatého trůnu - Bangsal Kencono. Uvnitř je skvostná síň se sloupovím z teakového dřeva a nádherně vyřezávané stropy.
 
S pavilonem Bangsal Kencono sousedí velká obřadní síň a jídelna - Bangsal Manis.
 
Návštěvníkům jsou přístupné menší užitné místnosti, kde se nachází sbírky různých předmětů, např. královská nosítka, čajové soupravy, královské portréty, repliky královských trůnů apod.
 
Potom jsme navštívili sultánovu kancelář.
   
Za východní zdí Pelataran Kedaton leží soustava tří dalších nádvoří, která kdysi patřila k rezidenci královských princezen. Velká oblouková chodba, kde se po stranách nachází dva obrovské bubny, vede na prostřední nádvoří Kesatrian, kde jsou uloženy nástroje gamelanového orchestru.
  
Celý komplex vytváří podivuhodnou atmosféru místa, kde se zastavil čas.
Kolem 10 hodiny se vracíme přes ulici Jl Malioboro na hotel, vyklízíme pokoje, batohy si necháváme na recepci a jdeme k bazénu do 14:45, kdy si bereme taxi na letiště. Domlouváme si cenu 40,000 Rp. Letiště Adisucipto International Airport je vzdálené asi 15 minut jízdy autem, 10 km od města. Přímo na letiště nejezdí žádná linka hromadné dopravy, musí se jet autobusem č. 4 z Jl Malioboro do Mirotha Kampus za 2,000 Rp a odtud bemem na Jl Lasda Adisucipto za 3,000 Rp a odtud dojít asi 200 metrů k letišti.
Všude v Indonésii na letištích je při vstupu do letišní budovy bezpečnostní kontrola. Vyřídili jsme check-in, váhy zavazadel byly v normě +-15 kg, každý máme dvě příruční zavazadla.Platíme mezinárodní odletové taxy, každý 100,000 Rp (u domácích letů je to 30,000 Rp). Po odbavení už nejsou žádné obchody, restaurace, jen čekací místnost. V obchůdku utrácíme poslední peníze za jjavánské čaje, kávu, pivo, nějaké bonbony a čokolády, celkem asi 78,000 Rp. Procházíme imigrační kontrolou, kde odevzdáváme odletové karty, které jsme měli po celou dobu pobytu v pase. Na palubu letadla se nesmí brát pití, takže dopíjíme pivo a vodu. Máme let č. AK 595 do malajského Kuala Lumpur se společností Air Asia. Cena byla 296,400 Rp na osobu včetně zavazadel (do 15 kg), jídla a výběru sedadla. Letadlo má letět v 17:05, ale má zpoždění. Teprve v 17:45 přiletí. Nedá se už vyjít ven a tady není co dělat, žádná restaurace nic. Hrajeme karty. Odlétáme teprve v 18:20 (GMT +7 hodin). Na palubě vyplňujeme zase imigrační kartu do Malajsie a prohlášení na prasečí chřipku. Dostáváme objednané a zaplacené jídlo, Uncle Chin´s Famous Chickem rice - pečené kuře s chilli omáčkou, zázvorem a česneková omáčka. Pití k tomu není. Let trvá 2 hodiny 20 minut. Na letišti v malajském Kuala Lumpur, opět na terminálu LCC přistáváme ve 21:40 místního času (GMT +8 hodin) místo plánovaného příletu ve 20:25. Procházíme zdravotní kontrolou s termo kamerou, dostáváme informační boržuru jak se chránit proti chřipce. Procházíme imigrační kontrolou. Ve směnárně jsme vyměnili 20 liber za 110 RM. Kupujeme si lístek na autobus na stanici KL Sentral, Air Asia měla jízdenky za 9 RM a při zpáteční cestě za 8 RM, tzn. celkem 17 RM, dneska už mají obě cesty za 9 RM. Vedlejší společnost AEROBUS má jízdné z LCCT na KL Sentral, 1 cestu za 8 RM, při koupi zpátečního lístku vychází jedna cesta na 7 RM, tzn. celkem za 14 RM. Autobus jezdí každou chvíli. Cesta na KL Sentral trvá 1 hodinu. Odtud jsme museli jako první den s přestupem jet dvěmi linkami metra, nejdříve na zastávku Masjid Jamek za 1,30 RM a potom 3 zastávky na PWTC za 1,20 RM. Ale automat bere pouze mince a v pokladně nikdo není, tak nás obsluha metra pouští zdarma. Jen doufám, že tady nechodí revizoři. Cestou metrem vidíme noční nasvícené Petronas Towers a věž Menara.
Máme rezervovaný nocleh od poslední návštšvy KL v hotelu Wira Hotel, No. 123, Jl. Thamboosamy, tel. 603-40423333, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Ubytováváme se v 00:15 hod. Už pomalu končil provoz metra, tak nám to tak tak vyšlo. Jinak bychom museli asi použít taxi. Máme rezervovaný pokoj standard se snídaní za 125 RM. Platí se vratná záloha 150 RM i na případnou útratu v pokoji. Zdarma je k dispozici pro každého na pokoji malá voda. Pokoj je čistý, jsou tady dvě postele, klimatizace, koupelna se sprchovým koutem, teplá voda, ručníky.
 

4.8.2009 - Kuala Lumpur, přelet do Londýna

Vstáváme v 8 hodin. Jdeme na snídani. Měli opravdu velký výběr jídla. Smažená rýže, palačinky, marmeláda, párky, vaječná omeleta, vajíčka na tvrdo, toasty, máslo, čaje, káva, džusy. Přebali jsme věci, protože teď můžeme mít větší váhu zavazadel. Jdeme do nákupního centra vedle stanice metra. Check-out je v hotelu před 13 hodinou. V potravinách kupujeme jednu velkou vodu za 1,39 RM, vedle kupujeme dvě čtvrtky grilovaného kuřete k obědu každá za 2,99 RM a velkou bagetu za 2,20 RM. V obchodě s oblečením jsme koupili dvě trika bez rukávů zn. Boyford, kde 95 % tvoří bambus a jsou antibakteriální. Byla na ně sleva 10 %, takže každé vyšlo na 27 RM. Martin si ještě ze stejného materiálu koupil dvoje boxerky kaýdé za 31,40 RM po 10% slevě. Na pokoji jsme si dali kuře s bagetou, balíme zbývající věci a vyklízíme pokoj. Na recepci jsme vyúčtovali ubytování. Stejným způsobem jako včera v noci se dopravujeme na stanici KL Sentral, metro za 5 RM a odtud autobusem na letiště.

Kousek před letištním terminálem LCC je závodní okruh F1 Sepang. Odbavujeme zavazadla, procházíme free shopy, kupujeme jeden koblih Dunkin Donuts za 2,50 RM. Nejlevnější malá voda v jednom obchůdku za 1,80 je vyprodaná. Kupujeme tedy jednu malou za 3,90 RM a dvě malé krabičkové pití jablko a liči po 2 RM. Máme opět let s Air Asia, č. D72002 do Londýna. Boarding time je přesně. Letadlo je téměř do posledního místa plné, ale máme zpoždění s odletem. Nesedí jim počty cestujících. Nakonec se přišlo na to, že dva mladí si sedli do 1. třídy. Takže místo v 16 hodin startujeme až v 16:53 malajského času. Letíme přes Bangkok, Pakistan, Afghanistan, Rusko, Polsko, Německo. Délka letu 13 hodin. Máme předplacené jídlo. V srpnové nabídce na let z KL do Londýna mají jedno jídlo hlavní - kuřecí lasagne se špenátem a 2. jídlo je lehčí, grilled chicken fettucini a vody 350 ml Spritzer v hodnotě 4 RM ke každému jídlu. Letíme letadlem Airbus A 340-300. Za 30 RM je možné si zapůjčit ePlayer, kde jsou filmy, TV show, hudba, hry.
Přistáváme v Londýně na letišti Stansted v 05:43 malajského času a 22:43 anglického času (časový posun je 7 hodin). Vyzvedáváme batožiny a přesouváme se do odletové haly. Navazující let do Prahy máme až v 06:25. Všichni polehávají po zemi. V Burger Kingu si kupuji snídaňové menu: houska se slaninou + vajíčko, a hash browns (bramboráčky) a k tomu kapučíno za 3,99 liber. Ještě jsme si za 1,20 liber koupili dvě čokolády.
Do Prahy letíme se společností Easy Jet, let č. 3065 ve středu 5.8. Odbavujeme zavazadla, příruční může být pouze jedno. Odlet je načas v 6:25 místního času a přílet do Prahy 9:15 našeho času. Letenka stála 40 liber. V Praze na letišti kupujeme dvě jízdenky v automatu, nicméně automat ani nevydal jízdenky, ani nevrátil peníze. Telefonicky jsme to reklamovali. Další dvě jízdenky jsme si koupili formou SMS. Vlak do Ostravy nám ujel před nosem, takže další jel až v 11:23, IC 517 Leoš Janáček. V bufetu na nádraží jsme si koupili hot-dog, Fornetti a malou pizzu se laninou a sýrem. Doma v Ostravě jsme byli kolem 16 hodiny.

Musím říct, že Indonésie mě opravdu nadchla, byla to jedna z nejkrásnějších dovolených a doufám, že se tam ještě někdy podívám.

Veškeré fotografie najdete na těchto odkazech:

http://martinboys.rajce.idnes.cz/01_Kuala_Lumpur/

http://martinboys.rajce.idnes.cz/02_Sulawesi/

http://martinboys.rajce.idnes.cz/03_Bali%2CNusa_Lembongan%2CNusa_Penida/

http://martinboys.rajce.idnes.cz/04_Lombok%2CGili_Islands/

http://martinboys.rajce.idnes.cz/05_Flores%2CNP_Komodo/

http://martinboys.rajce.idnes.cz/06_Java/

UŽITEČNÉ ODKAZY:

Pokud chcete tuto nádhernou zemi navštívit, podívejte se na stránky cestovní kanceláře Go2Indonesia