.jpg)
28.6.2009 - Makassar, přesun do Rantepaa
V hotelu si dáváme snídani. Mile mě překvapila. Byla formou švédských stolů. Na výběr byly smažené nudle, červená rýže, vaječná omeleta, asi vepřové maso a játra na drobné kostičky, pražená cibule, toasty, marmeláda, čaj, káva.
Dneska máme celý den čas na prohlídku města, protože autobus do Rantepaa nám jede až v 9 večer.
Makassar (nedávno přejmenovaný zpátky z Ujung Pandang) je hlavní město ostrova Sulawesi a nachází se v provincii Sulawesi Selatan (jižní Sulawesi) v JZ cípu ostrova. Jižní poloostrov je odedávna domovem proslulých bojovníků Bugisů. Bugisové jsou muslimové a to je jeden z důvodu sporů s jejich sousedy Toradži, kteří se díky nepřístupným horám, kde žijí dokázali ubránit všem pokusům o obrácení na víru. Město samo o sobě není nijak příliš zajímavé a není důvod se tady dlouho zdržovat. Většina lidí míří buď na jih na pláže a ostrovy a nebo naopak na sever do hor k Toradžům, což máme v plánu i my.
Nejdříve jsme se vydali asi k nejznámnější památce ve městě k pevnosti Fort Rotterdam (Benteng Ujung Pandang). Chtějí sice vstupné formou daru, ale nemusíte nic platit. Pevnost je památkou na koloniální éru. Původní opevění zde stálo už v roce 1545 a první pevnost se jmenovala Jum Pandan, od toho byl pak odvozen název Ujung Pandang. V roce 1667 ji převzali Holanďané a přestavěli. Nazvali ji Fort Rotterdam. Celý komplex je dneska krásně zrekonstruován. Nejnápadnější jsou mohutné hradby s rohovými věžemi odkud je krásný výhled na celou pevnost a na moře. Přidávají se k nám studentky, které se chtějí s námi vyfotit a jejich učitel, který se jmenuje Lala, je to muslim. Sneslo nám ho samo nebe. Jeden z jeho studentů se s námi dává do řeči. Mají za úkol oslovat cizince, aby si procvičili angličtinu. 
Lala je zde vysoce vážený, údajně nějaký potomek královského rodu nebo co. Zve nás na kávu. Dlouho si s ním povídáme. Kdyý zjistí, že plánujeme cestu do země Toradžů, dává nám spoustu užitečných rad. Jelikož tam dlouho žil, píše nám doporučení do jednoho hotelu Rantepao Lodge, kde když to předložíme, dostaneme VIP pokoj za cenu 150,000 Rp (normálně prý stojí 40 USD / noc). Současně je prosí, aby nás mile přijali, aby nám pomohli se zajištěním motorky a pokud budeme potřebovat průvodce, aby nám dali staršího průvodce Josepha. Bylo to od něj velice milé. Přiděluje nám jednoho ze svých studentů, který nás provedl celým areálem pevnosti s výkladem v angličtině. To byla výhoda, protože veškeré popisky u exponátů byly v indonéštině. Nejstarší dochovanou stavbou v pevnosti je dům holandského velitele Speelmana, ve kterém se nachází část expozice muzea Museum Negeri La Galigo. Druhá část muzea se nachází u kostela na jižní straně nádvoří. Vstup do obou muzeí je 3,000 Rp. Mezi exponáty jsou misky na rýži z Tana Toraja, kuchyňské náčiní, hudební nástroje, ukázky textilních technik, zemědělských, oděvy z různých částí země, ukázky domorodých lodí prahu a mnoho dalších. Bylo to zajímavé. 
Kupujeme si 2 malé vody za 3,000 Rp. Potom nám Lala domlouvá rikšu (becak), které stojí před pevností, aby si něco vydělali. Chceme se jet podívat do přístavu Paotere, který je severně od města. Když se ho ptám na cenu, kolik mu mám dát tak mi říkal minimum 25,000 Rp, ale zapoměl mi říct za jaké časové období. Becak je v podstatě kolo rikša, kdy sedíme ve předu v takovém vozíku a on za mnou šlape na kole. Bereme si každý svou rikšu. 
Cestou se zastavujeme v hotelu, protože je check out. Batožiny si necháváme na recepci. Za vstup do přístavu Paotere se platí 500 Rp. Rikša nás čeká, než si přístav projdeme. V přístavu si prohlížíme tradiční bugijské škunery, lodě prahu s mohutnou přídí, které dosud jezdí s nákladem po celé Indonésii. Pohled na mumraj v přístavu je zajímavou podívanou, kotví tu spousta lodí, na které neustále nakládají hromady žoků, beden, kontejnerů. Na jednu loď nakládájí z auta velké kusy ledu pro chlazení ryb. Bugisové jsou vyhlášení mořeplavci a v minulosti byli i obávanými námořními lupiči. Děti se tady koupají v moři a předvádí se před námi jak skáčou ze skály do moře. 
Potom nás zavezl na rybí trh, kde si můžete koupit libovolné druhy ryb. Na zemi tady leží vedle rejnoků, žraloků množství ryb. Taky si jednu kupuje domů za 50,000 Rp a na kole ji přichytil na nosič. Takže cestou z ní kape voda. No jestli se mu v tom horku neskazí, to teda nevím. Máme možnost nahlédnout i do primitivní výrobny ledových kvádrů na mražení ryb.
Zastavujeme se v přístavní čtvrti na oběd v jedné restauraci. Je tady úplně narváno místními, tak tady snad budou dobře vařit. Venku připravují na grilu čerstvé ryby a různé mořské plody. Objednáváme si 5 kousků krevet (12,000 Rp) a část ryby na grilu (12,000 Rp), k tomu 2 x rýži (6,000 Rp) a navíc donesli na stůl nějakou polévku, mátu, arašídovou omáčku, chilli, citrony, mango a vodu (ne na pití, ale na omytí rukou), k tomu si kupujeme malou minerálku za 4,000 Rp, jejich rozlívanou vodu nemáme odvahu pít a ledový čaj za 6,000 Rp. U stolu s námi sedí místní a mají docela srandu z toho jak nevíme co s čím jíst. Platí se u pokladny při odchodu z restaurace. 
Potom ještě chceme zastavit v supermarketu, ale neumí anglicky, tak to špatně pochopil a zavezl nás do supermarketu s nářadím. Až mu jeden místní přeložil že chceme do Carrefouru. Tady kupujeme 2 velké vody, 2 ledové čaje, jabka, nějaké krekry a sladké housky, celkem za 26,200 Rp. Necháváme se dovézt k hotelu, kde nastává šok při placení. Dáváme mu za oba 60,000 Rp a on, že chce 300,000 Rp za každého, že s námi strávil 4 hodiny (což je pravda) a že normální cena za hodinu becaku je 50,000 Rp. Snažíme se mu vysvětlit, že Lala nám říkal cenu 25,000 Rp/os. Pak snižuje na 200 tis, ale i tak mu to odmítáme dát a trváme na tom, aby nás zavezl do pevnosti za Lalou ať se to vysvětlí. Lala to s ním indonésky dořešil, nadal mu, to bylo vidět, nakonec dostal 100,000 Rp každý z becaků a že nic navíc jim nemáme dávat. Máme ještě čas, tak jsme si zase sedli s Lalou. Ten v pevnosti asi tráví většinu dne, hraje šachy a věnuje se studentům. Kupuji si pomerančový džus za 7,000 Rp. Nabízí nám, ale nevnucuje, průvodce Toraju do Rantepaa za cenu 20 eur / 2 os / den, s tím, že si z toho platí dopravu, ubytování, jídlo,... My si platíme navíc ubytování a jídlo sami. Že tam budeme mít jedne nocleh v jeho rodině. Ale odmítáme. Motorka s řidičem stojí 100,000 Rp na den, pronájem auta z Rantepaa do Makassaru 400,000 Rp / den (řidič si vše platí sám), cestou nocleh v plovoucí vesnici Sengkang na jezeře Danau Tempea pak další den zastávka u vodopádu Bantimurung, asi 25 km od letiště v Makassaru. Vypráví nám, že za vstup do vesnic v zemi Torajů se platí 10,000 Rp, jako vhodné dárky na pohřební slavnosti jsou cigarety, sešity a propisky. Je lépe mít černé oblečení a delší kalhoty než kraťasy. Územi Toradžů je v horách, takže je zde chladněji, mlhy, krátké deště. Když dopoledne neprší, tak druhý den ráno je mlha. Řidiči v autobusu máme říct, aby nám zastavil u Rantepao Lodge. Loučíme se s Lalou, děkujeme za užitečné rady a vracíme se na hotel.Na recepci ještě nabíjím baterky do foťáku. Od hotelu si bereme taxi (s taxametrem - argo meter) na autobusový terminál BAT (Litha Company). Dělá to 30,000 Rp (350 Rp/100 m, tzn. 7 Kč / km). To je 3x levnější než u nás. Autobusů odjíždí do Rantepaa více, dva jedou ve 20 hod, pak další dva ve 21 hod a poslední ve 22 hod. Venku se ještě přioblíkáme, protože v autobuse může být zima z klimatizace. Sedadla jsou v autobuse polohovatelná s podpěrkami pod nohy. Vyjíždíme stejně až ve 21:20 (indonéský čas). Pomalu jsme se ani nerozjeli a už zastavujeme na dalším autobusovém terminálu, kde se do autobusu nahrnuli prodejci se vším možným (jabka, pití). Kupuji si hotové jídlo - rýže, nudle, maso na kostičky a vajíčko za 7,000 Rp. Málem autobus odjel i s prodejci, kteří nestihli vystoupit. Za 10 minut další zastávka v obchodě s pečivem. Mají tady hlavně sladké pečivo a 4 druhy slaného plněné zeleninou. Bereme z každého jeden kus (4,000 R). Není to nic moc. Cestou jsou asi další 3 zastávky. Trasa je dlouhá 320 Km. Do Rantepaa přijíždíme v 6:20 ráno. Takže nám cesta zabrala 9 hodin. Část cesty jsme prospali. Cestou každému zastavuje kde si kdo řekne.
