LETEM SVĚTEM

Čtvrtek 29.9.2011 - soutěska Liechtensteinklamm, vysokohorská silnice Grossglockner Hochalpenstrasse, Stuhlfelden

Probouzíme se v 6:45. Přes noc už dokonce topili,  takže to bylo příjemné. V 7:30 už jsme na snídani. Je formou bufetu. Na výběr mají 24 druhů sypaných čajů, tak jsem si vybral na dobré ráno Guten Morgen, káva, několik druhů výborného pečiva, salámy, tyrolská šunka, sýry, zelenina, tvaroh, vajíčka, játrový sýr a samozrejmě müsli, jogurt, ovoce.
 
Posilněni odjíždíme v 8:30 od hotelu. Je pěkné slunečné počasí i když teploměr ukazuje pouhých 7°C. Musíme už stírat orosená okna. Projíždíme údolím Grossarltal s typickými horskými obcemi.
   
Přes město St. Johann jsme dojeli až k soutěsce Liechtensteinklamm.
Příjezd: Z Tauernské dálnice A10 je třeba odbočit na sjezdu na Bischofshofen a po státní silnici B311 asi 9 km do St. Johann im Pongau. Ze St. Johann jet směrem na Grossarl. Krátce za St Johann je křižovatka, kde je třeba odbočit doleva směrem na Liechtensteinklamm, ale vše je dobře značené. Směrové tabule Vás dovedou až k několika parkovištím u soutěsky. GPS: Liechtensteinklammstraße 123, A - 5600 St. Johann/Pg. Je to asi 60 km jižně od Salzburgu u vesnice Alpendorf.
Před samotným vstupem jsou asi 4 velká záchytná bezplatná parkoviště. Zatím jsou všechna prázdná, tak jsme zajeli až k restauraci Gasthaus Liechtensteinklamm a zaparkovali tady. Stály tady asi 4 auta, ale myslím si že to byly auta od provozovatelů restaurace, kteří se už chystali na nával turistů. Na posledním záchytném parkovišti jsou k dispozici toalety zdarma a informační materiály.

Od restaurace je to ke vstupu do soutěsky a k pokladně asi 300 metrů. Staví se tady další objekt, nějaký penzion nebo restaurace. Paní v pokladně nám sdělila, že jsme zde dnes první návštěvníci. Vstupné pro dospělého je 4 eura. U pokladny jsou vybudovány turnikety, takže bez lístku nemáte šanci proklouznout (na rozdíl od Krimmlerských vodopádů). Soutěska je přístupná v letošním roce od 30.4. do 2.10.2011, denně od 8 do 18 hod. Obecně je otevřena denně od začátku května do konce září od 8 do 18 hodin a po celý říjen od 9 do 16 hodin. Ale vše se odvíjí od počasí a soutěska může být uzavřena dříve. U pokladny jsou k dispozici jedny letáky v němčině/angličtině a potom jeden, který je současně asi ve 4 jazycích, čeština pochopitelně chybí.

Soutěska je dlouhá asi 1 km. Respektive dlouhá je asi 4 km, ale zpřístupněn je pouze kilometr. Stěny, ač se to nezdá, jsou vysoké až 300 m. Soutěska tak náleží k nejhlubším a nejkrásnějším v Alpách. Trasa vede po dřevěných chodnících upevněných ve skalách, mosty, žebříky a po schodech.
      
Občas jsme se museli hodně ohnout, abychom se nepraštili do hlavy o skály. V několika úsecích vede stezka uměle vyrubanými skalními galeriemi a dokonce v jednom místě i tunelem (osvětleným). Kaňon vyhloubila říčka Grossarler Ache, která jím protéká. Svým tokem vykouzlila neskutečné tvary kamenů a skal a svou silou předvádí strhující představení. 
     
Poprvé jsem zde použil svůj nový stativ na foťák. Občas jsem s ním trochu zápasil.

Sluneční paprsky, které občas do soutěsky pronikly, úplně změnily její atmosféru.
    
Chvílemi jsem nevěděl kam se mám dívat dřív. A kupodivu je tady hodně zeleně. Na samotném konci stezky je nádherný asi 50 metrů vysoký vodopád Bridal Veil Falls (Nevěstin závoj) nebo se mu taky říká Velký vodopád. Vodní tříšť mi pořád smáčela objektiv. Tady je pár míst k odpočinku.
  
Zpátky se musí bohužel stejnou cestou. O tom, že je soutěska hojně navštěvovaná jsme se přesvědčili při zpáteční cestě, kdy se proti nám valily davy turistů, především rakouských důchodců. Zpátky k autu jsme se vrátili v 10:45. Venku už bylo 13°C. Přesto doporučuji si vzít teplé oblečení, protože zde bylo poněkud chladno a vhodnou turistickou obuv, protože to na chodnících dost klouzalo. Ale jinak mě tato soutěska nadchla a nemohu jinak než ji doporučit.
Původně jsme měli v plánu dnes navštívit Krimmlské vodopády, ale jelikož bylo krásné počasí a neměli jsme 100% jistotu že tak bude i zítra, i když vše tomu napovídalo, rozhodli jsme se program pozměnit a projet se vysokohorskou panoramatickou silnicí Grossglockner Hochalpenstrasse. Tento zážitek si člověk vychutná pouze při pěkném počasí. A navíc kdybychom zde jeli až zítra, museli bychom se kus vracet, tak to takhle bylo lepší. Ze Sankt Johann jsme pokračovali po silnici B311 směr Zell am See a ve městě Bruck an der Grossglocknerstrasse jsme odbočili vlevo na Glocknerstrasse. Projeli jsme městem Fuchs and der Grossglocknerstrasse až jsme se dostali k vjezdu na nejznámnější rakouskou horskou silnici Grossglockner Hochalpenstrasse přímo v srdci národního parku Vysoké Taury. Je to jedna z nejpozoruhodnějších vysokohorských silnic v Evropě. Národní park Vysoké Taury (Nationalpark Hohe Tauern) byl vyhlášen v roce 1971 ve třech spolkových zemích a se současnou výměrou něco málo přes 1800 km² je stále nejrozsáhlejší chráněnou oblastí Rakouska i celých Alp. Na tomto území se nachází například více než 150 ledovců a 500 jezer. Ale to jsem trochu odbočil.
Za průjezd touto silnicí se platí mýto. Denní lístek za osobní automobil stojí 29 eur bez ohledu na počet osob v autě. V ceně je zahrnuto nejen cestování po této silnici, ale i přístup ke všem informačním službám včetně různých výstav a využití všech parkovacích míst, včetně podzemních garáží na Kaiser-Franz-Josefs-Höhe. V měsíci říjnu je potřeba již mít zimní pneumatiky, jinak Vás nahoru nepustí. My jsme na silnici najeli za městem Ferleiten v 11:48. U pokladny jsme zaplatili vstupné, dostali jsme denní lístek, nálepku o absolvování této silnice a informační brožurku, světe div se, v ČEŠTINĚ. Auto nasnímali kamerou a na lístku byla vytištěna SPZ. Druhý možný přístup na tuto silnici je od města Heiligenblut.

Celou cestu řídil Martin, já jsme si to odřídil zpátky, ať moba dva můžeme říct, že jsme tuto silnici absolvovali. Moje auto s obsahem motoru 1,3 mělo co dělat, ale musím ho pochválit, zvládlo to.
Silnice je otevřená denně od začátku května do začátku listopadu. Od začátku května do 15. června od 6:00 do 20:00 hod. Od 16. června do 15. září od 5:00 do 21:30 hod. Od 16. září do 26. října od 6:00 do 19:30 hod. Od 27. října do zimní uzavírky od 8:00 do 17:00 hod. Vjezd na silnici je povolen nejpozději 45 minut před nočním uzavřením silnice. V zimním období (začátek listopadu - konec dubna) je silnice uzavřena.
Horská silnice Grossglockner Hochalpenstrasse je chloubou rakouského turistického průmyslu. Po pětileté výstavbě byla uvedena do provozu v roce 1935. Je to velké dílo lidských rukou a unikátní kulturní památník. Historické nálezy v průsmyku Hochtor svědčí o tom, že zde přecházeli Alpy lidé již před 3500 lety. Silnice se nachází v oblasti nejvyššího rakouského vrcholu, 3.798 metrů vysokého Grossglockneru. Vede několika klimatickými pásmy. Silnice je chvíli úzká, jindy ale dostatečně široká k pohodlnému a bezpečnému předjíždění. Zatáčky o malém poloměru Vás často obrátí o 180 stupňů, ale jsou přehledné a dobře klopené. Ze všech míst je kouzelný výhled na „Alpská panoramata". Podél cesty je 12 značených zařízení pro návštěvníky. Ať už různé zajímavé vyhlídkové místa, výstavy, naučné stezky, zajímavé body. Plán cesty se všemi body najdete zde.
Silnice měří 48 km (Ferleiten - Heiligenblut), najdeme na ní 36 číslovaných zatáček a překonává 1748 metrů převýšení. Největší stoupání dosahuje 12%, na odbočce k Edelweissspitze dokonce 14%.

Na silnici jsme najeli v 11:48 a už od samého začátku jsme prudce stoupali do kopce a řezali zatáčky. Někteří šílenci, a nebylo jich málo, to jeli na kole. To musel být pěkný záhul. Po celou dobu jízdy jsem byli obklopeni mohutnými a drsnými velehorami převyšujícími 3000 metrů, nádhernými alpskými loukami, několika vodopády. Během cesty jsme zastavovali povinně na všech vyznačených místech dle mapky a kochali se nádhernými výhledy. Ještě že jsem doma přibalil dalekohled, bez toho by to nebylo ono.
   
Již při prvních zastávkách, kde jsme potkali jedny Čechy, jsme měli možnost pozorovat vrcholy jako Hohe Dock (3.348 m), Grosses Wiesbachhorn (3.564 m), Sonnenweleck (3.261 m).
   
Další zastávkou byl bod označen číslem 3, ve výšce 2.260 m n.m., kde se nachází Muzeum alpské přírody (Haus Alpine Naturschau) a v něm probíhající výstava krystalů z Vysokých Taur. A dokonce zde promítali film o svištích, se kterými jsme se později setkali na vlastní oči. Na parkovišti ležel sníh, takže se někteří koulovali.
      
Povinnou zastávkou je odbočka z hlavní silnice na Edelweisspitze. Krátká 2 km zajížďka je velice úzká, klikatá silnice se 14% stoupáním. Tento vrchol je zároveň nejvyšším bodem cesty - 2.571 m n. m. Z vrcholové plošiny je možné přehlédnout najednou 37 vrcholů vyšších než 3000 metrů a 19 ledovců ! Panoramatický výhled je opravdu úchvatný. Poprvé máme možnost zahlédnout špičku Grossglockneru, který vyčuhuje za vrcholem Sonnenwelleck.
  
Dále máme možnost odsud zahlédnout vrchol Brennkogel (3.018 m), jezero Fuscher Lacke, ke kterému za chvíli sjedeme a v dálce tunel ve skále.
  
Pod sebou vidíme vlnící se silnici.
 
Tento vrchol je jakýmsi dostaveníčkem motorkářů. Obecně je tato silnice vyhledávanou motorkáři.
 
Nachází se zde i restaurace a rozhledna z roku 1955.
 
Další zastávkou je bod č. 7 - Fuscher Törl (2.428 m), kde se nachází vyhlídková terasa s výhledem na Grossglockner a památník obětem, kteří zahynuli při stavbě této silnice.

Následně zastavujeme u jezera Fuscher Lacke (2.262 m). Kolem něj vede krátká okružní stezka. Je odsud výhled na Edelweisspitze. Nachází se zde restaurace a výstava týkající se výstavby silnice.
   
Projíždíme krátkým tunelem vysekaným do skály a přijíždíme k nejvyššímu bodu silnice, průsmyku Hochtor- Vysoká brána (2.504 m), resp. vstupní portál do tunelu Hochtor. Současně se zde nachází provinční hranice mezi spolkovou zemí Salcbursko a Korutany s hlavním městem Klagenfurt, které hraníčí s Itálií a Slovinskem. Odsud je to na Grossglockner ještě 16 km.
    
Pokračujeme dále, podél silnice stéká vodopád. Vlevo už je možné zahlédnout Grossglockner.
 
Děláme zastávku u dalšího vodopádu, kde se současně nachází i ledovcové jezero. Je vidět už z cesty a vede k němu asi 5 minutová procházka.
   
Projíždíme polootevřeným tunelem, který chrání silnici před padajícím sněhem, vodou, kameny na silnici.
 
Touto silnicí jsme se dostali až na její samotný konec k Výšině císaře Františka Josefa (Kaiser-Franz-Josefs-Höhe) ve výšce 2.369 m, kde se rozkládá říše věčného sněhu a ledu. Mapku najdete zde. Zaparkovali jsme v obrovských poschoďových garážích.
Venku se nachází prostranství, tzv. Europaplatz. Nachází se zde informační centrum, různé výstavy, restaurace, obchody se suvenýry.
  
Zde jsme měli možnost si z "blízky" prohlédnout nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3.798 m), jíž se také přezdívá "svatá hora" a patří k nejvyšším vrcholům východních Alp. Prvovýstup se zdařil v roce 1800 a Jeho veličenstvo císař František Josef a císařovna Alžběta nazývaná Sisi vystoupali v roce 1856 až na místo, kterému se od té doby říká právě "Výšina císaře Františka Josefa. Tuto událost připomíná i jeho socha, která je umístěna v kopci nad garážemi, ke které jsme došli posléze.

Pod skalnatým vrcholem Grossglockneru jsme si prohlédli ledovec Pasterze (Pasterze Gletscher), nejdelší ledovec východních Alp a za ním se tyčí vrchol Johanissberg (3.460 m). U čela ledovce se nachází malá ledovcová jezírka.
 
Měli jsme štěstí a zahlédli sviště. Všude jsou tabule upozorňující kde je možno sviště pozorovat. Nechají se od turistů krmit a tak jsou trošku tlustí. Bez dalekohledu by jsme je našli špatně.
  
S průvodcem se dá sestoupit i k ledovci Pasterze po stezce Gletscherweg. Cesta dolů trvá 30 minut, výstup hodinu. Prý je částečně možno využít i lanovku Gletscherbahn, ale nevšiml jsem si, že by byla v provozu. A je možné dojít až k chatě Glocknerhaus.

My jsme se vydali po stezce Gamsgrubenweg (Kamzičí stezka), což je dechberoucí panoramatická stezka vedoucí nad ledovcem až k vodopádům. Na začátku treku jsou asi 4 tunely vysekané do skály. My jsme prošli jen první 3 tunely, udělali pár fotografií a vrátili se zpět.
     
Vydali jsme se ještě na panoramatickou cestu Kaisertseinweg - Panoramaweg (Císařská kamenná stezka), ze které jsem se pokusil o panoramatický snímek, kde lze přehlédnout celý ledovec Pasterze a vlevo Grossglockner.

Tato stezka vede nad poschoďovým parkovištěm asi 10 minut k prosklené rozhledně Wilhelma Swarovskeho. Odsud jsme měli štěstí pozorovat tři malé sviště. Když máte štěstí můžete zahlédnout i kamzíky. Odsud cesta pokračuje k restauraci Kaiser-Franz-Josephs-Haus a dále k parkovišti autobusů. My jsme se vydali jen k soše císaře Františka Josefa, která je zde postavena na počest jeho návštěvy zde v roce 1856.
     
Stejnou cestou (silnicí) se vracíme zpátky. Tentokrát si řízení užívám já. Cesta vede střídavě z kopce a do kopce, takže stoupání jsem si užil. Potkáváme autobus české cestovní kanceláře z Dolního Benešova - Kozak Tour. Potkali jsme je v následujících dnech dnech ještě několikrát, u Krimmlských vodopádů, na Orlím hnízdě. Když jsme se dívali večer na netu na jejich stránky, tak měli podobný program jako my. Silnici opouštíme v 16:40 a přes Zell am See jedeme do obce Stuhlfelden, kde máme rezervovaný nocleh na dnešní noc v Hotel-Gasthof Flatscher. Je to typické rakouské stavení přímo u silnice, nicméně pokoj nemáme přímo na hlavní silnici ale do strany.
 
Rezervaci mám opět přes Holiday plus, takže doplácíme pouze polopenzi, tentokrát je to o něco dražší, snídaně 10 eur a 4-chodová večeře 24 eur, celkem tedy každý 34 eur. Kdybychom si to platili tak pokoj typu A s polopenzí stojí 50 eur na osobu a noc. Hned jsme to i zaplatili. Dostali jsme dvojlůžkový pokoj typu A, ve 2. patře s velkým balkonem a výhledem na vesnici.
 
Pokoj je nově zrenovovaný, moderně zařízený, moderní prosklená koupelna se sprchovým koutem společná s toaletou, LCD televize, koberec, skříně, nějaký nábytek.
    
Hotel je uvnitř velice hezký. Jen jak jsme zjistili, tak byl skoro prázdný, obsazené byly pouze 3 pokoje. Večeřese podávají od 18 do 20 hodin a snídaně opět od 7:30. K dispozici jsou sauny a odpočívárna, ale nevyužili jsme toho. Hotel je v takovém selském stylu, vše ve dřevě, na chodbách staré vybavení jako z dob našich prapra...
   
Jelikož už jsme měli docela hlad, tak jsme hned po 18 hodině šli na večeři. Jako ubytovaní jsme byli jediní, jedli zde ještě nějací lidé, ale ti potom platili, takže asi nebyli hosté hotelu. Jako předkrm nám naservírovali opět zeleninový salát, tentokrát bez pečiva a musím hned podotknout že nebyl zdaleka tak dobrý jako včera. Byla v něm okurka, rajče, kukuřice, paprika.
 
Polévka byla zase vývar, ale s obyčejnými nudlemi, žádné domácí jako včera. Zato hlavní jídlo musím pochválit, to jsme si pochutnali oba dva. Sevírovali ho v horké pánvi a byla to grilovaná vepřová panenka (medailonky) na česneku, po domácku udělané těstoviny Spätzle (zvláštní malý druh rakouských těstovin), a krémová omáčka s houbama, špekem a cibulí a promíchané s těmi těstovinami. V jídleníčku to mají nazvané "Flatscherpfandl-hausgemachte Butterspätzle". 

Jako dezert jsme dostali zmrzlinu, čokoládovou a vanilkovou, kiwi a opět oplatkové trubičky.

Těšil jsem se třeba na nějaký ten štrúdlík, ale to jsem se nedočkal nikde. K pití jsme si objednali 2 piva Keiser, každé za 3,20 eur.
Po večeři jsme se dopotáceli na pokoj. Dopsal jsem deník a dívali jsme se na televizi. Já jsem celkem rychle usnul, poněvadž jsem byl docela unavený a věděl jsem, že ráno zase chceme jít co nejdříve na snídani, abychom mohli brzo vyrazit.