Cestopis Nový Zéland

Úterý 25.01.2011 - Cesta z Ostravy do Zurichu

Tak a je to tady, po 3/4 roce příprav a plánů dnes odjíždíme. Ani se mi moc nechce, protože mě chytly záda. Tři týdny chodím na obstřiky, beru všemožné tablety a nic nezabírá. Den před cestou jsem byl ještě u fyzioterapeuta. Jsem zvědav jak tu cestu v letadle a túry po horách přežiju. Říkám si, že to bude moje nejhorší a nejdražší dovolená. Po deváte hodině ráno jsme dojeli k Petrovi a Radkovi mým autem do Vřesiny u Hlučína, kde byldí v rodinném domě, abych si dal auto do garáže, nechtěl jsem ho nechat měsíc na sídlišti. Ještě jsme dobalili poslední věci, omotali kufry folií proti poškození a v 10:15 odjíždíme z Vřesiny směr Mikulov a dále do Vídně na letiště. Ještě před odjezdem se Petrovi na botě urvala tkanička a on to hned viděl jako zlé znamení. V druhém kole ho cestou omylo když zjistil, že všechny oplatky a sladkosti na cestu zapoměl ve špajzu. Cestou jsme před dvanáctou hodinou sjeli z dálnice u Rousínova na oběd. Ve 13:35 jsme projeli hraničním přechodem Mikulov a pokračovali dále do Vídně na Mazur Parken, kde jsme dojeli v 14:45. Tady jsme zaparkovali auto, je to venkovní parkoviště o "neomezené kapacitě", přímo ze středu parkoviště jezdí shuttle bus na letiště v intervalu 15min. Je to asi nejlevnější možnost parkování u vídeňského letiště.

Na letiště jsme dojeli v 15 hod a šli hledat odbavení, toto nám zabralo cca 20 min a dalších 20 min jsme museli čekat na otevření odbavovacích pultů Korean Air, odbavení začalo v 15:40 a my byli mezi prvníma. Zbavili jsme se kufrů, dostali jsme letenky a šli jsme projít letiště. Na Vídeňském letišti je free wi-fi a dá se poměrně slušně chytnou ve všech částech letiště. Jelikož jsme netušili jak to bude probíhat v letadle, tak jsme si zašli koupit vodu, kterou nám v obchodě zapečetili do plastového pytlíku, přijde mi to stejně celé jako fraška, protože svou vodu musím vyhodit, ale se zapečetěnou vodou mi dovolí projít kontrolou. Došlo ke změně a tak místo Gate D22 letíme z D25. Brána se otvírá v 17:30. Při kontrole, kdy jsme museli nechat projet batohy skenerem, sundat bundy a vytáhnout vše z kapes, tak Patr a Martin B. pípali. V Petrově případě šlo asi o šněrovadla na botech. Po projití kontrolou jsme čekali v prosklené čekárně na vstup do letadla, to jsme už byli v čekárně ze které nebylo úniku, každá brána má svou skleněnou čekárnu. Ven byl výhled na letadlo, bohužel jen na modrobílý ocas. V čekárně jsou mezi cestujícími samí Korejci či asiati, je nás tu snad jen 10 bělochů. Dva kluci letí dále do Austrálie a zbytek netušíme. V 18:20 povolili nástup do letadla a za dalších deset minut již sedíme na svých místech. Je to přesně tak, jak Petr našel na netu, v sedadle před náma jsou zabudované obrazovky, já jsme mu pořád nevěřil. Letíme Airbusem A330/200. Sedíme 2-4-2.

V 18:45 letadlo začíná couvat od odletové haly a jede na ranvej a Petr se začíná modlit. Uklidnili jsme ho, že většina leteckých neštěstí se stává při startu a při přistání. Takže se modlil v každém letu min. jednu hodinu, aspoň zabil čas. V 18:59 jsme se odlepili od země a letěli směr Zurich, kde máme mezipřistání. Stewardky byly korejky (jak jinak v korejském letadle), základem byla béžová sukně nebo kalhoty a zelená nebo bílá halenka. Ve vlasech měly uvázanou většinou nějakou pevnou stuhu, nebo to byl nějaký drát obalený látkou. Obrazovky v letadle byly skvělé. Bylo v nich osm kategorií filmů, od dokumentů, přes novinky až po pořady pro děti, plno hudebních cédeček, plno různých her které šly hrát proti PC popř. proti spolucestujícím, dále v obrazovkách bylo info o letu, kamera před a pod letadlo, mapy, zprávy, prostě paráda. Jedině co mne štvalo, že když spustili nějaké hlášení tak se obrazovky sekly a bylo na nich upozornění že je hlášení. I když letíme jen do Zurichu, tak přesto jsme letěli ve výšce nad 10 km. K jídlu byl salát s kusem lososa a bagetka, jako moučník byl puding.

V Zurichu nás vykopli z letadla, letadlo totiž přiletělo ze Soulu, nás pouze přibralo ve Vídni. Takže jej celé uklidili a připravili na dlouhý let. My však museli projít novou kontrolou s příručním zavazadlem, boty sundat, bundu sundat, přitom jsme byli odbavení až do Soulu a kontrolama jsme prošli. Nikam bokem nás stejně nepustili, byli jsme v odbavené části, tak mi přijde tato procedura jako zbytečná. Letiště v Zurichu je malé, ale hezké, jediná věc to ale kazila a to wi-fi za prachy. Ve 21:10 se otevřela Gate E42 a my nastupujeme do letadla.

Místa máme pořád stejná, sedíme po dvou hned v řadách za sebou. Ve 21:35 couváme na ranvej, ale odstavují nás kvůli úklidu sněhu na 30 min, kousek jsme popojeli a odmražují nám křídla a motory. V Zurichu totiž začala chumelenice. Ve 22:00 odjíždíme a za šest minut jsme ve vzduchu. Hned po startu letušky začaly nosit oříšky v medu a džus, rozvážet sluchátka, papuče, zubní pasty a kartáčky. Na sedadle měl každý čistou zabalenou deku, polštářek a vodu v pet láhvi. Cestou jsem sledoval mapu a prolétali jsme nad ČR, mohli nás tady klidně naložit, vzdušný prostor ČR jsme opustili ve 23 hod a potom nás čekala večeře. Já jsem vyzkoušel korejské jídlo Bibimbap, což je polévka z mořských řas a potom rýže s mletým hovězím masem, hřiby, zeleninou, mořskými řasami, sesamový olej a pálivá korejská omáčka gachujong. To vše se smíchá dohromady. Pro nekorejce dokonce měli připravené barevné návody, jak si toto jídlo připravit :-) Dále byl zákusek a něco jako žlutá ředkev. Někteří si dali evropské jídlo, nějakou rýži s masem. K jídlu jsme si dali víno. Po večeři začali zhasínat a my se chystali na spaní. Podařilo se mi najít volné 3 sedadla vedle sebe v letadle a tak jsem se přemístil a mohl se i trochu natáhnout. Vzdálenost mezi Zurichem a Soulem byla 8500 km. Letěli jsme z Zurichu přes Prahu, Waršavu, Jekatěrinburg, Krasnojarsk, Irkutsk, Ulanbaatar v Mongolsku, přes Čínu kolem Pekingu až do Soulu v Jižní Koreji.
 

Cestopis Nový Zéland

Středa 26.01.2011 - let z Zurichu do Soulu a hotel Hyat

Během noci jsme trochu málo spali. Tři hodiny před přistáním v 5:20, začali pomalu rozsvěcovat, roznášet teplé vlhké ručníky na umytí a rozvážet snídani. Na výběr byl z evropské a korejské. My si vybrali evropskou, tj. croissant, jogurt, ovoce, vaječnou placku (omeletu) a něco neurčitého smaženého. Musím říct, že to byla bohatá snídaně.

V 8:23 středoevropského času sedáme na plochu letiště Seoul - Incheon a posouváme si čas na korejský, t.j. na 16:23 (časový posun je zde +8 hodin), než jsme dojeli k letištní budově tak uplynulo ještě dalších 9 min. Ve vzduchu jsme tedy prožili 10:17. Letiště Soul Incheon je považováno za jedno z nejlepších na celém světě a dokonce několikrát bylo oceněno. Cestující mají k dispozici mimo jiné bezplatný internet, sprchy, lázně, kasíno a v případě čekání mohou navštívit Muzeum korejské kultury. Organizují zde tzv. tranzitní výlety, tj. výlety při delším přestupu do okolí letiště, do Incheonu, do Soulu nebo do blízkých lázní.

Celnice i výdej zavazadel proběhl poměrně hladce a rychle. Po výstupu z příletové zóny jdeme ke stánku Korean Air kde jsme si šli zařídit nocleh. Bydlení nám cestou tam hradí Korean Air. K ubytování používají 5 hotelů, Hyatt je přímo na letišti v Incheonu, jeden hotel je v městečku Incheon a 3 jsou přímo v Soulu. Vše se cestující dozví na místě na transfer desku. V ceně je doprava na hotel, strava (v Hyattu). Při koupi letenek jsme ještě dostali vouchery na výlety, tak uvidíme jestli to ještě pořád platí. Stánek se nachází blízko vstupu č.3. Na cestu tam, nám hradí hotel a máme udělanou rezervaci již z domova. Dostáváme hotel Hyatt, který je luxusní hotel, a patří přímo Korean Air. Dostáváme poukaz na čtyři jednolůžkové pokoje, poukazy na večeři, snídani a oběd. Zítra nás zase autobus v 15 hodin odveze z hotelu na letiště. Z českého Koreanu máme vouchery na výlet do Soulu a tak jdeme na stánek agentury pořádající tyto výlety. Stánek je poblíž Koreanu a vybíráme si výlet č. 1 (TOUR CITY) na další den a domlouváme si na něj odvoz.
V 17:30 opuštíme letiště a hotelový bus nás odváží před hotel. Jezdí každých 20 minut. Hotel je hned naproti letiště, cca 5 min jízdy. Celý ostrov jsou vlastně jen hotely a letiště. Hotel vypadá luxusně jak zevnitř, tak zvenku. Před hotelem a hned ve vstupu hotelu stojí plno korejských zaměstnanců, kteří pomáhají s kufry, vítají hosty a pomáhají s orientací. Na recepci jsme si naše čtyři jednolůžkové pokoje vyměnili za dva dvoulůžkové. Dostali jsme pokoje na stejném patře 1230 a1265. Kluci měli z okna pokoje výhled na letiště a přistávací dráhu. Pokoj je hezky zařízen, jsou tady široké postele, TV, vana, prosklené svítící umývadlo, lednička, varná konev, žehlící prkno, žehlička .... Docela přepych.
 
V 18:30 jdeme dolů do restaurace na večeři. Večeři si každý servíruje sám z nerezových mís, které se postupně dohřívají. Na výběr je rýže, brambory, vegetariánské těstoviny, kuřecí maso, vepřové maso, hovězí maso, losos. Masa jsou různě nakládaná ve šťávě, s hřiby, zeleninou. Dále jsou zde i moučníky, ale některé z nich byly zvláštních chutí, zvláště nějaké zelené, bílé a růžové koule. Ty byly vyrobeny z rýže. K pití je voda, ostatní nápoje se platí. Během večeře obsluha stále dolévá vodu, odnáší použité talíře a příbory, nosí nové. Jsou strašně úslužní a pořád kmitají sem a tam. Při večeři se rozhodujeme co dál. Petr a Martin B. by rádi zajeli do města Soul, mě ani Radkovi se po tak dlouhé cestě nechtělo nikam trmácet. Jelikož to je do centra z letiště hodinu vlakem, hodinu zpět a vlak končí cca ve 23hod, tak to nakonec vzdali i Petr s Martinem B. Ono se není ani kde podívat přímo na ostrově, protože zde nic není mimo letiště a hotelů. Petr s Radkem se rozhodli, že příjemnou regenerací bude návštěva bazénu. Bazén, sauna, fitko je v ceně hotelu. Voda má prý skvělých 30°C. V rohu bazénu je i vířivka, tady má voda teplotu 38°C. Wi-fi je v hotelu za peníze. Ve 21:30 uleháme a jdeme po náročném dni spát.

Cestopis Nový Zéland

Čtvrtek 27.01.2011 - Návštěva Soulu a let ze Soulu do Aucklandu

První noc díky časovému posunu +8 hod nebyla žádná sláva. V 1 hodinu ráno jsme se probudili a nemohli usnout, vaříme si čaj, něco jíme a koukáme se na televizi. Na to že jsme byli opravdu kousek od letiště, tak letadla nebyly skoro slyšet. V 7:30 odcházíme na bohatou snídani ve formě švédských stolů: sladké müsli, jogurty, wafle, koblihy, záviny, muffiny, párky, hřiby, polévky, vejce, salámy, ryby, sýry. K pití byl džus, kafe a voda. Sladké jídlo bylo nejen dobré, ale bylo krásně vypracované do úhledných tvarů. Nejhezčí byl nějaký šáteček ve tvaru čtyř cípu a uprostřed měl půl broskve. Vydrželi jsme snídat celou 3/4 hod.
 
V 9:05 nás v hotelu vyzvedla cestovka na výlet do Soulu. Běžná cena výletu je 60 USD, ale využili jsme vouchery, které jsme dostali od našíkamarádky, která nám zajišťovala letenky. Někteří už v buse seděli, jeden pár jsme naložili v dalším hotelu. Jeli jsme cca 1,5 hod z ostrova Incheon do Soulu.

Soul je hlavním městem Jižní Koreje. Je to přelidněná a rostoucí metropole. Leží na řece Han, asi 60 km východně od Žlutého moře. Odhaduje se, že v Soulu se produkuje téměř polovina celkové průmyslové výroby Korejské republiky. Město charakterizují výškové budovy tyčící se nad obchodním centrem, přelidněná předměstí a dopravní zácpy denně blokují mosty přes řeku Han. Ve městě žije 15 miliónu obyvatel. Přestože dnešní Soul je velmi moderní město, zachovaly se zde královské paláce, chrámy, pagody a kamenné brány. Historické a umělecké poklady jsou uloženy v Národním muzeu. Mezi další nejdůležitější památky patří i čtyři starobylé paláce z období království Čoson - Kjongbokkung, Toksugung, Čchangdokkung a Čchanggjongung. Areál Kjongbokkung původně sloužil jako královské sídlo. Stojí v parku, který tvoří pečlivě opečovávané staleté stromy. V areálu najdete desítky jezer, v nichž rostou vodní lilie a kvetou lotosy. Spojen tajnou stezkou se Zakázanou zahradou Piwon je chrám Čchanggjongung. Do Institutu tradiční korejské hudby, Sedžongova kulturního centra nebo do Síně umění Ulam, zamíříte když budete chtít navštívit kulturní dění ve městě. Turistická vesnice, která věrně ukazuje tradiční způsob života Korejců se nachází jen několik kilometrů jižně od Soulu. Naleznete tady různé typy domů, tak jak se stavěly v jednotlivých provinciích.

Cestou do Soulu jsme viděli rýžová pole, fabriku a vedle ní hned paneláky. Musím říct, Dubina je ráj na zemi, tedy oproti Soulu. To byl panelák na paneláku, stejné a škaredé. Cestou nám naše průvodkyně rozdala slovníček korejsko - anglický a učila nás pár základních frází.
Někde v centru jsme zastavili u výškových budov, prošli jsme kolem řeky Cheonggyecheon Stream v umělém korytě, navštívili tržnici. Tady prodávali vesměs jídlo, sušené ryby a mini rybičky, naloženou zeleninu, hřiby, pečené věci, čaje ..... Naše průvodkyně nám zajistila ochutnávku místního čaje. Byla pěkná zima a sníh, něco kolem 0°C, takže nám přišel vhod.
 
Dále jsme pokračovali do Královského paláce Gyeongbokgung Palace. Vstupné, které jinak je 2700 KRW hradila cestovka v rámci výletu. V komplexu paláce je plno budov jak pro královskou rodinu, tak pro sloužící, zvlášť byl umístěn palác pro děti. Měli jsme příležitost vidět i výměnu stráží. V komplexu jsme také navštívili muzeum korejské kultury.
   


Naše průvodkyně si říká Jesica, korejsky se však jmenuje Lee Han Na. Jesica je schopná udělat prohlídku Soulu za 2 hod, celé Asie za týden a celý svět za měsíc. Pořád to bylo jen "hurry hurry". Z Královského paláce jsme pokračovali do nákupní uličky Insadong na suvenýry a pohledy. Tady jsme koupili první pohled z dovolené a stihli i napsat a poslat. Dále jsme jeli na oběd do jedné restaurace. Jídlo bylo taky v ceně a byla možnost ze dvou výběrů korejského jídla. Většinou jsme si vybrali jídlo Kimchi jen Radek si vzal Bibimbap. Ve 14:05 jsme byli z výletu zpět na hotelu.
 
Po návratu z výletu zpět do hotelu, máme posledních 25 min na oběd, pak se restaurace zavírá. Já jsem byl přejezený z oběda, takže jsem šel na pokoj se dobalit. Kluci ještě honem běželi do restaurace, když už měli ty poukazy. Vybrali si ze dvou nabízených jídel, ochutnali ještě nějaké místní kousky z bufetu a nějaký ten zákusek. V 15:00 nás vyzvedává bus Koreanu a veze nás na letiště, odbaveni jsme během chvilky. Mě vzali na kontrolu velkého zavazadla, vezl jsem Fastum gel na záda, mysleli si že jde o barvu na vlasy. To je věc co je zakázaná převážet, pravděpodobně z důvodu výbušnosti. V 16:40 otevřeli Gate 7 a my můžeme nastoupit do letadla. Tentokráte letíme Boeingem 777-200. Teď sedíme 3-3-3.
V 17:10 odjíždíme od letištní budovy na ranvej a v 17:20 jsme se odlepili od země. Během letu jsem sledoval mapu a letíme nad jihem Japonska a pak celou dobu nad mořem, občas nad nějakým ostrovem. Letíme přes Busan - SAGA (Japonsko), východočínské moře, Filipínské moře, Agana (Guam U.S.), Federal States of Micronesia (vedle Papuy Nové Guineje), Šalamounovy ostrovy, Korálové moře (východně od Austrálie), Nová Kaledonie, Norfolk ISland a Nový Zéland. Nafasovali jsme znovu papuče, vodu, kartáček, pastu, sluchátka, deku a polštářek. V letadle je zase převaha korejských cestujících. Po celém dni a časovém posunu jsem docela dost unavený a těším se až dostaneme jídlo a pak půjdu spát. Jídlo bylo podobné jako v předchozím letu, t.j. Bibimbap a hovězí maso na pepři, brambor, mrkev, fazolky, to bylo moc dobré. Jiné byly pouze zákusky, tentokrát nějaký zelený asi s mořskými řasami. K pití opět víno, pivo, džusy, voda,... O půlnoci prolétáme nad Papua Nová Guinea.

Cestopis Nový Zéland

Pátek 28.01.2011 - přílet do Aucklandu, poloostrov Coromandel

Cca 3 hod byly turbulence. Prolétali jsme nad Korálovým mořem, na úrovni australského města Cairns. Pod náma řádí bouřka, z toho jsou asi ty turbulence. Ve 2:10 korejského času začínají roznášet horké ručníky na umytí a osvěžení, roznášejí pití a připravuje se snídaně. Snídaně je stejná jako včera, jen místo croissanu je muffin. Pod námi jsou mraky a svítí slunce, do přistání nám chybí pouhá hodina. Půl hodiny před přistáním začínáme klesat. Ve 4:22 dosedáme na Aucklandské letiště a ve 4:29 jsme dojeli letadlem k letištní hale. Přesunujeme čas o další 4 hod na 8:29. V Aucklandu je +18°C a je slunečno.

Na Zélandu jsou dosti přísná pravidla co se může do země dovážet, zakázané jsou potraviny, ovoce, zvířata, rostliny, je toho celý seznam. Projít jsme museli třemi kontrolami, pasovou, imigrační a biosecurity. Tady zase "ulovili" mě abych ukázal kufr. Kluků se pouze zeptali, zda mají nové trekové boty, nebo použité. V 9:40 jsme již "svobodní" a vypuštění na Zéland. Z letiště voláme do půjčovny aut Apex, kde máme rezervované auto, ať si pro nás přijedou a zavezou nás do jejich pobočky přebrat auto. Půjčovna je relativně kousek od letiště, cca pět minut autem. Auto jsme získali během půl hodiny, sepsali jsme všechny oděrky, chybějící části a zaplatili kartou za půjčení. Celková cena na celou dobu pobytu včetně pojištění s nulovou spoluúčastí a trajektu pro 4 osoby na Jižní ostrov byla 2323 NZD. Trajekt za auto byl gratis. Jednalo se o Subaru Legacy s automatickou převodovkou. Jediný problém byl v tom, že auto nemělo krycí plachtu na kufr, pracovnice Apexu prvně nechápala, proč na tom tak trváme, ale nakonec nějakou plachtu přinesla, byla sice z jiného auta, nezakryla kufr úplně, pořádně neseděla, ale více stejně dělat nešlo. V 10:30 opouštíme autopůjčovnu a jedeme do vedlejšího supermarketu na první nákup. Venku je úžasných 23°C. Je sice konec ledna, ale na Novém Zélandu je léto.

Aucklandu jsme se vyhnuli a jedeme podle plánu na poloostrov Coromandel, prvně do městečka Thames. Maorové žili na poloostrově Coromandel dávno před příchodem Evropanů. Byla to jedna z nejhlavnějších oblastí lovu ptáka Moa. Dějiny evropské kolonizace jsou úzce spjaty s těžbou zlata, těžbou dřeva kauri a pryskyřice stromů kauri. Zlato bylo objeveno nedaleko města Coromandel v roce 1852, poté i v roce 1867 v okolí města Thames. Tady jsme chtěli vidět dřevěné stavby z 19. století, kostelíky a původní domky. Bohužel to asi neměla být žádná rezervace, ale byly běžně ve městě. Zastavili jsme u nějakého dřevěného kostela a prošli pár ulic, myslíme si, že to hlavní jsme však nenašli.
 
Jelikož se nějak ochlazuje a začíná lehce krápat, tak to vzdáváme a jedeme dál kolem zálivu Hauraki k vodopádu Waiau a dále ke stromům Kauri (damaroň australská) do rezervace Waiau Kauri Grove. Musíme už chodit s kapucí, protože už celkem dost prší. První den a hned hnusně. Stromy jsou staré až 1200 let, max. výška 41 m a max. průměr 9m. V jednom místě je celá "Family Kauri" a kousek bokem siamská dvojčata.
     
Brožuru poloostrova Coromandel s popisem výletů, mapek a dalších užitečných informací najdete zde.

Podstatnou část cesty jsme jeli přes kopec, abychom se nemuseli vracet a zbytečně najet plno kilometrů. Cesta však byla štěrková a samá zatáčka. Dojeli jsme do pobřežní osady Hahei kde bydlíme v Tatahi Lodge. Jde o komplex domečků roztroušených v zahradě, ve kterých jsou jak samostatné chatky tak naše chata, kde je cca 6 pokojů se společnou koupelnou vždy pro tři pokoje a pro všechny je kuchyně, jídelna a obývák. Některé domečky jsou jako apartmány. V jednom domku je recepce s prádelnou. Domek je celý uvnitř obložen dřevem, venku je posezení s grilem. Opravdu moc hezké. V obýváku jsou dvě PC s internetem, za 2 NZD za 20 min a wifi internet se platí kreditní kartou. Cena za pokoj pro 2 osoby byla 80 NZD.
 
Po příjezdu jsme dojeli autem k pláži protože pořád prší, v místním krámku jsme koupili nějaké potraviny a zašli si na první fish & chips za 6 NZD. Celou noc strašně pršelo.

Za celý den jsme najeli 247 km.

Cestopis Nový Zéland

Sobota 29.01.2011 - Hahei, Whitianga, Hot Water Beach, Waihi Beach

Celou noc prší a prší, bubnuje do plechové střechy a já celou noc uvažuji nad tím, že nám proprší celé tři týdny. Ráno jsme vyšli ven za chatu, venku už sice neprší, ale pod našim bydlením (asi 4 metry) se z toho deště urval v noci svah a sjel dolů na cestu, kterou zavalil. Všichni co chtěli projet museli jezdit přes náš penzion.

V 6:30 snídáme a chystáme se vyrazit na Cathedral Cove - zátoka s jeskyní přístupná jen za odlivu masivní skalní bránou (severně od Hahei) a Cathedral beach. Je to od bydlení 5 min autem na parkoviště s vyhlídkou. Dále se má jít 45 minut pralesem. Cestou odbočujeme k moři na Gemstone bay. Je to jen vyhlídka u moře. Vracíme se zpět na cestu a pokračujeme dál pralesem. Po 15 min chůze byla cesta zavalena spadlým stromem a ujetým břehem. Snažili jsme se to přeskočit, Martin B. však hnusně spadl a odřel si o strom celé lýtko do krve. Zvažovali jsme co dál, jestli se vrátit, nebo zkusit ještě jeden pokus. Nakonec jsme to tři přeskočili a jen já jsem stál na původní straně sám. Rozhodoval jsem se zda počkat, nebo pokračovat dál. Nakonec ve mně zvítězila zvědavost co bude dál. Část trasy vedlo přes louky a pak zase zpět do pralesa. Nevím zda to byl prales a nebo buš, byl to prostě takový hustý les se stromy co u nás vůbec nejsou. Je zde neuvěřitelné množství stromů co mají listy jako naše kapradiny, ale měří i více než 4 metry. Cesta byla chvílemi úzká cca 1 m a pod náma byl sešup přes prales až asi někam k moři, v cestě bylo plno prasklin, vypadalo to docela chvílemi nebezpečně. Všude z kopců stékala voda. Odhadem 5-10 minut před koncem byly dolů dřevěné schody, na nich všude byly kupy bahna a tekla voda. Takže vůbec nešlo sejít dolů. Tady náš první výlet končí a my se vracíme zpět k autu. Mezitím už vylezlo slunce a udělalo se nádherné počasí.
  
Na bydlení se vracíme v 9 hod a během půl hodiny opouštíme bydlení a jedeme malý kousíček na Hahei Beach (byli jsme zde včera večer) a poprvé si užíváme moře. Jelikož nás čeká zajímavější program, tak jsme jen tak chodili po pláži, koukali na vlny které dosahovaly až dvou metrů.

Popojíždíme o pár kilometrů dál na Hot Water Beach. Tady při odlivu (resp. 2 hodiny před a 2 hodiny po maximální odlivu) vyvěrá v písku teplá voda na povrch, teplota dosahuje 60-65°C. Jelikož vrchol odlivu je pokaždé v jiný den, je lepší se podívat na web. Občas se stává, že se nenajde horká voda, pokud odliv není dostatečný.Je to velká písčitá hezká pláž, ovšem tento úžasný efekt je pouze na cca 50 m pláže. Lidé si sem nosí lopatky a hloubí si takové mini bazénky, ve kterých si užívají teplé vody. Lopatky si lze za mírný poplatek zapůjčit v nedalekém kiosku. Při hloubení musí člověk být opatrný, protože může narazit na opravdu horký pramen a opařit se. Jelikož je tento efekt pouze za odlivu (ten je 2x denně a každý den je trochu v jinou dobu) tak je zde docela dost lidí. Na pláži jsou i zvláštní kameny, něco jako lávové kameny, vysoké mohou být kolem 2,5-3 m a za přílivu bývají údajně celé pod vodou. Mezi pláži a parkovištěm jsou malé písečné duny.
   
Od Hot Water Beach jedeme na cestu směřující k dalšímu bydlení, tedy směr Waihi. V 10:45 jsme dojeli na místo, kde chybělo cca 900 m do napojení na cestu SH25. Tady jsme však zůstali odříznuti, protože díky velkého deště se rozlila řeka a na cestě může být cca 1,5 m vody, beru to podle značky u cesty. Zůstali jsme odříznuti na tomto výběžku poloostrova. Začali jsme uvažovat co budeme dělat, měli jsme totiž zaplacené ubytování ve Waihi Beach. Z tohoto výběžku totiž nevede žádná jiná cesta. Vrátili jsme se tedy do původního bydlení zkusit si domluvit bydlení na další noc. Na recepci nám přislíbili, že bydlení nechají zerezervované pro ty co tady spali včera, protože noví hosté se nemají jak sem dostat. Trochu nás uklidnili tím, že v 15:30 bude odliv a moře snad pohltí více vody z řeky a hladina tedy opadne.
 
Jako náhradní program jsme si vybrali návštěvu města Whitianga, kam jezdí osobní přívoz z Ferry Landing. Spojuje obě místa přes záliv Mercury Bay, který se spojuje s Whitianga Harbour. Přívoz stojí jedním směrem 2 NZD, oběma směry 4 NZD a lístky se kupují na lodi.
 
Ve městě jsme si dali v bistru oběd, menu pro 4 osoby, což byla 4 x smažená ryba, hranolky, hot dog a bramborová placka, to vše za 20 NZD. Nakoupili jsme ještě nějaké potraviny v supermarketu a vydali se přívozem zpět k autu.
 
Na zpáteční cestě jsme odbočili na vyhlídku Shakespeare Lookout. Zde je místo a památník k přistání kapitána Cooka v roce 1769.

Jedeme zpět zkusit zda voda neopadla a neprojedeme. Je 14:15 a voda je pořád přes celou cestu, spadla sice o metr, ale i tak to pořád nejde projet. Policie radila, že kolem páté hodiny odpoledne by to možná šlo projet. Někteří co mají vyšší auta a džípy, to už projíždějí. Bylo zde i pár bláznů co to riskli i s osobákem, vodu do auta nenabrali. Já pořád špekuluju a rád bych projel. Ostatní jsou proti. Raději tedy počkáme 3 hod a auto nám vydrží do konce dovolené.

Vracíme se tedy zpět na pláž Hot water Beach, kde jsme prožili hezké odpoledne v lednu u moře. Sluníčko svítilo, vlny v moři byly úžasné, serfaři jezdili na vlnách. Byl to super relax. V 16:30 jsme se sebrali a jeli znovu zkusit štěstí. Cesta je sice stále pod vodou, ale už je to průjezdné a auta jezdí z obou směrů. Cestou zastavujeme u supermarketu na nanuky a vodu. Bydlíme ve Waihi Beach (10 km od města Waihi) v přízemí v domku u staršího pána, který vlastní Hibiscus Bed & Breakfast. Je to krásné bydlení, kluci mají samostatnou ložnici, a my spíme v obývaku na dvojposteli, je zde kuchyň s připravenou snídaní v lednici, koupelna se záchodem, posezení před domem, pláž je za domky přes cestu. Je zde veškeré vybavení, lednice, mikrovlnka, prostě všechno. Toto ubytování můžu určitě doporučit. Majitel je velice příjemný pán. Cena za celý apartmán byla 160 NZD. Mapka zde.
 
Jelikož jsme přijeli v 19 hod, tak už to není na koupání v moři, ale byli jsme se ještě projít na pláži. Jsou zde zvláštní mušle, některé jsou dlouhé kroucené, některé naopak velké pevné bílé a pak je zde "Klingonský znak". Večer jsme zjistili, že jsme se docela během dne přismáhli, vůbec jsme se totiž nenamazali. Máme připálené hlavně obličeje, uši, nosy, podkolenní jamky, nárty a ruce. Docela to i pálí. Večeříme venku na zahradě, udělali jsme si vaječinu se šunkou a opečené tousty. Večer zjišťuji, že mi nefunguje nabíječka na foťák. Jedna mi odešla na Bali, kde jsem si koupil novou. Od této chvíle fotí převážně Radek, který si koupil před dovolenou novou zrcadlovku. Já si svůj šetřím, kdybych potřeboval něco vyfotit a Radek nebyl na blízku. Dnes to byl napínavý a vzušující den, plný hezkých zážitků a skvělého moře na konci ledna.

Za celý den jsme najeli 137 km.

Cestopis Nový Zéland

Neděle 30.01.2011 - Waihi, McLaren Falls, Tauranga, Mount Maunganui

Ráno Petr s Radkem vstali v 6 hod a vyrazili na pláž fotit se stativem svítání. Slunce se dočkali v 6:28. Radek pořídil celou serii snímků, použil různé filtry a nastavení. Na pláži v tuto hodinu ještě nikdo nebyl. Po snídani na zahradě, která byla v ceně, jsme se šli podívat znovu na pláž. V tuto dobu už po pláži běhalo plno sportovců, jezdli tady lidé na kolech, chodili na vycházky, na procházky se psy. 
 
V 10 hod opouštíme bydlení a jedeme dál. První naší zastávkou je městečko Waihi, kde bylo nejbohatší naleziště zlata na Novém Zélandu. Zlatá horečka tu začala roku 1878, kdy bylo poprvé objeveno zlato. Městečku dominuje renovovaná historická těžební věž a celé městečko vyzařuje zlatokopeckou atmosféru. Mapku města najdete zde. Důl Martha Mine, ke kterému se dá dojít za 5 min od informačního centra, byl znovu otevřen v roce 1988 a zlato je zde stále těženo. Z jedné tuny horniny se zde vytěží 3-6 g zlata. 

Zaparkovali jsme u dolu Martha Mine. Je to obrovský povrchový důl na zlato. Důl Martha si můžeme obejít sami dookola. Z vyhlídkových míst je vidět do ohromného kotle lomu a obrovské transportéry v dvousetmetrové hlubině vypadají jako angličáky. My jej obešli cca z 1/4, protože důl by mohl mít podle mapy obvod cca 4 km. Jenže bychom neviděli nic jiného než z vyhlídky, ke které jsme došli. 
  
Další zastávkou ve Waihi bylo historické nádraží Goldfields Railway odkud jezdí historický vyhlídkový vlak do Waikino. Vlak jezdí 3x denně a trať ujede za 40 min. Jde o původní vozy, které zde opravují a o vše se starají místní nadšenci důchodového věku. Jeden stařík nás vzal do depa, kde nám ukázal vozy které momentálně opravují. Byl zde například jídelní vůz, dvě lokomotivy ale ty díky nedostatku peněz už nikdy nevyjedou. Chtěl nám dát suvenýr, jednalo se o hřeb do pražců. Šlo o kus železa, pro nás bez nějaké historické hodnoty a těžko by nám to asi prošlo na letištní kontrole. Počkali jsme na příjezd vlaku, přepřažení lokomotivy a pokračovali dále směrem do Tauranga.
 
Kolem poledne jsme podnikli nákup v supermarketu a zastavili jsme neplánovaně u McLaren Falls, 11 km jižně od městaTauranga. Byl vodopád, u kterého byla divoká řeka Wairoa River, na které se jezdilo rafty a kajaky. Tento desetimetrový katarakt stojí za vidění pouze v neděli, kdy se upouští voda z přehrady položené nad ním. Asi 1 km od vodopádu se nachází McLaren Falls Park, kde na jezeře půjčovali kajaky. Součásti parku je kemp a místa k táboření. Tady jsme poobědvali grilované kuře ze supermarketu.
 
Od McLaren Falls jsme jeli do přístavního města Tauranga, které je přirozeným centrem západní části provincie Bay of Plenty. Zastavili jsme u bohatě zdobené tradiční maorské válečné kánoe - Te Awanui. Červená dlouhá úzká loďka je schovaná pod střechou a za pletivem. Dodnes je používaná k obřadním účelům.
 
Bydlíme kousek severně od Tauranga v letovisku Mount Maunganui v motelu Blue Haven, což je čistý a udržovaný motel v centru městečka. Bydlíme společně v jedné buňce která se skládá ze dvou lůžek v obýváku, ložnice, vybavená kuchyně a sociálky. Za pokojem venku na zahradě je stůl a gril. Celková cena 170 NZD. V celém komplexu je zdarma wi-fi připojení, pračka zdarma, prací prášek zdarma, pouze sušička za 3NZD. Takže hned necháváme prát první várku a vyrážíme na obhlídku města.
Dominantou města je 232 metrů vysoká vyhaslá sopka Mount Maunganui. Mětečko působí takovým turistickým centrem u moře, a tomu odpovídají i ceny. Ve městě je pěkná 20 km dlouhá pláž Ocean Beach, plno mladých, vodních atrakcí, beach volejbal, termální lázně .... My se vydáváme na vrchol sopky. Máme však smůlu, jelikož po deštích část kopce ujela a obě cesty jsou nepřístupné. Zašli jsme se tedy alespoň podívat k přístavu, já s Martinem jsme si zašli zaplavat a Petr s Radkem šli na zalesněný skalnatý výběžek do moře. Večeřeli jsme doma vejce se šunkou a tousty. Zavolali jsme domů přes Skype a hráli jsme karty.
 
Za den jsme najeli 126 km.

Cestopis Nový Zéland

Pondělí 31.01.2011 - Okere Falls Scenic Reserve, Rotorua, Te Puia

Ráno v půl osmé snídáme a za hodinu odjíždíme dál. Dnes je pod mrakem, 19°C a fučí. První zastávku je Okere Falls scenic reserve. Je to walk kolem rozbouřené řeky a vodopádu, oběma směry stejný, o délce jedním směrem 2 km. Dole u vodopádu je jeskyně a v ní jsou malůvky na stěnách. 
 
Dále pokračujeme do města Rotorua. Už takových 10 km před městem je strašně cítit sirovodík. Město je tady tímto zápachem proslaveno. V 11 hod jsme dojeli do bydlení BASE Rotorua, ale ještě není připraveno, mohli jsme si však nechat kufry na recepci. Ubytování stálo pro 4 osoby (2 pokoje se sociálkou) 140 NZD. Byla zde společná kuchyň s jídelnou, venkovní malý bazén. Tohle ubytování bylo jedno z nejhorších na naší cestě, protože bylo hodně hlučné.

Udělalo se pěkně a až do večera svítí sluníčko. Rotorua a její okolí patří mezi nejnavštěvovanější místa na Novém Zélandu. Zdejší oblast je známá geotermální aktivitou. Narazíme tu na gejzíry, kouřící krátery a činná bahna naznačující neustálou podzemní aktivitu. Ve vzduchu je cítit zápach sirovodíkových plynů. Rotorua je také důležitým centrem maorské kultury. Maorové zde tvoří asi třetinu místního obyvatelstva. Zde bychom mohli navštívit NZ Maori Arts and Crafts Institute (Te Puia) nebo Whakarewarewa Thermal Village. Přímo v Rotorua je k vidění dřevěný kostelík St Faith´s Anglican Church, původní lázeňský dům Tudor Towers, Guvernérské zahrady Government Gardens, Polynesian Spa - 26 různých bazénů s horkou minerální vodou.

Jedeme k parku Te Puia, který je asi 3 km jižně od Rotorua. Mapku umístění uvádím zde. Je zde ještě možnost jít kousek vedle do Whakarewarewa Thermal Village. Nakonec jsme se rozhodli po dlouhém uvažování, jít do Te Puia. Park je sice dražší (53,70NZD), ale má zde být více k vidění než v druhém parku. Cena je uvedena včetně kulturního vystoupení Maorů. Nyní již mohu říct, že za tu cenu to nestálo a bohatě by stačil ten druhý park, kde je nižší vstupné, taky maorské vystoupení, akorát se nedostanete do bezprostřední blízkosti dvou gejzírů, jen je můžete vidět z větší dálky z vyhlídkové plošiny. Přijeli jsme tak tak, protože představení začíná ve 12:15 (pak ještě v 10:15 a 15:15). Cena bez kulturního představení je 43 NZD. Prvně nás přišla přivítat nějaká Maorka, vybrala z naší skupiny jednoho muže (Johna) a ten měl být před Maory náš zástupce. Za chvíli z budovy vyšli Maorové a jeden nám šel naproti s oštěpem v ruce, kulil oči a vyplazoval jazyk. Maorská žena mu představila Johna a byli jsme pozvání do budovy - Te Aronui a Rua Meeting House (sněmovní dům). Museli jsme se zout. Na pódiu pak skupina cca osmi Maorů předváděla tance, písně (waiata), hru na kytaru. Muži předvedli tradiční maorský zastrašující tanec Te Rauparaha Haka, při kterém tleskají do stehen, podupávají, vyplazují jazyk a poulí oči. Tanec měl demonstrovat fyzickou zdatnost a obratnost válečníků. Ženy zase ukázaly tance poi, při kterých  se koule z rákousu (raupo) připevněné na konci provázku roztáčejí dokola v rytmických pohybech.

  
Po vystoupení, které trvalo cca 45 min, jsme si prošli repliku tradiční maorské vesnice, 5 vyřezávaných waharoa (vstupní brána), Rotowhio Marae a přes 20 m dlouhá válečná kanoe (waka taua). Marae je centrum jakékoliv tradiční maorské osady, tady v Te Puia bylo děním venkovního kulturního představení.
   
Pak jsme prošli celý park s vřídly, kouřícími skálami, bublajícím bahnem, gejzíry a horkými jezírky. Největší NZ gejzír je Pohutu, tryská pravidelně každou hodinu zhruba 20 minut do výšky 20-30 m. S ním sousedí gejzír Prince of Wales Feathers (Chochol prince Waleského) a Kereru gejzír. Ten začíná tryskat krátce před gejzírem Pohutu do výšky 12m. 
 
Byl zde i Kiwi House (Nga Manu Ahurei), pavilon kde byla tma a za sklem bylo možno vidět kiwiho. Dále jsme ještě navštívili rekonstruovanou maorskou vesnici Pikirangi Village, kde byly původní chýše Maorů, ukázka prací s dřevem a další ruční práce. Bylo to docela zajímavé, až na tu cenu. 



Vrátili jsme se na bydlení BASE Rotorua, pokoje již byly nachystané a tak jsme hodili věci na pokoje a vyrazili do města na oběd. Dali jsme si zase fish and chips a pokračovali k Tudor Towers, původní lázeňský dům z 19. stol., přes Government  Gardens, kde se nachází "Bath House" dnes Rotorua Museum. V parku se hrál kriket jako za starých anglických časů.
 
Kolem jezera Rotorua se dostáváme do původní maorské čtvrti Ohinemutu, kde se nachází historický dřevěný kostelík St Faith´s Anglican Church z r. 1914. Má bohatě zdobený interiér, ale fotit nás uvnitř nenechali. U kostela jsou i maorské stavby podobné těm, které jsme viděli v Te Puia. Nejzajímavější je sněmovní dům Tamatekapua. Před a za kostelem je hřbitov. Rakve nejsou v zemi, ale je kolem nich postavený jakoby takový sarkofág. Většina lidi se narodila v 19 stol. a nebo umřela na počátku 20. stol. Hroby před kostelem patří většinou dětem a nebo mladším lidem. Hodně jich zahynulo ve válce a nebo zde byli pochování námořnící, popř. duchovní. Naproti kostela žijí Maoři dodnes. Některá stavení vypadají jako lepší garáže. Mezi domky protéká nějaký horký pramen a občas to i bublá a kouří. A lidé horké prameny využívají k vytápění svých domovů.
   
Dále jsme šli do městského parku Kuirau Park, který je normálně přístupný. Zde je plno ohraničených bublajících jezírek, bahen, kouřových skalek. Objevili jsme tady dvě místa kde se dá sednout a močit nohy v teplé vodě. Museli jsme uznat, že jsme tady zadarmo viděli skoro to stejné (až na gejzír) jako dopoledne, akorát zadarmo. No a když jsme se pořádně zorientovali, tak jsme zjistili že park máme cca 5 min od bydlení.

Bydlení je dnes trošku horší kvality, mám spíše na mysli kuchyň. Je velká pro plno lidí a není zrovna udržovaná. Taky šváb na kuchyňské lince mne zrovna nepřesvědčil o tom, že tady budu jíst bez zbytečných obav. Pokoj máme všichni svůj, přesto máme čtyřlůžáky, ale jsme na nich po dvou. Lehce mi vadí, že stěny jsou z nějakých tvárnic, které jsou pouze natřené a je to bez omítky. No hlavní je, že máme svůj záchod, koupelnu, je to čisté, čistou postel, tak je vše OK a co víc bych chtěl. Až na ten hluk v noci.

Dnes jsme najeli pouze 88 km.

Cestopis Nový Zéland

Úterý 01.02.2011 - Wai-O-Tapu, Kerosene Creek, Huka Falls, Taupo, Turangi

Ráno vstáváme v 6:30 a v 8 hod vyjíždíme za dalšími zážitky. Podle fotek z netu by dnešní den měl stát za to. Cestou nakupujeme jídlo na celý den a pak se vydáváme dolů na jih asi 27 km od Rotorua do Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Otevřeno je od 8:30 do 17 hod. Doporučuje se přijet do parku 30 min před erupcí gejzíru Lady Knox, koupit si lístek v návštěvnickém centru do parku a potom autem se přesunout asi o 2 km zpět ke gejzíru, který se nachází mimo areál parku. Venku je krásné slunečné počasí, ale teploměr v autě ukazuje pouhých 14°C. Jelikož velkou atrakcí je gejzír Lady Knox, který je aktivní pouze 1x denně v 10:15, tak jsme si dali pro jistotu trošku časovou rezervu. Prvně kupujeme lístky (32,50NZD) a jedeme se podívat na rozlehlé Boiling Mud pool (bahenní jezírko mimo areál parku).
 
Odsud již jedeme na parkoviště ke gejzíru Lady Knox. U gejzíru je vybudovaná vyhlídková plošina s lavicemi pro pohodlí diváků. Gejzír byl objeven počátkem dvacátého století vězni, kteří poblíž zakládali borový les. Když si šli vyprat své oblečení do blízkého termálního jezírka, voda na mýdlo prudce reagovala a vzniklý gejzír prádlo vymrštil na nedaleké keře. Roku 1903 guvernérova dcera lady Knox gejzír oficiálně pokřtila a od roku 1933 byl denně vyvoláván pomocí mýdla. Dnes je pouze o kousek posunutý a uměle je kolem něj vyroben komín ze kterého voda tryská. Výška gejzíru je proměnlivá, je něco mezi 10-20 m, záleží na tom, kolik vody se nasbírá během dne v kapse pod gejzírem. Celé to je pojato jako představení. Prvně zaměstnanec parku popíše jak to bylo objeveno, jak to stříká, o tom, že voda je studená a ne teplá a pak vysype ze sáčku mýdlo do komínku a gejzír začne. Začíná pozvolným bubláním a vytékáním pěny, postupně se voda zvedá až stříká vysoký gejzír. Když fouknul vítr tak byly oroseny nejen první řady, ale i lidé ve středu hlediště.
 
Po shlédnutí gejzíru se vracíme na původní místo kde jsme zakoupili vstupenky a jdeme do vlastního geotermílního parku který má 25 atrakcí spojených udržovanými stezkami. Jsou to jezírka, propadliny a vřídla. Každá atrakce má svůj název, každá vypadá jinak.
Vyšlo nám super počasí a vypadalo to celé jako na netu. Strašně se mi tento park líbil a musím říct, že byl ze všech parků zatím nejzajímavější. Champagne Pool je obrovské termální jezírko s vroucí vodou a nádherně probarveným okrajem. K jeho názvu mu pomohly miliony bublinek CO2, probublávající z hlubin až ke kouřící hladině. Horká voda při okrově zbarvených březích jezírka Champange Pool bublá jak naplněná sklenička šampaňského, až 100 metrů hluboké, v průměru dalších 100m široké jezírko se sytě zeleně zbarvenou vodou a impozantním oranžovým okrajem. Průřez jezírkem připomíná trychtýř nebo také skleničku na sekt. Dále zde můžete vidět kouřící krátery Devil's Home, Devil's Bath nebo Rainbow Crater, Mud Pool, termální jezírko Artist's Palette (Malířova paleta), které je proslulé tím, že barva jeho hladiny se neustále mění.
   
V průvodci jsem našel potok Kerosene Creek, nedaleko Wai-O-Tapu (Kerosene Creek Rd, Old Waiotapu Rd), blízko jezera Lake Ngahewa. Těžko se to hledá. Z hlavní silnice z Rotorua směr Taupo minete asi po 30 km odbočku do Murupara, po pravé straně minete jezero Hgahewa a asi 1 km za odbočkou do Murupara odbočte doleva na malou cestu Waikaremoana Rd kolem jezera Rotowhero a ta Vás dovede až na parkoviště u Kerosene Creek. Nenechávejte nic cenného v autě, viděli jsme tady na plno místech rozbité sklo z vymlácených aut. Bylo to úžasné koupání zadarmo v lese u splavu v teplé vodě, skoro bez lidí. Byli tam čtyři japonci a další asi čtyři lidé. Voda měla přes 37°C a byl to ráj na zemi. Proud vody byl tak silný, že rozvířený písek a malé kamínky se draly pod plavky a když se člověk dobře nezapřel, tak voda měla snahu ho vybulit. Vydrželi jsme tady 45 min. Dnešek se zatím opravdu moc vydařil. Cestou k hlavní silnici zastavujeme nejen na focení, ale i na ostružiny, kterých bylo u cesty plno. Je 13:40 a venku je 23°C a slunce neuvěřitelně peče.

Další zastávkou byly vodopády Huka Falls na řece Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je nejdelší řekou na NZ (425 km). Huka Falls jsou více než 100 m dlouhé a 20 m široké. Postupně padají o 20 m níže. Objem protékající vody je skoro 220 000 litrů za sekundu a činí z něj jeden z nejpůsobivějších vodopádů NZ. Vodopád vznikl v místě, kde řeka protéká úzkou skalnatou průrvou a poté se řítí do hloubky 10 m, kde vytváří malé přírodní jezero plné zpěněné vody. Kolem vodopádu vede přírodní stezka až do města Taupo. Z mostu nad řekou jsme zírali na mohutný proud valící se vody.
  
Odsud jedeme do města Taupo na severním břehu stejnojmenného jezera Taupo, největšího jezera NZ, které vzniklo následkem mohutného výbuchu sopky. Je odsud nádherný výhled na sněhem pokryté vrcholy sopek v NP Tongariro. Ve městě děláme nákup a dále pokračujeme do města Turangi (50 km jižně od Taupo), kde dnes bydlíme. Je to malé nezajímavé městečko, které slouží spíš jen jako základna pro turisty směřující jako my k NP Tongariro.
 
Bydlíme v malém Riverstone Backpackersu Olafa a Jessiky. Internet zde stojí 2 NZD za 25min. Pokoje jsou většinou bez wc, my máme koupelnu i s WC, kluci mají jen koupelnu. Některé pokoje jsou i pro cca osm lidí. Večeřeli jsme venku na terase, kde byl i gril. K dispozici je pěkně zařízený obývací pokoj s krbem a televizí a plně vybavená kuchyň. Cena za pokoj byla 68 NZD.
  
Začal se zvedat vítr. Moc nám nikde nedoporučují jít na zítřejší trek Tongariro Alpine Crossing, protože vítr má dosahovat 80-100 km/hod. Máme tedy obavy, že Tongariro neuvidíme a to by nás hodně mrzelo, protože jsme se na to těšili už z domova.

Najeli jsme 160 km.

Cestopis Nový Zéland

Středa 02.02.2011 - NP park Tongariro, Wanganui

Dnes jsme absolvovali celodenní trek Tongariro Alpine Crossing v NP Tongariro.

Orientační rozpis:
Mangatepopo Car Park - Soda Springs 1 - 1,5 hodiny;
Soda Springs - South Crater 40 min - 1 hodina;
South Crater - Red Crater 1 hodina;
Red Crater - Blue Lake 30 min;
Blue Lake - Katetahi Hut 1 hodina;
Katetahi Hut - Katetahi Car Park 2 hodiny.
Počet km: 19,4 km;
Obtížnost: Mírně náročný;
Nejvyšší bod: 1886 m;
Celkové převýšení: 1080 m;

Jedná se o údajně nejhezčí jednodenní trek na Novém Zélandu. Provede nás mezi sopkami v NP Tongariro. Většinu trasy se jde po vulkanickém podkladu, ale trek je dobře udržován. Trek je poměrně náročný a průměrnému turistovi zabere 7 - 9 hodin. Na poměrně malém území najdeme termální prameny, různobarevná kráterová jezera, desítky vodopádů či jedinou novozélandskou poušť. Je to úžasný průchod mezi dvěma sopkami Ngauruhoe a Tongariro, v dáli je Ruapehu. Měsíční krajina je nepopsatelná. Dopředu se informujte o aktuální předpovědi počasí v návštěvnickém centru v Taupu nebo v Turangi. Počasí je velice proměnlivé, v létě 5°C-35°C, v zimě -5°C-10°C. Kdo nemá vlastní dopravní prostředek, může si zajistit dopravu třeba tady.

Pohoří:
Pohoří Tongariro – 3 sopky Mt Ruapehu (2797m) – nejvyšší a nejaktivnější vulkán, Mt Ngauruhoe (2291m) – dokonale symetrický, jednoduchý kónický vulkán, v současné době nejaktivnější na NZ, Mt Tongariro (1967m) – nejstarší a v jejím kráteru se nachází krásné jezírko modré barvy.
Základní  trasa:
Mangatepopo Car Park – podél Mangetopopo Stream – Mangatepopo Hut – Soda Springs (poslední toalety) – Mangetopopo Saddle – South Crater – okraj Red Crater – Emerald Lakes (tři jezírka vznikla v prohlubních po minulých explozích a smaragdově zelenou barvu jejich vody způsobují minerály, splavené z nedaleké aktivní termální oblasti) – Central Crater – Blue Lake (kruhovité jezero vyplňuje vyhaslý sopečný kráter) – (báječné panorama NP Tongariro s blízkým jezerem Rotoaira a vzdáleným Taupo) – North Crater - Ketetahi Hut (odpočívadlo) – velmi horké prameny Ketetahi Springs – Katetahi Car Park. Mapka.
Začátek trasy vede údolím Mangatepopo ve výšce 1150 m.n.m. po můstku mezi lávovými kameny. Potom přichází prudké stoupání po schůdcích do výšky 1675 m.n.m. na sedlo Mangatepopo a odtud cestičkou na úpatí South crater/Jižní kráter (1660 m) - ten není pravým kráterem, je to odvodňovací kanál okolních sopek. Překonávání náporu větru stěžuje stoupání po okraji kráteru Red crater/Červený kráter (1886m.n.n.) ke kráteru North crater/Severní kráter. Nohy se zanořují do černého lávového prachu. Je vidět údolí Oturere,  horské pásmo Kaimanawa. Při sestupu vidíme jezírka Emerald lakes, které mají nádhernou smaragdovou barvu. Podle maorských tradic je zakázané při nich jíst. Když jsme sestoupili na náhorní plošinu k Blue lake a otočili se za sebe uviděli jsme tu nádheru, kterou jsme prošli. Pokračujeme k chatě Ketatahi (1454 m), naivně se domnívajíce, že nejtěžší už máme za sebou. Kdo však nezažil čtyřhodinové klesání z výšky 1100 do 750 m.n.m., neuvěří. Na konci je množství schodů dolů, což člověku a hlavně kolenům dvakrát nepřidá.
Informační letáky ke stažení najdete zde a zde.
 
Ale pěkně popořádku. Jelikož musíme být na začátku trasy brzo, tak vstáváme v 5:45 a za hodinu odjíždíme z Turangi do vesnice Whakapapa Village, kde je jeden ze začátků treku (ten delší) a návštěvnické centrum. Máme to 3/4 hodiny jízdy k informačnímu centru, kde se chceme ještě raději informovat na předpověď počasí. Zde je ještě zavřeno, ale na dveřích visí informační leták. Varují na dnešní den před silným větrem. Říkáme si že to zkusíme. Ráno je nádherné počasí. Zde se dá domluvit i doprava z konce treku nebo na start treku, jelikož se nejedná o okružní trek a na jednom místě se začíná na jiném končí. Vracíme se na přímo na start treku na parkoviště Mangatepopo Car park. Je to údajně místo kde se krade, protože zpět se nikdo nedostane dřív jak za 7 hod. Necháváme zde auto s obavou, že bude vykradeno. Je zde i WC. Druhým možným místem startu na trek je Ketetahi Car Park, který my volíme jako cílový bod. Informujeme se ještě u řidiče autobusu jak je to s dopravou po konci treku. Stojí to 25 NZD/ osobu a minimálně musí být 2 osoby, je to asi 20 km. Tak si říkáme, že jeden se potom nechá odvézt k autu a přijede pro ostatní ať nemusíme tolik platit. S obavou, že nás vítr smete dolů, jdeme na tůru. Hned u parkoviště jsme se seznámili s češkou Katkou co pracuje v Austrálii, která si odskočila na Zéland na dovču. Jinak pochází z Liberce. Cestuje úplně sama a přespává v autě :-) Domluvili jsme se, že ona nás zaveze zpět k autu (nechala své auto totiž na koncovém místě a sem dojela busem) a my ji budeme dělat společnost celou cestu když cestuje sama.

Vyrážíme tedy v 8:10 na Tongariro Alpine Crossing track v NP Tongariro. Trať začala v 1180 m nad mořem, nejvyšší místo na které jsme vyšli měřilo 1900 m nad mořem a nejnižší místo leželo v 848 m nad mořem. Takže největší převýšení trasy bylo 1052 m. První 4 km se šly poměrně snadno s minimálním převýšením a šlo se kolem travin a živé přírody.
 
Během dalších 2 km jsme se dostali o 300 m výše a to už zde byly jen samé lávové kameny a vyvřeliny.
    
Nejhorší částí byl 7,5-8,5 km, kdy se šlo do prudkého kopce po hřebeni místy úzkém jen dva metry, z levé strany foukal neuvěřitelný vítr a do obličeje cvrnkaly kamínky. Občas jsme lezli po čtyřech a přidržovali se tyčí, které značili trasu, aby nás ten vítr nesmetl. Až tady jsme pochopili, proč varovali před túrou dnešní den. Ale zvládli jsme to. V kráteru pod vrcholem se točila část Pana prstenů, konkrétně boje v krajině Mordoru. Po pravé straně byl zajímavý výhled na "pekelné ohnivé jazyky" nazývané Red Crater. Je ve výšce 1886 m a je to nejvyšší bod na hlavním treku a přesně polovina treku.
  
Výhled dolů na druhou stranu byl úžasný, pod námi Central Crater, tři modrozelená jezera Emerald lakes a v dálce jezero Blue lake. Barva je způsobena minerály rozpuštěnými ve vodě. Jezera jsou studená a kyselá, kolem je cítit sirovodík.
   
Po krásných jezerech už zbytek trasy byl dost nudný a šlo se dolů serpentýnami. Občas v některých místech vycházel kouř ze skály, ale jinak tu už nebylo nic zajímavého. Možná až na chatu Ketetahi Hut (1454 m), která byla cca ve 3/4 celého treku. Bylo to pro turisty co nestihnou dojít včas, nebo pro ty, co jdou na vícedenní trek. Byly zde provizorní postele, kuchyň, vařič, jediné co zde nebylo, byla obsluha. Byla k dispozici pitná voda a toalety.
 
Poslední úsek treku se šlo po množství schodech a kolem řeky a něčím, co připomínalo prales. Na spodním parkovišti - v cíli treku ve výšce 750 m, kam jsme dorazli v 15 hodin, čekalo na Katku nevykradené auto a tak nás hodila k našemu autu, my ji zaplatili její ranní cestu busem (25 NZD) a byli jsme asi všichni spokojení. Trasu jsme ušli za 6:40 a měla být 19,4 km, Sporttracker Petrovi však naměřil 23 km. Byl jsem úplně vyřízený, ale stálo to každopádně za to. Katku jsem během naší cesty ještě potkali asi dvakrát.



Z Tongarira odjíždíme v 15:40 a za dvě hodiny (asi 170 km) jsme v našem dalším bydlení v městečku Wanganui v motorestu Burwood Manor Motel. Je to super bydlení s bazénem před pokojem a na pokoji byla vlastní vířivka. Oboje bylo skvělé, bazén byl sice studený, ale po celém dni to byl super relax. Celý apartmán stál 180 NZD.
 
Najíst jsme se zašli do centra, my s Martinem na fish & chips za 4,90 NZD a kluci do Burger Kingu na menu. Večer si ještě kluci poseděli s vínem ve vířivce a já už šel spát, měl jsem toho plné kecky.

Za dnešní den jsme najeli 209 km.

Cestopis Nový Zéland

Čtvrtek 03.02.2011 - Wanganui, Wellington

Po včerejší velké túře jsme se vzbudili ráno kolem v 7:30. Po deváte hodině odjíždíme dolů do města k řece ke starobylému kolesovému parníku Waimarie. Je to poslední provozuschopný novozélandský parník, který stále pořádá hlavně pro turisty projížďky po řece. Zase až tak úžasná atrakce to není, parník je zavřený a je poměrně malý. Wanganui vzniklo jako přistěhovalecká osada na břehu Whanganui River - nejdelší splavné řeky na NZ. V současnosti je jedním z nejstarších novozélandských měst. Ještě se zastavujeme ve městě v elektro, pořád sháním nabíječku k foťáku a Radek kartu do foťáku. Je krásný slunečný den a v poledne teplota dosáhla 24°C, jedeme směr Wellington. Cesta z Wanganui je dlouhá 191 km, ale cesta byla pohodlná a málo aut. Je to naše poslední zastávka na Severním ostrově před trajektem na Jižní ostrov.

Wellington je hlavním městem Nového Zélandu. Město bylo založeno anglickými osadníky v roce 1840, status hlavního města převzalo po Aucklandu o 25 let později. Ve Wellingtonu sídlí nejvyšší státní instituce Nového Zélandu jako parlament, vláda a nejvyšší soud. Bydlíme v centru města v Lodge in the City a musím říct že to je zatím nejhorší ubytování. Jsme sice v centru, kousek to je na hlavní památky a do přístavu, ale je to vykoupeno malým pokojem s patrovou postelí, společnými záchody a bezútěšnou koupelnou na chodbě. V ceně není ani deka, ani ručník. Dokonce musíme zaplatit i parkovné na hotelovém parkovišti 10 NZD / noc. Měli jsme 2 dvojlůžkové pokoje, otočené na hlavní silnici. Úžasným zlepšovákem bylo na všech dveřích brano, my spali u vstupu do naší chodby, takže celou noc bušily nejen dveře od pokojů, ale taky dveře do naší části bydlení. Mladí prochlastali celou noc v baru, na chodbě, pod našimi okny, okno bylo do hlavní ulice .... no byla to krásná noc. No fakt hrůza. Cena byla 60 NZD za pokoj.

Po prvním otřepání vyrážíme ven, všude dobře tak co uvnitř. Společně jsme zamířili k Museum Of New Zealand - Te Papa Tongarewa, kde jsme zjistili že je volná wi-fi a tak zde Petr s Radkem zůstávají a vyřizují poštu. Tady se naše cesty rozdělily až jsme se večer zase potkali v muzeu. Je čtvrtek a to v muzeu mají otevřeno až do 21 hod. Vstupné je zdarma, což je taky příjemné zjištění.
  
Vyrážíme tedy nejdříve na památky co jsou venku, když je tak hezky. Od muzea jdeme kolem divadla přístavem, přes Civic Square ke spodní nástupní zastávce pozemní lanovky Cable Car. Lanovka nás vyvezla nahoru na kopec nad město, odkud je hezký výhled a je zde většina zajímavých atrakcí. Jedna jízda stojí 3,5 NZD, zpáteční 6 NZD. Jezdí každých 10 minut. My jsme navštívili pouze Muzeum pozemních lanovek a část rozlehlé botanické zahrady Botanic Gardens. Vše je zdarma. Nahoře je ještě ZOO a Planetárium.

Lanovkou jsme sjeli zase dolů a pokračovali k budovám Parlamentu. Budova Parlamentu se skládá ze dvou části, původní historické Old Government Building (stará budova parlamentu), jedna z největších celodřevěných budov na světě, dnes sídlo univerzity a moderní části, která je nedaleko odsud a ta se skládá z Parliament House, Parliament Library a zajímavé budovy, které se říká Včelí úl (Beehive) podle jejího tvaru.

Od Parlamentu jsme prošli kolem vlakového nádraží a přes přístav zpět k ubytovně, kde jsme si udělali oběd ve společné jídelně, ta se nedala vůbec zatím srovnat s tím, kde jsme byli doposud. Jediné co tady chybělo, byl šváb z Rotorua. Přišlo mi to tu celé takové špinavé, ale je to tím množstvím lidí.
 
Znovu jsme pak vyrazili k muzeu Te Papa, kde jsme zůstali skoro 4hodiny. Muzeum má osm pater a skoro celé muzeum je zdarma, až na projekce filmů apod. Zajímavé byly části o původu Země, sopkách, názorně šlo zde vyzkoušet jak jsou těžké kameny z různých hloubek Země. Zajímavá byla expozice o osídlení NZ Maory, o osídlení bílým obyvatelstvem. Názorná ukázka jak vypadá zemětřesení o síle 5,5 stupně. V horních patrech byly výstavy fotografií, obrazů a soch. Večer jsme zašli ještě nakoupit do supermarketu New World, který je přímo v centru, kousek od muzea. Dobrá rada, je zde parkování zdarma, pro ty co si chtějí projít centrum a nechtějí za to platit. Cestou na pokoj jsme se zastavili ještě v irském pubu na 2 irské piva (17,5 NZD) a pak ještě na pizzu za 12 NZD.

Za dnešní den bychom měli najet 235 km.

Cestopis Nový Zéland

Pátek 04.02.2011 - Trajekt na Jižní ostrov, Picton, Nelson, Pohara Beach 

V 5:45 nám zvoní budík a já jsem docela rád, že jsem přežil dnešní noc. I když jsme nevyspaní, tak se všichni těšíme až opustíme tento strašný brloh. Já jsem ten den pojal docela zvesela. Choval jsem se stejně přirozeně ráno, jako mladí večer. Chodil jsem po chodbě, zpíval si nahlas, dveřma bušil co to šlo, ale mám obavu, že v opici našich mladých spolubydlících nic slyšet nebylo. V 6:50 opouštíme hotel a míříme do přístavu Interisland Feery Terminal, kde nás čeká zabookovaný trajekt na Jižní ostrov. Trajekt máme zahrnut v ceně auta. Dle rezervačního kódu nám vystavují palubní lístky. Převoz auta hradí autopůjčovna Apex, mi jsem si platili pouze lístky za osoby, což dělalo 69 NZD za osobu. Ale vše jsme měli již uhrazené v rámci půjčení auta. V 7:15 se naloďujeme a v 8:25 vyplouváme. Ze začátku se loď trochu houpe. To bylo asi první část trasy na otevřeném moři, po vplutí mezi fjordy už nic cítit nebylo.

Plujeme se společností Interislander. Druhou společností, která zde jezdí je Bluebridge. Plavba je dlouhá 92 km, a trvá 3:10. Loď má deset pater, a však pouze některá jsou pro cestující. Některá jsou pro posádku a dolní patra jsou pro auta a autobusy. Maximální počet pasažérů je 1650. Z počátku plavby bylo zatažené počasí. Abychom zabili čas, tak jsme párkrát prošli celou loď, a poslední třetinu, kdy se jelo mezi fjordy, jsme strávili na nejvyšší palubě. Byl to poměrně dobrý zážitek, protože byl krásný výhled na hory po obou stranách vody. Na lodi je i wi-fi připojení za 7 NZD.
 
V 11:40 vyjíždíme z lodě ve městě Picton na Jižním ostrově a jedeme k akváriu, kde nás má čekat Radkova sestřenice Petra s přítelem Pavlem. Žijí již několik let v Austrálii. Budou s námi cestovat tři dny. Na Zéland dojeli asi dva dny po nás a budou zde asi o týden míň než my. Pronajali si obytnou dodávku. Domluva klapla a my se potkali u Akvária a jedeme směr město Nelson a dále do NP Abel Tasman. Venku je 27°C.

Cestou se zastavujeme u mostu Pelorus Bridge.

V Nelsonu musíme nakoupit potraviny a benzín. V supermarketu si za 9,19 NZD kupujeme sprej proti sandflies. Jsou to písečné mušky, miniaturní mušky, spadající do kategorie moskytů, které mají velmi rády vlhko, šero a především milují cizince, kteří na rozdíl od Novozélanďanů nemají v těle vypěstovány protilátky. Nejsou slyšet ani příliš vidět, za to místa na těle, která navštívily, jsou hodně cítit. Svědění po kousnutí sand flies je intenzivní a přetrvává i několik dní. Repelenty dovezené z domova se absolutně míjejí účinkem. Se sand flies se potkáte na Jižním ostrově na hodně místech. Na oběd si kupujeme pečené kuře a bagetu. Oběd jsme si tentokráte snědli v trávě na jednom parkovišti u vyhlídky Hawkes Lookout. 
 
Pak jsme pokračovali dále na naše bydlení do Pohara Beach, asi 8 km od města Takaka. Nachází se v zátoce Golden Bay, která se táhne od severního okraje NP Abel Tasman až k písečné kose Farewell Spit. Zde přistál Abel Tasman a byl tak prvním Evropanem, který vstoupil na půdu Nového Zélandu a setkal se s domorodými Maory. Počasí je tu v letních měsících teplé, pláže klidné a voda průzračná.
 
Bydlíme v The Nook in Golden Bay v Pohara Beach. Je to taková malá dřevěná chata mezi stromy, 5 min autem od pláže. Je to pěkné ubytování,v pěkném místě, jen pokojíky jsou strašně malé. Přišlo mi to, jako by chatu postavili v padesátých letech a zastavil se tady čas. Jinak kuchyň je čistá, plně vybavená, koupelna a záchody taky. Musí se však šetřit s vodou, mají ji málo. Je zde obývací pokoj s krbem. Venku je zahrada s grilem. Jo a pokoje se nezamykají, prostě nejsou klíče :-) Taky docela zvláštní. Bydlet zde budeme dva dny. Cena byla 30 NZD/osoba/noc. 

Petra s Pavlem spí v autě a zaparkují jej někde poblíž. Pani domácí chce totiž za parkování 15 NZD za osobou. Ještě k večeru se jdeme koupat na pláž. Je krásně teplo a pláž je široká a dlouhá. Voda má 23°C. Z trávy k vodě to je při odlivu takových 100 m a když jsem šel ve vodě, tak ještě po cca 100-200 m jsem pořád dosáhl na dno. Dál v moři se dělaly úžasné vlny, které perfektně nadhazovaly.

Po okoupání jsme se vrátili na večeři domů, Petra pojedla s námi, ale paní domácí se to asi moc nelíbilo. Hlavně pořád chodila kontrolovat, jestli u nás nepřespávají zadarmo. Nevím, kde by si v těch malých pokojích lehli. Ve 21:30 ještě vyjíždíme jednou a jedeme na pláž k molu na lovy beze zbraní, za tučňáky. Naše snažení s baterkou trvalo víc jak hodinu a výsledkem byly tři navštívená místa, mrtvý tučňák v kamenech a jeden živý pták, podle všeho to byl kormorán.

Za dnešní den jsme najeli 265 km autem a 92 km na lodi.

Cestopis Nový Zéland

Sobota 05.02.2011 - NP Abel Tasman, Waikoropupu Springs

Na dnešní den máme naplánovaný jednodenní trek v nejsevernějším (a nejméně zalidněném) výběžku národního parku Abel Tasman. Celý trek zabíra 3-5 dní a je dlouhý přes 50 km. My však půjdeme jen jednu část. Všechny aktuální údaje jsou na webu Abel Tasmanu. 
Ráno jsme v poklidu vstali, nasnídali se venku na lavičce, před dévátou hodinou nás vyzvedla Petra s Pavlem, dali si kafe na probuzení a odjíždíme do NP Abel Tasman do Totaranui odkud půjdeme podél moře na trek, který povede na Separation point, což bude náš cíl cesty. Totaranui leží v národním parku Abel Tasman na břehu moře u jedné z ukázkových pláží, díky nimž je tento park tak oblíbený a prochází jím Coast Track - nejpopulárnější trek na NZ. Průvodce NP Abel Tasman je ke stažení zde.
Cesta na začátek treku z Pohara do Totaranui byla asi 20 km dlouhá, část trasy vedla přes kopec po serpentýnách a kamenité nezpevněné cestě. Z parkoviště postupně jdeme podél pobřeží přes pláže Anapai bay, Anatakapau bay na Mutton Cove po skalách a buší. Plánek a informace k dnešnímu treku najdete zde. Pláže jsou úžasné, čisté, krásně písčité, bez lidí. Na první jsme viděli našeho prvního lachtana. V této oblasti se vyskytuje Lachtan Forsterův (Arctocephalus Forsteri, New Zealand Fur Seal, maorsky Kekeno), tzv. tuleň srstnatý. Máme problém jak rozeznat, co je lachtan a co tuleň, protože ve slovníku je oboje seal.
    
Další zastávkou je nedaleký Separation Point - skalnatý výběžek do moře, který odděluje zálivy Golden a Tasman Bay. Zde se nachází tulení kolonie. Viděli jsme jich tady asi šest. Dva z nich byli od nás ve vzdálenosti cca 2-3 metry. To byl úžasný zážitek. Někteří se koupali v moři, jiní odpočívali na skalách. Taky je zde množství mořských ptáků.
      
Na Separation pointu jsme se rozdělili. Já s Martinem jsme se vraceli stejnou cestou (udělali jsme dobře), Petr s Radkem, Petrou a Pavlem jdou k autu přes horu Gibbs Hill (405 m). Cestou si udělali stejně jako my koupací přestávku na pláži. Na plážích nikde nikdo není, za celý den jsme potkali cca 10 lidí. Voda není bůhví jak teplá (21°C), ale prostě jsme neodolali, když už jsme u moře. Je to asi poslední možnost koupání v moři při našem putování po NZ.

Kousek od pláže, kde se kluci koupali, je chata Whariwharangi Hut určená k přespání při více denních trecích. Tady kluci s hrůzou zjistili, že k autu to mají ještě dalších 11 km. Podle mapky v knížce  čekali, že mají před sebou max. dvě hodiny cesty a ne ještě takovou štreku. Byli jsme domluveni, že se v 16 hod sejdeme u auta. Na chatě byla pitná voda, takže si doplnili zásoby a honem vyrazili cestou na Gibbs Hill. Celou dobu stoupají lesem až na výšku 395 m/mořem. Těsně před vrcholem, na kterém je pouze nějaký stožár odbočují a schází z kopce dolů. Cesta zpátky byla pro druhou skupinu nekonečná. Petr chvílemi myslel, že nedožije a že budu mít infarkt. Pavlovi se ozvalo nemocné koleno, prvně šel s holí a ke konci už to pro něj nebylo zrovna nejlepší, dokonce i Petra říkala, že už taky nemůže. K autu došli o 1,5 hod později než my, úplně vyplivnutí. První ze všech dorazil Radek. Skoro u auta se po poli proháněli zvláštní novozélandští ptáci Pukeko, takové barevné slepice. Pukeko je maorský název pro Slípku modrou. Za celý den ušli podle Sportstrackeru takových 23 km. My o dost méně. Ještě že tak. Myslím si, že tento jednodenní trek je dostatečnou exkurzí ke krásám NP Abel Tasman.
 
Po příjezdu zpět na bydlení, si šel Petr lehnout a my ostatní jsme jeli na Te Waikoropupu Springs, což jsou křišťálově čistá hluboká jezírka. Název Pupu Springs pochází z maorského Waikoropupu. Jedná se o největší sladkovodní pramen v Australasii. Na celém světě je asi 60 takových míst, nicméně Te Waikoropupu Springs se pyšní alespoň jedním nej, kterým je nejčistší sladkovodní pramen na světě. V závislosti na počasí Pupu Springs produkují okolo 14.000 litrů sladké vody za sekundu. Te Waikoropupu Springs jsou pokladem (Taonga) a tajemným místem (Waahi Tapu) pro Maory. V Maorské legendě se Waikoropupu Springs nazývají Taniwha (strážný druch). V Maorských tradicích jsou prameny nejčistší formou vody, která je duchovní a fyzický zdroj života. Tyto prameny produkují hojivou vodu a v minulosti to bylo místo ceremoniálních obřadů při křtech a úmrtích. Voda, která tu vyvěrá ze země teče napřed deset let pod zemí, kde se filtruje a až po té vystupuje na povrch. Tato voda je posvátná a nemá se do ní sahat. Petře však do vody spadlo krycí víčko od foťáku, tak ho honem začala lovit. Okruh po vyznačených chodnícich nám zabral asi 30 minut. Veškeré potřebné informace včetně dopravy na místo najdete zde.
  
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v městečku Takaka, kde právě probíhala oslava Mardigras. Takaka je od Pohara vzdáleno 10 km. Po návratu jsme si připravili večeři. Martin na venkovním grilu připravil BBQ - hamburger. Petr byl po dnešním dni úplně vyřízený. Bolelo ho celé tělo a jak sám říkal, tak zničený už nebyl dlouho. Nebylo to z chůze, ale spíše z toho strašného vedra. Večer jsme všichni zajeli do nejbližšího baru na pivo a Radek nás pozval za to jednoapůlhodinové čekání na pivo. Jelikož paní domácí měla strach, aby u ní Petra s Pavlem nespali zadarmo, tak nás večer přišla přepočítat.

Autem jsme najeli 80 km.

Cestopis Nový Zéland

Neděle 06.02.2011 - Buller Gorge Swing Bridge, Westport, Cape Foulwind, Tauranga Bay, Punakaiki

Ráno jsme si přivstali a vstáváme v 6 hod, abychom v 7 hod hnedka mohli vyjet. Čekal nás dlouhý přesun přes Westport do Punakaiki. Je 20°C.

První zastávka byla v civilizaci v McDonaldu na kafe a internet. Další zastávkou byl závěsný lanový most Buller Gorge Swing Bridge v kaňonu Buller Gorge. Nachází se 14 km západně od Murchinson na silnici SH 6 (2 hodiny jízdy z Nelsonu 1 hod z Westportu). Je to čistě lanový závěsný most, nejdelší lanový most pro pěší na NZ, měří 110 m a je ve výšce 17 m nad vodou. Tato atrakce stojí 5 NZD. Závěsných mostů jsme během následujících dní ještě prošli mraky a zadarmo, takže to možná byla zbytečná zastávka, ale co už. Pro Petra to byly nejhůře utracené dolary na dovolené. Po prvních 5 m se chtěl vrátit, protože most se celý houpal do všech směrů, byl úzký a nekonečně dlouhý. Na konci mostu je výstava historických strojů, ale je to celkem o ničem. Toto asi byla jediná část dne, kdy bylo hezky.
 
Ve Westportu jsme si zašli na oběd, tradičně na fish and chips za 5,60 NZD a taštičku plněnou masem a sýrem za 3,40 NZD.
 
V supermarketu New World jsme doplnili proviant a odtud pokračovali 10 km k majáku na Cape Fouldwind, kde již není původní dřevěný maják, ale novostavba majáku. Takže tady není vlastně nic zajímavého, kromě ptáků Weka, které jsme krmili na parkovišti. Je mlha a prší, takže není toho moc vidět. Odsud to je cca 5 min k Tauranga Bay (zátoka se stejným jménem je také na Severním ostrově). Tady je to už zajímavější, je zde kolonie lachtanů forsterových. Toto setkání s lachtany však není takové zajímavé a komorní jako v Abel Tasmanu, je zde plno lidí, a díváme se na ně pouze z vyhlídkové plošiny na skále. Lachtani mají čipy a bylo vidět i plno malých lachtanů. Počasí není nic moc. Moře burácí a tříští se o skaliska. Informační brožura zde.
   
V 16:25 dojíždíme na naše další bydlení do Punakaiki, v NP Paparoa, konkrétně do Te Nikau Retreat, což bylo naše snad nejhezčí ubytování. Uvnitř to vypadá dost dobře, paní domácí peče chleba a mufiny. Máme dva pokoje v patře, obložené dřevem, koupelna s wc je na pokoji, krásný obývak, udržovaná kuchyň ...... Celé bydlení se nachází mimo hlavní cestu, asi 3 km od Pancake Rocks, dole v buši mezi palmami  nikau, které se nachází pouze na NZ. Na pláže to je přes buš 8 min. Při příjezdu nám krapalo. Ubytování stálo 90 NZD / pokoj.
  
Hned po příjezdu jsme zapli pračku a šli dolů na pláž k zálivu Maybille Bay. Je to tzv. malý Truman track palmovým lesíkem přímo od naší chaty k pískovcovým skalám, ze kterých se spouští vodopád. Cesta jedním směrem asi 15 minut.  Pláž je kamínková, frakce cca 8 mm a zrovna je odliv. Na pláži jsou zvláštní kameny, které jsou díky působení vody terasovíté, i břeh je takto vymletý. Vrátili jsme se zpět do chaty a šli jsme přehodit prádlo do sušičky. Už neprší, ale je takové pošmourno a zataženo. Informační brožuru NP Paparoa najdete zde.
   
Znovu jsme nasedli do auta a jedeme cca 5 min k Pancake Rocks and Blowholes. Toto jsou tzv. palačinkové skály, název je odvozen od toho jak vápencové skály vypadají jako by navrstvené na sobě a Blowholes podle toho jak voda vystřikuje za přílivu mezi skálami. Bohužel jsme přijeli zrovna v době odlivu a další den ráno při odjezdu byl také odliv.  
    
Na parkovišti jsme se sešli s Petrou a Pavlem a popojeli jsme cca 1km a přistavili na odpočívadle. Tady má být jeskyně Punakaiki Cavern se světluškami (svatojánskými muškami), anglicky glowworm. Je to velice spoře značené, ale našli jsme to. Je to hned u silnice taková skála. Po cca deseti schodech se sešlo dolů, pak jsme vyšplhali chodníčkem do jeskyně, což byla spíše taková kapsa a tou se šlo dovnitř 100-200 m, některá část byla spíše než jeskyně průrvou ve skále. Místy to bylo tak uzké, že jsme museli jít bokem a předklonění. Nakonec jsme objevili asi šest nebo osm světlušek. Na druhou stranu to bylo zajímavé, do jeskyně bez průvodce, trošku adrenalinu ..... Ještě že jsme měli baterky a čelovky, jinak by jsme byli ztraceni. Radek si koupil čelovku, Petr ji celou dobu nosil, Radek ji pořád hledal, no a když ji vytáhl, tak po zapnutí zjistil, že si do ní nekoupil baterky. Příprava jako hrom. Po vylezení z jeskyně jsme ještě šli na pláž, tedy spíše si umýt boty od hlíny.

My jsme se vrátili zpět na ubytování, Petra s Pavlem jeli hledat místo kde přespí, ale domluvili jsme se, že se staví večer za náma a že posedíme. Radek si zakoupil kartu na internet a šel volat domů, my jsme si dali na večeři pizzu a Petr ohříval fazole. Tady se mu zúročily jeho jazykové znalosti. Nenašel žádný klasický otvírak na konzervy. Navázal tedy konverzaci s jednou paní:
Petr: "Hello, sorry help me please" (a ukázal na konzervu)
Ona: (ona ji otevřela)
Petr: "Thanks"
Ona: "Welcome"
Ona: (cosyk pravila) ".... German .... I am hungry"
Petr: "I am hungry too"
Ona: "engelešmengeleš" (maďarsky)
Petr: (došlo mu že neřekla hungry ale Hungarian)
Petr: "No no, sorry I am from Ostrava"
Ital: (smíchy se počůral)
Z paní se vyklubala po Radkově překladu Beata, Maďarka co si vzala Novozelanďana Glena a bydlí spolu v Aucklandu a jsou se synem Alexem na dovolené. Došla i Petra s Pavlem, a seděli jsme skoro do jedné hodiny a jako správní češi jsme popíjeli. Petr se pořád ptal co říkají. Přispěl do placu svou maďarskou historkou "Kurva suňogok". Beata znala jak slovo suňogok (komár), tak i slovo kurva a tak ji museli pouze vysvětlit jak k této historce přišli oni. Ona pak zase celou historku překládala Glenovi ve tvaru "fucking mosquito". Popíjeli jsme na střídačku becherovku, whisku a slivku. Petra s Pavlem se u nás osprchovali a paní domácí jim ukázala kde mají zaparkovat, kde po nich nebude nikdo chtít peníze za parkování. Mezitím jsme prádlo v sušičce sušili asi 3x a stejně pořádně neuschlo, tak jsme ještě dosušovali přes noc na pokoji.

Dnešní den byl dlouhý, ale zajímavý, hlavně Palačinkové skály, jen škoda že jsme nechytli příliv a hezké počasí.

Najeli jsme 388 km.

Cestopis Nový Zéland

Pondělí 07.02.2011 - ledovce Franz Josef, Fox Glacier, Lake Matheson

Dnes nás čeká přesun do vesnice Franz Josef v NP Westland. Cesta je dlouhá 230 km a trvá 3 hod. Rozhodli jsme se, že ráno vstaneme brzy a vyjedeme co nejdříve, máme před sebou hodně kilometrů, ale hlavně míst které chceme vidět. Snídáme na chatě svoje zásoby. V 7:15 vyjíždíme, je 15°C, zataženo a mrholí. Po dalších patnácti minutách už prší a za další půl hodinu už je pořádný liják. Cestou jsme na silnici viděli popadané skály, sjeté hlíny a popadané stromy. Jsme na západním pobřeží, kde prší poměrně často, neli pořád. Je zvláštní, že i když člověk jede ráno, vše se už buď uklízí a nebo je to alespoň označeno cedulemi. Cestou se zastavujeme ve městě Greymouth, kde doplňujeme zásoby v supermarketu Count Down, to je další poměrně častá síť supermarketů na NZ, kterou využíváme.

V 11:15 přijíždíme do vesnice Franz Josef. Odsud kolem rozvodněné řeky dojíždíme až na parkoviště u ledovce Franz Josef Glacier. Trek má příznačný název Franz Josef Glacier/Ka Roimata o Hine Hukatere Walk (Slzy ledovcové dívky). Už neprší a tak se vydáváme všichni k ledovci. Trek má celkem asi 5 km (1,5 hod). K ledovci se jde z parkoviště prvně kousek mezi stromy a pak kamenitou planinou, kde ještě v roce 1950 byl ledovec. Mapka s hranicemi úbytku ledovce působí dost depresivně. Za pár let už třeba ledovec nikdo neuvidí. Hned na začátku burácí z jižního svahu mohutný vodopád, další menší následují. Trošku začíná mrholit a ze všech kopců a skal teče voda a padají vodopády. Řeka vedoucí od ledovce je rozbouřená, voda v ní je šedá a plavou v ní kusy ledu. Nevím proč, ale čekal jsem že ledovec bude bílý, přišel mi špinavý, ale později jsme viděli ještě horší. Je zde i cedule o tom, že se nemá chodit blíže než je uvedeno (dnes 150 m) od čela ledovce, mění se to v závislosti na přírodních podmínkách. Je zde přiložen článek o dvou klucích 20 a 21 let, kteří zde v roce 2009 byli zasypáni ledovcem, když se přiblížili kam se nemá chodit. Jednoho ani bagry nenašly při kopání. Oba zahynuli a rodiče byli u toho. Cestou zpět na parkovišti troubí na nás auto, že chce zaparkovat. Byla to Katka z Tongarira. Větší náhodu jsem snad nezažil. Přeletěla ze Severního ostrova na Jižní a jiným autem pokračuje dál. Byla i na Abel Tasmanu a pokračuje v podobném sledu jako my. Na parkovišti se objevují papoušci Kea, kteří jsou proslulí tím, že okousávají stěrače od aut apod. Mapu města Franz Josef s možnými výlety najdete zde.
    
Od Franz Josef Glacier jsme jeli k našemu bydlení do 23 km vzdálené vesnice Fox Glacier. Je to malá útulná vesnice, ale drahá. Mapu městečka Fox Glacier s možnými výlety najdete zde.
Ve městě v hlavní části hotelu Ivory Towers Lodge jsme si vyzvedli klíče a naše bydlení je cca 2 km od středu města bokem v polích v chatě na ul. Williams Drive. Vypadá to, že majitelé mají dům na zimu na lyže a přes léto to pronajímají turistům. V této chatě bydlí plno zaměstnanců a jen my čtyři turisté. Od chaty je nádherný výhled na ledovec Fox. Petr s Radkem si vybrali prosluněný klučičí modrý pokoj. Já jsem si nějak popletl ve svém itineráři objednaný pokoj s vybavením chaty a tak jsem uzmul pro nás dva pokoje s vlastní koupelnou. Jelikož mi to ale nedalo, tak jsme zajeli do města ujasnit si situaci a mám smůlu. Dvojpokoj není pro nás, máme holčičí pokoj s nebesy a andělíčky na stěnách, poličkách, skříňkách ..... Ubytování v Cottage Rooms stálo 75 NZD za noc za pokoj. Tady jsme pojedli a rozloučili jsme se s Petrou a Pavlem.
 
Já s Radkem máme na dnešní odpoledne na 16 hodin objednaný let vrtulníkem nad ledovci. Vybrali jsme si společnost Fox and Franz Josef Heliservices, jelikož měli nejlepší ceny v poměru s délkou letu. Sídlí přímo v centru města Fox Glacier. Vybrali jsme si let s jedním ledovcem Fox Glacier, kolem nejvyšší hory Mt Cooku a přistání na ledovci, aktuální cena od října je 260 NZD. Podrobnosti výletu jsou zde. Je to let č. 2 (na mapce níže označený zeleně z Fox Glacier + oranžově). Délka letu je 30 minut z toho cca 10 minut je přistání na ledovci. Bohužel dnes se kvůli počasí nelétá a tak jsme dostali náhradní termín na zítra ráno v 9 hod. Jsem z toho zklamaný a jen se modlím, aby bylo zítra lepší počasí a lítalo se. Těším se na to už z domova. Nikdy jsem vrtulníkem neletěl a byl to můj sen.

Jedeme tedy na další trek a to na Chalet Lookout track, kde má být nádherná vyhlídka na větší část ledovce Fox a okolní hory. Spojujeme to ještě s The River walk, jelikož parkujeme na parkovišti Historic Bridge Picnic Area na přístupové silnici k ledovci Fox. Na parkovišti jsme se potkali s Petrou a Pavlem a tak jdeme zase společně. Cestou jdeme přes 70 m závěsný most nad řekou, postavený v roce 1929. Ještě před 35 lety bylo možné z mostu zahlédnout ledovec. Přes prales docházíme k druhému parkovišti Glacier View Road car park, kde začíná samotný Chalet Lookout Track. Má trvat 1:30 (4 km).  Stoupáme do kopce až k řece, kterou se pokoušíme zdolat. Nejdál se dostal Petr s Petrou. Nakonec jsme to vzdali, nevypadalo to, že bychom se dostali na druhou stranu suchou nohou. Po nějaké chvíli se vracel starší pár a říkali, že i kdybychom překonali tuto vodu, tak další bychom nepřekonali protože je 3x tak širší a museli bychom se vrátit jako oni asi 5 minut před cílem a tudíž ani oni nic neviděli. To naštve. Oni se pokoušeli naši řeku přejít suchou nohou, nakonec to prošli rovnou a vyměnili si ponožky za suché.
    
Vyhlídku jsme tedy vzdali a tak jedeme přímo autem ke spodní části ledovce. Kolem cesty jsou cedulky, na kterých jsou uvedeny roky, kde byl kdysi ledovec. Rok 1950 byl od ledovce vzdálen cca 1 km. Ledovec Fox Glacier je dlouhý 13 km, je nejdelší ze všech ledovců na Západním pobřeží NZ a na rozdíl od Franze Josefa jeho povrch pokrývají napadané bloky skal a kamení (tzv. svrchní moréna) jež jsou podložní, 350 m mocnou vrstvou ledu unášeny tak, jako třeba dřevo řekou. Za rok zde napadne 35-45 m  sněhu. Unikátnost obou ledovců spočívá v tom, že jejich čelo leží pouze 250 m.n.m. asi 20 km od pobřeží, tím pádem jsou nejníže položenými na světě v dané zeměpisné šířce. Pohybují se cca 1,5 m za den a tak neustále mění svůj tvar. Tady v řece plavou ještě větší kusy ledu než u Franze Josefa. Dá se dostat pouze k parkovišti, 1000 m od ledovce, dále se dnes nedá kvůli povodním z bezpečnostního hlediska jít. Zde proběhlo druhé loučení s Petrou a Pavlem. Mapky obou vesnic Franz Josef a Fox Glacier s vyznačenými treky najdete zde. S průvodci se dokonce na ledovec můžete vypravit. Pořádají různě dlouhé a náročné túry.
 

Vracíme se k našemu bydlení a kousek od něj je Lake Matheson. Je to asi 6 km západně od města Fox Glacier u Cook Flat Road. Jedná se o nejstarší jezero které zde zůstalo po ledovci a naskýtá se zde údajně úžasný výhled na hory zrcadlící se v něm. Zejména na Mt. Cook a Mt. Tasman. Vede tudy Lake Matheson walk. Bohužel jsme zde byli v podvečer a počasí nebylo zrovna ideální, takže jsme se spíše jen prošli kousek a podívali se na jezero. V lese jsme našli jeden větší a pár malých modrých hřibů. V prodejně suvenýrů jsme se potkali už tentokráte naposledy s Petrou a Pavlem a pak se již vracíme na bydlení.
 
Jelikož je 19 hod chystáme se večeřet. Tady se nám stal dobrý trapas s jednou ubytovanou zaměstnankyní. V jídelně byla nástěnka na které byly tři fotky lidí, kteří zahynuli při skydivingu. Dále tam byly nějaké blbosti a recept z české lékárny. Kluci jej sundali a chtěli si jej vzít (nechápu proč). Už odpoledne tam prošla taková vysoká na pohled nepříjemná zaměstnankyně, snědla si jídlo a odešla beze slova. Večer došla znovu. Jelikož nepromluvila a tvářila se nepříjemně, tak jsme se bavili o ní jako o krávě a když seděla na terase tak přibylo i nějaké to peprnější slovo. Když ovšem procházela jídelnou, tak si všimla že na stole leží ten český recept, vzala jej a odešla. Docela v nás zatlo, protože jestli byl její, tak to znamená že je češka a že nám vše rozuměla. Na druhou stranu, když někam přijdu, tak pozdravím a nemusím se celý den tvářit jako můra. Vlastně to tam byla taková veselá osádka. Jeden místní instruktor skydivingu vařil pro naši recepční oběd, pak pekl mufiny a pak ............ a pak šli spolu nahoru. Naproti našich pokojů je společná koupelna a celá je prosklená s výhledem na ledovec. Největší šok byl, když jsme v pokoji zhasli a všichni andělíčci v pokoji svítili, byli fosforeskující. Byla to ještě větší hrůza než přes den.

Za dnešní den jsme najeli 289 km.

Cestopis Nový Zéland

Úterý 08.02.2011 - let vrtulníkem nad ledovcem Fox, Haast Pass, jezero Wanaka a Hawea, město Wanaka

Ráno vstáváme v 7 hod. Už od rána slyším lítat vrtulníky jeden za druhým, což je dobré znamení :-). Po snídani jedeme vrátit klíče a zeptat se do inf. centra, zda se dneska poletí. Poletí. Venku je sice jen 12°C, ale je nádherné počasí. Jelikož máme ještě čas, tak se vracíme skoro k jezeru Lake Matheson k vyhlídce Peak View Point (Aoraki Lookout). Je to jeden z nejlepších vyhlídkových bodů v oblasti na ledovec Fox a Jižní Alpy. Radek tady dělá zajímavé fotky hor za použití různých barevných filtrů.
 
V 8:45 musíme být v centru, kde platíme náš let. Let stojí 260 NZD, ale použili jsme slevu z turistických průvodců, které jsou všude běžně zdarma k dispozici a tam jsme náhodou našli slevový kupon na let vrtulníkem u této společnosti. Tak jsme ušetřili každý ještě 20 NZD. Mají to udělané tak, že při rezervaci přes internet se uvádí číslo platební karty a když se letí tak si to sami stáhnou, pokud se neletí z důvodu špatného počasí, buď nabídnou náhradní termín a pokud Vám to nevyhovuje peníze z karty si neodečtou. Odsud nás vezou mikrobusem na heliport. Kluci jedou za námi autem. Do vrtulníku se vleze pilot a šest dospělých. Cestou na ledovec sedíme vepředu vedle pilota, takže máme parádní rozhled. Všichni jsme dostali sluchátka, kde nám pilot říká co kde můžeme vidět. Letěli jsem nad ledovcem Fox, kolem skal, s výhledem na nejvyšší horu NZ Mount Cook a Mt Tasman. Cestou tam pilot schválně nalítával jako by do skal, aby byl větší adrenalin. 
      
Potom přistál na ledovci Fox Glacier, kde jsme mohli vystoupit a udělat si fotky. Nahoře nám pilot udělal skupinové foto a prodávali ho pak s certifikátem o letu za 20 NZD. Myslím, že si to nekoupil nikdo. Na zpáteční cestě nás posadili dozadu, abychom se vystřídali, ale to už nám až tak nevadilo, jelikož to už se letělo přímo dolů, takže tu větší část letu jsme měli na předním sedadle. Byl to úžasný zážitek, možná nejlepší z celé dovolené. Let trval 30 min, z toho cca těch 10 min jsme byli vysazeni na ledovci. 
  
Po přístání odjíždíme z městečka Fox Glacier dolů na jih přes průsmyk Haast Pass ve výšce 563 m do města Wanaka. Jedeme podél moře, které máme po pravé straně a po levé straně máme hory. Zastavujeme na jednom odpočívadle s vyhlídkou na Knights Point.

Před polednem začíná pršet, ale my přesto zastavujeme asi na třech zastávkách. Podél silnice Haast Pass Highway je několik kratších i delších procházek tzv. Haast Pass Highway Walks. Informace k jednotlivým výletům a mapu najdete zde. Jelikož to mají být procházky na 3-10 min, tak se Petr rozhodl ani nevystupovat a hlavně se neoblékat do pláštěnky. Venku je mlha a teplota jen 13°C. První plánovanou zastávku Roaring Billy Falls jsme přejeli i když jsem se to snažil podle mapy hlídat. Zastavili jsme až na další zastávce Pleasant Flat, kde má být vyhlídka na Mt Hooker, ale neviděli jsme vůbec nic, jen jsme zmokli. Další zastávkou byl Thunder Creek Falls, asi 28 metrový vodopád. Poslední zastávku jsme udělali u vodopádu Fantail Falls. Je to takový vějířovitý vodopád vlévající se do řeky.
 
V 13:30 jsme dojeli k severní části Lake Wanaka a to už je krásné počasí, teplota vzrostla na 16°C. Je tady pěkná vyhlídka na jezero.
Pokračujeme dále a po levé straně máme Lake Hawea.
 
Cesta nás však dovede do města Wanaka, které leží vedle stejnojmenného jezera, kde budeme dnešní noc spát. Ve Wanaka je krásné slunečné počasí a teplota je 22°C. Nejdříve se zastavujeme v informačním centru a ptáme se na možnost Rob Roy treku. Doporučují předem prověřit stav silnice a vydat se zde pouze za dobrého počasí. Paní z informačního centra nám tento trek pro dnešní den nedoporučuje, že je všude plno vody, že raději zítra. Jdeme na nákup a pak se hned jedeme ubytovat. Bydlíme ve Wanaka Bakpapa na břehu jezera. Bydlíme zvlášť, každý máme svou chatičku, jídelna s obývákem a kuchyň je ve vedlejší budově. Obývák je s výhledem na jezero, kuchyň je čistá i na množství lidí co zde bydlí. Venku je i gril. Chatičky jsou taky hezké. My máme chatičku o 9 NZD dražší, asi to je kvůli výhledu na jezero a za společnou postel :-) tedy za 80 NZS a kluci za 71 NZD. Na oběd jsme si s Martinem udělali jehněčí steak z NZ s bramborem, které jsme nakoupili v supermarketu.
  
Pak jsme vyrazili na procházku městem.  Dali jsme si dvě piva (každé za 7 NZD) a já ještě horkou čokoládu za 4,5 NZD. Kupujeme nějaké pohledy a známky. Kluci měli podobný program, vyrazili tradičně na nákup suvenýrů a cestou se stavili na pizzu. Tady zase potkali Katku z Tongarira. Seznámila se na Abelu s nějakým motorkářem a tak s ním teď cestuje. Na večeři jsme si uděli pizzu z marketu (každá za 3,29 NZD). Petr s Radkem měli večeři ve stylu anglické snídaně, vždyť vlastně v Anglii bylo v tu dobu 7:30. Byl to párek, volské oko a fazole. Večer jsme vyřídili poštu přes mobil, dostali jsme tady kredit 20MB zdarma.
  
Za dnešní den jsme najeli 300 km.

Cestopis Nový Zéland

Středa 09.02.2011 - Wanaka, Rob Roy trek, Arrowtown, Queenstown

Ráno vstáváme v 6:30 a po snídani v 7:45 odjíždíme za krásného slunečného počasí. Venku je však poměrně chladno, je pouhých 10°C. Dnes jedeme po druhé straně jezera Wanaka k parkovišti Raspberry Creek, kde je začátek Rob Roy treku. Je to asi 50 km (hodina jízdy) z Wanaka po Wanaka Mount Aspiring Road podél Matukituki River v údolí Matukituki Valley. Cesta vedla prvně po asfaltce, ale "posledních" 30 km jsme jeli po kamenité (oblázkový štěrk) nezpevněné cestě a musím tady napsat, že Martin B., který řídil pěkně zuřil. Prvně podle jeho slov zuřil vnitřně. Později už zuřil i vnějšně. Měl obavu, že se něco stane s autem, spílal, že jsem vybral strašnou cestu. Cesta byla opravdu strašná, na cestě jsme museli čtyřikrát přebrodit autem řeku, vystoupit a prozkoumat brody, které byly místy docela hluboké a plné nebezpečných kamenů. Tím že jsme vystoupili, jsme ulehčili i autu aby nesedělo tak nízko. Další asi tři brody jsme projeli bez vysednutí. Prvně jsme zvažovali jet na tento trek už včera, ale to nám na inf. centru nedoporučili kvůli dešťům z minulých dnů. Dnes to bylo asi lepší, ale úplně dobré to nebylo. Do cesty se nám ještě párkrát připletly ovce.
  
Rob Roy trek vede ke stejnojmennému ledovci a vodopádu Rob Roy. Nacházíme se v NP Mount Aspiring.

Hned u parkoviště jsme museli překonat první překážku. Byl to rozbitý most po předchozích deštích, tak jsme museli vodu tak nějak různě přeskočit po částech. Místy byla široká přes 4 m. Ale při troše šikovnosti to zase nebyl až takový problém. První jsem potok přeskákal já s Petrem, předposlední byl Radek a největší sportovec naši výpravy, byl na neuvěřitelném čtvrtém místě. Dodatečně gratuluji k bramborové medaili. První část treku byl neustále vidět zasněžený vrchol Mt. Aspiring (3.033 m). Po trase (15 minut od parkoviště) byl jeden závěsný most z roku 1987, ale byl to takový pevnější typ, takže to bylo hlavně pro Petra OK.
   
Cesta vedla skoro celou cestu lesem, pouze před koncem se šlo s výhledem před sebou na ledovec. Cestou byla místy sesutá půda. Nahoru jsme se vyšplhali za 2 hodiny, což o proti ukazatelům bylo o 25 min navíc. Vycházelo se z 330 m.n.m. a konec treku byl ve výšce 730 m.n.m. Takže nahoře jsme byli v 11:15.  Akorát čas na oběd na sluníčku. Nahoře nás bylo celkem asi dvacet. Takové túry jsou nejlepší. Málo lidí, nádherné počasí, úžasný výhled. Nahoře byl nádherný výhled na ledovec Rob Roy, vodopád Rob Roy Falls, který má 261 m a na zasněžené hory. Vedle nás na kameni seděl papoušek Kea.
   
Cesta dolů byla rychlejší. Potkali jsme spoustu turistů, co se teprve vydali nahoru. Při tolika lidech to už nebude takový zážitek. I se zastávkama nám dnešní trek zabral 4:20 hod. Opravdu se mi dnešní trek líbil, nebyl vůbec náročný a výhled stál moc a moc za ten čas. Navíc to krásné počasí k tomu.


Vracíme se stejnou cestou do Wanaka. Auto nám začalo vepředu napravo klepat, nebo spíše cinkat. Asi se něco uvolnilo při přejezdech brodů (nakonec to cinkalo celý zbytek dovolené, ale bez nějakých jiných problémů). Venku je stále nádherně a 22°C.

Ve Wanaka mě vysadili u jezera a jeli ještě navštívit Puzzlingworld, což mě moc nelákalo a hlavně ne za takové vstupné (po slevě na kupony 11,20 NZD (12,50 bez slevy). Atrakcí zde nebylo bůhví kolik, ale člověk by tady vydržel prý i tři hodiny. Nejzajímavější byly asi hologramy na stěnách, Ames room, Hall of Following Faces a Tilted House. Na stěnách bylo plno 3D a optických klamů, hádanek, ve vestibulu se skládaly dřevěné hlavolamy, venku bylo bludiště. Já jsem si zašel na oběd, dal jsem si fish and chips za 6 NZD, sedl jsem si u jezera, pojedl, dopsal deník a odpočíval. Pak mě vyzvedávají zase ve městě a po 16 hodině odjíždíme z Wanaka a míříme do Queenstownu.
  
Cestou ovšem ještě děláme zastávku v městečku Arrowtown, které je vzdálené 56 km od Wanaka. Arrowtown, bylo místem zlaté horečky ve 2. pol. 19. stol. Hlavní atrakcí je ulice Avenue of Trees, lemovaná domy z období zlaté horečky. Arrowtown je proslaven pekárnou s jablečným štrudlem, ale bohužel měli zrovna zavřeno. Dále je zde hospoda, kde vaří vlastní pivo. Martin si to samozřejmě nemůže nechat ujít. Celé městečko je ve stylu westernových staveb.
  
Za městem se nachází Arrowtown Chinese Settlement, pozůstatky obydlí čínských zlatokopů - Bush Creek. Jsou to malé domečky z plechu a kamenů. Nejmenší je velký uvnitř max. 3x2 m. Původních čínských domků je zde asi šest. Nejstarší je Ah-Lum´s Store.
 
Bydlet dnes budeme ve městě andrenalinu, ve městě Queenstown na břehu jezera Wakatipu v údolí obklopeném horami Remarkables. Hotel máme luxusní, je to Rydges Lakeland Resort Hotel Queenstown. Bydlíme až v devátém patře, výhled nemáme na jezero Wakatipu, ale směrem do kopce. Nejsme hned v přední luxusní části, ale i naše pokoje jsou velice dobře vybavené. Velká postel, koberce, kuchyňka, televize, lednice, psací stůl, pokoj je velký. Opravdu hezké a za dobrou cenu (90 NZD za pokoj). V 6. patře se nachází venkovní bazén.
 
Pro dnešní večer jsme se rozdělili a všichni jsme šli po vlastní ose. Petr s Radkem  vykoupili místní obchod se suvenýry, kde nechali skoro dva a půl tisíce na naše. Nakoupili i sobě trika se zélandskými motivy. My jsme se prošli kolem jezera. Chtěli jsme navštívit Ice Bar - Minus 5°, ale vstupné 32 NZD sice včetně drinku (1 alko nebo 2 nealko) nás odradilo. Doba pobytu je zde 30 minut. Večeřeli jsme ve Fergburger, je to vyhlášené hamburgerové bistro. Doporučila nám jej Petra, mají tady být úžasné a velké hamburgery. Jo byl dobrý, ale hamburger za 11-18 NZD mi přijde drahý. Náš stál 12 NZD. Po objednání jsme čekali takových 20 min, než nám jej udělali, takové tu byly fronty.
 
Centrum města mi přišlo dosti rušné, naopak kolem jezera, kde máme hotel, to na mne působilo jako lázeňská zóna a nebo poklidné letovisko. Ceny jsou zde taky dost vysoké. Vyhlídli jsem si na zítra levný internet. Opravdu na místní poměry byl levný (1 hodina za 3 NZD). Na pokoj jsme se vrátili v půl desáté.

Za celý den jsme najeli 192 km.

Cestopis Nový Zéland

Čtvrtek 10.02.2011 - Queenstown, Bob´s Cove, Te Anau

Jelikož dnes chceme zůstat v Queenstownu a přilehlém okolí, tak jsme si pospali do půl osmé a na devátou hodinu Petr s Radkem míří na lanovku Skyline Gondola, která vede na vrchol Bob´s Peak a je odtud výhled na město a na jezero Wakatipu. Lanovka stojí 25 NZD. Jsou mezi prvními lidmi co mají zájem vyjet nad město. Před nimi jedou pouze zaměstnanci z horní restaurace, obchůdků a obsluha adrenalinových atrakcí. Petr nesnáší lanovky a tak docela trpí a dívá se před sebe do skály. Nahoře je to však paráda. Udělalo se hezké počasí a je krásný rozhled dolů na město, jezero a do dálky na hory. Z horní stanice lanovky se dá přesednout na sedačkovou a nechat se vyvézt k minikárám. Těmi se dá sjet k horní stanici kabinkové lanovky. Na této úrovni se skáče pod lanovku Bungy Jumping. Jelikož je nahoře skoro vše zavřeno a není tady až tak co dělat delší dobu, tak jedou dolů. My jsme mezitím byli na internet v mistní internetové kavárně.

Před 11 hod opouštíme hotel a jedeme se podívat k mostu Edith Cavell Bridge (u Arthurs Point), kousek za městem, jak jezdí Jet Boats (společnost Shotover Jet). Jelikož tato atrakce stojí skoro dvatisíce korun na osobu za cca 15 min strachu, tak se pouze diváme z mostu. Lodě jezdí strašnou rychlostí soutěskou mezi skálami a míjejí je opravdu těsně. Jsou schopny se otočit na místě. Lidi sem svážejí autobusy z města a po řece jezdí celkem tři čluny. K našemu překvapení nemají turisti ani helmy, jen záchranné vesty, což by jim bylo dost na nic, kdyby v té rychlosti vlítli do skály.
   
Další naší zastávkou je vyhlídka z Bob´s Cove, asi 16 km od Queenstownu směrem na Glenorchy. Je to jedno z nejzajímavějších vyhlídkových míst na jezero Wakatipu. Udělali jsme pár šikovných fotek u jezera. Celkově to ale byl výlet bez jakéhokoliv přínosu.
 
Další původně plánovanou zastávku, Glenorchy, jsme vynechali. Venku je nádherné počasí a 20°C a my se vracíme do Queenstownu a před čtrnáctou hodinou odjíždíme dále do Te Anau, které je vzdálené 174 km od Queenstownu. Cestou zastavujeme na nanuk a na pár fotografií.
 
Bydlíme ve Fiordland Hotel Motel. Budeme zde spát následující dvě noci. Recepce je blízko cesty, ale přímo naše bydlení je v zastavěné části městečka. Ubytovali jsme se před půl šestou. Bydlení je světové, máme velký obývák s gaučem, jídelnu s plně vybavenou kuchyňkou a dvě samostatné ložnice. Pro tyto dva pokoje je společná koupelna a záchod. Bydlení je prostorné, kousek od centra a v ceně je i koupání v bazéně a vířivka v komplexu u recepce. Hned jsme si domluvili nahřátí vířivky na večer. Cena pro 4 osoby je za noc 170 NZD.
 
Na bydlení jsem se rozdělili a každý jsme vyrazili do města. Cestou do města jsme viděli zajímavou prosklenou kapli. Jinak je to menší městečko na jihu jezera Te Anau, druhé největší na NZ (53 km dlouhé, 10 km široké, 417 m hluboké, vytvořeno ohromným ledovcem). Je to jedno z nejhlubších a nejkrásnějších jezer na NZ. Já jsem v jednom stánku, kde nabízeli plody moře ochutnal poprvé v životě čerstvou ústřici.  Byly to velké ústřice ze Stuartova ostrova. Cena 3 NZD za kus. K tomu mi dali citron. Pěkně jsem se u toho šklebil, ale snědl jsem to. Nevím ale, co na tom někdo vidí. Pak jsme zašli na pivko do restaurace The Ranch. Tady jsme narazli na Petra, jak se snažil připojit na net u knihovny, která je vedle, ale bohužel internet je volný v otevírací době knihovny. Radek si zaplatil internetovou kavárnu. Po večeři, kterou jsme si nachystali na pokoji jsme si všichni sjeli na bazén (ten byl však dost studený) a do vířivky, ta byla dobrá, takový parádní relax. Bylo to sice takové skromně vybavené, ale bylo to zadarmo, tak proč to nevyužít.
 
Za celý den jsme najeli 222 km.

Cestopis Nový Zéland

Pátek 11.02.2011 - Milford Sound, Humboldt Falls, Te Anau 

Dnešní den by měl být, podle průvodců na netu a knížek, TOP dovolené. Jedeme na Milford Sound. Jedeme po cca 120 km dlouhé Scenic Route Milford Road. Vstáváme v 6:30 a jelikož zde bydlíme dvě noci, tak nám odpadlo balení. V 7:30 vyrážíme, je 12°C. Cestou jsme udělali pár zastávek podle průvodce. Mapu cesty najdete třeba zde. Je třeba počítat s min. 2 hodinami bez zastávek + 10 minut z parkoviště k lodnímu terminálu + zdržení 15 minut kvůli jednosměrnému tunelu).
Zajímavá byla Mirror Lakes. Jsou to jezera, ve kterých se zrcadlí hory nad nimi. Leží hned vedle silnice, asi 56 km od Te Anau.
  
Další zastávky:
8:28 - na 61 km silnice křižuje 45°jižní rovnoběžky - je to bod uprostřed mezi rovníkem a Jižním pólem, je to jen cedule u cesty
8:40 - Lake Gunn

9:00 - Pops View - výhled do údolí Hollyford Valley
9:10 - Monkey Creek - vyhlídka na Upper Hollyford Valley
9:19 - Homer Tunnel - 1,2 km dlouhý tunel, který vede dolů s převýšením 129m. Kopali jej pod skalnatou horou vězni od roku 1935. Tunel je úzký a proto auta jezdí vždy jen jedním směrem, provoz řídí semafor a směry se střídají po patnácti minutách. Oba konce tunelu jsou "začištěné", střed tunelu je surová skála, tak jak zůstala po ražení.

9:22 - výjezd z tunelu
Po výjezdu z tunelu se úplně změnilo počasí. Byla mlha a ochladilo se. Po příjezdu do cíle v 9:43 jsme se prošli malým okružním trekem kolem vody, délka cca 20 min. Udělali jsme zde pár fotek s Mitre Peak(em) a šli jsme dále do přístavu (asi 10 minut z parkoviště). 
  
Vstup do přístavu připomínal odbavovací halu na letišti. Před vstupem byly parkoviště pro autobusy, uvnitř se vydávaly palubní lístky a jednotlivé plavební společnosti měly své gejty (gate). Byli jsme zde o více jak půl hodiny dopředu a tak jsme koukali na lodě ostatních společností a vyhlíželi naši. My jsme si vybrali společnost Mitre Peak Cruises. Výlety pořádá více společností: Real Journeys, Milford Adventurer, Red Boat Cruises. Plavba trvá 1:30-2:30, stojí 55-92 NZD. A proč jsme vybrali zrovna Mitre Peak Cruises? Mají menší lodě a zajíždí dál do Tasmánova moře, méně lidí na palubě, plavba trvá 2 hodiny (37,5 km), zdarma čaj, káva
Trasa: začátek v Milford Sound Visitor terminal, Lady Bowen Falls, Harrison Cove s podvodní observatoří, Sinbad Gully, Mitre Peak, Lion Mountain 1371 m (Mt. Kimberley), Copper Point, vodopád Stirling Falls padající do hloubky 155 m, The Elephant, zasněžená hora Mt Pembroke s ledovci (2015 m), Dale Point - Tasman Sea (vstup do fjordu Milford Sound), Anita Bay, St Annes Point - St. Anne´s lighthous.
   
Tady je odkaz na interaktivní mapu.
Rezervaci máme již z domova na 11:10 hod a stálo nás to 78 NZD na osobu. V 11 hod se naloďujeme na naší loď od společnosti Mitre Peak Cruises. Nahrnuli jsme se na příď, Petr šel úplně nahoru, myslel si, že zde bude míň lidí a větší rozhled na všechny strany. V 11:10 odplouváme. Na lodi nás je celkem 43 lidí.
 
Milford Sound  (Piopiotahi) je 22 km dlouhý fjord, na jehož konci vévodí 1695 m vysoký vrchol Mitre Peak - pojmenovaný podle biskupské čepice. K vidění jsou lachtaní kolonie, možno zahlédnout delfíny, spousta vodopádů.
Celá plavba probíhala mezi skálami a kopci, cestou bylo vidět plno vodopádů, pod jeden jsme lodí dokonce zajeli, ale jelikož jsou tak vysoké, tak voda dopadá dolů spíše jako rozprašek. Cestou tam, po levé straně byla místa s tuleni. Lodí se pluje až na volné Tasmanovo moře, kde se loď obrací a stejnou trasou se pluje zpět, tentokráte však po pravé straně. Zajímavé bylo sledovat podvodní sonar, resp. profil dna a hloubku. V nejhlubším místě pod náma bylo 240 m. Během plavby byla k dispozici káva a čaj zdarma. Na zpáteční cestě jsme přistavili u podvodní observatoře, kde vystoupili lidé, co měli zakoupenou ještě nějakou jinou vstupenku. Zpátky je vezme asi další loď. Výlet na Milford Sound byl sice úžasným zážitkem, ale nenazval bych jej ale určitě tím TOP dovolené. Měli jsme veliké štěstí, protože v této oblasti, podobné norským fjordům, prší 200 dní v roce a my chytli krásný slunečný den. Dokonce i vrcholek Mitre Peak, který byl ráno v mlze, se nám odpoledne ukázal v celé své kráse.
    


Ve 13:30 odjíždíme pomalu zpět. Na zpáteční cestě do Te Anau na Scenic Route Milford Road je plno zastávek se zajímavými místy a výhledy na krajinu:

13:40 - The Chasm - 10 km před tunelem, vodopád tvořený řekou Cleddau a proděravělé kulaté kameny vytvořené vodou
14:25 - opět čekáme na průjezd tunelem a společnost nám dělají papoušci Kea

Z hlavní silnice odbočujeme na štěrkovou Lower Hollyford Road, která nás dovede až k Road End, odkud vede 20 minutová stezka (oběmi směry) k Humboldt falls. Je to třístupňový vodopád (275 m) - nejmohutnější vodopád NZ, někde se uvádí že je 3 nejvyšší na NZ.

Cestou zpět projíždíme kolem kempu Gunns Camp.
 
V 18 hodin přijíždíme do Te Anau, kde jsme se ještě zastavili v Te Anau Wildlife centre, kde jsou voliéry s papoušky, různými druhy velkých holubů a nelétavým ptákem Takahe. Vědci si mysleli že pták vyhynul, ale podařilo se jim tohoto modrého ptáka objevit a teď jej uměle rozmnožují a pouštějí do přírody.

Možné výlety v NP Fiordland najdete zde.

Večer jsme si zašli na večeři do restaurace The Ranch. Dal jsem si jehněčí steak s opékanými brambory a zeleninou za 18,5 NZD ať pořád nejím jen fish and chips. Petr byl přejezený, tak si nedal nic. A nebo spíše šetřil. Večer ještě Petr s Radkem zašli znovu do vířivky a na zpáteční cestě Petr konečně vyzkoušel, jak se jezdí vlevo. To bylo poprvé a naposled co Petr řídil.

Dnes jsme najeli 286 km.

Cestopis Nový Zéland

Sobota 12.02.2011 - The Southern Scenic Route (oblast Catlins)

Za dnešní den projedeme celý jih Jižního ostrova, bude to nejdelší jízda a pojedeme takzvanou The Southern Scenic Route (SSR). Zde je odkaz na informační brožuru. Ráno vstáváme v 6:45 a od penzionu se nám naskýtá nádherný pohled na východ slunce a hory zabarvené do červena.
 
Už v 7:30 jsme na cestě. Dneska řídím já. Martin mi přísahal, že nepotkáme žádné auto. Při Petrově dětinské radosti jsme jich potkali poměrně slušné množství. Nechápu, jak někdo přísahá takové kraviny. Přesouváme se na úplný jih Jižního ostrova do města Invercargill. Nakupujeme v supermarketu New World, protože to je pro dnešní den poslední velké město. Pokračujeme po SSR oblastí Catlins. Prudké větry a často velmi bouřlivé moře vytvarovaly zdejší pobřeží. Nachází se zde strmé a nehostinné skalní útesy, větry ošlehané mysy, skalnaté zátoky, pěkné pláže.
Naši první zastávkou byl v 10:50 Waipapa point. Což je maják z roku 1884 a v jeho okolí jsou písčité pláže a čtyři lvouni novozélandští neboli hookerovi (maorsky Rapoka) - New Zealand sea lions, kteří spali na pláži. Je to velmi vzácný druh lvouna a vyskytuje se pouze ve vodách u pobřeží NZ. Velcí dospělí samci jsou tmavě hnědí až černí na zádech a ve výši ramen mají hřívu. Váží až 400 kg a mívají přes 3 metry. Rádi se vyhřívají na písčitých plážích. I když vypadají neohrabaně, tak dokážou být hodně rychlí a agresivní a když se cítí ohroženi začnou na lidi útočit. Je třeba dodržovat odstup alespoň 10 metrů a v žádném případě se jim nesmí zamezit přístup k moři jako k místu úniku. Informace o lvounech novozélandských najdete zde. V r. 1881 došlo v těchto místech k nejhorší civilní námořní katastrofě v dějinách NZ, ztroskotala tu loď SS Tararua a celkem zde zahynulo 131 lidí. Tři roky po tragédii zde byl vybudován maják. Není zrovna nejlepší počasí, je zataženo, fouká, lehce poprchává a je jen 17°C.
  
Další zastávkou byl před polednem Slope Point. Přes pastvinu ovcí jsme došli k nejjižnějšímu místu na Jižním ostrově na Zélandu (jižněji je už pouze Stewart Island (Rakiura) a ten je také součástí NZ) - Slope Point. Tady jsme viděli pouze jednoho tuleně ve vodě, ale hlavní byla cedule se vzdálenosti k Jižnímu pólu (4803 km) a k rovníku (5140 km). Za pěkného počasí, kterého tady asi není moc, je vidět Stewartův ostrov a Bluff.
  
Na hodně místech na jihu u moře, jsou zvláštní návětrné stromy. Jsou vyfoukané větrem do zvláštních až hrůzostrašných poloh.
 
Ve 12:40 jsme přistavili u zátoky Curio Bay (Tumu Toka) nedalo Slope Point. Brožura zde. Tady byla vyhlídka a možnost sestupu dolů k moři. Za odlivu, což právě bylo, je možno pozorovat zkamenělý les (Fossil forest), jeden z nejrozsáhlejších "zkamenělých lesů" na světě s fosiliemi starými 180 miliónu let z jurského období. V dávné době, kdyb byla větší část současného NZ zalita mořem, se v těchto místech vyskytovaly rozsáhlé pobřežní záplavové lesy. V současnosti je zdejší pobřeží, tvořené několika vrstvami tisíců na sebe navršených stromů proloženými a zpevněnými vulkanickým popelem a bahnem, pokryto fosilizovanými zbytky dávných velikánů uvolněnými z těchto vrstev. Hnízdí zde také malá populace ohrožených tučňáků žlutookých, ty jsme však bohužel neviděli.

Po dalších 20 min jsme dojeli k zátoce Porpoise Bay. Informační brožura zde. Pouze v dálce jsme viděli delfíny. Mají to být vzácní Hektorovi delfíni (maorsky Papakanua) což jsou nejmenší delfíni na světě. Paří také k nejohroženějším druhům. Lehce je poznáte podle výrazných černých a bílých skvrn. Vyskytují se pouze u pobřeží NZ, většinou u břehů Jižního ostrova. Další odkaz zde. Jde o jediné místo na světě, kde delfíni žijí v bezprostřední blízkosti pláže. Připlouvají sem, aby zde porodil mladé.

Oběd jsme si dali v rybářském městečku Waikawa v karavanu u cesty u přestárlé potetované a znetvořené hipísačky. Radek celou vesnici ohodnotil, že vypadá jak z hororu, kde původní obyvatelé už nikdy turisty nepustí ven. Náš oběd byl fish and chips za 5,50 NZD, Před deštěm jsme se schovali pod přístřeškem. Vesnička je poměrně malá, je zde starobylý kostel, bývalá věznice, ze školy je muzeum Waikawa District Museum a je zde pár rybářských domků. Městem projížděla historická auta, která jsme potkávali dále během cesty.
 
Ve 14:45 jsme na parkovišti u McLean Falls. Dojeli jsme k nim po 6 km Rewcastle Road. Od parkoviště vede lesem asi 40 minutová zpáteční stezka k pěknému vodopádu. Naštěstí již přestalo pršet.
  
Cestou jsme v 16 hod udělali ještě jednu zastávku u třístupňového vodopádu Purakaunui Falls. Nachází se 17 km jižně od města Owaka. Byl to zvláštní široký, terasovitý vodopád, vysoký 20 metrů. Vede k němu lesem 20 minutový zpáteční turistický chodník. Ještě jeden odkaz uvádím zde.
 
V 17 hod jsme dojeli do bydlení ve farmářském městě Owaka do Owaka Lodge Motel. Je to malý motýlek ve vesnici, kde chcípl pes. Je zde jedna samoobslužná čerpací stanice, restaurace je otevřena, jen pokud jsou lidi a nebo pokud si zavolají a objednají se a malé nepříliš zajímavé Catlins Museum. Je stejně večer a my máme s sebou zásoby, tak je to jedno. Na přivítanou měla paní domácí pro každého upečeného muffina s citronovou příchutí. Apartmánů je zde cca 5, každý je se svým vchodem a parkovacím místem, je to jeden velký dům, apartmány jsou uvnitř veliké. Je zde ložnice, velký obývák. Kuchyňka je sice menší, ale nám to postačuje. Pokoje jsou obloženy po stěnách umělým dřevem, je to něco jako plovoučky. Cena byla 160 NZD za ubytování. Je zde zdarma wi-fi připojení k internetu (geslo je CABLE :-). Bylo to jedno z nejlepších ubytování. Na večeři jsme si dali lasagne z vlastních zásob.

Paní domácí nám poradila výlet k moři na Jack's Bay. Je to 6 km od Owaka. Asi 20 minut od parkoviště u pláže se nachází "stříkající otvor" Jack´s Blowhole, větrací otvor v tunelu. Moře nejdříve vyhloubilo jeskyni a po čase prorazilo i otvor v jejím stropě. Je 55 m hluboký a vzdálený 200 m od moře a voda se tlačí za přílivu a bouřlivého moře podzemním tunelem nahoru. Bohužel jsme zde zase přijeli za odlivu, tak jsme měli smůlu na vystřikovací vodní efekt. Cesta k němu vede přes pozemek ovčí farmy. V dálce jsme viděli jednoho malého tučňáka.
  
Posledním místem naší večerní vyjížďky byla pláž v zátoce Surat Bay, kde se hojně vyskytují lachtani novozélandští (Hookerovi nebo též lvouni) - New Zealand / Hooker Sea Lion, maorsky rapoka. Je to jeden z nejvzácnějších lvounů na světě. Jedná se o endemický druh, tzn. že se nevyskytuje nikde jinde na světě. Měli jsme štěstí. Setkání s nimi v tváří v tvář byl opravdu velký, nezapomenutelný zážitek. Na pláži v písku leželi samci o samotě a vzadu dále na pláži byla celá rodinka lvounů, jeden samec, další byly samice nebo odrostlé mladé a jedno úplně malé mláďátko. Na člověka údajně nezaútočí pokud je nenapadne a nebo pokud se jim nezabrání v přístupu do moře. Nikdy se nesmí člověk postavit mezi ně a moře, protože moře je jejich úniková cesta. Když jedni cyklisti jeli po pláži podél moře a byli v úrovni lvounů, pěkně na ně vystartovali. Bylo úžasné jak dospělí šli do moře a při tom se kývali. Mládě nechtělo jít do moře a rozběhlo se k nám. V tu chvíli samice zařvala, rozběhla se směrem k nám. Na zpáteční cestě bylo ještě úžasné pozorovat samce jak se vrací z moře na pláž. Na pláži se zasypávají pískem. 
       
Na bydlení jsme se vrátili ve 20:30.

Za dnešní den jsme najeli 396 km.

Cestopis Nový Zéland

Neděle 13.02.2011 - Nugget Point, Tunnel Beach, Dunedin, Shag Point, Moeraki Boulders, Oamaru

V sedm ráno vstáváme a chystáme si snídani. Radkovi se docela zadařilo hned po ránu. Omylem mi žduchl do rozšlehaných vajec v hrníčku a vylil je. A tak Radek šel k paní domácí koupit nová vejce. Bohužel to vypadalo, že paní domácí ještě spí. Odjíždíme v 8:15, venku je pod mrakem, celou noc pršelo a venku je jen 13°C. Po deseti minutách zastavujeme na parkovišti u Nugget point (Tokata). Je to nehostinný a větry ošlehaný mys se starým (ale dodnes funkčním) majákem z roku 1870 (Tokata Lighthouse), zvláštní kameny ve tvaru kupek v moři, strmé útesy prudce padající do moře a cca 15 lachtanů, které vidíme pouze z výšky. Na vzácné rypouše sloní, kteří se zde také vyskytují, jsme bohužel štěstí neměli. Následně jsme zabočili k zálivu Roaring Bay (Řvoucí záliv), kde lze pozorovat tučňáky žlutooké jak se vrací z moře do svých hnízd a nebo naopak jdou do moře. Na tabulích je napsáno, že se objevují před 7 hodinnou ranní a nebo pak po 16 hodině. Neviděli jsme ani jednoho.
 
V 11:15 jsme zastavili u Tunnel Beach, 15 minut jízdy z centra Dunedinu na JZ okraji města. Z parkoviště na konci Green Island Bush Rd začíná Tunnel Beach track. Jde se přes soukromé pastviny strmě z kopce dolů k velikánským pískovcovým útvarům. Nejvíce zaujme už z výšky skalní oblouk nad mořem. Ve skále je vykopán tunel na dolní pláž. Z výšky tunel není vidět, až při sejití dolů a pak se musíte otočit. Taky jsem si toho nevšiml, ale najednou se za mnou objevili lidé. Prošli jsme také. V tunelu jsou vysekané schody a dovedou Vás na malou pláž. Nechal jsem se vyfotit nad skalním obloukem, ale měl jsem strach jít pózovat až na úplný kraj, protože se zvedl pořádný vítr. Cesta dolů trvala 20 minut, nahoru do prudkého kopce jsme to zvládli za 40 minut.
   
Další naší dnešní zastávkou bylo po 12 hod město Dunedin, mezi obyvateli Nového Zélandu známé jako "Edinburgh Jihu". Parkujeme v centru. Tady stojí za zmínku budova vlakového nádraží Dunedin´s Old Train Station (1904-1906) - nejfotografovanější budova NZ. Vedle se nachází budova soudu a věznice (Law Court and Prison). Hlavní náměstí Octagon je obestavěné domy ve Viktoriánském stylu s katedrálou sv. Pavla, radnicí s hodinovou věží, pomníkem skotského básníka Roberta Burnse a Regent Theatre. 
   
V centru jsme nakoupili plno suvenýrů a dali si oběd v restauraci The Terrace. Dal jsem si 200 gr hovězí steak na horkém kameni (Porterhouse). Donesou Vám jej téměř syrový a každý si ho dodělá podle své chuti. K tomu byly hranolky, salát a hořčicová omáčka (22 NZD).

Dále navštěvujeme komplex University of Otago, nejstarší novozélandská univerzita založená skotskými osadníky již v roce 1869. Budovy připomínají starou dobrou Anglii.
 
Ještě jsme se zastavili na dolní části ulice Baldwin Street. Je to nejstrmější ulice na světě a místy dosahuje sklonu až 38°. Někteří si z toho udělali výnosný business a za 2 dolary prodávají osvědčení potvrzující, že jste podnikli výstup nejstrmější ulicí světa. Paradoxem je, že toto potvrzení neprodávají nahoře, ale dole. My jsme nahoru nešli, dle průvodce výhled rozhodně nestojí za námahu.
  
Z Dunedinu odjíždíme po patnácté hodině a za hodinu jízdy po silnici SH 1 za městem Palmerston zastavujeme u místa zvaného Shag Point (Matakaea). Tady jsou mraky lachtanů Forsterových. Nejvíce, kolik jsme jich na jednom místě viděli. Určitě nejlepší místo na pozorování tuleňů z celé dovolené. Současně se zde vyskytují různí mořští ptáci.
  
Těšil jsem se až dnes uvidím Moeraki Boulders. Vesnička Moeraki leží 40 km před Oamaru. Moeraki Boulders jsou velké šedé a takřka dokonale kulaté kameny, některé s průměrem 2 m. Leží na písečné pláži a jsou viditelné pouze za odlivu. Tabulku odlivů najdete zde. I když vypadají jako pozdrav z vesmíru, pochází z jílovcových skalisek lemujících zdejší pobřeží. Ta postupem času zerodovala a zůstaly zde pouze obnažené hladké kameny. U těchto kamenů bylo lidí jako mraků, ale opravdu to byl úžasný pohled.
   
Před osmnáctou hodinou jsme přistavili u Bushy Beach, 2 km před městem Oamaru (Bushy Beach Rd) a tady se jdeme podívat na tučňáky. Nechce se nám platit za nějaké organizové výpravy a tak vyhlížíme tučňáky z plošiny. Je zde hnízdiště tučňáku žlutookých (Yellow-eyed penguin, maorsky Hoiho) a tučňáků modrých, kteří jsou nejmenším druhem tučňáků. Bohužel (nebo spíš bohu dík) jsem viděli pouze tři tučňáky žlutooké, protože modří chodí až před setměním z vody. Místní dědula nám o nich povídal a každému je ukazoval. Na břeh se vrací pozdě odpoledne či časně zvečera. Jsou větší a vzácnější a ohroženější než tučňáci modří. Nikdy se k nim nepřibližujte, jsou plaší a lehce se vystraší. Je třeba dodržovat vzdálenost aspoň 10 metrů.
 
Nocleh máme zajištěný ve městě Oamaru v Heritage Court Motor Lodge. Bydlení je moc hezké. Máme pokoj č. 15 se 2 samostatnými ložnicemi, velký obývák, terasa s posezením, plně vybavená kuchyň, TV, koupelna se sprchovacím koutem. Internet je zadarmo. Večer jsme vyprali prádlo (praní 2 NZD a sušení 2 NZD), ale museli jsme jej dosušit v pokoji na sušáku, protože nám to nějak blbě schlo v sušičce. Bydlení je hezké, dvě samostatné ložnice, velký obývák. Nějak jsme měli celou dobu štěstí na bydlení. Však jsme taky výběru věnovali dostatek času a to se vyplatilo.

Za dnešní den jsme ujeli 271 km.

Cestopis Nový Zéland

Pondělí 14.02.2011 - vodní elektrárny Waitaki, Aviemore a Benmore, jezero Pukaki, NP Mount Cook - Tasmánský ledovec, Hookerův ledovec

Ráno vstáváme v 7 hod a v 8:15 odjíždíme zase dál. Přes noc pršelo, ale ráno už je krásné slunečné počasí, 13°C. Jedeme po silnici SH 1 směr Christchurch, ale za chvíli odbočujeme na silnici SH 83 do Omarama. První naši zastávkou jsou po hodině jízdy maorské skalní kresby Takiroa Maori Rock Art, 3 km západně od města Duntroon. Ale jsou bohužel ohrazeny pletivem a kvůli padajícímu kamení jsou nepřístupné. Byla to škoda. Druhé místo Maerewhenua, které se má nacházet na Duntroon-Livingston Rd přibližně 1 km od odbočky ze silnice SH 83 jsme podle průvodce nenašli. Mapku a popis cesty najdete zde.

Projíždíme údolím Waitaki Valley. Od půl desáté děláme tři zastávky v následující hodině u 3 vodních elektráren. Waitaki Hydroelectric System je tvořeno kaskádou menších přehrad. Celkově je jich tu dvanáct a byly budovány od roku 1925 do roku 1981. V současnosti pokrývají celou třetinu spotřeby elektrického proudu Nového Zélandu. Nejzajímavější a nejvelkolepější jsou přehradní nádrže Benmore, Aviemore a Waitaki, ležící na Waitaki River. Jedeme proti proudu takže první vodní elektrárnou je Waitaki Power Station na jezeře Waitaki. Je to nejstarší část komplexu. Asi 20 km severněji leží Aviemore Dam na jezeře Aviemore a třetí je Benmore Dam na jezeře Benmore. Jsou to hezké a docela zajímavé vyhlídky, zvláště poslední byla zvláštní, protože odpouštěli vodu korytem dolů a ta vytvářela dole pod přehradou duhu. Rozměr vodní hráze byl ohromující. Informační leták o přehradě Benmore najdete zde. Po hrázi jsme přejeli na druhou stranu a pokračovali do města Omarama. Tady jsme udělali krátkou zastávku na občerstvení. Je 18°C a nádherné slunečné počasí.
    
V 11:20 jsme překonali čtyřtisícý kilometr naši dovolené a spotřebu máme 8,75 l/km. Jedeme podél pastvin, mraky jsou strašně nízko, vypadá to, že by šlo na ně dosáhnout. Děláme zastávku na lososí farmě, nic nekupujeme, ale díváme se jak ryby loví a mrazí. Kilo ryby přijde na 15,90 NZD (230kč).
Další zastávku děláme u jezera Pukaki. Jedná se o ledovcové jezero s nádhernou mléčně modrou barvou vody. Pohled z jeho břehu na Mt Cook a Jižní Alpy je považován za jeden z nezapomenutelných zážitků.
Během následující cesty po silnici SH 80, která vede podél jezera Pukaki do vesnice Mount Cook Village, zastavujeme co chvilku na fotky Mount Cooku. Jednou z vyhlídek na jezero Pukaki a horu Mt Cook je Peter´s Lookout 15 km od křižovatky silnice SH 80 a Lake Pukaki.
   
Ubytování máme zajištěno v Glentanner Park Centre, u silnice SH 80 (PO Box 23), Aoraki Mt Cook 7946, 20 km jižním směrem od Mt Cook Village, na konci jezera Pukaki. Jedná se o dobře zařízený kemp s luxusnějšími chatkami i kempovacími místy, vlastní restaurací a heliportem pro vyhlídkové lety. Ubytování v samotné vesnici Mount Cook Village je hodně drahé. Tady sice taky nebylo nejlevnější, ale bylo to moc hezké. Bydlíme v chatičce na konci parku, přímo u jezera Pukaki. Je to naše nejdražší bydlení a přitom spíme všichni čtyři na jednom pokoji, Petr dokonce na rozkládací posteli. Bohužel se tady platí za místo v horách a za jedinečný výhled z pokoje na Mount Cook. Cena za apartmán byla 205 NZD za noc. Hotel se nachází ve výšce 600 m.n.m. V moderní kuchyni je lednice, mikrovlnka, vařič, nádobí. V pokoji máme televizi. Koupelna je se sprchovacím koutem. 
  
Jelikož je teprve půl jedné, tak bydlení ještě není připraveno a tak si pouze na recepci necháváme kufry a jedeme do vesnice Mount Cook Village,která se nachází 20 km od našeho ubytování a je v nadmořské výšce 760 m.n.m. Převážnou většinu staveb tvoří luxusní hotelové komplexy a drahé restaurace, proto se tady ani nezdržujeme.

Národní park Mount Cook se rozkládá na ploše více než 700 km² na svazích hory Mount Cook a 40% tvoří ledovce. Na území parku se nachází 22 vrcholů přesahujících výšku 3000 m a většina horských velikánů NZ. Nejvyšší horou NZ je Mount Cook, její maorský název je Aoraki a měří 3754 m. V národním parku se dá podniknout řada treků. My jsme si na dnešní den zvolili dva a oba byly opravdu velice zajímavé. Informace k trekům včetně mapky uvádím zde a také ještě tady.
Prvním trekem byl Hooker Valley Track. Je to jeden z nejpopulárnějších treků a tak zde bylo poměrně hodně turistů. Přálo nám i počasí takže jsme měli nádherné výhledy. Výchozím bodem treku je White Horse Hill campsite severně od hotelu Hermitage na konci silnice Hooker Valley Rd. Na parkovišti necháváme ve 13:15 auto. Radek s Petrem pomohli nějakým chudákům s autem. Nějak blbě zacouvali a auto jim zůstalo viset na kameni. Tlačilo jich to asi osm. Jelikož my s Martinem máme problémy se zády, tak jsme se pomoci nezúčastnili. Ostatní na nás házeli docela "milé" pohledy. Trek vede údolím Hooker Valley podél ledovcové řeky Hooker river k ledovci Hooker Glacier – délka ledovce je 13 km (jižní strana Tasmanova ledovce, na severní jsou ledovce Fox a Franz Josef). Cesta vedla poměrně bez stoupání a po celou dobu jsme šli na sluníčku. Začátek trasy vedl po kamenité cestě, střední část vedla po dřevěných chodnících a konec trati byl po kamenech.
     
Museli jsme cestou přejít dva závěsné houpací mosty nad řekou Hooker.
  
Procházíme kolem památníku obětem hor (Alpine Memorial), kolem ledovcového jezera Mueller Lake s výhledem na protější rozložitou horu Sefton (3152 m). Cesta byla úplně v pohodě a byl hrozně nádherný rozhled. Před námi zasněžené hory, slunečné počasí a parádní teplo. Skoro celou cestu je vidět Mount Cook. Na konci treku od Hooker Glacier Terminal Lake, ve kterém se koupaly kusy ledu z ledovce, byl výhled na ledovec Hooker. Ledovce v této oblasti jsou shora zasypány kameny a tak jsou vlastně vidět jen z profilu. Ledovce se pohybují cca 20 cm/den. Cesta oběmi směry nám zabrala 3 hodiny a ušli jsme necelých 7 km.
   
Jelikož bylo pěkné počasí a bylo 17 hodin, rozhodli jsme se pro ještě jeden kratší výlet k Tasmanovu ledovci. Cesta začíná na parkovišti u Blue lakes na konci Tasman Valley Road asi 3 km jízdy od vesnice Mount Cook. Z parkoviště vede cesta do kopce kolem 3 zelených jezírek nazývaných Blue Lakes až k vyhlídce na Tasmánský ledovec (Tasman Glacier), ledovcové jezero Tasman Lake, ve kterém opět plavou ledové kry a na údolí Tasman Valley, kterým protéká řeka Tasman River. Ledovec byl hodně špinavý a tak pro hodně lidí nemusí působit atraktivně. Ale přesto to bylo hodně zajímavé.  V nejsilnějším místě ledovec dosahuje tloušťky 600 m a je až 3 km široký. Petr byl utahaný za celý den a tak na nás počkal v autě. Za 40 minut jsme byli zpátky. Mapka s popiskem opět zde. Odkaz na trek je tady.
   


Odsud už jedeme zpět na naše bydlení do Glentanner Park Centre. Večer si Petr s Radkem zašli do restaurace na nějaký zákusek, či spíše buchtu. Seděli jsme na terase a koukali na zasněžené hory v zapadajícím slunci. Strašně fajn místo to bylo, takové na konci světa, tiché, klidné a krásné.

Za dnešní den jsme najeli 292 km.

Cestopis Nový Zéland

Úterý 15.02.2011 - jezero Tekapo, Christchurch 

Ráno se budíme v 7 hodin a v 8:30 již sedíme v autě a odjíždíme od nádherných hor a hned po ránu máme zajímavý zážitek. Pastevci hnali po cestě nekonečné množství ovcí na pastvu a my museli zastavit a zůstat v autě, aby se jehňata nerozutekla. Ovce byly všude kolem nás a bylo zvláštní pozorovat jak psi naháněli ovce ze svahu zpět na cestu.
 
V 9:30 jsme udělali půlhodinovou přestávku u jezera Lake Tekapo ve vesnici Lake Tekapo Village, odkud jsme udělali poslední fotky Jižních Alp a Mount Cooku. Na samotném jezeru je nejzajímavější jeho neobvyklá azurově modrá barva, způsobená rozpuštěnými minerály, jejichž zdrojem jsou výše položené ledovce. Tyto mikroskopické částečky odrážejí dopadající sluneční světlo tak, že hladina doslova září tyrkysově zelenou barvou. Nachází se v nadmořské výšce 710 m. Na břehu jezera se nachází kamenný kostelík Church of the Good Shepherd (U dobrotivého pastýře) postavený v roce 1935 a bronzová socha ovčáckého psa Collie Dog Monument. Touto sochou chtěli místní farmáři vzdát úctu oddaným a vytrvalým pasteveckým psům, bez kterých by nebylo možné v této kopcovité oblasti pást ovce. O tom jsme se přesvědčili osobně dnes ráno. Z kostelíku jsme udělali údajně nejkýčovitější fotku z této oblasti. Za oltářem v kostele je totiž velké prosklené okno, ze kterého je nádherný výhled na jezero a okolní hory. Při pohledu z dálky vypadá jako velký zarámovaný obraz.
   
Oběd jsme si dali v Mc Donaldu ve městě Ashburton a ve 12:47 jsme přejeli nejdelší silniční most (1,2 km) na Zélandu, Rakaia River Bridge. Je slunečno, 22°C. Cestu z Lake Tekapo do Christchurch (230 km) řídím já. Ve 14 hod jsme dorazili do Christchurch k našemu bydlení. Bydlíme v Ibis Christchurch Hotel. Moderní hotel je v úplném středu města a je hezký nejen z venku, ale i uvnitř. Máme dva dvoulůžkové pokoje, každý za 79 NZD, což je super cena na to, že je to hotel minutu od Cathedral Square v porovnání s některým ubytováním, které jsme měli. Pokoj je senzační, postel pro jednoho je snad široká 120 cm. Na pokoji je lednice, TV, sprchovací kout.

Hodili jsme si kufry na pokoj a jeli jsme vrátit auto do půjčovny. Vrácení auta byl docela zážitek. Čekali jsme nějaké velké prohlížení auta, kontrolu, předávácí protokol. Paní se pouze zeptala, zda jsme měli havárku či nějaký problém a jestli chceme hodit zpět do hotelu. Pořád jsme se snažili vymámit z paní nějaký papír o předání, pořád jen říkala, že jsme to vrátili a že ji to tak stačí. Nakonec jsme ji před hotelem ukecali, aby podepsala předávací papír a napsala vráceno. Podepsala, zasmála se a odjela.  Jiný kraj, jiný mrav. Takže v 15 hodin jsme byli bez auta a v hotelu. Tady se naše cesty rozdělují. Petr s Radkem šli zase nakupovat suvenýry. My jsme si šli projít město. Christchurch je největším městem Jižního ostrova. Své jméno získal podle jedné z oxfordských kolejí a svou atmosférou do značné míry připomíná toto univerzitní město, hlavně svými neogotickými stavbami a řekou Avon, která protéká městem.
Nejdříve jsme vyrazili na náměstí Cathedral Square, jehož dominantou je katedrála. Na náměstí probíhá festival květin a tak jsou zde různé sochy zvířat vyrobené z květin. Celé náměstí je obklopené pěknými stavbami.
  
Z náměstí se vydáváme po trase historické tramvaje, která jezdí kolem nejzajímavějších míst ve městě, kam se autem nedá dostat. Byla to pěkná procházka. Trasa je dlouhá asi 2,5 km. Křižujeme řeku Avon na mostě Worcester Boulevard Bridge. Z mostu pozorujeme loďky které vozí turisty po řece (Punting on the Avon). Loďky ovládá jeden člověk za pomocí bidla, kterým se odráží ode dna řeky.
 
Přicházíme k neogotické stavbě Arts Centre, která původně sloužila jako sídlo canterburské univerzity. Dnes je zde spousta restaurací, obchodů i galerií.
  
Odtud už přicházíme k parku Hagley Park, kde se nachází botanická zahrada. Prohlídku zahrady si necháváme na příští den. Při vstupu do zahrady se nachází Canterbury Museum a hned vedle velice zajímavý komplex Christ´s College, nejprestižnější soukromé školy ve městě. Nejstarší část zde vznikla již v roce 1863. Studenti nosí uniformy a do školy jezdí na kole.
   
V parku na náměstí Victoria Square se nachází socha královny Viktorie a socha Jamese Cooka.
 
Dostáváme už hlad a tak si v jednom Pita Pit bistru dáváme jednu velkou bohatě plněnou pitu napůl (8 NZD). Procházíme nákupní uličkou New Regent Street, kde jsou úzké malebné domečky každý jiné barvy. Jedná se o architekturu španělských misionářů. Poslední zastávkou tramvaje je Tram Station na Cathedral Junction, je to jakási prosklená moderní galerie s obchody a kavárnami, kudy projíždí tramvaj. Odtud se vrací zpět na centrální náměstí.
  
Pak se jdeme projít na druhou stranu města, kde mají být nákupní centra. V Sushi baru si kupuji velký sushi mix za 9,20 NZD, který jsem si dal potom na pokoji na večeři. Bylo tam asi 6 druhů sushi a bylo toho fakt hodně. Večer jsme vyrazili ještě dokoupit poslední suvenýry. Mamce kupuji šálu, která obsahuje 50% Merina a 50% possum za 50 NZD, čokoládu s oříšky Makadamie, nějaký krém na ruce s ovčím lanolinem, a další už si ani nepamatuji. V irském pubu si dáváme po jednom pivu (17 NZD) a píšu ještě pohled domů. Večer, když se hlavní náměstí vyprázdnilo je zde nádherný klid a do toho jen zvonkohra z katedrály. Na hotel se vracíme kolem 22 hodiny.

Za dnešní den jsme najeli 318 km a za celou dovolenou to bylo 4.470 km.

Cestopis Nový Zéland

Středa 16.02.2011 - Christchurch, přelet do Aucklandu

Dnes máme celý den na Christchurch, protože čekáme na odpolední letadlo do Aucklandu. Takže jsme si přispali v krásných velkých postelích, vstávali jsme až v 8:15. Ráno jsme si zašli do McDonaldu na internet. Potom jsme se vrátili na hotel, zabalili věcii, a v 11 hodin jsme se odhlásili z hotelu, necháváme si ale kufry na recepci. Na hlavním náměstí si objednáváme shuttle bus na 15:30 na letiště. Vyzvedne nás u hotelu. Jsou to takové mikrobusy a za sebou mají krytý přívěsný vozík na zavazadla. Cena pro nás 4 byla 25 NZD, což vycházelo levněji než kdybychom jeli autobusem. S Martinem vyrážíme do Hagley parku a botanické zahrady. Martin pořád sháněl ještě nějaké oblečení z Merino vlny a někde kousek za městem mají být nějaké outletové obchody. Cesta neměl konce. Já jsem to vzdal a vrátil jsem se do botanické zahrady a Martin šel dál. Nějaké obchody sice našel, ale ne ty co hledal, takže se pěkně prošel a vrátil se zpátky. Já jsem si mezitím prošel větší část botanické zahrady. Je opravdu moc pěkná, vstup je zadarmo. Zajímává je růžová zahrada s 250 druhy růží a také různé skleníky. V některých byly orchideje, v jiných masožravé rostliny, kaktusy, v jiném typická flóra Nového Zélandu. V celém parku byly krásně upravené pestrobarevné záhony květin, vodotrysky a celý park byl rozdělen do sekcí podle typů rostlin. Za zmínku ještě stojí i Zvon světového míru, na který přispělo 130 zemí, mezi němi i Česká republika. Průvodce botanickou zahradou najdete zde. Mapu botanické zahrady si můžete stáhnout tady.
   
Na oběd jsme si zašli do Art Restaurant and Lounge, nacházející se na pěší zóně poblíž Arts Centre. Nalákalo nás dnešní menu a příjemná obsluha. Seděli jsme venku na terase. Jídlo i obsluha byla výborná, můžu jedině doporučit. Já jsem si  dal 200 gr steak s houbovou omáčkou za 15 NZD a Martin nějakou rybu taky za 15 dolarů a pivo, ale opravdu jídlo bylo výtečné.
  
V 15:30 nás vyzvedl domluvený taxi u hotelu. Letiště Christchurch Airport leží 10 km SZ od středu města. Cesta městem zabrala 30 minut a hned jsme si šli odbavit kufry. Letadla mezi ostrovy lítají co chvilku, jsou zde dvě nízkonákladovky, Virgin Australia, my letěli se společností JetStar. Ta létá v odpoledních hodinách každou hodinu. Cenově vycházely skoro stejně. Letenky jsme měli zakoupené dlouho dopředu za cenu 69 NZD. V 17:15 se začalo nastupovat do letadla, v 17:30 jsme začali odjíždět od letištní budovy a v 17:40 dle plánu jsme se odlepili. Jelikož to je nízkonákladovka, tak se nepodávalo žádné jídlo ani pití. Letíme Airbusem A320-200, což je klasické letadlo jako na dovolené po Evropě, tři ulička tři. V 18:45 jsme přistáli na letišti Auckland International Airport. Jelikož se jednalo o vnitrostátní let, tak jsme rovnou vyšli pro kufry a ven z haly bez jakýchkoliv kontrol. Na letišti je bezplatný internet a bezplatná sprcha na většině toalet. Doprava z letiště je různá. Taxi je příliš drahé, autobus v pozdní večerní hodiny už nejezdí a tak kompromisem obou variant je shuttle bus (mikrobus), který nás za 51 NZD dopravil až k hotelu. Air Bus, jezdí do města údajně každých 20 minut od 6:00 do 22:00 po pravidelné trase a jede asi 50 minut. Ta naše varianta nám přišla nejvhodnější.
Společnost MAXX – AIRBUS Express, jezdí co 20 min, z International Terminal (zast. 2008) a pokračuje na Domestic Terminal (zast. 2006) – 41 minut, 16 NZD / os.
AIRBUS EXPRESS – jedna cesta 16 NZD (zpáteční 23 NZD), každých 15 minut, 24 hod., z mezinárodního terminálu jede přes domácí term.
Letiště → centrum 6:00-19:15 co 15 min, 19:15-6:00 co 30 min
Centrum → Letiště 7:00-20:00 co 15 min, 20:00-7:00 co 30 min

Z letiště jsme se tedy minibusem dopravili do centra města do našeho hotelu Auckland City Oaks Hotel. V tomto 4* hotelu budeme spát naše dvě poslední noci na Zélandu. Ubytování je luxusní, každá dvojice máme apartmán. V kuchyni je i pračka se sušičkou a myčka nádobí, sporák, lednice, veškeré nádobí, žehlička, mikrovlnka, TV, DVD. V ceně je kontinentální snídaně, kterou nám vždy večer předtím připravili do lednice. Cena za pokoj a noc vyšla na 178 NZD. V lobby hotelu je zdarma počítač s internetovým připojením. 

Je 20 hodin a všichni čtyři vyrážíme ven na večeři. Bydlíme docela v centru, cca 5 min od Sky Tower. V celé této čtvrti pracují samí indové, v hotelech, v restauracích, obchodech, .... Večeři jsme si dali každý někde jinde, kluci si dali v indické restauraci kebab. My jsme si zašli na pizzu do italské restaurace La Porchetta. Bylo tady úplně narváno, dokonce jsme museli čekat asi 10 minut než nás usadili. Pizza byla výborná, velká a za 12 NZD. Cestou zpátky jsme se prošli kolem nasvícené Sky Tower a šli jsme spát.
 

Cestopis Nový Zéland

Čtvrtek 17.02.2011 - Auckland

Dnešní celý den jsme prožili v Aucklandu. V Aucklandu budeme spát ještě jednu noc a tak máme dost času i na lenošení. Jenže v 7:30 jsme stejně vzhůru a tak je škoda být na pokoji, když je venku nádherné počasí. Snídáme v hotelu na pokoji, ke snídani jsou tousty, máslo, marmeláda, juice a burizony v pytlíku. Není to sice žádný luxus, ale máme to v ceně a zasytilo nás to. V 8:30 vyrážíme s Martinem ven a jdeme ke Sky Toweru. Nahoru jsme nejeli, vstupné je 25-28 NZD, což nám přišlo celkem dost za vyhlídku na město. Obloha je modrá a je krásně teplo. V informačním centru pod Sky Tower jsme se zeptali na možnosti dopravy po městě. Jezdí tady turistické autobusy Auckland Explorer Bus, ale ty stojí 35 NZD / den. Můžete libovolně po trase nastupovat nebo vystupovat. Městskou dopravu zajišťuje společnost MAXX. Mapu dopravy v centrálním Aucklandu najdete zde. Jednou z možností je zdarma autobus City Circuit Free  Bus, který jezdí menší okruh v centru. Poradili nám, a toho jsme i využili zelený LINK Bus, který jezdí po přesně dané trase oběmi směry, každých 10-15 minut a jízdné je 1,80 NZD. Tohle bylo v současnou chvíli pro náš účel nejvýhodnější.
Tímto autobusem jedeme do čtvrti Parnell.  Parnell je nejstarší městská část Aucklandu (nejstarší předměstí), ležící 2 km východně od Queen Street a je jednou z nejnavštěvovanějších částí Aucklandu. Mapku čtvrti uvádím v tomto odkazu. Parnell na Vás dýchne atmosférou starého Aucklandu. Jsou zde původní dřevěné domy, přepychové pseudoviktoriánské vily postavené ze dřeva damaroně australské (strom kauri), luxusní obchody a restaurace, které lemují především hlavní třídu Parnell Road. Nejdříve jsme navštívili Cathedral Church of St Mary, postavený v roce 1886. Je to jeden z největších dřevěných kostelů na světě. Na současné místo byl přestěhován z původního místa přes ulici. Sousedí s moderním kostelem Auckland Cathedral of the Holy Trinity. O kousek dál stojí Kinder House postavený z nahrubo otesaných kvádrů sopečného původu. Kousek od něj stojí jedna z prvních staveb ze dřeva damaroně australské tzv. Ewelme Cottage, z roku 1864. Dovnitř jsme se nedostali, ale má tam být původní zařízení připomínající původní majitele.
  
Po hlavní třídě se vracíme k části nazvané Parnell Village, je krásně opravená a je zde spousta restaurací, kaváren, malých galerií a obchůdků. Je odsud vidět i kopec The Domain, na kterém se nachází Auckland War memorial Museum. Původně jsem jej chtěl navštívit hlavně kvůli nejrozsáhlejší expozici maorského a polynéského umění na světě. Ale neměli jsme tolik času a nechtěli jsme být půl dne zavřeni v budově, když venku je tak hezky. Dobrovolné vstupné je stanoveno na 10 NZD (Aucklanďané mají vstup zdarma). Raději jsme si zašli na oběd. Našli jsme zde stejnou italskou restauraci La Porchetta, kde jsme byli včera na večeři a vzhledem k tomu, že nám tam chutnalo, neváhali jsme. Dali jsme si pizzu za 11,90 NZD.
   
Stejným zeleným LINK autobusem za 1,80 NZD jsme se svezli k přístavu. Dominantou nábřeží je neoklasicistní budova Ferry Building z roku 1912. Navštěvujeme přístavní mola (doky) Queens Wharf a Pinces Wharf. U ní kotví obří zaoceánská loď Queen Elizabeth. Tak velkou loď jsem v životě neviděl. Přišlo se na ni podívat spousta lidí, protože zde kotví jen pár dní a pak vyplouvá na cestu kolem světa až do Velké Británie. Právě nakládájí zboží. Molo je propojeno s hotelem Hilton. Z přístavu vyplouvá spousta výletních lodí po zálivu Hauraki Gulf a na okolní ostrovy a ostrůvky. Je odsud pěkně vidět Harbour Bridge.
   
Ve směnárně jsem vyměnil zbývající NZ dolary na eura. Vrátili jsme se na hotel, kde jsme potkali kluky na recepci u internetu. Chystali se tak jako my na Mount Eden. Kolem 15 hodiny jsme se vydali opět městskou dopravou k sopce Mount Eden. Zelená linka tam nejezdí, takže jsme museli klasickým busem (č. 274). Naštěstí řidička byla ochotná a řekla nám kde vystoupit a kde zase nastoupit při cestě zpátky. Jízdenka zase stála 1,80 NZD. MHD nejezdí na rozdíl od výletních autobusů až na sopku, ale stojí dole u parkoviště. Takže jsme na vrchol museli vysupět pěšky. Mount Eden (Maungawhau) je se svými 196 metry nejvyšší sopkou ve městě. Auckland je totiž postavený na více než 50 vyhaslých sopkách. Nahoře byl kráter a celá sopka byla porostlá trávou a byla krásně zelená. Nějací vtipálci dole v kráteru z kamenů složili srdce. Rozhled ze sopky byl na celý Auckland, zálivy i okolní ostrovy a opravdu cesta stála zato.
   
Busem jsme dojeli zpět do centra. Zašli jsme si na pivo do Shakespeare pub, já jsem si dal nějaké místní malinové za 5 NZD a Martin Gold Export taky za 5 NZD. Na poslední večeři jsme si zašli do restaurace Albion Hotel, kousek od našeho hotelu, na stejné ulici Hobson Street. Měli akci 1+1 zdarma. Tzn. že to dražší jídlo se platí a druhé bylo zdarma. Martin si dal kuřecí prsa se sýrem, BBQ, salát a česnekovou bagetu a já 300 gr Albion Steak s pepřovou omáčkou, salátem, hranolkami. Jídlo bylo fakt výborné a obrovské porce. Salát si každý nabíral formou švédského stolu a mohl jej sníst kolik chtěl. Oba nás večeře vyšla na 24 NZD. K tomu si Martin dal ještě pivo Lion Red za 7,50 NZD.
 
Bydlíme ve stejném hotelu jako včera. Na 7:15 jsme si na recepci objednali shuttle bus na letiště.

Cestopis Nový Zéland

Pátek 18.02.2011 - let z Aucklandu do Soulu

Takže dnes opouštíme Nový Zéland. Vstáváme v 6:25, snídáme stejnou hotelovou snídani na pokoji a v 7:15 je pro nás taxi (shuttle bus) na letiště. Byl před hotel o něco dříve. Cena byla 45 NZD za nás 4. Byl to Ind, který žije v Aucklandu již několik let, má "taxi službu", provozuje několik takových shuttle busů a vozí lidi na letiště a z letiště. Z města na letiště to bylo 3/4 hodiny. Hned si necháváme odbavit kufry a pak i my se odbavujeme. Jeden z celníku se nás lámanou češtinou zeptal: "Jak se máš?". Bylo to milé a strašně mne to překvapilo. Odletová taxa se od roku 2008 neplatí, nebo je již zahrnuta v ceně letenky to nevím. Ale každopádně nikdo po nás na letišti nic nechtěl. Odlétáme z Aucklandu z terminálu I, letem č. KE130 se společností Korean Air do Soulu. Za poslední peníze kupujem 4 malé čokoládky. V 9:30 nás pouštějí do letadla (Boeing 777-200) a v 9:58 odjíždíme od letištní haly na ranvej. Zvedáme se v 10:10. V 10:30 jsme vyletěli do výšky 10 km. Letadlo je do posledního místa obsazené takže nemáme šanci se natáhnout přes více sedadel. V půl dvanácté se začal roznášet oběd, a je na výběr zase bibimbap a nebo hovězí s těstovinami. Já jsem si vybral hovězí a k tomu byla ještě bagetka, salát a kompot. Po jídle zatáhli roletky a začíná nuda. Ještě že jsou v letadle obrazovky s hrami, filmy a hudbou. V 17:15 se začala podávat večeře. Petr s Radkem si dali smaženou rybu s rýži a já s Martinem smažené nudle s krevetami. Dále ještě byla bagetka, salát s lososem a buchta. V 19:55 prolétáme nad Japonskem ve výšce 11583 m, letíme pouze rychlostí 750 km/hod. Během letu se nic zvláštního nestalo, jediným rozptýlením bylo jídlo. Ve 21:12 začínáme klesat a ve 21:44 novozélandského času jsme se dotkli země. Ve 21:52 dojíždíme k letištní budově. Čas se přesouvá dozadu na 17:52. Venku je pouhých +4°C. Let trval 11 hodin a 40 minut.

Tentokráte jsme přistáli na nějaké vzdálené dráze a tak do hlavní budovy musíme dojet podzemním vláčkem. Jízda trvala cca 3 min a ještě dalších 15 min pak musíme dojít na odbavení. Jsou zde rovné jezdící pásy, ale jedou rychlosti chůze, takže tím nic neušetříme. Všimli jsme si, že u jedné kontroly někomu měřili teplotu. Asi opatření proti různým chřipkám. Kontroly v Korei byly poměrně rychlé a klidné a tak jsme během chvilky v letištní hale. Šli jsme na stánek Koreanu zkusit z nich vytáhnout bydlení. Ale moc jsme nepochodili. Tvrdili jsme, že máme slíbené ubytování na obě dvě cesty, na to nám však neskočili. Tvrdili, že Korean Air zajišťuje a hradí ubytování pouze jedním směrem a to jsme si vyčerpali cestou na Zéland. Toto ubytování musí být předem rezervováno přes leteckou společnost, tak jako nám to zařídili Eva cestou do Soulu. Letištní hotel jsem již využít nemohli, protože jsme již opustili tranzitní zónu. To bychom se nesměli nechat v Aucklandu odbavit do Soulu, ale přímo do Vídně. Poradili nám ale blízko letiště levnější hotel s odvozem zdarma. Tak jsme si ušetřili jízdu až do centra Soulu do ubytovny, kde jsme měli ubytování pro všechny případy rezervované, ale neplatila se žádná záloha předem. Takže spíme 15 min od letiště v hotelu Savoy v Incheonu. V 19:30 jsme na pokoji kde máme svůj PC s internetem a korejským windows (chvíli nám trvalo než jsme to přepli na anglickou klávesnici), wi-fi internet, sprchu, vanu s vířivkou a dvě postele pro tři lidi. Na pokoji je obrovská LCD televize a jejím ovládačem jde vypínat a zapínat vše v pokoji, vyhřívaná podlaha, lednice. Jen jsme nepřišli na to, jak zamkout hlavní dveře do pokoje. Je to tady luxus, není to sice s jídlem, ale to nevadí. Cena byla 92,000 wonů (1500 Kč) za dvojlůžkový pokoj. Námi rezervované ubytování v centru Soulu by nás sice vyšlo na poloviční cenu, ale ztratili bychom spoustu času cestováním (1 a půl hodiny), doprava taky není nejlevnější a nemohli bychom využít výlet zdarma. Takže se to nakonec ukázalo jako správná volba. Na recepci jsme si domluvili odvoz na letišě na 7:40, shuttle jezdí v určitých intervalech a je třeba si na něj udělat rezervaci. Ve 23 hodin korejského času jdeme spát. Na Zélandu by byly už 3 hodiny ráno a v ČR teprve 3 hodiny odpoledne.
  

Cestopis Nový Zéland

Sobota 19.02.2011 - výlet v Incheonu, let ze Soulu do Vídně a cesta domů

Jelikož máme za sebou částečný posun času, tak jsem vzhůru od 5 hodin. V 7 hodin vstáváme, balíme se a v 7:40 nás odváží taxi na letiště. Hned jsme si zašli odbavit kufry, abychom se o ně nemuseli celý den starat a jdeme na snídani. Zvolili jsme McDonald. Snídaně tady vyšla na (3000 won) 45 Kč, což je levněji než u nás. V 9 hod jsme u stánku cestovy s výlety, kde jsme si včera večer zamluvili na ráno výlet. Ještě nám zůstaly vouchery, takže jsme to měli zadarmo. Plná cena je 30 NZD. Zvolili jsme si 2 hodinový Temple Tour 2. Nafasovali jsme novou Jessicu a frčíme na výlet. Její angličtina byla podobné té od Jessicy, s korejským přízvukem. V minibuse jsme jen my 4. Z ostrova Incheon jedeme přes 18 km dlouhý most Incheon Bridge, který je nejdelší v Korei, 6 nejdelší na světě Ostrov Incheon na kterém je letiště, byl původem zemědělskou oblastí, kde byly rýžová pole. Vláda rozhodla ostrov srovnat a udělat zde letiště, hotely a přilehlou infrastrukturu. Pokračujeme do Budhistického chrámu Heungryunsa. Chrám byl založený v roce 1376. Ráno je mlha, opar a smog, je sobota a tak nikde není moc lidí. Celkově v nás budhistický chrám nezanechal nějakou větší odezvu. Dozvěděli jsme se, že Korejci jsou ze 40% budhisté, z 25% křesťané a protestanti a z 10% katolíci. Zajímavé bylo zdobení budov, lampióny se jmény rodin a jejich přáními. Celý výlet trval 1:45.
          
Před 11 hodinou jsme zpátky na letišti. Letištní hala má čtyři patra, v dolním přijíždí vlak ze Soulu a ve dvou dalších patrech jsou příjezdové plochy pro auta a autobusy. Je to jedno z největších letišť na světě. Všechno je moderní a čisté. Oběd jsme si dali s Martinem zase v McDonaldu, tentokrát za 5000 won. Kluci byli v Burger Kingu. Prošli jsme se po letišti, nakoupili ještě nějaké suvenýry za poslední peníze (dárkové čaje, čokolády a korejské cigarety) a šli jsme se odbavit. Ve 4. patře, když jsme hledali muzeum korejské kultury jsem potkali kluky v čekárně s lehátkami. Tam byl úžasný klid, velká lehátka, částečně bylo vidět na letištní plochu. Ve 13:10 začal boarding a ve 13:41 odjíždíme od letištní haly. Tentokráte letíme Airbusem A330-200, let KE933 do Vídně. V 13:57 jsme se odlepili od Koreje.

Měli jsme sedět dva a dva za sebu, ale špatně nám vystavili palubní lístky tak sedíme s Martinem u okýnka a Petr s Radkem přes uličku uprostřed. K obědu jsme si dali hovězí maso, brambory, salát, zákusek a korejské pivo. Skoro vůbec jsem nespal a koukal jsem na televizi nebo hrál hry. K večeři jsme si dali kuřecí maso, rýži, krevetový salát a ovoce. Mezitímještě nosili svačinu - pizzu Margarita. Byli jsme tentokrát fakt přejezení. Kdybych to věděl, tak si už nedávám v Koreji na letišti oběd. Letušky pořád nosí něco k pití. Po večeři nám zbývalo ještě 3:15 do přistání. Cestou domů letíme jiným vzdušným koridorem než na dovolenou, protože letíme podél hranice ČR a SR a spíše na straně Slovenska, cestou tam jsme letěli přes Jeseníky. Přistáváme v 00:39 a v 00:45 jsme dojeli k budově. Přesunujeme čas na 16:45.

V 17:15 stojíme před letištěm a čekáme 15 min na BUS k parkovišti, kde máme auto. Auto jsme našli, je v pořádku a tak v 17:50 platíme 115,50 € a odjíždíme domů. Jsou +4°C. Cestou jsme ještě museli koupit rakouskou dálniční známku, ta vyjde v Rakousku asi o 3 € levněji než v ČR. Petr střídá Radka v řízení na Rohlence a do Vřesiny jsme dojeli ve 21:30. My jsme si přehodili věci do svého auta a vyrazili zpět do Ostravy a doma jsme byli ve 22 hodin.

Cestopis Nový Zéland

Shrnutí

Byla to zase jedna krásná dovolená. Každý den jiná příroda, jiné podnebí, nové zážitky. Každý se ptá co bych vypích jako to nej z dovolené. Pokaždé říkám že nevím. Protože toho bylo tolik a každý den se mi líbil. Ale asi bych vypíchnul let vrtulníkem, to byl úžasný zážitek, Tongariro, pláže na Abel Tasmanu, lachtany, lvouny, treky k ledovcům. Z celé dovolené jsme prožili v letadlech cca 48 hod. Uletěli jsme celkem podle mapy 23.391 mil, což je 37.644 km. Během dovolené jsme najeli autem celkem 4470 km na Zélandu a v Evropě jsme ještě najeli 656 km. Celkem to je tedy 5126 km. Většinu z těchto kilometrů odřídil Martin B. a za to mu patří velké díky.
V podstatě jsme se drželi itineráře, který jsem připravil. Ubytování taky všechna klapla a byly až na dvě vyjímky velice dobré. Ovšem na příští dovolenou bychom už asi jeli zase sami. Sice jsme ušetřili na autě, benzínu, něco jistě i na bydlení, také něco v marketech za jídlo, ale ve dvou se cestuje lépe.

Více fotografií z naší cesty najdete zde.

Zemětřesení - Quake

Z Christchurch jsme odletěli 16.2.2011 a šest dní na to, 22.2.2011, zasáhlo toto město zemětřesení o síle 6,3 stupňů Richterovy stupnice. Během toho zemětřesení zahynulo 180 lidí a kolem dalších 200 se jich pohřešuje. Zničeno bylo přes tisíc budov, škody přesáhnou 11 miliard. Zemětřesení jsou na Novém Zélandu poměrně častá. Země se nachází v seismicky aktivní oblasti známé jako tichomořský ohňový prstenec, kde do sebe narážejí dvě zemské desky. Seismologové zaznamenají ročně na čtrnáct tisíc zemětřesení, jen kolem dvacítky z nich ale přesáhne 5 stupňů Richterovy škály. 5.9.2010 zasáhlo Christchurch zemětřesení o síle 7,1 stupňů Richterovy stupnice. Tehdy však nikdo nezemřel.