.jpg)
Neděle 6.1.2013 - Knuckles Mountains, Kandy
V noci jsem se probudil před 3 hodinou a potom jsem už nějak nemohl usnout. Vstáváme v 6:40 a v 7 už jsme na snídani, která je podobná jako včera. Navíc jsou nějaké placky a grilované rajčata. Z ovoce jsem si dal ananas, mango a papáju. Jelikož je ještě docela brzo, tak poletuje poměrně hodně komárů. Odjíždíme v 8 hodin. Poslíček přišel sám od sebe na pokoj pro zavazadla, ale s díky jsme ho odmítli. Nevím, jak věděl že odjíždíme, nejspíš od řidiče, který už čekal dole. Je to poprvé co ráno svítí sluníčko, tak snad to vydrží celý den. Máme namířeno do hor. Cestou zastavujeme na benzínce, Buddi tankuje a já mezitím nakupuji slané tyčinky za 30 Rs, 2 palačinky s náplní z kokosu smíchaného s medem po 40 Rs a jednu housku s cibulí (lehce pálivou) za 30 Rs. Jedeme směr Kandy. Vzdálenost hotel - Kandy je cca 83 km. V itineráři jsme měli v plánu na dnešek návštěvu spice garden v Matalé, ale to jsme již absolvovali o pár dní dříve. Před 10 hodinou odbočujeme v Matalé z hlavní silnice vlevo na vedlejší silnici B274 směr Knuckles Mountain Range. Máme v plánu navštívit pohoří Knuckles Mountain Range, které se rozkládá severovýchodně od města Kandy. Šrílanský název Dumbara Kanduvetiya v překladu znamená "mlhou obtěžkané pásmo hor", což je naprosto trefné, protože hory jsou stále zahalené v mlze. Anglický název knuckles (metakarpofalangeální klouby) jim dali Britové, protože jim vrcholky hor připomínaly klouby na hřbetě ruky. Silnice se vine horami. Buddi se občas ptá na cestu, protože z této strany (od Matalé) sem ještě nejel. Po stranách silnice se rozprostírají rýžová pole, čajové plantáže, horské vesničky s jednoduchými domky, kde místní suší prádlo rozprostřené na keřích a plotech. Ženy snášejí z hor po silnici na hlavách klády stromů. Stoupáme vysoko do kopců. Hory se halí do mlhy. 
Vystupujeme z auta, že se půjdeme někam projít, ale je šílená zima, fouká silný vítr a není téměř skrz mlhu nic vidět. Nasedáme tedy zpátky do auta a pokračujeme k Knuckles Conservation Centre (KCC), kde přijíždíme v 11 hodin. Pohoří je součástí přírodní památky Srílanské centrální vrchoviny, zapsané na seznamu UNESCO. Svítí sluníčko a tak za 644 Rs na osobu kupujeme vstupenky a vydáváme se k vyhlídce na Malý konec světa - Mini World´s End View Point ve výšce 1192 metrů. Krátký trek vede nejdříve po pláni, místy plné vody, po velkých kamenech a přes jakési tůňky. Trasa je vyznačena na zemi namalovanými bílými šipkami a kulatými značkami ve dvou řadách a mezi nimi by se mělo jít. Pasou se tady stáda buvolů indických. Opatrně našlapujeme mezi hovny, někteří do nich i šlápli. Poletuje tady množství různobarevných motýlů, různí ptáci a sem tam přeběhne nějaká ta ještěrka. 
Potom jsme zalezli do lesa až jsme došli k prudkému srázu, ohraničenému nataženým provazem. Konec světa. Pohled do propasti a na vrcholky hor. Abych byl upřímný, nic moc. 
Když už jsme zaplatili to vlezné, jdeme ještě na kopec na druhé straně. Opět výhledy na kopečky ve více řadách za sebou, ale jak jinak než zahalené v mlze. 
Vracíme se k autu a o půl 12 odjíždíme po stejné cestě B274 (jiná tady není) ale na druhou stranu směrem dolů. Místní se koupou a perou v řece. U cesty vidíme páva, varana skvrnitého a termitiště. Na Šrí Lance žije mnoho varanů, se kterými se na našich cestách potkáváme. Cesty jsou zničené sesuvy půdy po nedávných silných deštích, jsou poničená elektrická vedení. Údajně se tady předevčírem přehnalo tornádo (první). Snědl jsem cibulovou housku a kokosovou palačinku. Mňam. Musím ji někdy doma vyzkoušet (náplň kokos a med). Napojujeme se na silnici B577 a AB44 po které přijíždíme do města Mahiyanganaya, v jehož okolí (převážně v NP Maduru Oya) žijí ještě původní obyvatelé Šrí Lanky, Veddové. Ale na jejich návštěvu nám bohužel nezbývá čas. Zastavujeme se pouze v obchodě s alkoholem, které musí mít speciální licenci na prodej alkoholu. Stejně tak restaurace a hotely, pokud chtějí prodávat alkohol musí mít na to licenci. Na jídelních lístcích běžných restaurací alkohol chybí a v obchodech ho nekoupíte s vyjímkou velkých supermarketů Cargills. 
Chceme koupit láhev národního šrílanského alkoholu, araku, který se vyrábí z kokosu. Podle Buddiho je nejlepší značkou Old Reserve s obsahem alkoholu 34%. Vzhledově vypadá jak whisky. 750 ml láhev stojí 1160 Rs. Místní kupují mnohem levnější a obyčejnější verzi araku, kterých je na pultech nejvíc. A nebo pijí levné palmové víno - tody. Ještě jsme koupili 3 plechovková půllitrová piva Lion Strong s obsahem alkoholu 8,8% po 170 Rs. Sinhálci i Tamilové pijí běžně zdejší silné značky mezi 8-8,8% a turistům se prodávají slabší značky, světlý Lion se 4,8% alkoholu. Pokračujeme po silnici A26 nejdříve kolem rozsáhlých plání s nádhernými výhledy na pohoří, které celé objíždíme. 
Pokračujeme kolem hory Hunnasgiriya Mountain dosahující výšky 1184 metrů. Silnice se stoupá v zákrutách do prudkého kopce. Je zde 18 číslovaných serpentin. Tento úsek je považovaný za nejnebezpečnější na Šrí Lance. Pohled seshora na silnici se zákrutami je hodně zajímavý. I na této silnici pracuje hodně bagrů, kteří spravují silnici a odstraňují ze silnice kameny a hlínu po sesuvech půdy způsobených silnými dešti. Minulý týden bylo plno silnic uzavřených, neprůjezdných a údajně zemřelo 30 lidí. Opět začalo pršet, ale po chvilce zase přestalo. Zastavujeme v jednom bistru protože jsme neobědvali. Moc velký výběr tady nemají. Buddi si jen něco narychlo snědl, ani jsem nepostřehl že platil. My jsme si nakoupili různé pečivo, 2 sladké buchty, 2 sladké rohlíky kterým říkají crocodile a jednu vaječnou placku egg roti, dohromady za 200 Rs. Projíždíme městečkem Hunnasgiriya. Tady u benzínove stanice odbočuje horská silnice Meemure Rd, po které se dá dojet přes Deanstone Conservation Centre ke Corbet´s Gap s pěknou vyhlídkou, ale po stejné silnici se musí vrátit zpátky. To už dneska nestihneme. Do Kandy nám zbývá ještě 73 km. Silnice se kroutí v nesčetných serpentinách. Už mi z toho začíná být pomalu ale jistě špatně. Cestu lemují rýžové terasy a krásné hory. Objíždíme obrovskou vodní přehradní nádrž Victoria Reservoir, její voda se používá k výrobě elektrické energie. Konečně přijíždíme do historického města Kandy, které je kulturním a duchovním centrem ostrova. Jedná se o královské město posledních sinhálských králů. Je to druhé největší město země, založené ve 13. století a je jakýmsi pomyslným "Hlavním městem vysočiny". Nachází se v nadmořské výšce 500 m mezi zelenými kopci s bohatou vegetací. Kandy je jeho anglický název. Známé je také pod názvem Senkadagalapura či častěji Mahanuvara neboli Velké město. Nachází se asi 100 km od Colomba. V supermarketu si kupujeme 5 litrový kanystr s vodou za 170 Rs, půl litrový 7Up za 100 Rs a kešu oříšky za 250 Rs. Ještě než se pojedeme ubytovat, tak navštívíme kulturní představení tradičních kandyjských tanců. Tato představení se ve městě pořádají na třech místech. Buddi nám doporučil vystoupení v budově červeného kříže (Red Cross Society) vedle restaurace Avanhala a poblíž Kandyan Arts Association, dalšího místa kde se tato vystoupení pořádají. 
Nachází se na severní straně jezera, které je uprostřed města, kousek od Chrámu Buddhova zubu. Přijíždíme sem v 16:15 a představení začíná v 17 hodin a trvá hodinu. Buddi nám zařídil lístky za 500 Rs na osobu, normálně chtějí 5 USD tedy 625 Rs. Ke vstupenkám jsme dostali i program večera, kde jsou v angličtině popsané jednotlivé tance, které uvidíme. 
Některá místa jsou už rezervovaná s cedulkami se jmény či skupinami, ale i tak se nám podařilo chytit sedadla v 1. řadě. Vypadá to tady jak v kulturním domě. Pódium, pod pódiem příprava na chůzi po žhavém uhlí a množství seřazených židlí. Nachystal jsem si mezitím stativ. Show začíná za 5 minut 5. Sál je úplně plný. Během té hodiny jsme měli příležitost zhlédnout ukázky různých tanců z jednotlivých částí Šrí Lanky. Dnes jsou součástí různých náboženských ceremonií. Všechny tance jsou doprovázeny bubeníky a hráči na dechové nástroje, kteří předvádí skutečné umění. Používají různé bubny. Dvojitý buben, který mají pověšený na krku a hrají na něho oběma rukama. Na jiné tlučou hůlkami. 
Kandyjských tanců existuje několik druhů. Viděli jsme jich asi deset. Někteří tanečníci jsou polonazí, jiní jsou oblečeni v pestrých kostýmech. Jsou různě nalíčeni se spoustou ozdob. Mají propracované gesta v obličeji. Někteří předvádí opravdové akrobatické skoky a salta. 
Pak jeden borec s dívčinou roztáčeli množství talířů na hůlkách. 
Fakíři předvedli ohňový tanec, kdy polykali oheň a dělali s ohněm různé efekty. 
Zajímavý byl i paví tanec, kdy byli tanečníci oblečeni v kostýmu páva a znázorňovali pohyby a zvyky pávů. Tanec poija symbolizuje přinášení obětních dárků chrámovým bohům spolu s rozsvícenými svíčkami. Na konci představení zapálili na zemi dřevěné uhlí, které předtím polili petrolejem a chodili po něm jako by vlastně vůbec nepálilo. 
Jelikož jsme seděli v první řadě, tak jsme chůzi po rozžhaveném uhlí sledovali z jednoho metru. Žár sálající z uhlíků byl opravdu skutečný.
Představení skončilo v 18 hodin a jedeme se konečně ubytovat do hotelu Kandy Panorama Resort, který se nachází na kopci nad městem, asi 2-3 km z centra do prudkého kopce. Naštěstí jsou až k hotelu směrovky. Adresa hotelu je #352/H, Dharmaraja Mawatha, Kandy, tel. +94(0) 81 224 04 00. Pokoj máme v přízemí, resp. v úrovni silnice, potom jsou pokoje ještě níž. Pokoj je hezký, bez klimatizace pouze s větrákem. Máme tady jednu dvojpostel a jednu samostatnou, ale moskytiéry tady chybí. Zato je tady plno zásuvek, tak jsem hned dal nabíjet baterky. Máme tady šatní skříň, televizi, ledničku, k dispozici jsou ručníky, mýdlo, toaletní papír. V koupelně je sprchovací kout. 
Nejlepší je ovšem balkon s nádherným výhledem na město a řeku. Teď už je tma, ale ocenili jsme to přes den. Recepční nám přinesl welcome drink - míchaný džus. Jak už jsem někde psal že na první pohled bylo všechno hezké, na druhé už je to horší, tak to platilo i tady. V koupelně a v pokoji je plno můr, mušek a nějaký komár. Vystříkali jsme to Autanem a zavolali jsme ještě poslíčka od recepce, který to taky ještě vystříkal nějakým sprejem a potom ty zdechlé potvory přišel pozametat. Okno do koupelny moc netěsní, tak jsme ho pro jistotu ucpali přehozem z postele. Chtěli jsme prát, ale neteče teplá voda. Chlap z recepce tvrdí, že mají na střeše solární panely, ale že dneska pršelo a voda se neměla jak ohřát, ale že do hodiny by to mělo téct. Od 19:30 do 22 hodin je večeře. Buddi nám domluvil už cestou cenu pro nás tři 10 USD za bufetovou večeři, což je super cena. Každého nás to teda stálo 430 Rs. Restaurace se nachází v 1. patře, tedy nad našim pokojem, takže slyšíme do pokoje hlasy, každé posunutí židle či stolu. Buddi jde taky na večeři, ale sedl si k jinému stolu. Jídelna je venkovní terasa s výhledem na město, stejným směrem jako náš balkon. Večeře je formou bufetu, pití si každý kupuje zvlášť. Martin si dal s otcem na zkoušku Arak Old reserved 50 ml po 150 Rs + daň 10%, za oba 330 Rs. Číšníkovi dal 350 Rs, ten to strčil do kapsy, ani se neobtěžoval něco vracet nebo aspoň poděkovat. Na výběr byla polévka, něco jako zeleninová, dobrá, ale bylo v ní hodně pepře. Míchaný zeleninový salát (mrkev, ananas, hlávkový salát), potom nějaký salát s majonézou, něco jako bramborový. Pak opékané brambory, ochucená rýže a těstoviny, grilované kuře a vařená ryba na kostky (kupodivu bez kostí). Nevím jaká ryba to byla, nevěděl to ani ten číšník co to nabíral. Všechno bylo naštěstí teplé, protože se to neustále přihřívalo nad ohněm. Jako dezert byl nějaký zákusek, ale ten nám vůbec nechutnal, chutnalo to jako vajíčková pěna a potom míchaný ovocný salát (meloun, mango, ananas, banán). 
Martin ještě využil wifi připojení, které je v hale u recepce zdarma (heslo je candy). Šel jsem se osprchovat, voda už teče jakž takž teplá, na nohu si dávám nový octanový zábal. Pomalu bolest polevuje.Už dva dny mě bolí čelní dutiny, tak si dávám kapky do nosu a acylpyrin. Na zítra jsme se s Buddim dohodli, že si uděláme svůj program ve městě a Buddi bude mít volný den (navštíví nějaké známé) a botanickou zahradu navštívíme až v úterý, protože ten den je programově volnější. Možná se dal program s řidičem o jeden den zkrátit. Ale každopádně po tom, jak vidíme v jakém stavu tady jsou silnice a jak funguje místní doprava, tak můžeme říct, že jsme opravdu rádi, že máme auto s řidičem. Máme to bez starostí a za stejnou cenu, jako bychom si půjčili jen samotné auto v půjčovně.
