Cestopis Jižní Morava (Strážnice) 9.9.-11.9.2016

Skoro přesně po dvou letech se vracíme do Strážnice. Opět do vinných sklípků a na Strážnické vinobraní, které se koná každoročně v září. Tentokrát jsme vyrazili na víkend s našimi přáteli Jitkou a Tomášem, za naší společnou kamarádkou Luckou, a to trochu netradičně. V obytném autě. Karavan vyměnili za obytné auto, takže ho jedeme vyzkoušet. Ještě nikdy jsem v tom nejel a je to pro mně zážitek. Všechno je foceno pouze mobilem, takže kvalita není někdy nic moc.

Pátek 9.11.2016 - Strážnice, Petrov

Kolem 16 hodiny vyjíždíme z Ostravy. Jak už jsem psal, jedeme jejich novým obytným autem. Tomáš řídí a my si užíváme luxusní jízdy all inclusive. Je tady stolek, lavice, několik postelí, kuchyňská linka se sporákem, lednička (samozřejmě naplněná dobrotami a pitím), televize, toaleta společně se sprchovacím koutem a spousta úložných prostorů.
 
Cesta nám utekla rychle a za 2,5 hodiny jsme ve Strážnici. My jsme se s Martinem opět ubytovali v hotelu Strážnice v centru města (ubytování se snídaní) a Jitka s Tomášem přespali samozřejmě v obytce. Vešli bychom se tam bez problémů všichni, ale nebylo by to moc pohodlné. Takto to bude lepší.
Po ubytování jsme se přesunuli do malebné obce Petrov, která je vzdálená jen 3 km od Strážnice. Opět jsme navštívili část obce, která se jmenuje Plže. Tady se nachází historické vinné sklepy z 18. a 19. stol. vyhloubené pod zemí. Většina z nich má bílo-modrou fasádu. Nechci se tady opakovat. Veškeré informace o Plžích jsme již popsal v cestopise z roku 2014. Od 20 hodin nás čeká posezení ve Vinařství Svoboda v Petrově. Domluvila nám to kamarádka Lucka, která z Petrova pochází. Její dědeček, pan Zezula, také vlastní jeden starý vinný sklep v Plžích, který jsme také navštívili. Sám majitel vinařství, pan Miroslav Svoboda, nám udělal prohlídku svého sklepu. Tohle už je opravdu velké vinařství, ne jen takový malý sklípek. Jeho vinný sklep je jeden z největších v Česku. A jak jsme se dozvěděli, téměř na všechno je sám. Najímá si občas nějaké brigádníky, ale jinak všechno zvládá sám. Nechápeme sice jak, ale je tomu tak. Má vysázených kolem 15 000 vinných keřů. A staví další nový sklep. Následovala degustace několika druhů vína a nechybělo ani občerstvení, jako sýry, klobásky, tlačenka, apod. Pan Svoboda se zaměřuje na výrobu velmi kvalitních archivních přívlastkových vín. Sází na široké spektrum dvaceti odrůd se zaměřením na Chardonnay, Rulandské bílé, Modrý Portugal a Zweigeltrebe. Opravdu jeho vína byla skvělá.
 
Skončili jsme asi ve 21:30 a navštívili jsme ještě nějaké sklepy v Plžích včetně sklepa pana Zezuly.

Ovíněni jsme se odebrali na kutě. My do hotelu a Tomáš s Jitkou do karavanu.

Sobota 10.11.2016 - Sudoměřice, Strážnické vinobraní, Strážnice, Petrov

Po snídani jsme se setkali kolem 10 hodiny a i s Luckou jsme vyrazili do obce Sudoměřice vzdálené 6 km od Strážnice, kde má dalšího známého vinaře. Je to také vinařská obec, asi jako všechny obce v okolí. Z hlediska vinařství spadají Sudoměřice do Slovácké podoblasti. Strážnická vinařská oblast je svojí rozlohou nejmenší moravská vinařská oblast. Díky velmi dobrým klimatickým a geologickým podmínkám se místní vinaři mohou pyšnit velmi kvalitními víny. Z bílých odrůd se tu pěstuje Rulandské bílé, Rulandské šedé, Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Sylvánské zelené, Chardonnay, Souvignon, Pálava, z modrých odrůd je to např. Frankovka, Modrý Portugal, Zweigeltrebe. V obci se nachází vinice větších výrobců vína, ale i řada malých vinic drobných pěstitelů.
Nejnavštěvovanější částí obce jsou vinné sklepy ve Starém potoku. V původním vyschlém korytu Sudoměřického potoka, které bylo od 16. století obecní pastvinou, se v osmdesátých letech dvacátého století začalo s výstavbou vinných sklepů. Soukromé sklepy byly povolovány pod podmínkou, že jejich vlastníci budou nuceni strpět případné využití sklepů pro účely civilní obrany a komplex měl sloužit jako úkrytové místo (protiatomové kryty) pro polovinu obyvatel obce. Dnes mají sklípky naštěstí jiné využití a celý areál slouží pro setkávání s přáteli při sklence dobrého vína, ale také jako zázemí při pořádání různých akcí pro širokou veřejnost. Ulička je lemována několika vinnými sklepy. Na začátku sklepní uličky stojí kaplička sv. Urbana, patrona vína.
  
Tady navštěvujeme rodinné Vinařství Bučkovi a věnuje se nám majitel, pan František Buček, který 17 let pracoval v jednom rakouském vinařství. Provedl nás svou moderní výrobnou vína, kde používá nejmodernější výrobní postupy. Následně jsme poseděli v jeho malém vinném sklípku, který je s výrobnou propojený. Obhospodařuje 6 ha vinic. Opět produkuje velmi kvalitní archivní vína, která získala mnohá ocenění. jejich odrůdovou skladbu tvoří například Sauvignon, Veltlínské zelené, Modrý Portugal nebo Zweigeltrebe. Ročně vyrobí na třicet tisíc lahví převážně přívlastkových vín od kabinetu až po ledové. Koupil jsem si u něj jedno ledové víno.

Po příjemně stráveném dopoledni jsme se přesunuli zpátky do Strážnice na zahájení letošního již. 18. ročníku Strážnického vinobraní. Jde o celodenní vinařskou slavnost města. Nejzajímavější byl slavnostní krojovaný průvod městem, který začal ve 14 hodin. Našli jsme si místečko v blízkosti hotelu, odkud jsme měli hezký výhled. Bylo to moc zajímavé. Ženy i muži v krojích z různých oblastí, borci nesli na tyči zavěšené svazky hroznů, projížděly vozy tažené koňmi, předváděli různé tance za doprovodu cimbálové muziky. Skoro každý měl v ruce láhev vína. Strážnice je hlavním městem folkloru.
      
Potom jsme se společně s Luckou přesunuli na náměstí Svobody, kde probíhal jarmark tradičních lidových výrobků, různá vystoupení folklorních souborů a skupin, cimbálové muziky. Také byly již od 13:30 otevřené tzv. víchy s ochutnávkou burčáků a vín a drobným občerstvením. Slovem vícha se tak označoval vinný sklep, kde měli k prodeji burčák.
Zašli jsme se podívat na místní synagogu uprostřed bývalé židovské čtvrti. Dnes slouží jako výstavní místnost a koncertní sál. Za ní se rozkládá židovský hřbitov. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1648. Pod domem správce jsou zachovány židovské lázně - mikve. Během 2. sv. války byli všichni strážničtí Židé odvlečeni do koncentračních táborů.

Odtud jsme zamířili k místnímu Strážnickému zámku, který obklopuje rozsáhlý anglický park s gotickou Černou branou a Platanovou alejí. V parku jsou dva amfiteátry, letní kino a jezírka. Původně vodní královský hrad byl založený ve 2. polovině 13. století. Plnil strážní funkci na zemské hranici, od které je odvozen i samotný název města. Byl mnohokrát přestavován. Současnou novorenesanční podobu zámek získal v polovině 19. století. Je možné si prohlédnout historickou zámeckou knihovnu s třinácti tisící svazky knih, zámeckou kapli a stálou expozici lidových hudebních nástrojů. Za zhlédnutí stojí výstava lidových oděvů, krojů, z celé Moravy a také fotografie, které zachycují dosud živé lidové zvyky.

Po 18 hodině jsme se opět přesunuli do Petrova, kde jsme si společně s panem Zezulou prohlédli místní vinné sklepy v Plžích a navštívili několik z nich a degustovali různá vína jeho známých vinařů. Všichni se tam znají a tak se hostí navzájem. Navštívili jsme i původní malý sklep pana Svobody.
    
Nakonec jsme skončili ve sklepě pana Zezuly, kde pro nás měli s Luckou připravené občerstvení v podobě klobásek, salámů, sýrů, škvarkové pomazánky apod.

O žádném vínu, které jsme za ty dva dny vyzkoušeli nemůžu říct, že by bylo vyloženě špatné. Všechny mi chutnaly. Pár jsme si jich dovezli i domů.

Neděle 11.11.2016 - Baťův kanál, Skalica, Petrov

Po snídani jsme měli v plánu projet se po Baťově kanále. Baťův kanál protéká okrajem Petrova, původně byl vybudován firmou Baťa ještě před 2. světovou válkou speciálně pro dopravu lignitu. Při jeho budování dostalo práci mnoho místních lidí, což bylo přínosem pro celé okolí. Baťák, jak jej místní obyvatelé nazývají, byl v nedávných letech upraven pro opětovnou dopravu lodí, teď již čistě výletních. Při znovu otevření Baťova kanálu byl v Petrově i syn zakladatele firmy, díky které mohl Baťák vůbec vzniknout, pan Tomáš Baťa mladší. Typickým prvkem Baťova kanálu jsou tzv. komory, které udržují a regulují hladinu vody. V současnosti se zde můžete v sezóně projet na loďkách, jejichž půjčovny jsou už snad po celé délce Baťáku.
Zajeli jsme do přístaviště v Petrově. Ovšem všechny malé loďky byly půjčené nebo rezervované a bylo možné se projet pouze větší turistickou lodí.
  
My jsme si chtěli ale půjčit malý motorový člun a sami si ho řídit.
Přesunuli jsme se tedy do nedaleké Skalice již na slovenské straně. Dojeli jsme do Prístavu Skalica na Baťově kanále. Tady půjčování lodí provozuje Prvá plavebná spoločnosť. Je to tady moc hezké. Výstavba přístavu byla realizována za podpory Evropské unie. Je tady postavená dřevěná věž, ve které je občerstvení a toalety.
 
Máme štěstí. Mají volný člun. Půjčujeme si na 1 hodinu malý motorový člun pro max. 8 osob se stříškou proti slunci, případně dešti. Ale ten dneska nehrozí. Slunce pořádně peče. Menší a tudíž levnější bohužel neměli, opět půjčené nebo zamluvené. Cena je 20 eur za hodinu. Je třeba zaplatit ještě vratnou zálohu 50 eur.

Po krátkém zaškolení vyplouváme směr Sudoměřice. Tomáš má zkušenosti z řízení vlastního motorového člunu. Ovládání člunu je poměrně jednoduché, je tu volant a páka, kterou se řídí rychlost a směr dopředu a zpátečka. I když udržet loď aby jela stále rovně je trošku pro mně oříšek. Plujeme úzkým kanálem po říčce Radějovka. Po půl hodině se obracíme a plujeme zpátky. Bylo to příjemné zpestření dne.
   
A když už jsme tady, zastavili jsme se ve městě Skalica. Zatímco Tomáš řídí, my ostatní si užíváme. Lednička plná vína a jde se na to.
 
Zaparkovali jsme zdarma na parkovišti u Billy v samotném centru města. Starobylé město Skalica leží v severozápadním výběžku Chvojnické pahorkatiny na hranicích s Českou republikou. Centrum města tvoří unikátní památková zóna tvořená historickými, sakrálními i světskými stavbami, jejichž dominantou je unikátní trojúhelníkové Námestie Slobody. Zachovalé je městské opevnění a středověká uliční architektura. V zóně se nachází několik klášterů, kostelů, unikátní románská Rotunda sv. Juraja, stavby arch. Dušana Jurkoviča, zrekonstruovaný mlýn z 30. let a mnoho jiných zajímavých staveb.
Když se řekne Skalica, každému se vybaví sladká specialita „Skalický trdelník“. Historie jeho výroby se datuje od 18. století. Trdelník se ve městě dodnes vyrábí původní metodou na otevřeném ohni podle tradiční receptury. My jsme na něj ale nikde nenarazili.
Město bylo vylidněné. Na ulici Štefánikova nás zaujala socha Vinára, která připomíná skalickou vinohradnickou oblast.

Odtud jsme pokračovali na Námestie slobody. Tady se nachází impozantní budova radnice se zelenou fasádou, sídlo městského úřadu. Původně pozdně renesanční budova pochází ze 17. století a později byla přestavěna v barokním a klasicistním stylu. Ze strany na náměstí je situovaný vstupní portál i ve střeše zabudovaný velký trojhranný štít s hodinami, nad kterými stojí kamenná socha spravedlnosti se dvěma rokokovými vázami po stranách.

Uprostřed historického náměstí stojí nejvýraznější dominanta města, Kostol sv. Michala archanjela ze 14. století s mohutnou hranolovou věží s renesančním arkádovým ochozem a výhledem na Skalicu a její okolí. Zrovna zde probíhala svatba a focení svatebčanů před kostelem.
Vedle kostela stojí pozdně gotická kaplička ze 14. století, což je Karner sv. Anny. Původně sloužil jako kostelík na hřbitově, který obklopoval kostel. Přestavěna byla v barokním slohu. Pod Karner se pochovávali významní měštané.
Nepřehlédnutelná je secesní stavba Dom kultúry architekta Dušana Jurkoviče, který se inspiroval lidovým stavitelstvím. Nápadně připomíná jeho domy v Luhačovicích nebo na Pustevnách u nás v Beskydech.

Velkou část náměstí zaujímá bílá budova Gymnasia F. V. Sasinka, na kterou navazuje jezuitský Kostol sv. Františka Xaverského. Před Gymnasiem stojí morový sloup sv. Panny Márie.

Vracíme se na parkoviště. V Bille jsme dokoupili nějaké zásoby. Vracíme se do Petrova.
  
Na oběd jsme se zastavili v Motorestu Plže. To byla největší chyba celého víkendu. Plno lidí, příšerná obsluha, kdy jenom na jídelní lístek jsme čekali věčnost, a o samotném jídle ani raději nemluvím. V žádném případě nedoporučuji. Divím se, že ještě neskončili. Asi těží z toho, že jsou umístěni hned u sklepů a že tudy projde hodně turistů a cyklistů. A nejsme sami, v recenzích jsou hodně podobné názory.
Před cestou domů jsme se ještě v Petrově zastavili u studny Petrovské lázně, kde vyvěrá sirný pramen. Je ukrytý pod dřevěným přístřeškem, kde je i popis historie lázní v Petrově. Málokdo totiž ví, že zde až do roku 1987 fungovaly lázně využívající pramen sirnaté vody. Následně se připravovaly projekty pro jejich přestavbu a modernizaci neboť z hlediska stáří lázní to bylo nutností. Po roce 1989 koupila lázně soukromá firma a z proslulých lázní zbyl jen tento pramen.

Načepovali jsme si do jedné plastové láhve a vydali se na cestu domů. Cesta, alespoň mně, utekla velmi rychle, protože jsem ji skoro celou prospal na jedné z postelí. To je výhoda cestování obytkou. Tak kam vyrazíme příště, pane řidiči?