LETEM SVĚTEM

Sobota 19.11.2016 - Schloss Grafenegg, Stein, Dürnstein, St. Michael, Spitz, Burg Oberranna, Willendorf, Schwallenbach, Weissenkirchen

Po snídani, opět za mlhy, mžení a 5°C opouštíme hotel. Začínáme tam, kde jsme včera chtěli skončit a to na zámku Schloss Grafenegg. Nachází se pouhých 10 km od Kremsu. Probíhají tady dneska nějaké závody aut, tak je parkoviště téměř plné, ale místečko jsme našli a zdarma. Areál zámku je otevřený celoročně, interiéry 23.4.-26.10.2016. Vstup do zámku stojí 6 eur. Jedná se o původně středověký hrad. Během 19. stol. byl přestavěn ve stylu romantického historismu do současné podoby. Dnes je zámek Grafenegg směsicí prvků anglické novogotiky 19. století a stavebních stylů 17. století. Ve vnitřní části stojí za viděnou především nádvoří, schodiště se síťovou žebrovou klenbou, knihovna, salonky a rytířský sál.
     
Romantický zámek je obklopen anglickým parkem o rozloze 32 ha, ve kterém roste 200 vesměs exotických stromů. V parku se kromě zámku nachází Wolkenturm, což je největší evropská aréna pod širým nebem, dále Reitschule, jezdecká škola z 19. stol. a Auditorium, moderní koncertní sál. Zámek na mně udělal velký dojem.
 

V 10:10 odtud pokračujeme do Steinu.

Stein an der Donau je část (čtvrť) Kremsu. Po staletí to bylo oddělené město, dvojměstí Krems-Stein, až v roce 1849 byl připojen k městu Krems jako jeho předměstí. Stejně jako centrální Krems i centrum Stein an der Donau je na seznamu UNESCO. Pro mě osobně je Stein hezčí než samotný Krems. Stein v podstatě navazuje na Krems. Podařilo se nám v 10:30 zdarma zaparkovat na nábřeží Dunaje přímo u domu Salzstadl na ul. Donaulände  č. 32. Je to tady na parkovací hodiny. Opět jsme přímo v centru historické části města. Působí na mně středověkým dojmem. Samotný dům Salzstadl je jednou z památek Steinu. Je starý přes 500 let.

Odtud je to kousek k bráně s věží Kremser Tor.

Poblíž se nachází Muzeum karikatury - Karikaturmuseum. V průběhu celého roku muzeum prezentuje humorná díla, s humorným akcentem mnoha autorů. Vedle stálé výstavy karikaturisty Manfreda Deixe (největší sbírka jeho prací) je zde mnoho jiných výstav historické i moderní karikatury. Je jediným rakouským muzeem umění orientovaným na komiksy a satiru a jedním z mála, které se v evropském kontextu touto oblastí zabývá. Bohužel cesta k němu vede přes staveniště, tak se nám tam nechtělo prodírat.
Osou města je ulice Steiner Landstrasse, lemovaná krásnými měšťanskými domy. Co dům, to unikát.
 
Odbočili jsme do vedlejší uličky Göttweigerhofgasse, kde se v čísle 7 nalézá dvůr Göttweigerhof a kaple Gottweigerhofkapelle, raně gotické umělecké dílo s freskami z poč. 14. stol. a patří k nejdůležitějším v Rakousku z raně gotického období. Göttweigerhof od 11. do 19. století sloužil jako hospodářský dvůr benediktinského kláštera Göttweig, kde jsme byli včera.

Odtud už jsme zamířili na náměstí Minoritenplatz, kde je možné vidět dům Salzstadl z druhé strany. Dále se tady nachází Minoritenkirche und kloster - gotický kostel Frauenbergkirche s bývalým klášterem minoritů ve Steinu z roku 1264. Je nejdůležitější památkou ve Steinu. Nad náměstím se vypínají vinice.
  
Procházíme kolem budovy staré radnice - Altes Rathaus - Grashof.

Jen o pár kroků dál na ulici Steiner Landstraße 55 stojí farní kostel sv. Mikuláše (Pfarrkirche Hl. Nikolaus) ze 13. stol. se Schmidtovými freskami z pol. 18. stol. Na oltáři vytvořil také sv. Nepomuka. Vedle něj se vypíná věž kostela Frauenbergkirche. Obě věže jsou typickou dominantou města Stein.
    
Nedaleko se nachází dům s názvem Pfarrhof.

Přicházíme na náměstí Rathausplatz. Zde stojí budova radnice Rathaus Stein a sloup sv. Jana Nepomuckého (Johannes Nepomuk-Denkmal). Na nábřežní ulici Donaulände v č. 56 se nachází Haus der Regionen.
 
Pokračujeme kolem zajímavě zdobeného domu Großer Passauerhof (Steiner Landstraße č. 76).

A přicházíme na nejhezčí náměstí ve Steinu Schürerplatz. Tady najdeme hned několik zajímavých kousků. Předně dům Mazzettihaus (Schürerplatz 8), dále nádherně zdobený a barevný dům Mauthaus (ul. Steiner Landstrasse) a vedle něj stojící neméně zdobný Einzingerhof. Dále věž Fisherturm, hasičskou zbrojnici a spoustu dalších.
     
Pokračujeme po ulici Steiner Landstrasse, kde v č.p. 90 se nachází dům Holzingerhaus se zajímavým vyobrazením na fasádě, v č.p. 92 potom Grüne Burg.
 
Přicházíme na náměstí Johann Michael Ehmann Platz, kde se nachází morový sloup a firma Eugen Bailoni Wachauer Marillen Destillerie, jeden z výrobců produktů z již zmiňovaných wachauských meruněk.
  
Odtud už je to kousek k bráně Linzertor. Vedle ní na ulici Steiner Landstrasse č. 122 se nachází pozdně barokní dům, ve kterém žil a tvořil malíř Martin Johann Schmidt - Wohnhaus des Malers Martin Johann Schmidt. Na fasádě je vyobrazení Marie s dítětem.
  
Na jednom náměstíčku jsme si na chvíli sedli, dali si malou svačinu a vrátili se k autu. Ve 12 hodin Stein opouštíme. Byl jsem překvapený, jak tady bylo málo lidí. Je fakt, že je již mimo sezónu. V hlavní turistické sezóně to musí být masakr. To, že jsme tady v listopadu má na jednu stranu výhodu, že se neproplétáme davy turistů, na druhou stranu jsou již některé pamětihodnosti uzavřené. Ale musím říct, že na nic závratného to nemělo vliv, takže klidně se můžete do údolí Wachau vydat i v jiném období než v létě. Má to své kouzlo. Krásný pohled na Stein, Krems, jako i další místa, se naskýtá z druhého břehu Dunaje. Tam se dá dostat po několika mostech, případně trajekty, které fungují na několika místech, ale opět pouze v hlavní sezóně.
   

Odtud pokračujeme do malebného středověkého městečka Dürnstein. Cestou bereme za 20 eur benzín, resp. Diesel. Cena je příjemných 1,034 eur za litr. Je to samoobslužná pumpa, kde se platí kartou. Podél silnice lemující Dunaj, se mezi městečky Förthof a Rothenhof na ul. Pfaffenbergweg rozkládá vinice Pfaffemberg (Weinlage Pfaffenberg). Zastavujeme uprostřed vinice a pořizuji pár fotek krásně upravených vinohradů a ruiny hradu Dürnstein. Již v Dürnsteinu jsme odbočili k baroknímu sklepnímu zámku Kellerschlössl z r. 1714-1719. Patří vinařství Domäne Wachau s jehož vinicemi se setkáváme na několika místech. Jsou zde vinné sklepy a vinice. V období listopad - březen mají otevřeno pouze od pondělí do pátku mezi 10 a 17 hodinou, takže máme smůlu. Nevadí.
    

Čeká nás další klenot údolí Wachau a to malebné středověké městečko Dürnstein zapsané na seznamu UNESCO. Ve městě neexistuje bezplatné parkování. Parkoviště jsou označená P1, P2, P3 a P6, první hodina stojí 1,5 eur, 2 hodiny 3 eura a celý den 4 eura. Také my jsme museli dát auto na placené parkoviště. Z automatu jsme si vytiskli lístek na hodinu za 1,5 eur, byť jsme to potom samozřejmě přetáhli, jelikož hodina na toto městečko nestačí, ale nikdo nic nekontroloval. Také asi proto, že je již mimo sezónu. Informační centrum mělo zavřeno, ale naštěstí měli ve foyer nějaké propagační materiály a mapky, takže jsme se zásobili a vyrazili na prohlídku města. Jak už jsem se zmiňoval dříve, jsme tady opět skoro sami. Jestli jsme potkali 10 turistů, tak je to moc. Přitom v hlavní sezóně tady není ke hnutí. Dürnstein a jeho zříceniny se staly prvořadým turistickým cílem ve Wachau. Každoročně ho navštíví 1,7 milionu turistů. Takže paráda. A taky se nám umoudřilo počasí, takže vzhůru na prohlídku.
Prohlídku nádherného městečka zahajujeme u východní brány Steiner Tor (Kremser Tor) se strmým schodištěm a s hranolovou věží z 15. stol. Jsou tady vidět i pozůstatky hradeb z městského opevnění. Hned za branou začíná hlavní ulice Hauptstrasse.
  
Ale my jsme ještě odbočili ke Kunigundskému kostelu - Kunigundenkirche, který je kulturním pokladem rakouské architektury. Je nejstarším kostelem v Dürnsteinu. Bývalý farní kostel byl vysvěcen a postaven roku 1289 a v roce 1783 zničen. Zůstaly pouze věž a sakristie. Zařízení a materiál byly použity k jiným církevním stavbám v Dolním Rakousku. Na místě bývalého kostela se nachází hřbitov a Karner, což je románsko-gotická stavba uprostřed hřbitova ze 14. století s kryptou a kostnicí v suterénu. Nachází se zde kosti mrtvých z bitvy u Loiben v roce 1805. Kaple nad ní je zasvěcena archandělovi Michaelovi a v roce 1925 byla přeměněna na válečnou pamětní kapli. Je to tady celé takové tajemné a cítím se jako ve středověku.
  
Je odtud i výhled na ruinu hradu Dürnstein (Ruine Dürnstein), který se vypíná nad městem. Hrad Kuenringerburg postavili v letech 1140-1145 Kuenringové. Azzo z Kuenringu, praotec Kuenringů, získal území kolem hradu od Kláštera Tegernsee. Jeho potomek Hadmar I. († 1138) hrad postavil. Město Dürnstein i hrad jsou spojené městskými hradbami. Nad kaplí bývalo kdysi vnitřní hradní nádvoří s mohutným sklepem vybudovaným ve skále. Hrad je známý, protože tu byl vězněn od prosince 1192 anglický král Richard I. Lví srdce, když se vracel z křížové výpravy z iniciativy vévody Leopolda babenberského za Hadmara II. z Kuenringu, a na žádost německého císaře Jindřicha VI. Štaufského byl za úplatu propuštěn. Anglický král, v arabštině nazývaný Malek al-Inkitar, byl údajně zatčen v  hostinci v Erdbergu, když byl nápadný podle sedla a také dvorského chování, které bylo na poutníka, za kterého se i s družinou vydával, přece jen neobvyklé. Podle legendy se mu stal osudným jeho pečetní prsten. Zatčení Richarda I. Lví srdce je zobrazeno v rukopise Petra z Ebula. Obrovské výkupné (150 000 marek ve stříbře) použil Leopold V. mimo jiné na založení Vídeňského Nového města. V roce  1306 byla poprvé zmíněna hradní kaple, zasvěcená svatému Janu Evangelistovi. Roku  1588  hradní  zámek obnovil Streun ze Schwarzenau (1538-1600) jako pevnost. Roku 1645 dobyli Švédové v závěrečné fázi třicetileté války pod Lennartem Torstenssonem také Dürnstein. Při odchodu zničili hradní bránu. Po roce 1662 již nebyl hrad obyvatelný, ale mohl být znovu opraven. O rok později se stal "Zámek Dürnstein" útočištěm Turků. V roce 1679 byl "Hradní dům" již neobyvatelný a zcela pustl. V roce 1882 byl hrad zařízen jako „Starhemberg-Warte" nad Dürnsteinem. Kníže Camillo Starhemberg (1835-1900) nechal vybudovat na vlastní náklady také přístupovou cestu.
 
Přicházíme na náměstí Prangerplatz nazvané podle pranýře (Pranger), který zde stojí. Je to kulturní poklad rakouské architektury. V roce 1920 byl starý kamenný pranýřový sloup rozdělen do několika částí, smontován a postaven na místě bývalé městské fontány. Velkou část náměstí zabírá bývalý Klášter klarisek - Klarissen Kloster - postavený r. 1289. Dva-trojlodní kostely. Dnes je v bývalém klášteře elegantní 4* hotel "Richard Lví srdce" - Richard Löwenherz Hotel. Chudé sestry svaté Kláry (zkráceně klarisky) je církevní římskokatolický ženský řád. Řád, který založil František z Assisi roku 1212 jako druhý řád menších bratří na podnět svaté Kláry. Sv. Klára se v roce 1215 stala představenou prvního konventu u sv. Damiána v Assisi, po jejím svatořečení řád přijal její jméno. V roce 1253 papež Inocenc IV. schválil řeholi, kterou sestavila sv. Klára pro své sestry. Řád se rychle rozšířil po celé Evropě. Kláštery byly budovány společně s mužskými kláštery příslušníků řehole. Tito příslušníci byli i jejich duchovními správci. V čele konventu stojí abatyše, kterou zastupuje převorka (vikářka), hospodářskými záležitostmi se zabývá ekonomka. Řeholní oděv klarisek je hábit ve tvaru kříže, hnědé nebo černé barvy, přepásaný cingulem a hnědý nebo černý závoj. U laických sester má pak závoj bílou barvu.
  
Jen pár kroků odsud se rozkládá nádherný klášter augustiniánů Stift Dürnstein s působivou modrou věží kolegiátního kostela. V roce 1410 ho postavili na skále nad Dunajem, v roce 1788 díky Josefu II. ho přestavěli a v první polovině 18. století ho J. Munggenast, pravděpodobně spolu s M. Steindlem a J. Prandtauerem, barokizovali a přestavěli. Interiér tím dostal nádhernou podobu, teplé a jasné barvy, a modrobílou věž. Díky markantním barvám a ušlechtilým materiálům, stojí zde jako symbol architektury této země. Je to unikát, a vše ostatní se orientuje podle věže. Modro-bílá zvonová klášterní věž - Der blaue Stiftsturm - se pokládá za symbol celého kraje Wachau. Věž je údajně uspořádána v teologickém programu. Je ozdobena vzácnými reliéfy křížové cesty a na jejím vrcholu je umístěn kříž coby symbol vítězství Krista nad bezprávím a smrtí. Najdeme zde také čtyři obelisky a postavy Evangelistů. Celkově působí modro-bílá věž (jedná se o obnovené původní barvy) kolegiátního kostela, která bývá považována za nejkrásnější a nejzdobnější barokní věž i jeden z vrcholů barokní architektury v celém Rakousku, jako by se jednalo o keramiku. Na seznamu UNESCO se Boží prst - tedy věž klášterního kostela - objevil i s městečkem v roce 2001. V každém případě se jedná o místo nesmírně půvabné, které obklopují rozlehlé vinice a kde se můžeme setkat s neuvěřitelným množstvím pozoruhodných historických památek. Však se také jedná o místo, které bylo osídleno již v 9. století a název Dürnstein používá od roku 1192. Město Dürnstein je však poprvé uváděno až koncem 1. poloviny 14. století. „Novodobá" historie Dürnsteinu se přitom začíná psát už někdy na přelomu 13. a 14. století, kdy zde byl založen klášter klarisek, kolem kterého vyrostlo o půl století později samotné město. Na přelomu 15. a 16. století pak převzali tento klášter augustiniáni. Nový výstavný barokní klášterní komplex zde byl vystavěn v letech 1710 až 1740. Na celkové podobě barokního kláštera se podílelo několik významných architektů své doby. Uváděni bývají nejčastěji Joseph Munggenast coby realizátor a Jakob Prandtauer s Matthiasem Steinlem, jako autoři projektu. Hlavní zásluha na přestavbě kláštera je ovšem připisována tehdejšímu proboštovi Hieronymu Übelbacherovi. Klášter, který dnes slouží jako centrum pro mezinárodní setkávání, je stále v majetku augustiniánského řádu. V roce 1985 byla zahájena komplexní rekonstrukce dürnsteinského kláštera. Samotný vrcholně barokní klášterní komplex v Dürnsteinu svými čtyřmi křídly obklopuje čtvercové nádvoří, které je volně přístupné. Prohlídka kláštera Dürnstein je možná pouze v období od 1. dubna do 31. října, a to každý den od 9 do 18 hod. Za 3 eura (vstup bez průvodce) je návštěvníkům umožněno vstoupit na klášterní nádvoří Stiftshof s krásným rokokově zdobeným portálem, do klášterního chrámu (Kirche), výstavních prostor (Augustinus-Ausstellung) a na vyhlídkovou Dunajskou terasu (Donauterrasse) s balustrádou pod věží. Pokud si dopředu zarezervujete komentovanou prohlídku, čeká Vás za 5 eur navíc prohlídka barokního kláštera a krypty. Do kostela se nám bohužel nahlédnout nepodařilo, byl uzavřený. Kolegiátní kostel se pyšní impozantním světlým interiérem. Klenby zdobí krásná práce císařského dvorního štukatéra Santina Bussiho s mnoha figurálními výjevy. Najdeme zde také asi stovku putti a zcela unikátní volně otočný svatostánek v podobě dřevěné zeměkoule, ozdobený 44 výjevy ze života Ježíše. Martin Johann Schmidt (Kremser Schmidt) vytvořil pro klášter v roce 1767 oltářní plátna sv. Moniky a sv. Kateřiny. V interiéru kláštera je za nejcennější považován oltář Carla Haringera s obrazem Johanna Schmidta (otec slavného „Kremser Schmidta), který je zřejmě také autorem kazatelny, a svatý hrob od Galli Bibienase. Ten svou podobou připomíná barokní divadlo.
 
Na klášter v podstatě navazuje Neue Schloss. Zámek byl postavený r. 1622. Architektem byl pravděpodobně Cipriano Biasino z města Como, který žil v Kremsu a také stavěl farnost Kremser. Dnes je zde 5* Hotel Schloss Dürnstein, který se momentálně rekonstruoval.

Uličkou Traunergassl jsme sešli dolů k Dunaji, kde se nachází Wasserstand, měřič výšky hladiny vody, kde je ukázáno, kam až hladina Dunaje v některých letech dosahovala. Také je zde pěkný dům nazvaný Malerwinkel, který působí jako z pohádky. Podél Dunaje vede promenáda. Kousek odtud je i přístaviště přívozu přes Dunaj, který je určený pouze pro pěší a kola.
    
Dalším schodištěm vysekaným ve skále v uličce Grubelgasse jsme se vrátili zpátky na hlavní pěší zónu, ulici Hauptstrasse.
  
Od hotelu Schloss Dürnstein je pěkná vyhlídka na Dunaj a malebné domy na západním okraji, jako je bývalá věznice (Gefängnis), dům kata (Henkerhaus), bývalá západní brána a věž Burgerturm. Tvoří malebný celek na svažité cestě k hlavní silnici a Dunaji.
 
Zavítali jsme také do podnikové prodejny Brennerei und marmelade Wieser Wachau. Druhou prodejnu mají u brány Steiner Tor. Prodávají tady různé marmelády a také místní whisky. Mohli jsme zdarma i jejich produkty okoštovat. Martin si jednu menší láhev za 18,5 eur koupil.

Poslední zastávku jsme udělali u místní radnice (Rathaus) na stejné ulici. Od r. 1547 pozdně gotická radnice, r. 1563 byla přestavěna renesančně. Nahlédli jsme i na nádvoří s malebným schodištěm (Innenhof).
 
Ovšem nejhezčí pohled na Dürnstein včetně ruiny hradu je buď z paluby lodě nebo z protějšího břehu. My jsme si tento výhled vychutnali následující den při zpáteční cestě po druhém břehu Dunaje.
   

Podél vinic vypínajících se podél hlavní silnice Donau Bundesstrasse jsme se přesunuli až do městečka Mosinghof - St. Michael, jehož asi jedinou pamětihodností je farní gotický kostel Wehrkirche Sankt Michael z r. 987 s impozantní věží, barokním oltářem a přidruženým opevněním. Jde o jeden z nejstarších církevních kostelů ve východním Rakousku. Nahlédli jsme i do kostela, byl otevřený a také jsme vylezli až na vrchol okrouhlé věže, z níž byl krásný výhled na Dunaj i na město.
        

Odtud pokračujeme do dvoutisícového městečka Spitz an der Donau. Zde funguje celoroční trajekt pro auta přes Dunaj Rollfähre Spitz - Arnsdorf. Most je v Melku a Mautern. Zaparkovali jsme u Barock Landhof Burkhardt. Přímo nad centrem města se zdvihají vinice a kopec Tausendeimerberg neboli Vrch tisíců věder. Za název kopce může množství vína, které se tu ročně produkovalo. Kamenné uličky navozují středověkou atmosféru městečka. Došli jsme až na náměstí Kirchenplatz k pozdně gotickému farnímu kostelu Pfarrkirche Hl. Mauritius (sv. Mauricia), což je hlavní památka města a je viditelná téměř ze všech míst ve městě. Uvnitř se nachází barokní oltář s obrazem J. M. Schmidta a prostor pro varhany lemují sochy 12 apoštolů z 15. stol.
       
Z výšky shlíží na město zřícenina hradu Hinterhaus ze 13. stol. se zahradou.
 

Ze Spitzu pokračujeme 6 km do městečka Mühldorf, kde se v lesích ukrývá románský hrad Burg Oberranna, dnes 4* hotel. Našli jsme ho podle ukazatelů. Nicméně byl zavřený (asi měl taky už po sezóně) a působil opuštěným dojmem jako z pohádky o Šípkové Růžence, kde usnulo celé království. Podle fotek na jejich webu opravdu vypadá jako z pohádky. Venku už se stmívá.
 

Zastavujeme se ve vesnici Willendorf in der Wachau, která je vzdálená 5 km od Spitzu. Vesnici proslavila pouhých 11 cm velká soška Willendorfské venuše (Venus von Willendorf) vyrobená z vápence, kterou v roce 1908 archeologové objevili právě v této vesnici. Její stáří se odhaduje na 20-25 tisíc let. Patrně znázorňuje symbol plodnosti. Originál se nachází ve Vídni v Naturhistorisches Museum Wien. Ve městě u cesty se nachází muzeum Venusium a od něj se po asi 150 metrech dostanete k volně přístupnému nalezišti, kde jsou různé informační panely a také její mnohokrát zvětšená kopie. V noci byla hezky nasvícená.
   

Pomalu se již vracíme k našemu dnešnímu ubytování, ale nemohli jsme se nezastavit v půvabném středověkém městečku Schwallenbach s kamennými domy, které nás zaujalo ze silnice. Neměli jsme ho v plánu, ale dobře jsme udělali, že jsme se tady alespoň na chvilku zastavili. Poprvé je zmiňován již v r. 830. Dnes zde žije pouhých 150 obyvatel. U silnice je malá vinice a za ní se tyčí pozdně gotický kostel sv. Zikmunda - Filialkirche zum Hl. Sigismund. 
  
Sv. Zikmund byl legendární burgundský panovník, který žil okolo roku 500. Kostel je považován za typický a krásný příklad dolnorakouské gotiky. Schwallenbach, který svého času patřil např. Karlu Velikému, má svou historií blízko i k českým zemím – v roce 1463 zde totiž zabíjela, znásilňovala, plenila a vypalovala vojska Jiříka Poděbradského. Tento akt se současné podoby kostela sv. Zikmunda ještě nijak výrazně nedotknul, útok císařských vojsk během třicetileté války již ano. Roku 1620 byl poškozen, vyhořel a následně získal současnou kamennou helmici. A aby toho nebylo málo, s blížícím se koncem války jej v roce 1645 vážně poškodili také Švédové. Přesto všechno se jedná o jeden z nejzajímavějších gotických chrámů, které můžete v oblasti Wachau potkat. Původně na místě tohoto kostela stála kaple, kterou kostel sv. Zikmunda nahradil v roce 1419 nebo 1420, aby byl následně součástí někdejšího klášterního komplexu, a nechal jej postavit rytíř Seyfried s manželkou Annou. Jeho současná podoba zůstala pozdně gotická, o čemž nejlépe vypovídají vnitřní pilíře a oblouky žeber. V interiéru jistě zaujme socha Madony z roku 1515 nebo barokní oltář, který v roce 1724 vysvětil pasovský biskup. Najdeme na něm sochy sv. Benedikta a jeho sestry sv. Scholastiky. Oltářní obraz se sv. Zikmundem je dílem věhlasného a „velmi pilného“ malíře Martina Johanna Schmidta, zvaného Kremser Schmidt, a pochází z roku 1767. Nachází se zde také fragmenty fresek se sv. Jiřím a sv. Kryštofem. Freskám vévodí zeleno-fialová barva, typická pro pozdní gotiku oblasti Wachau. Mobiliář doplňuje například pozdně barokní kazatelna. Nad vstupem si pak můžete prohlédnout dva erby, spojené se zakladateli kostela. Jedná se o erb rytířů ze Schwallenbachu (vpravo) a jejich rodové vsi Ritz. Kromě toho zde narazíte na starou faru Pfarrhof a bývalou synagogu, obě stavby pochází z 15. a 16. století.
 

Vedle něj se nachází zámek Schloss Schwallenbach (původně kamenný gotický hrad), dvoupatrová čtyřkřídlá budova s pětipodlažní věží na středověkém nádvoří. Zámek je jako rodové sídlo de Swelpachů poprvé zmiňován již roku 1243. Jednalo se však o hrad „nížinný“, byl několikrát vypálen (v roce 1463 např. Jiříkem z Poděbrad). Současnou podobu zámku dala v roce 1617 jeho tehdejší majitelka Anna von Polheim. Mezi majitele hradu nebo zámku patřili také např. bavorští vévodové, Habsburkové, církev nebo Kuefsteinové. Později se zde nacházela i nemocnice nebo oblíbená restaurace „Glöckerl von Schwallenbach". V současné době prý zámek patří známému vídeňskému obchodníkovi s uměním Reinholdovi Hofstätterovi. Rozsáhlá budova má na jihovýchodní straně zkosené hlavní průčelí, které je jakoby namířeno proti Dunaji. Jižní fronta je poměrně jednoduchá a oživuje ji pouze kamenný portál a domovní znamení z tepaného železa. Východní část si naopak zachovala některé středověké komponenty. Najdeme zde například úzké kamenné schodiště do prvního patra nebo velká obdélníková okna s krásně profilovaným ostěním. Pětipodlažní hranolová věž – tzv. bergfrit - je postavena v severním křídle. Její horní patro zdobí ochoz s cimbuřím. Věž je sice středověká, ale cimbuří bylo dodatečně obnoveno. Pod malebným nádvořím se nachází nádrž na vodu z přelomu 15. a 16. století. Na jeho východní straně najdete v prvním patře část s dochovanou gotickou křížovou klenbou na čtyřbokých pilířích se zkosenými hranami. Totéž se opakuje také na jižní straně. Na některých stěnách můžete najít také kamennou heraldiku a v interiérech štukovou výzdobu nebo sál se zrcadlovou klenbou.
 
Zajímavý je ve vesnici také kamenný dům Rannahof-Haus, který kdysi sloužil jako klášter a vedle něj další gotický dům z 15. století obrostlý vinnou révou. 
  

V 16:30 přijíždíme do místa našeho ubytování v obci Weißenkirchen in der Wachau. Bydlíme u velmi příjemné paní majitelky Dorrit Schneeweiß v penzionu Wein und Keramik, Ferienwohnungen Fam. Schneeweiß (Salzstadl) na ulici Wachaustraße 233. Je to přímo u hlavní silnice u Dunaje. Telefon Geschäft  +43 (0) 2715 / 2214, Telefon Privat +43 (0) 2715 / 2227, mobil: 0043-676-6210025, E-Mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Pokoj jsme měli rezervovaný předem přes internet. S paní Dorrit jsem komunikoval přes email v angličtině, což u jiných ubytování byl problém. Většina angličtinou nevládla. Hodně penzionů je v zimní sezóně zavřených. Dům, resp. tři spojené domy (Salzstadl) kde se penzion nachází pochází ze 17. století. Jestli jsem to dobře pochopil, tak se jedná o bývalé stodoly, sloužící k uskladnění soli.
 
Vybrali jsme si pokoj "Mini-Donaublick" v 1. patře s výhledem na Dunaj za 64 eur pro 2 osoby se snídaní formou bufetu vč.  místní daně (52 eur pokoj vč. místní daně 1,5 eur/os./den + 6 eur snídaně/os.). Paní majitelka nás ubytovala a hned jsme ji i pokoj zaplatili, jelikož ráno bývá v jejím obchůdku až od 10 hodin a to my už budeme nejspíš dávno pryč. Nelze ale platit kartou, pouze hotově. Všechno je ve dřevě. Pokojík je menší, ale to nám na jednu noc vůbec nevadí. Jinak má i větší pokoje a o něco dražší. Je tady menší postel 140/200 cm, HD TV, nábytek, v předsíni šatní skříň, koupelna s toaletou, sprchovací kout, fén, internetové připojení. K dispozici je v pokoji i plně vybavený kuchyňský kout s nádobím, vařičem, ledničkou,... prostě všechno co bychom mohli potřebovat. Je to hodně útulné. Přesně takové, jaké jsem si to podle fotek na internetu představoval. A hlavně perfektní paní domácí. Hned jsme se dohodli v kolik hodin budeme chtít snídani. Ještě je obsazený jeden pokoj vedle nás. Parkování je možné přímo před domem.
   
Zajímavý je již samotný dům, ve kterém se penzion nachází. Paní majitelka tady i sama bydlí a také tu má svůj krámek s keramikou a vínem. Nemohli jsme se tam nezajít podívat. Všechno tady krásně voní, je přece již pomalu advent. Před domem hoří oheň, svíčky a všechno je krásně nazdobené. Její rodina je již třetí generací, která vlastní i vyhlášené vinařství a mají asi 5 ha vinic. Hrozny jsou sklízené ručně a jen ty nejlepší jsou zpracované. Pěstují bílé odrůdy Veltlínské zelené, Ryzlink, Muškát, Chardonnay, Neuburské, bílý Sauvignon a další. Koupili jsme si na pokoj na její doporučení jednu láhev 0,75 l zelený Veltlín 2015 za 13 eur, oceněný AWC 2016 zlatou medailí. Za svá vína získali již několik významných ocenění. Lze zde vína i ochutnat. A opravdu bylo výtečné. Otevřeli jsme si ho jen co jsme se vrátili z večeře. V penzionu restaurace není, takže jsme se vybrali do vesnice.
 
Je tady několik restaurací a typických vinných šenků, kterým se říká Heuriger. Nad jejich vchody jsou vyvěšené borové větvičky oznamující, že je ausg´steckt (Ausg´steckt is), což znamená volný vstup pro žíznivé a hladové kolemjdoucí. Samozřejmě to neznamená, že se tady zadarmo najíte a napijete. Většinou kde je plno místních, tak tam se dobře vaří. Nakoukli jsme tedy do Heuriger Weixelbaum, ale tady bylo ovšem plno do posledního místa a zábava byla v plném proudu. Všichni měli na stolech různé pochutiny a k tomu samozřejmě víno, jsme v kraji vinic. Volný stůl by měli až od 20 hodin a tak dlouho se nám nechtělo čekat.
 
Hledali jsme dál až jsme natrefili na Heuriger Ferdl Denk na stejné ulici (Obere Bachgasse 74). Ten už působil o něco honosněji. Ale chybu jsme neudělali. Vzadu byl salónek, kde probíhala nějaká oslava a hosté stále přicházeli. Jak jsme se dočetli v jídelním lístku, tak vinařství vlastní jejich rodina již od roku 1861. Tenhle šenk provozují od roku 2007 a nabízí zde jejich vlastní vína a také různé pochutiny. Nabízí regionální produkty prvotřídní kvality od místních výrobců. Provozují i penzion. Martin si dal čepované pivo Hirter Pils Draught Beer, půl litr za 3,70 eur a já jsem si dal za 1,5 eur 1/8 zeleného Veltlínu. Když nám přinesla jídelní lístek v němčině, tak jsme byli takříkajíc v prdeli. Snažili jsme se z toho vyvodit co by to tak asi mohlo být. Když paní zjistila že nějak tápeme, tak se zeptala jestli nechceme lístek v angličtině. Huráááá. Máme vyhráno. Zvolili jsme "studenou" večeři jak jsme zvyklí z domu. Vybral jsem si Martina´s heißes Laberl za 5,40 eur. V lístku se psalo že je to Wachauská laberl (Wachauer Laberl - podle chytré wikipedie je to houska, což jsme nevěděli) s wachauskou šunkou, cibulí, paprikou a strouhaným sýrem. Očekával jsem nevím ani co. Nakonec se z toho k našemu milému překvapení vyvrbily teplé zapečené housky se sýrem, salámem, pažitkou,... Bylo to vynikající. Martin si vybral Hauerbreze za 6,20 eur. Přinesli mu veliký preclík plněný šunkou, uzenou slaninou, pečeným vepřovým masem na studeno, salátem, rajčetem, sýrem, křenovým smetanovým sýrem a česnekovou omáčkou. Taky něco úplně jiného než jsme čekali. Takže ani anglický jídelníček nám moc nepomohl. Ale pochutnali jsme si. Nakonec jsme si každý ještě objednali jednu palačinku s meruňkovou marmeládou, oříšky, šlehačkou a ozdobené rybízem za 2,70 eur (Wachauer Marillenpalatschinke). Tady jsme se už nespletli. Ale každopádně jsme si pochutnali na všem. Potom jsme se vrátili na pokoj a otevřeli si lahvinku vína.