LETEM SVĚTEM

Neděle 25.3.2018 - Bagan - Čjinský stát (Mindat)

Budík máme na 6:30. Na snídani jsem si dneska dal jen palačinky s marmeládou. Navíc měli nějaké chipsy, smažené mastné slepence, kokosovou nudlovou polévku. Nad hotelem zrovna přelétá 17 balónů a dokonce ani mniši ubytovaní v hotelu si to nenechali ujít a šli si to vyfotit na mobil. Dneska se pohybují velmi pomalu oproti včerejšku. Skoro se nehýbou. Od rána mám nějaké střevní problémy a 5 hodin jízdy autem před sebou. Po snídani jsme se osvěžili v bazénu. Mniši prochází hotelem a všechno si fotí a točí na mobil. Ptám se jich odkud jsou, ale pouze jeden mi rozumí, a říká že z Číny. Před devátou na recepci chceck out. Vždycky při odchodu kontrolují pokoj. Pokojská přiběhla se zlomeným stativem, který jsem nechal v koši. Ani včera ho nevyhodila, protože nevěděla.

V 9 odjíždíme od hotelu a míříme do města Mindat v Čjinském státě (Chin State), což je cca 200 km a 5 hodin jízdy. Projíždíme několikeré mýtné brány. Motorky neplatí nic. Jezdí speciálním úzkým pruhem, kde auto neprojede, a aby nemuseli stát ve frontě. Přejíždíme po dlouhém mostě přes řeku Iravádí, které je strašně široká. Na mostě po obou stranách jsou místa pro pěší i pro kola. Míjíme plantáže banánů. Pole, kde orají za pomoci pluhu taženého voly. Voli táhnou i povozy. Ženy vedou velká stáda koz. Zastavujeme v nějakém městečku, kde Tun kupuje 2 balení 12 litrů vody, protože tam kam jedeme je voda vzácná.
Cesta je většinou v hrozném stavu. Klikatí se. Na některých místech pracují na nové silnici. Na benzínce dostal Tun zase dvě vody. Ukazatele na cestách jsou pouze v jejich písmu, ne v latince, takže jsem rád, že nemusíme řídit. Čím jsme dál, tím je cesta horší. Silnice jsou v katastrofálním stavu, jízda je jak na housenkové dráze. Nezpevněné krajnice, občas jen hlína se štěrkem, někdy jen kamení. Všude kolem zelená políčka. Jednoduché domy, buvoli.

Ve 13:15 zastavujeme na pauzu v městečku Kyaukhtu v regionu Magway, na silnici Mindat - Pakokku Rd. Sedli jsme si v jednom obchůdku, který sloužil současně i jako bistro. V jednom domě má obchod, jídelnu a současně kuchyň a vzadu bydlí. Venku má toaletu a nádobu s vodou na mytí. Tun si dal nějakou pálivou nudlovou polévku. Na stůl přinesl koule z popcornu smíchané s třtinovým cukrem a velké placky, něco jako u nás pěnové křupky. Chtěli jsme si dát whisky, měl pouze kvalitní 43 % High Class. Vše platil Tun. Skleničky šel “prodavač” umýt na ulici do špinavé nádoby s vodou, která pochází bůhví odkud. Tak jsem raději pil přímo z láhve ať nemám ještě větší problémy. Maximálně snad aftu. Oni tu whisky ředí vodou, proto nabízel i vodu. Tun se díval na longyi pro ženy (sukně, která se omotává kolem těla) s barevnými vyšívanými motivy ptáků.

Jen co jsme vyjeli, narazili jsme na slavnost “Ceremoniál přijímání noviců - Shinbyu Novitiation Ceremony”, která předchází vstupu dětí do kláštera. Tun nám zastavil a poslal nás ať se jdeme podívat. Jsou rádi když se přijde někdo podívat, tak nás zvali, všechno nám chtěli ukázat. Hudebnící hrají na tradiční nástroje, mají tady jídlo, nazdobeného koně, ženy jsou slavnostně oblečené. Do kláštera se uvádí jeden chlapec s vyvolenou hlavou oblečený ve zlatém slavnostním oděvu. V průvodu, který následuje jede na koni. A taky je tady několik pěkně oblečených dívek, které potom vezou na dodávce. Kapela jede na náklaďáku.  Některé holčičky se stydí fotit. Rodiče a ostatní nám je staví do pozice, abychom si je mohli vyfotit. Mají tam i kameramana. Je to pro všechny velká událost. Je to velmi zajímavé a lidé jsou moc milí. Ptali se odkud jsme. Znali “Čekoslovakia”. Chtěli abych si sedl na koně, Martin aby vyzkoušel zahrát na nějakou trubku. Pak následuje průvod do kláštera. Nejdříve jdou za sebou ženy s deštníky a dárky, pak jede chlapec na koni v doprovodu mužů, kteří nad ním nesou slunečníky, pak muzikanti a nakonec mladé dívky. V klášteře zůstanou týden, 10 dní, nebo i déle, či napořád. To záleží na nich. Dětem je vždy minimálně 6 let když vstupují do klášter. Podruhé pak v 19. letech. Jdou tam všichni, kdo jsou buddhisté.
 

Pokud by to někoho více zajímalo, zde jsou nějaké odkazy, které jsem našel:

https://en.wikipedia.org/wiki/Shinbyu
http://myanmartravelinformation.com/2012-03-20-05-40-54/religion-and-beliefs/35-about-myanmar/religion-and-beliefs/198-novitiation-ceremony.html
https://dietmartemps.com/travel-blog/novice-for-one-week-novice-hood-initiation-in-bagan-myanmar_612/
https://www.travellifex.com/buddhist-novitiation-ceremony-in-myanmar/
http://www.myanmarbravo.com/myanmar-culture/myanmar-novitiation-ceremony.html
https://carpeventum.cz/2016/04/03/chiang-mai/

Ve 14 hodin projíždíme "hranici" Čjinského státu, jenž označuje zlacená cedule u cesty a nápisy v myanmarštině. Žádné závory a kontroly.

ČJINSKÝ STÁT (CHIN STATE) se rozkládá na západním okraji Myanmaru na hranici s Bangladéší. Jsou to v podstatě jenom hory a strmé svahy, vesnice běžně leží v nadmořských výškách přes 1000 m n.m., některé i přes 2000 metrů. Původní les byl na většině míst vykácený a v chudé půdě se pěstuje pouze kukuřice a proso. Hlavním městem je Hakha. V tomto státě se nachází také 3. nejvyšší hora v Myanmaru, Nat Ma Taung (původní název Mount Victoria) vysoká 3053 m n.m., na jejíž vrchol se můžete vypravit.
Čjinové patří k nejchudším etnickým minoritám Myanmaru. Tvoří většinu z půl milionu obyvatel Čjinského státu. Jsou to etničtí příbuzní skupiny Zo (také nazývané Mizo) ze sousedního indického státu Mizóram. Čjinský stát se individuálním turistům otevřel teprve před pár lety. Pro vstup do Čjinského státu je nutné povolení (permit) a místní průvodce.
Vesnice tvoří několik malých domků. Před některými stojí ještě tradiční dřevěné obřadní totemy a kamenné náhrobky. Většina Čjinů v koloniálních dobách konvertovali ke křesťanství, v neděli navštěvují kostely, ale přitom si zachovávají i staré animistické tradice. Vnější stěny některých domků zdobí lebky buvolům třeba u kmene Muun. Domky tvoří jenom stěny a podlaha, místo nábytku mají pár prken místo poliček a matrace na zemi, které se přes den složí ke stěně. Ve větších domcích je uvnitř i ohniště na vaření, u menších ho mají venku.

V barmské provincii Chin si ženy tradičně tetují obličej. Vysloužily si tak označení "pavoučí ženy". Již za doby barmských králů platily za nejkrásnější v zemi a často byly proti své vůli odváděny do královských sídel. Aby členové čjinských vesnic odvádění barmskými králi či členy jiných kmenů zabránili, začali dívkám ve věku 11-15 let tetovat obličeje, aby tak snížili jejich atraktivitu. Tetování na tvářích žen se však postupně stalo spíše znamením jejich krásy a výjimečnosti. Tetovací látkou je směs popela a extrakt z ledvin gajalů (gayalů), polodivokého skotu podobného krávám. Tetování bývalo samozřejmě velmi bolestivé a zejména plošné tetování celého obličeje trvalo několik dní. Ještě před dvěma generacemi bylo nemyslitelné, aby dívky tetování nepodstoupily. Dnes je již 42 let zákonem oficiálně zakázáno a tetované obličeje uvidíte jen na starších ženách. Tehdy nastupující vojenská vláda tetování zakázala stejně jako jiné tradiční zdobení jiných etnických skupin. I přes tento zákaz se některé ženy nadále tetovaly. Každá etnická skupina, která v oblasti žije má vlastní druh tetování, čímž se vzájemně odlišují. Tetování má různou podobu, vytetované řádky teček, různé obrazce až po tetování, které pokrývá úplně celý obličej.

Ve 14:30 přijíždíme do města MINDAT, jenž je nejsnáze dosažitelné město v Čjinském státě. Je to krásné, poklidné město v jižní části Čjinského státu v nadmořské výšce 1482 (1581) m n.m. Mindat má vlhké subtropické klima, a je zde o něco chladněji než v jiných částech Barmy. Od prosince do května tady panuje zimní suchá sezóna. V prosinci a lednu teploty dosahují kolem 20°C a v březnu - květnu 27-29°C.
Najdeme tady malé, pěkné dřevěné domy, 10 kostelů různých církví (presbyteriánské, katolické, baptistické a letniční hnutí zvané také pentekostalismus), trh.

Žije zde 12 000 obyvatel. Je to vesnice hodně roztahaná, táhne se v délce 7 mílí. Lidé, žijící v Mindatu, se nazývají K´Cho, a tvoří ho 3 kmeny Mun, Dai a Kaang, které jsou známé díky vzácné tradici, tetovaní tváří žen.

- kmen Yin Duu - výrazným rysem je tetování a to dlouhé svislé čáry přes celý obličej včetně očních víček, hrají nosem na flétnu, mají vytahané ušní boltce, kamenné stolce slouží na obětiny kdy podřežou gajaly a vnitřnosti položí na stolce, původní totemy misionáři nahradili kříži
- kmen Dai - výrazným rysem je tetování a to dlouhé svislé čáry přes celý obličej včetně očních víček, tetování zasahuje až do oblasti krku
- kmen Ngagah - tetování mají po celém obličeji, kdy tečky střídají čárky
- kmen Muun (M´uun, Mui) -  nejsnadněji rozeznatelný kmen díky velkým spirálám ve tvaru “P” nebo “D” na jejich obličejích a symbolů “Y” na čelech. 
- kmen Upriu (Uppriu) - kmen, který je velmi těžké spatřit, je jich už málo, mají souvislé tečkované tetování v celém obličeji, takže vypadají jako by měli celý obličej černý
- kmen Makaan (M´kaan) - ženy tohoto kmene mají tetování jako čáry na čele a bradě (žena, který hrála nosem na flétnu)

Místní lidé stále nosí čjinské tradiční oblečení, košíky a nože, zatímco někteří muži nosí po ulicích vyrobené střelné zbraně. Také nosí tradiční činjské ramenní pouzdro vyrobené výhradně na nošení láhve s pitím a velkého nože. Mnoho žen nosí čjinské náhrdelníky, zatímco některé staré ženy ještě stále nosí obrovské čjinské tradiční náušnice. A připravují khaung - místní alkohol "víno" připravovaný z fermentovaného červeného prosa, podobá se burčáku. Místní tento nápoj popíjejí v průběhu dne a vždy jej nabídnou hostům.

V okolí Mindatu můžete pozorovat různé styly života kmenů Muun, Dain, Makaan, Upu, Ya, ve vesnicích jako jsou Num Htuang a Pan Au (Pan Auge) - místní tradiční oblečení, čjinské košíky, tradiční čjinský hřbitov s neobvyklým kruhovým uspořádáním náhrobků, z nichž všechny uchovávají popel celé rodinné generace.

Jelikož jsme ještě neobědvali, ze všeho nejdříve jdeme na oběd do Myoma restaurant. To už se k nám přidal náš místní průvodce jménem Key. Mladý kluk tady z vesnice. Z terasy restaurace je pěkný výhled na město.

Mají tady čepované pivo Myanmar za 800. Martin si dal jedno. Já jsem si chtěl dát čaj, ale neměli a asi ho tady obecně moc nepijí na rozdíl od jiných částí země, protože ani večer jsem ho ve dvou hospodách nesehnal. Více už jsem nehledal. Dali jsme si oba to nejlevnější co tady měli, smaženou rýži s kuřecím masem, po 1800 MMK. K tomu přinesli polévku, nějaký vývar, plaval v tom kus kůže, to jsme nejedli a pálivý salát z rajčat a ještě něčeho, Martin snědl oba. Platili jsme 4400 MMK. Podle původní dohody měl jídlo a pití v této oblasti platit Tun. Koupil jen vody, zaplatil cestou sem jednu whisky a ubytování 45 000 MMK. Vedle u stolu sedí místní z jiné části Čjinského státu. Baví se s námi anglicky. Paní v Mandalay nikdy nebyla, že má hodně práce. Byla jen v Yangonu. Toalety jsou venku po schodech dolů, je tam WC, umyvadlo, sprcha na zadek a nádoba s vodou. Hygiena = nula.

Vedle hospody se nachází baptistický kostel.

Nejdříve jdeme navštívit dům ženy jménem Yaw Shen s tetováním, která jako jedna z mála je proslavená tím, že umí hrát na flétnu nosem. Když jsme vešli do domu, dvě ženy vařily rýži na ohni. Byly to její dcery. Ještě má jednu dceru a syna, který žije v Americe. Kromě nich tady pobíhají dvě děti. Paní se šla nastrojit, běžně tak už nechodí. Je jí 93 let. Tetovaná byla ve svých 15 letech, obličej měla nateklý týden. Pomalu se dobelhala v tradičním oděvu, ozdobená šperky, a velkými barevnými náušnicemi, které byly ze dřeva a ozdobené korálky. Ty měla vsunuté do vytahaných ušních boltců. Potom si je vyměnila za menší dřevěné kruhy, do kterých se při slavnostech vkládají květiny. Posadila se na malý stoleček, ale říkala že jí bolí kolena. Řekl jsem ji že mě taky, a že mám obě kolena po operaci. Taky jsem ji řekl, že moje teta je ve stejném věku, tak ji to potěšilo a ptala se jak se jí daří, jestli je zdravá. Říkám že chodí do školy, cvičí, … Tak se jí to líbilo. 

Zajímavé je i její tetování na obličeji. Měla ho celý potetovaný tečkami. Podle typu a vzoru tetování se pozná ze kterého kmene pochází. Tato paní patří ke kmeni M' Kaan (Mkaan). Ženy se tetovaly ve věku 13-19 let před svatbou. Bez tetování by si je žádný muž nevzal. Bylo to hodně bolestivé. Tetovalo se ostny jednoho stromu, který jsme posléze viděli v muzeu. Dnes už tetování najdeme pouze na pár starších ženách. Dnešní dívky už se netetují a navíc je to vládou zakázané. Muži se netetovali.

Potom nám hrála nosem na ručně vyrobenou flétnu. Šlo jí to na ten věk moc dobře. Jednu nosní dírku má přitlačenou k flétně a druhou do ní fouká. Taky jsem to zkoušel, ale nešlo mi to. Taky říkala, že kouří dýmku, byla to v podstatě vodní dýmka. Baňatá ze dřeva, dovnitř se dá voda a z boku je místo, kam se dá tabák. Sedl jsem si vedle ní na zem. Bylo vidět, že je už unavená, a říkala že jí není dobře, že má rýmu a že se ji špatně hraje. Všichni v domě byli moc milí.
    

Odtud pokračujeme na místní trh Si Pin Market. Prodávají tady hlavně zeleninu, ovoce, maso, ryby, rýži, ale také nějaké oblečení. V této oblasti pěstují pouze rajčata a brambory, ostatní pochází z jiných regionů. Vodu přivádí z jiných vyšších hor. Sledujeme jak místní ženy umí obratně zacházet se sekáčkem na maso a kuře mají rozporcované co by dup. Některé ženy odhání mouchy z masa vějířem. Jiný borec má takovou vychytávku, že nad masem a rybami má pověšený naplněný sáček, ten rozhoupe a odhání mouchy sám. Na tržnici potkáváme ženu s jiným druhem tetování, ta pochází z kmene Mun. 
 

Když se vracíme k autu, tak se nás průvodce ptá jestli chceme vidět další tetovanou ženu. No samozřejmě, proto jsme se sem trmáceli. Z obchůdku vyvedl jednu paní. Patří ke kmeni Dai. Nevadí ji že si ji fotíme. Fotíme se společně.
 
Nevím jestli Tun vyřizoval nějaké povolení pro vstup do této oblasti. Nikdo nic nekontroloval, tak asi není potřeba. Vedle staré tržnice se staví nová moderní budova. Vůbec to nezapadá do zdejšího koloritu kraje, ale to asi investory a developery nezajímá. Jak říká náš průvodce, doba se mění. Kdoví co tady bude za pár let. Některé ženy prodávají zeleninu přímo na křižovatce.

Z trhu jedeme mezi místními domy až k malému muzeu Chin Antiques and Culture Exhibition Centre ve čtvrti Bawathit Quarter. Muzeum vede syn bývalého snad vůdce vesnice a místního šamana, Robert Om Kee (telefon na něj je 09259138986), 9-18, v pondělí je zavřeno, email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . 
Ten za svůj život nashromáždil spoustu předmětů typických pro Čjinský stát. Před domem stojí obětní totemy, nejstarší je z roku 1957. Každý rok při nějaké slavnosti obětují zvíře a postaví další totem. Vedle je kamenný stůl na obětiny. Tyto slavnosti se konají dodnes. Uvnitř v domě se chlubí hlavami a trofejemi zvířat, které jeho otec ulovil. Mezi nimi najdeme i hlavy tygra, medvěda, spousty různých jelenů, divočáků, mython (wild ox) - divoký tur (tur domácí). Ukazuje nám ručně vyráběné zbraně, na kterých je bílý nápis, který značí že zbraň je oficiálně držena. K tomu jsou ještě nádoby na střelný prach. Dále nám ukazuje oštěpy pro lov velkých zvířat jako jsou sloni, šípy s hrotem, které se do zvířete zabodnou a nejdou vyndat. Na stěnách visí i fotky jeho rodinných příslušníků v tradičních oděvech s tradičními šperky. Všechno si tady můžeme prohlédnout, cenné korále, tradiční náhrdelníky s cingrlátky vyrobené ze stříbra, bronzu a jeleních tesáků, které měly odhánět tygry a medvědy. Nože a koše, které muži dodnes v běžném životě nosí přes rameno. Zajímavé jsou tradiční ramení pouzdra kmenů K´Cho Chin vyrobené z bambusu nebo rákosí, zvířecích kůží a nějakých lastur na dlouhé nože, střelný prach, luky nebo šípy. Prohlížíme si staré bankovky, mince a předměty z doby britské koloniální nadvlády. Tradiční čjinské nádoby z vysušené tykve (dýně), ve kterých se kvasí a uskladňuje palmové víno. Vyrábí se z prosa, do toho se přidávají nějaké kvasnice, horká voda a nechá se to několik měsíců kvasit. Potom se to odebírá do menších hliněných nádob, naředí vodou a pije brčkem. Hrnky na pití jsou rovněž z vysušených dýní. Dále jsou tady vystavené různé druhy tradičních dýmek, náušnice. Taky nám ukazuje čelenky s ptačími péry. Tradiční oděvy včetně šamanského ponča. Ženy kdysi nosily jen kus látky omotaný kolem pasu jako minisukni a na tom cingrlátkový řetěz. Hudební nástroje - činely, bubny konga. Bylo tady toho hodně a všechno nám popsal.
   
Z muzea nás zavezli na ubytování. Je to větší guest house Monica Guest House, Sé Näing (Näng) Family Guest House (Se Naing Family GH), No. P/17, Mindat-Matupi Road (Mindat-Pakokku Rd), Pawathit Quarter, Tel.: +95 9 44 200 2645, Email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Nachází se přímo u hlavního tahu. Jelikož se staví cesta a všude se strašně práší červený prach, tak mají dům z hlavní strany zakrytý síťovinou. Dům vede křesťanská rodina, jak upozorňuje cedule nad hlavními dveřmi a také domácí kaple či modlitebna v 1. patře. Kristus je hlavou tohoto domu. Jeden pán, jedna víra, jeden baptismus. Jak hlásá domovní cedule. Čekáme na paní domácí asi 10 minut. Její jméno je Se Hlay Li. Boty se nechávají dole.

Má celkem asi 7 pokojů a obsazené jsou tři. Dala nám pokoj ve 2. patře s výhledem do údolí a částečně na cestu. Stejně je hluk z aut slyšet až až. Kolem pokojů je úzká veranda s výhledem. Máme pokoj číslo 108, dveře se zamykají na kladku. Z pokoje je i vstup na úzký balkón který vede kolem dokola.
 
Ubytování je hodně jednoduché. Koberec, dvě postele, deka s povlečením, ani větrák ani klima, není potřeba přece jenom jsme v 1500 metrech a večer je tady chladněji. Obyčejný stůl, věšák, žádná skříň, koupelna malá společná s WC, záchod na stupínku, deska volná takže se hýbe, okno které se nedá úplně zavřít, obyčejná sprcha, proud vody v umyvadle i ve sprše hodně slabý. Tady je obecně s vodou problém, jak říkal průvodce. Berou ji ještě z vyšších kopců. Když chceme teplou vodu, musíme si na chodbě zapnout generátor a potom ho zase vypnout, protože dělá hrozný kravál. Kdo nedosáhne na vypínač ze země má paní domu připravené štafle. Ale voda teče horká. Ovšem podlaha a vše okolo slabota. Lezou tu mravenci, komáři kvůli stále otevřenému oknu. Ručníky nám každému přinesla jeden. Jsou tam dvě malá mýdla, dva šampóny, dva zubní kartáčky s pastou, toaletní papír. Dvoje žabky do pokoje jako pantofle, protože boty se nechávají dole a jedny žabky do koupelny. Zásuvky jsou. Vedle našeho pokoje je na chodbě ještě jedna toaleta společná se sprchou. My máme vlastní koupelnu, ostatní mají koupelnu s toaletou na chodbě pro každé patro. Žádné WiFi samozřejmě. Není tady ani telefonní signál našich operátorů, a to ani venku, jen občas.
 
O patro níž je ubytovaný ještě jeden cizinec. Ubytování v ceně 45 000 MMK platí Tun v rámci výletu. Snídaně se podávají dole o patro níž než je vstup, a to od 7 do 9. Na výběr je rýže nebo tousty. Žádná sláva. Tun bydlí jinde a vyzvedne nás ráno v 9.

Dlouho se tady nezdržujeme a jdeme se projít po okolí. Je už 18 hodin, za chvíli bude tma. Vše je tady v kopcích, takže pořád chodíme nahoru dolů. Většina cest je prašných. Domy jsou jednoduché. Lidé jak kteří. Někteří se s námi baví, smějí se a jiní ani neodpoví na pozdrav. Většina domů je ze dřeva, ale jsou i kamenné, některé hodně barevné. Jsou tady i dlouhé dřevěné domy. Procházíme kolem jakési křesťanské školy, kde děvčata hrají volejbal. Mávají nám, volají na nás, tak si šel Martin s nimi na chvíli zahrát. Byly rády.

Poblíž jsme narazili na jeden z mnoha kostelů, The Methodist Church, ale uvnitř nic není.
Hodně lidí se nás ptá odkud jsme. Nakukujeme do některých domků, kuchyní, paní na ohni vaří v papiňáku. Procházíme vesnicí. Většina místních jezdí na motorce. Míjíme pár obchůdku se vším možným, další kostelík. Natrefili jsme na jednoho dědu, byl oblečený v kabátě a čepici. Ptal se jestli nám není zima. Byli jsme jen v tričku a kraťasech. Ptal se odkud jsme, na jak dlouho jsme tady, jak se nám tady líbí, kde bydlíme, ... Všechno anglicky a i nám rozuměl. To jsme čuměli. Šel naším směrem.
 
Natrefili jsme na jídelnu plnou místních. Velmi jednoduchá. Venku na grilu připravovali špízy ze všeho možného, 200 MMK za kus. Měli tu i vnitřnosti, kůže, kuřecí pařáty, ... Nikdo z nich neuměl anglicky, jen ten starý děda co šel s námi, tak nám dělal tlumočníka. Jinak byli moc fajn. Ale snažili se. Vybral jsem 5 špízů s kuřecím a jeden s hovězím, za 1200 MMK, čepované pivo neměli jen plechovkové jak jsme viděli u jiných stolů. Ptali jsme se na lahvové. Někam zašel a za 5 minut přišel s lahváčem, je to 5% Dagon. Jen nebylo chlazené. Za pivo chtěl 1600. Neměl, nebo nechtěl nám vrátit ze 3000, tak přihodil ještě jeden špíz. Bohužel ten hovězí, který se nedal vůbec kousat jak byl tuhý. Aspoň pes, slepý na jedno oko, to zblajznul. Ty kuřecí byly dobré, ale všechny hodně pálivé. K tomu byl na talíři hlávkový salát a v mističce nějaká omáčka, ale tu jsem pro jistotu nejedl. Čaj taky neměli. Na stole byly termosky s teplou vodou. Místní to pili, my ne. Bylo tady dost mladých a další čekali až se uvolní místa u stolu. Obsluhovala i malá holčička, dokonce se ráda fotila, i se mnou. Hrála tady televize. Připravovali i jiná jídla, viděl jsem nudlovou polévku. Vidět v čem myjí nádobí a další zákulisí je vždycky síla. No hold jsou zvyklí a odolní.
    
Po tmě a za svitu baterky, případně osvětlení projíždějících motorek a aut, jsme se vymotali na hlavní cestu a šli k hotelu. Když se tady člověk nevyzná, tak dost bloudí. Hodně obchůdků už má zavřeno nebo zavírá. Je skoro osm. Procházíme kolem baptistického kostela. Sedí tam dost lidí. Mají mši, protože později až na pokoj doléhal zpěv z kostela. Dveře penzionu byly zamčené a klíč jsme neměli. Taky nebylo k čemu, protože zámek tady není. Klepeme a paní domácí přichází otevřít. Má zamčeno na petlici. Ještě nám připomíná snídani od 7 hodin. Martin nahazuje na štaflích generátor a kravál začíná. Postupně se jdeme osprchovat. Voda horká, ale proud slabý. Komáři naštěstí nejsou. Ani venku nás neobtěžovali, ale je Pravda, že jsme měli na sobě repelent. Martin kouká na mobilu na Básníky a já dopisuji deník. Když nejede žádné auto je boží klid. Ale když jede, tak jako by nám projelo pokojem. Zítra nás čeká dlouhý přesun do Mandalay. Když už jsme vážili tady tak dlouhou cestu, chtělo by se to tady zdržet o něco déle. Ale bohužel více času nemáme a viděli jsme zase něco zajímavého. Spát jdeme kolem 21 hodiny.