LETEM SVĚTEM

Úterý 1.10.2019 - Samarkand - Šachrisabz a Hisorak

* Dneska nás čeká celodenní výlet do města Šachrizabz a k přehradě Hisorak. Domluvili jsme si to již z domu přes naše ubytování, Jahongir GH. Sami ani nevěděli, kde se ta přehrada nachází a taky to nevěděla spousta řidičů. Takže jim chvíli trvalo, než sehnali nějakého řidiče, který nás tam zaveze. Vše jsme si hned v den příjezdu ještě ověřili a zaplatili. Cena byla 85 USD/auto. Běžná cena za cestu do Šachrizabzu a zpět je 30 USD/auto. Ale to už je jedno. V 8:45 se soukáme do Chevroletu sedan. Řidič anglicky mluví málo. Dal nám na sebe telefon na WhatsApp (+99891-522-69-02), kdybychom se někde ztratili. Je chladno, venku je zatím jen 16°C.

* Čeká nás přesun do Šachrisabzu. Leží cca 90 km od Samarkandu a takzvaná Emírova cesta (dnes  značená jako M39) mezi těmito městy překonává vysokohorský průsmyk Tachtakarača (Taxtaqoracha Dovon, Tahtakaracha, Tachta Karatscha Pass, Amankutan). Jeho nejvyšší část je ve výšce 1675 m n. m. (ale setkal jsem se i s 1788 m, 1701, 1650 m, apod.). Z průsmyku se otevírá krásný výhled do okolní krajiny na vrcholky hor tzv. Zeravšanského hřbetu Pamíro-Alaje (též Hissarsko-alajská soustava) mezi Ťan-Šanem a Pamírem. Míjíme několik pramenů pitné vody. Odsud se dopravovala voda do Timurova paláce v Šachrisabzu.

* Chtěli jsme se cestou ještě zastavit ve městě Urgut, kde se nachází bozor, který patří k nejlepším tržnicím v zemi. Ceny jsou tady prý nižší než v Samarkandu a Buchaře. Koná se denně, a nejlépe je sem přijet brzo ráno, kdy je největší výběr. Ale řidič nám říká, že je to zajížďka z hlavní cesty 24 km každým směrem. Tak jsme se na to vykašlali.

* Zastavil nám na malém "trhu" u hlavní silnice, asi 30 km před Šachrizabzem. Nachází se zde mimo jiné hranice mezi regionem Samarkand a Qashqadar (Kaškadarjinská oblast). Uzbekistán je totiž rozdělen do 12 regionů (viloyatlar), 1 autonomní republiky (respublika), a 1 města na stejné úrovni jako regiony (shahar). Venku je zima a chvíli nám i prší. Řidič říká, že v období leden - březen, když je sníh, tak je tato silnice uzavřena a musí se jet jinudy. Najdeme tady i turistické informační centrum, kde ovšem není lautr nic. Hned za tímto tržištěm je odbočka doleva na nějakou starší cestu, která pravděpodobně, jak jsem to tak pochopil, vede ke skutečnému průsmyku Tachtakarača. Na trhu se dají nakoupit místní léčivé čaje, bylinky, sušené sýrové kuličky zvané kurt, sušené meruňky, oříšky, různá semínka. Zastavují tady hlavně místní. Malý kluk tady jezdí na oslíkovi.
Děláme cestou pár zastávek na focení, protože výhledy na okolní krajinu, hory a klikatící se silnici pod námi jsou moc pěkné. Zato kadibudky u silnice fakt stojí zato. Musel jsem si je vyfotit. Naštěstí jsme do nich nemuseli. V jednom stánku chlapík prodává maso a hned vedle něho mu leží rozkrojené melouny. To je chuťovka. Jiný kraj, jiný mrav.

* ŠACHRISABZ (ŠACHRIZABZ, ŠAHRISABZ, SHAHRISABZ, SHAKHRISABS)

Historické město na seznamu Unesco ležící v jižní části Uzbekistánu v Kaškadarjinské oblasti (Qashqadaryo viloyati). Název města znamená v tádžickém překladu „Zelené město“. Leží v kotlině, rozkládající se na úpatí Zarevšanského hřbetu, v nadmořské výšce 622 metrů. Město bývalo důležitou součástí hedvábné stezky, která procházela přímo jeho centrem. Svého času pravděpodobně zastiňovalo Samarkand. Archeologické výzkumy dokazují osídlení města již před naším letopočtem. Město je staré více než 2700 let a s největší pravděpodobností v jeho okolí pobýval i Alexandr Veliký. Původní název města byl Keš (Kesh) a střídalo se tu mnoho vládců.
Nedaleká vesnička Hodža Ilghar (Hoja Ilghar) je rodným městem národního uzbeckého hrdiny, obávaného vojevůdce a dobyvatele Timura Velikého známého také pod jmény Amir Timur či Tamerlán, řečený Timur lenk (Kulhavý Timur), narozen roku 1336. Amir Timur byl turkický vojevůdce a krutý dobyvatel, který ve 14. století vytvořil obrovskou Tímúrovskou říši (Tamerlánovou říši), rozkládající se od dnešního Istanbulu po Dillí, především na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu s hlavním městem Samarkand. Tento neuvěřitelně krutý dobyvatel nechal bohatství z dobytých zemí vozit právě sem a na bohatství staveb je to dodnes znát. Přesto, že již vyznával islám, snažil se obnovit bývalou slávu Mongolské říše. Traduje se, že během své krutovlády a výprav vyvraždil 5 % tehdejší světové populace. Měl být pochován v Šachrisabzu, ale nakonec je jeho mauzoleum v Samarkandu.
Později se město dostává pod nadvládu Bucharského chanátu a následně carského Ruska. Z doby Timura zde již mnoho památek nezbylo, ale přesto má město úžasné kouzlo. Výhodou je, že tady není moc turistů.

* V 11:15 nás řidič vysazuje u vstupní brány do historického "centra" citadely obehnané pozůstatky hradeb (ze strany paláce Oksaroj). Jedná se o starou část města Šachrizabzu. Bude na nás čekat na druhém konci, na parkovišti u mešity Kok Gumbaz. Potkáváme tady převážně místní, než turisty, což je fajn. Je tady i plánek města.

* Prohlídku začínáme u "Bílého paláce" Ak-Saray (Ak Sardi, Oksaroj, Oq-Saroy, 9-18 (24 hodin denně). Vstup je zdarma, byť nás u tohoto paláce nahání chlapík s pokladními bločky a chce po nás po každém 7000 sum, ale nikde se o vstupném nic oficiálně nepíše, takže odmítáme zaplatit. Do areálu můžete vstoupit na spoustě jiných míst, kde nikdo nic nevybírá. Bílý palác je jen část rozsáhlého areálu, kde najdeme další stavby zmiňované níže.
Jde o pozůstatky letního sídla Timura Velikého, nejvýznamnější památka ve městě na seznamu Unesco se nachází severně od centra. Z paláce toho již moc nezbylo, ale i ty zbytky zdobené jemnými mozaikami dávají tušit monumentálnost celé stavby. Jeho nejvýraznější dominantou je věž vysoká 40 m, vstupní portál (pištak), na který se dá vystoupat. Stavbu paláce zahájil Timur r. 1380 krátce po svém vítězném 4. tažení do Chórezmu, kde se zmocnil obrovských pokladů a znamenitých stavitelů, kterým přikázal postavit na jeho slávu a počest tento palác. Stavba trvala 24 let a byla dokončena jen krátce před Timurovou smrtí, v roce 1404. V srpnu téhož roku byl hostem u Timura velvyslanec kastilského krále don Ruy González de Clavijo, díky kterému se dochoval popis paláce, vylíčený jako zázrak lidského umu, jemuž se nevyrovnají žádné paláce evropských panovníků. Vnitřek tvořilo několik nádvoří, kolem kterých se soustředily obytné prostory a provozní zázemí, jejich povrch pak byl vyložen bílými mramorovými deskami a zdi byly vyloženy barevnými a také zlacenými dlaždicemi. Zajímavostí byl velký bazén na střeše, do kterého vodu přiváděly olověné trubky z průsmyku Tachta Karača, a z kterého voda vytékala v kaskádách na hlavní nádvoří. To mělo grandiózní rozměry 125×250 metrů a ukončeno bylo obrovskou bránou, jejíž výška dosahovala 70 metrů a šíře 22 metrů. Dva pylony, vysoké 50 metrů, které tu trčí k nebi, je to jediné, co z toho všeho stojí dodnes. Zbytky stěn zdobí majolikové kachle s nádhernými ornamenty a několika nápisy, většinou citáty z Koránu, mezi nimiž je i jméno autora výzdoby Muhammada Jusufa Tebrízi z Persie a dva, které se vztahují k oslavě Timura. Jeden říká: Buď moudrý jako Šalamoun, žij dlouho jako Noe. A druhý: Chceš-li něco vědět o mé moci, podívej se na tyto stavby. Po Timurově smrti zůstal palác většinou nevyužívaný a po nástupu Šejbánovců k moci v 16. století se začal pomalu měnit v rozvalinu.

* nadživotní socha Tamerlána (Amir Temur) z roku 1996 na vysokém žulovém podstavci stojí před "Bílým palácem" v místech, kde býval střed paláce. Nahradila sochu V. I. Lenina a byla postavena z iniciativy bývalého uzbeckého prezidenta Islama Karimova.

* Mešita Malik-Azhdar (Malik Ajdar, Molik Ashtari) - pojmenována podle válečníka Malika Azhdara, který je pochován v nedaleké hrobce. Pochází ze 14.-15. stol. Je malá, ale moc pěkná.  Má pěkný dřevěný malovaný strop.

* Medresa Čubin (Chubin madrasah) (Po-So 9-17, jižně od Timurovy sochy) - zrenovovaná medresa z 15.-18. stol., ve které se nachází pěkně udělané muzeum emíra Timura. Najdeme tady model celé Timurovy říše, jež se rozkládala od Egypta po Kašgar. Dovnitř jsem šel jen já. Vstupné je 2$, resp. já jsem platil 19 000 sum.

* dále na jih v parku stojí bývalý Karavanseraj Koba (Caravanserai Koba, Medrese Koba, Koba Karavan Saray) ze 16. stol. Dnes uvnitř najdete restauraci.

* naproti přes cestu stojí mešita Abdushukur Agalik (Abdushukur Ogalik) z 19. stol. a vedle tradiční orientální lázně Hammam ze 16. stol.

* následuje bývalé městské kryté tržiště Chorsu z 15.-18. stol.

* zajímavý je pohřební komplex Chazrati Imáma (Khazrati Imam, Hazrat-i-Imám) - komplex mauzoleí Dorus Saidat (Siadat, Dor As-Siadat, Dor us-Siyodat majmuasi, Комплекс Дорус-Сиадат, = dům šťastných / svatých lidí) o rozloze 3500 m². Sídlo moci a síly s mauzoleem nejoblíbenějšího Tamerlánova syna Jahongira a mešitou Imáma Chazratího. Komplex dokončil v roce 1392 Timur. Vstup je zdarma.

- na přelomu 19. a 20. století byla do komplexu vestavěna mešita Imáma Chazratího (Mechet´ Khazrat Imom, Hazrat Imam, Мечеть Хизрати Имом) se zimní modlitebnou a letním ívánem podepřeným dřevěnými sloupy. Zrovna zde probíhá modlitba. Na nádvoří je pak rozložitý platan činar, zasazený podle tradice Timurem v roce 1370.

- k mešitě přiléhá Mauzoleum Džechangira (Džahongíra, Jahongira, Мавзолей Джахонгира) – pozůstatky vysoké rozpadající se hrobky s kuželovitou střechou nejstaršího a nejoblíbenějšího Timurova syna Džechagira, který zemřel ve věku pouhých 22 let roku 1376. Na jejích zdech je uvnitř nápis: Šikovný člověk vždy usiluje o to, aby vše získal svým přičiněním. Hloupý člověk očekává, až se jeho přání splní. 

- když potom v roce 1394 padl při dobývání kurdské pevnosti další Tímurův syn, Omaršejch, byla i pro něj postavena samostatná hrobka.
- v uličce za mauzoleem Džahongíra je bunkr s dřevěnými dveřmi vedoucími do podzemní Timurovy krypty ze 14. stol. s mohutným sarkofágem jehož víko vážící 2,5 tuny držely zlaté řetězy. Uvnitř sarkofágu byly nalezeny dvě kostry neznámých žen. Krypta byla na obloucích zdobena citacemi z koránu. Kryptu dal Timur postavit pro sebe. Mauzoleum se původně mělo stát místem posledního odpočinku Timura Velikého, nakonec ale byl pohřben v Samarkandu. Krypta však nebyla známa až do roku 1943, kdy se do ní náhodou propadla malá dívka.

* krásně udržovaným parkem s jezírky, altány, lavičkami a spoustou květin jsme došli ke komplexu Dorus Tillavat (Dor Al-Tilovat, Dor ut-Tilovat majmuasi), původnímu pohřebišti Timurových předků  (= dům rozjímání / pocho­pení).

- dominantou komplexu je krásná Páteční mešita Kok Gumbaz (Ko´k gumbaz masjidi, Кук-Гумбаз, 8:30-18, vstup 7000 sum) neboli Modrý dóm (modrá kupole) postavená 1435-37 Mirzo Ulugbekem na počest svého otce Šáchruha. Hlavní kupole se klene do výšky 36 metrů a má průměr 46 metrů. Nápis kolem kupole hlásá, že … mešitu nechal vystavět Ulugbek, vnuk Amira Tímura, největší a nejvzdělanější z vládců.
- na nádvoří komplexu stojí osamocený minaret
- ze dvou stran se k mešitě připojují kryté galerie, zastřešené 40 kupolemi, ústící k protilehlému mauzoleu súfijského učence Šejcha ad-Dína Kulola (Shayx Shamsiddin Kulol maqbarasi, Mavzoley Shamsitdina Kulola, Мавзолей Шамсад-Дина Куляла) – dokončenému Timurem r. 1374. Nese jméno duchovního učitele Timura a přítele jeho otce, emíra Muhammada Taragoje, který je zde taky pravděpodobně pohřbený. Nachází se pod kupolí vlevo.
- na pravo od něj nechal v roce 1437 k mauzoleu přistavět sám Ulugbek pro své potomky bohatě zdobené mauzoleum Gumbazi-Seiidanu (Gumbaz-i-Seydan, Gumbaz-Sayyidon Maqbarasi, Gumbazi Sayyidon, Kupole Sajjidů, Мавзолей Гумбази-Сейидон, = kupole Sajdů). Je pohřebištěm termézských Sajdů (Amira Barochána († 1434), Amir Hamza († 1429), Amir Tagaj-Burgo († 1429) a Amir Sevič-Bugo († 1429), kteří pomáhali Tímurovcům, sloužili jim a podporovali je.

* Ve 13:45 odjíždíme k našemu dalšímu dnešnímu cíli a tím je přehrada Hisorak. Cesty už nejsou tak kvalitní. Kolem dokola jen bída, bordel. 40 km východně od Šachrisabzu se nachází město Rudak (Khozar-Nova Rudak). Ve 14:30 zastavujeme u brány hydroelektrárny Hisorak, kde se náš řidič doptává chlapíka z ostrahy kudy dál k přehradě Hisorak. Pochopili jsme, že tady taky nikdy předtím nebyl. Cesta k hrázi z pravé strany je uzavřena. Ha. Zrada. Naštěstí existuje cesta zleva. Nicméně nevede k hrázi přehrady. Ta není z bezpečnostních důvodů přístupná. Cesta je sice hrozná, ale výsledek stojí zato. Výhled na přehradu Hisorak (Hisorak Suv Ombori) pod námi je dechberoucí. Řidič taky kouká a všechno si fotí a natáčí na mobil. Přehrada byla do zdejší krajiny zasazena v roce 1988. Voda je do ní přiváděna řekou Aksu (Oqsuv). Nachází se ve výšce 1.082 m n. m. pod vrcholky Turkestánských hor. Hranice mezi Uzbekistánem a Tádžikistánem je v těchto místech tvořena tzv. Zeravšanským hřbetem, jehož hory dosahují na uzbecké straně až do výšky více jak 4300 metrů. Přírodní rezervace Hisor (Hissar) je největší přírodní rezervací v Uzbekistánu. Má rozlohu 750 km² a rozkládá se východně od Šachrisabzu.
Aspoň trochu odtud vidíme i přehradní hráz. Hory tyčící se vzadu jsou skryté v mracích, proto nám unikají zasněžené vrcholky hor. Až jsme hory hodně přiblížili na foťácích, tak jsme si teprve všimli, že tam ční ostré vrcholy hor pokryté sněhem. Nádhera¨. Určitě to stálo za to sem jet. Pod námi se klikatí silnice, která se vine kolem přehrady.

* Stejnou cestou se vracíme do Samarkandu, kam jsme přijeli v 17:30. Lucka s Milošem zůstávají na pokoji a my jsme si na náměstí Registan vzali za 15 000 sum taxi k pivovaru Pulsar, který stojí vedle fotbalového stadionu Dinamo. Obě tato místa jsme si nechali na zítra. Dneska nás zajímá ulička Davlatobod ko´chasi, která vede podél delší strany stadionu. Tato ulice je zajímává tím, že se zde nachází hospody zvané "bočka" (bochka, Бочка). Tyto hospody se nachází v jakýchsi velkých garážích. Vstup je velkými garážovými vraty, za nimi následuje průchod, kde jsou již místa na sezení (lavice nebo boxy), nebo prosklené chladící pulty s připravenými syrovými jídly, zejména masovými a zeleninovými šašliky (špízy), které Vám na přání připraví na grilu. Následuje klasický bar, výčep a potom rozlehlý dvůr, kde je posezení. Takových hospod je tady několik. Vešli jsme do jedné z nich. Mají tady čepované pivo Pulsar, filtrované i nefiltrované. Martin si jedno půl litrové za 5000 sum dal. Bylo dobře načepované. Já jsem si dal jednu velkou vodku (100 gr) za 6000 sum. K tomu nám připočetli daň 1500, takže platíme celkem 12 500 sum. Automaticky nám k pití přinesli mandle. Kromě zmiňovaných šašliků mají na prodej i balené uzené sýry. Jsme tady sami a jeden místní u baru. Hospoda je na patro, na velkých obrazovkách hraje hudba. Fakt zajímavé. Taky jsme na to náhodou natrefili na internetu cestou ze Šachrizabzu.

* Odtud jsme zamířili k české restauraci „Zlata Praha“ na hlavní ul. Mirzo Ulug´bek ko´chasi 59, jen pár kroků odtud. Najdete ji jen 3,7 km od náměstí Registan, kam Vás taxi doveze za 15 000 sumů. Tuto restauraci otevřel v květnu 2012 vyhlášený samarkandský pivovar Samarkand-Praga-Pivo, kde vaří pivo Pulsar se siluetou Týnského chrámu v Praze na etiketě. Pivovarnictví má v Samarkandu svou tradici. První pivovar byl otevřen již v roce 1885 a bez přestání vaří pivo dodnes. Výrazná změna nastala, když ho v roce 1999 koupil Jan Dohnal a spolu s místním podnikatelem Zafarem Maksudovem vytvořili česko-uzbecký pivovarnický koncern. Jedná se o jeden ze šesti pivovarů v zemi. Česko-uzbecký pivovar PUL´SAR je podnik založený v roce 1992 s 98 % podílem jediného českého vlastníka. Pivo je vyráběné českou metodou. Pivovar vyrábí pivo značek Pulsar, Pražskoe, Bočka a další. V jejím portfoliu jsou také nealkoholické nápoje. Celý pivovar prošel modernizací a dnes je 3. největším v celém Uzbekistánu. Dříve pivovar prodával jen 300 beden piva za den. Dnes jich je 180 000.
K restauraci Zlatá Praha (Zlata Praga) přiléhá ještě Suzani Lounge Bar (Zlata Praha Terrace, Zlata Praga Bar BQ, Bar BQ Terasse). Vypadá to jako velký párty stan zařízený v bílo červených barvách. Moc pěkné. My jsme ovšem zamířili do restaurace. Český nápis "Vítejte" u vstupu. Komplex se skládá ze 4 restaurací ve dvou patrech, ovšem s jednou kuchyní. V přízemí najdeme uzbeckou restauraci a českou BBQ restauraci, v 1. patře restuarci Zlatá Praha vybudovanou v českém stylu a je na patro. Takže místa habaděj. Ale je aktuálně zavřená. Všechno tady připomíná naše hlavní město: fotografie na stěnách, skleněné vitráže na schodišti, malby na stěnách, lustry. Fotky Prahy nacházíme dokonce i na toaletách. Aspoň že tady mají klasické toalety. Kromě nich i pisoáry, toaletní papír, papírové ručníky, sušák na ruce. Voda teče, jen nefunguje tekuté mýdlo.
My  jsme zvolili tradiční uzbeckou restauraci v přízemí, která byla otevřená. Interiér je moc hezký a rovněž jídlo i obsluha byla velmi dobrá. Chystají tady dva velké stoly, které jsou rezervované pro velkou skupinu uzbeckých hostů, takže okukuji jaké pochutiny jim nachystali. Na stole mají spoustu různých předkrmů. Usadili jsme se do jednoho z útulných boxů. Menu mají naštěstí i v angličtině. A výběr je opravdu veliký. Nabízí jak místní, tak mezinárodní kuchyni, hodně japonských jídel včetně sushi. Já jsem si vybral kuřecí filet se zeleninou za 32 500 sum (byl to mix kousků kuřecích prsou, cibule, mrkve, papriky, rajčat, česneku, sóji a fazolků) a k tomu byl kopeček rýže. Což jsem nevěděl, proto jsem si objednal ještě za 9000 sum brambory pečené ve slupce s koprem. Na pití za 6000 sum konvičku černého čaje, který číšník naléval tradičně 3x. Dokonce se vždy uklonil. Jídlo nám dávali na stůl ze servírovacího stolečku. Martin si vybral za 26 000 sum  "Roasted lagman", uzbecky "žarenij lagman", suchou verzi nudlí s gulášovitou omáčkou (něco jako boloňská u špaget) s kousky paprik, rajčat a masem. Říkal, že byly mnohem lepší, než měla Lucka v ruské restauraci u nádraží v Urgenči. Za 3500 sum si objednal několik druhů pečiva. Ani jsme všechno nesnědli, tak jsme si vzali s sebou. Aspoň budeme mít zítra na svačinu. No a samozřejmě čepované nefiltrované pivo Zlata Brewery, 0,5 l za 10 000 sum. Musím říct, že jsme si opravdu pochutnali a nemůžu nic vytknout. Restauraci určitě mohu doporučit. Já platím 47 500 sum a Martin 39 500. K ceně připočítávají ještě 15% servisní poplatek.

* S plnými břichy jsme si na cestě odchytli taxík, opět za 15 000 sum a svezli se na náměstí Registán. Bohužel dneska se videomapping show nekoná. Pokochali jsme se naposledy krásně nasvícenými medresami a odebrali se na hotel. Je 21 hodin a venku už je zase chladno, jen 16 stupňů. Lucku s Milošem už nebudíme. Vlastně ani nevíme, jestli jsou na pokoji, nebo někde venku.