LETEM SVĚTEM

Středa 9.9.2015 - Morskie oko v Polsku

Ráno nás budí opět slunce, i když podle předpovědi mělo pršet. Na horách člověk nikdy neví. Po snídani v 9 hodin jedeme autem do Polska. Jedeme směr Ždiar, Tatranská Javorina a Lysá Poľana, která se nachází na slovensko-polské hranici. Tady je značená odbočka vlevo k obrovskému parkovišti Palenica Białczańska (984 m), odkud začíná značená trasa k plesu Morskie Oko, které je nejpopulárnější a nejnavštěvovanější turistickou cestou v Tatrách (převážná většina jsou Poláci) a tak není divu, že jsou tady celé procesí turistů a to každý den. Proto tak obrovské parkoviště. Jezdí sem i turistické busy ze Zakopaneho. Za auto se platí za celý den 20 zlotych. U parkoviště je závora a pokladna, kde si musíme koupit za 5 zlotych na osobu lístek za vstup do hor - Polské Vysoké Tatry. Lokalita je známá výskytem medvědů. Od parkoviště stoupá asfaltová silnice až k plesu Morskie oko. Takže v pohodě tam vyjedete i s kočárkem. Jde se po červené značce. Stoupání není nijak závratné, ale nějaké síly je třeba vynaložit. Cesta jedním směrem trvá 2:20 a je třeba překonat převýšení 421 metrů. Cestou míjíme sedm dřevěných tabulí naučné stezky. Ze zastávky číslo 2 je výhled na Bielovodskou dolinu a je možné odtud rozpoznat i Gerlachovský štít (2654,4 m) - nejvyšší hora Slovenska. Komu se nechce jít pěšky, a takových je tady spousta, může se nechat vyvézt nahoru (i dolů) koňským povozem. U parkoviště jich je připravených spousta. Na jeden povoz se vejde tak 15 lidí a za osobu si účtují 30 zlotych.

My šlapeme pěšky. Z parkoviště jsme vyšli v 9:44. Počasí je hezké, i když ne takové jaké bylo včera, ale dá se. Je chladno, takže čepice a rukavice opět přišly vhod. Výhledy ze silnice nejsou nijak zvlášť zajímavé. Cesta je spíše nudná. Občas se dá zkrátit zkratkami, ale tady jsou kamenité stupně, takže jdeme raději po silnici. Cesta až nahoru k chatě má 9 km. Po třech kilometrech míjíme malé muzeum plesa a silnice a malé Mickievičovy vodopády (Wodogrzmoty Mickiewicza). Nejsou nic moc.

Cca co 30 minut chůze jsou u silnice rozmístěné Toi Toi budky (zdarma). Předbíhají nás koňské povozy. Dolů jezdí zatím prázdné. Došli jsme až k horské Polaně Włosienica, kde se v létě otáčí koňské povozy. Odtud se musí již pěšky cca 20 minut, stále po asfaltu. V zimě jedou povozy až k chatě u plesa. Nevím proč tam nejezdí i v létě, protože místa na otočení a stání povozů je tam dost. U otočky je restaurace a toalety (ovšem za 2 zlote). Odtud můžeme poprvé obdivovat krásu závěru doliny Rybiego potoku, kterou tvoří Mengusovské štíty a vrchol Mnich (2067 m). Ovšem vrcholky jsou zahaleny v mlze. Konečně přicházíme k plesu Morskie Oko v nadmořské výšce 1395 metrů. Začíná drobně pršet. Pleso má hezkou barvu a je čisté.

Sestupujeme až k hladině plesa. Morskie Oko se dříve nazývalo také Rybi Jezioro nebo Rybi Staw, protože patří mezi jezera s přirozeným zarybněním pstruhy. První zmínka o Mořském Oku je už z roku 1575. Jezero má rozlohu 34,1 ha a je tak největší v celých Tatrách. Svou hloubkou 50,8 m je nejhlubší v Tatrách. U plesa se nachází horská chata Schronisko przy Morskim Oku, která je narvaná k prasknutí. Jsou tady i toalety ovšem opět za poplatek 2 zlote. Je to nejstarší polská chata. První chata byla u jezera postavena v roce 1836, ale shořela stejně jako další. Dá se tady i ubytovat. Občerstvení je tady drahé. Třeba za lahváče chtějí 8 zlotych. Chata je otevřena po celý rok. Od chaty se dá za cca 4 hodiny vystoupat až na Rysy (2499 m), což je nejvyšší vrchol Polska a dá se tak přejít na slovenskou stranu Tater. Od chaty se naskýtají výhledy na horské štíty, které pleso obklopují.
 
...... Začíná pršet a tak si pomáháme nazpět. Uvažovali jsme jet zpátky koňmo, ale chtěl 30 zlotych na osobu (slevil by na 25), ale museli bychom čekat než se povoz naplní a zatím tam byli dva lidé. Takže jdeme pěšky stejnou cestou zpátky. Prší čím dál více. Ještě že máme deštníky. Nahoru se stále ženou davy lidí a vozy přiváží další turisty. Ovšem ti už neuvidí vůbec nic, protože hory zahalila mlha. Přišli jsme tak tak. Už mě zase bolí kolena a to cesta není nijak zvlášť prudká. K autu přicházíme ve 14:30. Nasedáme do auta. Ještě jsme neobědvali. Zastavujeme se ve Ždiaru. Nejdříve jsme na Slovnaftu koupili za 30 eur benzín a potom jsme zajeli ke Ždiarskemu domu, kde jsme se zastavovali už před dvěmi lety na jídlo cestou z polského Zakopaného.

Tenkrát jsme si pochutnali, tak jsme vsadili na jistotu. A opět jsme se nespletli. Mají tady velké porce. Martin si objednal goralskou kapsu za 5,80 eur, což byl bramborový placek plněný směsí vepřového masa, zeleniny a nahoře posypané sýrem, k pití čepovanou velkou Plzeň za 1,90 eur a dva panáky Tatra Tea (52%), takže bylo rozhodnuto kdo odřídí zbytek. Já jsem si dal heřmánkový čaj s medem a citronem za euro a 350 gramů pečených marinovaných žeber, se zeleninou (salát, okurky, beraní rohy), křen, hořčice a chleba za 7 eur. Doporučila mi to servírka, že jsou hodně masité. A měla pravdu. Bál jsem se jak to sním, ale jen se po tom zaprášilo.
 
Je tady i muzeum. Pak už jedeme přímo na hotel. Martin si napustil vanu a já jsem šel na chvíli do vířivky a do bazénu. Pak jsme seděli na netu. Občas se podaří signál chytit i na pokoji. Jinak je nejsilnější signál v okolí recepce a lobby. Ale do týdne už by měl být naplno zprovozněný přístup k netu po celém hotelu včetně pokojů. Už se na tom pracuje. Pak jsem dopsal deník za dva dny a sledovali jsme telku. Čeká nás poslední noc v hotelu a zítra už se nám pobyt končí. Na večeři už jsme nikam nešli. Dojedl jsem croissanty od snídaně a uvařil si čaj.