LETEM SVĚTEM

Sobota 15.10.2016 - letohrádek Hvězda, Břevnovský a Strahovský klášter, Hradčany, Kampa, Karlův most, Betlémské náměstí, Restaurace u Pinkasů

Máme celý den volno, protože všechny atrakce v rámci festivalu začínají až od 19 hodin. Metrem a autobusem jsme se vydali k Oboře Hvězda na Bílé Hoře, kde se odehrála známá bitva. Nikdy jsem tady ještě nebyl. Je to velký park, oáza klidu uprostřed velkoměsta. Zrovna zde dneska probíhá nějaký běžecký závod. Drobně prší. Je tady plno pejskařů a cyklistů. V parku se nachází nádherný renesanční Letohrádek Hvězda ze 16. století postavený na půdorysu pravidelné šesticípé Šalamounovy hvězdy obklopený udržovaným trávníkem osázeným květinami. Motiv šesticípé hvězdy najdeme také na dlažbě v hlavním sále, přímo v centru místnosti. Podle odborníků je to nejčistější ukázka renesance na sever od Alp. Zámeček navrhl v roce 1555 sám arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský, český místodržící. Osobně také položil jeho základní kámen. Tradovalo se, že mimořádnou stavbu nechal arcivévoda zbudovat jako svoje tajné hnízdečko lásky, kde se měl radovat ze života se svojí manželkou Filipinou Welserovou, dívkou překrásnou a přebohatou, leč nízkého rodu. Kvůli ní se Ferdinand vzdal trůnu. Sloužil jako lovecký a odpočinkový zámeček. Obora, kterou založil císař Ferdinand I. sloužila totiž k lovu. Následně zámeček sloužil jako muniční skladiště. Dnes se zde pořádají různé výstavy a spravuje ho Památník národního písemnictví. Špička Hvězdy je nejvýše položeným bodem v Praze. Je o 50 metrů výše než petřínská rozhledna. Štuková výzdoba Hvězdy je renesanční unikát evropského významu. Švédové, když už ji nemohli ukrást, tak ji alespoň nechali pečlivě překreslit a poslat do královské knihovny. Výzdoba se skládá ze 334 polí obsahujících postavy, výjevy či ornamenty.
 
Odtud jsme se tramvají svezli pár zastávek k Břevnovskému klášteru, plným názvem Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově. Jedná se o nejstarší český mužský klášter založený roku 993 knížetem Boleslavem II. a pražským biskupem Vojtěchem. Už samotná vstupní brána se sochou sv. Benedikta je impozantní.
 
Je možné si prohlédnout i interiéry kláštera v rámci organizovaných prohlídek za 80 Kč, kdy nahlédnete i do románské krypty z 11. století pod presbytářem současné baziliky a barokní prelatury s Tereziánským sálem. My jsme si prošli pouze jeho Markétské zahrady, které jsou volně přístupné denně od 6:45 do 20 hodin. Venku už svítí sluníčko. Nakoukli jsme do barokní baziliky sv. Markéty z let 1708-1715.
 
V zahradách se nachází zahradní pavilon zvaný Vojtěška, který je podle legendy místem setkání sv. Vojtěcha a knížete Boleslava při založení kláštera. Dále se v zahradách nachází oranžerie, která nyní slouží jako galerie.
 
V klášterním sadu jsme si snědli spadané jablko z místních stromů. Výborné. Z tzv. Sartoriova konventu naproti kostelu je nyní 3* hotel Adalbert.
Je čas oběda. Využili jsme pohostinnosti Klášterního šenku, což je staročeská restaurace nacházející se po pravé straně vstupní brány do areálu kláštera. Nachází se v části bývalého hospodářského dvora. Je tady úplně plno, většina lidí má rezervaci. Naštěstí se jeden stůl uvolnil. Restaurace je velmi populární a hodně navštěvovaná. Velmi příjemné prostředí, krb, milá a ochotná obsluha. Pivo Benedikt IPA z vlastního pivovaru výborné, ale dražší. Oběd vynikající. Dal jsem si pštrosí steak medium - well done s brusinkovo vínovou omáčkou a pečené brambory, Martin vepřovou panenku well done a domácí bramboráčky. Jako pozornost podniku předem přinesou domácí menší pecen chleba a dva druhy pomazánek - rybí a česneková. Obě výborné. Ceny trochu vyšší, ale na Prahu OK. Oba máme v říjnu narozeniny, tak jsem Martina pozval. Každopádně doporučuji. Restaurace je i v Maurerově hodnocení 2016. Jak jsem se později dozvěděl, od 1.8.2017 se po 12 letech novým provozovatelem restaurace stává Správa Břevnovského kláštera, tudíž už nechci restauraci doporučovat, protože nevím jak tam nyní vaří.
  
Odtud jsme se opět tramvají před 14 hodinou přiblížili ke Strahovskému klášteru ze strany od restaurace U Stříbrné kočky.

Strahovský klášter je nejstarší premonstrátský klášter v Čechách založený roku 1143.

Hned u vstupní brány po levé straně stojí kostel Sv. Rocha a vedle něj Klášterní pivovar Strahov. Nacházíme se na Strahovském nádvoří.

Zaujala nás původně románská Bazilika Nanebevzetí Panny Marie z 2. poloviny 12. století, která byla goticky přestavěna po požáru v roce 1258.
 
Vedle vstupu do baziliky je vstup do slavné Strahovské knihovny, která je jednou z nejcennějších a nejlépe zachovaných historických knihoven nejen v Česku. Uchovává přes 200 000 knih, z toho přes 3000 rukopisů a 1500 prvotisků. Knihovnu tvoří dva sály, Teologický a větší Filosofický, a spojovací chodby mezi nimi.

V klášteře sídlí také Památník národního písemnictví a obrazárna.
V jedné z budov kláštera je restaurant Bellavista, z jehož terasy je překrásný výhled na Prahu. Není problém sem zajít pouze na vyhlídku, aniž by jste si v restauraci něco dali. Výhled je opravdu dech beroucí.
 
Přes Úvoz procházíme na Loretánské náměstí, kde se nachází impozantní Černínský palác, ve kterém sídlí Ministerstvo zahraničních věcí ČR.

Velmi pěkně zdobený je dům, kde najdete slavný hostinec U Černého vola. Za dlouhé roky své existence si tato hospoda uchovala svébytnou atmosféru a šarm téměř bez tknutí. Vnější fasádě dominuje podoba evangelisty Sv. Lukáše, jehož černý vůl je znamením podniku. Dům U Černého vola nechal vystavět někdy po roce 1560 Matouš Marber (první zmínka o domě v roce 1574), do dnešního rozsahu ho nechal roku 1629 přestavět správce Říšské kanceláře Gerhard Ostrmayer. V jádru je renesanční, dvoupatrová fasáda pochází z vrcholného baroka. Upravován byl Eleonorou kněžnou z Thurnu a Taxisu pro ženský spolek. Kolem roku 1726 vznikla bohatě zdobená fasáda s několika slepými okny. Ve středu domu je domovní znamení, polychromovaný reliéf se svatým Lukášem (patron lékařů a umělců), který předvádí Panně Marii její obraz. Proto se domu říkávalo U svatého Lukáše. Jinak se mu říkalo U Černého orla i jinak. Jméno U Černého vola vzniklo nejspíš zkomolením, písařskou chybou, někdy v minulém století. Pivnice, jak ji známe dnes, byla otevřena v roce 1965.

Hlavní památkou je ale Pražská Loreta se známou zvonkohrou, která se ozývá každou hodinu. Bohužel bez zakoupení drahé vstupenky ve výši 150 korun se nedostaneme ani na nádvoří Lorety. Vstupenka je platná do celého areálu včetně klenotnice. Za vstupem se nachází nádvoří lemované poutními ambity a kostelem Narození Páně, které obklopují ústřední loretánskou kapli Panny Marie. Areál je krytou chodbou spojen s klášterem kapucínů při kostele Panny Marie Andělské.

Po Loretánské ulici kolem sídla Hradní stáže pokračujeme až k baroknímu Toskánskému paláci na Hradčanském náměstí.
 
Naproti se nachází "středověká" ulička s Radnickými schody.

V jejich sousedství se nachází renesanční Schwarzenberský palác nebo též Lobkovický palác ze 17. století s krásnou sgrafitovou výzdobou. Je jednou z nejkrásnějších renesančních staveb v Praze. Dnes zde sídlí Národní galerie v Praze.
 
Na něj navazuje Salmovský palác, velká klasicistní budova, ve které se rovněž nachází expozice NG. Před ním stojí socha T.G. Masaryka.

Bílá budova naproti je barokní Arcibiskupský palác, sídlo pražských arcibiskupů, které jim takto slouží již od 16. století. Palác je jedním z klenotů Prahy.

V blízkém sousedství se nachází hlavní brána Pražského hradu, tzv. Hradní brána s dvojicí sousoší Souboj Titánů a s hradní stráží. Slavnostní střídání stráží probíhá vždy ve 12 hodin. Za ní se rozkládá První nádvoří. V současné době je v těchto místech pouze východ a vstup je z boku, kde stojí šílená fronta kvůli zpřísněným bezpečnostním opatřením. Pražský hrad je památkou Unesco s více než tisíciletou tradicí. Hrad byl založen někdy kolem roku 880 knížetem Bořivojem z rodu Přemyslovců. Hrad je největším souvislým hradním komplexem na světě, rozkládá se na ploše téměř 70 000 m². Dnes je sídlem prezidenta ČR. Součástí hradu je Katedrála svatého Víta, tradiční místo korunovací českých králů a jsou zde uloženy také české korunovační klenoty. Pražský hrad zahrnuje celou řadu zajímavostí, které můžete navštívit, jako jsou Starý královský palác vč. Vladislavského sálu, Klášter sv. Jiří s přilehlou Bazilikou sv. Jiří, Kaple sv. Kříže, Ústav šlechtičen, Zlatá ulička s věží Daliborkou, Obrazárna Pražského hradu, Prašná věž (Mihulka), Svatováclavská vinice, Rožmberský palác, Jízdárna Pražského hradu. Dále lze navštívit několik zahrad Pražského hradu a Letohrádek královny Anny, nazývaný též Belvedér.
  

Z Hradčanského náměstí se naskýtá výhled na střechy domů na Malé Straně četně zelené kupole kostela sv. Mikuláše.

Scházíme po Zámeckých schodech na ulici Thunovskou, kde se nachází továrna a prodejna čokolády Pražská čokoláda Steiner & Kovarik by Prague Chocolate. Ochutnali jsme pár vzorků.
  
Pokračujeme kolem Thunovského paláce, který je sídlem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na Malostranské náměstí. Zde se nachází velmi pěkný renesanční palác, Dům Smiřických nebo také U Montágů.
 
Nasedáme na tramvaj a svezli jsme se na zastávku Újezd, kde je spodní stanice lanovky na Petřín. My jsme se ale vydali na Kampu neboli pražské Benátky, což je ostrov na Vltavě, který patří k vyhledávaným místům turistů. Nabízí tichá zákoutí a spoustu památek. Ulicí Všehrdova jsme došli k Tyršovu domu, který je sídlem České obce sokolské. Uvnitř se nachází i nejstarší plavecký bazén v Praze z roku 1925, plněný pramenitou vodou z Petřína. Tady večer probíhá jedna z videomappingových projekcí.
 
Kampu od Vltavy odděluje rameno Čertovka, které stále slouží jako mlýnský náhon. Přicházíme k mostu ověšenému množstvím zámků, kterému se říká Most zamilovaných (Lover´s Bridge). Vlevo od něj se nachází bývalý Mlýn Huť, ze kterého se zachovalo pouze velké dřevěné kolo a vpravo restaurace Velkopřevorský Mlýn, jež všude zdobí dýně.
  
Jen pár metrů odtud najdeme tzv. Lennonovu zeď. Jedná se o zeď Velkopřevorské zahrady, na které po smrti zpěváka ze skupiny Beatles Johna Lennona (1980) skalní fanoušci vymalovali jeho portrét a jiné obrázky ve stylu „LOVE & PEACE – NO WAR“. Poblíž je i restaurace John Lennon Pub.
 
Pokračujeme ke Karlovu mostu, který je druhým nejstarším kamenným mostem v ČR a byl postavený na základech Juditina mostu a byl dokončen roku 1402. O stavbu mostu se zasloužil samozřejmě Karel IV. 
 
Tady se opět dostáváme k Čertovce, po které se plaví turistické loďky. Je to jedno z nejmalebnějších míst v Praze.
 
Po ulici U Lužického semináře jsem došli až ke kuriozitě města, Nejužší pražské uličce, jejíž průchod řídí klasický semafor. Je tak úzká, že dva lidé by se tady nevyhnuli. Je to poslední zachovaná požární ulička na Malé Straně.
  
Přišli jsme na náměstíčko, kde se nachází Hergetova cihelna, což je restaurace. Je zde Muzeum Franze Kafky a Sousoší čůrajících pánů.


Dá se sejít až na břeh Vltavy odkud je velkolepý výhled na Karlův most.
 
Stejnou cestou se vracíme na Karlův most, kde se prodíráme davy lidí. Se divím, že se navzájem všichni neušlapou. Pořídit zde nějakou pěknou fotku, bez lidí, je takřka nadlidský výkon. Most je plný umělců, malířů, ale taky žebrajících bezdomovců. Ale hlavně, že každý má velkého psa. Z Karlova mostu si užíváme nádherné výhledy na Vltavu, Hradčany s Pražským hradem i obě mostecké věže, Staroměstskou a Malostranskou. Přes půl kilometru dlouhý most zdobí množství kamenných soch a sousoší od významných umělců, jako jsou například Matyáš Bernard Braun, Jan Brokoff nebo Ferdinand Maxmilián Brokoff.
    
Na druhé straně mostu se nachází velmi pěkná novorenesanční budova Staroměstské vodárny se Staroměstskou vodárenskou věží. Dnes tady najdeme Muzeum Bedřicha Smetany.

Na Křižovnickém náměstí na druhé straně mostu stojí kostel sv. Františka z Assisi, barokní kostel křižovníků a kostel Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu. Ten je považován za jednu z nejcennějších raně barokních památek staveb v Praze.
 
Když jsme se prodrali Karlovou ulicí vedoucí na Staroměstské náměstí, odbočili jsme raději do ulice Liliová, která nás dovedla na Betlémské náměstí, kde se nachází Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur v areálu bývalého pivovaru a vinopalny „U Halánků“.

Další významnou stavbou na tomto náměstí je Betlémská kaple. Původní kaple byla založena roku 1391 a kázal zde mistr Jan Hus. Dnes slouží jako slavnostní aula několika vysokých škol.

Dalším bodem programu bylo najít nejslavnější staročeskou hospodu U Pinkasů na Jungmannově náměstí. Trochu bloudíme a chodíme pořád kolem dokola. Jedná se o první restauraci v Praze, kde se od roku 1843 čepuje originál Pilsner Urquell.

Pro mě má ale návštěva této restaurace mnohem hlubší význam. Od roku 1882 - 1883 působila totiž v restauraci rodina Brabcova a restaurace až do znárodnění nesla jméno „Brabcova plzeňská restaurace U Pinkasů“. Byla to naše rodina. Na dobové fotografii moje prateta (maminčina teta, za svobodna Brabcová) mi popsala všechny členy rodiny. Trávili u nich v Praze hodně času. Teď se do toho asi trochu zamotám. Ale František Brabec, majitel restaurace, byl strýcem mého pradědy resp. bratr maminky mého pradědy. Neboli bratr maminky maminčiného dědy (bratr babičky mé pratety). Uf. Ty rodinné motanice a rodokmeny. Jsou to ti dva na menší fotce, František Brabec (tak se jmenoval i můj praděda, otec mé pratety) a jeho žena. Spolu pak měli 3 nebo 4 holky.
 
Dnes se nachází v restauraci i "Brabcův salonek" pro 12 lidí. A dokonce v jídelním lístku stále nabízí sladké speciality paní Brabcové.

Pan Brabec byl uznávaným hostinským. Dlouho byl jedním z nejstarších členů Ústřední jednoty československého hostinství „Hostimil“, kde působil více jak 50 let.

Historie Restaurace U Pinkasů
Píše se rok 1843. Pan Jakub Pinkas, krejčí šijící mj. kněžská roucha pro františkánský klášter, se doslýchá o novém pivu, které právě začali vařit v Měšťanském pivovaru v Plzni. Dohodne se se svým přítelem formanem Martinem Salzmannem a ten mu přiváží 8. 4. 1843 dvě vědra toho nového plzeňského piva.
Čím to, že je pivo tak odlišné od těch do té doby vyráběných piv? Je vyráběno novou metodou – a to metodou spodního kvašení, která dává pivu zcela nový charakter i vzhled.
Jakub Pinkas byl krásou a zajímavostí nového plzeňského piva tak okouzlen, že jej dal ochutnat svým přátelům z řad ctihodných Pražanů a též všem fiakristům, jejichž štafl se nacházel na dnešním Jungmannově náměstí. A jelikož ti byli všichni okouzleni stejně jako Pinkas a chtěli spolu s dalšími a dalšími ochutnávat znovu a znovu, pověsil záhy Jakub Pinkas krejčovskou živnost na hřebík, stal se hostinským a založil tak tradici nejslavnější staročeské hospody U Pinkasů.
Díky své jedinečnosti, kvalitě piva i způsobu jeho podávání se hospoda U Pinkasů stala téměř okamžitě centrem společenského i politického dění. Zájemců o kvalitní plzeňské pivo přicházelo k Pinkasům stále více, takže původní prostory pivnice začínaly být nedostačující. V roce 1876 tedy Pinkasovi zakoupili ještě sousední dům č.p. 756, sice rovněž s klasicistní fasádou, která však kryje stavbu starší. Rozlehlé gotické sklepy tohoto domu sahají až po areál někdejšího karmelitánského konventu a nad nimi stojí zdivo z barokní přestavby s dochovaným renesančním portálem do ulice.
Od roku 1882 - 83 působila v restauraci rodina Brabcova a restaurace až do znárodnění nesla jméno „Brabcova plzeňská restaurace U Pinkasů“.
K návštěvníkům pivnice patřila řada známých osobností. V pamětní knize z třicátých a čtyřicátých let najdeme na prvním místě podpis papežského preláta Barnabáše. Dále jsou zde z roku 1935 autogramy herců Zdeňka Štěpánka, Ladislava Peška, Josefa Grusse, Ludvíka Veverky, spisovatele Františka Langra. Nezapomenutelné věty zapsali i pánové Voskovec a Werich i jejich druh, Jaroslav Ježek. Z novodobější historie musíme vzpomenout na spisovatele Bohumila Hrabala, který zde byl více než pravidelný host. Setkával se zde s přáteli a předával jim své samizdaty. Nad oroseným půllitrem piva se toho v naší zemi napovídalo už hodně. Veselé příhody, vzpomínání na zlaté časy nebo vážné debaty společenského i národního významu. A právě restaurace U Pinkasů se již v druhé polovině 19. století stala střediskem českého vlastenectví, kde se scházeli věhlasní politici i jiní velikáni našich dějin František Palacký, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Rieger, Josef Jungmann, T.G. Masaryk, Jan Masaryk a mnozí další. Fotografie všech slavných osobností, které restauraci navštívili, včetně těch novodobých, dnes najdeme na schodištích restaurace.
Po roce 1989 uplatnili dědicové posledního majitele Františka Brabce své restituční nároky. Ti koncem roku 1991 restauraci U Pinkasů po úpravách opět otevřeli a provozovali ji až do poloviny roku 2001, kdy celý objekt odkoupila společnost Adria-Neptun spol. s r.o., která ji vlastní dosud. Škoda že nepatří mně. Jejím podnikatelským záměrem je navázat na slavnou historii čepování plzeňského piva U Pinkasů a vytvořit zde příjemné prostředí pro všechny, kdo mají rádi dobré pivo a klasickou českou gastronomii.
Pilsner Urquell se tu tedy bude čepovat už třetí století a výtoč jistě naváže na objemy dosahované před rekonstrukcí. Jak prameny uvádějí, za rok zde hosté vypili kolem šesti tisíc hektolitrů. To je tolik, jako ve známém pivovaru U Fleků, který má ale pětkrát více míst pro hosty. Důvod takového odbytu byl prostý. Někdo přišel k Pinkasům na jedno či dvě, ale rekordmani počítali své denní dávky na desítky půllitrů.
Je tady několik restaurací a salonků včetně venkovní gotické zahrádky. Podél schodiště jsou pověšené fotky známých osobností, které restauraci navštívili. Je tady poměrně dost lidí. Našli jsme si místečko v 1. patře ve staročeské restauraci nazvané "Doma", protože původně to byl byt předchozích majitelů rodiny Brabcových. Na stěně visí portrét Františka Brabce.

Nabízí dobová jídla dle originálních receptur z 19. století včetně sladkých specialit paní Brabcové. Ale je tady hodně draho. Dali jsme si jen pivo, jak jinak než Plzeňský Prazdroj, které zde má tradici již od roku 1843. Nečepují ale klasicky půl litr nebo třetinku, ale tradiční hladinku, stejně jako v roce 1843, tedy velké je 0,47 l za 47 korun a malé 0,27 l za 37 korun.
Na večeři jsme si zašli do čínské restaurace po Sečuánsku Chuan Wang Fu v pasáži paláce Metro v ulici Národní č. 25. Není tady draho a pochutnali jsme si. Seděli jsme přímo v pasáži, protože stoly uvnitř byly plné. V pasáži se nachází také Divadlo Metro - originální Černé Divadlo Metro a Image Black Light Theatre.

A následuje večerní maraton SIGNAL festivalu. Už necítíme nohy.
Poblíž Národního divadla jsou 3 projekce, ale na každou se stojí poměrně dlouhá fronta a pouští dovnitř po určitém počtu lidí. Ale šlo to celkem rychle. První světelnou instalací je Epicenter v.2 powered by ROBE v rozestavěném Paláci Národní na Národní třídě. Instalace je v provozu jako většina atrakcí od 19 do 24 hodin. Fronta je zatím na 10 minut. S pozdějším večerem se časy čekání prodlužují. To mi na této akci trochu vadí, že se musí stát fronty. Samotná projekce trvá 15 minut. Vstupujeme po tmě do zcela neznámého temného prostředí, proměňující se světelnými záblesky a hrozivými zvuky. Světlo v této tajuplné instalaci hraje hlavní roli a ukáže vše, co se v něm skrývá.

Z reje světlušek postaví futuristickou krajinu, z kuželů světel vzplane plápolající oheň a to vše završí hřmotný tanec blesků. Kolektiv TUNDRA si pro návštěvníky připravil skutečně intenzivní zážitek, při kterém se jako nezvaní svědci dostávají přímo do epicentra vzácných přírodních jevů. Bylo to strašidelné.

Jen pár metrů odtud, na Národní č. 3 se nachází další světelná instalace a to na nádvoří Akademie věd České republiky s názvem Horizont událostí od Dávida Sivého. Fronta je taky na 10 minut, dovnitř pouští co 2 minuty.

Horizont událostí je ve všeobecné teorii relativity hranicí v časoprostoru, za níž události nemohou ovlivnit vnějšího pozorovatele. Dávid Sivý se inspiroval právě tímto jevem a rozhodl se ho ztvárnit pomocí zážitkové instalace, silně působící na smysly a vjemy jejích návštěvníků. Vytvořil tak přechod z rušné třídy plné lidí a tramvají skrze světelný tunel, který svou intenzitou rozostří smysly, konfrontuje návštěvníky s jejich vlastním vnímáním prostoru a vytváří ideální podmínky pro hlubší zamyšlení. Na konci tunelu se skrývá skutečná hříčka přírody. Prostor osvětlený denním světlem, přestože ho už dávno měla zalít tma. Nic moc jen samá pára.

Na místě, kde jsme vyšli ven, začínala fronta do další světelné instalace, opět v Akademii věd ČR ale z ulice Krocínova a vyšlo se opět na Národní. Stojíme zase ve frontě. Instalace s názvem Klangfarbe od Juha Rouhikoski využívá jednu z mnoha místních pasáží, oblíbených zkratek spěchajících Pražanů. Vznikl v ní tunel zalitý barvou a světlem, který návštěvníky doslova vtahuje do úzkého koridoru a odtržením od reality rušného velkoměsta jim zprostředkovává jedinečný zážitek osobního procítění světla a barev. Juha Ruhikovski pracuje s velmi intenzivním světlem, kterým návštěvníky zcela oslňuje. V okamžiku, kdy jeho instalace zhasne, vzniká v očích diváků nová světelná hra, jejímiž spoluautory jsou jejich vlastní sítnice. Jakmile se tunel znovu rozsvítí, propojí se s touto iluzí a společně vytvářejí originální a neopakovatelné představení. No nevím jestli neopakovatelné, za moc to nestálo.
Jen projdeme tunelem, kde se střídá zelená a fialová barva.

Přemístili jsme se na Kampu k Tyršovu domu, sídlu České obce sokolské, kde jsme byli již během dne. Tady je pro nás jedna z nejlepších projekcí celého festivalu, 3D videomapping s názvem Mutis od studia Tigrelab. Projekce začíná v 19 hodin a opakuje se v 15minutových intervalech. Pro plné vychutnání projekce si kupujeme speciálně kalibrované 3D brýle v SIGNAL pointu před lokací za 50 korun. Bez zaplacení vstupného se dovnitř nedostanete. Projekt MUTIS vznikl jako pocta španělskému výzkumníkovi, botanikovi a matematikovi José Celestinu Mutisovi. V jeho duchu instalace představuje sbírku osmi neznámých živočišných druhů, které byly na rozdíl od těch, které známe, vytvořeny pohybem, objemem a zvukem. Osm živočišných druhů je výsledkem spolupráce kreativního studia Tigrelab s osmi přizvanými zvukovými designéry a studii. Skrze vědcův fiktivní zápisník zprostředkovává MUTIS návštěvníkům audiovizuální zážitek spojený s architekturou neznámé cizí planety. Na tu byli diváci vysláni, aby zjistili, že na ní všechno funguje úplně jinak.
Ke vstupence jsme dostali i překlad voiceoveru v projekci, abychom věděli vo co go.
TIGRELAB MUTIS
ŽIVOČICHOVÉ, VOICEOVER
1 — CHUMÁČ SVĚTLA Festum iluminatus mají své vlastní kouzlo, jsou úchvatné, a to nejen díky ladnosti jejich pohybu, ale i díky legendám, které nahánějí husí kůži, a znepokojujícímu zvuku.
2 — TLUSTÝ ČERV Jediným jedem byla jeho přítomnost, ale ukázalo se, že na otrávení mého útočiště to stačilo. (Susan Kinsolvingová)
3 — ZRCADLOVÝ MONOLIT Lidé si těchto tajemných symetrických stvoření všimnou jen velmi vzácně… Když vyrostou, mohou být dlouhá až 20 km.
4 — REPLIKACE MOLEKUL Alimentum Rapidus jsou všude, kde je život, a pravděpodobně existují od okamžiku, kdy se poprvé vyvinuly živé buňky.
5 — CHLUPATÝ NÁJEZD Podívejte se! Je těžké Capillatus Libertas vůbec najít. Celý život tráví v temnotě a pohybují se jen v noci, aby nakrmili svou armádu fotoreceptorů.
6 — KAMUFLOVANÉ OČI Říká se, že jejich zápach zabije i slona. Oheň vycházející z úst oculus occultus zabíjí draky a jeho pohled zabije i vás, vás, váááááááááááss.
7 — SMYČKA Neexistuje žádná noc a… den pro annulus organicus. Žádný začá-čá- čátek, žádný kooonec, žádný spánek, žádný…
8 — DÍRA Vidím, vidííííím temnotuuuuu, chci být s tebou, být součást tebe, miluji tě, miluji se, tak teplý, tak sladký, mami…
Bylo to něco neskutečného. Vydrželi jsme na 3 projekce za sebou a kdybychom nechtěli dneska ještě něco stihnout, tak už tady asi zůstaneme. I pro shlédnutí tohoto videa si nasaďte 3D brýle.

Vynecháváme další obludnou osvětlenou obří figuru Amandy Parer na Kampě a zastavili jsme se u další světelné instalace nazvané Dron~list, jehož autorem je Jakub Nepraš. Nachází se taky na Kampě. Monumentální audiovizuální objekt (vypadá jako obří motýl) se inspiroval stroji Leonarda da Vinciho posunutých do vize nastávajícího směrování společnosti.

Proměňující se videomalba připomíná impresionistické obrazy s podprahovými strukturami, které reflektují dvojakost dnešní doby – její krásu i bizarnost. Přírodní, klidnější fáze animace občas prozrazuje svojí druhou civilizační tvář, která je výplodem dnešní společnosti. Přestáváme jí proto důvěřovat? Mnohokrát nevíme, jak vnímat naše vynálezy a super rychlý pokrok. Může se stát přirozenou součástí evoluce a druhé přírody ovlivněné právě naším chováním a vymoženostmi, anebo nás povede ke zkáze? Má smysl snažit se pokrok zastavit? “dron~list” ukazuje vratkou hranici našeho váhání v provázaném supercelku. Reprezentuje to, čemu slepě věříme a o čem stále v obavách polemizujeme.

Odtud pokračujeme do Vojanových sadů. Tady se nachází interaktivní instalace s názvem Light Sowers od autora, který si říká Maotik. Maotik se inspiroval mystickou atmosférou, kterou tato téměř pohádková stvoření (myšleno světlušky) přinášejí do běžného světa. Vytvořil tak poetickou instalaci, která si pohrává se způsobem vzájemného dorozumívání mezi nespočtem světlušek. Light Sowers je interaktivní instalace a je tak na návštěvnících festivalu, aby lasery, které ji rozsvítí, uvedli do chodu.

Stovky ztichlých a ztlumených objektů se tak jedině jejich přičiněním promění v živý svět cvrlikajících nočních tvorů a sami návštěvníci se tak pouhým pohybem ruky mohou stát zdrojem světluščího světla. To se mi líbilo a bylo to hodně zajímavé.

Došli jsme až na Klárov, k metru Malostranská. Tady je postavená sférická kupole SIGNAL Dome, která nabízí speciální 360° projekci. Na festivalu se poprvé objevila loni a návštěvníci si ji oblíbili natolik, že letos uvádí hned tři různá představení. Tady je nutné si ale koupit vstupenky.
Nasedáme na tramvaj a svezli jsme se na druhou stranu Karlova mostu odkud máme výhled na Karlův most a Hradčany.

Odtud jsme zamířili ke Klementinu, kde je umístěna interaktivní instalace s názvem Struny od Davida Vrbíka. Pouští také po určitém počtu lidí a je tady narváno. Než jsme se dostali k nástroji, abychom to taky vyzkoušeli, chvíli to trvalo a museli jsme se cpát. Laserová spektakulární struna Davida Vrbíka je unikátní aparát na pomezí hudebního nástroje a uměleckého objektu. Jedná se o paprsek světla, který se díky nejnovějším technologickým principům při dotyku chová jako skutečná struna v hudebním nástroji – rozechvěním vytváří zvuk, který následně přirozeně doznívá. Vznikla v roce 2008 a její vývoj pokračuje do dnešních dnů. Poprvé se objevila na plese k zahájení Českého předsednictví EU v Bruselu. V roce 2012 pět strun symbolizovalo olympijské kruhy při otevření Českého olympijského domu na LOH v Londýně, půvabnou úlohu má v klipu Evropa skupiny WWW a v roce 2013 se představila i na Bratislavské Noci výzkumníkov. Za zmínku stojí i použití tohoto systému k pořizování laserových fotografií. Paprsek skenuje prostor, odražené světlo je převedeno na audiosignál a zapisuje se do bitmapy.

Samotné Klementinum také stojí za návštěvu. Rozsáhlý areál Klementina byl založen jezuity po jejich příchodu do Čech v roce 1556. Zpočátku členové řádu sídlili v bývalém dominikánském klášteře, roku 1653 ale začali areál rozšiřovat. Přestavba trvala přes 170 let, v Klementinu tak lze vypozorovat nejrůznější stavební slohy. Se svými více než 2 hektary se také stává jedním z největších stavebních komplexů v Evropě. Na stavbě se podíleli významní architekti, např. Carlo Lurago, František Maxmilián Kaňka nebo Kilián Ignác Dientzenhofer. Od počátků svého působení jezuité v areálu provozovali školu, v roce 1622 povýšenou na univerzitu. Kromě tříd a prostor pro řádovou komunitu si v Klementinu vybudovali také knihovnu, tiskárnu, lékárnu, divadlo a samozřejmě chrámové stavby. Roku 1654 byla klementinská univerzita spojena s Karlovou, jezuitům byla předána i její knihovní sbírka. Z nově vzniklé Karlovo-Ferdinandovy Univerzity v Klementinu sídlily filozofická a teologická fakulta. Jezuité museli Klementinum po zrušení řádu v roce 1773 opustit, univerzita zde však přetrvala. Po rozdělení univerzity na českou a německou část v roce 1882 zůstává jen část česká. V roce 1930 se filozofická fakulta univerzity stěhuje do nové budovy a Klementinum se stává sídlem Národní knihovny. K nejatraktivnějším bodům při prohlídkách Klementina patří Astronomická věž, vysoká 68 m, z níž je nádherný výhled na historické centrum Prahy, Meridiánová síň - unikátní místnost, dříve využívána na určování poledne, Barokní knihovní sál s překrásnou freskovou výzdobou a několika historicky cennými velikými glóby a Zrcadlová kaple.

Poslední atrakcí, kterou dneska navštěvujeme a kterou určitě nemůžeme vynechat je videomapping na paláci Kinských na Staroměstském náměstí, kde sídlí Národní galerie. Projekce s názvem Voice of Figures začíná v 15 minutových intervalech. Posadili jsme se poblíž pomníku mistra Jana Husa a vychutnali si videomapping studia Radugadesign jak rozpohyboval fasádu paláce Kinských v živých barvách za doprovodu hudby. Za představením, které na první pohled působí jako veselá hra základních abstraktních tvarů a sytých barev, ve skutečnosti stojí mnohem víc. Radugadesign vychází z velkých objemů dat, které se ve výpočetní technice označují jako „big data“, a převádí je na zvukovou stopu. Počáteční zmatek a změť tvarů představuje neuspořádaná data, se kterými autoři videomappingu pracují. Skrze fasádu paláce Kinských je ale upravují do tvarů, které nakonec vytvářejí harmonickou melodii. Obrazce a zvuky, které tímto technicky náročným postupem vznikají, jsou tak výsledkem všemožných výpočtů a vzorců.

Více jsme toho bohužel nestihli. Ale všechny nejzajímavější věci ano. Příští rok SIGNAL festival rozzáří Prahu už popáté, a to od 12. do 15. října 2017. Tak uvidím, jestli se tady zase vydáme. Pěšky jsme došli na metro na náměstí Republiky a hurá do postele.