LETEM SVĚTEM

Pátek 30.9.2011 - Krimmler Wasserfälle, Kaprun a okolí, Zell am See, Leogang

Vstáváme v 6:45. V noci jsme několikrát vstával a měnil baterky do foťáku v nabíječce, aby byly zase dnes připravené. V 7:30 už jsme byli na snídani. Jelikož nás tady bylo málo ubytovaných, tak nám na stůl přichystali talíř, kde byly 4 druhy salámů, sýr, máslo, zeptali se zda chceme uvařit vajíčka na měkko, nebo vaječinu. K dispozici byly čerstvé housky, chleby, marmelády, játrovka, müsli, káva, čaj. Najedli jsme se dostatečně a dobře.
 
V 8:30 odjíždíme od hotelu. Prvním bodem dnešního programu byly Krimmlské vodopády. Od našeho ubytování to bylo 30 km, necelých 45 minut jízdy krásnou krajinou údolí Pinzgau podél železniční tratě z Zell am See do Krimmlu - Pinzgauer Lokalbahn. V obci Krimml jsou k dispozici zdarma 4 velká parkoviště. Opět jsme mezi prvními návštěvníky což je fajn. Parkujeme na parkovišti P4 u vodního světa WasserWunderWelt. Zde začíná další vysokohorská silnice Gerlos Alpenstrasse. U parkoviště je mapka Krimmlských vodopádů.

Ke vstupu k vodopádům je to asi 5 minut pěšky. Už z dálky jsou vidět všechny 3 stupně vodopádů.

V pokladně si kupujeme lístky, vstupné pro dospělého je 2,50 eur. Otevřeno je denně od poloviny dubna do konce října. U vstupu je i informační centrum NP Vysoké Taury, do jehož oblasti řeka Krimml náleží.
 
Krimmlské vodopády - Krimmler Wasserfälle. Všude se o nich píše (dokonce i v informačním letáku, který jsme dostali u vstupu) jako o nejvyšších, největších vodopádech v Evropě a pátých nejvyšších na světě. Je to pěkný nesmysl. Podle dnes dostupných údajů Krimmlerským vodopádům, které překonávají celkovou výšku 380 metrů, patří asi až 170. příčka světového žebříčku. Nicméně nic to nemění na jejich půvabu, o kterém jsme měli možnost se přesvědčit. Vydopády vytváří říčka Krimmler Ache vyživovaná ledovci hlavního alpského hřebene (pramení v ledovci Krimmler Kees v údolí Krimmler Achental), když na dolním toku překonává ve třech stupních mohutný skalnatý práh. Po opuštění ledovce protéká asi 20 km po rovnějších loukách. Mohutný ledový potok zde opouští alpské údolí a z výšky 1.470 metrů se ve třech impozantních stupních vrhá do hlubin, než dorazí do Krimmlské pánve. Odtud pak už míří k soutoku s nedalekým Salzachem. První stupeň horního vodopádu měří 140 metrů (Schettbrücke 1.470 m). Pak následuje krátký plochý úsek, nazývaný "Schönangerl", ze kterého se vrhá střední vodopád do hloubky 100 metrů (Schönangerl 1.330 m). Třetí stupeň se spodním vodopádem měří přes 140 metrů (Kürsinger Platz 1.090 m). Dohromady tedy tvoří oněch reklamovaných 380 metrů.
Podél vodopádů je vybudováná pohodlná turistická stezka Wasserfallweg o délce 4,15 km s převýšením 431 metrů. Podél stezky je několik vyhlídkových plošin odkud máme i z blízky možnost pozorovat jeho krásu a sledovat burácející masu vody. Všechny tři stupně vodopádu vystupují z hustého lesa a mimo vyhlídková místa je z cesty vodopád víceméně jenom slyšet. Až k hornímu stupni vodopádu trvá trek asi 1:15 hod. Okolní les a jeho kapradiny mi připomínají Nový Zéland.
 
Zajímavá podívaná, možná i nejzajímavější, nás čekala hned na samotném začátku trasy u nejspodnějšího vodopádu z krimmelské kaskády. Jakmile jsme si koupili vstupenky a prošli vstupní branou, tak u první restaurace a bronzové sochy kamzíka se nachází odbočka směrem vlevo, která nás dovedla na místo, kde nejspodnější vodopád dopadá do koryta řeky Salzach a dál pokračuje svými divokými peřejemi. Toto místo se nazývá Kürsingerplatz (1.070 m). Zde se dá vyšplhat až do bezprostřední blízkosti vodopádu, na místo, které většina turistů obdivuje jen z povzdálí jedné z mnoha vyhlídek. Po vystoupání na toto místo jsme měli možnost zažít jeden z nejsilnějších zážitků, které na Krimmlských vodopádech zažít lze. Dostali jsme se na místo, kde oblaka vodní tříště, která se tvoří z vody vodopádu dopadající na hladinu, stoupá od země a postupně se usazuje v okolní krajině. Dopadající vodní tříšť nám uštědřila ranní sprchu horskou vodou. Než jsem nainstaloval stativ tak jsem měl celý fotoaparát mokrý. Po každém záběru jsem musel čistit čočku objektivu. Toto se opakovalo i na dalších místech. Sledovat odtud burácející vodní proud, jenž padá z výšky 65 metrů, je mimořádný zážitek.
    
Odsud se nedá pokračovat dál, museli jsme se vrátit na stezku a pokračovat po ní do relativně prudkého kopce. Stezka vedla po serpentinách a vždy z ní odbočovaly cestičky k jednotlivým vyhlídkovým plošinám. Spodní vodopád jsme tak měli možnost si prohlédnout ještě několikrát z různých výšek a úhlů.
    
Střední vodopád, který se nachází pod penzionem a restaurací Gasthaus Schönangerl v nadmořské výšce 1.306 m, je nejmenší. Padá přes třicetimetrový blok skalních ploten. Ale není o nic méně zajímavý.
   
Odtud jsme kolem horské chaty pokračovali k hornímu stupni vodopádu. Poslední vyhlídka je nad jeho horní hranou, ale až tak vysoko jsme nešli. Došli jsme k vyhlídkové plošině Staubige Reib (1.330 m), udělali fotky horního vodopádu a vraceli se zpátky.
   
Zastavili jsme se na horské chatě Gasthof Schönangerl. Na tabuli inzerovali jablečný štrůdl za 2,50 eur (v restauraci dole 2,80). Sedli jsme si venku na terase a pozorovali vodopád zeshora, dokonce zkrášlený i duhou. Bylo odsud výhled až na městečko Krimml. Sluníčko pěkné svítí. Je tady i možnost ubytování.
  
Pro ty kteří si chtějí ušetřit nohy, mohou využít tzv. Panoramabus, buď jedním nebo i oběmi směry. Vyjíždí od parkoviště č. 4 s několika zastávkami. Autobus jede až nad horní stupeň vodopádu až ke Krimmler Tauernhaus v nadmořské výšce 1.631 m.
Martin si dal malé pivo, 2 opečené párky s hořticí a houskou.

Já, jelikož jsem se dosud u večeře nedočkal štrůdlu, tak jsem si objednal štrůdl. Ptala se mě jestli chci s vanilkovým krémem nebo se zrmzlinou. Tak jsem si v té zimě vybral s vanilkovým pudingem a k tomu malou presso kávu. No v porovnání se štrůdlem, který dělám doma, tak to byla bída.

A nejvíce jsem byl překvapený při placení. On sice štrůdl stojí 2,50, ale samotný, ale s tím vanilkovým krémem už to bylo 4,80 eur. Tak to jsem se trochu nechal napálit. Celkem jsme za "oběd", jelikož bylo už po 11 hodině, dali 14,20 eur. Toalety pro hosty jsou zdarma, jinak se platí 50 centů.
Pomalu se vracíme zpátky. Z kopce už to šlo svižněji. Proti nám se ženou davy turistů, včetně čechů ze zájezdu, jak správně tušíte, CK Kozak Tour. Už několikrát se nám osvědčilo ráno si přivstat a vyrazit co nejdříve, než se ostatní nasnídají a dojedou na místo, tak my už se vracíme zpátky. A také vždy nám po ránu lépe svítilo slunce. Když už jsme se vraceli, tak bych neudělal skoro žádnou fotku.
Vracíme se na parkoviště, kde fotím pasoucí se krávy.

V 11:50 odjíždíme směr Kaprun a náš další bod programu, údajné Klummské vodopády. Ty se mají nacházet asi 2 km za Kaprunem. Jede se podél řeky, po silnici Schlosstrasse, Nikolaus-Gassner-Strase (kolem hotelu Barbarahof) nebo po silnici Umfahrungstrasse, Kesselfallstrasse a pak odbočit na silnici Klammweg. Postupovali jsme podle popisu nějakého člověka na webu. Má se zde nacházet chráněné území Klumm s vodopády, kolem kterých se jde úzkou soutěskou po bytelných dřevěných lávkách se zábradlím. Dle jeho slov "nic podobného jsem v životě neviděl" jsme si to samozřejmě nemohli nechat ujít. Celá stezka má být dlouhá asi kilometr a na konci má být nějaká přehradní nádrž, která se dá obejít. To zní slibně. Když jsme dle navigace přijeli do cíle, žádné ukazatele na Klummské vodopády zde nebyly. U lanovky Maiskogel-Bahn jsme se otočili a hledali jinou cestu. Všude byla jen označena soutěska Sigmund-Thun-Klamm, o které jsem věděl, že v tomto období již bude uzavřena (otevřena je denně od konce května do poloviny září) a tudíž jsem ji do programu nezahrnul. Zastavili jsme na parkovišti a šli se podívat k jejímu vstupu, opravdu byla již uzavřena, nikde nikdo. Bylo to to místo, které dotyčný nazval Klummské vodopády, které ovšem nikde na mapě pod tímto názvem nenajdete. Ve skutečnosti se jedná o soutěsku Sigmund-Thun-Klamm.
Venku se opět udělalo krásně, je slunečno a teploměr v autě ukazuje 21°C.
Horská vesnice Kaprun leží ve výšce 786 m.n.m. na severním úpatí masivu Vysokých Taur, jehož součástí je i celoroční lyžařské středisko – ledovec Kitzsteinhorn. Vesnička je také známá soustavou vodních děl (Tauernkraftwerke Kaprun) z padesátých let 20. století, soutěskou Sigmund-Thun-Klamm o které jsem se již zmínil, muzeem historických vozidel.
Jelikož soutěska byla uzavřená, popojeli jsme autem ještě o kousek výš k hotelu Kesselfall Alpenhaus. Silnice vede kaprunským údolím kolem lanovky Maiskogelbahn a spodních stanic lanovek ze soustavy Kaprun Gletscherbahn, na které navazují další. Ze spodní stanice, kde jsou obrovská parkoviště (zdarma) vedou paralelně dvě lanovky Panoramabahn (z nadmořské výšky 911 m do nadmořské výšky 1.976 m na Langwied) a od roku 2001 také nová Gletscherjet 1 kousek nad chatu Salzburger Hütte.
 
Odtud vede další nová lanovka Gletscherjet 2 k Alpincenter (2.446 m) . Od Alpincentra vede kabinová lanovka Gipfelbahn k panoramatické restauraci ve výšce 3.029 m pod vrcholem Kitzsteinhornu. Na tomto ledovci se celoročně lyžuje. Interaktivní mapu najdete zde. Odtud je možné vyjít po fixními ocelovými lany zajištěné cestě až na vrchol Kitzsteinhornu (3.203 m). Vedle jsou vidět koleje a tunel neblaze proslulé lanovky Gletscherbahn Kaprun II. vedené více než 3 km tunelem, na které došlo roku 2000 ke katastrofě, když při mohutném požáru v tunelu zahynulo více než 150 lidí.

Nejdále se dá autem dojet po této silnici na parkoviště u Kesselfall Alpenhaus. Zde se dá zdarma zaparkovat.
  
Silnice sice pokračuje dále, ale využívá ji pouze speciální autobusová linka Tauernkraft Kaprun. Tato autobusová linka vede několika tunely až k nákladní lanovce. Nákladní lanovkou jsou návštěvníci vyvezeni o cca 400 metrů výše a dále pokračují opět autobusem a dalšími tunely nad přehradou Wasserfallboden až k hrázi přehrady Mooserboden, kde končí. Přehrada Mooserboden je v nadmořské výšce 2.036 m n.m. v samém srdci horské skupiny Glocknergruppe. Na jižním konci údolí Kapruner Tal vedoucího od Kaprunu je vodní dílo Mooserboden s elektrárnami "Tauernkraftwerke Glockner-Kaprun". Vodní dílo se skládá ze dvou nádrží. Spodní nádrž Wasserfalboden je v nadmořské výšce 1.672 m. Její přehradní hráz Limbergsperre je vysoká 120 m a délku koruny má 375 m. Horní přehradní nádrž Mooserboden je v nadmořské výšce 2.036 m. Má dvě přehradní hráze. Moosersperre má výšku 107 m a délku koruny hráze 494 m. Drossensperre má výšku 112 m a délku koruny hráze 357 m. V této nádrži je při hladině ve výšce 2.036 m objem vody 86,6 milionu m³ vody. Mezi oběma přehradními hrázemi je 2.112 m vysoký vrcholek Höhenburg. Za hezkého počasí je to údajně zážitek, který stojí za to, ale 18 eur za zpáteční cestu (autobus a lanovka) se nám do toho už nechtělo investovat. Je možno tuto cestu absolvovat i pěšky (cesta tam 3:30 a zpět 2:30), ale na to jsme neměli dostatek času. Chtělo by si na to vyhradit celý den.
První úsek silnice k dolní stanici nákladního výtahu Schragufzug Larchwand je 1,6 km dlouhý a má převýšení 177 m. Převážně vede tunelem. Dále je autobus vytažen nákladním výtahem o nosnosti 60 tun i s cestujícími o 471 m výše až k začátku silnice Mooserbodenstrasse. Doba jízdy je asi 15 minut. Tato plošina pro 180 osob je největší v Evropě. Jezdí tažena lany po kolejích délky 820 m. Byla zprovozněna v době stavby elektrárny a sloužila stavbařům. Teprve později začala sloužit pro dopravu turistů a návštěvníků Mooserboden. Většinou je u spodní stanice nákladní lanovky potřeba vystoupit a přestoupit na plošinu. Na horní stanici se opět přestoupí do jiného autobusu. Po Mooserbodenstrasse dlouhé 6,8 km překoná autobus výškový rozdíl 400 m a vede v první části několika tunely. Autobus má cestou dvě zastávky. Jednu u přehradní hráze Limbergsperre spodní přehrady Wasserfalboden a druhou v místě pod Mooserboden zvaném Fürthermoaralm (zde je možnost ubytování, případně občerstvení). Silnice končí u nádrže Mooserboden , kde ja také konečná stanice autobusu a kde je pokladna, ve které se dají zakoupit lístky pro cestu z Mooserboden do Kesselfall.
Vracíme se po silnici zpět směr Kaprun a zastavujeme u přehradního jezera Klammsee, z něhož voda přepadá do soutěsky Sigmund-Thun-Klamm. Dá se celé obejít po značené stezce. My jsme se prošli jen kousek. Oblast jezera je rekreační zónou.
  
Potom už pokračujeme přes Kaprun do 8 km vzdáleného Zell am See. Zell am See představuje oblíbené lázeňské město, které se nalézá v nadmořské výšce 757 m.n.m. a má rozlohu 55,17 km². Žije zde přes 10.000 obyvatel. Leží na západním břehu jezera Zeller See, které je téměř 4 km dlouhé a 1,3 km široké. Idylická obec s typickými alpskými stavbami se nachází v malebném údolí a je obklopena majestátním alpským pohořím dosahujícím výšek okolo 3000 metrů. Jde o hlavní město stejnojmenného okresu rakouské spolkové země Salcbursko, do kterého směřuje každoročně mnoho turistů. Je to totiž velmi důležité středisko evropského sportovního ruchu. Město se rozkládá mezi jezerem Zeller See a vrcholem Schmittenhöhe, který se vypíná nad městem v nadmořské výšce 2.000 m kam se lze dostat pěšky nebo lanovkou.

Hledáme místo na zaparkování v samém centru města a v okolí vlakového nádraží. Většina míst je obsazených, nebo jsou zde parkovací automaty a nebo pak placená parkoviště. Nakonec jsme zaparkovali kousek od nádraží na modrých pruzích, kde se dá parkovat a musí se v automatu zakoupit lístek. Maximální doba stání je 180 minut. Hleděl jsem do automatu a zkoumal platební podmínky, samozřejmě vše jen v němčině. Naštěstí se vyklonila nějaká paní z okna svého domu a vysvětlila mi, že nic platit nemusíme jelikož v pátky od 12 hodin a o víkendech je parkování zdarma. A on byl zrovna pátek po 12 hodině. Tak jsme zase nějaké to euro ušetřili. Ze všeho nejdříve jsme se vydali do informačního centra, které bylo hned vedle, pro mapku města.
Prošli jsme si krásné staré město. Na pěší zóně se nachází velké množství kaváren, hospůdek a obchůdků. Ve městě se nachází mnoho domů vybudovaných v barokním nebo renesančním slohu.
  
Vydali jsme se k významné památce města, k farnímu kostelu St. Hippolyte (Stadtpfarrkirche "St. Hippolyt"), románské stavbě z 11. století, který byl v průběhu staletí několikrát přestavován a v roce 1770 barokně upraven. Uvnitř kostela se nachází gotický oltář, fresky ze 13. a 14. století a sochy sv. Jiří a sv. Floriána z 16. století, které jsou dílem umělce Podunajské školy. Ve vnějších zdech kostela jsou zabudovány náhrobky z červeného mramoru.
 
Hned vedle se nachází hlavní náměstí Stadtplatz, na kterém právě končily trhy a trhovci balili své stánky. Na náměstí se nachází gotická budova Bezirkshauptmannschaft postavená před rokem 1500. Od roku 1971 je ve vlastnictví provincie Salzburg a sídlí zde okresní hejtmanství. Stavbu poznáte podle červeno-bílých okenic. Před budovou stojí městská fontána Stadtbrunnen. Na bočních panelech jsou popsány nejdůležitější historické události města. Ve výklenku jednoho domu se nachází socha Jana Nepomuckého z roku 1770 (Heiliger Johannes von Nepomuk).
  
Nejstarší městskou stavbou je věž Vogtturm postavená pravděpodobně koncem 10. století. Věži se někdy říká také Kastnerturm, podle obchodníka Johanna Kastnera, který ji v roce 1866 odkoupil. Je nejstarší budovou města a nachází se rovněž blízko náměstí. V jejím interiéru dnes sídlí od roku 1984 malé muzeum místní historie Heimatmuseum. V muzeu se dozvíte postupný vývoj střediska Zell am See - od počátku, kdy středisko obchodovalo se solí, až do dnešní doby, ve které je jedním z nejvýznamnějších turistických středisek v zemi.
 
Odsud to není daleko k Radnici města (Rathaus), která se nachází v zámku Rosenberg (Schloss Rosenberg), který byl vybudován na konci 16. století. Typické jsou pro něj čtyři rohové věže a jedna kruhová středová věž.

Pěší zónou se spoustou restaurací, kaváren a obchůdků se vším možným, jsme se přiblížili k jezeru. Domy jsou krásně zdobené a malované.
 
Zastavili jsme se u jednoho stánku před obchůdkem s delikatesami Feinkost Lumpi na ulici Seegasse 6 vedoucí k jezeru. Zde nabízejí typické produkty a delikatesy, různé druhy šunky, sýrů, domácích knedlíků Kaspressknödel, které se dají jíst samotné nebo se dávají do hovězí polévky a mnohé další lahůdky. Máme možnost ochutnat. Paní dokonce ovládá angličtinu, takže je schopna nám vysvětlit co je co. Nakonec jsem neodolal a koupil balený Schopfspeck, nakrájený na tenké plátky. Bylo toho 14 dkg za 3,50 eura (24,99 eur/kilo). Doma jsme si na tom výborně pochutnali. 
 
Došli jsme až ke Grandhotelu Zell am See, který se nachází na břehu jezera.
    
Šli jsme se projít po břehu jezera (po nábřežní promenádě Esplanade a Elisabethpromenade) směrem k vlakovému nádraží. Jezero Zeller See je obrovské a má průzračně čistou vodu. Po jezeře jezdí několik výletních lodí, které pořádají okružní jízdy. Nebo je možné si zapůjčit malé loďky. Kocháme se výhledem na zasněžené vrcholky Vysokých Taur.
    
V 15:10 opouštíme Zell am See a míříme do Leogangu, kde máme rezervované ubytování na další dvě noci. Není to daleko, asi 21 km. Projíždíme přes město Saalfelden am Steinernen Meer. Cestou jsme dotankovali benzín - 26,01 litrů za 36 eur (1,384 eur/ litr). Dle navigace kde jsme zadali ulici Sonnberg v Leogangu, kde se má hotel nacházet, nás silnice vyvedla až vysoko do kopců k nějakým salaším. Ptali jsme se místních a ti nás zase posílali úplně dolů na hlavní silnici a pokračovat ještě asi 3 km. Je fakt, že je ten Sonnberg hodně roztahaný a překvapilo by mně, kdyby 4* hotel neměl nějaké ukazatele. Cestou jsem udělal aspoň nějaké fotky okolních hor.
   
Nakonec jsme dojeli do cíle na Sonnberg 140, k hotelu Leonhard, který se nachází hned u silnice, takže ho nelze minout. Zaparkovali jsme u hotelu, parkoviště jsou ze všech stran. Je to velký komplex na pozadí strmých skalních stěn. Všechny balkony měli ozdobené převislými muškáty.
  
Leogang leží obklopen mohutnými horami vysokými cca 800 metrů v blízkosti Saalfeldenu ve spolkové zemi Salcbursko a žije zde asi 3 tisíce obyvatel. Leogang je vzdálen asi hodinu cesty od Salzburgu. Toto táhlé místo je obklopeno krásnými pastvinami, což z něj dělá ideální místo na výlety. Nachází se v oblasti Pinzgau, mezi pohořím Leoganger Steinberge na severu, jehož nejvyšším vrcholem je Birnhorn (2.634 m.n.m.), a Kitzbühelskými Alpami na jihu. Obec se turisticky sloučila se sousedním městem Saalfelden v roce 1999, a vznikla tak rekreační oblast Leogang Saalfelden, který nabízí 400 km turistických tras se spoustou nádherné alpské přírody, horských chat a to až do nadmořské výšky 2.600 m.

Leogang spadá do lyžařského areálu Skicircus (Arena) Saalbach-Leogang-Hinterglemm s 60 lanovkami a vleky a více než 200 km upravovaných sjezdovek. A je tak největším rakouskou propojenou lyžařskou oblastí. Zima ve středisku Leogang tak nabízí spoustu možností. S moderními lanovkami Asitzbahn se pohodlně dostanete ze stanice v údolí (cca 800 m.n.m.) za 13 minut až do nadmořské výšky více než 1800 m (horní stanice) k perfektním sjezdovkám. Dokonce přímo do našeho hotelu jezdí až k lanovce "Asitz" skibus.

Ubytovali jsme se v hotelu Leonhard. Hotel je na vysoké úrovni a hojně navštěvovaný, jak jsme si všimli hned na parkovišti, které bylo úplně plné. Už vstupní hala působila luxusně. V přízemí se kromě restaurace,nacházel ještě bar.
  
Odevzdal jsem vouchery, dostali jsme karty k pokoji a šli se ubytovat. Dostali jsme krásný velký pokoj v 1. patře s velkým balkonem. Zvlášť byla obývací část s televizí, sedačkou, křeslem, konferenčním stolkem a zvlášť ložnice, samostatné WC a koupelna s vanou. K dispozici byly i župany. V pokojích je zdarma k dispozici připojení na internet přes Wi-Fi (přihlašovací jméno gast, heslo gast).
     
Cena pro nás za polopenzi (bufetová snídaně a 4-chodová večeře) byla 41,10 eur za noc za osobu. Snídaně 15 eur, večeře 25 eur a 1,10 eur je lázeňský poplatek. Takže za ty dvě noci jsme každý zaplatili 82,20 eur. Platil jsem kartou včetně útraty, kterou jsme ještě udělali v průběhu pobytu. Původně jsme dle objednávky měli dostat dvojlůžkový pokoj typu Arnika, ale nakonec jsme dostali za stejnou cenu luxusnější juniorsuite Enzian. V ceně je ještě odpolední svačina mezi 15-16 hodinou, kdy je k dispozici zákusek, čaj, káva, džus v neomezeném množství. Bohužel, ale začíná až od následujícího dne a to jsme nestihli, jelikož jsme byli až do večera v Německu. Večeře se podávají od 18 do 20 hodin a snídaně od 7:30 do 10 hodin. A po celý den mezi 10 a 20 hodinou je k dispozici samoobslužný bar, kde je čaj a džusy.
Ve 2. patře hotelu se nachází rozsáhlé Wellness centrum, které je rovněž pro ubytované hosty zdarma. Vybalili jsme se, natáhli na sebe plavky a župany a vyrazili jsme vyzkoušet lázeňské centrum. K dispozici je bazén 17 x 7 metrů s protiproudem, několik různých saun, Tepidárium, kde hrála relaxační hudba a byly vyhřívané kachlíkové lehátka, Kneippova cesta, ale trochu jiná než jsem byl zvyklý, parní lázeň, masáže ale ty jsou placené, solárium a další služby. Někteří lidé leželi venku na lehátkách a opalovali se, ale sluníčko už pomalu zacházelo. K dispozici jsou zdarma čaj, káva a džusy. Udělali jsme si čaj a lehli si do další odpočinkové místnosti s lehátky a prosklenou stěnou, ze které byl krásný výhled na skalní stěnu tyčící se za hotelem. Byl to příjemný relax po celém dni.
V 18:20 jsme šli na večeři. U vstupu nás požádali o číslo pokoje a pak nás usadili ke stolu. Měli pro každého již vyhrazený stůl na celou dobu pobytu s jmenovkou a čislem pokoje na stole "Familie ... ".

Většina lidí byla hezky oblečená. Každý měl na stole večeřové menu vytištěné na papíře včetně nabídky vín a jiných nápojů, které už si platil sám. Čaje, káva, voda a nějaké vody se šťávou byly k dispozici zdarma. Normálně to funguje tak, že při snídani si každý objednává na večeři ze tří hlavních jídel. Jelikož my jsme teprve dnes přijeli, tuto možnost jsme neměli a bylo jídlo již určeno. K pití jsme si objednali každý pivo Stiegel, já malé za 2,90 eur a Martin velké za 3,90 eur. Obsluha chodila v místních krojích. Restaurace byla fakt obrovská rozdělená na několik částí, včetně zimní zahrady. Jako předkrm podávali špagety s kousky ryb a krevet a posypané to bylo parmezánem. Polívka byla nějaký bylinkový krém. Volně přístupný po celý večer byl salátový bufet, kde jsme si mohli nabrat různou zeleninu, saláty, zálivky a pečivo. Jako hlavní chod servírovali telecí ragú se šunkou, rakouský druh těstovin špecle a teplou zeleninu.

Jako dezert byl nějaký krém, mi to připomínalo tvarohový dezert s jahodovým topingem a k tomu meloun (gestürzte Buttermilchcreme, buttermilch jsem si našel ve slovníku že je podmáslí, tak nevím co to vlastně bylo).

Všechna jídla byla výborná, akorát to byly menší porce. Zato vše krásně nazdobené. Takže se jedlo hlavně očima. Martinovi moc nechutnal dezert. Po večeři objednal jako digestif luxusní koňak Remy Martin za 4,10 eur, ale nikde nebylo napsáno, že jsou to jen 0,2 cl. Po večeři jsem musel podepsat účet, který potom připsali k celkovému účtu za ubytování a platilo se vše najednou.
Po večeři jsme šli na pokoj, kde jsme sledovali Rakousko hledá talenty - Grosse Chance.