LETEM SVĚTEM

Neděle 2.10.2011 - Kehlsteinhaus - Hitlerovo Orlí hnízdo, klášter Melk, návrat domů, VIDEO

Vstáváme v 6:45 a o půl osmé už jsme jako včera na snídani. Nabídka jídla byla stejná jako včera. Dneska večer už bude v hotelu málo lidí, jelikož na málo stolech je nachystané večerní menu. Od hotelu odjíždíme v 8:20. Venku je mlha a 11°C. Stejnou cestou jako včera přes město Lofer jedeme do Německa. Cestou jsme na Shellce nabrali za 18 eur benzín (13 litrů x 1,369), na dálnicích je potom dražší. Opět projíždíme přes Berchtesgaden a v 9:33 přijíždíme na parkoviště do Obersalzbergu- Hintereck. Zde se nachází parkoviště 1 a 2. Parkovné na celý den stojí 3 eura za auto. U parkoviště se nachází restaurace, obchody se suvenýry a toalety. 
 
Pomalu jsme už neměli kde zaparkovat. Odsud totiž dopravují autobusy kyvadlově turisty k nejnavštěvovanější atrakci v této oblasti a sice na Kehlsteinhaus, známější jako Hitlerovo Orlí hnízdo, hrdě se tyčící na úzkém skalním hřebeni na vrcholu Kehlstein ve výšce 1.834 m n.m. Je třeba počítat s davy lidí. Doporučuji vydat se nahoru co nejdříve ráno, kdy většina turistů ještě sedí u snídaně. Postavili jsme se do fronty na lístky na autobus.

Kyvadlově jich jezdí asi 7 a odjíždí cca ve 25 minutových intervalech od 8:55. Lístky se prodávají se na konkrétní číslo a čas odjezd autobusu, aby každý měl místo k sezení. Na nás vyšel čas 10:10 a autobus č. 1. Zpáteční autobus společnosti RVO z Obersalzberg Hintereck parkoviště (Kehlstein Busabfahrt) na Kehlsteinparkplatz, horní parkoviště pod Orlím hnízdem vč. výtahu na Orlí hnízdo stojí 15,50 eur pro dospělého. Poslední autobus jede nahoru v 16 hodin a poslední zpět v 16:50. Přístupová horská silnice je pro běžný provoz uzavřena od roku 1952. Takže jedinou možností je využít placený autobus, nebo se nahoru vydat po svých nebo na kole. Za vstup na samotné Orlí hnízdo se neplatí, pouze za jízdu výtahem, ale i to se dá obejít pěšky za asi 20 minut. Takže pokud jste fyzicky zdatní a chcete ušetřit skoro 16 eur, můžete se nahoru vydat pěšky. Cesta nahoru zabere asi 3:30 hodiny a zpátky 2:30 hodiny. Trasa vede po jiné cestě než jezdí autobusy. Na cestě Rossfeldpanoramastrasse je jeden výchozí bod "Ofnerboden" odkud se můžete vydat pěšky na parkoviště pod Orlí hnízdo - 5,8 km, převýšení 949 m. 5,6 km trasy vede po asfaltové silnici. Odtud buď pěšky nebo výtahem. Po cestě kudy jezdí autobusy by se chodit nemělo, protože vede několika tunely a neměli by se zde jak s autobusem vyhnout. Ale poté, co jsme absolvovali cestu autobusem do prudkého kopce, tak by se mi pěšky jít nechtělo.

Do odjezdu autobusu máme asi 30 minut čas. Šli jsme se projít k Dokumentačnímu středisku německého Institutu soudobé historie - Dokumentation Obersalzberg, které se nachází vedle parkoviště. Jeho multimediální expozice seznamuje návštěvníky s pohnutým osudem tohoto místa v kontextu s dějinami celého nacistického režimu a o dějinách Obersalzbergu a nacionálněsocialistické diktatuře. Je možné navštívit i komplex bunkrů vybudovaný v letch 1943-1945. Vstupné je 3 eura. Ale nemáme dostatek času na prohlídku, jen jsme se podívali zvenku.
 
Obersalzberg sloužil od roku 1923 Adolfu Hitlerovi k jeho letním pobytům, od roku 1933 byl pak po Berlínu druhým vládním centrem říše. Pro horskou obec Obersalzberg u Berchtesgadenu, jež byla od druhé poloviny 19. století významně ovlivňována narůstající turistikou a od roku 1923 sloužila jako místo Hitlerova prázdninového pobytu, představoval rok 1933 podstatný mezník. Adolf Hitler, jmenovaný 30. ledna 1933 říšským kancléřem, zde v létě téhož roku získal „Haus Wachenfeld" (Dům Wachenfeld), který si dosud od roku 1928 pronajímal. Objekt pak nechal ve dvou stavebních fázích (do roku 1936) přebudovat na reprezentativní rezidenci nazvanou Berghof - pověstná vůdcova Alpská pevnost. Po odsunu místních obyvatel se stala z někdejšího rekreačního střediska „vůdcova uzavřená oblast", po Berlíně druhé mocenské sídlo, kde byla plánována a uzavírána důležitá politická rozhodnutí o válce, míru i holokaustu. Nacistická propaganda využívala velkolepou horskou kulisu k mediálně působivým scénám, v nichž Hitler vystupoval jako lidový politik, milovník dětí a přírody, dobrý soused, velký státník a osamělý vizionář. 25. dubna 1945 bombardovaly tuto oblast britské dálkové bombardéry a z větší části srovnaly se zemí vůdcovu Alpskou pevnost. V roce 1952 pak byly do povětří vyhozeny zbytky Berghofu, domy Göringa a Bormanna včetně kasáren pro SS Američany, kteří nechtěli, aby toto místo uctívali sympatizanti nacistů. Zachováno zůstalo jen několik málo staveb, kromě jiného Kehlsteinhaus a komplex bunkrů vybudovaný v letech 1943 až 1945. Části Obersalzbergu obsazené od 4. května 1945 americkými vojenskými jednotkami byly již od roku 1947 využívány jako rekreační oblast pro armádu USA, a byly tak přístupné výhradně jejím vojenským příslušníkům. Pouze malá část byla od roku 1952 uvolněna pro účely turistického ruchu. Ačkoliv byl Svobodný stát Bavorsko na základě právních aktů spojenců již od konce války majitelem oblasti, získal dispoziční pravomoc nad Obersalzbergem teprve po odchodu Američanů v roce 1996.

Při nástupu do autobusu řidič cvaká jízdenku. Vyjíždíme v 10:10. Jedou 4 autobusy v koloně za sebou. Poznávání Orlího hnízda začínáme jízdou autobusem po strmé, 4 metry úzké a 6,5 km dlouhé horské silnici Kehlsteinstrasse zaříznuté ve skále. Vede samými serpentinami podél hory Kehlstein. Cestou jsme projeli 5 tunelů v celkové délce 277 metrů. V jednom místě se míjíme s autobusy jedoucími opačným směrem, protože jinde bychom se nebyli schopni vyhnout. Výhledy ze silnice jsou úžasné. Velkolepá klikatá horská silnice Kehlsteinstrasse patří k nejúžasnějším silničním stavbám na světě. Během 20 minut jsme nastoupali 740 výškových metrů! Silnice byla vybudována, respektive vysekána do skály holýma rukama dělníků během pouhých 13 měsíců včetně stavby Orlího hnízda. Při příjezdu na horní parkoviště Kehlsteinparkplatz si musíme objednat čas odjezdu autobusu dolů, zase aby každý měl místo k sezení. Zvolili jsme čas 12:40.
  
Prošli jsme tunelem dlouhým 124 metrů vysekaným do skály a vykládaný mramorem. Nad vstupem do tunelu je nápis "Erbaut 1938", tedy postaveno v roce 1938.
   
Tunel spojuje silnici s výtahovou šachtou, respektive jakousi čekací halou na výtah završenou kupolí.
  
Do ní byl instalován luxusní dobový pozlacený výtah, který nás vyvezl během 41 vteřin o dalších 124 metrů výše, přímo do chaty postavené na temeni hory Kehlstein. Výtah je ovládán řidičem, který by měl kontrolovat lístky, ale nedělá to, protože při tom množství lidí by to nestíhal. Kabina je tak pro 20 lidí. Takže i ti, co jdou nahoru pěšky, se čistě teoreticky mohou svézt výtahem zdarma. Uvnitř výtahu se nesmí fotografovat, ale zeptal jsem se zda si můžu udělat fotku a nic nenamítal.
     
Rázem jsme se octli v honosném sídle. Nápad vybudovat horskou chatu na Kehlsteinu, tedy v jednom z nejkrásnějších vyhlídkových míst Berchtesgadenska, se zrodil v hlavě Martina Bormanna, když s dvouletým předstihem přemýšlel o daru k Hitlerovým 50. narozeninám. Měla sloužit jako atraktivní sídlo k přijímání diplomatů a jiných návštěv na dohled od vůdcova oblíbeného Obersalzbergu.
  
Realizace tohoto záměru byla nesmírně náročná jak po technické, tak i po finanční stránce. Proběhla však v neuvěřitelně krátké době. V letech 1937-1938 byla budova, nacházející se v nadmořské výšce 1.834 m vybudována za pouhých 12 měsíců. Kromě samotné chaty musela být postavena horská silnice, tunel ve skále i výtah. Hitler si však dárek moc neužil, hovoří se v záznamech o jeho 14 oficiálních návštěvách. Kolikrát tady byl neoficiálně, se přesně neví, snad třikrát či čtyřikrát. Na vině byl především Hitlerův stach z výšek a averze k řídkému vzduchu. Po vypuknutí války měl údajně obavy, aby se zde nestal obětí leteckého útoku. Ten nakonec těsně před koncem války provedly britské bombardéry na níže ležící Obersalzberg a tamní pověstnou vůdcovu Alpskou pevnost z větší části srovnaly se zemí. Kehlstein zůstal ušetřen a je dnes obrovskou turistickou atrakcí. 
Nyní si můžeme prohlédnout původní interiér vytvořený z metr tlustých žulových zdí, kam Hitler, sám trpící strachem z výšek a klaustrofobií, zval významné návštěvy. Hlavní místností je takzvaný oktagon, velká osmihranná síň s krbem, kde kdysi sedával Hitler. Byl to hlavní recepční sál. Dnes slouží jako restaurace.
  
K ní přiléhá pokoj Evy Braunové, tzv. Scharitzkehlský pokoj, kde se na obrazovce promítá dokumentární film o výstavbě silnice a Orlího hnízda a je odsud krásný výhled.
  
Na tento pokoj navazuje prosklená galerie s nádherným výhledem. Jsou zde vystaveny fotografie, které zachycují stavbu silnice a chaty.
      
V Kehlsteinhausu se ale nespalo, vše bylo zařízeno jen na denní pobyt návštěv, takže poslední místností je jídelna přiléhající k oktagonu a toalety.

Venku se nachází terasa, patřící k restauraci, která je narvaná k prasknutí.

Dům byl postaven na dvou podlažích, obytný suterén a přízemí. Nyní je přístupné pouze přízemí. V suterénu byly 4 pokoje, blok s toaletami, konferenční hala, balkon s vyhlídkovou plošinou. Zatímco v přízemí, které je nyní přístupné , byla opět konferenční hala, balkon, velký osmiúhelníkový příjímací pokoj, pokoj Scharizkehl, který nabízel a nabízí neskutečný výhled na hory a jezero Königssee, dále hlavní jídelna, která mohla ubytovat až 30 hostů a místnost pro stážce. Rovněž zde byla plně vybavená kuchyň a Hitlerova pracovna, z nichž ani jedna nebyla nikdy použita. Dům neměl žádné stálé obyvatele a byl navržen pouze k jednodenní návštěvám. Nebyly zde žádné místnosti na spaní a návštěvníci většinou museli zůstat v Berghofu v Obersalzbergu. Půdorysy najdete zde.

Každopádně je odsud krásný výhled na všechny strany. Obdivujeme daleké rozhledy na Berchtesgaden i celé Salcbursko. Vidíme město Salcburk, které je vzdálené pouhých 15 km, město Berchtesgaden, jezero Königsse, kde jsme byli včera a pohoří Watzmann.
     
Vydali jsme se pěšky po hřebeni k velkému kříži, kde šly celá procesí lidí. Davy turistů trochu kazí dojem z celkové atmosféry. Rekordní návštěvnost je 3.600 lidí denně! Ovšem výhled stál za to. Ještě že jsme si vzali z domu dalekohled.
   
Otevřeno je od poloviny května do konce října. Vlastní Kehlsteinhaus je dnes spíše restaurací. Proto doporučuji si předem nastudovat historii lokality, brožury i v češtině prodávají u dolní i horní stanice autobusů i na samotné chatě, protože na místě najdete pouze několik informačních tabulí v němčině. Můžete se zúčastnit prohlídky v angličtině, která stojí 5 eur a koná se 2x denně (v 10:50 a 11:40). Je však třeba podotknout, že nejde o návštěvu muzea.
Dolů jedeme opět výtahem, procházíme tunelem. Místo v autobuse máme rezervované až na 12:40. Stojí tady nachystané autobusy s odjezdem v 11:50. Byly nějaké volné místa, tak jsme nastoupili a mlčeli. Nikdo lístky nekontroloval. Takže ve 12:20 už odjíždíme autem z parkoviště domů. Do Salcburgu je to 21 km. Ale město míjíme a napojujeme se na dálnici. Do Vídně jsou ukazatele 309 km (do Mnichova pouhých 138 km). Je slunečno, 25°C. Teď řídí Martin. Ve 13:11 zastavujeme v motorestu Landzeit u velkého jezera Mondsee, jehož převážná část leží v hornorakouské části Solné komory. Salcburské jsou jižní břehy a špičaté vápencové vrcholy za nimi už patří k Severním vápencovým Alpám, konkrétně k salcburské části pohoří Salzkammergutberge (Hory Solné komory).

V 13:15 děláme zastávku na odpočinkovém místě Amstetten. Jak už jsem se zmiňoval, při cestě do rakouska, jsou to místa podél dálnice, kde jsou čisté toalety (zdarma), posezení, dětské atrakce a zdarma připojení k internetu. Pokračujeme dál, s tím, že ještě máme dost času a tak jsem se rozhodli zastavit se v obci Melk, kde se nachází obrovský klášter, viditelný už z dálnice. Sjíždíme z dálnice a po chvíli ve 14:54 parkujeme na velkém parkovišti u kláštera, které je rovněž zdarma.
Melk je okresní město v Dolním Rakousku, leží na řece Dunaj, na východní hranici údolí Wachau. Melk učinil svým sídlem v roce 976 vévoda Leopold I. Babenberský. V roce 1089 předává Leopold II. Babenberský hrad benediktinům. Je přestavěn na klášter, jenž se stává známým díky své škole a knihovně. Ve spolupráci s humanisty vídeňské univerzity je zde počata v 15. století tzv. Melcká reforma. Zlatá doba melckého kláštera je počátek 18. století, kdy opat Dietmayer nechává komplex barokně přestavět.
Nad městem se tyčí majestátní komplex kláštera Melk - Stift Melk. Je to doslova barokní perla na Dunaji. Abbot Berthold Dietmayr a jeho stavitelé Jakob Prandtauer a Joseph Munggenast se v letech 1701 až 1736 ujali velkých plánů na stavbu svatého místa na pozůstatcích středověkého kláštera a přitom doslova nenechali kámen na kameni.

Sešli jsme po krásném schodišti od parkoviště do zahrady, která vede ke vstupu do kláštera. Je odsud krásný výhled.
 
Prošli jsme kolem klášterní restaurace - Stiftsrestaurant až jsme se dostali k tzv. Opatské bráně, která je vlastně vstupem do kláštera.
  
Vstupné do objektu stojí pro dospělého 9,50 eur bez průvodce a s průvodcem 11,50 eur. Lístky jsme si nekupovali a prošli jsme si pouze volně přístupné části. I těch je poměrně hodně.
Volně přístupná je první nádvoří, Torwartlhof, kde se prodávají i vstupenky.
  
Brána spojuje první nádvoří s druhým nádvořím, tzv. Prälatenhof s krásnou kašnou.
     
Procházíme galerií (křížovou chodbou) vedoucí podél kostela. Vlevo se nachází císařské schodiště, Kaiserstiege, kde se nachází vstup již k placeným místnostem. Klášterní muzeum, mramorový sál, knihovna, polokruhovitá venkovní terasa před klášterním kostelem - Altane a klášterní kostel.
   
Srdcem celého komplexu je knihovna - Bibliothek, která patří k placeným místům. Hlavní místnost se může pochlubit 16 000 svazky a nádhernou stropní freskou od Paula Trogera. Spirálovité schodiště vede k dalším dvanácti místnostem knihovny, které sice nejsou otevřeny veřejnosti, ale skrývají více než 100 000 svazků, z nichž některé jsou velice cenné. 1888 je rukopisů. Knihovna zabírá 12 místností. Snadno zde pochopíme, proč italský spisovatel Umberto Eco čerpal svou inspiraci pro román "Jméno růže", v němž hraje klíčovou roli klášterní knihovna, právě na tomto místě.
Knihovna je v každém benediktinském klášteře druhým nejdůležitějším místem. Prvním je samozřejmě kostel. Klášterní kostel Stiftskirche, zasvěcený sv. Petrovi a sv. Pavlovi je nejvelkolepější stavbou celého kláštera. Je to jednolodní kostel s kupolí vysokou 64 metrů a dvěmi věžemi v průčelí. Výzdobou kostela byli pověřeni nejvýznamnější mistři období baroka: výzdobu interiéru dostal na starost Antonio Beduzzi, fresky a oltáře Johann Michael Rottmayr a Paul Troger, hlavní oltář a kazatelnu Guiseppe Galli-Bibiena a sochy pak Lorenzo Mattielli a Peter Widerin. Není tedy překvapení, že krása kostela doslova bere dech. Stejně úchvatný je ale i výhled na údolí Dunaje z polokruhovité venkovní terasy nad řekou. Máme možnost nahlédnout pouze do jedné části kostela, který je od zbývající (placené) oddělen plexisklem.
  
Nejhonosnějším a nejvyzdobenějším interiérem kláštera je Sál prelátů, který ovšem slouží jako reprezentační prostor opata a veřejnosti není přístupný.
Klášterní park byl založený roku 1750 jako barokní zahrada, v roce 1822 byl z větší části přestavěn do anglického parku. V roce 1995 byla zahájena jeho rozsáhlá revitalizace. Pokud chcete navštívit pouze zahrady a ne klášter, tak se platí 4 eura.
V letech 1978–2000 sa uskutečnila důkladná a rozsáhlá rekonstrukce celého klášterního komplexu.
Po prohlídce kláštera jsme sešli do starého města, které se nachází přímo pod klášterem. Na náměstí Rathausplatz se nachází, jak už název napovídá, radnice - Rathaus a kašna sv. Koloman z roku 1689 - Kolomanibrunnen. Nanáměstí jsou různé kavárny a restaurace.
   
Na rohu náměstí se nachází zajímavá stavba s věžičkami. Je to stará pekárna.
 
Vedle se nachází hlavní náměstí - Hauptplatz s kostelem Maria Himmelfahrt Kirche.
  
Z náměstí je impozantní pohled na celý komplex kláštera.
 
Měli jsme už docela hlad, tak jsme si dali v pizzerii Pizza Milano jednu pizzu napůl za 6,90 eur. Nebyla špatná, jen kultura stolování bídná. Sedli jsme si raději venku pod slunečník.

Kolem kláštera se vracíme k autu a v 16:20 odjíždíme směrem k domovu. V 18:20 před Brnem tankujeme ještě benzín za 1.000 Kč (29,5 l x 33,90 Kč) a Martin si koupil za 25 Kč české pivo v plechovce. Od Brna už potom řídím domů já, ale cítím, že už jsem unavený a navíc mě oslepují protijedoucí auta. Ve 20:45 jsme přijeli domů. Máme za sebou najetých 1.907 km a průměrnou spotřebu 6,5 litru, což není tak špatné. Byl to hezký výlet, hodně jsme toho viděli, počasí nám vyšlo úplně ukázkově. Už ťeď se těším na další.