.jpg)
Neděle 31.7.2011 - Katastari, Makris Gialos, Ag. Nikolas, Blue Caves, mys Skinari, Volimes, pláž Navagio, klášter Anafonitrias, Porto Vromi, Exo Chora, Porto Limnionas, Porto Roxa, Plakaki, Keri
Na snídani jsme si dali párky. V 8 hodin vyjíždíme autem na první část okruhu kolem ostrova. Ze všeho nejdřív jsme museli zajet na benzín, benzínová stanice JET OIL. Tady za Vás natankuje obsluha. Chtěl jsem nejdříve za 15 eur, ale místo toho načepoval 15 l, takže jsem zaplatil 26,50 eur. Nejdříve jsem si myslel co budu s tolika benzínem dělat, když má mít auto malou spotřebu a že zbytečně hodně benzínu v nádrži při vrácení nechám, ale nakonec to vyšlo na chlup přesně.
Níže je mapa ostrova s vyznačenými místy, které jsme postupně navštívili. V lepším rozlišení zde.
Z Alikanas přes sousední letovisko Alykes jsme vyrazili do vnitrozemí do vesnice Katastári. Cestou do Katastári nás zaujaly plantáže olivovníků, mandlovníků, citrusů a vinice. Vesnice samotná leží ve stínu mohutně vyhlížejícího pohoří Vrachiónas. Není to tak dávno, kdy část tohoto druhého největšího správního střediska ostrova po vydatných zimních deštích doslova pohřbily masy půdy. Z vyhlídky u silnice kousek za Katastári bylo možné přehlédnout dlouhý záliv s letovisky Alykés a Alikanás. Zaujaly nás rovněž solné pánve, kterým se řecky řekne Alykes. Rovněž byl během cesty hezký pohled na pohoří Enós sousední Kefalónie. Ve stržích pod silnicí se pasou stáda koz. Podél silnice je několik lomů, jedna z mála celoročních pracovních příležitostí na ostrově. Na hodně místech jsou vidět odlesněné kopce a porost poznamenaný opakujícími se požáry.
Pokračujeme podél pobřeží dále na sever ostrova. Silnice se pomalu serpentinami vrací zpět k pobřeží, kde se nachází dvě pláže. Na první z nich pláž Xýngia (Ξύγκια) nás již zdálky upozornil charakteristický sirný zápach. Jedná se o přírodní sirné mořské lázně. Je třeba najít malou oblázkovou pláž s mléčně zbarvenou mořskou vodou. Teplota pramenů není regulována dle našich představ, připravte se tedy na něco okolo 18°C a před koupelí nezapomeňte odložit stříbrné šperky (černají)! My jsme se tady nezastavovali.
Udělali jsme zastávku až u pláže Makris Gialos. Již ze silnice se na ni naskýtá krásný výhled. Bílé oblázky, skalnaté pobřeží, průzračná křišťálová voda a ostrůvek Mikro Nisi.
Zaparkovali jsme u jedné taverny a šli se podívat na nedaleký ostrůvek s nenápaditým jménem „Mikró Nisí" (=malý ostrov). Moře a okolí ostrůvku je výzvou pro milovníky podmořského světa. Dali jsme se do plavek, vytáhl jsem z auta ploutve, masku, šnorchl a vyrazil pod vodu. Mamka se jenom koupala. Pohled pod vodu byl moc krásný, spousta barevných rybek, menších, větších, hvězdice, ježci, barevné korály na skalách. Fakt paráda. Takové jsem neviděl ani při potápění o 3 dny později. A navíc jsme zde byli úplně sami.
Celou cestou po východním pobřeží už od Alikanas budete stále lákáni na vyjížďku k Blue Caves, ale odolejte a dojeďte až do přístavu Agios Nikolaos, ušetříte, protože je nejblíže k jeskyním. Další možností je vyrazit na plavbu od majáku na mysu Skinári.
Sjeli jsme k přístavu Agios Nikólaos Volímon (Άγ. Νικόλαος Βολιμών). Přístav vesnice Volímes dnes spíš než z rybolovu profituje z lovu turistů, mířících sem za plavbou k Modrým jeskyním mezi přístavem a mysem Skinári. Je tady spousta stánků, kde nabízí vyjížďky na loďkách do Modrých jeskyní, údajně nejkrásnější jeskyně v celém Jónském souostroví a na pláž Navagio. Nalodit se tu můžete i na trajekt k sousednímu ostrovu Kefalónia (plavba do přístavu Pesada trvá asi 1,5 hod.). Zajímavostí je malý skalnatý ostrov předsunutý před přístavem. V minulosti byl prý při převádění ostrovů v důsledku administrativní chyby opomenut, a tak se jeho vlastníkem paradoxně stal (či zůstal) Vatikán. Jistě si tedy dokážete představit opatření, jaká by Vás při vstupu na tento skalnatý a nevýznamný kousek země čekala...
U přístavu je velké parkoviště. Máme štěstí, protože zrovna jedna loďka bude vyplouvat v 10:20, takže nemusíme vůbec čekat. Natáhli jsme na sebe plavky, vzali foťák, koupili lístky (10 eur na osobu) a nastoupili na loď. Plavba trvá jednu hodinu s 10 minutovou pauzou na koupání. Na lodi je s námi skupinka 4 německých turistů. Je to malá nezastřešená loďka a sluníčko pěkně peče. Zato má prosklené dno, takže máme možnost pozorovat i život pod vodou.
Unikátní Modré jeskyně (Blue Caves, Γαλάζιες Σπηλιές) se nachází téměř v samotném severním cípu ostrova u severního mysu Skinári. Patří mezi divoké scenérie pobřeží, a je v nich zářivě modrá voda, jakoby vycházející odněkud z hlubin moře. 
Naskytl se nám pohled na úchvatnou scenérií jeskynních kleneb tvořených erozí masivu po několik tisíců let. Nezapomenutelná podívaná, příroda se tu opravdu vyřádila... Bílé vápencové útesy, bizardní skalní oblouky a jeskyně, do nichž se díky skalním oknům láme denní světlo a barví vše do neuvěřitelně pestré škály modrých tónů. Barvy a hra stínů a světel, která sem pronikají zvenčí jsou opravdu impozantní. Za správné konstelace má voda neuvěřitelně světle tyrkysovou, zářící barvu. Největší z jeskyní, jak jinak než Modrá jeskyně, byla objevena koncem 19. století. 
Jeskyně lákají samozřejmě i potápěče. Pod hladinou se nachází zcela jiný, neprozkoumaný svět. Světelné paprsky pronikají vodou do tmavých prostor a odhalují členitá skaliska a mořské dno. Jeskyně nejsou dostupné po souši, takže je nutné se na jejich prohlídku vypravit po moři. Pouze k jedné jeskyni lze sejít pěšky a to od větrných mlýnů u Skinari po zastřešených schodech dolů.
Jelikož jsme měli malou loďku, tak kapitán zajížděl i do nitra jeskyní (na rozdíl od velkých výletních lodí, odplouvajících z hlavního města, které jedou pouze kolem). Občas jsem měl pocit, že zavadíme hlavou o strop jeskyně. V jeskyních byly stalaktity. Kapitán nás také upozorňoval na červené korály přilepené ke skalám. 
Projížděli jsme různými skalními oblouky. 
Lépe je plavbu absolvovat jako my v dopoledních hodinách, protože slunce Vám tak zůstane za zády a odraz lámajících se slunečních paprsků bude nejintenzivnější a barvy uvnitř jeskyní nejzářivější. Mamce na člunu nebylo zrovna nejlíp, i když mě se zdálo že to skoro vůbec nehoupalo. Dal jsem ji Travel gum a potom se ji trochu ulevilo. Taky bylo trochu nepříjemné, když člun zajel do jeskyně a byly cítit výpary z benzínu nastartovaného motoru.
Během zastávky na plavání nám zastavil v jedné jeskyni. Vyskákali jsme do vody. Němci i se šnorchly a ploutvemi a chtěli proplouvat nějakými jeskyněmi. Tento výlet se mi fakt hodně líbil.
Pokračujeme dále na sever. Ve vísce Koríthi je odbočka, která nás zavedla na samotný severní cíp ostrova, mys Skinári (Schynari)(Ακρωτήρι Σκιναρίου). Nejsevernější výběžek ostrova Zakynthos nabízí mimo jiné působivou podívanou na mohutné pohoří Enós v jihovýchodní části sousedního ostrova Kefalónie (vyšší než naše Krkonoše!). Jeden dobový spis uvádí, že oblast Skinári byla osídlena již koncem 15. století. Dnes se tu nachází maják (Φάρος, Lighthouse), který ovšem není přístupný. Vede odsud cesta a schody, po kterých se dá sestoupit k mořské hladině a lodičkou se vydat k Modrým jeskyním. 
Opodál stojí dva větrné mlýny, které byly zrekonstruovány a slouží jako hotel. Současně je zde taverna s krásným výhledem. Vedou odsud zastřešené schody k jedné z jeskyní komplexu Modré jeskyně (Blue caves).
Něco málo jsme posvačili a přejeli jsme na západní stranu ostrova. Na západní straně ostrova se dramaticky mění tvář krajiny. Odlesněné kopce a porost poznamenaný opakujícími se požáry střídají šťavnatě a svěže zelené borovice, příkré útesy spadají hluboko k tmavě modře zbarvené hladině moře.
Dorazili jsme do tradiční horské vesnice Volímes (Βολίμες), jejíž historie sahá až do 15. století, má přes tisíc obyvatel a je správním střediskem oblasti. Na první pohled zaujme několik kostelíků s typickými zvonicemi a místní lidová architektura. Vesnice proslula díky výrobě místní speciality – druhu měkkého sýru („ladotýri"), krajkářství, tkalcovství (pestré tkané koberce visí na plotech všude kolem a hlavním motivem je jak jinak než želva caretta caretta) a prodeji tradičních zemědělských produktů, med, olivový olej, domácí hrozinky. Místní obyvatelé se na několika místech podél cest a poblíž turistických atrakcí snaží upoutat zájem návštěvníků suvenýry, textiliemi a zemědělskými produkty. Chtěli jsme si zde dát oběd, ale nenašli jsme žádnou tavernu.
Jedeme se podívat shora na vyhlídku na pláž Navágio - Pláž ztroskotání (Ναυάγιο, Smugglers cove, Smuggler's Wreck nebo Shipwreck). Vstup na vyhlídku je zdarma. Je tady parkoviště a opět stánky s olivovým olejem, olivami, medem, ochutnáváme nějaké sladkosti a rozinky. Je tady vyhlídka odkud se dá podívat dolů a potom cesta, která vede dost dolů, ale k vraku se dostat nedá. 
Přístup na pláž je pouze lodí. Je možné si pronajmout loďku v přístavu Porto Vromi nebo využít služeb lodní taxi (10-12 eur / osoba), které na Navagio jezdí každou půl hodinu. Rovněž sem zajíždí loďky z Agios Nikolaos Volimon a potom velké turistické lodě, které zde zakotví. Všechny velké lodě vyráží z přístavu ve městě mezi 9. a 10. hodinou ráno, takže se dostanou na Navagio někdy kolem 12 hod., kotví tam cca 90 min. a pak pokračují dál. Myslím, že kdybyste si půjčili auto a zajeli do Porto Vromi na západním pobřeží a tak kolem 13:30 se vypravili menší lodí na Navagio (stojí to podle sezóny 10-12 euro za dospělého, děti polovic), tak se těm velkým lodím vyhnete. Dokonce je zde i malá vyhlídková plošina visunutá nad moře.
Navagio je nejznámější pláží na ostrově Zakynthos a jednou z nejvýznamnějších pláží v Řecku vůbec. Tato nádherná pláž se nachází na západní části ostrova, nedaleko od vesnice Anafonitria. Původní název byl Agios Georgios, ale od roku 1983 nese pláž jméno ztroskotané lodi Panagiotis, na které se kdysi pašovalo ilegální zboží. Rezivějící vrak lodi leží uprostřed pláže s bělostným pískem a tyrkysově křišťálovou až mléčně zabarvenou vodou, kterou způsobují vápencové útesy. Úchvatný obraz dotváří bělostný skalní masív, který obklopuje celou pláž. Těžko uvěřit, že tu vrak není odpradávna. Pašeráci byli poměrně novodobí. Ke ztroskotání lodi došlo teprve počátkem 80. let minulého století díky závadě na motoru, která loď učinila neovladatelnou. Zbytek potom dokonalo nepříznivé počasí. Pětičlenná posádka, která se zachránila, pašovala necelé dva tisíce neproclených kartonů cigaret a alkohol. Zatímco byla pronásledovaná řeckým námořnictvem ve špatném počasí, ztroskotala a byla vyvržena na pláž. Ještě na počátku minulého století zde byla jen maličká kamenitá pláž. Do dnešní podoby ji začala formovat eroze. K prvnímu velkému sesuvu terénu došlo ve 20. letech (nově vzniklé pláži se tehdy říkalo „Spirilí"), druhý proběhl až po ztroskotání a vtiskl pláži dnešní podobu.
Pokračujeme do vesničky Anafonitria (Αναφωνήτρια). Ještě že máme v autě klimatizaci, protože je neskutečné horko. Chloubou menší horské vesnice je klášter Panny Marie (Μοναστήρι Παναγίας της Αναφωνήτριας)a ačkoliv je datum jeho založení neznámé, pravděpodobně se jedná o nejstarší dosud stojící stavbu na ostrově. Podle legendy k založení postačila ve skalách nalezená ikona Panny Marie s Ježíškem, která se sem dostala při ztroskotání obchodní lodě z Konstantinopole. Svého času zde ve funkci představeného působil i Daniel Sigoúros, později známý jako sv. Dionýsios, patron ostrova Zakynthos. Právě tady prý trávil poslední, významné roky svého života. Místo pocházející z období 15. století je zasvěceno Panně Marii a tvoří ho několik budov. Jednou z nich je pozůstatek původní obranné věže, dnes zvonice. Věž obdélníkového půdorysu z roku 1669, která slouží jako brána a v minulosti plnila především obrannou funkci. Dokladem je 6 otvorů, kudy se případným útočníkům dostalo uvítání vařící vodou.
Uvnitř kláštera se nachází vzácné ikony a malby. Přestože je klášterní kostel jen kopií původní budovy, jeho stěny jsou pokryty zajímavými freskami ze 17. stol.. Samozřejmostí je ikona sv. Dionýsia se schránkou uchovávající jeho trepky (něco jako papuče) – 15. stol.. Bohužel kostel byl uzamčen. Snad prý na požádání, ale nevím koho, nikdo tady nebyl, Vám kostel otevřou. Nachází se zde i hřbitov. Klášter již dnes není obydlený.
Vedle kláštera se nachází několik stánků se suvenýry a taverna, ale je hodně drahá. Ještě musíme s obědem chvilku vydržet.
Od kláštera vede odbočka do zátoky Pórto Vrómi, hlubokého zálivu tvořícího přirozený přístav (v minulosti i úkryt nejen před nepřízní počasí), odkud se můžete vydat k pláži Navágio lodí. Voda je zde průzračná, ale poněkud studená. Chtěl jsem šnorchlovat, ale studená voda mně docela odradila, takže jsem se jen okoupal. Mamka do vody raději ani nešla. 
Odsud jsme se stejnou cestou museli vyškrábat serpentinami zase nahoru a po hlavní silnici přes vesnici Mariés (Μαριές), která je jednou z prvních vesnic na ostrově kam bylo za éry Tibéria přineseno křesťanství samotnou Máří Magdalénou, jejíž loď byla na pouti do Říma donucena díky nepřízni počasí zakotvit u břehů ostrova, jsme dojeli do další typické horské vesničky Exo Chora (Έξω Xώρα). Nevelká horská vesnice, jejíž jméno znamená doslova „mimo město" byla odedávna jednou z nejbohatších vesnic hornaté části ostrova. Mimo kostel Ág. Nikólaos s pěknou zvonicí se pyšní i prastarým olivovníkem (jehož stáří bylo odhadnuto na 2000 let) a loukou s několika neobvyklými kamennými studnami. Přes nezanedbatelnou nadmořskou výšku si obec na nedostatek spodní vody opravdu stěžovat nemůže. Zastavili jsme přímo na návsi u starého olivovníku, kde se zastavují téměř všichni turisti. Na náměstí se nachází dům s červenou fasádou, který jako jeden z domů v roce 1953 přežil zemětřesení.
V místní taverně na náměstí jsme si konečně dopřáli oběd. Mamka si objednala pastitsio, něco jako lasagne, ale těstoviny a k tomu byly hranolky. Já jsem si dal hovězí burger, byly to dva kusy, na způsob sekané a k tomu hranolky. K pití jsme si dali čepované velké pivo. Jako předkrm přinesli opět chleba a máslo, řekl jsem ať to odnese, aby nám to zase nezaúčtovali a stejně v konečném účtu bylo 2 x 1 euro, celkem jsme platili 18 eur. Nemohli jsme to ani dojíst kolik toho bylo, tak jsem jeden burger a hranolky vzal s sebou. Na to nám ještě jako pozornost podniku přinesli každému zákusek, byl dobrý, osvěžující, škoda jen, že jsme byli tak přejezení.
Pokračovali jsme do vesnice Ágios Léon (Άγ. Λέων). Odsud vedo odbočky k zálivům Porto Limnionas a Porto Roxa. Ať již zvolíte Pórto Limniónas nebo Pórto Róxa, čekají Vás chladivé vody lagun s křišťálově čistou vodou, pravý ráj pro milovníky šnorchlování. Nejdříve jsme sjeli k zálivu Porto Limnionas. K vodě se musí od parkoviště sestoupit po schodech z kopce dolů. Byla tady hlava na hlavě a špatný přístup do vody a ke všemu ještě mořští ježci. Voda byla sice čistá, ale opět studená jako led. Vzal jsem si ploutve a masku, ale podvodní život téměř žádný. Vyškrábali jsme se zpátky nahoru k parkovišti, kde je i restaurace. 
Odsud jsme pokračovali asi 1,5 km k zátoce Porto Roxa. Tady jsou asi dvě taverny a parkoviště určená pro jejich zákazníky. Je tady i písečná pláž se slunečníky. Vybrali jsme se k vodě, ale nešli jsme se už koupat, bylo to podobné jako v Porto Limnionas, přístup do vody po kamenech, plno lidí a voda studená, i když čistá. Udělal jsem pouze fotky a vrátili jsme se k autu.
Druhou cestou se vracíme do Agios Leon a přes vesnici Kilioméno a Agalas jsme zajeli podle zančení opět serpentinami na vyhlídku do Plakaki. Úzká asfaltka nás dovedla až na úplný konec světa, odkud vede cesta dolů k moři. K moři už jsme nešli, jen jsme se kochali krásným výhledem na moře a skály vystupující z moře.
Stejnou cestou jsme se vrátili do vesnice Agalas. Bohužel jsme ve vesnici minuli odbočku na Keri, která z naší strany nebyla vůbec, pouze z opačné, což jsme si fakt nemohli všimnout a dojeli jsme asi po 4 kilometrech na jinou křižovatku, kde jsme zjistili že jedeme špatně, takže jsme se zase ty 4 km vrátili a pozorně sledovali cedule a opravdu odobočka na Keri ve vesnici byla, ale pouze při příjezdu z této strany.
Propletli jsme se úzkymi uličkami vesničky Keri (Κερί). Již v centru vesnice jsou tabule s nápisy „Lighthouse" a „Φάρος" (=maják) - Faros. Tuhle zajížďku rozhodně podnikněte, podívaná od majáku na nekonečné moře je skutečnou pastvou pro oči. Spousta lidí sem přichází pozorovat západ slunce. Je odsud výhled na skály Myzíthres čnící z moře.
Vpravo od parkoviště vede vyšlapaný chodník, odkud lze pozorovat členité skalnaté pobřeží a monumentální strmé útesy tyčící se nad mořem. Něktří lidé už tady čekají s fotoaparáty na západ slunce.
Keri Caves představují mořské jeskyně na nejjižnějším výběžku ostrova, kde nedaleko pobřeží dosahuje moře obrovské hloubky. Nad mořem se tyčí monumentální skalní útesy.
Vrátili jsme se autem jen o něco níže, kde se nachází taverna "Keri Lighthouse" na okraji strmého srázu, 150 metrů nad mořem. Z terasy restaurace je atraktivní podívaná na skály Myzíthres (Μυζήθρα je termín pro měkký tvarohový sýr a obě skály, čnící z moře, mohou jeho homole při troše fantazie připomínat).
U taverny je ještě jedna zajímavost a to největší řecká vlajka na světě. Dokonce je zapsána v Guinnessově knize rekordů. Na 50 metrovém stožáru vlaje obrovská vlajka, která zaujímá plochu 670m2.
Zpátky se vracíme přes hlavní město Zakynthos do našeho letoviska Alikanas. U hotelu jsme ve 20 hodin. Zašel jsem ještě na zítra koupit pečivo, 4 housky za 1,50 eur, 3 pohledy po 0,40 a 3 známky po 0,80 eur. Na večeři jsem dojedl ten karbenátek z oběda s chlebem a hořticí.
