LETEM SVĚTEM

Neděle 20.1.2013 - Unawatuna, Galle, Přesun na letiště do Colomba

Budíme se v 7 hodin. Já jsem hudbu v noci nijak zvlášť nevnímal a neslyšel. Snídaně byla stejná jako předešlé dny. Martin s otcem šli ještě naposledy k moři, já jsem si v klidu sbalil věci. Ještě že některé mi k sobě nabalil martin, jinak nevím kam bych to všechno dal. Potom jsem si sednul venku na zahradě. Dopsal jsem deník, dočetl časopis Koktejl, který mi vystačil na celou dobu pobytu. Kluci se vrátili o půl jedenácté z pláže. Check-out je v 11. Bágly jsme si odložili do kanceláře majitele a šli jsme na oběd do UBR. Přišli jsme v 11 a číšník se nám omlouvá, že snídaně už skončily. Vysvětlili jsme mu, že jsme přišli už na oběd. Tak to vůbec nechápal. Dal jsem si tu dobrou pizzu, Spicy chilli Toscana, ale bez čili, jen se šunkou, mozzarellou, oreganem, rajčaty a olivami, střední velikost za 750 Rs a k tomu navíc za 200 rupií ančovičky. K pití jsem si vybral míchaný nápoj Dazzling Beauty za 500 rupií, který sestával z 50 arrack - passion cordial (ovocná šťáva), limetkový džus, kokosový krém a sirup Grenadina. Martin si objednal pizzu 4 sýrů, velkou za 1100 rupií s parmezánem, mozzarellou, čedarem, Fetou, česnekem, oreganem, bazalkou a navíc za 200 Rs slaninu a pivo Lion lager za 380 Rs. Ta moje střední pizza byla stejně velká jako ta jeho velká.
  
Otec si dal boloňské špagety za 600 rupií a čerstvý pomerančový džus za 500 rupií. Martin tady využil připojení na wifi, protože u nás na hotelu poprvé nebylo k dispozici. Heslo je wifi ubr. Cestou z oběda jsme si dohodli "taxi" do Galle, minibus co vozí turisty. Asi měl zrovna volno, tak si přivydělal 600 rupek. Tuk-tukáři chtějí 200 rupií, potřebovali bychom minimálně dva ě stěmi bágly a nebylo by to tak pohodlné. Autobusem bychom sice mohli jet každý za 20, ale bůhví jak by to dopadlo. Nabízel nám i odvoz až na letiště do Colomba za 90 dolarů. Vysadil nás u vlakového nádraží v Galle. Koupili jsme si lístky do 2. třídy za 180 rupií na osobu na vlak v 16:50, který jezdí jen soboty a neděle, nějaký express do zastávky Colombo Fort. Ale můžeme jet kterýmkoliv jiným vlakem, cena je stejná. Hned nás to mohlo trknout, že když můžeme jet kterýmkoliv vlakem, tak že asi místo k sezení jisté není. Jízdní řády a spojení vč. ceny si můžete vyhledat tady. Bágly jsme si dali do úschovny na nádraží za 50 rupií kus, dává nám na to potvrzení, jako bychom tak uschovávali bůhví co.
Vyrazili jsme se projít po městě po obchodech. Tentokrát jsme se zaměřili na část Nové město na straně nádraží. Je tady spousta stánků s ovocem a zeleninou, rybama, které prodávají jen tak v tom horku vyložené na pultech.
      
Otec s Martinem ještě chtěli koupit ty kešu oříšky. Ceny se dost liší. 350, 200 rupií. Nakonec sehnali 100 gramů za 180 rupií. Každý koupili půl kila. Prošli jsme zeleninovým trhem, kde měli všichni prodejci své zboží rozložené na zemi.
    
Jednotlivé uličky se specializují na určitý druh zboží. V jedné vidíme samé pytle s různými druhy rýže. Ve druhé uličce jsou zase obchůdky se sušenými rybami nebo kořením. Koupil jsem 2x100 gr koření turmerik, neboli kurkumy po 50 rupiích. V obchodě s alkoholem jsme koupili dvě piva v plechovce Lion Lager po 160 rupiích na osvěžení a otec s Martinem koupili každý jednu láhev Old Reserved Arrack 375 ml za 575 Rs. V supermarketu Cargills ještě kupuji 2 balíčky celé skořice 50 gr po 125 Rs a dvoje koření Chicken curry mix 50 gr za 90 rupií. Potřeboval jsem jít na WC, tak mě do jednoho nasměrovali,které je přímo v potravinách, ale přišlo mi to, jako by to bylo WC pro zaměstnance. Venku v jednom bufetu jsme koupili 2 vaječné parraty po 40 rupiích a 6 hopperů bez náplně po 10 rupiích a v pekárně 3 muffiny za 75 Rs ať máme něco k jídlu do vlaku.
Jdeme zpátky na nádraží. Předtím jede ještě jeden vlak v 15:30, ale měl 12 minut zpoždění. Byl v něm i jeden uzavřený klimatizovaný vagon označený jako luxury. Šel jsem se rychle zeptat do pokladny, zda bychom mohli jet i tímto vlakem a tímto vagonem, ale cena je prý 990 rupií. Ostatní vagony mají okna stále otevřená. Při vstupu na nástupiště se ukazují lístky a při odchodu z nástupiště se lístky odevzdávají. Takže probíhá v podstatě dvojí kontrola.
 
Náš vlak má podle informací lidí na nádraží vyjíždět z Galle a tudíž by měl být prázdný a měli bychom mít šanci si sednout. Postavili jsme se tak, jako stál minulý vlak, abychom byli první u dveří do vagonu 2. třídy. Ovšem nestalo se tak. Jakmile se ve stanici objevil vlak, všichni popadli svá zavazadla a vzali nástupiště útokem. Začal boj o místa. Souprava čítala 5 vagonů a přijela evidentně plně obsazena. Kam se vejdeme my? Jakmile vlak dobrzdil, začali se cestující cpát dovnitř. Ti kteří přijeli se snažili cpát z vlaku ven. Nacpali jsme se do vagonu 2. třídy, kde jsme měli zakoupené lístky, ale všechna místa k sezení byla beznadějně plná a spousta lidí už stála. Nezbývalo nám než postavit bágly na zem a stát taky. Je to tady jako v tramvaji. Ze stropu visí spousta madel k držení. Dveře se nezavírají ani za jízdy a ani zavřít nejdou. Jsou zaháčené, aby je řidič nemusel neustále otvírat a navíc vlakem pěkně profukuje. Někteří místní sedí na schodech s nohama vystrčenýma ven.
  
Mylně jsme se domnívali, že ve 2. třídě nebude tolik lidí a že se tady normálně sedí, resp. že každý cestující sedí. Omyl. Kdo dřív příjde, ten dřív sedí. Viditelný rozdíl mezi 2. a 3. třídou ve vlaku nebyl. Ve 2. třídě jsou na stropě větráky a to je asi veškerý rozdíl mezi oběmi třídami. Ve 3. třídě snad jen potkáte převážená domácí zvířata. A také rozdíl v ceně oproti 3. třídě je pouze 80 rupií. Kdyby byl cenový rozdíl větší, už by tady asi bylo volněji. Jelikož měl vlak lokomotivu na obou stranách, tak do Galle lidé seděli ve směru jízdy a potom už celou dobu proti směru. Takže si nelze vybrat, ani kterým směrem chce člověk sedět. Místní pořád pendlují vlakem sem a tam. Občas vlakem projde prodavač s nějakými křupkami. Většinou je pouze jedna kolej a vlaky se na některých zastávkách vyhýbají. Kupodivu jsme vyjeli přesně v 16:50. Lemujeme pobřeží a je během cesty i výhled na moře a západ slunce. Jedna Japonka fotí tak zběsile, že div nevypadla z vlaku. Zastávek vlak moc neměl, asi proto ten název express. Jeli s námi ve vagónu jedni starší manželé, Němci. Nakonec jsem si snimi sedl na zem, stejně se budu do letadla převlékat. Byli jsme z toho celkem v šoku.

Průvodčí zkontroloval lístky. Ve vlaku fičí a hlavně u těch otevřených dveří, kde stojíme my. Okna jsou samozřejmě taky všechna otevřená. Nasazujeme si sluneční brýle. Podél trati bydlí lidé. Ptal jsem se ve vlaku jednoho chlápka, jak se potom dostat nejlépe na letiště. Říkal mi autobus č. 187. V 18:50, kupodivu na čas což tady asi nebývá tak časté vystupujeme na vlakovém nádraží Colombo Fort. Při východu z nástupiště nám odebírají jízdenky. Možná je znova používají. Jsou to takové ty malé hnědé z tvrdého kartonu, jako byly kdysi i u nás. Před nádražím se na nás samozřejmě vrhají tuk tukáři a taxikáři a nabízí nám odvoz na letiště za 2500 rupií. Ale máme v plánu jet autobusem. Ptáme se jedné paní, kterým autobusem a taky odpovídá 187, takže to tak asi bude když se už dva shodli. Musíme nadchodem přejít na druhou stranu silnice. Tam stojí plno autobusů č. 138 a za nimi i 187. Jízda vlakem byla proti jízdě autobusem její slabý odvar. Slovíčko airport jsme za celou dobu jízdy slyšeli z úst naháněče a průvodčího asi milionkrát. Řidič zapoměl sundat ruku z klaksonu. To bylo fakt příšerné. Jediné štěstí bylo, že jsme seděli, protože cesta na letiště trvala hodinu a 20 minut. Jediné srílanské mezinárodní letiště Bandaranayake International Airport je u Katunayake, 30 kilometrů severně od Colomba a 10 km od Negomba. Autobus byl plný. Lidí naskakují a vyskakují pomalu za jízdy. Už mě z té jízdy a neustálého troubení bolí hlava. Jedna šikmooká s obřím lodním kufrem se neustále nervózně dívá na hodinky. Asi spěchá na letadlo. My máme času dost. Všechny místní průvodčí zkasíroval a po nás a po té šikmoočce pořád nic nechtěl. Nás zkasíroval až při vystupování. Chtěl 100 rupií za osobu + 100 rupií za jeden bágl, který zabíral místo k sezení. Šikmoočku s loďákem taky zkásnul o 200 rupií. Hádala se s ním, že spěchá na letadlo a že jízda trvala dlouho. Nevím jak to nakonec skončilo. Od místa, kde nás vysadil to bylo k letišti necelý 1 km. Stály tam i tuk tuky, ale došli jsme to pěšky.
Na letišti se konečně po tom úmorném cestování dáváme trochu dokupy. Na řadu přišly vlhčené ubrousky, převléct se, přebalit věci a zabalit bágly do stahovací fólie, kterou jsem vezl namotanou z domu. Koupili jsem 1,5 litrovou vodu s letištní přirážkou za 200 rupií. Na láhvi byla cena 70 Rs. Snědli jsme nějaké pečivo. Ženská na informacích mi říkala, že letištní odletová taxa 1500 rupií se kterou jsem počítali se prý už neplatí, tak peníze, které jsme měli odložené plus zbytek jsme vyměnili zpátky na eura. Za 2595 rupií jsem dostal 15 eur (kurz 173,02) + 200 rupií byl poplatek. Měl jsem 3000 rupií, takže mi ještě 205 vrátila. V letištní hale je pár obchůdků, toalety, bufet, restaurace, několik směnáren a pár míst k sezení. Za první kontrolu se ještě může jít s vodou, ale do letadla už ne. Za vstup na letiště pro ty, co nikam neletí se platí 300 rupií. Prošel jsem obchůdky a v jednom koupil 10 balíčků instantních prášků proti nachlazení za 120 Rs. Na tabuli svítí, že je možný check-in. Je tady dlouhá fronta a šílený chaos. Potom přidali nějaké přepážky pro ekonomickou třídu, kde je nejvíce cestujících, ale stejně to šlo hrozně pomalu. Nedávali ani visačky na příruční zavazadla. Potom procházíme imigrační kontrolou. Místní ještě musí vyplňovat departure card. Přesunuli jsme se do další části letiště kde jsou free shopy a restaurace, ale nic levného. Nemám za co utratit posledních 89 rupií. Nakonec jsem je hodil do nějaké charitativní pokladničky. Zdrama jsou tady k dispozici počítače s internetem.