.jpg)
Čtvrtek 3.1.2013 - Negombo rybí trh, Koupání slonů, Matale - zahrady koření, Dambulla
Noc byla opět příšerná, akce "Silvestr" s rachejtlema pokračovala ze včerejší noci. A k tomu všemu vstáváme ve 4 hodiny na zazvonění budíku. Hrůza. Celí rozespalí bereme jen foťák a kameru a hurá na velkou rybí tržnici. Buddi už čeká před půl pátou s autem u hotelu. Má s sebou i svou 10 letou dceru, která vstala s ním. Kromě dcery má ještě dva kluky 12 a 14 roků. A to se vrátil včera večer z několikadenního výletu s jinými turisty a dneska pokračuje s námi na 13 dní. Moc mu to nezávidím, ale na druhou stranu je to jeho práce a je rád že ji má. Jedeme na velký rybí trh, který se nachází na ostrůvku Duwa, který je s pevninou spojený mostem. Nachází se na břehu Negombské laguny. Trh se koná denně kromě neděle a je údajně druhý největší na Šrí Lance. Trh začíná ráno už ve 3 hodiny, kdy se vrací první rybáři z moře s čerstvými úlovky a končí kolem 6 hodin, kdy je téměř všechno zboží rozprodané. A co se neprodá, tak se přesune od 9 hodin na malý rybí trh Maha Llelama poblíž holandské pevnosti na ulici Esplanade Rd., kolem které jsme šli včera. Tady se prodávají čerstvé ryby chycené v noci a brzo ráno menšími loděmi místních rybářů. Ale určitě zajímavější je tento ranní trh, kdy se ještě rybáři vrací se svými úlovky z moře. Na tento velký trh připlouvají především lodě, které jsou na moři několik dnů, to když plují dál a ukládají ryby na led a vrací se s nimi třeba jednou za týden či čtrnáct dnů. Navíc je zde neskutečné množství obrovských ryb. A těch lidí co tady je. Většina nakupuje pro restaurace a hotely na různých částech ostrova. Jsou tady dvě zastřešené haly, kde mají spoustu druhů ryb, krevet, olihní, úhoře, sardinky. Všude je plno vody a krve, místní chodí v gumácích, my se brodíme vodou a krvavými kalužemi v sandálech. Panuje tady čilý obchodní ruch, řízený chaos. Všechny ryby jsou zasypávané ledem, který se neustále doplňuje z nákladních aut. Ryby se prodávají jak na přepravky tak jednotlivě. Buddi kupuje sépii a nějakou rybu. 
Posouváme se na volné prostranství u laguny, kde na zemi leží kvanta velkých ryb, zejména obřích tuňáků, kteří váží až 150 kilo. Mimo nich tady na zemi leží i jedna rozpůlení rejnoci a pár žraloků. Tolik velkých ryb jsme zatím v žádném přístavu neviděli. Kličkujeme mezi odsekanými hlavami a zbytky ryb. Ryby se různě přenáší z lodí, které neustále připlouvají, z aut s ledem na váhy a zase někam dále. Ryby jsou tak těžké, že je musí nést i dva chlapi. Někteří si ryby odváží na dřevěném kolečku. Nakupují zde i místní, ale převážně jak jsem už psal tak nákupčí pro restaurace nebo různí překupníci. A některé ryby jsou i na export. Probíhají tady i dražby ryb. Princip jsme úplně nepochopili, ale i tak to je zajímavá podívaná. Na zemi leží nějaká ryby, kolem dokola stojí zájemci, jeden chlápek pořád něco vyvolává nejspíš ceny, pak někdo lapne rybu, odnese ji a donesou další a celý koloběh začíná od znova. Na jednom místě porcují žraloka a uřezávají mu ploutve, které se draze prodávají na asijské trhy. Potom jsou tady stánky, kde další borci pod žárovkami ryby sekají a porcují velkými mačetami na menší díly. 
Před půl šestou odjíždíme zpátky na hotel. Vydržel bych tady ale hodiny. Cestou Buddi tankuje benzín za 5000 Rs. Cena nafty je tady 115 Rs za litr a benzínu 159 Rs, tedy nějakých 25 korun. To by se u nás panečku jezdilo. Vysazuje nás u hotelu. Dobalili jsme zbytek věcí a do 7 jsme se ještě natáhli. Před půl osmou jsme se šli nasnídat. Snídaně byla stejná jako včera, jen jsme si nedali ten džus. V 8 hodin už je Buddi s autem připravený u hotelu. Říkal, že bydlí asi 3 km od našeho hotelu ve městě Kochchikade. Opouštíme pobřeží Indického oceánu a míříme do vnitrozemí.
Našim prvním cílem je Pinnawala, asi 2,5 hodiny z Negombo, kde máme v plánu navštívit sloní sirotčinec, který je domovem pro 90 opuštěných slonů a slůňat a kde žije největší stádo slonů v lidské péči na světě. Cestujeme mikrobusem Nissan Caravan VX, pro 7 lidí, takže máme spoustu místa jak pro nás tak pro batohy. Já jsem se usadil na přední sedadlo vedle Buddiho, abych měl přehled, a hlavně abych mohl všechno překládat. Buddi ovládá perfektně angličtinu. Vzhledem ke stavu silnic nemůžeme většinou jet rychleji než 50 km/hod. V obci je povolená padesátka, mimo obec pak rychlost 70 km/hod. Ale nikde nejsou dopravní značky udávající rychlost. Bezpečnostní pásy jsou povinné pouze na předních sedadlech. Ježdění vlevo je jedním z pozůstatků britské koloniální doby. Řízení v místním provozu s pravidlem silnější klakson má přednost je jen pro otrlé a zkušené řidiče.
Během cesty nám říká spoustu zajímavostí. Například, že na Srí Lance žije 22 milionů obyvatel (ostrov je menší než naše republika), z čehož 70% jsou Buddhisté. Nejpočetnější etnickou skupinou jsou Sinhálci (74%), druzí jsou Tamilové (převážně hinduisté) asi 18%. Nejméně je muslimů asi 7%. Ve škole se děti učí povinně sinhálsky, tamilsky i anglicky. Hlavním jazykem je sinhálština, kterým mluví asi 75% obyvatel. Angličtina slouží jako dorozumívací jazyk ne jenom s turisty, ale zejména mezi Sinhálci a Tamily. I většina názvů je uváděna ve všech třech jazycích. Krávy jsou tady stejně jako v Indii posvátné a za jejich zabití hrozí šesti měsíční vězení. Proto se jim řidiči bedlivě vyhýbají. Naučil nás také užitečné slovíčko děkuji. Píše se to es-toothee, a čte se to stuti. Ještě možná bych se zmínil o názvu ostrova, protože hodně lidí jej zná pod názvem Cejlon. Starý pradávný název byl jednoduše Lanka, což v řeči domorodců znamená ostrov. Řekové ho pojmenovali Taprobane, Portugalci v dobách kolonizace potom Ceilao, Holanďané název upravili na Ceylan a Britové z něho udělali Ceylon, česky Cejlon. Když získal ostrov nezávislost na Británii a vyhlásil republiku, vrátil se ostrov k původnímu názvu Lanka a před něj připsali Srí. To znamená šťastný, nadějný nebo zářivý. Často se užívá také Šrí Lanka, i sinhálská výslovnost je šrilanka. Oficiální název je Srílanská demokratická socialistická republika. Světovou proslulost si vydobyl ceněným cejlonským čajem.
V oblasti kolem Negomba jsou rozsáhlé kokosové plantáže, takže všude narážíme na stánky, kde prodávají výrobky z kokosu. Zejména různé metly, smetáky, kartáče. Také se z nich dělají střechy domů, které vydrží 5 let a poté se musí vždy vyměnit. A samozřejmě se z nich vyrábí kokosový olej a mléko. Na jiných místech pro změnu zastavujeme u výroben cihel. Cihly se vyrábí z červeného bláta, které je všude kolem, vytvarují se ve formách, vyklopí, potom se suší na slunci a nakonec se vypálí. Tato oblast je také známá pěstováním kešu oříšků. Zastavujeme u jednoho stánku u cesty (podél cesty jich je několik), kde prodávají oříšky. Ve srovnání s našima jsou hodně velké a velmi dobré. Buď se prodávají obyčejné, nebo ochucené třeba s chilli. Kupujeme si extra pražené za 200 Rs za 200 gramů. Potom litujeme, že jsme jich nekoupili více i domů, protože jsme se s nimi už za celou cestu nesetkali. Až na jižním pobřeží potom také prodávali kešu, sice velké, ale už nebyly tak dobré a hlavně byly o hodně dražší. Takže pokud tudy budete projíždět, byť ze začátku dovolené, tak určitě neváhejte je koupit. Jinak jak nám Buddi vysvětluje, tak kešu roste na stromech, vypadá to jako lastura, která se musí opatrně otevírat, protože uvnitř je nějaká tekutina, která by člověku zničila kůži. Potom se praží. Tak asi i proto, že je s nimi taková práce, stojí tolik peněz. Kupujeme zde i 3 láhve vody za 280 Rs ať máme dostatek tekutin na cesty.
Místy si cestu zkracuje po silnicích mimo hlavní tahy, aby se vyhnul autům. Další zastávkou je ananasová plantáž přímo u silnice. Vždycky jsem si myslel že ananasy rostou na stromech něco jako palmách, ale mýlil jsem se. Rostou ze země. Rostlina má vždycky pouze jeden květ, který následně uhyne. 
Také projíždíme kolem kaučukovníkových plantáží. Začíná poměrně silně pršet. Místní ženy používají pouze deštníky, ne pláštěnky. A to jak ochranu proti slunci, tak proti dešti. I když jsme měli původně v plánu navštívit sloní sirotčinec Pinnawala Elephant Orphanage, tak nakonec měníme plán. Vzhledem k tomu, že je to pouze atrakce pro turisty, kde zastavuje snad každý turistický autobus a kde si na slona nemůžeme ani sáhnout, jen si je můžeme prohlédnout. Stejně tak i na koupání slonů se můžeme pouze dívat a to za 20 USD vstupné. A to nás trochu odrazuje. Říkal jsem Buddimu, že někde u Pinnawaly by měla být možnost si slona sám okoupat a to že by nás lákalo mnohem více. Slona si můžu prohlédnout i u nás v ZOO. Rozhodli jsme se tedy vynechat sirotčinec a místo nějak navštívit koupání slonů a zítřejší den nám doporučil, což jsme neměli v plánu, navštívit Hurulu Eco Park, poblíž NP Minneriya, kde budeme mít příležitost vidět slony v přírodním prostředí v rámci safari. Cenu nám domluvil na 30 USD na osobu místo 40 USD. Což je o 10 více než sirotčinec, ale garantoval nám mnohem lepší zážitek. A opravdu jsme nelitovali, ale o tom později.
Zastavili jsme u The Millennium Elephant Foundation (Randeniya, Hiriwadunna, Kegalle), kde si budeme moci okoupat slona v řece. 
Přestalo pršet a jako na povel vysvitlo sluníčko. Krátké přeháňky mizí stejně rychle jako přišly. Jsou zde sice také turisti, ale všichni šli jen na jízdu na slonech do džungle. V autě se převlékáme jen do plavek, abychom nebyli celí mokří. Buddi tady má nějakého známého, takže nám za cenu 10 USD na osobu domluvil jak koupání, tak i jízdu na slonovi, která by se jinak musela platit zvlášť. Martin slona jít koupat nechtěl, chtěl nás jít jen natočit a vyfotit, ale aby mohl jít dovnitř musel by stejně zaplatit vstupné, takže to už potom bylo jedno. Buddi to za nás zaplatil a my jsme mu potom v autě dali peníze. Nakonec jsme mahoutovi ještě dali 5 USD za všechny navíc, protože jsme byli moc spokojeni. Byl to úžasný zážitek. Mají tady asi deset slonů, ale museli jsme čekat protože zrovna byly všechny s turisty na projížďce v džungli. Postupně se vynořovaly z lesa kolosy slonů. Naše slonice se jmenovala Pooja a bylo ji 26 let. Nejdříve šel slonici koupat Martin s taťkou společně. Sestoupili do řeky, kam přivedli i slonici. Lehla si do vody a kokosovou slupkou jsme ji drhli kůži. Sloni milují vodu a když je někdo drbe. Potom na povel svého mahouta nabrala vodu do chobotu a zažili jsme sprchu po srí lansku. To se opakovalo několikrát. 
Ještě že jsme si vzali na sebe ty plavky. Potom jsem šel slona okoupat já, což probíhalo úplně stejně. Byl jsem překvapený jak má hrubou kůži a chlupy tvrdé a naježené jako rejžák. Nakonec mi mahout řekl, abych si na slona sedl, byl jen tak bez sedla, takže jsem seděl na jeho kůži. Houpavým pohybem se zvedla z vody. Zase na nějaký povel mě párkrát slila vodou nabranou do chobotu.
Po dokonalé koupeli jsem na slonovi vyšel po schodech ven z řeky a trochu se na něm projel. Pak se na slonovi projel ještě Martinův taťka. Martina to nijak zvlášť nelákalo. Pro mě to byl naprosto úžasný zážitek, jeden z nejlepších na Srí Lance. Kde budu mít zase příležitost být v tak těsné blízkosti slona a koupat ho. Možná už nikde, takže toho rozhodně nelituji. 
Mají tady i malé muzeum, týkající se slonů. Je tady vystavena pravá kostra slona. Máme možnost si vzít do ruky i sloní zub, který váží 1,5 kg. Slon má pouze 4 zuby. Taky jsou tady fotky jednotlivých slonů, které zde chovají i s jejich popisem od narození až po současnost. 
Odjíždíme v 11:20 a opět začíná pršet, takže nám to perfektně vyšlo. Jak Buddi říká, bohužel je nyní na V a SZ ostrova období dešťů, sucho je na jihu a západě země. Takže jsme si pro návštěvu vnitrozemí nezvolili nejlepší období. Takže pokud budete chtít navštívit vnitrozemí ostrova včetně Annuradhapury, ale i hory v okolí Kandy apod. tak údajně je nejlepší období březen - květen, tedy období sucha. Od poloviny června zase začínají deště. Dle itineráře má být další zastávkou Dambulla, ale jelikož máme ještě hodně času, tak Buddi navrhl, abychom dnes navštívili i zahradu koření, kterou máme naplánovanou až na 6. ledna. Pokud nebude pršet tak proč ne. Na silnicích je dost hustý provoz. Buddi nám vysvětluje, že autobusy se rozlišují podle barvy. Červené jsou státní a bílé patří soukromým firmám. Ceny jsou ale v obou stejně nízké. Pak ještě jezdí soukromé luxusnější a dražší autobusy. Vlaky jsou prý pomalejší než busy, protože zastavují na každém rohu. Projíždíme přes most nad řekou, kde nás Buddi upozornil na množství velkých kaloňů zavěšených na stromech jako hrušky. Vyskytují se tady pouze v období dešťů. V období sucha, kdy je horko jsou ukryti hluboko v džungli. 
Projíždíme horami, zeleným vnitrozemím. Kdyby nebyla mlha a nepršelo, tak by byly ze silnice pěkné výhledy do krajiny. Síla deště se střídavě mění, někdy neprší vůbec a svítí pro změnu slunce. 6 km před městem Kandy projíždíme městem Pilimathalawa, takže Kandy jako takové pro dnešek objíždíme a míříme dále na sever. Projíždíme městem Akurana, které je převážně muslimské, což je patrné již na první pohled.
Ve 13:45 zastavujeme před Spice Garden Surathura, tedy zahradou koření ve městě Matalé, které je vzdálené 24 km od Kandy.
Oblast Matalé je proslavená pěstováním nejrozmanitějších druhů koření. A každá farma a je jich tady spousta (jsou i očíslované) mají podél hlavní cesty svou ukázkovou zahradu pro turisty, kde mají vysázené jednotlivé druhy na ukázku. Jinak koření pěstují na svých polích v okolní krajině mimo tyto "zahrady". Šrí Lanka je domovem mnoha druhů koření. Buddi zůstal u auta a četl si noviny. Hned se k nám přidružil jeden průvodce, starší chlapík, ale velice příjemný s velmi dobrou angličtinou. A navíc znal spoustu názvů i v češtině, což nás překvapilo. Od turistů, i od nás, si zapisuje různé názvy koření a nemocí v češtině a potom se to učí, aby byl schopný to vysvětlit i těm, kteří neovládají angličtinu. Taky všechny názvy nemocí a rostlin v angličtině neznám. Provedl nás zahradou, kde mají vysázeno na 300 nejrůznějších druhů rostlin a koření. Mezi nimi vedou chodníčky. U spousty z nich jsme se zastavili, aby nám vysvětlil jak rostou, k čemu se používají a co se z nich vyrábí. Vykládal nám o jejich léčivých účincích. Měli jsme možnost vidět strom jako takový, jeho plod a výrobek z něj. Určitě si nevzpomenu na všechny rostliny, ale byl mezi nimi závor, hřebíček, moje oblíbená vanilka, turmerik známý také jako kurkuma, který barví silně na žluto a je součástí i kari koření. Kurkumě se také říká indický šafrán a získává se ze sušeného mletého oddenku kurkumovníku dlouhého. Výtažky z kurkumy jsou i léčivé, působí proti zánětům a podporují mozkové funkce. Dále tady roste koriandr, skořice, červený ananas, káva, kakao, muškátový ořech, divoký česnek, mandlovník, kaučukovník, kardamom, který roste u země, citronová tráva, která se používá do vaření v asijské kuchyni a tady z ní vyrábějí citronelu, která dezinfikuje, léčí a především nejlépe pomáhá proti komárům. Skořice a hřebíček patří mezi ty nejlepší na světě.
Jackfruit neboli chlebovník, jehož plody můžou vážit až 10 kilogramů. Nevěděl jsem že existuje pouze jeden druh pepře, tedy správně pepřovník černý a podle doby zrání, potom z něj vzniká buď pepř zelený, černý nebo bílý. Plody jsou z počátku zelené a při dozrávání přechází do červené. Jako první se sklízí pepř zelený. Těsně před dosažením zralosti, když začne červenat první kulička v hroznu, se sklízí pepř černý. Jako poslední se sklízí pepř bílý až když všechny plody mají jasně červenou barvu. 
100% gelem z aloe vera mi potřel spálené ruce od slunce, že by to mělo do 15 minut zmizet. Nezmizelo. Nějaký další zaměstnanec nám v průběhu exkurze zahradou přinesl každému šálek černého čaje BOP (z velkých nadmořských výšek) s 5 druhy koření, bohužel si pamatuji jen zázvor, vanilku a skořici. Ale byl tak dobrý, že jsem nakonec neodolal a 2 sáčky jsem si koupil. Bylo to v jednom balení společně se skleničkou vanilkového extraktu. Z původních 1500 Rs jsem to usmlouval na 1000 Rs. Dva sáčky by měly vystačit na 50 porcí. Do konve se dává 1 menší lžičky a nechá se louhovat 2-3 minuty. V jejich prodejně jsem si ještě koupil vanilkové lusky, které jsou nás hodně drahé. Za 1 lusk chtějí 100 Rs, za 1000 Rs mi nabídl 13 lusků, a nakonec přihodil ještě jeden lusk navíc. Takže mě jeden lusk vyšel na 11 korun a u nás když ho seženu za 40 korun, tak jsem rád. Většinou se prodává kolem 80 korun. Martin si za 3700 Rs koupil nějaký sirup na vyvážení těla body balance, na zdraví a dlouhý život. Před snídaní se má ve vodě rozmíchat 1 čajová lžička sirupu. Obsahuje tyto byliny: Aralu-terminalia chebula retz, bulu-terminalia bellirica roxb a Nelli-phyllanthus emblica linn. Co to přesně je nevím, ale voní to hezky. Martinův otec koupil pro maminku sirup pro diabetika za 3900 Rs. Před spaním se mají podávat 2 lžičky. Vstupné se neplatí žádné, resp. bych řekl, že je dobrovolné. Průvodce nás požádal o nějaký příspěvek pro něj za výklad. Věděl toho opravdu hodně tak jsme mu dali za všechny 500 Rs. Nevím jestli to je hodně nebo málo za hodinu a čtvrt, kterou s námi strávil, ale nic nenamítal, tak to asi bylo dostačující.
V 15:05 opouštíme zahradu a míříme do Dambully. Opět silně prší. Krajnice jsou nezpevněné a po silnici a kolem cest stékají proudy červené vody a hlíny. Během jízdy dopisuji deník. Těsně před 16 hodinou přijíždíme do Dambully, kde se nachází jedna z památek UNESCO. Ze všeho nejdřív nás zaujal hned u silnice kýčovitý Zlatý chrám (Gold Temple) s ohromným 30 metrovým sedícím zlatým Buddhou. Dovnitř jsme ani nešli. 
Za 1500 Rs na osobu jsme si dole vedle chrámu v pokladně koupili vstupenky do jeskynních chrámů a vydali se po schodech po levé straně Zletého chrámu nahoru k jeskynním chrámům. Hlavně si nezapomeňte lístky dole koupit, protože nikde nahoře už je neseženete a museli by jste schody absolvovat znova. Uf. Cestu nám zpestřuje množství dotěrných opic makaků bandarů, kteří jsou srílanskými endemity, tzn. že je nenajdete nikde jinde na světě. Schody nám daly pěkně zabrat. Ale naskýtají se seshora pěkné výhledy do krajiny, do konce v dálce rozeznáváme i siluety Lví skály Sigiriya. Škoda jen, že není hezčí počasí. 
Před vstupem se musíme zout a mít zahalená ramena a kolena. Můžou být kraťasy, ale kolena musí být zakrytá. Co se týče těch bot, v průvodci psali že se musíme zout, ale nikde nepsali, že nesmíme brát boty s sebou dovnitř. Je tady chlapík, který Vám boty za 25 Rs uschová, ale nějak jsme tomu nevěřili a tak jsme boty dali do sáčku a do batohu. Vůbec se mu to nelíbilo. Pořád za námi něco volal, ale my si ho nevšímali. Až potom jsem se ptal v autě Buddiho jak je to s těmi botami, jestli jde o to, že se nesmí dovnitř vstupovat v botách nebo se dovnitř vůbec nesmí boty brát. Správně je ta druhá varianta. Boty se neměly vůbec dovnitř nosit, ani schované v tašce. Zouvání je samozřejmostí nejen do chrámů, ale do celých areálů, takže chodíme bosi po kamenech a v dešti, který se opět spustil. V horku je naopak země rozpálená a nelze na nich idržet bosé nohy. Někde jsem četl radu, aby si lidi vzali s sebou staré ponožky. To přece jenom trochu ochrání. Poté co jsme prošli hlavní branou ocitli jsme se na nádvoří, kde roste posvátný strom bo (smokvoň posvátná). Jeskyně s chrámy jsou skryté za dlouhou bílou arkádou. 
Je to jedna z největších pamětihodností na Šrí Lance vytvořená člověkem. Jeskynních chrámů je celkem pět, pochází z 1. stol. př.n.l. a rozkládají se na ploše 2000m2. Chrámy jsou mistrovským dílem sinhálského buddhismu. Chrámy jsou vytesané do mohutné žulové skály, která ční nad okolní krajinou. Jeskynní chrámy vznikly vybudováním stěn, které rozdělily předtím jediný velký prostor pod mohutným skalním převisem. Králové nechali jeskyně vymalovat velkým množstvím fresek, které nemají svým rozsahem na Šrí Lance obdoby. Každý kousek povrchu je pokrytý více či méně zachovalými malbami. 
Může se uvnitř fotit bez nějakého zvláštního poplatku, ovšem bez blesku, takže jsem používal stativ, když už jsem ho sem vláčel. Prošli jsme chrámy ve směru od toho nejvzdálenějšího od vstupu. V jeskyních se nachází více než 150 soch Buddhy v různých pozicích a velikostech. Největší dosahuje délky 14 metrů. Představuje spícího Buddhu a je vytesaná z jednoho kusu skály a najdete ji v jeskyni č. 1. 
K sochám Buddhy se nesmí stavět zády. Takže když jsme se s ním chtěli vyfotit,museli jsme se postavit bokem. Ani při chůzi po chrámu by se k němu nemělo stavět zády, ale občas se to těžko dodržuje, když na nás Buddhové shlíží ze všech stran. 
Nejdříve je tady plno lidí, takže se stativem trochu motám, ale když v 17:30 opouštíme poslední jeskyni tak jsme tady již téměř sami. Největší a nejhezčí je jeskyně č. 2, která měří 50 metrů na délku, je 25 metrů hluboko vtesána do skály a vysoká 7 metrů. Právě tady se nachází ty nejhezčí malby na Šrí Lance. V železné kleci se nachází nádoba, do které stále odkapává voda ze stropu. Prý nevysychá ani v největším suchu. 
Když jsme vyšli z poslední jeskyně, déšť je dosti silný, tak poprvé vytahuji pláštěnku. Zatím nám to s počasím relativně vycházelo, pršelo vždy jen při cestě autem a když jsme auto opustili u nějaké atrakce či památky tak jako mávnutím kouzelného proutku přestalo. Teď už nám to až tak nevadí, protože nás čeká jen přesun na hotel. Nazouváme konečně boty a scházíme po schodišti dolů k autu. Schody pěkně kloužou. Překvapuje mně, že na to že je to památka Unesco, tak že dopustí kolem dokola takový bordel a špínu. Podél schodů rozházené samé odpadky. Prodejci už balí své stánky a snaží se nám vnutit ještě poslední cetky které mu zůstaly.
V 17:30 odjíždíme. Jelikož jsme neměli dneska oběd, zastavili jsme ještě v Dambulle na večeři, protože do Anuradhapury nás čekají ještě dvě hodiny jízdy. Chtěli jsme aby nám doporučil nějakou dobrou místní restauraci, ale Buddi nás zavezl do hotelu Gimanhala, jehož součástí je Aharapana Restaurant a Popham´s Pub. Restauarce pro turisty. Nějak jsme si nerozuměli. Chtěli jsme místní, dobrou, levnou. Jídelní pavilon je otevřený do zahrady, kde se nachází bazén pro hotelové hosty. A dokonce se někteří i koupou, přitom není už žádné teplo a lítá tady dost komárů. Buddi si sedl s námi ke stolu, že si dá taky jídlo a potom si odsedl jinam a četl si noviny a neviděl jsem ho celou dobu nic jíst. Asi to bylo pro něho drahé, tak si raději odsedl, aby si nemusel nic objednávat. Když jsem se ho později ptal proč si sedl jinam, že mohl klidně sedět s námi, že nám to nevadí, tak říkal že si zašel na jídlo v Dambulle, když na nás čekal. Objednal jsem si kuřecí sweet & sour, se žlutou rýží, vaječnou omeletou, k tomu byl cibulový salát s chilli, čatní a pappadam za turistických 900 Rs. Jídlo mi přinesl bez pappadamu, tak jsem si o něj řekl. 
Martin s otcem si dali oba stejné jídlo, kuřecí maso s rýží. V podstatě rizoto za 600 Rs. Na pití jsme si objednali jedno pivo Lion za 325 Rs. Samozřejmě platíme ještě 10% turistickou taxu. Komáři nás žerou, tak jsme se hned nastříkali repelenty.
V 18:30 odjíždíme. Opět prší. Před námi je 64 km. Cesty jsou v katastrofálním stavu, zničené dešti i po předchozích povodních, které tady byly týden před naším příjezdem. Buddu říkal, že máme štěstí, že jsme přijeli teď, že před týdnem by jsme se do Anuradhapury nedostali vůbec. Silnice připomíná tankodrom. Naše rychlost nepřekračuje 40 km v hodině. Přes cestu nám přešel slon. Je to místo jejich výskytu. Byl to pro nás celkem šok, když nám cestu křižuje slon. Na to nejsme od nás zvyklí. Naštěstí se proti jedoucí řidiči při nějaké překážce na cestě, kterou je na Šrí Lance i slon, upozorňují blikáním světel. Taková srážka se slonem by nebyla vůbec příjemná a pro nás by nemusela dopadnout dobře. K hotelu v Anuradhapuře přijíždíme už za úplné tmy ve 20:30. Tady se stmívá kolem půl sedmé. Ubytování máme rezervované na jednu noc v Milano Tourist Rest na adrese 596 /40 , Stage 01, Anuradhapura, Sri Lanka, Tel.: +94 25 2222364. V době našeho příjezdu je hotelová restaurace plná. Buddi tady s námi nebydlel, přespal někde jinde. Ale nebylo to pravidlem, většinou byl potom ubytovaný ve stejných hotelech jako my, kde řidičům poskytují hotely ubytování zdarma, za to, že jim dovedou klienty. Dostali jsme velký pokoj v přízemí, kde doléhají hlasy lidí z restaurace. Doufám, že půjdou brzo spát. Máme tady 4 postele s moskytiérami zavěšenými ze stropu nad každou postelí, spoustu zásuvek, takže můžeme ve velkém nabíjet baterky. V pokoji je klimatizace i větrák, televize se satelitním příjmem, psací stůl, noční stolky, ale žádná šatní skříň jen věšák. V koupelně jsou 3 sprchy, funkční teplá voda, mýdlo, ručníky. 
Zdarma je přístup k internetu, máme dosah Wifi až na pokoj, takže přes Skype voláme domů. Heslo na Wifi je 19650128. Ani se moc nevybalujeme protože po snídani opouštíme hotel a už se sem nevracíme, takže to máme vyloženě na přespání. Dopisuji deníček a o půl jedenácté uleháme ke spánku. Toto ubytování jsme celkově zhodnotili známkou 3,5.
