Cestopis Kuba 2014

Středa 1.1.2014 - Jak to všechno začalo

Opět jsme měli v merku několik destinací, kam se letos vypravit na delší dovolenou. Volba padla na Kubu, největší ostrov Velkých Antil (110 860 km2), nazývaný Perlou Karibiku nebo také Ostrovem svobody, ke které patří i množství malých ostrůvků tzv. Cayo. Žije zde více než 11 milionů obyvatel. Ze severu ji omývá Atlantik a z jihu pak Karibské moře.

A to poté, co jsme objevili na serveru cestujlevne.com letenky z Vídně na Varadero s přestupem v německém Düsseldorfu za cenu 13.172 Kč vč. veškerých tax v ekonomické třídě s leteckou společností Air Berlin. Martin již sice na Kubě byl v roce 2007 s otcem, ale to byli pouze na Varaderu a udělali si výlet do Havany. My máme v plánu půjčit si auto a procestovat ostrov křížem krážem. Navíc v lednu panuje na Kubě hlavní turistická sezóna. Ta probíhá zhruba od poloviny prosince do poloviny března a potom během našich letních prázdnin. V létě jsou ale také nejvyšší ceny a nejvíce turistů včetně domácích, kteří mají dobu prázdnin a dovolených. Kuba má teplé, slunečné tropické podnebí a s průměrnou roční teplotou 24°C. V zimních měsících (leden a únor) může být přes den chladněji. Pro cesty do hor je dobré si přibalit nějaký ten svetřík. Ale zase na druhou stranu je to období sucha. Při letní návštěvě Kuby (období dešťů květen - říjen) je třeba počítat s občasnými až častými srážkami. Ale teploty se i tak pohybují okolo 30°C. V oblasti města Baracoa na východě ostrova prší téměř pořád. Určitě doporučuji vyhnout se ostrovu v hurikánové sezóně (září, říjen, ale můžou udeřit už od června až do listopadu). Ve středu 1.1.2013 se přepravujeme vlakem EC 131 Varsovia do Bratislavy. Vyjíždíme v 15:09 načas. Pustili jsme si film na tabletu. Teta nás čekala na nádraží. Já přespávám u tety a Martin u své sestry. Na letiště do Schwechatu nás měla původně jeho sestra odvézt autem, ale nakonec jsme si museli vzít taxík, protože v době naší cesty ještě trávila Silvestra na chalupě. Na letiště Schwechat sice jezdí z Bratislavy dvě autobusové linky Blaguss za cenu 7,20 eur jedním směrem a 12 eur zpáteční a o něco dražší Slovak Lines z autobusového nádraží za 7,70 eur jednosměrný a 14,30 zpáteční. Ovšem v úvahu přicházel pouze Blaguss, ale i tak první spoj jede v 04:15 a to bychom byli na letišti sice včas, ale náhoda je blbec, něco se cestou vymamlasí a uletí nám kvůli tomu letadlo. Proto jsme zvolili taxík, který jsme si objednali předem. Šel jsem si lehnout ve čtvrt na deset.

Čtvrtek 2.1.2013 - Bratislava, Vídeň, Düsseldorf, Varadero

Moc jsem toho nenaspal. Pořád jsem hlídal čas, i když jsem měl nastavený budík na 2:45. Dal jsem si ráno vánočku a teplý čaj. Ve 3:22 ráno nejdříve taxík společnosti HE&MI Travel Service vyzvedl Martina v Devínskej Novej Vsi a potom přijeli pro mně na Kramáre. Za to si účtují příplatek 3 eura k základní ceně. Celková cena na letiště Schwechat byla 43 eur dle mailové domluvy. Jiné společnosti si účtují ještě příplatky za jízdu do okrajové části Bratislavy, takže cena u nich vycházela potom na 52,50 a 61 eur. Vezeme si prdel v limuzíně Mercedes Benz. Jedeme po dálnici, provoz téměř nulový, takže na letišti ve Schwechatu jsme za 45 minut. Když jsme to tak počítali, tak na té cestě moc vydělat nemůžou a ještě musí takhle v noci vstávat. To by se mi nechtělo. Check-in už je otevřený. Odbavujeme se. Z domova jsme udělali check-in přes web, ale šlo to pouze na let do Německa. Na dlouhé lety se musí vyřídit na letišti. Do Düsseldorfu letíme se společností Air Berlin, resp. její spolupracující společností NIKI, let č. AB 9645, letadlem Airbus A321.

Povolená váha zavazadel v ekonomické třídě je 23 kg a příruční 8 kg, resp. 10 vč. notebooku. Můj kufr váží pochopitelně 20 kg a Martinův 15. Obchody na letišti otevírají až v 5 hodin. Kupujeme jednu půl litrovou vodu za 1,90 eur. Přesouváme se ke gatu C35. Přesně v 5:55 začínají pouštět do letadla. Sedadla jsou po třech. Oba máme místo v uličce. Od země se odlepujeme v 6:35, plánovaný odlet byl v 6:25 a doba letu 1:35. Letadlo pro 212 lidí bylo téměř plné. Po startu jsme každý dostali muffina a nosili teplé a studené nápoje. Je možné si dokoupit snídaňové balíčky za 13 eur a další občerstvení. My jsme měli se sebou ještě jídlo od tety. V Düsseldorfu přistáváme už v 7:47 na Düsseldorf International Airport (DUS). Překvapila mě velikost místního letiště. Prošli jsme tranzitní zónou již bez dalších kontrol zavazadel, pouze jsme museli projít pasovou kontrolou protože letíme mimo Schengenský prostor a také chtějí před nástupem do letadla (i ve Vídni) při odbavení vidět platnou turistickou kartu nutnou pro vstup na Kubu. Nelze vyřídit po příletu na Kubu. Odlet máme z gatu C45. Venku prší. S 35 minutovým zpožděním nás začali pouštět do letadla, protože nebylo ještě uklizené. Tentokrát letíme větším letadlem na dlouhé trasy, Airbus A330, kde jsou již sedadla 2-4-2. Zde si můžete prohlédnout letadlo interaktivně.

Máme sice sedadla po dvou, ale na křídle, jiné už volné nebyly. Jsou tady nachystané deky a polštáře, ale místa na nohy je strašně málo. Každý máme svou vlastní dotykovou obrazovku na opěradle před sebou, ale nějak to hapruje a ve sluchátkách, které jsme dostali není nic slyšet, takže film Duma o gepardovi sleduji bez zvuku. Z Düsseldorfu odlétáme místo v 9:30 až v 10 hodin se společností Air Berlin – let č. AB 7432 na Kubu, přímo na Varadero. Plánovaná doba letu je 10:25.

Čekali jsme jestli vedle nás náhodou nezůstane volné čtyřsedadlo a v poslední chvíli dolezli s malým děckem, které větší část cesty řvalo. Letušky při nástupu do letadla rozdávaly bonbony s čímž už se taky příliš často nesetkávám. Trasa našeho letu vede přes Holandsko, Anglii, Irsko (Dublin), přes severní Atlantik, kolem města St. Johns, Sargasovo moře, Bahamy (Nassau).

Během dlouhého letu v ekonomické třídě na křídlech Air Berlínu podávají dvě jídla, z toho jedno teplé s výběrem ze dvou jídel a jedno studené. Dle doby letu ještě můžou podávat nějaký snack. Dále jsou alkoholické a nealko nápoje zdarma a amenity kits v případě nočního letu. Ovšem při zpáteční cestě přes noc jsme nic extra nedostali. V 10:45 roznášeli sladké čokoládové krekry, čaj, kávu, nealko a pivo. Na můj dotaz alkoholických nápojů se letuška podívala na hodinky a řekla že později. Ve 12:30 vyjely opět vozíky s jídlem. Jídlo bylo chudší než v Emirates, taky příbory byly plastové, ale jinak jídlo bylo dobré. Na výběr bylo kuřecí maso (bylo ho fakt hodně) s rýží a brokolicí nebo dva druhy těstovin s různými omáčkami, pak výborný sýr, muffin, slané krekry, balená voda a pití, tentokrát i víno, whisky, gin. I když se letuška tvářila divně, když si Martin objednal whisky. Asi měla strach, že ji málo zůstane domů. Posléze nosily kávu a čaj. Jinak pití nám kdykoliv dali, když jsme si zašli nebo zazvonili. Potom jsem si chvíli četl. Před 4 hodinou každému donesli půl litrovou balenou vodu. Také nám dali na vyplnění deklarační kartu. Podívali jsme se na film s českými titulky. V 18:30 podávají večeři, těstovinový salát s nějakým smaženým masem na studeno, mazací sýr, slané krekry, čokoládový dort, vodu. 45 minut před přistáním přelétáme Bahamské ostrovy. Z výšky mi lehce připomínají Maledivy při letu na Srí Lanku. Na Varaderu na Kubě přistáváme místo ve 14:10 až ve 14:45 místního času na letišti Juan Gualberto Gomez Airport (VRA), současný zimní časový posun je - 6 hodin, letní pak -5 hodin oproti ČR. Varadero je nejproslulejší kubánské přímořské letovisko. Venku je slunečno, teplo. Odbavení probíhá naštěstí celkem rychle. Procházíme imigrační kontrolou. Budky připomínají převlékárny na plovárně. Chtějí vidět pouze pas a turistickou kartu, jehož jednu polovinu nám úředník orazítkoval a vrátil. Musíme ji uschovat u pasu, protože před odletem z Kuby ji zase odebírají. Vyfotili si nás na kameru a bylo. Razítko do pasu nám bohužel nedali. Naše kufry už byly v pořádku připravené, tak jsme hned vyrazili do směnárny. Každý jsme vyměnili pro začátek 500 eur v kurzu 1.3128 a dostali jsme 656 CUC (konvertibilní peso). 1 CUC (čte se kuk) = 1 americký dolar, pro jednodušší počty cca 20 Kč. Pro vstup na Kubu je vyžadováno vízum resp. turistická karta (tarjeta del turista).

Nelze jej ovšem vyřídit až po příletu na letišti, ale musí být vyřízeno předem před odjezdem z ČR. Vyřídí Vám jej na počkání v jednom dni. Cena 750 Kč je stejná přes ambasádu i cestovní agentury. Adresa Kubánské ambasády je Jinonická 14, Praha 5, Košíře, Konzulární oddělení Po-pá 8:30-11:30, tel. 233322175, mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , komunikují v angličtině, psal jsem jim email s nějakými dotazy. Je třeba doložit pas (platnost musí být ještě 6 měsíců po návratu z Kuby), zpáteční letenku s daty vstupu a výstupu, vyplněný formulář žádosti o vízum, rezervaci ubytování alespoň na první noc a uhradit poplatek. Pokud nemáte ubytování zajištěno předem aspoň na první noc, můžou Vás donutit na letišti po příletu si ubytování zajistit, které Vám oni dají. Stejné je to i s cestovním pojištěním. Před vstupem na Kubu je nutné mít vyřízené cestovní zdravotní pojištění pro krytí léčebných výloh, jinak si ho musíte sjednat na letišti na Kubě. Je to podmínka vstupu na Kubu. Já mám cestovní pojištění sjednané k platební kartě, takže jsem si jen nechal vystavit v České spořitelně potvrzení a Martin si sjednal cestovní pojištění u AXA. Nikdo ho ovšem po nás nepožadoval. Pro vyřízení víza na ambasádě také mohou vyžadovat itinerář cesty. Platnost turistického víza je 30 kalendářních dnů. Vstoupit do země se musí do 180 dní od vydání víza. Jednodušší je si vyřídit vízum přes nějakou cestovní agenturu. Doporučuji se obrátit na českou pobočku letecké společnosti Cubana de Aviación v Praze - Air Transport Solutions, K letišti 57/1049, email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , tel 241 080 748, 732 107 940. Jsou velmi ochotní, hlavně paní Zdvihalová a Mercedes Lagrange. Za vízum jsme platili také 750 Kč, stačilo k tomu poslat mailem pouze sken pasu. Nic víc. Turistické karty nám poslali doporučenou poštou po úhradě faktury. My jsme si u nich totiž ještě při jednom vyřizovali letenku z Havany do Santiaga de Cuba. Je totiž problém s rezervací a zakoupením vnitrostátních letenek na Kubě z ČR, potažmo Evropy. Podle jejich zkušeností to z Evropy vůbec nejde koupit přes kubánské webové stránky leteckých společností, ani Cubana, ani Aerogaviota. Sami jsme to zkoušeli. Jsou schopni zajistit i letenky pro Gaviotu přes kolegy v Havaně. Letenky lze rezervovat i přes cubajet.com, mají všechny letecké společnosti, ale cena je o něco vyšší. ale přímo přes kubánské stránky leteckých společností to nelze.

Očkování pro cestu na Kubu není žádné povinně vyžadované. My máme nějaká očkování již z předchozích cest, hepatitida A,B, břišní tyfus. Zvažovali jsme ještě se nechat naočkovat proti choleře, která se na Kubě v poslední době v menším počtu objevila poté co ji sem zavlekli z ostrova Haiti, ale nakonec jsme to vypustili.

Co se týče telefonování a internetu na Kubě je to trochu složitější. Spojení (roaming) prostřednictvím českých operátorů na Kubě funguje. Jen velká část Kuby není signálem pokryta. Jediným mobilním operátorem na Kubě je Cubacel. Větší problém je s internetem. Přístup na internet je umožněn v některých hotelech vyšších kategorií a internetových kavárnách za poplatek ovšem je strašně pomalý. Je nutné si koupit tzv. e-mailovou kartu za 5 USD a 60 minut můžete využívat internet. S wifi připojením se tady moc nesetkáte (my jsme ho viděli jednou v hotelu v Havaně, ale stejně se za něj musí zaplatit), takže je zbytečné s sebou na cestu tahat tablety, notebooky apod. Já jsem sice tablet s sebou měl, ale spíše jako elektronický deník a přehrávač filmů. Emailové spojení z Kuby je zpravidla obtížné. Počítač s internetem má doma asi jen 1 procento kubánců. Internet můžou mít doma doktoři, novináři a cizinci žijící na Kubě. Signál taky není nic moc.

Co se týče elektrických zásuvek, tak ve většině sítě na Kubě je napětí 110V, 60 Hz. Je ale lepší se zeptat, protože na některých místech funguje i síť o napětí 220V, zejména v lepších hotelích. Budete-li na Vaše mobilní telefony a fotoaparáty používat moderní nabíječky, které mají na štítku IMPUT: 100 - 240 V, nebudete mít při použití adaptéru problémy. Je tu zpravidla americká norma zásuvek s plochými kolíky, takže adaptér na americký typ zásuvky je nutné mít s sebou. My jsme téměř ve všech ubytovacích zařízeních při naší cestě měli v pokojích 220 V, někdy jsme nepotřebovali ani adaptér.

Před letištěm už stojí spousta autobusů a taxíků. Ptal jsem se několika zástupců cestovních kanceláří, jestli by nás nevzali autobusem do hotelu, většinou ano, ale za cestu chtěli 10 CUC, někteří dokonce 10 eur za osobu a za taxík na Varadero se platí 36-40 CUC. Oslovili nás dva bratři Švýcaři, jestli bychom se s nimi nepodělili o taxík. Tak jsme na to kývli, každý 10 CUC a vyrazili jsme hned a nemuseli jsme čekat než se naplní autobus. Hned mě zaujala krajina, všude horko, palmy, koňské povozy, k tomu kubánská hudba v autě, super atmosféra. Kluky jsme vysadili ve městě a nás odvezl před tří hvězdičkový all inclusive hotel SuperClubs Breezes Resort Varadero. Venku je hlídač, který hlídá vjezd do hotelu.
Tohle ubytování jako i některá další jsme si rezervovali přes německé cestovní kanceláře. Vychází to u nich mnohem levněji než přes české cestovky a hlavně jde rezervovat jen samotné ubytování. Rezervace proběhla přes českou cestovní agenturu NaCesty.cz, kde jsme vše zaplatili a poštou nám poslali vouchery vystavené německými cestovkami. Tento hotel máme přes cestovku Dertour. Cena je 1.543 Kč na osobu a noc, all inclusive. Na recepci už mají vše připravené. Dostali jsme junior suite ve 4 poschoďové budově s výtahem. Potom jsou tady ještě 2-poschoďové bungalovy. Kufry nám na vozíku odvezl portýr až na pokoj. Než jsme tam došli prošli jsme rozsáhlý hotelový areál umístěný v udržované zahradě. Náš garden junior suite má 43 m2, velký pokoj s dvěma velkými postelemi, křesla, skříně, TV, dvd přehrávač, lednička, kávovar, fén, safe ale zámek je zamčený, velká terasa s výhledem do zahrady, velká koupelna s vanou, toaletou a bidetem, ručníky, sprchové gely atd. Jen to trochu smrdí zatuchlinou asi z té vlhkosti a opotřebovanost je také trochu znát, ale jinak jsme mile překvapeni. Martin už na Varaderu (hotel Arenas Doradas) byl a takhle zařízený a velký pokoj neměli.

Popadli jsme plavky a o půl 5 jsme vyrazili k moři. Za kartu jsme si vyměnili ručníky a hopli do moře. Mě přišlo chladné, Martin říkal že je teplé, že ani neosvěží. Musí se jít dál do moře, protože je hodně mělké. Pláž je poloprázdná, k dispozici jsou zdarma lehátka, sunečníky nebo takové přístřešky se slámovou střechou.

Máme all inclusive, akorát nás překvapilo, že nedávají na ruku žádné náramky, takže toho může využívat kdokoliv kdo sem přijde. V jednom z plážových barů si dáváme kubánský rum, vodu, každý hamburger a malou pizzu jako občerstvení. Chvíli jsme poleželi na pláži, zkoukli západ slunce a vrátili se na pokoj. Potom jsme si prošli areál hotelu, je tady několik barů, restaurací, velký bazén, 2 jaccuzi, tenisové kurty. V baru u recepce, kde mají ještě ozdobený vánoční strom jsme si dali opět ruma a šli na večeři. Podávají se od 7 hodin bufetovým stylem. Výběr je obrovský, všemožné druhy předkrmů, salátů, již připravená jídla a spoustu jídel dělají na počkání, například těstoviny, tacos s masem, grilované vepřové maso, smaženou rybu v těstíčku apod. Jsou tady i mořské plody ale studené. Spousta druhů pečiva, zákusků. K pití nalévají vodu, vína, my si dali od baru pivo. Po vydatné večeři se vracíme po 8 hodině na pokoj a unavení po celodenním letu uleháme do postele.

Pátek 3.1.2014 - Varadero

Díky časovému posunu se budíme už ve 4 hodiny ráno po 8 hodinách spánku, ale ještě nevstáváme, až o půl 7. Stejně už nemůžeme spát. Pobalili jsme si věci, já jsem napsal deník. Venku je pod mrakem a najednou se spouští silný déšť. To nám to hezky začíná. Déšť ustává. Jdeme na snídani, výběr je poměrně široký, všeho je dostatek, jídla jsou krytá sítěmi proti hmyzu. Po snídani jsme se šli okoupat do moře. Zdálo se mi teplejší než včera, ovšem byly poměrně velké vlny a foukal silný vítr. Moc lidí na pláži nebylo, spíš se procházeli podél pláže. Věci jsme si dali do úschovy na recepci a vydali se pěšky po pláži východním směrem. Fouká silný vítr. Naštěstí už neprší, ale je pod mrakem, což vydrželo celý den.

Varadero se rozkládá na cca 25 km dlouhém poloostrově Hicacos. Celé jeho severní pobřeží je pokryté čistým bílým pískem a moře Atlantiku je blankytně modré a čisté. Jihovýchodní pobřeží omývá široká laguna Bahía de Cárdenas. Komunisti vyvlastňovali v minulosti pozemky a až na výjimky vystěhovali všechny Kubánce, kteří ve Varaderu žili a pracovali. Ti kteří se nechtěli dobrovolně vzdát svých domků ztratili práci i přídělovou knížku. Kubánci na Varadero nesmějí a je jakýmsi mezinárodním ghettem. Neplatí zde dokonce ani kubánská měna. Vstup na pláž Varadero a do turistických resortů mají povolený pouze zaměstnanci hotelových komplexů. Místní lidé také mají striktní zákaz jakkoli obtěžovat turisty a také nesmějí jakkoli podnikat na úkor státu (vyjma pronájmů pokojů v casas particular). I těm Kubáncům, kteří vlastní devizy, jsou zdejší hotely zakázány. Z Kubánců zde smějí trávit dovolenou (na konci sezony) jen zasloužilé kádry, úderníci a sportovci.
Došli jsme kolem golfového hřiště až k Mansión Xanadú, dříve známý jako Villa Dupont, pocházející z roku 1926 a byl postavený americkým milionářem francouzského původu Irénée du Pont. Dnes se zde nachází hotel a luxusní restaurace. Je možné si jej za 2 CUC prohlédnout. Vybavený je luxusním nábytkem. Kromě této krásné vily si tady postavil golfové hřiště, přístav pro jachty a přistávací plochu. Koupil 180 ha poloostrova Hicacos včetně 8 km pláží. Tím se varaderská pláž dostala v roce 1930 do mezinárodního povědomí. Následovali ji další američtí boháči a zakrátko se Varadero stalo domovem milionářů. V březnu 1959 ale byly všechny soukromé pláže znárodněny a na Varadero začali jezdit Kanaďané a elita z bývalého Sovětského svazu. Dnes už sem jezdí kdekdo.

Pokračujeme až k hotelu Arenas Doradas, kde byl Martin ubytovaný minule. Zavzpomínal na staré časy. Od hotelu pokračujeme autobusem Varadero Beach Tour na východní část poloostrova. Jedná se o poschoďové turistické autobusy provozované kubánskou státní společností Transtur, které jezdí po okružní trase po celém poloostrově od 9 do 21 hodin v 15 minutových intervalech. Lístek stojí 5 CUC a platí celý den, děti do 6 let jezdí zdarma. Lístek platí i na autobusy Panoramic bus tour. V autobuse je průvodčí, která prodává lístky a hlásí zastávky. Autobus zastavuje u všech hotelových resortů a atrakcí poloostrova. Je určený pouze pro turisty. Dojeli jsme až na konec k přístavišti Marina Gaviota Varadero.
Následně jsme vystoupili u vstupu "Muslim´s Trail" do rezervace Reserva Ecológica Varahicacos (Sendero a Cueva Musulmanes), vstupné zdražilo ze 3 na 5 CUC. Dostali jsme plánek a vyrazili podle šipek. Značení je celkem špatné. V parku jsme viděli různé rostliny, různě tvarované kaktusy, termitiště, mangrovy, vyhloubené jeskyně, do dvou jsme i vlezli, v jedné byli netopýři a ve druhé Cueva de Musulmanes zbytky kostí (byly zde odhaleny lidské kosti staré více než 2500 let), ale bez baterek jsme toho moc neviděli. Trasu jsme zakončili u velkého kaktusu El Patriarca, který je starý 300-500 let. Je propletený do velkého Fikusu. Z lesa jsme vyšli exitem na hlavní silnici. Do parku se dá dostat i zdarma právě tímto exitem, který nikdo nehlídá. Což jsme samozřejmě nevěděli a odbočku do lesa bychom ani nenašli. Laguna de Mangón kde má hnízdit 31 druhů ptáků a 24 druhů plazů už je údajně zasypaná. Stejně tak již prý nejsou La Calavera Salt Works, ruiny bývalého koloniálního skladiště soli (sůl se zde těžila ještě v 60. letech minulého stol.), šlo o první solný důl v Latinské Americe. Podobně jako velkou část Karibiku i kubánské Varadero objevili pro ostatní svět Španělé. V polovině 16. století tam narazili na vydatná ložiska soli a dlouho z nich zásobovali velkou část svých ostatních kolonií v Latinské Americe. Na poloostrově vybudovali kotviště (španělsky varadero) a dok, v němž opravovali své lodě. Chtěli jsme vidět i jeskyni Cueva de San Ambrosio, kde se nachází 72 nástěnných maleb od původních indiánských obyvatel. Na stěnách jsou africké postavy, ze kterých se usuzuje, že kdysi sloužila uprchlým otrokům jako úkryt. Mysleli jsme, že jsme u ní, a že bez baterky nic nevidíme. Celkově jsme byli z parku hodně zklamaní a za to vstupné to vůbec nestojí. Maximálně se tam dostat zadarmo. Vydali jsme se na autobus. Jeden nám zastavil u cesty a vzal nás, i když to nebyl ten turistický. Chtěli jsme jet do hotelu, když po pravé straně asi za kilometr vidíme nápis Cueva de San Ambrosio a někteří lidé tady vystupují. Vystoupili jsme také. To je ta jeskyně kterou jsme hledali, ovšem tady se platí samostatné vstupné opět 5 CUC a to se nám už fakt platit nechtělo. Takže jsme počkali na další bus a jeli na hotel. V baru jsme si dali mojito, popadli kufry a přestěhovali se do 200 metrů vzdáleného all inclusive čtyřhvězdičkového hotelu Sol Sirenas Coral Resort Varadero na Avenida Las Americas, tel.: +53 (0)45668070. Máme rezervovaný pokoj best price, rezervační kód ROZ1 A02, rezervovaný přes server nacesty.cz, pořadatel 1-2-FLY, TUI, cena 1.213 Kč/os/noc. Hotelový komplex sestává ze dvou hotelů Sol Sirenas a Sol Coral.
Mapa hotelového areálu
My jsme měli ubytování v části Sol Sirenas. Check-in je až od 4 hodin, což nám tak akorát vyšlo, aniž bychom to věděli. Na recepci jsme nafasovali plánek rozsáhlého areálu, zaplatili vratnou zálohu 15 CUC za plážovou osušku, dostali jsme na ruku modrý pásek a šli se ubytovat. Pokoj je v o něco horším stavu než jsme měli v Breezes, vybavení je starší, stará televize, ale máme balkon s výhledem do zahrady a na bazén, koupelnu s vanou a trezor zdarma.

Chtěli jsme si objednat večeři v à la carte italské nebo mexické restauraci, ale rezervace již byly plné. Tak jsme si rezervovali místo na další den v orientální restauraci. Ve snack baru jsme si dali pivo a hamburger a tuňákový toast. Je pod mrakem, ale i přesto jsme se vydali okoupat se v moři. Jsou velké vlny. Ale plavčík i těch pár lidí co tam vlezli vyhání píšťalkou, že je červená vlajka a to zakazuje koupání. Tak jsem se okoupal jen v bazénu. Areál je rozsáhlý, a je možno využívat všech služeb obou hotelů. Převlékli jsme se a šli na autobus a jeli do centra města, abychom lístek využili maximálně. Zašli jsme se podívat na Museo Varadero (Museo Municipal) ležící na konci ulice Calle 57 u pláže, což je dřevěná budova z počátku 20. století, pravděpodobně nejhezčí historický dům ve Varaderu. Odtud jsme přešli přes silnici do parku Parque Retiro Josone, park s velkou vilou-mansionem, s jezírky a tropickými květinami. Ale už se stmívá, tak jen jezírko obcházíme kolem dokola a před půl sedmou se vracíme autobusem na hotel. Jdeme hned na večeři. Nabídka předčila naše očekávání a nedá se vůbec srovnat s tím, co jsme měli v Breezes (rozdíl mezi 3 a 4 hvězdičkovým hotelem). Výběr byl obrovský, několik druhů ryb, které nám připravili na počkání, stejně tak masa na různé způsoby, saláty, těstoviny, sýry, salámy, polévky, sladkosti. Po večeři jsme se šli projít do hotelu Sol Coral, abychom porovnali jídlo a ubytovaní. Pokoje jsou totožné s těmi v Sol Sirenas, výběr v restauraci je o poznání chudobnější. Ale mají hezčí bazény, ale ty můžeme využívat také. Takže je úplně jedno v které části Vás ubytují. V baru jsme si dali míchané nápoje. K tomu hraje živá hudba. Po celém dni jsme hodně unavení a tak kolem půl deváté uleháme ke spánku.

Sobota 4.1.2014 - Varadero

Dneska máme celý volný den v hotelu. Vstáváme o půl sedmé. Restaurace na snídani je ještě zavřená tak jsme si ve snack baru dali presso a měli tam čerstvé croissanty a nějaké taštičky z listového těsta. Snídaně jsou od 7:30. Výběr je také větší než v Breezes, dokonce mají čerstvě upečené ještě teplé vlastní pečivo. Takže kdybych měl oba hotely srovnat, tak určitě vítězí Sol Sirenas a navíc i cenově vychází levněji. Po snídani jsme si sedli u baru, dal jsem si mátový čaj, martin tequilu a rum a dopsal jsem deník za včerejší den. Jdeme na pláž, dneska už visí žlutá vlajka, ale jsou pořád velké vlny. Koupeme se a čtu si pod deštníkem.

Hned u pláže je plážový bar, a vedle připravují čerstvé kokosy. Nechal jsem si jeden osekat a v baru do něj nalít bílý rum. Nešetřil, nalil ho až po okraj. V poledne místo do restaurace na oběd jsme si sedli do Cuba baru, vedle plážového baru. Připravují tady jídla na ohni. Dali jsme si na půl jednu čerstvou rybu, hamburger, žlutou rýži a hnědou rýži vařenou společně s tmavými fazolemi a k tomu pivo. Sedli jsme si pod palmy v zahradě. Zrovna tady probíhal animační program, hrála živá hudba. Pak probíhala soutěž v házení kroužků na láhev rumu, musela se trefit prostřední láhev, tak jsme se taky zúčastnili. Nakonec se mi podařilo vyhrát a dostal jsem litrovou láhev bílého rumu Havana Club. Potom probíhala módní přehlídka, prodávali i lístky do tomboly, tak jsme si dva koupili po jednom cucu. Ale bohužel tentokrát nám štěstí nepřálo. Pak jsme šli zase na pláž. Sluníčko občas svítilo, což jsem večer pocítil na vlastní kůži. Odpoledne jsme šli na bazény do Sol Coralu, ale voda byla studená a slunce nesvítilo.

Dali jsme si Cuba libre (rum s kolou). Chtěli jsme si zahrát minifgolf, ale nechtělo se nám vracet pro hole. Když jsme se vraceli na pokoj, probíhala tady bike show, kdy dva borci předváděli neuvěřitelné kousky na kolech. Na poslední číslo hledali dobrovolníka, tak mě tam Martin nastrčil. Asi aby se mě zbavil. Lehl jsem si na lehátko, zavřel oči a oba postupně přeze mně na kole přeskočili. Pokaždé ve mně pořádně zatlo, ale přežil jsem. Na pokoji jsme se osprchovali. Šli jsme na recepci, jestli by nám nezavolali do casy particular v Havaně, kde máme zítra bydlet, aby nám potvrdili ubytování. Řekli, že to nemůžou ať jdeme vedle do dveří, kde je telefonní ústředna. Samozřejmě za poplatek 0,90 centů za minutu. Ok, akorát jsem ji poprosil, aby tam zavolala ona ve španělštině. Nějakého Martina tam napsaného měli, ale příjmení nesedělo. Tak snad to klapne. Zaplatili jsme 1,75 centů. Funguje to stejně jako u nás kdysi na poště, když jsme chodili telefonovat na poštu dokud jsme neměli doma telefon. Příště už musíme použít tu předplacenou kartu, kterou jsme dostali od BBInn Vinales. V baru jsme si dali míchané nápoje, čtyřbarevný koktejl Paradise, a další jejichž jméno si nepamatuji. Na půl sedmou máme rezervaci v orientální restauraci, tedy v čínské. Moc lidí tady není. Nevybíráme si z jídelního lístku, ale mají již připravené 5 chodové menu. Na pití mají španělská vína, pivo, a nealko nápoje. Nejdříve servírují 3 druhy sushi, potom předkrm skládající se ze 3 věcí, ceviche (čte se seviče) což je salát z marinovaných syrových ryb smíchaných s cibulkou, rajčaty, koření, dále podávali smažené krevety, polévka psali z hub a mořských plodů, ale byl to jen vývar, který měl příchuť mořských plodů, ale ten mi nechutnal. Pak byl hlavní chod ze tří jídel a rýže a jako dezert smažený banán se zmrzlinou. Pak jsme ještě zašli do normální bufetové restaurace a na pivo a čaj.

Neděle 5.1.2014 - Varadero, Havana

V noci lilo jako z konve, všude je plno vody. Po snídani jdeme k moři. Je klidné a dokonce svítí slunce, zrovna když odjíždíme. Potom vracíme ručníky, na recepci jsme si objednali taxi na terminál autobusů Viazul za 5 CUC. Ale přijel jiný taxík a chtěl 10, tak jsme mu řekli, že máme objednaný z recepce za 5 a vzal nás taky i když se netvářil nadšeně. Na autobusovém nádraží jsme za chvíli. Vyměňujeme potvrzenou rezervaci za lístek na autobus a dostáváme visačky na kufry. Cena lístku byla 7,40 EUR=10 USD. Autobusy jezdí 4x denně oběma směry. U autobusu je třeba být 30 minut předem. Bus přijel v 11:25, kdy už měl odjíždět. Nakonec odjíždíme v 11:40, je plný do posledního místa. Autobus je klimatizovaný, s toaletou, nevím jestli funkční a televizí, ovšem špinavý. Autobus pro cizince je samozřejmě přístupný i Kubáncům, ne že by do něj nesměli, ale musejí platit v dolarech.

Jedeme přes letiště, zajíždí sem všechny busy co jedou do Havany a lístek stojí 6 CUC. Projíždíme městem Matanzas, po celou cestu nad krajinou krouží nějací dravci. Později zjišťuji, že se jedná o supy a setkáváme se s nimi po celé Kubě. Přejíždíme most Puente Bacunayagua, nejvyšší most na celém ostrově, který tvoří hranici mezi provincí Havana a Matanzas a pod ním se rozkládá údolí Yumurí, jedno z nejpůvabnějších míst v blízkosti Matanzas. 20 minut máme zastávku na odpočívadle Parador El Peñón del Fraile. Po celou cestu kopírujeme severní pobřeží.
Konečně ve 14:30 přijíždíme do metropole Havany (2,5 mil. obyvatel) a vystupujeme hned za tunelem na zastávce Bar Cabaña v Habana Vieja. Odtud to máme do našeho ubytování asi 300 metrů. Terminál Viazul je totiž až na druhém konci města. Jdeme se ubytovat. Není to daleko. Nachází se ve starém pěkném koloniálním domě z roku 1914. Na domě je modrá kotva, což je označení oficiálního Casa particular, tedy ubytování v soukromí pro cizince. Jedná se o Casa Hostal Cuarteles (Hostal del Ángel), Calle Cuarteles # 118, e/ Habana y Ave. de las Misiones, Piso 2, Habana Vieja - La Habana, Phone: +53 7 8600771, Mobile +53 52647686. Rezervaci máme přes www.havanacasaparticular.com (Alberto Montero, Hotels & Home Vacation Rentals,Linea # 6 entre N y O,Vedado, La Habana CP 10400,PH: +53 5 3620667).

Máme rezervované 2 noci po 30 CUC vč. tax, tzn. 60 CUC, platí se hotově při příjezdu. Snídaně je možná za 4 CUC. Zvoníme na zvonek dole u domu. Pouští nás Aleida, nevím jestli to je hospodyně, nebo paní domácí, majitel se jmenuje Kania. Drápeme se s kuframa do 2 patra, kde je vchod do jejich bytu, v rámci něhož pronajímají několik pokojů. Naše mansarda je v podkroví, kam se ještě musí po úzkém točitém schodišti, kam máme problém se vejít s kuframa. Pokoj je to malý, s jednou dvojpostelí, jednou samostatnou postelí, komodou, nočními stolky a větráky, malá koupelna se sprchoovým koutem a balkon s výhledem na střechy domů a na jednu z pevností. Ostatní pokoje jsou zařízené starožitným nábytkem. Dostali jsme klíče od domu, od bytu i od pokoje. Pokaždé po nás v case chtějí pasy a podepisujeme se do ubytovací knihy, která je evidencí pro platby státu. Nocleh v casas particulares se pohybuje mezi 20 a 25 CUC za pokoj, což je 2x více než průměrný měsíční plat na Kubě. V turisticky navštěvovanějších místech a lukrativnějších casas jako je Havana, Trinidad se nocleh pohybuje kolem 30-35 CUC.

Poté co jsme se ubytovali, vydali jsme se kolem Muzea revoluce (Museo de la revolución), které je hned vedle našeho ubytování. Před ním stojí tank, který připomíná události, které znamenaly změnu režimu.

Došli jsme na 8 km dlouhou nábřežní promenádu Malecón - Vlnolam - „Nábřeží Svobody", lemovanou vilami, jejichž barvy už dávno vybledly a na nichž viditelně zahlodal zub času. Vznikla už v roce 1901 a od hladiny moře ji dělí pouhý metr. Když vítr zvedne vlny, stříká voda až na dlažební kostky, které tady v některých místech jsou. Je orientovaný směrem k americkým břehům a právě proto je Malecón symbolem volnosti a svobody. Odtud, stejně jako z Varadera je to nejblíž k americké pevnině. Právě odtud se vydávají na širé moře loďky s kubánskými utečenci, jejichž cílem je americký kontinent. Některým se útěk podaří, jiným ne. Kubánci mohou totiž legálně opustiti ostrov pouze pod podmínkou, že se sem už nevrátí. Svobodně cestovat mohou jen lékaři, misijní sestry, vysocí úředníci a ti, které přátelé z ciziny obdarují zvacím dopisem a penězi na cestu. Jsou tady rybáři a spousta místních lidí, kteří sem chodí na nedělní procházku. Skáče se tu hlava nehlava z promenádní zdi přímo mezi útesy do moře.

Z dálky vidíme Convento de la Inmaculada Concepción. Jde o jednu z nejnavštěvovanějších kaplí Havany. Procházíme uličkou Callejón de Hamel. Je to jedno velké a stylové muzeum afrokubánské kultury pod širým nebem. Na stěnách jednotlivých domů jsou různobarevné obří malby. Nachází se tady několik kaváren, ateliérů. Škoda že tedy nejsme kolem 11 dopoledne, kdy se tady každou neděli konají obřady Santería. Santería je ekvilvalent haitského voodoo.

V jednom místním rychlém občerstvení, kde prodávají pouze za CUPy, tedy peso kubánské, peso nacional, si chceme koupit něco malého k jídlu, ale údajně už nic nemá, spíš nám nechtěla nic prodat. V bufetech a restauracích, kde se platí národní měnou si musíte většinou místo doslova vystát v dlouhých frontách. Je stále plno. To jsou i pekárny, zmrzlinárny. Procházíme mezi ulicemi, kde jsou domy hodně poničené a na ulicích kdejaká verbež a omladina, nahání mi to strach.

Přicházíme do čtvrti Vedado, v níž je patrný americký vliv. Prostředí stejně jako architektura tu připomíná spíš Miami než starou Havanu. Byla zde postavena i ultramoderní obchodní střediska. Za zboží dovážené převážně z Evropy či z Latinské Ameriky se platí převážně dolary, takže je pro naprostou většinu Kubánců nedostupné.
Jeho dominantou je neokoloniální luxusní Hotel Nacional, který se vypíná na skále. Z jeho zahrady, kde se prochází pávi, je výhled na Malecón. Hotel Nacional vyrostl na samém konci 20. let. Nechal ho postavit jeden ze šéfů americké mafie Lucky Luciano, protože všechno, co bylo v USA zločinem (zejména za prohibice), bylo na Kubě vítáno a podporováno – drogy, hazard, prostituce. Mezi jeho hosty byli mj. Winston Churchill, Ava Gardner, Frank Sinatra.

Procházíme po silnici La Rampa, kterou lemují hlavně kanceláře leteckých společností a velkých firem. Před revolucí tady sídlilo množství divadel a zábavných podniků. Došli jsme až k nejproslulejší cukrárně Coppelia (největší v Havaně) se zmrzlinou, která má na Kubě více poboček. Otevřeno je út-ne 11-23 hodin. Vypadá jako nějaká kosmická loď. Objevila se v kubánském filmu Jahody a čokoláda. Všude jsou šílené fronty, nejdříve se domnívame, že čekají na autobus, nakonec ovšem zjišťujeme že stojí fronty na zmrzlinu. Ale takové fronty jsem ještě neviděl. Že se jim to vůbec chce. Samozřejmě chceme také ochutnat tu slavnou zmrzlinu. Ochranka se nás ptá jestli platíme v CUC, pak nás odvádí do oddělené části, kde prodávají zmrzlinu předraženou pro turisty, na talířku, se lžičkou v klimatizované místnosti za 2,50 CUC za malou, 3,40 za střední a něco přes 4 za velkou. Tak to fakt teda ne. Odcházíme. Ti co stojí ty dlouhé fronty totiž kupují zmrzlinu za CUPy, tedy o poznání levněji, kdy kopeček vychází na 1 CUP. CUCy obyčejní lidé nemají a také by to bylo pro ně drahé. I když pár místních, kterým se nechce stát fronta, kupují v jednom stánku za CUCy, ale za 0,40 CUC kopeček.

Jenže my stále nemáme místní peso nacional (CUP), těžko se shání, ne ve všech směnárnách Vám ho vymění, vládní systém chce, aby turisti utráceli CUCy. Ptáme se místních, kde bychom mohli vyměnit CUC za CUP, ať si můžeme taky lacněji nakupovat. Jeden nás poslal do nedaleké směnárny Cadeca. Postavili jsme se do fronty před směnárnou. Místní ouřada lidi milostivě pouští systémem jeden ven a jeden dovnitř, jako by to nebylo fuk. Každý bez problému měníme 10 CUC za 240 CUP, tzn. že jeden CUP je necelá 1 koruna naše. Takže dostal jsem se k tomu, že na Kubě existuje dvojí měna, kubánské peso neboli peso nacional, moneda nacional, peso cubano (CUP) a kubánské konvertibilní peso neboli pesos convertibles (CUC). Místní se běžně k CUC nedostanou, je to něco jako u nás byly kdysi bony v tuzexu, které se daly získat od veksláků výměnou za dolary.
Ukázky kubánského pesa (dokud ještě je u moci Castro):



Konečně máme CUPy a můžeme to rozšoupnout. Vracíme se do cukrárny, ale ochranka nás nechce pustit, že když chcešme platit CUPy tak musíme do jedné z těch šílených front, nebo do stánku, kde majím za CUC, ale levnější než v té klimatizované. Kopeček za 0,40 CUC. Fronta se nám stát nechce tak volíme tuto variantu, každý si dáváme 2 kopečky a kupujeme ještě jedny cigarety značky Cohiba za 1,5 CUC. Pokračujeme dále směrem k Náměstí revoluce, pomalu se už stmívá. V pizzerii, kde je hodně místních si na stojáka dáváme jednu pizzu. Základní cena je 12 CUP a k tomu se připlácí jednotlivé přísady. Takže nás vyšla na 28 CUP, tedy necelých 28 korun. Na Náměstí revoluce přicházíme už za tmy, takže z toho nic nemáme, ještě se tady vrátíme jiný den. Nohy už nás bolí, tak sháníme autobus, který jede někam poblíž k našemu ubytování. Většina místních využívá jako svérázný prostředek městské hromadné dopravy staré dobré "ameriky", které se na ostrov dovážely ve 40. a 50. letech a odolaly všemu. I komunismu. Dnes jezdí na Kubě kolem 60000 amerických bouráků.

Kromě těchto aut brázdí silnice po celém ostrově velké množství ruských žigulů, moskvičů, volh a starých českých oktávií. Systém jakým převážejí stará auta cestující po městě je kombinací taxislužby a autobusových linek. Každý řidič dostane od státu povolení jezdit jen po předem určené trase a jen na své trase s mí cestou nabírat pasažéry. Cena za jednu jízdu je daná, 10 kubánských pesos, ať jedete kam jedete. Cestování v nich není dvakrát pohodlné, protože řidiči ve špičce nabírají každého kdo na ně cestou mávne. Takže v osobním autě sice se širokými sedadly se běžně mačká devět lidí. Cestovat autobusem je sice ještě větší horor, ale za desetinu ceny, tedy za 1 peso. Specifickým dopravním prostředkem ve všech městech jsou šlapací tříkolky, které znám spíše z jihovýchodní Asie. Na Kubě jimi zcela běžně za pár peso cestují uředníci, školáci, i obyčejní lidé. Na radu místních jedeme busem číslo 12 za 1 CUP tzn. za korunu přes půlku města. Vystupujeme u Capitolu a jdeme po ulici Prado. Cestou si Martin kupuje pivo v plechovce za 20 CUP. Večer jsme zakončili v baru luxusní restaurace El Floridita, kde sedával Hemingway. Don Ernesto, jak mu tady říkali, měl v koutě na první barové židli své stálé místo. I dnes je tato židle obsazena bronzovým staříkem, dobře naladěným, usměvavým dívajícím se po hostech. Na stěně visí velké fotografie Hemingwaye s Fidelem Castrem. Je tady spousta lidí, hraje živá hudba. Bar a restaurace je kolébkou slavného rumové koktejlu daiquiri z rumu a limetové šťávy, tak jsme si každý jeden dali. Připravují jich tady asi 15 druhů, každý za 6 CUC. Já si dal Papa Hemingway, ale byl hodně kyselý až hořký, tak jsem si na něm nepochutnla a Martin měl větší štěstí na výběr dal si nějaký s kokosem a to bylo slaďoučké.

V 8 hodin odcházíme na pokoj. Ve sprše teče pouze vřelá voda, takže máme co dělat abychom se neopařili. Ještě dopisuji deník a před desátou hodinou jdeme spát.

Pondělí 6.1.2014 - Havana

Vstáváme v 7 hodin. Spalo se dobře, kupodivu byl klid. Snídani máme připravenou na 7:30 jak jsme se domlouvali ve starožitné jídelně. Dostali jsme talíř s ovocem, pečivo, máslo, vajíčko připravené dle našeho přání, rajčata, kávu a ovocný džus. Hned po snídani jsme vyrazili na prohlídku La Habana Vieja - Stará Havana (UNESCO).
Prohlídku jsme započali u Muzea revoluce, před nímž stojí tank. Museo de la Revolución se nachází v bývalém prezidentském paláci z 50. let 20. stol. Nedaleko odtud je Castillo de San Salvador de la Punta, pevnost ze 16. století, jedna z nejstarších obranných staveb města zdobená děly. Odtud je pěkný výhled na Malecon a pevnost El Morro s majákem, která se vypíná na druhé straně úžiny.

Pokračujeme po honosném bulváru Paseo del Prado nebo též Paseo de Martí, jedné z nejpůvabnějších ulic starého města se spoustou krásných domů. Nachází se tady i přepychový hotel Sevilla v jehož baru vznikl např. proslulý koktejl Mary Pickford, který se připravuje z bílého rumu, ananasového džusu, grenadiny a třešňové marasquino. Další zajímavou stavbou je Palacio de los Matrimonios s bohatě zdobeným kamenným průčelím.

Došli jsme až na největší havanské náměstí Parque Central s fontánou a sochou José Martího. Na jedné straně náměstí stojí barokní Gran Teatro de La Habana Garcia Lorca, údajně nejstarší funkční divadlo na západní polokouli (1837) s 2000 sedadly. Vedle něj stojí Hotel Inglaterra, nejstarší hotel v zemi (1856) a jeden z nejstylovějších grandhotelů Havany. Uvnitř má pobočku autopůjčovna Cubacar, kde máme rezervované auto, ale otvírají až v 9 takže si rezervaci neověříme. Poblíž najdeme Capitolio Nacional z r. 1929, do Castrova převratu zde sídlil kubánský kongres (senát a parlament). Momentálně je uzavřený, protože se rekonstruuje. Je přesnou kopií amerického Capitolu ve Washingtonu. V tomto kubánském však nesídlí parlament, ale jeho Národní knihovna vědy a techniky.

Hned za ním se nachází Fábrica de Tabacos Partagás, jedna z nejstarších (1845) a nejvýkonnějších kubánských továren na doutníky Cohiba, Bolívar, Partagás. Kdysi tu vyráběli i čtvrtmetrové doutníky pro Winstona Churchilla. Otevřeno je po-so 9-11 a 12-14, vstup 10 CUC, prohlídka trvá 45 min. Bohužel je zavřená, stejně jako další továrny na doutníky v Havaně až do 20. ledna, kvůli prázdninám. V místní prodejně, kde nabízí všechny značky doutníků, kupujeme mini doutníky značky Monte Cristo 10 ks za 5,50 CUC a krabičku 10 ks Cohiba mini za 6 CUC a 3 kusy balených velkých doutníků Guantanamera, každý za 1,30 CUC. Martin koupil Romeo a Julietta a Partagas. Co chvíli nás na ulici někdo oslovuje, že nám levně prodá doutníky značky Cohiba, jež svého času miloval i sám Fidel. Nabídku odmítáme. Krabička těchto kvalitních doutníků stojí majlant a pokud je někdo nabízí za méně než 100 dolarů, tak to určitě budou falešné.

V parku Parque de la Fraternidad (kdysi místo španělských vojenských přehlídek) vedle Capitolu stojí Fuente de la India slavná mramorová fontána, v níž na čtyřech delfínech sedí symbol Havanay, dívka držící městský erb. V jednom obchodě kupujeme 1,5 litrovou balenou vodu za 1,50 CUC. Procházíme kolem baru La Floridita a Edificio Bacardí což je někdejší sídlo společnosti, s jejímž jménem je spojeno to nejlepší, co se na poli rumu vyskytuje. Budova ve stylu art deco z 30. let minulého stol. byla do revoluce sídlem slavného rumového impéria.

Na náměstí před budovou Muzea moderního umění - Museo Nacional de Bellas Artes - je malý pavilón, skrývající klenot kubánské revoluce, motorový člun Granma, s nímž v roce 1956 F. Castro v doprovodu Che Guevary a dalších 80 revolucionářů přijel z mexického exilu svrhnout Batistovu vládu. Kolem pavilónu je řada dobových revolučních vozidel. Z blízka si je můžete prohlédnout, když navštívíte Muzeum revoluce. Vracíme se na pokoj, odložit doutníky, lehce si odpočinout a pokračujeme v obhlídce města. Došli jsme na pěkně zrestaurované náměstí Plaza de la Catedral, které je magnetem pro turisty. Náměstí vévodí barokní katedrála Catedral San Cristóbal de La Habana, ve které prý na čas spočinuly ostatky legendárního mořeplavce Kolumba, než byly převezené do Santo Dominga a posléze do Sevilly. Dále se zde nachází Casa del Marques de Aguas Claras, jedna z nejpozoruhodnějších budov na náměstí v jejímž průčelí se nachází bar a kavárna. Fotím si tady typickou Kubánku s doutníkem, která za to samozřejmě chce peníze. Když ji nic nechci dát, tak chce abych vytáhl film a běží za mnou dobrých 100 metrů, než ji to přestane bavit.

Nemůžeme vynechat restauraci La Bodeguita del Medio, nejlegendárnější hospodu Havany (kdysi La Casa Martínez), pro kterou je typické mojito a kde u jednoho stolu kdysi trávil dlouhé večery Hemingway a popíjel své oblíbené mojito. Na zdi nad barem je jeho verš "Moje mojito v La Bodeguita, moje daiquirí v El Floridita". Zrovna v 10:30 otevírali, uvnitř hrála živá hudba. Zdi baru jsou popsány vším možným, mimo jiné podpisy známých osobností, které bar navštívily. Kdysi byla hospůdka vyhledávanou a oblíbenou jak mezi intelektuály, tak i mezi umělci a prostými bohémy.

Nedaleko náměstí Plaza de la Catedral se nachází Mural de Mercaderes, velká nástěnná malba na jednom z domů. Došli jsme až na náměstí Plaza de Armas (náměstí Zbraní), nejvýznamnější historické náměstí Havany jež bylo po 400 let střediskem vlády a moci na Kubě. Tady se nachází barokní Palacio de los Capitanes Generales (dnes Museo de la Ciudad s bohatě zařízenými místnostmi), který byl sídlem španělské vlády (rezidence španělských guvernérů), nakrátko zde sídlil také prezidentský palác do roku 1917. Před budovou spočívají zvony, které v minulosti svolávaly otroky. Na nádvoří je Kolumbova socha. Další stavbou na náměstí je barokní Palazio del Segundo Cabo, bývalé sídlo španělského viceguvernéra, někdejší sídlo nejvyšších španělských hodnostářů. Náměstí pokrývají několik set let staré dlažební kostky ze dřeva, aby koňské podkovy zněly tlumeně a nerušily panstvo v paláci. Každý den zde probíhá trh s knihami, kde lze koupit různé revoluční knihy, plakáty, odznaky a další věci. V parku stojí socha Carlose Manuela de Céspedes, prvního prezidenta republiky, muže jenž v roce 1868 přivedl Kubu na cestu k nezávislosti.

V uličkách obklopujících náměstí stojí bývalé koloniální domy v posledních letech postupně restaurované. Procházíme ul. Calle Obispo což je rušná nákupní zóna proslavená pobytem Hemingwaye plná obchodů, restaurací, kaváren. Ve 20. letech se v jejich krámcích scházeli přední havanští měšťané. Za kubánské pesa si kupujeme sýrovou pizzu, pizza con quesso, za 10 CUP. Byla výborná, lepší než ta včerejší. Na ulici se nachází také hotel Ambos Mundos, kde je k vidění Hemingwayův pokoj č. 511 kde Hemingway bydlel a psal když jeho třetí manželka pronajala vilu Finca Vigía, kde žil. Taky se tady nachází dvě staré lékárny Farmacia Taquechel z roku 1898 a Droguería Johnson z předrevolučních dob. Obě lékárny jsou zdobené dřevem a plné starobylých lékárenských nádob.

Martin si za 2 CUC kupuje pivo Heineken. Vracíme se zpátky na náměstí Plaza de Armas, tady se nachází ještě El Castillo de la Real Fuerza - Pevnost královské síly (vstup 1 CUC, focení také 1 CUC). Jde o nejstarší dochovanou koloniální pevnost v celé Americe z pol. 16. stol., nejstarší skutečné opevnění v Latinské Americe. Po 200 let byla sídlem španělských guvernérů. Je obklopena vodním příkopem. Na západní věži je bronzová korouhvička La Giraldilla (čte se chyraldyja) ve tvaru postavy krásné ženy. Tato větrná růžice ukazovala směr větru španělským plachetním lodím, aby mohly bezpečně vyplout z havanského přístavu na moře. Je zobrazena i na etiketě rumu Habana Club jako ochranná známka.

Hned vedle pevnosti stojí „antický" chrám El Templete, místo kde se 16. listopadu 1519 sloužila mše u příležitosti založení města San Cristobal de la Havana. Pokračujeme po ulici Oficios, nejstarší třídě města lemované honosnými koloniálními domy, paláci někdejších španělských velmožů. Ta nás dovedla až na náměstí Plaza de San Francisco. Tady se nachází několik zajímavých staveb, velkolepá pětiposchoďová budova Lonja del Comercio (původně sloužila jako poslanecká sněmovna), kostel Iglesia y Convento de San Francisco de Asís z roku 1739 a naproti Casa de la Pintora Venezolana Carmen Montilla Tinoco, velmi pěkný růžový dům v typickém koloniálním stylu zdobený modrým zábradlím na balkónech a oknech.

Na pobřeží stojí žlutá budova přístaviště lodí Terminal Sierra Maestra. Martin v bance mění 10 CUC na CUPy, abychom mohli levněji existovat. Já kupuji mezitím na poště známky do Evropy, každá za 1,30 CUC. Došli jsme až na další velmi pěkné historické náměstí Plaza Vieja ze 16. stol. s řadou pěkně zrekonstruovaných paláců např. Casa de los Condes de Jaruco, s množstvím krámků a uměleckých galerií. Uprostřed náměstí je pěkná fontána. Směrem na jih na ul. Acosta č. 161 se nachází Iglesia Parroquial del Espíritu Santo, nejstarší zachovalý kostel Havany z roku 1640. Zamířili jsme ještě na zeleninový a ovocný trh na ulici Compostela (mezi ulicemi Acosta a Luz), ale bohužel se nekonal.

Pokračujeme k Museo del Ron Havana Club - Fundacion Destilera Havana Club (po-čt 9-17,pá 9-16, 7 CUC). Na prohlídku jdu pouze já. Trvá 25 minut a v angličtině začíná za čtvrt hodiny. Jsem ve skupině sám což je fajn. Průvodkyně mě provedla, ukázala a vysvětlila celý proces výroby rumu, ukázala různé nástroje, realistický model cukrovaru, nádoby s kvasící melasou, výrobu sudů.

Základem pro výrobu tzv. pravého rumu je melasa, vedlejší produkt vznikající při výrobě cukru z cukrové třtiny. Sklizeň cukrové třtiny začíná tím, že se opálí spodní uschlé listy. Pak přijdou na řadu sklízecí stroje, v obtížně dosažitelných polohách rolníci s mačetami. Od okamžiku useknutí stébla začíná boj s časem, cukrová třtina plná sladké mízy se totiž začíná do 24 hodin kazit. Rostliny se tedy rychle rozřežou a lisováním získaná sladká šťáva se jímá. Tato šťáva se následně několikrát povaří a nakonec rychle vychladí. Na povrchu šťávy vykrystalizuje jantarově zabarvený třtinový cukr. Po oddělení cukrové krusty zůstane v nádobě melasa, tedy hustá tmavá a poněkud nahořklá látka, z níž se posléze vyrábí rum. Tato melasa je následně zředěna vodou a prochází filtračními procesy dokud není směs dostatečně čistá a dokud není dosaženo požadované hustoty a kyselosti. Poté se přidá kvasničná kultura a začíná fermentace. Tempo fermentace, které má velký vliv na vlastnosti výsledného produktu, je ovlivňováno teplotou. Lehké bílé rumy kvasí přibližně 24 hodin, těžké tmavé rumy až 12 dní. Produkt fermentace se ihned destiluje přičemž známe dva základní způsoby destilace. Destilace je metoda, při které se oddělí voda a nežádoucí látky od alkoholu. Destiláty jsou bezbarvé, barva je získána až zráním v dubových sudech (tradiční postup, právě dřevo dodá rumu kromě barvy také charakteristické aroma) nebo přidáním lihovarnického karamelu (lacinější varianta); bílý rum v sudech buď nezraje vůbec nebo jen velmi krátkou dobu. Lehké rumy nezrají buď vůbec, nebo maximálně 3 léta, těžší rumy minimálně 3 roky. Horní hranice zrání je různá, nejčastěji 20 – 40 let. Svůj definitivní charakter získá řada rumů díky procesu zvanému blending. Při něm jsou podle tajné receptury rumovými znalci smíchány produkty různých ročníků. Mnohé výrobny však tento krok vynechávají. Nakonec je rum před naplněním do lahví filtrován pro odstranění posledních nečistot. Na konci prohlídky mi nalila malého panáka 7 letého rumu. Muzeum bylo zajímavé, dozvěděl jsme se zajímavé informace, ale myslím si, že by vstupné mohlo být levnější.
Hned naproti se nachází terminál místních trajektů do čtvrti Habana del Este na předměstí Casablanca a Regla. Jezdí každých 30 min. mezi 6 a 23:00. Platili jsme 2,5 CUP za osobu a to si myslím, že jsme platili více než místní. Před vstupem na nástupiště všem kontrolují zavazadla. Trajekt je celkem plný a nedá se tu moc dýchat. Naštěstí plavba na zastaralém trajektu do Casablancy trvala jen 7 minut.

Vystupujeme u nádraží vlaku Hershey a pěšky stoupáme asi 5 minut do kopce k soše El Cristo de La Habana. Je to 17m vysoká bílá socha Ježíše Krista na kopci Cabaña nad vesnicí Casablanca, která vzdáleně připomíná sochu Krista v brazilském Riu.

Od sochy se naskýtá výhled na přístav a celou Havanu.

Je tady i nějaké muzeum věnované Che Guevarovi, El casa de Che Guevara. Nějak se nám to nezdálo když nás tam chlápek lákal. Teď mě mrzí, že jsme tam nešli. Vstupné by nemělo být žádné a člověk se uvnitř dozví hodně o životě Che Guevary. Zde video z muzea. Od sochy Krista je to asi 30 minut pěšky ke komplexu pevností Parque Morro-Cabaña s nejkrásnější vyhlídkou na město. První je Fortaleza de San Carlos de la Cabaña (denně 10-22, vstup 5 CUC do 18:00, od 18:00 hodin 8 CUC, foto 2 CUC,video 5 CUC, ve 20:30 začátek ceremoniálu a ve 21:00 výstřel z děla, který v dřívějších dobách oznamoval uzavření přístavu těžkými železnými řetězy, nataženými přes velice úzké ústí zátoky a bránící pirátům kteří řádili ve vodách Karibiku přepadnout nečekaně město). Ušetřili jsme ovšem za vstupné, protože do pevnosti se dá vstoupit i otevřenou bránou v půli cesty mezi zastávkou trajektů v Casablance a sochou Krista. Nikdo si nás tady nevšímá. Také turistů je tady poskrovnu. Takže jsme si v klidu pevnost prohlédli bez placení. Rozsáhlá pevnost z roku 1763 byla vybudována jako nejsložitější a nejdražší obranná stavba na celém americkém kontinentu. Součásti pevnosti jsou celé dlážděné ulice lemované opravenými domy, ve kterých byli v minulosti ubytováni vojáci i důstojníci. Dnes tady místo nich najdete restuarace, kavárny a obchůdky se suvenýry.

Jen pár metrů odsud se nachází další pevnost Castillo de los Tres Santos Reyes Magos del Morro (El Morro) s 44 m vysokým majákem. Je odtud krásný pohled na Havanu, pevnost la Punta a Malecon. Vstupné je sice 6 CUC, ale někeré části se dají navštívit bez placení. Platí se až při vstupu do muzea a na maják. Otevřeno je denně 8:30-20:30. Byla postavena v letech 1589-1630 jako doplněk k pevnosti la Punta na protější straně zátoky.

Nastává otázka, jak se dostat na hotel, buď se dá jet taxíkem, nebo sem zajíždí turistický vyhlídkový autobus T3 nebo se dá jet místním autobusem za 0,40 CUP od "mýtné" brány před tunelem což jsme nevěděli a chtěli jsme jít tunelem pěšky. Což se ovšem neukázalo jako dobrý nápad, protože nás zastavil policajt hlídající tunel a nekompromisně nás vedl ke svému nadřízenému, aby rozhodl co s námi bude. Vysvětlili jsme mu, že nejsme Američani ale Češi a že nevíme kde je autobus, takže nás nasměroval k busu a bylo to vyřešeno. Autobus byl narvaný. Samotný systém dopravy v busech je zajímavý. Nejdříve řidič otevře pouze přední dveře, kde je pokladnička a je třeba vhodit peníze za jízdné a nacpat se dovnitř předními dveřmi, nebo počkat až všichni zaplatí a řidič otevře i další dveře, aby mohli jiní vystoupit a další nastoupit, čehož využijí i ti co platit nechtějí a rvou se do autobusu co to jen jde. První zastávku má na Pradu, kde vystupujeme a jdeme na pokoj. Jsou 4 hodiny. Odpočíváme protože jsme zedření jak borůvky. Snědl jsem si housku od snídaně a napsal deník. Martin ještě zašel koupit 2 vody, ale nikde poblíž nic neměli. Pokoj byl uklizený. Poprosili jsme paní domácí aby nám zavolala do Viñales na další ubytování, aby jsme si ho potvrdili. Zaplatili jsme dva noclehy 60 CUC + 2 snídaně, každý 8 CUC. Zrovna když chceme jít na večeři, začalo lít jako z konve. Takže musíme počkat. Nakonec bereme deštníky a vyrážíme. Déšť následně postupně ustal. Došli jsme do ulice Obispo, kde jsou obchody, bary a restaurace. Podle cen v jídelníčku jsme zvolili místní restauraci, ne turistický paladar. Jako cizince nás posadili do 1. patra, zapli klimatizaci, takže za chvíli tam byla zima jako v lednici, jinak nic moc udržované. Objednali jsme si 2 piva po 1,50 CUC, jednou kuřecí maso a jednou rybí filet. K jídlu měli automaticky podávat zeleninu a rýži. Ovšem rýže nebyla, brambory taky neměli, asi na černém trhu nesehnali, tak nám k tomu dali sladké brambory a zeleninou se mínila rajčata a okurka. Na jídlo jsme čekali 20 minut. Když jsme se konečně dočkali, tak ryba byla gumová, kuřecí maso nebylo taky úplně udělané a navíc to bylo poměrně studené. Takže jsme si vůbec nepochutnali. Příště musíme zvolit nějaký paladar pro cizince, kde má být jídlo lepší než v místních restauracích. Celkem jsme zaplatili 12 CUC. Naproti v obchodě jsme koupili dvě velké vody po 1,50 CUC. Měli jsme ještě chuť na nějaký alkohol. Došli jsme až na Prado. Před jedním barem se Martin zeptal místních Kubánek postávajících venku, kde se dá v baru koupit alkohol za místní peso. Řekla mu, že alkohol se platí pouze v konvertibilních peso tedy v CUC, a vtáhly nás dovnitř. Než jsme si stačili objednat, tak prý tam mají dobré mojito a za chvíli nám i jim přistálo jedno na baru. Hned se s námi dali do řeči, prý že jsou učitelky v mateřské škole. Hovno. Kurvy to byly a chtěly nás sbalit. V Havaně žije spousta žen, které přes den pracují třeba v továrně a po večerech poutají svými křivkami pozornost v místních barech. Není se čemu divit, když v továrnách si za celý měsíc přijdou na cca 10 dolarů. Jedna se mnou začala tančit na místní živou hudbu. Když už nám začalo být všechno jasné, když se ptali kde bydlíme atd. a jestli nechceme masáž, jali jsme se placení, že to nějak přežijeme a že zaplatíme všechna 4 mojita, že by jedno mohlo stát tak 2 CUC, protože to byla taková obyčejná hospoda. Omyl, jedno mojito stálo 5 CUC. Pěkně jsme se práskli přes kapsu, tedy spíše Martin, který to vzal na sebe a zařekl se, že už se nebude před barem ptát holek. Rychle jsme utíkali pryč. Načež na nás ještě číšník drze volal, aby jsme přispěli na hudbu. My ji nechtěli, tak ať si to zaplatí z těch 20 CUCů.

Pak jsme vlezli ještě do jedné hospody, kdy měli 7 letý rum Havana club, panáka za 4,50 CUC, přitom celá flaška vedle v krámu stála necelých 12, tak jsme zvažovali koupit si na pokoj celou láhev. Nakonec jsme si objednali v protějším baru dva panáky po 2 CUCech. Ovšem chtěl nás napálit a nalil jen 3 letý. My jsme si toho všimli a ozvali se, tak nám to nalil znova. Cestou na hotel jsme se zastavili v pekárně, kde měli čerstvé pečivo, teda jen chleba a jeden druh housky. Jinak prázdné regály. Koupil jsme dvě housky po 2 CUPech, což je dražší než u nás. Ovšem na ceníku nic takového neměli, spíš houska stála 0,5 CUP, takže nás asi natáhli. Ale chuj s tym, to jsou malé věci.

Na pokoj se vracíme ve 20:30. sprchujeme se, píšu deník a pak se díváme na film na tabletu. Devátou hodinu ohlásil opět výstřel z děla v pevnosti.

Úterý 7.1.2014 - Finca La Vigía, Parque La Güira,
Alejandro Robaina, Pinar del Rio, Viñales

Vstáváme v 7 hodin. Snídani sice máme objednanou až na 8, ale v pohodě nám ji připravili na půl osmou. Byla stejná jako včera, navíc ještě čaj. Dneska už jsou tady ubytováni další dva hosté. Necháváme si u paní domácí nějaké věci, protože se tady ještě za 2 dny vrátíme na jednu noc. Na 9 hodin si jdeme vyzvednout rezervované auto. Cestou si kupujeme ve stejné pekárně jako včera večer 4 housky a dneska platíme jen 1 CUP za housku, včera nám naúčtovali 2 CUPy. Jdeme si vyzvednout auto do autopůjčovny Cubacar (Transtur) sídlící v hotelu Inglaterra (Prado No. 416 esq a San Rafael, Parque Central). Jsme tady už něco po půl deváté a už obsluhuje chlapíka před námi. Přišli jsme na řadu až skoro o půl desáté. Nastal menší problém, protože pro nás neměli připravené auto Cubacaru (Geely), které je o 10 CUC levnější na den než od Havanautos malé Kia Picanto. Větší sumu jsme platit samozřejmě nechtěli. Telefonoval bossovi, jaká je situace a jestli nám může tu dražší Kiu pronajmout za těch 45 CUC. Schváleno a začalo vypisování smlouvy. Za chvíli mu někdo volá, že by bylo i to auto od Cubacaru, což jsme radši, protože se jedná o Geely CK, sedan, který má mnohem větší zavazadlový prostor a bez problémů se nám tam vejdou naše kufry. Jinak vše proběhlo v pohodě, zodpověděl nám všechny dotazy, byl velice příjemný. Auto je plně pojištěné, kromě autorádia a kol, na ně se to nevztahuje. Upozorňuje nás, že kdyby nás zastavili policajti a chtěli po nás zaplatit nějakou pokutu, nemáme nic platit, že pokuta se platí až v půjčovně, kdybchom jim něco dali, stejně bychom to museli znova zaplatit v půjčovně. Tím, že to tak dlouho trvalo, tak můžeme auto vrátit až do 11 hodin dopoledne. Vždy se platí za 24 hodin. Cena na den je tedy 45 CUC+15 CUC pojištění=60 CUC x 3 dny=180 CUC, vratný deposit 150 CUC, plná nádrž 1,40 CUC/l x 45 litrů, tedy 63 CUC. Vrací se pak s prázdnou nádrží. Kontrolujeme si auto a točíme si ho na video, pro případ nějakách nesrovnalostí. Počáteční stav km je 43.348.

Co se týče autopůjčoven to je taky příběh sám o sobě. Před naší cestou jsme v dostatečném předstihu oslovili emaily několik autopůjčoven. Některé nereagovaly vůbec, buď nemají přístup k internetu, nebo nerozumí anglicky a nebo prostě nechtěli. Některé byly hodně drahé, například autopůjčovna Rex. Jiné se zase tváří jako různé autopůjčovny a přitom se pod jinými webovkami skrývají tytéž společnosti například Carrentcuba.com (cubacars.com, transturrentacar.com, cubacaribbean.com) nebo Transturcarrental.com (carrentalcuba.com, cubatravelnetwork.com, cuba-junky.com) apod. Všechny autopůjčovny na Kubě jsou řízené státem. Nejvíce poboček po celém ostrově má Cubacar (transtur.cu) a Havanautos (transtur.cu, havanautos.com), které také nabízí nejširší výběr aut. My jsme nakonec zvolili dopravní společnost Transtur, která je provozovatelem autopůjčoven Cubacar a Havanautos (kontakt na ně je Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ). Také byli jedni z mála, kteří celkem rychle reagovali na naše maily a zodpovídali naše dotazy a také byli ze všech nabídek nejlevnější. Zvolili jsme společnost Cubacar, která je o 10 CUC/den levnější než Havanautos a převážně nabízí pouze vůz Geely CK. Vybrali jsme si auto ekonomické třídy. Garantují nám kategorii, nikoliv model vozu, který bychom chtěli. Cena při 3-6 dnech je 45 CUC/den, 7-13 dní 40 CUC/den a 14-29 dnů 35 CUC/den. K tomu se připočítává pojištění 15 CUC, které se ovšem nevztahuje na autorádio a kola (pneumatiky), která se nejčastěji kradou. Pokud chceme, aby byl ve smlouvě další oprávněný řidič, platí se 3 CUC/den. Kilometry jsou bez omezení. Když se auto vrací na jiném místě než se půjčuje, je to možné,ale paltí se tzv. drop off poplatek podle vzdálenosti. Dále je nutné při zapůjčení auta uhradit plnou nádrž benzínu, kde je cena 1,40 CUC/litr (na všech benzínkách je stejná cena 1,40 CUC za litr benzínu gasolina especial) a auto se potom vrací s prázdnou nádrží. Je to tak záměrně, buď to sami tankují za nižší cenu, než nám účtují, nebo a to je více pravděpodobné, že to vypadá, že je auto s plnou nádrží, ale po chvíli jízdy se zjistí, že nádrž plná nebyla, ale zaplatila se jako by plná byla. Nám se to však nestalo, protože byl elektronický ukazatel benzínu. Dále je nutné při zapůjčení auta zplatit vratnou zálohu, v našem případě vozu ekonomické třídy 150 CUC. Výhodou je, že se nic neplatí předem, ale až při vyzvednutí auta. U jiných společností se předem platila cena za půjčení auta a při převzetí se na místě platily ostatní poplatky (pojištění, benzín, záloha, další řidič apod.). Neposlali nám žádnou objednávku, jen termíny vyzvednutí s místem vyzvednutí, čísla rezervací a datumy. Poté jsem chtěl od nich zjistit ještě nějaké doplňující informace a od té doby už se mi ozvali pouze jednou a na další emaily již nereagovali. Tak jsem poprosil Joseho z agentury, která nám zajišťovala mnohé ubytování v casa particulares, jestli by je nemohl zkontaktovat a zjistit, zda je rezervace v pořádku. Také mu to nějakou dobu trvalo, než se mu podařilo s nimi spojit, říkal, že je to složité, ale že je vše v pořádku a rezervace je platná.
Pro zapůjčení auta, či motorky na Kubě stačí český řidičský průkaz, nemusí být kupodivu mezinárodní jako do většiny zemí a platí po dobu 180 dnů pobytu na Kubě. Poté je nutné zažádat si o místní řidičský průkaz. Řidiči musí být alespoň 21 let.
Konečně v 10 hodin vyjíždíme od autopůjčovny. Zapnuli jsme navigaci. Stejně jsme měli problém se vymotat z Havany, Malecon byl uzavřený kvůli velkým vlnám na moři, které šplouchalo vodu až na silnici. Značení je mizerné, takže nám trvalo hodinu než jsme se dostali z města na dálnici Autopista Nacional. Pěkně jsme si zajeli, ale podařilo se nám odsud dostat. Podle mapy jsem zjistil, že jsme kousek od muzea Hemingwaye, které jsme chtěli navštívit jiný den, ale když už jedeme kolem, tak jsme k němu odbočili. Finca La Vigía (Museo Ernest Hemingway) leží 11 km JV od Habana Vieja na předměstí San Francisco de Paula (po-so 10-17,Ne 10-13:00). Při vjezdu do areálu se platí vstupné 5 CUC na osobu vč. focení. Přitom nám paní říká, že dovnitř se jít nedá, pouze nahlédnout okny a dveřmi. Tak jsme ji řekli, že o to nemáme zájem, že se jen otočíme a pojedeme pryč, jenže nebylo se kde otočit, silnice byla úzká pro jedno vozidlo a za námi už stál autobus, tak jsme vjeli dovnitř, a než Martin otočil auto, tak jsem si dům prohlédl a udělal pár fotek. Tady žil Hemingway 20 let. I okna byla zavřená údajně kvůli zvýšené vlhkosti. Nevím, za co teda chtějí tak vysoké vstupné. Uvnitř dům vypadá tak, jako by ho Hemingway právě opustil. Je tam původní nábytek, lovecké trofeje, pracovna, ložnice, koupelna. Vše působí tak, jako by tady Hemingway stále žil. Venku je bazén, v němž se svého času údajně koupaly nahé hollywoodské herečky. I po Martinovi chtěli vidět lístek, tak říká, že odjíždí a počkal mě u výjezdu z areálu. Tak jsem ušetřil 5 CUC.

Odtud pokračujeme dále na západ po dálnici Autopista Nacional do provincie Pinar del Rio (v překladu borový háj u řeky) k městu San Diego de los Baños. Dálnice je téměř prázdná, neplatí se žádné dálniční poplatky. Příroda kolem nás se viditelně mění s každým ujetým kilometrem. Přibývá zeleně a kopců. Silnici lemují palmy, spousta zeleně, vypínají se v pozadí hory a nad námi krouží supi. Občas kolem projedou muži na koních. Často se podél cest setkáváme s bilboardy s revolučními hesly a nápisy. Nejvíce je vidět portrét Che Guevary a heslo "Socialismo o muerte" (socialismus nebo smrt), nebo "Tu ejemplo vive Cuba" (Tvůj příklad stále žije na Kubě).

Máme namířeno k Parque La Güira (ruiny Hacienda Cortina) 4 km západně od San Diega de los Baños. Ovšem bloudíme. Značení není nikde žádné, takže máme problém to najít. Asi po 45 minutách hledání a doptávání se místních jsme dojeli do cíle. Vstupné se neplatí. Taky není za co, čekal jsem od to více. Vstup připomíná hradní bránu. Samotný park je v hodně zanedbaném stavu. Jsou tady roztroušené sochy s uraženými končetinami, kamenné lavičky, bazén s fontánou a zbytky, rozuměj ruiny, kdysi půvabné koloniální vily.

Zastavujeme ve vesnici Herradura, kde si kupujeme malé občerstevní, já pan neboli chleba se salámem, sýrem a rajčetem, zapečené za 10 CUP a Martin zapečený pan s hamburgerem a sýrem za 15 CUP, nic moc, k tomu si kupujeme dva doutníky, každý za 2 CUP, jeden hruškový džus za 0,85 CUC a jeden ananasový za 1,05 CUC. U pouličních prodejních stánků není problém na naše poměry levně nakoupit dobrou pizzu, housky se šunkou, horkou a podle místního zvyku přeslazenou kávu, rum, doutníky, koktejly z tropického ovoce nebo například čerstvé maso. Projíždíme vesnickou krajinou, kde potkáváme na silnici koňské a volské povozy.

Napojujeme se opět na dálnici a pokračujeme do města Pinar del Rio. Odtud máme namířeno do oblasti Vuelta Abajo proslavené pěstováním tabáku, kde roste ten nejlepší tabák na světě. Na 40 000 hektarech se tady rozkládají početné tabákové plantáže vegas. Oblast Pinar del Rio produkuje 80% kubánského tabáku. Rok co rok se z Kuby vyveze do světa neuvěřitelných 65 milionů doutníků. Chceme navštívit tabákovou plantáž Alejandro Robaina (Finca el Pinar). Otevřeno mají denně kromě neděle 10-17. Vstupné je 2 CUC na osobu. Je to největší tabáková plantáž na Kubě. Opět bloudíme, protože značení je špatné a nikde se o ní moc nepíše, přitom pěstuje jeden z nejlepších tabáků. Musí se jet z Pinar del Rio směrem na Maria la Gordu a asi po 15 kilometrech odbočit vlevo podle směrovky na San Luis. Potom pokračovat po silnici další 4 km až k odbočce Finca el Pinar vlevo, kde se ještě musí 1,5 km jet po prašné silnici. Jsme u cíle. Je 16:30 a v 17 hodin zavírají, máme štěstí, že jsme to stihli. Hned se nás ujímá jeden sympatický týpek, umí výborně anglicky a provádí nás plantáží. Nejdříve nám ukazuje jak a kde se tabák pěstuje. Plantáž Robaina má 17 hektarů. Tabák se sází v listopadu, a v lednu a únoru se sklízí, od spodních listů. Pěstuje se v jakýchsi sklenících, ale není přikrytý sklem, ale jakýmsi stanem z gázoviny, jako obvaz, aby byl chráněný před hmyzem,... sází se pouze jednou ročně.

Potom nás zavedl do sušírny casa de secado, což je velká hala, kde se tabákové listy suší. Místní ženy listy navlékají na šňůry a zavěšují ve svazcích. Věší se od země až po strop. Suší se takto zavěšené 15 dní, potom se naskládají na sebe a probíhá fermentace dalších 40 dní. Pak se listy třídí podle kvality. Suší se rozdělené do sekcí, podle toho, z které části rostliny byly odtrženy, zda od spodu, středu, či z vrchní části. Na výrobu doutníků se používají nejméně 3 roky staré listy.

Na této plantáži sami doutníky nevyrábějí a ani se je tady bohužel nekoupíte. Pěstují pouze listy a prodávají je státu, který ve vlastních fabrikách vyrábí doutníky. Z jejich listů se vyrábí pouze doutníky pod názvem Robaina. Kdežto na ostatních plantážích se tabák pěstuje pro více státem vlastněných výroben doutníků různých značek (monte Cristo, Cohiba,...). Potom nám další chlapík ukazoval, jak se doutníky ručně balí. Do spodních listů se balí listy ze střední a horní části rostliny, sroluje je, vloží do speciální formy a dá pod lis na 20 minut a pak se ještě zabalí do jedné nejkvalitnější vrstvy tabákového listu. Každý jsme dostali jeden doutník jako suvenýr.

Pak nás ještě zavedl k domu majitele farmy, pana Robaina, který před 4 lety zemřel v 91 letech, doutníky kouřil od svých 10 let. Nyní plantáž vede jeden z jeho vnuků. Plantáž navštívilo mnoho známých lidí, jako Gerard Depardie, Sting, ... Bylo to hodně zajímavé. Ještě jsme baliči doutníků dali 1 CUC navíc, byl hrozně rád, málem se klaněl.

V jednom baráku hned vedle pak nabízeli doutníky různých značek, Cohiba, právě Robaina, Monte Cristo, Hueva del Mondo. Koupili jsme 4 doutníky zn. Robaina po 5 CUC.

Vracíme se do města Pinar del Rio, ležící 25 km jižně od Viñales. Nachází se tady jedny z nejkrásnějších domů na Kubě z konce 18. století a jezdí tady koňské povozy. Nad hlavami nám létají supi. Zaparkovali jsme u Teatro José Jacinto Milanés, což je klenot kubánské koloniální architektury. Prošli jsme se po jedné z hlavních ulic a prohlédli si několik pěkných koloniálních domů se sloupořadím, které jsou barevně zdobené.

Odtud už pokračujeme do našeho dnešního ubytování do města Viñales. Už se stmívá, takže přijíždíme už za tmy. Celou dobu jedeme pouze s parkovacími světly a divíme se, že nějak špatně vydíme. Ubytování máme v doporučovaném a levném Casa Particular Villa Jorge y Ana Luisa , Calle Final del Policlinico #2C,tel.:+53 48 695524 / +53 52238825, 4 min. chůze od centra Viñales. Na Trip Advisoru je na 2. místě ze 142 ubytování ve Viñales, proto jsme ji zvolili a neprohloupili jsme. V roce 2013 byla dokonce vítězem.



Mají tady pouze 3 dvojlůžkové pokoje. Ubytování jsme měli rezervované předem, ostatně jako všechna a většinu přes BBInnVinales.com. Určitě mohu tuto agenturu a zejména Joseho, se kterým jsem vždy komunikoval doporučit. Reagovali velice rychle, byl velmi ochotný vše upravit dle našich požadavků. A podstatnou výhodou oproti spoustě jiných agentur je, že se nic neplatí předem, vždy až přímo majitelům hotově při příjezdu. Jen je nutné ve většině případů, alespoň den předem potvrdit majitelům, že dorazíte, aby měli případně možnost obsadit ubytování někým jiným. Když jsme si přes něj objednali více než tři ubytování, dostali jsme od něho předplacenou telefonní kartu na domácí hovory ve výši 25 CUP, což nám umožňuje vždy potvrdit následující noclehy. Ke všem rezervacím nám poslal na mail voucher a mapku ubytování.
Pronajímání pokojů je jediné soukromé podnikání na Kubě povolené státem a pro mnohé lidi jediný způsob jakž takž slušné obživy. Každý může oficiálně pronajímat pouze jeden pokoj, ale někteří načerno pronajímají pokojů více, aby se vůbec uživili. Protože za každý pokoj platí státu údajně 45 CUC, bez ohledu na to, zda ty peníze za měsíc vydělají nebo ne + 10% ze zisku. Proto se snaží všemi možnými způsoby zákazníky nalákat do svých domovů, čekají u autobusů na turisty a lákají je k sobě domů. Také nabízí domácí stravu (snídaně, obědy, večeře), z jejichž příjmu žádné peníze státu neodvádí a tak si můžou něco přivydělat, protože suroviny nakupují levně. Zase je pravda, že stravování v casas particulares je mnohem lepší než v restauracích. Současně máte příležitost setkat se s obyčejnými lidmi, nahlédnout do jejich domácností, což hoteloví turisti z Varadera nemají. Máme rezervovaný dvojlůžkový pokoj na 2 noci za cenu pouhých 20 CUC/pokoj/noc, snídaně stojí 4 CUC, večeře 8 CUC. Paní domácí je strašně příjemná a milá paní, mluví i anglicky a má internet. Dlouho si s námi povídala. Dostali jsme velký pokoj se dvěmi velkými postelemi, je tady větrák i klimatizace, ale toho nebude zapotřebí, protoze se hodně ochladilo a zase začalo drobně pršet. Máme tady ledničku, kde jsou piva a vody, za stejnou cenu jako v obchodech. Koupelna je společná s WC. Je tady pár komárů, které Martin postupně vyhubil. Za domem má dokonce i bazén. Auto parkujeme v zahradě za bránou. Zatím jsme měli všude zásuvky na 220 V, takže bez problémů nabíjíme foťáky, mobily atd.

Šli jsme do města na večeři, protože na oběd jsme skoro nic neměli kromě těch housek. Skončili jsme ve středomořské restauraci El Olivo, která je plná k prasknutí. Uvnitř není vůbec volné místo a dokonce lidi stojí venku frontu a čekají než se uvolní místo. Venku byly dva stoly volné, ale nikdo tam nechtěl kvůli zimě sedět. Tak jsme si tam sedli. Za chvíli se k druhému stolu přidali další hosté. Fronta pořád rostla. Jídlo tady bylo fakt skvělé. Dali jsme si paellu s různými druhy masa, byly tam krevety, mušle, maso,... za 7,75 CUC a zapečené lasagně za 6,50 CUC a na pití samozřejmě rumy. Celkem jsme za večeři platili 20 CUC. Náramně jsme si pochutnali. Je mi jasno proč ty fronty. Na pokoj se vracíme o půl desáte. Do 11 ještě dopisuji zápisky z dnešního dne.

Středa 8.1.2014 - Viñales

Kohout nás budí v 7 ráno. Snídani máme v osm v jídelně, je mmohem bohatší než v Havaně a za stejnou cenu 4 CUC. Máme kávu a mléko vše je nachystané v termoskách, chtěl jsem čaj, ale Ana Luisa říká, že nemá, že je to problém sehnat na kubě v obchodech čaj, stejně jako hloupé ubrousky, známý ji dovezl z Havany jeden balík. Tak jsem ji dal po snídani z našich zásob nějaké dobré čaje. Dále jsme měli talíř s míchaným ovocem, ananas, papája, banán, palačinku a měla dvě marmelády, z toho jednu kokosovou, uvařený kokos v kokosovém mléce, bylo to hodně sladké ale k palačince dobré, med, čerstvý džus, pak jsme si dali vaječnou omeletu s cibulí, k tomu byly rajčata, plátek šunky, zapečený toast se sýrem, veka a ještě jsme každý dostali polovinu grepu. Venku je zatažená obloha, chladno a mží.
Dnes máme v plánu si prohlédnout údolí Valle de Viñales zapsané na seznamu UNESCO, kde se pěstuje nejkvalitnější kubánský tabák. Je to nejúrodnější oblast Kuby. Mapu najdete zde. Autem jedeme k 7 km vzdálené jeskyni Cueva del Indio (jeskyně Indiána) objevené v roce 1920 místními rolníky. Je dlouhá 1720 merů. Za parkování chtějí 2 CUC, tak jsme auto dali o něco dál k Finca San Vicente, kd je parkování zdarma. Jeskyně je otevřená denně 9-17:00, vstupné je 5 CUC a v ceně je již zahrnuta plavba po podzemní říčce. Procházíme hustou tropickou vegetací. Jeskyně je moc pěkná, osvětlená, byl jsem vybaven tentokrát i vlastní baterkou. Společnost nám až do jeskyně dělal jeden místní pejsek. Prohlídková trasa měří asi 300 metrů. Touláme se rozsáhlými jeskynními prostory a obdivujeme různé tvary stalaktitů a stalagmitů, které tady příroda vytvořila. Došli jsme k podzemní říčce San Vicente s malým molem, kde jsme se nalodili na motorovou loď, která nás svezla po podzemní říčce, nejdříve k vodopádu, to jsem viděl poprvé v jeskymi vodopád a potom zpátky až jsme se ocitli venku. Výjezd či vjezd do jeskyně je impozantní. Je to velká skalní brána, ze které visí zelené liány a další tropické rostliny. Během plavby nám řidič ukazoval různé zajímavé útvary v jeskyni které připomínaly zvířata nebo lidské tváře. Podle toho získaly i svá pojmenování. Tahle jeskyně se nám hodně líbila a určitě stojí za návštěvu.

Méně zajímavá pak byla druhá jeskyně ve Valle de San Vicente, jeskyně Cueva de San Miguel (otevřeno denně 9-16, vstupné 1 CUC) společně s jeskyní El Palenque de los Cimarrones, bývalé útočiště uprchlých otroků, sochy obyvatel jeskyně, rekonstrukce ohniště, odlitek zdejšího jeskynního hada. Původními obyvateli jeskyní byli indiáni a později cimarroni. To byli zotročení indiáni a později i černoši, kteří utíkali za svobodou z plantáží kolonizátorů hluboko do hor a ke krátkodobým pobytům využívali i jeskynní systémy. Stavěli si v nich malé opevněné vesničky Palenque a obhospodařovali malá políčka. Největší nebezpečí hrozilo těmto uprchlíkům od lovců lidí rancheadorů, kteří používali pro chytání uprchlých otroků speciální rasu vycvičených psů. Prochází se jeskyní z jedné strany na druhou. Uvnitř toho k vidění moc není. Na obou stranách jeskyně jsou restaurace. Dal jsem si za 2 CUC nápoj, který se skládal z medu, citronové šťávy, pomerančového džusu a ovoce. Podává se jako nealkoholický, ale dali mi k tomu i láhev bílého rumu a když budu chtít mám si tam nalít, tak jsem si samozřejmě dal.

Odtud se vracíme přes městečko Viñales, kolem tabákových polí s typickými domky casas de tabaco vyrobených z palmových listů, kde se suší tabák a pokračujeme ke stěně Mural de la Prehistoria. Otevřeno je denně 8-19:00,vstupné je 3 CUC, ale stěna je vidět krásně i z dálky, takže není nutno vstupné platit. Taky je možno se vyhnout za placení parkovného, když necháte auto někde u cesty jako my. Jedná se o obří 120 m dlouhou malbu na skalní stěně, bizarní ztvárnění teorie evoluce člověka (Diego Rivera). Vznikala přes 15 let a byla navržena v 60. letech. Objednal si ji sám Fidel.

Odtud pokračujeme 1200 metrů k vyhlídce mirador. Je odtud nádherný výhled na Mogotes Dos Hermanas, mohutná skalní dvojčata.

Mogoty jsou vápencové vrchy kuželovitého tvaru porostlé tropickou vegetací, mnohdy připomínají hřbety slonů, které zde v jurském období vymodelovala zřícená náhorní plošina. Vnitřek mogotů je protkán sítí chodeb, trhlin a jeskyní. Údolí Viñales je svými krasovými útvary proslulé. Je staré 160 milionů let. Kuba je zemí vápencových hor a jeskyní. Nachází se tady malá restaurace, kde majitel nabízí mojito z máty, kterou pěstuje přímo u domečku. Je odtud nádherný výhled na okolní kopce a údolí a nad hlavami nám létají supi, tolik typičtí pro oblast Pinar del Rio. Tady jsme potkali dvě Češky, které jsou tady už měsíc a dovolená se jim chýlí ke konci. Nabídli jsme jim odvoz do vesnice, jelikož jsou bez vlastního dopravního prostředku.

Cestou jsme ještě zajeli ke koloniálnímu hotelu Los Jazmines odkud se naskýtá krásná vyhlídka na údolí. Točil se tady i jeden díl Majora Zemana.

Ve stánku se suvenýry kupujeme dva pohledy za 2 CUC už s předplacenou známkou a jednu magnetku za 1 CUC.

Holky pak vysazujeme na začátku vesnice a my se vracíme na pokoj. Udělalo se pěkně a tak mi Ana Luisa domluvila na 14 hodinu vyjížďku do okolí na koni. Chtěl jsem pouze na hodinu, ale nakonec se to protáhlo na 3 hodiny. Cena 5 CUC na hodinu. Ve dvě hodiny mě u domu vyzvedl mladý Kubánec, typický rančer s kovbojským kloboukem, jmenoval se Eduva. Nejdříve jsme museli asi 5 minut dojít k místu, kde měl uvázané dva osedlané koně. Martin šel se mnou, aby mně natočil, ale na koně nechtěl, tak se potom vrátil na pokoj a usnul. Vyhoupl jsem se do sedla. Základní instrukce, vpravo, vlevo, zastavit a jedeme. Každý jedeme na svém koni. Je to paráda.

Eduva moc anglicky neumí, tak se snažím pomalu španělsky a celkem se mi to daří. Jdeme krásnou přírodou, krokem, jen když je kopec, tak ho trochu popožene aby jel rychleji. Paráda. Celou cestu mi říká zajímavé informace. Má 5 vlastních koní a živí se tím, že vozí turisty jako jsem já. Mému koni je 7 let a říká, že je mírumilovný a zvyklý na turisty. Žádný divoch. Taky mi ukazuje různé stromy, například ceibu, ovocný strom guava, národní strom Kuby palma real neboli palma královská, rostliny mimosy, které zavírají listy, když se jich dotkne. Nad námi krouží supi, kolem se pasou buvoli, krávy a prasata. Cesta je hodně rozbahněná po předchozích deštích. Přijeli jsme až k jedné tabákové plantáži. Tady mi zase ukazovali jak se suší tabák v casa de tabaco, což je uzavřená stodola s kostrou ze dřeva a střechou i stěnami ze suchých plamových listů a tady se tabák skladuje a suší zavěšený v několika patrech nad sebou na dřevěných trámech. Dále říká, že mají 100 tis. sazenic, 90% produkce dávají státu a 10% mají pro vlastní potřebu, ze které dělají doutníky, které pak nabízí turistům. Jeden doutník mi zapálil. Také mi vysvětluje, že dobrý doutník má mít tak 2 centimetry ohořelé než odpadne popel a také že popel má mít bílou až šedou barvu. Konec doutníku jsem si namazal medem. To co nabízí jineteros na ulici jako levné doutníky, tak jsou většinou dělány z banánových a ne tabákových listů nebo listů horší kvality. Začíná pršet. Čekáme než to přejde, asi půl hodiny. Pak přijela skupinka Italů, tak jsem se vymanil z jeho spárů, aniž bych něco koupil. Vracíme se pomalu zpátky. Byl to nádherný zážitek. Že bych se ještě dal na ježdění na koni? Vracím se na pokoj.
S Martinem jsme se vypravili na prohlídku vesnice Viñales (mapa) po hlavní ul. Salvador Cisneros, kterou lemují nízké domky s barevnými fasádami. V nich se nachází bary, ze kterých se rozléhá hudba. Prošli jsme kolem malého náměstíčka pojmenovaném po José Martím s koloniálním kostelíčkem se zvonicí a Centro Cultural Polo Montañez (Casa de la Cultura).

Na konci ulice pak stojí dřevěná krčma Casa de Don Tomás (Calle Salvador Cisneros 138). Jde tady půjčit motorky, i kola za 1 CUC na hodinu. Koupili jsme si každý pizzu se sýrem za 10 CUP, zašli jsem také do místní hospody, kde byli jen místní. Dali jsme si 4 rumy co pili všichni místní, bílý rum Viñales, jeden panák za 10 CUP. Taky si tady Martin koupil sedmičku vyhlášeného rumu Guayabita del Pinar za 45 CUP. Chtěli jsme si koupit 4 housky na další den, ale v pekárně nám je odmítli prodat, že jich mají málo, a že na ně čekají místní Kubánci. Ve druhé pekárně už stála fronta lidí a čekali až se housky dopečou. Taky jsme vešli do jednoho obchodu, kde se kupuje pouze na příděl za kubánské pesa. Obchody kde se kupuje na příděl jsou téměř prázdné. Dvě a půl kila rýže na hlavu na měsíc, k tomu trocha fazolí, oleje a kostka mýdla. Chtěli jsme si koupit kávu, ale bohužel bez tarjety, kterou vlastní Kubánci, tam nic neprodají, ani nemůžou. Dolarové obchody nejsou pro místní a tak černý trh jenom kvete. Taky místní lékárna zeje prázdnotou. Teda spíš regály. Koupili jsme si pizzu. Prodejně s pizzou většinou stačí vyhradit kousek místa někde ve vlastním domě nebo v průchodě, obyčejná pec a je to. Ale pizza je výtečná.

Vracíme se na pokoj. Na 7 hodin jsme si ráno objednali večeři u Any Luisy, rybu a humra. Tohle kupují na černém trhu (mercado negro). Večeře neměla chybu a ty porce. Nejdříve naservírovali talíř s ovocem, potom fazolovou polévku, pak byl ryba, vynikající, s bramborami, opečenými banány, celý humr, zeleninový salát. Jako dezert jsme ještě dostali ten kokosový "džem". Přizvali jsme ke stoli i jednoho Holanďana, pána středních let, který cestoval sám. Přinesl a otevřel láhev vína Chardonnay, které koupil v Havaně, také Aně Luise jsme řekli, ať s námi povečeří. Bylo to moc fajn a jídlo naprosto fantastické. Spát jsme šli totálně plní někdy kolem 9.

Čtvrtek 9.1.2014 - Soroa, Las Terrazas, Havana

V 7 ráno nás budí kokrhání kohouta stejně jako včera. Snídani máme na 7:30, stejná jako včera, jen jsme si dali volské oko a džus byl z guajávy. Rozloučili jsme se s Anou Luisou a jejím psem Palmerou, byla to strašně příjemná paní domácí, její ubytování mohu všem jen doporučit. Chtěl jsem, aby nám ukázala svoji registrační knížku - libreta, za kterou nakupují na příděl. Bohužel ji neměla doma. Ale říkala, že je vždy dáno na měsíc a osobu, kolik toho může koupit za CUP, například 1 kávu na osobu, 1 cukr, půl litru oleje,... což říkala, že běžné rodině vystačí tak na 5 dní, jí na den, tím, že se stará i o turisty. Zbytek, pokud chtějí kupovat tak jen v obchodech za CUCy nebo na černém trhu (mercado negro). Zaplatili jsme ji 2 noclehy po 20 CUC, 4 snídaně po 4 CUC, 2 včerejší bohaté večeře po 8 CUC a dvě vody, které jsme si vzali z ledničky za 1,5 CUC. Taky jsem se Any Luisy ptal, kolik musí platit státu za pronájem pokojů. Řílala že za ty 3 pokoje co pronajímá platí měsíčně 380 CUC, a to bez ohledu na to jestli má nebo nemá turisty. Je to paušálně. Říkala, že když je dost turistů, tak že to není problém.

Vyjíždíme v 8:30. Cestou se zastavujeme na poště a házíme do schránky 2 pohledy, mému otci z Viñales a otci od Martina pohled, kde je vyobrazen Fidel s Hemingwayem. Ptal jsme se ještě na známky do Evropy a říkala mi cenu 0,65 CUC, tak nevím v Havaně mi říkali jednou tolik. Jedeme k hotelu La Ermita odkud je pěkná vyhlídka na údolí, město Viñales a mogoty. Hotel je moc pěkný, ale výhled je hezčí od hotelu Los Jazmines. Zastavujeme se ještě jednou na chvíli na vyhlídce u hotelu Los Jazmines, tentokrát za slunečného počasí a potom už pokračujeme směr Pinar del Rio, kde se napojujeme na dálnici Autopista Nacional a jedeme směr Havana. Zastavujeme se ve vesnici Soroa, 16 km JZ od Las Terrazas v pohoří Sierra del Rosario. Mapa oblasti.
Auto necháváme na parkovišti u vodopádu za 1 CUC. Odtud se dá dojít ke všem zajímavostem v okolí. Nejdříve jdeme k 20 m vysokému vodopádu El Salto de Soroa (Salto de Arco Iris). Vstupné je 3 CUC pro cizince a 10 CUP pro Kubánce, otevřeno je od 8-17 hod. Vede k němu 250 metrů dlouhý chodník a schody. Vodopád je velice pěkný, dokonce se dá pod ním i koupat, ale plavky jsme si nevzali.

Stejnou cestou se vracíme zpátky. Od parkoviště jsme se vydali přes malý most na kopec k vyhlídce El Mirador. Za 3 CUC je možné jet na koni od Villa Soroa, ale když jsme tu cestu viděli, tak si nedovedu představit tu jízdu na koni. Cesta až na vrchol nám zabrala 25 minut. Vede do poměrně prudkého kopce, všude je bláto po předchozích deštích, vlhko a ještě k tomu horko. Vražedná kombinace. Během chvilky jsme durch mokří. Cestou pozorujeme různé motýly a ptáky. Ze shora je krásná vyhlídka na celé pohoří Sierra del Rosario.

Na nebi nad námi krouží množství supů (španělsky aura).

Vracíme se dolů, to už nám šlo mnohem rychleji. Od parkoviště se dá ještě dojít nebo i dojet autem k vyhlídce El Castillo de las Nubes, ale jedna nám stačila. Já jsem ještě zašel do Orquideario a Jardín Botanico. Otevřeno je denně 8:30-16:30, 3 CUC vstupné + 1 CUC za foťák, 2 CUC za kameru, kdybych ho měl schovaný v batohu, tak bych ušetřil. Poučení pro příště. Místní platí zase pouze 3 CUP. Mimochodem i vstupné se dá obejít, do areálu vede ještě jedna cesta a brána, která byla oevřená, a to kousek před parkovištěm směrem od dálnice. Má tady růst 700 druhů orchidejí, na co mě nalákali, já jich s bídou napočítal maximálně 20. Jinak tady byly okrasné stromy, palmy a vila zakladatele zahrady. Zahrada mě teda hodně zklamala, takže za 15 minut jsem byl venku.

Pokračujeme dále po silnici za Soroa směrem na Las Terrazas. Má tady být mýtná budka, kde se má platit 4 CUC na osobu za vjezd do oblasti Las Terrazas, ale kde nic tu nic. Cestou jsme minuli jednoho hada, který se plazil po silnici. Dojeli jsme k odbočce na Casa del Campesino a Hacienda Unión. Je to jenom restautace, kde je zrovna úplně plno, protože tady stojí 3 turistické autobusy. Odtud jsme sešli asi 200 metrů k bývalé kávové plantáži, ale není tady po ní ani zmínka. Takže tato zastávka byla o ničem. Pokračujeme dále do horského letoviska Las Terrazas nacházející se u jezera Lago del San Juan. Je to příjemné místo, malé nic tady není, kromě jezera, jednoho hotelu El Moka, pár ubytovacích bloků pro místní a několik restaurací. Zašli jsme si na oběd do restaurace La Mercedes. Je na terase odkud je výhled do údolí. Byly tady jen jedni Němci. Dali jsme si napůl jedno jídlo za 7,20 CUC, dušené hovězí na nudličky v rajčatové omáčce s rýží a bramborami a jedno pivo za 1,60 CUC. Obyčejná jídelna, ale jídlo bylo dobré, i když v jídelním lístku toho moc nemají a navíc jsou všechna jídla hodně podobná.

Před mýtnou budkou jsme odbočili vlevo k zrekonstruované kávové plantáži z 19. stol. Cafetal Buenavista (otevřeno je denně 9-16,vstup je zdarma). Je možné jít i 2,5 km pěšky z Las Terrazas. Nevím, jestli se mýto platí, kdyby jsme touto branou přijeli z opačného směru. Každopádně jsme ušetřili každý 4 CUC. Rozkládají se tady terasy, na kterých se kdysi sušila káva, jsou tady ubikace bývalých otroků, kteří na plantážích pracovali.

Odtud už pokračujeme do Havany asi 58 km. Podle navigace jsme dojeli až na Plaza de la Revolución, kde se nachází Memorial José Martí 39 metrů vysoký mramorový sloup a vedle něj velká socha José Martího, Memorial Ernesto "Che" Guevara v budově ministerstva vnitra. Parkovat se dá pouze na vyhrazených místech a vždy někdo musí zůstat u auta, nejspíš aby v něm někdo nenechal bombu, protože se tady nachází ministerstvo vnitra a sídlo komunistické strany, kde má pracovnu sám El comandante. Na Kubě existuje pouze jedna politická strana a to Komunistická strana Kuby. Školáci na Kubě jsou pionýry. Různé typy škol mají odlišné uniformy i pionýrské šátky - modré a rudé. Často jsme se s nimi setkávali na ulicích a vzpomínali na své mládí kdy jsme byli jiskrami a pionýry. Z jedné budovy na nás shlíží obří podobizna Che Guevary z druhé pro změnu Camilo Cienfuegos, kubánský revolucionář. Jinak je náměstí prázdné obří vybetonované prostranství na kterém se pořádají různé oslavy a manifestace.

Odtud jsme zajeli o pět bloků dál k Necrópolis de Colón (Cementerio Cristóbal de Colón) - hřbitov Kryštofa Kolumba, hřbitov s nádhernými mramorovými hrobkami a v samém středu osmihranná kaple. Otevřeno je denně 9-17, ovšem vstupné je nekřesťanských 5 CUC. Je to poprvé co vidím, že by se za vstup na hřbitov platilo. Tak si ho prohlížíme jen přes plot. Je to jeden z největších hřbitovů v Severní a Jižní Americe z roku 1868. Je tvořen celými ulicemi a dopravním značením. Existuje dokonce mapa hřbitova.

Odtud už jedeme přímo k autopůjčovně. Ovšem nikdo tady není. Chvíli čekáme a pak jsme vzali kufry a šli do casy particular. Auto jsme nechali zaparkované před hotelem Inglaterra. Jsme ubytováni ve stejné case jako minule, dokonce i pokoj máme stejný, takže jsme tady už jako doma. Dali jsme si sprchu a vyrazli do města na večeři. Mezitím jsme zkusili ještě jednou zajít do autopůjčovny, není to daleko a chlápek tam byl. Jen si auto prohlédl, jestli nechybí rezerva a hever, opsal stav kilometrů (mimochodem najeli jsme 581 km, to se nezdá, ale nemuseli jsme tankovat, benzín nám vyšel, vrátili jsme nádrž s jednou čárkou. Vrátil mi kauci 150 CUC, podepsali jsme papír a šli jsme. Proběhlo to hladce a rychle. Zabruslili jsme na ulici Obispo, která je rušným centrem se spoustou obchodů a restaurací. Každý jsme si dali dvě pizzy se sýrem po 10 CUP. Zaujal mně obchůdek s točenou zmrzlinou, kde byla cena 1$. Myslel jsem si že pro cizince to bude 1 CUC a pro místní 1 CUP, protože zrovna odtud odcházela paní a se třemi dětmi a každému koupila zmrzlinu. Těžko by jim koupila zmrzlinu každému za 20 korun. Vzal jsem tedy 1 CUP a světe div se, bez mrknutí oka mi natočil jednu mixovanou zmrlinu vanilkovo čkolodádovou. Byla výtečná. Nejlevnější zmrzlina v mém žovotě, za 1 korunu.

O kousek dál byl jiný stánek se zmrlinou, kde mají o něco dražší, kopečkovou za 3 CUP a pak za 7 CUP kopeček a ještě posypaný oříškama a v lepším kornoutku. Martin si ještě koupil dvě piva v plechovce po 1 CUC a také jsme doplnili zásoby vody. Po osmé hodině se vracíme na pokoj. Dopisuji deník za dva dny. Uf.

Pátek 10.1.2014 - Havana, Santiago de Cuba

Vstáváme o půl osmé. Na snídani jsou dnes s námi ještě jedni Němci. Po snídani jsme zaplatili nocleh 30 CUC a dvě snídaně 8 CUC. Kufry jsme si nechali na pokoji a šli do El Barrio Chino, což je havanská "čínská" čtvrť. Kdysi tady žilo množství čínských imigrantů. Dnes tady o číňana téměř nezavadíte. Občas se tady mihne nějaká ta čínská restaurace. Je to asi ta nejzdevastovanější část Havany. Chvílemi máme pocit, že procházíme válečnou zónou. Všude visí dráty, ulice jsou plné děr, polorozpadlé domy bez oken, z mnohých domů opadává omítka, balkóny sotva drží. Přitom to jsou domy, které kdyby se opravily, tak by byly architektonickou chloubou města. Opravují se pouze domy, paláce, kostely v historickém středu města a na nábřeží, které jsou v evidenci UNESCO.

Prošli jsme různé boční uličky, ulici San Rafael a Avenida de Italia (Galiano), jedna z největších nákupních ulic předrevoluční Havany. Nahlédli jsme do některých obchodů kde se nakupuje pouze na příděl, na registrační knížky - librety (sešit se záznamy nároků na potraviny a další zboží). Přídělový potravinový systém zaručuje, že nikdo na Kubě nehladoví ani s nízkým platem. Na rozdíl od našich poválečných potravinových lístků má každů Kubánec registrační knížku - libretu. Na ni lze nakupovat jen v tom obchodě, kde je její majitel zaevidován. Prodejna dostává zboží přesně podle množství zaregistrovaných, což znemožňuje šmelinu. Vysvětlili mi, že každý Kubánec má daný měsíční přísun potravin, jako je cukr, sůl, rýže, olej, vajíčka, například vajec je 15 ks na osobu a měsíc, cena vajíček je 1,10 CUP. V knížce je vyznačeno, kolik je kvóta pro danou osobu. A když tuto kvótu vyčerpají nebo chtějí nedostatkové zboží, lépe se obléknout, vybavit si domácnost nadstandardním zbožím musí jít do našich dřívějších "tuzexových" obchodů, které jsou poměrně četné a dobře zásobené a nakupovat za dolary nebo konvertibilní peso, což je pro mnohé Kubánce nedostupné, ale přesto v obchodech jich není málo. Domácí zde nakupují kromě oblečení nejvíce potraviny a hygienické potřeby - různá mýdla, zubní pasty, šampony, saponátové mycí prostředky, které jsou na místní poměry drahé. Stojí ukázněně u dveří a čekají až budou vpuštěni do obchodu, kde se pohybuje jen určitý počet osob, aby se předešlo nepřehlednému návalu. Divné pocity zažíváte při odchodu z obchodu, kdy vedle kontroly dokladů o zaplacení jsou kontrolovány i nákupní tašky. Přídělový systém je tady i po desítkách let od vítězství revoluce nevyhnutelný. Na černém trhu nebo v několika málo zvláštních prodejnách pro zahraniční turisty však lze za dolar koupit téměř všechno, ovšem za dvaceti až třicetinásobek ceny ve srovnání se státními přídělovými obchody.

Došli jsme až ke kostelu Iglesia del Sagrado Corazón z roku 1914-1923, což je údajně nejkrásnější kubánský kostel. O tom by se dalo určitě polemizovat. Jen my jsme jich viděli více hezčích. Uvnitř mají udělaný i betlém. V bočních uličkách je spousta stánků s ovocem a zeleninou, květinami, hlavně poblíž kostelů, s masem a salámy, které jen tak volně naházené leží na pultech. Poblíž vstupní brány do čínské čtvrti je budova telefonické společnosti a před ní dlouhá fronta.

Kolem Capitolu jsme došli až na ulici Obispo a koupili si zmrzlinu posypanou nahoře ořechy za 7 CUP. Ve 12 jsme se vrátili na pokoj a chvíli si odpočinuli. Pak jsme se vydali znova do ulic, máme do 3 hodin čas než pojedeme taxíkem na letiště, jinak se tam ani dostat nedá, žádná městská doprava tam nejezdí. Jdeme znova na ulici Obispo. Cestou jsme koupili dva pohledy po 0,70 CUC. V obchodě se suvenýry jsme koupili dvě magnetky po 1 CUC. Každý jsme si dali jednu pizzu, Martin sýrovou za 10 a já sýrovou s chorrizem za 15 CUP. V mnoha hospodách hraje živá hudba.

Došli jsme až na náměstí Plaza de Armas, kde má být obchod Cassa de Café s prodejem kávy, ale mají tady pouze 3 druhy a tu co bychom chtěli značky Cubita mají pouze velká balení. Vyfotili jsme si pevnost Castillo de la Real Fuerza. Můj nos nás zavedl až na nábřeží, kde se nachází malá restaurace a prodávají tady grilované kuře. Půlka grilovaného kuřete s rýží, zeleninovou oblohou za 3,50 CUC, dali jsme si to napůl, a k tomu pivo za 1,10 CUC. Je odtud výhled na pevnost Fortaleza San Carlos de la Cabaña a vesnici Casablanca nad kterou se tyčí bílá socha Krista.

Odtud jsme se vrátili na pokoj pro kufry. Před hotelem jsme si zastavili taxík, takovou zelenou starou žábu. V zavazadlovém prostoru měl asi reprobedny, tak kufry nacpal na zadní sedadlo. Já jsem si sedl dopředu. Hudbu vytunil na maximum. Původně chtěl 20 CUC, ale usmlouvali jsme to na 15. Jenže nás zavezl k terminálu číslo 3, kde jsou mezinárodní odlety. Když jsme mu řekli, že chceme na domácí lety, terminal nacional číslo 1, tak říkal že to je daleko a chtěl dalších 5 CUC. Tak jsme se nechali vysadit v domnění, že to dojdeme pěšky. Ale když jsme se ptali jak je to daleko, tak nám řekli asi 5 kilometrů a že si máme vzít taxi. Tak jsem udělal fotku letiště a vzali jsme si další taxi za 5 CUC, takže nás to stejně na těch 20 CUC vyšlo. Bylo to opravdu daleko. Letiště Jose Marti International Airport má 3 terminály a jsou od sebe dost vzdálené, takže když si budete brát taxi na letiště, předem řekněte řidiči na který terminál chcete. Letiště se nachází 16 km z centra města a cesta zabere 30 minut. Je to malý terminál, jsme tady 2,5 hodiny před odletem už odbavují, tak jsme se postavili do fronty. Všechno proběhlo v pořádku. Odlétáme v 18:00 z Havany se společností Cubana de Aviación – let č. CU986 do Santiago de Cuba, cena letenky 3.250 Kč vč. tax (108 USD=2105 Kč+taxy 536), ekonomická tř., koupeno přes Air Transport Solutions Praha, kteří jsou schopni zajistit i letenky přes jiné kubánské aerolinie, které od nás nejdou koupit.

Povolená váha zavazadel 20 kg, můj kufr má necelých 25 takže jsme to vyvážili lehčím Martinovým kufrem. Na letišti nic není. Směnárna je zavřená. V horním patře je restaurace, bar a dokonce pošta. Takže jsme napsali a hned poslali dva pohledy. Akorát zavírala, ale ještě nám je hodila do schránky. Martin si koupil 3 piva po 1 CUC. Procházíme pasovou kontrolou a osobní kontrolou, pořád pískám. Kolem třičtvrtě na 6 nás pouští do letadla. Jedná se o ruské letadlo Antonov 158 pro 95 cestujících a je kompletně obsazené. Sedadla jsou 3-2 s čímž jsem se dosud nesetkal. Startujeme o 10 minut později, tedy v 18:10. Během letu jsme nedostali žádné jídlo, jen roznášeli vodu a malé kafe, tak jsem si řekl aspoň o dvě kávy.

Let rychle utíkal a v 19:20 přistáváme na letišti Aeropuerto Internacional Antonio Maceo (SCU) v Santiago de Cuba. Vyzvedáváme si kufry a před letištěm už nás čeká taxikář s cedulí s mým jménem a názvem naší casy particular. Máme to domluvené s majiteli casy, že nás za 10 CUC odveze na ubytování. Letiště se nachází 8 km jižně od města, doprava do města autobusem údajně za 5 CUP nebo soukromé taxi bez taxametru normálně za 15-20 CUC. Jsme ubytováni v Casa Hostal Raul & Kathy, Calle Heredia #610 1/2 / Marte & Paraiso, Santiago de Cuba hned v srdci města. Phone(s):+53 22 624472 / Mobile +53 52717833, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .

Rezervace přes BBInnVinales.com, máme rezervovaný dvojlůžkový pokoj s malým balkonem. Můžeme si vybrat ještě pokoj se dvěmi postelemi, ale bez balkonu. Nechali jsme si pokoj s balkonem. Pokoj je čistý a pěkný se spoustou skříní, televize, lednička, zásuvky 110 i 220.

2 noci po 25 CUC, tzn. 50 CUC, snídaně jsou za 4 CUC. Hned jsme to zaplatili protože majitelé, mladí manželé s malou holčičkou zítra na 4 dny odjíždí do Holguinu a bude tady jeho maminka. Pán majitel nás už čekal venku, mile nás přivítal a vysvětlil vše potřebné. Na střeše domu se nachází terasa s výhledem na Santiago a zde se podávají i snídaně. Celkem má k dispozici 4 pokoje. Také nabízí vyprání věcí, check in je od 12:00 hodin a check out v 11, ale pokud chcete odjet později, můžete si tady nechat uschované batožiny.

Vydali jsme se do centra, je už tma, hned u našeho ubytování je pizza, levnější než kdekoliv jinde, sýrová za 5 CUP, se salámem 10 CUP, já si dal s cibulí a sýrem za 7. Navíc nabízí kečup a hořčici. Hledali jsme nějakou místní nálevnu, kde bychom si dali rum, ale nemohli jsme nic najít. Obešli jsme celé náměstí Plaza de Marte a natrefili jsme na čokoládovnu Chocolateria Fraternidad. Pomalu už zavírali, měli tady mimo jiné čokoládové pralinky na kusy, cca 0,10-0,50 CUC za kus. Koupil jsem 6 kousků za 0,70 CUC. Akorát neměli žádné krabičky, nebo ubrousky do kterých by mi to zabalili. Hold Kuba. Ubrousky jsou tady nedostatkové zboží. Tak jsem je vzal jen tak do ruky. Byly výborné. Zítra tam jdu zase. Čokoládu tady přímo vyrábějí.

Pak jsme jednu hospodu našli, ovšem neprodávali tam rozlévaný alkohol, ale jen celé láhve, což by pro nás bylo moc. Ale jeden místní nám nabídl, tak jsme si nechali nalít panáka, každý za 10 CUP a 10 CUP jsme dali číšníkovi za půjčení skleniček. Poté jsme se vrátili na pokoj kolem 10 hodiny. Osprchovali jsme se, já jsem dopsal deník a Martin se ještě díval v televizi na fotbal.

Sobota 11.1.2014 - Santiago de Cuba

Budíme se v 7 hodin, snídani máme objednanou na 7:45. Snídáme na terase s výhledem na město a pohoří Sierra Maestra.

Dostali jsme ovoce, mini chleby, máslo, marmelády, míchaná vajíčka, salám, sýr a rajče, pomerančový džus, kávu a mléko. Na stole bylo granko, tak jsem si ho dal s mlékem. Dneska máme v plánu pěší prohlídku Santiaga de Cuba, města založeného r. 1514 jako jedno ze 7 původních villas, největší klenot oblasti Oriente a kubánská perla celé Karibské oblasti, 2. největší město Kuby. Do roku 1589 bylo hlavním městem conquistadorů. Potom si politickou mc v zemi přisvojila Havana. Prvním starostou Santiaga byl Hernando Cortez, který později rozvrátil říši Aztéků. Historická část města je zařazena pod UNESCO.
Mapa provincie Santiago
Mapa města Santiago
Prohlídku města jsme zahájili na ulici Calle Heredia a na náměstí Plaza Dolores s pěkným kostelem a parčíkem. Pokračujeme kolem Casa de la Trova na Calle Heredia 206 což je slavný hudební klub, kde vystupují během dne i večera různí muzikanti.

Vedle v Calle Heredia 260 stojí půvabný koloniální palác Casa Natal de José María Heredia, rodný dům jednoho z největších latinskoamerických básníků. Procházíme kolem pěkné budovy Museo Emilio Bacardí Moreau, naproti je socha Emilia Bacardí, někdejšího starosty Santiaga a rumového magnáta významné společnosti Bacardi.

Došli jsme na hlavní náměstí Parque Céspedes původně Plaza de Armas. Tady se nachází několik zajímavých budov včetně půvabné katedrály Catedral de Nuestra Señora de la Asunción z roku 1522, Hotel Casa Granda z roku 1914 z jehož střešní barové terasy je výhled na celé náměstí, Museo de Ambiente Cubano - dávné sídlo Diega Velázqueze (Casa de La Velázquez) a nejstarší velká obytná stavba na území Kuby z r. 1515 a jeden z nejstarších domů v Americe. Právě zde žil Diego Velázquez de Cuéllar, zakladatel Santiaga. Dále na náměstí stojí bílá budova radnice Ayuntamiento - bývalý guvernérský palác Casa del Gobierno ze 16. stol.

Pod hotelem se nachází autopůjčovna Transturu, kde jsme je poprosili, aby nám zavolali do půjčovny v hotelu Mélia Santiago, kde si máme zítra ráno vyzvedávat auto, aby nám připravili zase auto Geely. Odtud to není daleko k bývalé pevnosti Balcón de Velázquez. Vstup je zdarma, ale za focení chtějí 2 CUC, tak jsme řekli, že fotit nebudeme, že se jdeme jen podívat. Je to místo kde stálo první opevnění města s nádherným výhledem.

Poblíž se nachází čtvrť El Tivolí se slavným schodištěm Padre Pico Escalinata (Las Escaleras Padre Pico) na ul. Calle Padre Pico. Nad schody stojí Museo de la Lucha Clandestina ve velice pěkném domě s dřevěnými balkony a vyřezávanými tyčkami v oknech.

Prošli jsme kolem Museo del Ron (po-so 9-17:00, vstupné 2 CUC vč. 1 nápoje), kde se můžete seznámit s dějinami nejslavnějšího kubínského alkoholického nápoje. Zastavili jsme se na náměstí Parque Serrano, kde hraje živá hudba a místní hrají domino. Odtud vede pěší zóna plná lidí. Ve směnárně jsme vyměnili další peníze, já 500 euro za 661 CUC. Cestou jsme si koupili zmrzlinu za 1 CUP a já jsem vyzkoušel plněnou trubičku Los Churros rellenos con leche condensato za 5 CUP. Byla výborná. Je to smažená trubička jakoby z palačinkového těsta, obalená v krupicovém cukru, uvnitř je dutá a do ní speciálním strojem dá náplň buď ze sladkého kondenzovaného mléka nebo marmeládu. Odpoledne jsem si dal ještě jednu jak mi to chutnalo.

Došli jsme až na náměstí Plaza de Marte. V místním obchodě jsme koupili 3 vody, mají je za 0,70 CUC, jinak všude kde jsme zatím kupovali stála 1,50 CUC. Do obchodu nás nechtěli vchodem pustit s batožinami, posílal nás k jiným dveřím, tam byl pro změnu jen východ a tam nás taky nepustil. Tak mi Martin nechal svůj batoh a šel tam sám. U východu kontrolují obsah tašek a účtenky. Vrátili jsme se na chvíli na pokoj.

Pak jsme pěšky vyrazili ke kasárnám Cuartel Moncada. Tady revolucionáři pod vedením Fidela Castra poprvé zaútočili na Batistovy vojáky 26. července 1953 a v roce 1959 pak ohlásili světu vítězství. Sídlí tady Museo Histórico 26 de Julio, vstupné je 2 CUC, dovnitř jsme nešli a škola. Kasárna jsou tvořena žlutými a bílými stavbami a obehnané žlutou zdí se vstupy s každé světové strany. Nad vstupem do muzea jsou patrné stopy po kulkách vypálených ze zbraní útočníků.

Odtud jsme chtěli jet autobusem k pevnosti ze 17. stol. Castillo del Morro San Pedro de la Roca, zkráceně "El Morro" - 13 km jižně od města. Taxi má stát 10-12 CUC nebo tam má jet autobus č. 11 a 12 který vyjíždí z nám. Plaza de la Revolución. Všichni nám tvrdí že tam jede jen autobus číslo 12. Jezdilo všechno možné, jen 12 nikde. Čekali jsme 40 minut a 12 ne a ne jet. Místní se vozí kromě autobusů a taxíků v tzv. camiones, jakési náklaďáky používané na přepravu lidí. Mi to přijde jako dobytčáky pro dopravu lidí do koncentráků. Samozřejmě jsou narvané k prasknutí.

Po třičtvrtě hodiny čekání mi došla trpělivost a řekl jsem že jdeme zpátky do centra něco sníst. Pěšky je to hodně daleko a taxík se nám brát nechtěl, když zítra budeme mít půjčené auto a můžeme si tam zajet. Ze zvědavosti jsme se zeptali jednoho taxikáře, za kolik by nás k pevnost dovezl. Řekl že za 15 CUC. Což bylo hodně. Ptal se kolik dáme. Řekl jsme mu 5 CUC a odjel. Pak jsem se zeptal dalšího a že za 6. To už je zajímavější nabídka. Bereme. Je to opravdu daleko, ještě dále než na letiště. Jedeme nějakým starým krámem. Vysazuje nás u pevnosti. Ptá se jestli má na nás počkat nebo pro nás přijet. Odmítáme, že si něco seženeme. Cesta k pevnosti je lemována stánky se suvenýry. Otevřeno je denně od 9 do 19 hodin. Za vstup do pevnosti se platí 4 CUC, za focení chtějí 5 CUC, nebo se musí foťák či kamera odložit do úschovny. Mám sice foťák v tašce, ale tvářím se že fotit nebudu nebo že se mi ho nechce do úschovy dávat, a paní u pokladny mi říká, že ok, že můžu fotit bez poplatku. Byla ráda, že zaplatíme vstupné, na které nám vstupenku stejně nedala, takže nijak neprokáže kolik lístků prodala. Jsou tam ještě nějací strážci, ale nikdo to už potom nekontroluje. Pevnost byla zajímavá.

Její silné zdivo a kanony dodnes připomínají romantiku pirátských filmů. Jde o neobyčejně mohutnou stavbu z let 1633-1639 stojící na útesu v blízkosti vjezdu do zálivu Bahía de Santiago, jejímž hlavním úkolem bylo hlídat vstup do zátoky a odrážet útoky pirátů. Je obehnána hlubokým příkopem, přes který vede padací most. Je odtud pěkný výhled na moře a na ostrůvek Granma.

Na horní terase jsme viděli leguána. Hodil jsme mu starý chleba a jak mu chutnal.

Po prohlídce pevnosti jsme se vydali k trajektům jezdícím na ostrůvek Cayo Granma. 2 km od pevnosti je přístaviště trajektů (7-21:00,plavba trvá 10 minut). Jsou tady pěkně zachované domy a restaurace. K přístavišti trajektů vede stezka odbočující hned před vstupem do pevnosti. Vede kolem pláže, kde se místní koupali. Taky nás to v tom horku lákalo. Venkovní teploměr ve městě ukazoval 38 stupňů. K přístavišti jsme došli za 15 minut, nachází se poblíž jednoho stánku s občerstvením. Čekají tady ještě jedni cizinci, tak jsem se jich zeptal, zda jedou taky na ostrov. Bylo vidět že tam jsou taxíkem. Byl to francouzský manželský pár. Říkali že ano, tak jsem se jich zeptal jestli by nás potom nevzali do centra, že jim přispějeme. Souhlasili. Taxikář říká, že by loď měla plout v 15:40. Trajekt objíždí několik ostrovů. Je plný lidí. Je to taková plechová hrůza co se z dobré vůle drží na vodě.

Ptám se místních na cenu, říkají 20 centavos, tak to píšou i v průvodci. Chtěli jsme jim zaplatit 1 CUP za všechny 4, ale nechtěli to vzít pořád si něco mleli a ukazovali na nějakou tabuli, kde byla napsána cena 1 $. Chtěli po nás 1 CUC za osobu, a bez našeho zaplacení nechtěli vyplout. My jsme si trvali na svém, dokonce jsme jim nabízeli 5 CUP za 4 osoby, což je mnohem více než platí místní. Pořád se rozčilovali a chtěli CUCy. A my stáli a dělali jako by se nechumelilo. Nakonec vypluli a peníze si nevzali žádné. Plavba trvala asi 10 minut se zastávkou ještě na jednom ostrově. Pak přeplul na ostrov Cayo Granma. Při vystupování zakryl pokladničku, abych mu tam nic nehodil. Takže jsme jeli zadarmo. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Samozřejmě nám bylo jasné že budou dělat problémy při zpáteční cestě, že nás nebudou chtít vzít zpátky. Prošli jsme ostrov kolem dokola za 10 minut. Zakotvili jsme v restauraci Paraíso, kde jsme se poprvé setkali s čepovaným pivem. Měli jsme takovou žízeň, že jsme jich vypili pět. Nejdříve sice tvrdili cenu 1,30 CUC, nakonec to bylo 1,50 CUC za pivo. Domluvili jsme si u číšníka privátní loď aby nás zavezla na druhou stranu, říkal, že cena je stejná jako za trajekt, tedy 1 CUC za osobu. Souhlasíme. Takže na lodi měli asi pravdu, nicméně místní platili 20 centavos, místních, tedy 20 haléřů. Loďka nás převezla na druhou stranu. Jenže zrovna odtama odjížděl trajekt a když nás zahlédl, že přijíždíme na té loďce tak se vrátil k molu a taky už tady na nás čekala policie. Zaplatili jsme převozníkovi 2 CUCy, Francouzi už nestihli zaplatit, protože loďka odjela. Asi místní nechtěli mít problémy s policií, že si takto přivydělávají.

Policie nás vedla k policejnímu autu a pořád nám něco mleli, že jsme nezaplatili za loď. Zase potahovačky s policajty, poprvé v Havaně u tunelu a teď tady. Tvrdili jsme jim, že místní platí 20 centavos a že jsme jim dávali 5 CUP, a oni, že jsme měli platit v CUCech. Pak se do toho vmíchal taxikář. Francouze chtěli nechat jít a nás chtěli nakládat do policejního auta a vézt bůh ví kam. Mohli jsme mít taxi zadarmo. Pořád se ptám, v čem je problém. Pak policajt někam volá, dlouze debatuje tak čekáme. Nakonec říká, ok. Potřese si s taxikářem rukou a odcházíme volní. Musíme si na to ale dávat bacha. Přece jen je to komunistická Kuba. Nabízeli jsme Francouzům 5 CUC, ale nic nechtěli, zase ušetřili za loď a taky zažili pěkný adrenalin. Taxikář nás vysadil na náměstí Cespedes. Došli jsme na hotel. Poprosili jsme domácí, aby nám zavolali do další casy particular a potvrdili ubytování. Pak jsme vyrazili do nočního Santiaga. Dali jsme si každý pizzu. Sedli jsme si do venkovní restaurace, kde dávají na stůl nádobu s pivem Bucanero o objemu 3 litrů s vlastní pípou za 7,50 CUC.

Dopisuji deník. Poslal jsem Martina, aby mi zašel ještě pro jednu pizzu, protože kuřecí špízy, které tady prodávali už došly. Pak Martin koupil od pouličních prodejců 10 kornoutků, které místní hodně kupují, jen jsme nevěděli co v nich je. A byly v tom arašídy. Kornoutek za 1 CUP. K pivu ideální. Nakonec jsme zašli ještě do čokoládovny, kde jsem za 1,50 CUC koupil mix čokoládových bonbónů.

Neděle 12.1.2014 - La Gran Piedra, La Farola, Baracoa

Dneska vstáváme před sedmou hodinou. Snídani máme domluvenou na 7:30. Je stejná jako včera. Opět jsme snídali na terase. Po snídani jsme se vydali pěšky do autopůjčovny Cubacar (Transtur) pobočky v hotelu Melía Santiago (Calle M e/ aven. de Las Américas y Calle 4ta Rpto. Sueño ) podle instrukcí v mailu. Měli otevřeno už před 8 hodinou. Jsme tady první. Zase pán někam volá a něco domlouvá, chceme opět auto Geely s velkým kufrem. Pak přijede jiný chlap a že máme jet sním pro auto do jeho pobočky. A zavezl nás zpátky do centra do hotelu Libertad na náměstí Plaza de Marte, ob jednu ulici od naší casy. Kdybychom to věděli (nebo nám to včera řekli), nemuseli jsme se štrachat 20 minut do hotelu Santiago. Vyřízení proběhlo relativně rychle, akorát jsme si auto nepůjčili jak jsme plánovali na 6 dní a na Cayo Cocu znova na 9 dní, ale rovnou na celých 18 dní, s tím, že nám auto zůstane i na Cayo Cocu, a cenově se dostáváme na cenu 35 CUC/den+pojištění 15 CUC za den, tedy 50 CUC za den, celkem 900 CUC a vratný depozit zase 150 CUC. Auto budeme vracet až na Varaderu, kde zaplatíme ještě poplatek za drop off, tedy že auto si převezou zpět do Santiaga 85 CUC. I tak ušetříme celkově 30 CUC. Tentokrát máme auto bílé barvy, jen dveře na levé straně nejdou otevírat pomocí centrálu. Počáteční stav kilometrů je 57.587 km. Zašli nám ho zase natankovat do plna za 63 CUC. Museli jsme ještě zajít do směnárny, vyměnil jsem dalších 200 eur za 264 CUC. Nepočítali jsme dneska s takovými výdaji. V obchodě jsme koupili 4 vody po 0,70 CUC. Zašli jsme si na pokoj pro kufry a o půl 11 odjíždíme od autopůjčovny.
Dneska máme v plánu přesunout se do města Baracoa přes Guantánamo, Cajobabo (245 km,3:41). Nejdříve jsme se rozhodli ještě navštívit pohoří Sierra de la Gran Piedra. A sice jeho vrchol La Gran Piedra což v překladu znamená Velký kámen, vysoký 1214 metrů. Jedeme ze Santiaga po jižní silnici asi 10 km, pak následuje odbočka vlevo do prudkého kopce, po které jsme dojeli až na parkoviště před samotným vrcholem. Po celou cestu se naskýtají pěkné výhledy na pohoří i na moře. Rostou tady obří kapradiny, které vypadají jako stromy. Na samotný vrchol vede ještě pár schodů a vstupné je 2 CUC, ale tam jsme nešli, protože bychom o nic víc toho nejspíš neviděli.

Chtěli jsme ještě zajet k Museo Isabelica (denně 8-16:00,2 CUC) na pozemku Cafetal Isabelica, staré koloniální kávové plantáže, ke které vede ještě 2 km dlouhá cesta za Gran Piedra, ale je to prašná silnice, tak jsme to raději vzdali. Bohužel se musíme vrátit zpátky do Santiaga stejnou cestou a pokračovat po Carretera Central přes město Guantánamo. Guantanamera, což v překladu znamená žena z Guantánama, je pravděpodobně nejznámnější kubánskou písní, se kterou jsme se setkávali hodně často.

Tady se nachází slavná americká stejnojmenná námořní základna, ale ani ze dvou místních vyhlídek (Mirador de Malones a Caimanera) ji není dobře vidět. Je vzdálena asi 20 km, takže snad jen velmi silné dalekohledy by trochu pomohly. Základna byla pronajata Spojeným státům na 99 let až do roku 2033. Její součástí je velký přístav a dvě letiště a chrání ji na 3000 vojáků. Dnes je tu podivné vězení Camp X-ray a kemp Delta, připomínající koncentrační tábor. Jsou tady umístěni islámští radikálové zajati v průběhu války v Afghanistánu.
Mapa provincie Guántanamo
V Guantánamu kupujeme benzín za 10 CUC, 7 litrů, protože nám už ubyly dvě čárky hlavně díky výjezdu do prudkého kopce na Gran Piedra. Nyní je již možné tankovat na libovolné pumpě, nedávno ještě mohli turisti tankovat pouze na vybrané značce. Silnice je téměř prázdná, bez aut, takže se jede dobře. Silnice lemuje pobřeží a z jedné strany se vypínají vysoké hory. Krajina mi hodně připomíná Mexiko, je vyprahlá se spoustou velkých kaktusů. Nacházíme se v nejsušší oblasti ostrova. Chceme si dát něco k obědu, ale nikde podél cesty nic není.

Přijíždíme až do města Playita de Cajobabo, kde odbočuje vlevo 50 km dlouhá legendární horská silnice "via escenica" La Farola táhnoucí se pohořím Sierra del Purial s nádhernými vyhlídkami postavená r. 1965. Tady je krajina zase úplně jiná, plná zeleně, palem, banánovníků. Ze silnice je spousta úžasnou vyhlídek, například ze sedla Alto de Cotilla, Viaducto La Farola.

U každé vyhlídky se nás při zastavení hned vrhli drobní prodejci, nabízeli malé banány, mandarinky, kávu, čokolády, které se vyrábí v Baracoa, kakao a další věci. Samozřejmě jsme neodolali. Na jedné vyhlídce jsme koupili 3 balíčky kávy za 1 CUC a 2 cucurucha taky za 1 CUC. Směs kokosu, pomeranče, guavy, ananasu a velkého množství cukru, které prodávají v kornoutech vyrobených z palmového listu. Je to moc dobré a pro oblast Baracoy prý typické. Na další vyhlídce jsem za 1 CUC koupil 4 kakaové koule. Prý se mají nastrouhat a smíchat s mlíkem a kakao je hotové. No uvidíme doma. V 16:30 přijíždíme do města Baracoa ležící na špici Atlantického pobřeží Kuby. Ubytování máme zajištěné v Casa Particular Rafael Navarro Gallardo (La Terraza de Baracoa Rafael y Adis), Calle Felix Ruene # 29 / Cespedes and Coroneles Galano, Baracoa, Phone(s): +53 21 643441 / Mobile +53 53104984. Rezervace proběhla opět přes BBInnVinales.com, 2 noci po 25 CUC, tzn. 50 CUC, snídaně jsou možné za 3 CUC.

Jen co parkujeme před domem v centru města, majitelé hned vyšli ven. Mají tady i vnučku, které Martin dal dva sešity. Nabídli nám hlídání auta za 2 CUC na noc,což jsme odmítli. Bydlíme u nich v domě. Mají tady asi 3 pokoje které pronajímají. Zatím to je asi nejhorší ubytování co jsme měli, v pokoji je jedna velká postel a jedna menší, tv, dvd přehrávač, skříně, klimatizace i větrák, zásuvky na 220 i 110 V. Zvlášť je koupelna s toaletou, ta je trochu slabší, jsou tu ručníky a toaletní papír, mýdlo ovšem ne. U sprchy je jistič na přepínání teplé a studené vody, ale nemusí se s tím hýbat, je to nastaveno tak akorát.

Chtěli jsme se jít ještě okoupat v moři, tak jsme si oblékli plavky a vydali se na hlavní městskou pláž Playa Boca de Miel na východním konci ul. Malecón, kde se nachází i velká kamenná socha Kryštofa Kolumba a kříž. Ovšem moře je tady dost špinavé a pláž má černý písek. Muselo by se jít buď dále na východní konec pláže nebo až na pláž Playa Blanca. Takže jsme se nekoupali. U ní je i jedna ze tří městských pevností, které v 19. stol. chránily město před nájezdy pirátů, pevnost Fuerte Matachín, kde sídlí Museo Municipal. Otevřeno je denně 8-18:00, vstupné 1 CUC). Cestou jsme si koupili každý za 5 CUP sýrovou pizzu, ale nebyla nic moc. V baru Marco Polo na Maleconu jsme stihli happy hour mezi 16 a 18 hodinou, kdy nabízí míchané nápoje za poloviční cenu. Já sem si dal Caipiriňu a Martin Canchancharu (med, rum, citronová šťáva, led) oba za 2,50CUC, jinak tolik stojí jeden. Máme výhled na Malecon, místní promenádu podobnou té v Havaně, ale v menším měřítku.

Taky město je dost špinavé a neútulné. Měl jsem ještě hlad, tak jsme zašli do v průvodci doporučované restaurace La Colonial, seděli tam jedni cizinci, tak jsem se jich zeptal jaké je jídlo, říkali že super. Tak jsem si dal rybu v kokosovém mléce, mečouna a žraloka, bez kostí, (typickým jídlem pro Baracou ie ryba nebo mořské plody v kokosovém mléce). Byla to velká porce, k tomu dávají tmavou rýži smíchanou s fazolemi, salát a zeleninu zvlášť na talíři a pečivo. To vše za 7 CUC. Najedli jsme se z toho oba dva, resp. Martin co hlad neměl tak si dal jen trošku. A na pití za 2 CUC pivo Bucanero. Opravdu jsem si pochutnal.

Odtud jsme ještě zašli na ulici Antonio Maceo a náměstí Parque Independencia, což je jediné zachovalé a opravené centrum města s katedrálou. Jinak je město pěkný zapadákov. Po 7 hodině se vracíme na pokoj. Martin zjistil, že nechal v autě mobil. Naštěstí máme hodně tónovaná skla, tak není vidět dovnitř a nikdo mu ho neukradl. Osprchovali jsme se, dopisuji deník a přitom se v kubánské televizi díváme na českého Limonádového Joa se španělskými titulkami.

Pondělí 13.1.2014 - Baracoa, El Yunque, Rancho Toa

Ráno se budíme brzo, kolem půl sedmé. Snídani máme opět na terase, tentokrát za 3 CUC, míchané ovoce (banán, karambola, mandarinka, grep, papája), pečivo, máslo, marmeláda, káva, mléko, vajíčka a rajče. Vyjíždíme autem kolem osmé hodiny směr město Moa. Po 7 kilometrech je odbočka vlevo na neudržovanou cestu plnou kamenů. Vede asi 1 km, kde se větví. Vlevo vede ke kempu Campismo El Yunque a vpravo k Fince Duaba. Vydáváme se vlevo ještě další asi 3 km. Po pravé straně se v dáli vypíná stolová hora El Yunque (čte se to el junkve) na kterou chceme vystoupat. Její název v překladu znamená "Kovadlina" kvůli svému tvaru. El Yunque se vypíná do výšky 575 m n.m. v pohoří Sierra del Purial. Horu pojmenoval Kryštof Kolumbus, který na ni nikdy nevylezl. Všude kolem rostou palmy a banánovníky, po pravé straně teče řeka Duaba.

Máme strach abychom nedostali defekt, tak jedeme hodně pomalu. Přijeli jsme ke kempu Campismo El Yunque, před ním je vstupní brána do parku a tábor správců parku, kde je nutné si najmout průvodce. Cena za osobu je 13 CUC. Jedni Němci si zajistili výlet v Baracoa i s dopravou a platili 21 CUC. Od vstupní brány vedou dvě stezky, resp. po nějaké době se cesty dělí, jedna vede vlevo k nějakému vodopádu asi 4 km (25 minut) a druhá na horu El Yunque 10 km oběmi směry. Auto necháváme zaparkované před vstupem. Byl nám přidělen mladší průvodce jménem Manuel. Nejdříve cesta vede po široké silnici, poté se cesty větví a my se vydáváme vpravo k řece Rio Duaba, kterou musíme přebrodit. Vyzouváme si boty a vydáváme se na druhou stranu, voda je čistá a poměrně teplá. Od rána svítí slunce, což je na svátek protože oblast Baracoa patří k nejdeštivějším oblastem na Kubě. Naštěstí jsme měli na sobě plavky, tak jsme sundali kraťasy a přešli řeku.

Pokračujeme přes kakaovníkovou plantáž. Manuel nás během cesty upozorňuje na nejrůznější druhy rostlin, stromů a místní faunu. Ukazuje nám kakaovníky, jeden syrový plod rozlupuje a uvnitř jsou bílé semena, která jsme ochutnali. Jsou vítanou pochoutkou místních sběračů kakaa. Oblast Baracoa, je jediná, kde se na Kubě pěstuje kakao, ze kterého vyrábí kakaové koule a čokolády. Kakaové plody rostou na stromech a mají různou barvu, zelenou, fialovou, tmavě hnědou a žlutou.

Dále nám ukazuje mandarinky, ananasy, palmu real, což je národní strom Kuby, papájovník, chlebovník, banánovníky, strom ceiba. Ve vyšších patrech rostou velké kapradiny, vypadající jako stromy. Upozorňuje nás na stahující se listy rostliny mimosa, kterých když se dotkneme tak se uzavřou, dále na nějakou divokou orchidej a rostlinu, která se používá když se lidé zraní v lese mačetou. Také tady poletuje spousta ptáků, vidíme datla, kolibříka, ještěrky, zajímavé mnohonožky, španělsky milpies. Jsou pruhované a buď je vidíme smotané nebo někde lezou.

Současně s námi jde ještě jedna skupinka s průvodcem a potom jedná Angličanka samostatně, která trpí astmatem tak aby nezdržovala druhé tak jde sólo. Cesta postupně prudce stoupá, v určitých místech je bahnitá, nedovedu si představit jít tady v dešti, kdy červené bahno musí pod nohama nehorázně klouzat. Určitě doporučuji vzít si trekové boty. V určitých úsecích cestu lemuje přírodní zábradlí, což cestu usnadňuje hlavně při cestě dolů. V polovině trasy je domek s občerstvením, kde nabízí různé druhy ovoce za 1 CUC, je odtud pěkný výhled na deštný les.

Odtud cesta stoupá ještě strměji. Závěrečná část už je čisté lezení po hoře. Celkově je výstup hodně náročný (v průvodci píšou, že ho zvládne průměrně zdatný turista), ale zvládli jsme to. Nahoře jsme za dvě hodiny. Manuel to běžně zvládá za 40 minut. Odměnou je nám krásný výhled do širokého okolí bujné vegetace, na Baracou i na moře. Nahoře je bronzová busta generála Antonia Mace jednoho z hrdinů kubánské historie. Při vrcholu této skály roste 9 endemických druhů palem, které nerostou nikde jinde na Zemi.

Chvíli jsme si odpočinuli a vydali se na zpáteční cestu, která nám trvala1,5 hodiny. Dole v řece jsme si dali plavky a okoupali se. Při brodění řeky Martin uklouzl na kameni, spadl do vody i s batohem a poranil si nohu, teče mu krev. Na druhé straně řeky si dávám mojito za 2,50 CUC, chci si ho vzít s sebou, ale prodavač na mně volá abych mu to vrátil. Kelímek opláchne v řece a nalije do něj mojito pro další žíznivé turisty. Mojito natural. Po návratu dáváme Manuelovi ještě tringelt 1 CUC.

V povodí řek Río Toa a Río Duaba je pravá džungle. Při zpáteční cestě se vydáváme k Finca Duaba, která leží na cestě do Moa (7 km západně od Baracoa odbočit vlevo na Campismo El Yunque a sledovat prašnou cestu vpravo). Jedná se o repliku typické kubánské plantáže, kde se můžete procházet kolem kakaovníků, stromů manga, kokosových palem a hlavně je tady restaurace pro turisty, otevřeno je denně 8-16. Podle průvodce má být vstup zdarma, ale chtějí po nás 2 CUC za osobu, tak tam ani nejdeme. Neviděli bychom nic víc než jsme měli možnost vidět při výstupu na El Yunque. Vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme vlevo ještě asi 2 km k El Rancho Toa. Otevřeno je denně 8-19. Nachází se u řeky Toa. Půvabná řeka Toa patří k nejdelším v zemi.

Je tady pro ukázku několik stromů kakaa a dalších plodin. Hlavně je tady restaurace a není drahá a jídlo bylo výborné. Dal jsem si krevety, už vyloupané, v kokosovém mléce, k tomu byla rýže, smažené banány a zeleninová příloha a to jen za 4,80 CUC a jedno pivo Cristal za 1 CUC. Ještě si Martin koupil jedny cigarety, ale zapomněl nám je započíst při placení.
Odtud se vracíme zpátky do města Baracoa. Cestou po levé straně těsně před městem se nachází přímo u silnice továrna na čokoládu založená roku 1963 samotným Che Guevarou.

Martin mě vysadil na jednom konci města, jel mezitím natankovat auto (14,3 litry za 20 CUC) a na pokoj ošetřit si nohu a já jsem si šel prohlédnout město. Španělský název Porto Santo mu dal Kryštof Kolumbus který zde přistál v r. 1492 a vztyčil zde kříž La Cruz de la Parra. Město Baracoa bylo založeno roku 1511 Diegem Velázquezem jako první město na ostrově na příkaz španělské královny, která přikázala kolonizaci Kuby. Prohlídku jsem započal na náměstí Plaza de la Revolución což je údajně nejmenší náměstí na Kubě, vyzdobené množstvím plakátů s revolučními hesly. Na konci Maleconu je pevnost Fuerte de la Punta z roku 1803, dnes restaurace. Odtud je vidět i stolová hora El Yunque. Po ulici Antonio Maceo přicházím až do samotného centra k náměstí Parque Independencia, kde se nachází Catedral Nuestra Señora de la Asunción a uvnitř starobylý Kříž vína (La Cruz de la Parra), který podle legendy Kolumbus přivezl ze Španělska a vztyčil na zdejším pobřeží. Ale ve skutečnosti vznikl asi až 100 let po Kolumbových plavbách. Ovšem kostel je zavřený. Dále se tady nachází několik pěkných koloniálních domů.

Mimo jiné i čokoládovna Casa del Chocolate (Calle Maceo 121 e/Maraví y Pais). Uvnitř jsou fotografie které znázorňují proces pěstování a zpracování kakaa, také tady prodávají čokolády velké 100 gramové za 3 CUC, menší 50 gr za 2 CUC a jednotlivé bonbony za 0,60 CUC. Včera mi cestou po silnici La Farolla nabízeli 2 čokolády za jeden cuc a já je blbec nekoupil. Poučení pro Vás ostatní. Neváhat a koupit. Nad městem se vypíná Hotel El Castillo de Seboruco umístěný v prostorách 2. z městských pevností odkud je nádherný výhled na město, ale až nahoru jsem nešel.

Vracím se na pokoj. Oblékáme plavky a po Maleconu a kolem sochy Kryštofa Kolumba a velkého kříže na jeho konci u pevnosti Matachel, poslední z městských pevností jsme došli na pláž Playa de Miel. Je pokrytá černým pískem. Voda je poměrně teplá, dvakrát jsme se okoupali. Pláž v jednom místě omývá moře a z druhé strany teče řeka Rio Miel.

Když slunce pomalu zapadá zašli jsme na happy hour do stejného baru na Maleconu jako včera Marco Polo' s, kde mají šťastnou hodinku denně od 4 do 6 na vybrané míchané nápoje za 1,25 CUC. Je tady hodně cizinců. Sedli jsme si nahoru odkud máme výhled na moře. Čekali jsme ale dneska poměrně dlouho. Objednali jsme si každý jednu canchancharu a Martin k tomu mojito a já Ron Collins, což je v podstatě mojito, ale bez máty. Cestou na pokoj si dávám pizzu za 5 CUP a kupujeme 6 vod za 4,20 CUC. U stánku s pizzou mě zastavil jeden chlápek a lámanou slovenštino-kubánštinou mi nabízel dvě "mléčné čokolády" za 30 CUP. Tak jsem je vzal. Uměl trochu slovensky, protože jak říkal 5 let na Slovensku kdysi asi pracoval. Něco mlel o Malackách a Bratislavě. Vracíme se na pokoj. Okoupali jsme se a vydali se ještě na procházku na náměstí Parque Independencia. Zavedl jsem Martina do Casa del Chocolate. Koupil 2 čokolády PURE po 3 CUC, já jsem si dal k pití horkou čokoládu za 1,50 CUC a Martin pivo za 2 CUC. Čokoláda byla výborná, úplně jiná než prodávají u nás. Spíš mi svou chutí připomínala kávu, ale byla hustá. Pak jsme se zastavili v jednom baru na rum Havana Club reserva, panák za 0,65 CUC. K tomu Martin venku koupil od jednoho prodejce 7 kornoutků s arašídy za 1 CUC. Překvapuje mně, že přímo v Baracoa nikdo nenabízí kávu, kakako, čokolády, cocorucho, jako cestou sem přes silnici La Farola. V Havaně nás na každém kroku oslovovali s doutníky a vším možným a tady nic. Přitom Baracoa je hlavní producent kakaa. Ještě že jsme něco koupili cestou. Takže pokud sem pojedete, určitě si vše kupte již na silnici La Farola, ve městě to už nekoupíte. Cestou na pokoj jsem si dal ještě jednu pizzu sýrovou za 5 CUP, ale moc mi nechutnala. Na pokoji dopisuji deník a snědl jsem jednu tu mléčnou čokoládu, byla zajímavá. Zaplatili jsme dva noclehy 50 CUC a 4 snídaně 12 CUC a domluvili si snídani na zítra už na 7 hodin, abychom dříve vyjeli, protože nás čeká dlouhá cesta do Guardalavacy, asi 253 km.

Úterý 14.1.2014 - Playa Maguana, Los Pinares de Mayari, Guardalavaca

Dneska máme snídani na 7 hodinu. Z horní terasy našeho ubytování je výhled na pevnost El Castillo. Snídaně je stejná iako včera. V 8 hodin ráno se jdu ještě podívat do katedrály, protože včera byla zavřená. Uvnitř se ukrývá La Cruz de la Parra, Kříž vína, který v Baracoa vztyčil 1. prosince 1492 Kryštof Kolumbus. Z 29 křížů, které Klumbus vztyčil při svých cestách do Ameriky, zbyl už pouze tento jediný. Ve skutečnosti ale kříž vznikl asi 100 let po Kolumbových plavbách. Zrovna probíhá v kostele mše. Poté máme v plánu se přesunout o nějakých 253 km dále do přímořského letoviska Guardalavaca. Krajina kolem města Baracoa je plná palem a banánovníků.

První zastávku děláme na pláži Maguana, asi 20 km od Baracoa. Nachází se tady jediné ubytovací zařízení Villa Maguana, ovšem je odtud všude daleko a cena za ubytování je 100 USD na noc, takže k ubytováních bych to nedoporučil. Ale pláž je pěkná, moře čisté a klidné. Okoupali jsme se a pokračujeme dál.

Silnice připomíná tankodrom. Na 67 kilometrech jsme maximálně 4x zařadili rychlostní stupeň 5, jinak jedeme pořád průměrnou rychlostí 30 km v hodině. Ta cesta je šílená, má nezpevněný povrch a neustále se vyhýbáme výmolům, navíc po většinu je kamenitá. Je to druhá příjezdová cesta do Baracoa, ale rozhodně ji nedoporučuji. Jednoznačně lepší je La Farrola. Baracoa byla až do roku 1960 odříznuta od zbytku ostrova, protože zde nebyly vůbec vybudované žádné silnice. Byla přístupné pouze z moře. Tak pán Bůh zaplať za ně. Baracoa se tak vymanila z izolovanosti až díky silnice La Farola postavené v 60. letech a vedoucí do santiaga. Celá tato oblast je nejchudší částí z celé Kuby. Ta hrozná cesta trvá až do města Moa. Tady se ráz krajiny mění, cesta vede přes "měsíční krajinu". Vše dookola je červené, protože se tady nachází fabrika na nikl a kobalt. Kuba je jedním z největších producentů niklu na světě. Za městem Moa už je silnice do Holguínu (čte se Olgin) normální. Tady už můžeme šlápnout na plyn a dohnat ztráty.

Ve městě Mayarí odbočujeme vlevo směr pohoří Pinares de Mayarí, mají tady být rozlehlé kávové plantáže, ale jak se později dozvídáme kávy tady moc není už několik let, navíc loňský hurikán k tomu taky přispěl. Sledujte směrovníky Villa Pinares. Asi po 7 kilometrech polní kamenité cesty do kopce narazíte na závoru, kterou vám ochotně mladík otevře a pokračujte ještě kousek k odbočce doprava směr Salto de Guayabo. Přijeli jsme ke vstupní bráně do parku, odkud je výhled na vodopád El Salto de Guayabo v Parque Nacional La Mensura. Vstupné je již 5 CUC (podle průvodce mělo být 3 CUC, ale říkal že vláda zdražila, dal mi i vstupenku). V ceně lístku je i jedna místní káva, kterou si můžete dopřát buď před prohlídkou nebo po ní. Mladý průvodce nás provedl areálem, který je pěkně udržovaný. Jsou tady udělané i dřevěné lávky a vyhlídkové plošiny, odkud je možné pozorovat dva mohutné vodopády v nadmořské výšce 546 m (85 a 126 m), ten vyšší je dokonce nejvyšším vodopádem na Kubě. Ale výhled poněkud znemožňuje vzdálenost a stromy. Otevřeno je denně 8-16:00 hodin. Došli jsme až k bazénku s údajně minerální vodou, zabarvenou do červena, spíš bych řekl že od toho niklu, kde se dá i koupat. Také je možné jít k úpatí vodopádu (1-2 hod. s průvodcem, určitě za dalších 5 CUC). Také tady mají pár kávovníků, ale kávu tady nekoupíte.

Vracíme se zpátky do města Mayarí, kde si za 5 CUP kupuji sýrovou pizzu, protože už mám docela hlad. V zadní části domu lisují cukrovou třtinu, ze které se vyrábí místní nápoj guarapa. Ve 14:40 pokračujeme směr Guardalavaca, ale nejedeme přes město Holguín, ale odbočujeme vpravo směr Banes, je to blíž, ovšem silnice je opět v hrozném stavu, takže jsme si asi moc nepomohli. Přes cestu nám přechází stádo krav a koní, které musí honáci rozhánět, abychom mohli projet. Při příjezdu do Guardalavacy se cesta mění. Opět přibývají palmy a banánovníky. Do města přijíždíme k hotelu Club Amigo Atlántico Guardalavaca 3* na Playa Guardalavaca, Tel.: +53(0)2430121, rezervované máme 2 noci přes server nacesty.cz. Pořadatelem je německá cestovka 1-2-FLY. Cena je 917 Kč/os/noc (70 eur). Není to málo, ale je to asi to nejlevnější co tady je a není to vůbec špatné. Připlatili jsme si za větší pokoj. Hotel se skládá ze tří komplexů, vzájemně propojených a každý má svou recepci.
Mapa hotelového areálu
Takže nás podle voucheru posílají od recepce k recepci, než jsme našli tu správnou. Parkování před hotelem je naštěstí zdarma. Na recepci jsme dostali pásky na ruku, opět modré, chtěla nám sundat naše původní z Varadera, které si chceme nechat abychom tam mohli zajít poslední den ještě na večeři. Dostáváme tedy další pásek na druhou ruku, který nám ovšem na konci pobytu odstřihne, ale to nám nevadí. Ubytování máme ve ville (double in villa, kód CK: ROX1 A02), v přízemí s terasou otevřenou do zahrady a dvěmi ještě úplně novými lehátky, velký pokoj (33 m²) se dvěmi širokými postelemi, LCD televizí, klimou, koupelnou s vanou a toaletou a k dispozici jsou i sprchové gely. Trezor sice v pokoji je ale za poplatek 2 CUC na den. Ubytování je hezké.

V ceně je kromě all inclusivu zahrnuto množství sportovních aktivit včetně minigolfu, tenisových kurtů, tělocvičny, sauny, kulečníku, půjčení kol zdarma, lehátka na pláži i u bazénů, které jsou tady 4 včetně bazénových barů. Na ručníky neplatíme žádnou zálohu, ale kdybychom je ztratili tak platíme 15 CUC pokutu. Zašli jsme se okoupat do moře k soše Kryštofa Kolumba, která se nachází v areálu hotelu v malé zátoce, kde je i bar ve tvaru pirátské lodi.

Jinak pláž Playa Guardalavaca je 3 km dlouhá s pozvolným vstupem do moře. Moře je klidné a teplé. Pak jsme se osprchovali a vydali se prozkoumávat rozsáhlý hotelový areál. Ve snack baru jsme si dali hamburger s hranolkama a dva koktejly, piňacoladu a mojito. Je tady ale vidět rozdíl mezi 4 a 3 hvězdičkovými resorty. Nikde tady nemají rum Havana Club, jen nějakou horší značku Mulata. V lobby baru u recepce, jsme si dali další koktejly (coco loco a sun shine), mají tady velký výběr. Chtěli jsme jít na večeři v hlavní budově, ale je tady dlouhá fronta až na schody. Údajně v druhé restauraci není proud a je v provozu jen tato jedna a navíc pouští dovnitř tak po 4 lidech, až další odejdou, protože není místo. Čekání jsme si zpestřili dalším panákem místního rumu. Když jsme se konečně dostali dovnitř, nabídka byla hodně omezená, vůbec se to nedá srovnat se 4 hvězdičkovými hotely na Varaderu. Ale najedli jsme se. Dal jsem si rybu, brambor, rýži a pak ještě těstoviny, Martin navíc polévku. Mají tady pouze jeden druh ryby, jeden druh masa, jeden druh pečiva. Pak jsme zašli ještě se podávat do druhé bufetové restaurace "1720", která měla být údajně zavřená a světe div se je otevřená není tady moc lidí tak jsme si ještě dali maso, které ořezávali z celého prasete nebo krávy. Já jsem si dal dezert a Martin zmrzlinu. Pak jsme si sedli do prostor, kde probíhají animace a kulturní vystoupení. Už tady sedělo dost lidí. Mají tady nachystané nejrůznější koktejly, tak jsme si samozřejmě dali. Za chvíli začala nějaká pánská skupina zpívat, bylo to hezké, pak měl být ještě "koktejl managera" a od 10 hodin kubánská show. Ale to už jsme nečekali a šli na pokoj.

Středa 15.1.2014 - Guardalavaca

Dneska máme celý den určený na odpočinek na pláži Guardalavaca u hotelu. Snídaně byla celkem v pohodě, i když výběr taky žádná sláva, ale najedli jsme se. Takže příště už jen 4 hvězdičkový hotel, kde je výběr přece jenom větší. Potom šel Martin na pláž, plno lehátek na plážích i v okolí bazénů byly již obsazené nebo zabrané ručníky. Já jsem si vzal tablet a sedl jsem si do restaurace Benny Moré, vychutnal jsem si ranní kávičku, pomerančový a mango džus a kochal se výhledem na moře. Dopsal jsem deník za včerejšek. Je opět krásné slunečné počasí. Ke mně ke stolu si přisedly 4 starší ženy, Kanaďanky, tak jsme si povídali. Pak jsem šel taky na pláž. Celý areál je v zeleni, plné palem. Moře hraje všemi odstíny modré barvy. Nekonečné modré moře, bílý písek a pláže vypadají jak vystřížené z katalogu cestovních kanceláří. Playa Guardalavaca je 1,5 km dlouhý pobřežní pás pokrytý velmi jemným bílým pískem a na rozdíl od podobných pobřežních letovisek je přístupná i místním.

Mapa Guardalavaca
Všude je plno lidí a všeho je nedostatek, lehátek, čisté ručníky nejsou. Cestou jsem vzal dva koktejly Mary Pickford, který vznikl v hotelu Sevilla v Havaně a Margaritu. Objednali jsme si jízdu katamaránem na 15:30, ostatní termíny už byly plné. Levný hotel = plno lidí. V jednu hodinu jsme si sedli do snack baru u bazénu a dali si hot dog (perro caliente), pizzu, rybu a hranolky a k tomu pivko.

Šli jsme se podívat do jídelny, kde nabízí bufetový oběd, ale je to obdobné jako včerejší veřeře. Objednali jsme si večeři na dnešek v à la carte restauraci, volná byla jen vegetariánská, mezinárodní a kubánská. Zvolili jsme kubánskou kuchyni v restauraci El Benny. Volno mají až ve 20:30. Pak jsme zašli na pokoj a chvíli si odpočinuli. Sednul jsme si na terasu a četl si. Pak šel Martin šnorchlovat a já se jen koupal. Několik ryb a ježků viděl, ale žádná sláva to nebyla. O půl čtvrté oblékáme plovací vesty a nasedáme na katamarán, kterým se ženeme hnáni silným větrem vstříc moři. Celkem to cáká, protože dál od břehu jsou už větší vlny a fouká poměrně silný vítr oproti dopoledni, kdy byla klidná hladina. Byl to docela adrenalin. Ještě že jsem měl nepromokavý obal na foťák.

Pak jsme si chtěli dát pizzu, ale nikde už nebyla, tak jsme si dali hambáče a Margarity. Šli jsme si zahrát bingo, ale nedávali k tomu tužky a svoje jsme měli na pokoji, tak jsme to neměli jak škrtat. Začali jsme to proděrovávat dřívkem, ale stejně jsme to děrovali špatně, tak jsme to vzdali. Stejně se hrálo jen o nějaký neznačkový rum. Pak jsme si šli zahrát minigolf, aby nám čas utekl. K večeru jsme si chtěli prohlédnout stánky s tretkama před hotelem, ale už tam nebyly, tak jsme vlezli do jídelny. Jídlo bylo stejné jako včera, navíc měli celou pečenou krůtu, tak jsem neodolal a nechal si ukrojit. Jeden kousek byl dobrý, ale druhý už byl nedopečený, krvavý, tak to jsem nejedl a dal jsem si zmrzlinu s polevou a dva zákusky. Pak jsme si sedli v lobby baru a dali si míchané nápoje, rumy a kávu a dopisuji deník. Martin si koupil další cigarety Cohiba za 1,50 CUC. Zavolali jsme z automatu do další casy v Camague, kde máme zítra ubytování, abychom potvrdili nocleh. Paní mluvila spíš španělsky. Nic nás to nestálo, protože jsme využili předplaceného kreditu, který jsme dostali zdarma. Na 20:30 jdeme do kubánské restaurace EL Benny na objednanou večeři. Servírky jsou v místních krojích. Hned každému přinesli vodu a nabídli bílé a červené víno. Potom na stůl přinesli teplé housky a každý měl přichystané máslo. První chod byl předkrm, na výběr byl buď ovocný nebo zeleninový salát, polévka se zeleninou a masem nebo s fazolemi. Jako hlavní chod bylo pečené kuře, pečené vepřové, ryba nebo za 10 CUC humr a k tomu rýže a bramborová kaše. Na závěr servírovali dezert, zmrzlinu se zákuskem, rýžový puding nebo karamelový krém. Moc jsme si pochutnali. Pak jsme šli na kubánskou show a ještě jsme stihli aqua show, která právě probíhala v jednom z bazénů, kdy tanečníci a tanečnice předváděli tance a akrobacii jak na suchu tak ve vodě za doprovodu hudby. To bylo fakt moc pěkné. Kubánská show dnes spočívala v tom, že tady hrála a zpívala jedna hudební skupina a lidé tančili. V 10:40 jdeme na pokoj. Mám úplně nateklé nohy, prsty na nohou a kotníky. S tím jsem nepočítal a tabletky jsem si s sebou nevzal.

Čtvrtek 16.1.2014 - Holguín, Camagüey

Ráno vstáváme do deště v 7:30. Začalo pršet už v noci, kdy Martin nad ránem sklízel věci z terasy. Je zamračeno, fouká silný vítr, na moři jsou velké vlny a všude je plno vody. Čekáme až déšť přejde a jdeme na snídani. Cestou jsme zavezli kufry do auta. Po snídani jsme se odhlásili z hotelu. Pásky nám na ruce nechali. Koupili jsme dva pohledy po 1 CUC a nechali jsme je u prodavačky, že je pošle, protože v hotelu jsme se ptali na poštovní schránku a každý nás posílal někam jinam. V Guardalavace tankujeme za 20 CUC. Většinou se setkáváme s benzínkou značky CUPET-CIMEX. Z Guardalavacy pokračujeme 22 km do města Santa Lucia, odkud vede silnice na pláž Playa Blanca. Tady se nachází místo, kde se Kolumbus 28.10.1492 poprvé vylodil na kubánský břeh a ostrov pojmenoval Juana na počest španělského prince. Na břehu moře na svahu půvabné pláže s jemným bílým pískem Playa Blanca stojí památník Plaque to Columbus landing. Moře je rozbouřené a vlny stříkají hodně vysoko v zálivu Bahía de Bariay.

Vracíme se zpátky na hlavní silnici a odtud pokračujeme dalších 30 kilometrů do města San Isidoro de Holguín, zkráceně Holguín (čte se Olgin), které je hlavním městem stejnojmenné provincie (mapa provincie). Přezdívá se mu "Město parků". Podle navigace jsme dojeli k hoře La Loma de la Cruz - Křížový kopec.
Mapa okolí města Holguín a centra města.
Na vrchol jsme museli vystoupat po 458 schodech z ul. Maceo, cestou drobně prší. Dalo nám to zabrat. Nahoře jsme zjistili, že se tam dá dojet i autem. Nachází se tady masivní dřevěný kříž a je odtud opravdu pěkný výhled na město a okolí.

Opět jsme po schodech sešli dolů a autem popojeli o kousek blíže k centru. Zaparkovali jsme na ulici u náměstí Parque Céspedes (Plaza San Jose), tady se nachází jednoznačně nejpůvabnější kostel ve městě Iglesia de San José.

Odtud pokračujeme na centrální náměstí Plaza Parque Calixto García, kde stojí jedna z nejzajímavějších městských staveb Museo Provincial de Holguín (La Periquera), budova divadla a socha válečného hrdiny Calixty Garcíi, který se opírá o svůj meč.

Došli jsme až na náměstí Plaza de la Marqueta na místě bývalého trhu, kde zůstala už jen ruina bývalé tržnice. Koupili jsme si každý pizzu za 5 CUP a za 2 CUP jsem poprvé vyzkoušel specialitu ostrova, nápoj "Prú", je to osvěžující nápoj se sladkým kořením a chutí připomínající zázvorové pivo. Moc mi to chutnalo.

Poslední zastávku jsme udělali u neoklasicistní La Catedral de San Isidoro de Holguín a vedle ní socha papeže Jana Pavla II. Koupili jsme si u stánku za 5 CUP smažené tyčinky churillos polité kondenzovaným mlékem. Samotné město nás nijak zvlášť nenadchlo a těch pár místních zajímavostí v klidu stihnete projít během hodinky.

Odtud pokračujeme ve 2 hodiny po Carretera Central do města Camagüey (čte se kamagvej), směr město Las Tunas, je to nějakých 203 km. Centrální dálnice Carretera Central je páteří silničního systému a spojuje všechny provincie a důležitá centra. Ve městě Guaímaro tankujeme za 30 CUC 21 litrů. Ráz krajiny provincie Camagüey je opět odlišný. Převládají tady suché savany, na nichž se pase dobytek a pěstuje především cukrová třtina. Tato plodina poskytuje nejvýznamnější zdroj příjmů Kuby, cukr. Do města Camagüey, třetího největšího města ostrova, přijíždíme v 17 hodin. Ubytování jsme podle navigace a mapy našli bez problémů.

Máme ho rezervované v Casa Hostal Carmencita - Carmen Gonzalez Fonseca, na ulici Calle Ignacio Agramonte #259 / Pobre & Alegria, Camagüey, Phone(s): +53 32 296930 / Mobile +53 52512468, vstup do domu je napravo od soukromé pekárny.

Rezervace přes BBInnVinales.com. Paní Carmen už nás čeká před domem. Má tady v současné době pouze 1 pokoj twin, ale od dubna chce otevírat ještě jeden pokoj. Anglicky téměř nemluví, jen španělsky. Představuje nám svou maminku a pomocnou sílu v domácnosti. Pokoj máme v 1. patře. V podstatě se jedná o "apartmán", máme pokoj se dvěma postelemi, větrák i klimu, ledničku, kde jsou piva a vody a skříně. Dále je k dispozici koupelna s vanou, toaletou a bidetem, ručníky, toaletní papír a kousek mýdla. Pak máme k dispozici vstupní halu, kde jsou křesílka a televize, balkon s výhledem na ulici, jednu terasu s houpačkou a druhou terasu s barem, kde se servíruje snídaně, která stojí 4 CUC. Nocleh stojí 25 CUC a 5 CUC jsme si připlatili za garáž, kterou má Carmen přímo v domě. Říkala, že parkování na ulici není moc bezpečné. Spíš chtěla vydělat. Ale to je fuk. Také nabízí balíček snídaně+večeře Za 10 CUC.

Původně jsme si chtěli dneska prohlédnout město, ale už se pomalu stmívá,takže to necháme na zítra. Bydlíme v samém centru města asi 2 minuty chůze od La Iglesia de la Soledad, jednoho z nejstarších městských kostelů s vysokou věží viditelnou ze všech částí města. Odtud procházíme pěší zónou, ulicí Calle Maceo, tady se nachází různé obchody a restaurace, mimo jiné pekárna Doña Neli dulcería, ale moc velký výběr tady nemají. Nachází se naproti Gran Hotelu. Vedle něj se nachází slavná zmrzlinárna Coppelia, která je i v Havaně a dalších městech. Venku je tabule s nabídkou, ale nějak jsme tomu nerozuměli a šli dovnitř a řídili se místními. Jedná se o velkou jídelnu, u pokladny se nejdříve zaplatí co kdo chce, dostane lístek a s tím se postaví s plechovým táckem do fronty. My jsme chtěli zmrzlinu, pokladní neuměla anglicky, tak jsme jim řekli hellados, což je zmrzlina dali ji 10 CUP a dostali jsme 2 lístky s nápisem ensalada. Snad nedostaneme salát. Postavili jsme se do fronty. Každý dostával něco jiného. Zmrzlinu měli v igelitových sáčcích a v kýblích. Nabírali ji buď do plastových misek nebo do skleněných pohárů. My nafasovali plastový kelímek na více použití. K tomu samozřejmě hliníkovou lžičku. Každý jsme dostali 5 kopečků zmrzliny, na to nějaký krém, oříšky a polevu. A to vše za 5 korun. Neuvěřitelné. Co koruna to kopeček. Ale byla výborná, žádná vodová zmrzlina. Pak jsme si venku znova přečetli tabuli a cena 5 CUP opravdu odpovídala 5 kopečkům s názvem ensalada. Kdybychom to věděli, objednali bychom si kopečků méně.

Došli jsme až na náměstí Plaza de Antonio Maceo. Zašli jsme na večeři do místní kubánské restaurace Rancho Luna, kde se jí za místní kubánské pesa. Jídelníček byl pouze ve španělštině. Restaurace připomínala naše hospody 3. cenové skupiny. Kuřecí maso došlo, tak jsme si dali vepřové, já plátek masa na přírodno za 28 CUP a Martin měl v podstatě smažený vepřový řízek za nějakých 20 CUP, k tomu jsme si dali oba rýži, byla hnědá se sýrem a salámem a na pití místní pivo. Za to všechno jsme zaplatili 140 CUP a docela jsme si pochutnali. Ještě tady Martin koupil sedmičku rumu Havana Club 7 letý za 12,30 CUC. V místním baru El Cambio jsme si dali 7 leté rumy Havana Club po 1 CUCu, kupodivu tady měli poměrně levno, a taky tady bylo dost lidí, včetně prostitutek a prodejců drog. Ale bar byl hezký. Martin koupil cestou zpátky ještě jeden 7 letý rum pro Michaela 355 ml za 5,95 CUC. Nahlížíme do školy tance. Na pokoj se vracíme kolem 8 hodiny. Celá rodina sedí u televize, chvíli si povídáme a sledujeme předpověď počasí na další dny. No nic moc. Pak ještě dopisuji deník.

Pátek 17.1.2014 - Camagüey, Cayo Coco (Jardines del Rey)

Vstáváme v 7 hodin. V noci byl velký hluk z ulice, protože okna jsou do ulice. Snídani máme o půl sedmé a musím říct hodně bohatou. Snídáme na terase. Je pečivo, máslo, marmeláda, ovocný salát, káva, čaj, mléko, džus, sýr, šunka, kterou jsme si nechali opéct, vajíčka, med. Zaplatili jsme nocleh 25 CUC + 5 CUC za garáž a 8 CUC za snídani. Kufry jsme dali do auta, aby mohli uklidit pokoje a vydali jsme se na prohlídku města, což nám zabralo dvě hodiny. Historické centrum je opravdu moc pěkné a taky dobře značené. Po městě jsou rozmístěné různé tabule a mapky. Camagüey je hlavní město provincie stejného jména, jehož historické centrum je zapsané pod UNESCO a přezdívá se mu „Ciudad de los Tinajones" dle typických kulatých hliněných džbánů na vodu tinajones. Šlo o 2 metry vysoké a po obvodu 4 metry široké zásobníky na potraviny a používaly se také k převážení vína, oleje a zrní. Původně sloužily k zachycování okapové vody, protože město trpělo nedostatkem srážek. Svým zúženým koncem se zahrabaly do země a voda v nich zůstala čerstvá a chladná. Dnes slouží převážně k dekorativním účelům.

Město bylo založeno roku 1514 pod jménem Santa Maria del Puerto del Príncipe. Je to jedna ze 7 původních osad (villas), založená Diego Velazquezem. Najdete tady úzké křivolaké uličky a bílé koloniální budovy. Prohlídku jsme zahájili u kostela La Iglesia de la Soledad.

Odsud jsme pokračovali na Plaza de los Trabajadores (Náměstí dělníků), kde se nachází kostel La Iglesia Nuestra Señora de la Merced a Casa Natal de Ignacio Agramonte - Monumento Nacional. Půvabný koloniální dům s balustrádou z tmavého dřeva. Je rodištěm místního hrdiny první války za nezávislost Ignacia Agramonta. Hodně budov se zrovna ve městě opravuje.

Nedaleko odtud je velmi pěkné divadlo Teatro Principal založené roku 1850.

Velmi se mi líbilo náměstí Plaza del Carmen, kde stojí kostel Iglesia de Nuestra Señora del Carmen s dvojicí věží a bronzové sochy v životní velikosti zobrazující skutečné místní obyvatele, restaurace El Ovejito, kde můžete ochutnat speciality z jehněčího masa.

Na náměstí Parque Ignacio Agramonte se nachází hliněné nádoby tinajones, Catedral de Santa Iglesia neboli Catedral Metropolitano (Nuestra Señora de la Candelaria), katedrála ze 17. století.

Hodně zajímavé a pitoreskní je náměstí Plaza San Juan de Dios z 18. stol. s bývalým středověkým špitálem Hospital de San Juan de Dios vedle kostela San Juan de Dios. Koloniální domy na náměstí jsou různě barevné s modrými balustrádami. Uvnitř špitálu se nachází atrium, kde jsou také k vidění hliněné nádoby tinajones.

Další zastávku jsme udělali u kostela z 20. stol. La Iglesia de Sagrado Corazón de Jesús. Pokračujeme na náměstí Plaza de Antonio Maceo, kde se nachází restaurace Rancho Luna, kde jsme byli včera večer na večeři. Po pěší zóně Calle Maceo se vracíme na pokoj. Cestou si v pekárně a cukrárně Doña Neli kupuji jeden zákusek za 0,35 CUC.
V 10:20 vyjíždíme od casy. Přesouváme se z Camagüe na Cayo Coco (196 km) po Carretera Central na město Florida, Gaspar, Morón. Běžnou možností je cestovat pro nás nepochopitelně na náklaďáku. Ovšem ne stopem, ale oficiálním dopravním systémem. Cílem je co největší úspora pohonných hmot a maximální vytížení vozidel. K tomu slouží různé barvy poznávacích značek. Ke stopování přicházejí v úvahu jen auta s modrou značkou. Jsou to státní náklaďáky, podnikové autobusy a na pořadník přidělená osobní auta. Ty mají povinnost brát stopaře, kteří jim přispívají na cestu, protože stav autobusové dopravy je žalostný. Cizincům ovšem zastavovat nemají, protože pro ně jsou určené dolarové autobusy, kde cca za 100 km zaplatí 10 dolarů. Na výpadovkách z města nebo u čerpaček vždycky stojí hloučky lidí čekající na svůj spoj. Většinou jsou tady i muži v uniformách s píšťalkou, kterým řeknou kam chtějí jet, zaplatí třeba 30 centavos, což je směšná částka, a dostanou lísteček, že o nich vědí. Když se blíží náklaďák jedoucí tím směrem, tak je zavolají nebo jen vykřiknou směr jízdy a na základě toho lístečku, jestli už jste na řadě, můžete nasednout a jedete. Fronty se moc nestojí, jezdí se systémem kdo se vejde, ten se vejde. Ještě se přispívá řidiči na naftu, třeba na vzdálensot 300 km je to kolem 20 korun. Muži v uniformách mají blok, do kterého zapisují auta, která neuposlechnou jejich výzvy k zastavení a nabrání pasažérů. Na silnicích probíhají kontroly vytíženosti vozidel. Tento způsob dopravy je ale i pro kubánskou povahu hodně zdlouhavý a tak často praktikují další způsob se kterým jsme se často setkali na silnicích a sice se jedná také o autostop, ale stojí s bankovkou v ruce. Na nás také často mávali. Nikdy jsme nikoho nevzali. Nemáme tuto povinnost, protože jsme jako cizinci si půjčili auto v půjčovně, kterou vlastní stát a tím pádem jsme již do státní kasy přispěli. Akorát jsme si mohli vydělat něco na benzín. Ale obávám se, že bankovky se kterými mávali byly stejně v malých hodnotách. Podél cesty rostou lány s cukrovou třtinou.

Asi 20 km za městem Morón přijíždíme k mýtné bráně před průjezdem na ostrov Cayo Coco. Kontrolují naše pasy. Místní zde mají vstup zakázaný (kromě zaměstnanců hotelů). Ostrůvky u severního pobřeží spatřil roku 1514 jako první Evropan Diego Velazquez a na počest španělského krále Ferdinanda je pojmenoval "Královy zahrady" - Jardines del Rey. U jižního pobřeží Kuby se pro změnu nachází Jardines de la Reina, tedy Královniny zahrady, jedna z nejlepších potápěčských lokalit, zejména kvůli velkému výskytu žraloků. Na Cayo Coco nejezdí žádná místní doprava, dá se tam dostat buď vlastním vozidlem, autobusem v rámci zájezdu, taxíkem nebo letadlem, je tam totiž i letiště. Platíme 2 CUC za auto za průjezd po sypané hrázi (pedraplén), která jako by spočívala na hladině oceánu, přes Bahía de los Perros. Po obou stranách je moře, ovšem dnes je kvůli počasí tmavé.

U silnice se nachází ostrůvek Parador La Silla s dřevěnou rozhlednou, ale nezastavujeme protože nesvítí slunce. Hráz je dlouhá 17 km.

Podle směrovníků přijíždíme ve 13:45 k našemu hotelu Sol Club Cayo Coco 4*, který se nachází téměř na konci ostrova. Check-in je až od 16 hodin, ale pokoj už mají připravený tak se můžeme ubytovat. Poprosili jsme recepčního o pokoj v patře s balkonem. Asi areál moc nezná a dal nám zase pokoj v přízemí. Tak jsem tam šel znova, aby mi to vyměnil. Dal nám nakonec pokoj č. 2366 ve prvním patře s výhledem na moře, tedy úplně jiný a lepší pokoj, než který jsme si objednali a zaplatili. Říká mi, že se za něj připlácí 15 CUC, ale že nám to dá zdarma. Měli jsme mít dvojlůžkový pokoj standard a dostali jsme superior sea view, je to velký pokoj se dvěma velkými postelemi a sedačkou, psacím stolem, nočním stolkem, satelitní televizí, klimatizací, minibarem, ovšem prázdným, máme připravenou na pokoji velkou vodu, kterou nám doplňují každý den při úklidu pokoje. Velký balkon má výhled do zahrady, kde je minigolf a na moře. Zvlášť je koupelna se sprchovým koutem, toaletou a bidetem a zvlášť umyvadlo s fénem, šatní skříní, kde je i trezor ovšem ten je za poplatek 2 CUC za den.

Samozřejmě se jedná o hotel all inclusive, kde můžeme jíst a pít co hrdlo ráčí a také využívat všemožné atrakce hotelu. Strávíme tady 4 noci. Rezervace proběhla opět přes server nacesty.cz, pořadatelem je ITS REISEN, cena 1.493 Kč/os/noc (57 eur). Hotel spadá do skupiny Melia hotels, která vlastní 350 hotelů po celém světě a je tak údajně největší, druhá největší v Evropě. Je to španělská společnost.
Mapa hotelového areálu
Hned jsme si zašli na oběd, který se podává do 14:30 v bufetové restauraci La Arcada. Výběr je veliký, připravují maso na nudličky na grilu, stejně tak i rybu, těstoviny, polévka, spousta druhů hotových jídel, smažených sardinek, salátů, ovoce, dezertů, salámy, sýry. Po obědě jsme vzali plavky a šli k moři. Ovšem dneska je celý den pod mrakem a je chladno. Na pláži a v moři nikdo není. Samozřejmě jsme tam vlezli, ale jen jsme se smočili a šli ven, protože bylo opravdu chladno. Pak jsme si v lobby baru vedle recepce dali opět Havana Club rum 7 letý a objednali jsme si dvě večeře v à la carte restauracích. Mají tady dvě, Don Diego a restauraci El Peñón. Osprchovali jsme se a šli se projít k vedlejšímu 5 hvězdičkovému hotelu Meliá Cayo Coco, tady se nachází i autopůjčovna Cubacaru a má tady sídlo i potápěčské centrum Blue dive, přímo na pláži, ale dnes mají asi kvůli špatnému počasí zavřeno. Vrátili jsme se na hotel. Vzali tablet a časopisy a šli si sednout do lobby. Od 5:30 otevírá bar, kde místní borec připravuje různé míchané nápoje. Dal jsme si Sol Cayo Coco a Martin daiquiri especial. Během dne probíhají v hotelu různé animační programy. Celý areál je v pěkné zeleni plné palem. Je tady jeden velký bazén, různá hřiště, tenisové kurty, minigolf, půjčovna vodních atrakcí, jako jsou šlapadla, kajaky, jízdy na katamaránu, ale dneska pro nepřízeň počasí je zavřeno. Večeře je opět bohatá, velký výběr masa, která připravují na grilu, špízy, hovězí, vepřové, kuřecí maso, celé ryby, ty byly výborné, losos v listovém těstě, spousta již hotových jídel, salátů. Po večeři jsme si dali v koktejlovém baru koktejl Floridita especial a Martin 7 letý rum. V 8:30 jdeme na pokoj a díváme se na televizi. Mají tady satelitní příjem s množstvím kanadských stanic, protože kanadských turistů je na Kubě většina.

Sobota 18.1.2014 - Cayo Guillermo, Cayo Coco

Ráno je zatažená obloha, fouká silný vítr a prší. Jdeme na snídani, dělají výborné vaječné omelety plněné různými náplněmi a palačinky. Po snídani jsme vyprali oblečení a vyvěsili na šňůru v pokoji a něco dali na balkon. Jelikož se nedá moc koupat, vzali jsme auto a vydali se na prohlídku ostrova (mapa). Cayo Coco má rozlohu 370 km², 22 km pláží chráněných 400 km dlouhým korálovým útesem. Symbolem ostrova je pták ibis bílý jehož místní název je "coco" a dal tomuto ostrovu jméno. První zastávku děláme u přírodní rezervace Parque Natural El Bagá. Otevřeno je denně 8:30-17 Po-so 9:30-16:30. Jen co jsme zaparkovali, už se k nám přihnal nějaký človíček, anglicky neuměl, jediné co uměl říct je five dolars, přitom dle průvodce vstup měl být zdarma. Už jen proto že neuměl anglicky, tak jsme dovnitř nešli. Ani nám nebyl schopný říct co tam můžeme vidět. Podle průvodce snad strom baga vysoký 2-4m v zatopených oblastech, jutias (stromové krysy), leguány (iguanas), krokodýly, jicoteas (sladkovodní želvy), plameňáky, motýly, mangrovy, domorodou Taínskou vesnici a kubánskou farmu. Odtud pokračujeme 15 km dlouhou sypanou hrází na sousední ostrov Cayo Guillermo. Cestu lemují mangrovové porosty, mezi kterými se ukrývají různí ptáci. Vidíme i orla mořského. Cayo Guillermo je menší než Cayo Coco, má pouhých 13 km², zato příroda je tady pestřejší. V jedné laguně před odbočkou k hotelu Melia Cayo Guilermo jsme viděli hejno plameňáků růžových a nějaké volavky. Na ostrovech hnízdí na 150 druhů ptáků, především brodivých.

Pokračujeme až na konec ostrova, na pláž Playa Pilar, která se řadí mezi "top 10" v Karibiku. Za parkování vybírají 1 CUC, za lehátka na pláži pak 2 CUC. K pláži vedou dřevěné lávky kolem jedné restaurace. Na pláži je ještě jeden bar s nápoji a kokosy. Moře má nádhernou barvu a písek je úplně bílý a jemný jako mouka. I přesto, že bylo chladno a foukal silný vítr do moře jsme vlezli a pak se hned zabalili do hotelových ručníků.

Poté jsme zaparkovali u hotelu Sol Cayo Guillermo. Na recepci jsme se zeptali, zda bychom si tam mohli dát oběd, protože to je hotel ze stejné skupiny jako jsme my na Cayo Cocu. Říkal že by to nebyl problém, pokud bychom si v našem hotelu vyřídili nějakou kartičku. To nám nikdo na recepci neřekl. Prošli jsme si alespoň areál hotelu a po pláži se prošli až k vedlejšímu hotelu Meliá Cayo Guillermo, kde vybíhá dřevěné molo do modravého moře.

Zastavujeme se u místního delfinária, kde se dá plavat s delfíny ale vstupné je hodně vysoké. Na ostrově Cayo Coco ještě děláme zastávku u Sitio La Güira. Otevřeno je denně 9-23 hod, vstupné má být 2 CUC, ale nikdo po mě nic nechce, taky ani není moc za co vybírat peníze. Má to být rekonstruovaná starobylá kubánská vesnice, ale moc tady toho k vidění není. Jsou tady domy z palmových listů s doškovými střechami, casa de tabaco, pár domácích zvířat. Spíš je to pro turisty, kteří nevytáhnou paty z hotelových komplexů a nedostanou se do styku s kubánskou realitou, kterou fakt v hotelech nepotkají. Ve 13:45 se vracíme na hotel. Stihli jsme ještě oběd. Po ostrovech se dá také pohybovat prostřednictvím autobusu Bus hop on/hop off jezdící ke všem hotelům na obou ostrovech. Cena je 5 CUC na celý den. Po obědě jsme zašli do potápěčského centra Blue Diving na pláži Playa Las Coloradas v sousedním hotelu Meliá, jeden sestup stojí 45 CUC vč. vybavení, 2 sestupy pak 83 CUC. Kvůli špatnému počasí se nepotápí, ale snad v pondělí by mohlo být lépe, tak uvidíme. Ponory dělají 3x denně v 9, v 11 a potom jednou po obědě. V plážovém baru jsem si dal koktejl a Martin rum. V 15:30 jsme se zúčastnili střelby ze vzduchovky, ale moc se nedařilo. Martin byl na tom lépe. Pak jsme si vypůjčili rakety a šli si na hodinu zahrát tenis. Aspoň trochu pohybu, když pořád jenom žereme. Po tenise jsme si dali u bazénu každý pizzu. Pak jsme šli na pokoj a pustili si televizi. Byl jsem tak unavený, že jsem usnul a probudil se až o půl deváté. Tak akorát na večeři, kterou máme objednanou v restauraci Don Diego na 9 hodin. V lobby probíhá módní přehlídka. Restaurace je moc hezká, akorát je tady příšerná zima z klimatizace. Celý večer doprovází jedna paní hrou na klavír. Romantika jak blázen. Dali jsme si španělské růžové víno. Nejdříve přinesli pečivo a máslo. Následoval předkrm. Vybírali jsme si z jídelního lístku. Martin si dal krevetový koktejl, a já nějakou paštiku, ale ta mi moc nechutnala, představoval jsem si ji jinak. Následovala polévka, já měl humrovou a Martin neznámého původu. Jako hlavní chod si Martin zvolil zapečené palačinky plněné houbami a já krevety a k tomu rýži. Jako dezert hrušky na červeném víně se zmrzlinou a variace sýrů. Celkově můžu večer zhodnotit jako velmi příjemný. V baru jsme si dali ještě rum a Amaretto. Show v amfiteátru už skončila, tak jsme v 11 šli na pokoj.

Neděle 19.1.2014 - Cayo Coco

Máme tady neděli. Opět je pod mrakem a na pláži vlaje červená vlajka. Jdeme na snídani a drobně prší. Pak jsme si sedli v lobby, já jsem dopsal deník a Martin si čte. Avízovaná střelba ze vzduchovky se nekonala, stejně jako spousta dalších aktivit. Dali jsme si mojito a piňacoladu. Pak jsme šli házet kroužky na láhev rumu, ale tentokrát jsme neměli štěstí. Pak jsme se ještě zúčastnili turnaje v šipkách. Před obědem jsme si zahráli minigolf. Vysvitlo slunce, tak jsme se šli okoupat do moře, ale voda byla studená. Oběd jsme si dali v plážové restauraci. Vybral jsem si celou grilovanou rybu s rýží a salátem coleslaw a polévku. Šli jsme si opět lehnout na pláž, ale dlouho jsme tady nevydrželi, foukal silný vítr a na ležení byla zima, tak jsme se přemístili k bazénu, kde aspoň nefouká. Dal jsem si mojito. Lekce koktejlů se také nekonaly, snad zítra. Pak jsme šli na pokoj, kde jsem zase u telky usnul. Před večeří jsme si dali v koktejlovém baru koktejly. Je třeba toho využít když je to zadarmo. Na večeři měli dneska navíc grilované krevety a nějaké čínské jídlo, směs masa, rýže, zeleniny, smažené. V podvečer v lobby u recepce hrála kapela na buben, snad struhadlo a orchestrion, bylo to hodně zajímavé a k tomu popíjíme jeden koktejl za druhým. Večer měla být dle plakátů nějaká show, ale místo toho v disco klubu vybrali 5 chlapů, kteří se účastnili různých disciplín, striptýz do půl těla, kliky a pití piv, líbání okolních žena a podobně. Taková trapárna, ale někteří se bavili. Nejspíš opojeni alkoholem.

Pondělí 20.1.2014 - Cayo Coco

Po snídani jsme se nabalili na potápění a šli do potápěčského centra Blue Diving ve vedlejším hotelu. Ale i přesto, že bylo teplo a svítilo slunce, tak se potápění nepořádá, že prý není vhodné počasí, je fakt že fouká vítr a jsou vlny. Leháme si na pláž, ale vítr nás tady dlouho nenechal a přemístili jsme se k bazénu. Martin šel na střelbu a pak měl být plážový volejbal, ale přihlásil se sám, takže z toho sešlo. Já jsem zašel do plážového baru, kde jsem měl domluvené s číšníkem, že mi prodá láhev 7 letého rumu Havana Club za 10 CUC, normálně se prodává 12-19 CUC. Je to pro něj výdělek, hned si to strčil do peněženky a děkoval. Rychle vydělané peníze. Tady se to ztratí, protože nikdo nepozná jestli to rozlil hostům nebo ne. Dal jsem si u něho ještě piña coladu. Pak jsme objevili vířivku jaccuzi, tak jsme tam vlezli, ale neměla avízovaných 35 stupňů, ale aspoň o deset méně. Zahráli jsme si ping pong a dali si jako snack jednu pizzu napůl a k tomu piña coladu. Sedl jsem si do baru s tabletem a dopsal deníček za popíjení mojita. O půl druhé jsme skočili na oběd. Mimo jiné byly mušle, kalamáry, krabi, spousta druhů masa. Pochutnávám si na různých sýrech a olivách. O půl třetí začala v Cuba clubu lekce koktejlů. Tentokrát nás učili připravit koktejl Havana especial. Sklenice se až povrch naplní ledem, přidá se špetka višňového likéru Marrasquino, hodně bílého rumu Havana Club añejo, ananasový džus a trochu perlivého ananasového džusu z plechovky. Vše důkladně promíchat a osvěžující nápoj je hotov. Pak jsme si každý připravili a vypili svůj nápoj. Nakonec nám ještě Oscar, animátor, nabídl doutník. Pak jsem šel na střelbu a nakonec jsem se odvážil vlézt na chvíli i do moře, i když bylo studené. U bazénu uspořádali zábavnou hru s názvem Titanic. Původně jsem se ji nechtěl zúčastnit, ale nakonec jsem se nechal ukecat a vyhrál jsem. Hra spočívala v tom, že do nádoby na led, ve které byla voda, se dala vyšší sklenice z části naplněná vodou a všichni účastníci postupně z plastových kelímků do ní nalívali vodu a komu se sklenice potopila vypadával z kola. Až jsem zůstal sám proti malé holčičce. Ve 21:15 mám přijít do amfiteátru, kde mi bude údajně předán diplom a láhev rumu, tak jsem zvědavý. Po 5 hodině jsme šli na pokoj. Každý den nám pokojské při úklidu dali novou 1,5 litrovou vodu, tak jsme je postupně sbírali do auta ať máme zásoby na další dny když už nebudeme mít all inclusive. Telefonujeme na další ubytování do La Bocy, abychom potvrdili rezervaci. Večeři máme objednanou v à la carte restauraci u pláže na 18:30. Nejdříve nám přinesli pečivo a máslo, na pití jsme si dali bílé španělské víno. Bylo o něco lepší než posledně to růžové. Jako předkrm jsem měl špíz z mořských plodů a krevet a k tomu salát, Martin šunku, sýr a ananas. Polévku jsme si dali oba dva rajskou se sýrem. Jako hlavní chod jsem si vybral celou rybu a mořské plody (krevety, kalamáry) a k tomu byla rýže a pečený brambor ve slupce, Martin měl několik druhů masa. Jako dezert palačinka se zmrzlinou a ovocem a já jsem si dal kokosový dort se zmrzlinou. Celkově to nebylo špatné. Seděli jsme uvnitř, protože venku bylo dost chladno. V lobby baru jsme si dali kávu a míchané koktejly a poslouchali různá hudební vystoupení. Na čtvrt na deset jsme se přemístili do amfiteátru, kde měli předávat ceny vítězům dnešních soutěží. Všichni jsme dostali pouze diplom a žádnou flašku rumu. Tu prý dostane až ten, kdo zvítězí v 7 soutěžích. Tak to kdybych věděl, tak se toho ani nezúčastním. Po půl desáté začala show animátorů, jako rozlučky pro turisty, kteří zítra odjíždí a také jako uvítání a představení se novým hostům. Předváděli různá taneční vystoupení. Měli to celkem pěkné, chvíli jsem koukal a o půl jedenácté šel na pokoj.

Úterý 21.1.2014 - Santa Clara, Trinidad

O půl osmé jdeme na snídani. Sbalení už jsme. Po snídani jsme se odhlásili z hotelu a vyrazili jsme dál. Na Cayo Cocu jsme ještě natankovali za 30 CUC. Cestou přes hráz jsme zastavili u vyhlídky La Scilla, odkud je výhled na hráz a na moře, je tady i informační kancelář, kde mají nějaké brožurky a mapku zdarma. Za průjezd po hrází opět vybírají 2 CUC za auto až při výjezdu. Přesouváme se autem do města Santa Clara (226 km) přes město Morón, dále po silnici č. 152 Autopista Nacional, která začíná až u města Taguasco a ne jak je označeno v průvodci Rough Guide ve městě Morón. Ze začátku jsou tři pruhy v každém směru. Po chvíli se ovšem přejíždí do protisměru a jede se pouze ve třech pruzích v obou směrech s tím, že v prostředním pruhu se nejezdí. Zbývající tři pruhy jsou zarostlé trávou.
Přijíždíme do města Santa Clara, hlavního města provincie Villa Clara. V bojích proti Batistovu režimu se Santa Clara stala dějištěm rozhodující bitvy v níž koncem roku 1958 zvítězili vousatí revolucionáři barbudos. Parkujeme o dvě ulice dál, než se nachází Monumento a la Toma del Tren Blindado, protože za parkoviště které je přímo u něj chtějí 1 CUC. Tak se to dá obejít téměř všude. Parkování na ulici je zdarma, pokud tam není značka zákaz stání. Za vstupné se má platit 1 CUC, ale nikdo kupodivu nic po nás nechce i když nějaká budka tady je. Vše je pod širým nebem. Prohlížíme si vykolejené vozy a bagr postavený na betonové hvězdě. Jde o jeden ze strojů, které Che Guevara použil při vytrhávání kolejí. Obrněná lokomotiva, která tady má dle turistického průvodce ležet od doby, kdy během bitvy sjela z trati tady ale schází. Vykolejený vlak označuje místo, kde se odehrála jedna z nejdramatičtějších bitev v historii Kuby, která se stala rozhodující událostí revoluční války probíhající v 50. letech 20. stol.

Pokračujeme k bronzové soše Che Guevary s dítětem v náručí a doutníkem, která se nachází před budovou komunistické strany asi 300 metrů dále po hlavní silnici směrem od železničního přejezdu u monumentu.

Autem se poté přesouváme blíž k náměstí Parque Leoncio Vidal, kde se nachází pěkné koloniální budovy jako například Palacio Provincial nebo divadlo Teatro de La Caridad z roku 1884. Za 5 CUP si kupuji na oběd sýrovou pizzu a za 1 CUC jsme na tržišti s tretkami koupili další magnetku.

Na náměstí Parque del Carmen se nachází základní kámen města z roku 1685, ale tam jsme už nešli. Přesunuli jsme se na prostorné náměstí Plaza de la Revolución, podobné tomu v Havaně. Nachází se tady velký památník Complejo Monumental Ernesto Che Guevara (Monumento Comandante Ernesto Che Guevara) s mohutnou postavou Che. Do muzea Museo Memorial al Che, které se nachází pod památníkem je vstup zdarma, ale je tam zákaz focení, foťáky se musí odložit do úschovny, tak jsme tam ani nešli.

Přesouváme se do města Trinidad vzdáleného 97 km po silnici č. 474 a 152 přes město Manicaragua. Ve městě Jibacoa je označení via a la vida, což by mohlo znamenat vyhlídková neboli scénická silnice. Cesta je opravdu nádherná, vede bujnou vegetací, kde rostou palmy, banánovníky, přes hory pohoří Sierra del Escambray (event. Sierra de Guamuhaya). Okolní příroda ke překrásná a cesta stojí za to, i když místy je prudké stoupání nebo trochu horší povrch vozovky. Výhledy ze silnice na okolní hory nemají chybu. Zastavujeme u vyhlídky na jezero Embalse Hanabanilla, jediné horské jezero na Kubě.

Cestou jsme natrefili na 4 banány válející se na silnici, asi vypadly z nějakého náklaďáku, tak jsme měli svačinu. Míjíme odbočku k 7 km vzdálenému parku Guanayara a k 5 km vzdálenému parku Codina. Projíždíme horským střediskem Topes de Collantes a zastavujeme se na další vyhlídce, 12 km před městem Trinidad. Z vyhlídky Mirador de Caribe je pěkný výhled na předhůří pohoří Sierra del Escambray, poloostrov Península Ancón a město Trinidad. Jen se musí nahoru vyšplhat po několika schodech. Dole se nachází restaurace. Potom už se přemisťujeme přes město Trinidad do Playa La Boca (5 km od Trinidadu), kde máme zajištěné ubytování v Casa Hostal El Capitan, Casilda - La Boca Road #82 (na konci vesnice La Boca směrem na Playa Ancon), Phone: +53 41 993055.

Rezervace přes BBInnVinales.com. Bydlení je hned u moře, ale přístup do moře je kamenitý. Auto parkujeme ve dvoře, snad zadarmo. Majitelé nás vítají, paní mluví anglicky, manžel moc ne, mají syna a psa. Měli jsme rezervovaný pokoj č. 3 king size bed with sea view, bez balkonu. Je to velký pokoj se dvěma velkými manželskými postelemi a poprvé s peřinami. Dále tady máme ledničku, klimatizaci, noční stolky, v koupelně je sprchovací kout. Ručníky jsou taky k dispozici. Venku je terasa s výhledem na moře. Akorát je tady plno komárů, které se Martin snaží vyhubit. Cena za noc je 35 CUC, snídaně jsou za 5 CUC a večeře jsou možné za 10 CUC.

Ani jsme se nijak moc nevybalovali a vydali se do vesnice něco sníst. Všechno už je bohužel zavřené. Když jsme přijížděli, bylo otevřených plno stánků s pizzou, ale teď už je všechno pozavírané. Otevřeno má jeden bar u moře, kde sedí pár lidí a asi jediná restaurace El Galeon, kde také sedí jedni turisti. Martin si chtěl dát špagety, ale bohužel jim došel sýr, tak si nedal nic. Já jsem si objednal rybí filet na grilu s česnekem a rýží za 5 CUC a dali jsme si piva Bucanero po 1,50 CUC. Ryba byla dobrá. Pak jsme se vrátili na pokoj. Dopsal jsem deník a Martin zatím luštil křížovky.

Středa 22.1.2014 - Trinidad, Valle de los Ingenios, Playa Ancón

Vstáváme v 7 hodin. Budí nás šumění moře. Komáři nás naštěstí nechali v noci na pokoji. Snídani máme na terase s výhledem na moře. Dostali jsme ananas, meloun a banán, opečené tousty, máslo, zapečený toast se sýrem, vajíčko, džus, kávu, mléko, med. Po snídani jedeme do města Trinidad, které je z La Bocy vzdálené pouhé 4 kilometry. Parkujeme na ulici poblíž historického centra. Trinidad je od roku 1988 pod ochranou UNESCO. Jedná se o nejpůvabnější koloniální město Kuby, 16 km od karibského pobřeží na úpatí pohoří Sierra del Escambray. Letos slaví 500 let od svého založení (1514). Trinidad se stal v pořadí třetí osadou založenou na Kubě španělským dobrodruhem Diego Velázquezem. První vlnu prosperity zažilo město díky zlatým dolům v okolních horách. Tu pak vystřídal obchod s cukrovou třtinou a otroky.
Prohlídku města jsme zahájili u restaurace El Jigue, starobylé koloniální rezidence a poblíž se nacházejícího Museo de la Lucha Contra Bandidos umístěné v Iglesia y Convento de San Francisco de Asís (klášter Sv. Františka z Assisi). Otevřeno je út-ne 9-17:00, vstupné činí 1 CUC vč. výstupu na jeho věž. Podařilo se mi proklouznout bez placení a vyšplhat se po dřevěném schodišti na věž, z jejíž zvonice je nádherný výhled na město i hornaté okolí s vrcholky Alturas de Trinidad a vzdálenější pohoří Sierra del Escambray. V celém městě jsou krásně barevné domy s různě tvarovanými mřížemi v oknech. Cesty jsou dlážděné kočičími hlavami, takže se po nich špatně chodí, ale dodává to městu starověký ráz. Děti si z uliček udělaly hřiště. Ulice křižují koňské povozy, které celému městu dodávají na autentičnosti a půvabu.

Odtud jsme se vyšplhali do kopce ke kostelu Ermita de Nuestra Señora de la Candelaría de la Popa del Barco - Ermita de la Popa. Jsou z něj jen ruiny, zůstalo zachované jen část průčelí. Přesunuli jsme se na nejzajímavější a nejhezčí náměstí ve městě Plaza Mayor, kde se nachází staré koloniální domy s barevnými fasádami a zamřížovanými okny. Náměstí dominuje Iglesia de la Santísima Trinidad "Parroquial Mayor", hlavní městský kostel, uvnitř je socha Pán pravého kříže. Dalšími zajímavými stavbami na náměstí jsou Casa (Palacio) Padrón kde sídlí Museo de Arqueología a bleděmodrý dům Casa Aldermán Ortíz (Casa Sánchez Iznaga) kde sídlí Museo de la Arquitectura Colonial. Celé náměstí je krásně upravené a udržované se spoustou zeleně, sochami a lavičkami. Navštívil jsem zde další velmi zajímavou budovu Palacio Brunet z r. 1808, kde se nachází krásné Museo Romántico, otevřeno út-ne 9-17:00,vstupné je 2 CUC, pro místní 2 CUP, focení 1 CUC, tašky se musí dát do úschovy, ale Martin dovnitř nešel, tak mi ji pohlídal. Mezitím koupil 6 pohledů, které nám zbývají poslat. Uvnitř se ukrývá nejcennější sbírka starožitného nábytku, která hodně vypovídá o životním stylu koloniální aristokracie. Dům patřil rodině Brunetů, která svůj majetek získala z obchodu s cukrem. Dům působí, jako by se zde stále bydlelo. Hodně věcí je i z Československa a Itálie, mramor, ebenové a cedrové dřevo, původní ornamenty na zdech, které postupně restaurují. Měl jsem to dokonce i s průvodkyní, o to více to bylo zajímavé. Z terasy muzea je výhled na náměstí, klášter sv. Františka i pohoří.
 
Poblíž náměstí Mayor se nachází Palacio Iznaga, největší palác ve městě postavený kolem r. 1820 jednou z nejstarších a nejmocnějších trinidadských rodin, z kterého je ruina a celý se bude rekonstruovat a hotový by měl být v roce 2015. Snad by v něm měl vzniknout pěti hvězdičkový hotel. Vedle stojí neoklasicistní Museo Histórico Municipal (Palacio Cantero). Je to bílý koloniální dům, který patřil další bohaté rodině Canterových, kteří také zbohatli jak jinak než na cukru. Z jeho věže, kam se dá vylézt je pěkný výhled na náměstí Plaza Mayor. U něj se nachází stánky s rukodělnými výrobky. V celém městě je spousta stánků s tretkami a rukodělnými výrobky.

Kolem hudebního klubu Casa de la Trova jsme došli ke Casa Borrell, dům rodiny Borrellových (dnes městské muzeum) na ul. Callejón Caldós. Nedaleko odtud se nachází Plaza de los Artesanos (poblíž Plaza Mayor). Na tržišti prodávají nejlepší rukodělné výrobky. Koupili jsme korálky z barevných pecek a bobů 2 ks za 3 CUC a k tomu nám ještě přidala jeden navíc. Dále jsme tady koupili jednu magnetku za 1 CUC a dvě dřevěné postavičky kubánských hudebníků za 6 CUC z původních 8. Odtud pokračujeme křivolakými uličkami na náměstí Plaza de Santa Ana, kde se nachází kostel Iglesia Santa Ana, respektive co z něj zůstalo a Cárcel Real, přestavěná stará královská věznice z r. 1844, nyní největší obchodní centrum v Trinidadu, kde se nachází obchůdky a restaurace.

Za 8 CUP jsme si koupili sýrovou pizzu. Martin se chtěl nechat ostříhat, ale když mu řekli cenu 5 CUC, tak se jim vysmál. Poslední zastávku jsme udělali na nám. Parque Céspedes (Plaza Carillo), které je centrem společenského života místních a jemuž dominuje stará radnice Asamblea Municipal na SZ straně náměstí, na J straně pak Iglesia San Francisco de Paula z roku 1830.

Vracíme se zpátky k autu. Zatím to bylo nejhezčí město, které jsme na Kubě navštívili. Doposud vítězila Havana a Camagüey. Po silnici č. 12 Circuito Sur se přesouváme do Manaca Iznaga vzáleného asi 17 km od Trinidadu.
Mapa oblasti
Asi po 8 kilometrech, respektive hned za výjezdem z města u vstupní brány a pěkné zděné uvítací tabule Trinidad se nachází vyhlídka Mirador de la Loma del Puerto.

Je u ní parkoviště, ale pochopitelně placené, tak jsme se otočili a auto zaparkovali u hlavní silnice a ten kousek došli pěšky. Hlídač z parkoviště na nás něco neustále pokřikoval a volal někam vysílačkou a tak raději Martin šel k autu a popojel a já se mezitím pokochal vyhlídkou na údolí Valle de los Ingenios "Údolí cukrovarů" se 70 starými nepoužívanými cukrovary z 19. stol., pozůstatek po dobách, kdy Kuba ovládala světový trh s cukrem, historické plantáže cukrové třtiny jsou zapsané na seznamu UNESCO. V celém údolí se nachází početné bývalé koloniální haciendy otrokářů a kdysi tady stálo téměř 50 mlýnů na cukrovou třtinu. Za ním se tyčí pohoří Sierra del Escambray. Cukrová třtina se na Kubu dostala pravděpodobně z Kanárských ostrovů již v dobách prvních španělských dobrodružných výprav. Odtud pokračujeme do města Manaca. Kousek pod vyhlídkou se dá zaparkovat u silnice, odkud se naskýtá stejně pěkný výhled jako od restaurace, kde je placené parkoviště.

V Manaca-Iznaga se rovněž za parkování u malého vlakového nádraží platí, tak jsme auto nechali u hlavní cesty za autobusovou zastávkou u místní pošty. Došli jsme k usedlosti Hacienda Manaca-Iznaga z roku 1816 se sedmipatrovou 45 metrů vysokou věží Torre de Iznaga z r. 1845, nabízející za 1 CUC úžasnou vyhlídku, ale nahoru jsme nešli, neviděli bychom o nic více než z vyhlídky. Zvon ohlašoval začátek a konec práce otroků na polích. Nyní leží před haciendou Casa Iznaga (8-17 hod), což je jednoposchoďový koloniální dům bývalých pánů, dnes restaurace. Také se tady nalézají rezavé nádoby, v níž se vařila melasa. Všude kolem je spousta stánků s vyšívanými ubrusy, dečkami a podobně. Zrovna přijížděl vyhlídkový vlak, který se vracel do Trinidadu. Je tažený parní lokomotivou.

Před odjezdem jsem si ve stánku koupil čerstvý ananasový džus jugo de piña za 2 CUP. Chtěl jsem si vyzkoušet nápoj z cukrové třtiny zvaný guarapa, ale protože to bylo poblíž turistické atrakce tak mi řekl cenu 1 CUC. Místní si to kupovali, ale určitě za jinou cenu. Jedeme směr Trinidad. Poblíž letiště tankujeme za 20 CUC. Přesouváme se na pláž Playa Ancón (správně Playa María Aguilar) na poloostrově Península de Ancón. Parkujeme zdarma na parkovišti u hotelu Club Amigo Ancón, jednoho ze tří místních hotelů. Jedná se o široký pás bílého písku s korálovým útesem u Karibského moře. Poprvé se koupeme v Karibiku. Moře je klidné a teplé. Celý den svítí slunce. Natáhli jsme se kousek za hotelem Ancón, kde je už málo lidí. Šel jsem se projít po pláži až k dalšímu hotelu Brisas Trinidad del Mar.

Cestou zpátky jsem využil svůj modrý náramek z hotelu na Varaderu a v baru hotelu Ancón jsem si dal mojito. Informovali jsme se v jediném místním potápěčském centru Cayo Blanco na zítřejší potápění. Cena vč. veškerého vybavení, lodě a instruktora je pěkných 35CUC za ponor, při dvou ponorech pak 64 CUC. Potápí se na korálovém útesu, kde jsou k vidění jen malé ryby, velké ryby tady prý nejsou. Má být dobrá viditelnost a hloubka ponoru mezi 13-25 metry. Na ponory vyjíždí 2x denně v 9:30 a v 11:30. Ve třičtvrtě na pět odcházíme z pláže. Po západu slunce se prý na pláži vyskytují písečné blechy. Martina něco poštípalo mezi dva prsty na noze a je to dost nepříjemné, tak je načase odjet. V hotelovém obchůdku jsme ještě dokoupili do zásoby 2 vody po 1,50 CUC. Cestou zpátky do rybářské vesnice La Boca, kde jsme ubytovaní se zastavujeme u doporučované restaurace Grill Caribe. Nikomu to nedoporučuji. Nejdříve nás chtěl hned chlápek zkasírovat za parkování. Když se jde na pláž, která je hned u restaurace (mimochodem jsou tady větší vlny) tak se platí 2 CUC a když do restaurace tak 1 CUC. To nás hned namíchlo a chtěli jsme odjet s tím, že když jdeme do restaurace tak že mu nebudeme platit za parkování. Tak pak slevil, že teda platit nemusíme. Ale hned běžel za číšníkem a něco mu vykládal. Nejspíš něco v tom smyslu, že jsme nezaplatili, tak ať navýší cenu za jídlo. Sedli jsme si na terasu. Nikdo si nás nevšímal. Až jsem zavolal číšníka a požádal ho o menu. Řekl, že mají pouze humra, krevety a filet z ryby. Nevěděli jsme ani cenu, protože jídelní lístek žádný nedonesl. Na můj dotaz kolil stojí ryba odpověděl 10,50 CUC, což bylo více než v La Boca. A už to asi bylo i s přirážkou za parkování. Takže jídlo jsme si nedali. Jen pivo za 1,50 CUC. Napsali jsme mezitím pohledy.

Pak jsme se vrátili na pokoj a pěšky došli do restaurace El Galeon, kde jsme byli i včera. Moc na výběr nemáme. Chcípl tady pes. Zrovna zapadá slunce. Martin si dal dvě piva Bucanero za 1,50 CUC, já výborné a velké mojito za 2,50. K jídlu jsme si objednali špagety, já se šunkou, sýrem a rajčatovou pastou za 3 CUC, Martin jen se sýrem za 2,50. A pak jsem si řekl o dezert, který jsem včera viděl u jedněch turistů. Vytáhli ho z ledničky, měli ho v malých plechovkách, aby držel tvar. Je prý z vajíčka, cukru a mléka, a nějak uvařené. V ledničce to ztuhne. Polité to bylo karamelovou polevou a chutnalo to božsky. Neodolal jsem a dal jsem si pak ještě nášup, jak mi to chutnalo a jen za půl CUCu. Jmenuje se to creme caramel. Už za tmy se vracíme na pokoj. Nabalili jsme se a připravili věci na potápění. Snídani jsme si zase objednali na půl osmou. Dopisuji ještě deník, ať toho nemám pak moc.

Čtvrtek 23.1.2014 - Playa Ancón, Topes de Collantes

Snídani máme v 7:30 opět venku na terase. Je stejná jako včera, akorát máme místo melounu mango a místo sýrového toustu 2 plátky šunky. Po snídani jedeme na pláž Ancon, parkujeme opět zdarma na parkovišti hotelu Ancon. Jdeme přímo do potápěčského centra Cayo Blanco International Scuba Diving Center vedle hotelu Ancón. e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Objednáváme si jeden ponor za 35 CUC. Zapisuje si údaje z potápěčského průkazu, jinak nic dalšího nevyplňujeme. Platí se až po ponoru. Potápěči se pomalu scházejí. Vybíráme si neopren, ploutve a závaží, montují nám láhve a automatiky. Před půl devátou nakládáme věci na loď a kolem 9:40 vyrážíme.

Plujeme 15 minut na lokalitu nazývanou Maria Aguilar. Je krásné slunečné počasí, 27° C, moře klidné bez vln. Na lodi nás je 8 potápěčů. Jeden divemaster šel do vody s pěti potápěči a s námi třemi šli nakonec dva. Ponor byl úplně v pohodě. Maximální hloubka 21,6 metrů, ale v průměru kolem 13 metrů. Potápíme se na korálovém útesu. Je tady spousta korálů a rybek, viděli jsme jednu murénu, dva perutýny, jednu jehlu a množství drobných rybek a pár větších. Zajímavé byly korály mozkovníky, rournatci, vějířníky. Ponor trval 48 minut. Pak se lodí vracíme zpátky. Někteří jdou po přestávce ještě na jeden ponor. Dopisujeme deník. Poprosil jsem jednoho Němce, jmenoval se Jörg Zander, který se s námi potápěl a měl s sebou podvodní foťák, aby mi poslal fotky které udělal ( Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ). Ležíme na pláži pod slunečníkem. Moře je klidné jako rybník a má různé odstíny modři.

Kupujeme si v baru pivo za 1,50 CUC a pizzu za 1,50 CUC, ale byla strašně malá a chuťově nic moc. Na recepci hotelu necháváme 6 pohledů, tak snad je pošlou. První pohledy do ČR dorazily teprve dva měsíce po našem návratu. V hotelu se mi podařilo zadarmo na modré pásky z Varadera získat dva hamburgery a později tříbarevné dva koktejly Trinidad Colonial. Nejdříve do sklenice nalil džus (pomerančový nebo ananasový), pak červený likér, který sednul na dno a nakonec smíchal modré curacao s bílým rumem, které nalil nahoru a vytvořilo nahoře třetí vrstvu. Po třetí hodině se vracíme na pokoj, nakládáme kufry do auta a jedeme do horského letoviska Topes de Collantes. Cesta trvá asi 30 minut do prudkého kopce, občas je špatná silnice. Gran Parque Natural Topes de Collantes v pohoří Sierra del Escambray (2. největší pohoří na Kubě) a je zapsané také na seznamu UNESCO.
Mapa Topes de Collantes 1
Mapa Topes de Collantes 2
Zastavujeme se nejdříve v informačním centru Centro de Información Carpeta Central - Complejo Turístico Topes de Collantes (denně 8-18), mapy jim už bohužel došly. Možná je ani neměli. Ptáme se na možnosti treků. K vodopádu Caburní a do parku Guanayara se dá jít bez průvodce zdarma. Jedeme se ubytovat do Hotelu Gaviota Los Helechos (The Ferns Hotel Complex) 3*, kde máme rezevované a již zaplacené 2 noci s polopenzí v pokoji standard. Jsou to bungalovy v zeleni, velký pokoj, dvě postele, klimatizace, koupelna s WC a sprchovacím koutem, lednice, satelitní TV, stolek a křesílka, deštník, ručníky, mýdlo. Zásuvky jsou pouze na 110 V. Cena 92,86 GBP (3000 Kč) pro 2 os. s polopenzí na 2 noci, rezervace přes cubaism.com.

Osprchovali jsme se a šli se projít po areálu. Je tady krytý bazén, který možná využijeme zítra po výletu, bowling s místní nálevnou a vstupným 1 peso, od 22 hodin tady probíhá diskotéka a jídelna. V baru u recepce si Martin dal pivo Bucanero za 2 CUC. Pak začaly jezdit jeden zájezd za druhým. Nejdříve Němci, pak Češi. Všichni dostávali jako welcome drink Cuba libre, rum s kolou a ledem. Tak se Martin šel zeptat číšníka proč my jsme nic nedostali, když jsme se ubytovali. Omlouval se a hned nám přinesl taky. Na večeři musíme jít první, protože jak se tam nahrnou Češi a němčouři, tak tam nic nezbude. Večeře se podávají od 19 hodin do 21:30. Jsme tam první něco po půl sedmé a už nás pustili dovnitř. Výběr byl překvapivě slušný, měli různé zeleninové saláty, ovoce, kuřecí polévku, dva druhy rýže, špagety se sýrem, mleté hovězí maso, kuře, smaženou rybu, brambory, zákusky, zmrzlinu, pečivo, máslo, kávu. Ostatní pití se platí, což jsme nevěděli a objednali si dvě piva po 2 CUCech. Pak tady ještě kuchař na počkání připravuje rybu a vepřové plátky masa. Najedli jsme se k prasknutí. Teď by to chtělo pár koleček kolem chalupy.

Pátek 24.1.2014 - Topes de Collantes, Parque Guanayara, Parque Caburní

Ani jeden jsme toho přes noc moc nenaspali, pořád jsme se budili, poprvé o půl noci. Na 7:15 jdeme na snídani (podávají se od 7:15 do 10:30). Výběr je slabší, ale najedli jsme se. Sýry, salámy, vajíčka, omelety, mleté hovězí maso (stejné co bylo na večeři), párky, opečená slanina, ovoce, pečivo, máslo, čaj, káva, dezerty od večeře. Odchytil jsem tady kubánskou průvodkyni českých turistů a ptal se ji kam jedou na výlet. Říkala, že do parku Guanayara. Tam jsme měli namířeno odpoledne. Ptal jsme se ji jestli by nás nevzali a kolik by to stálo. Říkala že se musí zeptat průvodce. Odjezd v 8:15. Odchytila nás před recepcí a říkala 10 CUC na osobu. Tak jsme se nechali zlomit a byla to nejspíš chyba, i když kdo ví. No už se stalo. Před hotelem jsme nasedli společně se skupinou čecháčků do jednoho ze speciálně upravených náklaďáků na korbu a vyjeli jsme.

S námi kromě průvodkyně jel ještě jako místní průvodce parku jeden Kubánec, který uměl česky. Jmenoval se Miguel. Na autě pěkně foukalo. Ráno byla zima a mlha. Jedeme směr Manicaragua. Asi po 4 km je odbočka vlevo na park Guanayara (7 km). Děláme jednu zastávku na vyhlídku na hory. Miguel už během cesty nás upozorňuje na různé zajímavosti včetně vosích hnízd zavěšených na skále a obřích kapradin. Po 7 kilometrech míjíme odbočku vpravo do parku (oficiální vstup, hrozná cesta spíš pro čtyřkolky) a pokračujeme ještě dál, kde se v jedné zatáčce skrývá po pravé straně další vstup do parku, bez pokladny. Po levé straně je skleník. Je lehce přehlédnutelný, ale je tady i informační tabule a plánek trasy. Zastavuje tady většina náklaďáků a vysazuje turisty, které posléze stejně jako nás vyzvedává u oficiálního vstupu u Casa La Gallega. Takže pokud nechcete platit vstupné, jeďte autem (běžným) po slušné asfaltové silnici až sem, ale musíte se pak stejnou cestou zase vrátit. Hned u silnice nám průvodci ukazují ananasy, strom papáji. Nastupujeme na značenou stezku parkem, která má 3 kilometry.

Jednu výhodu to mělo a to, že nás průvodci upozorňovali v češtině na různé zajímavosti. Seznamovali nás s různými druhy rostlin a živočichů. Zajímavé byly listy drobné rostlinky mimosy, kterých když se dotknete tak se zavřou. Pěstuje se tady káva typu arabica. Podél cesty jsou kávové plantáže. Ukazuje nám keře kávovníků s květy, ze kterých vyrostou kávové plody. Dále nám ukazuje bromélie, které vypadají jako palmové listy a rostou na větvích stromů. Ukazuje nám papoušky na stromě, kterým špatnou češtinou říká papuče a ptáka tocororo, který je národním ptákem Kuby. Má stejné barvy jako kubánská a i naše vlajka tedy modrou, bílou a červenou. Potom nám ukazuje velká strom, který se také jmenuje mimoza. Ochutnáváme guamo, které svou chutí připomíná banán. Zahlédli jsme i pár kolibříků. Rostou tady agáve, které vypadají jako jakési kaktusy. Došli jsme až k velké a docela zajímavé jeskyni. Poté už jsme došli k samotnému nádhernému vodopádu Salto El Rocío. Park je hojně navštěvován, a tak je všude hodně turistů. Kousek za vodopádem se nachází jezírko Poza del Venado (Poceta del Venador), ve kterém se dá koupat. Je tady plno lidí. Voda bude asi dost studená, podle toho v jakém stavu z ní někteří vychází a navíc nesvítí sluníčko. Je tady i stánek s občerstvením.

Pokračujeme dál. Všude rostou obří bambusy a velké kapradiny, vysoké kolem 7 metrů, které vypadají jako stromy. Setkali jsme se s nimi už na Novém Zélandu. Upozorňuje nás na jeden strom, který má velké ostny a ty když se uřežou a vydlabe se nožem vnitřek, tak se používá jako přírodní aspirin. Rostou tady divoké pomeranče, citrony, různé druhy banánovníků, cedry, jeden strom má dokonce 500 let, fíkusy, draceny, palmy královské neboli palma real, národní strom Kuby. Pokračujeme podél toku řeky Guanayara. Všude kolem je opravdu krásná příroda. Přicházíme až ke Casa La Gallega, kde naše cesta končí a je tady v podstatě oficiální vstup do tohoto parku. Každý dostáváme osvěžující nápoj s rumem. Česká skupina tady má domluvený oběd, který už mají v ceně zájezdu, my bychom si to kuře museli zaplatit. Tak jsme se na to vykašlali. Průvodkyně nás zkasírovala o 10 CUC každého. Měli jsme to zaplatit přímo jak ona říkala zaměstnancům parku v restauraci, ale Miguel ji něco řekl španělsky, tak se opravila, že abychom peníze dali jemu a on že jim to zaplatí. Beztak jim nedá nic a má vyděláno 20 CUC nebo se šábne napůl s průvodkyní. Čekáme na náklaďáku než se čecháčci nají. Pak se vracíme zpátky do Toppes de Collantes oficiální cestou, která je opravdu jen pro náklaďáky nebo auta 4x4. České turisty vysazují na křižovatce s ukazatelem do parku, kde je vyzvedne jejich autobus a budou pokračovat dále do Santa Clary a nás náklaďák odvezl zpátky k hotelu. Než vystoupili, tak začala sbírka na řidiče a průvodce. Jak říkala kubánská průvodkyně na Kubě je to zvykem. My jsme nedali nic, už tak jsme jim zaplatili dost a nevěřím, že to zaplatili kde měli. Ale nestačili jsme se divit, jak čecháčci dávali i 5 CUC za osobu jako všimné. To jsme teda hleděli. Náklaďák nás vysadil u hotelu. Zašli jsme do jídelny na oběd který nebyl formou bufetu, ale výběrem z jídelníčku. Dali jsme si oba dva špagety, Martin jen se sýrem za 2 CUC a já i se šunkou za 2,80 CUC.
Po obědě jsme chtěli navštívit druhý park, Parque Caburní. Procházíme kolem hotelu Kurhotel Escambray, ve kterém kdysi bylo sanatorium. Nejsem si jistý, jestli je v provozu. Přicházíme k bráně před hotelem Villa Caburní, kde nás hned vrátná zastavuje kam jdeme. Jestli prý vodopád. Říkáme že ne, že jdeme jen do hotelu. Ještě jednou se ujišťuje. Jinak by nás hned každého zkasírovala o 6,50 CUC. Tolik totiž činí vstupné do tohoto parku a brána současně slouží jako pokladna, ovšem bez lístků pochopitelně. Samozřejmě, že máme namířeno do parku, ale nechce se nám platit. Navíc jsem někde četl, že se dá pokladna obejít, ale už nenapsali jak. Kubánci jsou hodně všímaví a bylo jasné, že nás baba sleduje, tak že nemůžeme pokračovat do parku. Hned by někam volala a byl by z toho zase problém. Tak jsme se na recepci podívali jako na jídelní lístek a vrátili se přes bránu zpátky. Zkoušeli jsme se dovnitř dostat jiným nepozorovaným způsobem. Obešli jsme všechno kolem dokola, ale nemohli jsme najít žádnou stezku, kterou by jsme se dostali dovnitř, aniž by si nás bába všimla. Nakonec se nám podařilo najít skulinku v systému. Je třeba jít před informační centrum, od něj směrem na Trinidad vede schodiště. Po levé straně je obyčejná hospoda. Je třeba projít kolem ní, sejít další schody a dát se po asfaltce vlevo a dostat se v podstatě za barevné chatky komplexu Villa Caburní. A potom už jen poza chatkami se proplížit až k hlavní budově a pokračovat za ní a napojit se na silnici vedoucí do parku. Ještě asi 500 metrů až kilometr se jde po asfaltu ke vstupu do Parque Caburní. Tady je informační tabule s plánkem stezky, kašna s kohoutem, ze kerého teče voda a dva bary. Tady už nás nikdo nekontroluje. Okružní 7 km dlouhá trasa vede k 75 m vysokému skalnímu vodopádu Salto de Caburní. Stezka je ovšem šílená, vede po celou dobu z prudkého kopce a zpátky se zase celou dobu prudce stoupá. Místy jsou schody, zábradlí, kterého se dá přidržovat, místy se jde po kamenech. Je to pořádná fuška, žádná lehká procházka, jako byla ta dopolední. Došli jsme k dalšímu stánku s občerstvením, kde nabízí i koně na svezení, stejně jako ještě na jednom místě. Nedovedu si v tomto terénu představit jet na koni. Vždyť by si chudák vymknul nohu. Procházíme kolem zajímavého skalního převisu. Plno turistů už se funící vrací zpátky. Konečně jsme došli ke krásné laguně, ve které se dá koupat. Jsou tady již pouze jedni turisté. Všechny parky se totiž v 15 hodin zavírají. Tzn. že už se dovnitř oficiálně nedostanete. Do laguny vytéká malý vodopád. K hlavnímu vodopádu vede ještě dalších asi 300 metrů stezky do kopce plus jeden dřevěný žebřík. Vodopád Caburní není nijak mohutný, ani nepadá z nějaké závratné výšky, ale je zajímavý svým umístěním. Stéká po skále a kolem něj se do výše tyčí obrovský skalní masiv. Takže spíš působí impozantně.

Všude kolem roste v tomto parku Mariposa, národní květina Kuby a které se díky jejímu vzhledu přezdívá „motýlí květ". Stejnou cestou se vracíme zpátky. Začíná drobně pršet, ale jsme ukryti pod stromy. Po chvíli déšť ustává a zase vysvituje slunce. Obě cesty nám zabraly dvě a půl hodiny. Vracíme se na hotel. Necítíme nohy. Dali jsme si sprchu a na chvíli se natáhli než bude večeře. Martin načal menší flašku sedmiletého rumu, který měl jako dárek, že pak koupí další. Vyjde to levněji než si pořád něco kupovat v barech. Zavolali jsme do casy v Cienfuegos, abychom potvrdili zítřejší ubytování. Na večeři jsme opět jako první, už ve třičtvrtě na sedm mají otevřeno. Výběr jídla je podobný jako včera, obměnili saláty, ubylo mleté hovězí, které nahradilo hovězí na nudličky na zelenině a hamburgery, bylo méně dezertů, jinak bylo jídlo obdobné jako včera. Dal jsme si dneska i zmrzlinu, byla dobrá. Po večeři dopíjíme rum a píšu deník.

Sobota 25.1.2014 - NP El Nicho, Cienfuegos

Dneska jdeme na snídani později. Výběr je slabší než byl včera a jsou tady i zbytky od večeře. Dnes máme v plánu navštívit park El Nicho, který se nachází také v pohoří Sierra del Escambray a parku Topes de Collantes. Původně jsme chtěli jet po silnici přímo z Topes de Collantes, ale v informačním centru nám řekli, že nám to bez auta 4x4 nedoporučují, že je to hodně špatná cesta. Proto jsme se rozhodli jet jinou cestou a udělali jsme dobře. Vrátili jsme se 15 km na hlavní silnici vedoucí do Trinidadu a vydali se opačným směrem po pobřežní silnici směr Cienfuegos až do města Cumanayague, odtud je odbočka vpravo 10 km do vesnice Crucecitas a odtud ještě 4 km ke vstupu do Parque El Nicho. V podstatě jsme objeli pohoří Escambray. Silnice byla ve velmi dobrém stavu, takže určitě doporučuji zvolit tuto cestu než se trmácet někde přes hory. Je tady parkoviště (zdarma) a vstupní budka. Dalo by se to obejít, ale hned si všímají když někdo nový přijede a odchytí ho. Vstupné už je 9 CUC, do konce roku bylo údajně 5 CUC. Chtějí vidět i pas a něco si z něj zapisují. Park je otevřený denně od 8:30-18:30. Martinovi se vstupné platit nechce tak čeká u auta. Vydávám se podle mapky turistickou okružní trasou Reino de las Aguas. Asi po 300 metrech jsem narazil na první jezírko, kde se dá koupat a malou kaskádu. Po dalších 100 metrech jsem došel ke krásnému velkému vodopádu El Nicho.

Pokračuji dále dalších asi 150 metrů do kopce, kde se nachází další vodopád a čistá jezírka, kde se už lidé koupou. Cestička pokračuje k vyhlídce do krajiny a na jezero Hanabanilla v dálce. Odtud vede zpáteční cesta. Vstupné se vztahuje pouze na tuto část parku. Ovšem na druhé straně silnice se nachází další množství jezírek a vodopádů, kde se dá koupat a to už je zdarma. Vede tady asi 400 metrová stezka. Tady už šel Martin se mnou. Ale nekoupali jsme se byť byla voda příjemná, ale bylo tady dost komárů.

Vracíme se zpátky do města Cumanayagua, kde si kupujeme sýrovou pizzu za 5 CUP a ještě si dávám za 2 CUP čerstvý mangový džus. Odtud se přesouváme do botanické zahrady u Cienfuegos (mapa) přes město Crucecitas, La Carlota, Cumanayagua, Codicia, Dolores, Loma Abreus, Guaos, u benzinky Circuito Sur odbočujeme vlevo na silnici č. 12 Circuito Sur a dojeli jsme ke vstupu do botanické zahrady Jardín Botánico Soledad de Cienfuegos. Nachází se 15 km od Cienfuegos. Tady je vjezd a také pokladna. Vyinkasovali od nás 2,5 CUC od každého a také chtěli pasy. Odtud pokračujeme ještě asi 1 km už uvnitř botanické zahrady po Carretera del Jardín až k restauraci a parkovišti. Cesta je lemována množstvím stromů a keřů. Hned se nám nabídnul chlápek že nám auto pohlídá. No co už. Otevřeno je denně 8-18:00,mají tady být k dispozici i průvodci zdarma, kteří Vás parkem provedou, ale co je na Kubě zdarma. Stejně by na konci očekával spropitné, tak se vydáváme na průzkum sami. Od parkoviště vede vyšlapaná polní cesta a je třeba se držet stále vpravo. Park je neudržovaný, není tady žádné značení, takže od našich botanických zahrad to má hodně daleko. Připadám si tady jako někde u nás v lese. Sice se píše že je to nejlepší botanická zahrada na americkém kontinentu chtěl bych vidět ty horší. Jsou tady rozsáhlé sbírky fíkusů a palem, nejúplnější kubánská sbírka tropických rostlin, 2000 druhů na 97 ha, založena byla roku 1899 a roku 1989 byla prohlášena národní památkou. Nejhorší je že tady nejsou žádné popisky, tak se jen tak procházíme "lesem". Jsou tady různé palmy, uvádí se až 350 druhů, fíkusy, došli jsme ke sbírce kaktusů a sukulentů. Poletovali tady různí ptáci.

Asi po hodině se vracíme k autu, které je umyté, tak dáváme hlídači 2 CUCy. Odtud pokračujeme asi 14 km k pláži Rancho Luna, parkujeme u hotelu Club Amigo Rancho Luna. Tady chce hlídač 1 CUC. Přes hotel jsme došli na pláž, která je veřejná. Písek je drsnější s drobnými kamínky, moře trochu kalné, zato teplé. Takže se hned koupeme. Martin se šel potom projít po pláži až za výběžek, kde pláže pokračují a zdá se tam být moře čistější.

Odpočinuli jsme si asi hodinu a kolem 4 hodiny jedeme do Cienfuegos se ubytovat.

Ubytování máme na nejjižnějším výběžku Cienfuegos, kterému se říká Punta Gorda v Casa Los Delfines, Calle 35 #4E / 0 & Litoral (na samém konci ulice Calle 35), Punta Gorda, Cienfuegos, Phone: +53 43 520458.


Rezervace máme přes BBInnVinales.com (výhodou je že se neplatí žádné zálohy předem ale platí se přímo majitelům při příjezdu, resp. při odjezdu). Přivítala nás velice milá paní domácí která se jmenuje Magaly. Ukázala nám pokoj, máme pokoj v přízemí s jednou postelí, ledničkou plnou džusů, piva, vody, je tady i víno a rum, klimatizace, skříně, koupelna se sprchovým koutem a hlavně plno živých a voňavých květin. Pokoj je asi nejmenší co jsme tady měli. 2 noci po 35 CUC, tzn. 70 CUC, snídaně za 5 CUC. Potom nám ukazuje okolí domu, má tady molo u moře s výhledem na pohoří Escambray. Dostali jsme welcome drink, vybrali jsme si mojito a bylo výborné. Nahoře je terasa s výhledem na moře a ještě jeden pokoj.

Večeře má za 15 CUC humra, krevety, ryby a za 12 CUC kuřecí nebo vepřové maso, vše s přílohou, ovocným a zeleninovým salátem, polévkou a kávou. Představila nám svou maminku a dva synovce, které tady má zrovna na návštěvě. Parkování je možné na ulici, hned se nabídl zase jeden místní, že nám auto bude hlídat, samozřejmě za peníze, ale odmítli jsme. Auto je pojištěné. Dala nám i vytištěný barevný plánek města a ukázala nám různé zajímavosti v okolí.

Na pokoji jsou zase komáři a nějaké štipky co vypadají jako stonožky.
Večer jsme se vydali do města. Postupně zapadá slunce. Prošli jsme nejjižnější část města Cienfuegos, Punta Gorda, nádherný soubor dřevěných domů bývalých aristokratických sídel.

Prošli kolem zajímavé stavby Palacio del Valle (2 CUC vč. koktejlu, 10-23 hod) z r. 1912 v maurském stylu, z jehož baru na střešní terase je pěkný výhled. Celý dům je bohatě zdobený.

Pokračujeme po ulici Calle 37 (promenáda Paseo del Prado), která se táhne v délce 2 km s palmovým stromořadím a výstavními bývalými měšťanskými domy, paláci a různými sochami. Míjíme Club Cienfuegos, kde se nachází Marina, bazén, tenisové kurty. Je to takové odpočinkové místo, kde se za vstup platí 1 CUC. Je tady krásná bílá koloniální vila. Hned vedle se nachází hotel Palacio Azul (Blue Palace), modrá koloniální vila.

Procházíme po nábřežní promenádě Malecón a pozorujeme zapadající slunce.

Na večeři jsme zakotvili v doporučovaném Paladaru Aché. Nachází se v pěkné zahradě. Jídlo i obsluha na jedničku. Strašně ochotný a všímavý personál. Dal jsem si krevety flambované na víně a Martin rybu, k tomu je rýže, banánové chipsy a velký zeleninový salát. Každé jídlo za 9 CUC. K pití jsme si každý dali za 2 CUC pivo Bucanero a jako dezert jsem si dal za 2 CUC oblíbený typický dezert na Kubě creme caramel. Dělá se ze 3 celých vajíček, 1 sklenice mléka, 3 sklenice kondenzovaného mléka, cukr, vanilka. Povaří se. Udělá se karamel. V ledničce se nechá 30 minut ztuhnout. Restauraci mohu jen doporučit. Všechna hlavní jídla se pohybují kolem 8-9 CUCy.

Cestou zpátky kupujeme 2 velké vody po 0,70 CUC.

Neděle 26.1.2014 - Cienfuegos

Ráno jsme si přivstali na východ slunce, který lze krásně pozorovat přímo z terasy a mola naší casy. Slunce vychází nad pohořím Escambray mezi 6:30-7:15. Snídani jsme si dali v 8 hodin s výhledem na moře. Za 5 CUC byla opravdu bohatá. Čaj, na výběr více druhů, káva, mléko, kakao, čerstvý džus z guavy, toasty, máslo, výborná arašidová kostka, kterou paní majitelka kupuje na nějaké farmě u Cumanayagua. Jmenuje se to mani (turron). Dále talíř s ovocem, banán, guava, ananas, mango a něco co chutí i tvarem připomínalo fíky. Dále jsme dostali palačinku, něco jako bábovku a vajíčka na různý způsob.

Paní majitelka jede dneska s rodinou si odpočinout na pláž, ale kolem 5 už bude zase zpátky. Její maminka připravuje výborný creme caramel. Dneska opět svítí slunce a bude hezký slunečný den. Dopisuji deník a vyrážíme autem na prohlídku města. Cienfuegos (doslovný překlad zní Sto ohňů) je hlavním městem provincie, karibský přístav založený Francouzi roku 1819, přezdíván „Perla jihu". Historické jádro je národní památkou s pozdní neoklasicistní architekturou zapsané na seznam UNESCO. Zastavujeme se ještě jednou u Palacio del Valle a Palacio Azul. Zaparkovali jsme poblíž historického centra. Nejdříve jsme šli k modré budově celnice nazvané Aduana, poblíž přístavu. V moři bylo hodně pelikánů lovících ryby nebo jen tak posedávajících na kůlech.

Přešli jsme do čtvrti nazvané Pueblo Nuevo. Jejím centrem je náměstí Parque José Martí se sochou José Martího uprostřed. Náměstí obklopuje spousta krásných koloniálních domů jako je akademie Colegio San Lorenzo v řecko - římském stylu, novoklasicistní sídlo provinční správy Antiguo Ayuntamiento s velkou kupolí, divadlo Teatro Tomás Terry z r. 1889, Casa de Cultura Benjamín Duarte neboli Palacio Ferrer - palác cukerného barona José Ferrera Cedés (1918) - modrý dům s kulatou vyhlídkou Mirador, katedrála Catedral Nuestra Señora de la Purísima Concepción (Neposkvrněného početí, 1819), El Palatino - nejstarší budova náměstí na jižní straně, dnes hospoda El Palatino a Museo Provincial sídlící v budově z roku 1894 vedle budovy radnice. Nachází se tady také jediný triumfální oblouk na Kubě z r. 1902 Arco de Triunfo (Arco de los Trabajadores).

Poblíž náměstí se má nacházet výrobna doutníků Quintero y Hermanos, ale nenašli jsme to. Pokračujeme po Avenida 54 (dříve San Fernando) event. Bulevar což je rušná pěší zóna spojující Parque José Martí s Pradem. Nachází se tady různé obchody a restaurace. Za 3 CUPy jsem si dal točenou míchanou zmrzlinu. Koupil jsem dvě čokolády z Baracoa každou za 1,05 CUC. Přímo v Baracoa za ní chtěli 3 CUC. V Casa de tabaco jsem koupil jeden doutník v pouzdře značky Guantanamero za 1 CUC a otci plaskačku bílého rumu Havana Club Añejo za 1,95 CUC. Před místní cukrárnou Coppelia je opět obrovská fronta na zmrzlinu.

Vrátili jsme se na pokoj, nechal jsem tady čokolády, vzali jsme si plavky a jeli autem do 17 km vzdálené pláži Rancho Luna. Respektive nejdříve jsme jeli až k hotelu Pasacaballo, odkud jezdí trajekty ke Castillo (La Fortaleza) de Nuestra Seňora de los Ángeles de Jagua - El Castillo de Jagua (otevřeno denně 8-16:00, 1 CUC). Je to třetí největší vojenská pevnost na Kubě, postavená v letech 1732 až 1745 na obranu proti pirátům. Ale trajekt už byl na druhé straně a místní říkali, že jezdí nepravidelně a neví kdy pojede. Tak jsme to vzdali. Udělali jsme jen fotku pevnosti z dálky.

K pevnosti se dá jet také osobním trajektem La Patana přímo ze Cienfuegos Jagua Ferry Terminal - Muelle de la Patana Cienfuegos-Castillo (6x denně, každé 2 hodiny mezi 6-17:30, tam v 8:00 (11:00) a ve 13:00, zpět v 10:00 a v 15:00 ???, 1 CUP každá cesta, plavba trvá 1 hodinu). Ale paní majitelka nám říkala, že tento trajekt jezdí hodně nepravidelně, že je lepší jet právě od hotelu Pasacaballo a navíc odtud plavba trvá jen 5 minut. Cestou na pláž jsme míjeli maják Faro Las Coloradas.

Dneska parkujeme za 1 CUC u restaurace Villa Rancho Luna. Pláž a hlavně moře je tady nesrovnatelně lepší než u hotelu Rancho Luna. Moře má klidnou hladinu a nádherně modrou barvu jako Playa Ancon u Trinidadu. Rozložili jsme se pod slunečníkem a strávili odpoledne na pláži. Je tady několik restaurací, dali jsme si tři piva po 1 CUC. Dneska je krásné slunečné počasí.

Ve 4 hodiny jedeme z pláže do casy. Osprchovali jsme se a jeli autem do centra na večeři, protože jsme nic neobědvali. Cestou jsme se zastavili na benzín za 10 CUC a koupili jsme 3 vody po 0,70 CUC. V centru jsme nemohli najít žádnou vhodnou restauraci. Hodně toho bylo zavřeného protože je neděle. V některých bylo hodně draho v porovnání se včerejší restaurací, kde už taky nebylo nejlevněji, ale pořád to bylo ucházející. Nakonec jsme se rozhodli zajet do restaurace Aché, kde jsme byli včera, ale ouha, v neděli mají zavřeno. Tak jsme se vrátili zpátky, ale kde nic tu nic. Už jsem byl hladový jako vlk. Nakonec jsme našli výbornou a levnou restauraci Las Mamparas na ulici Calle 37 (Prado) dá se říct na konci Malecónu přes ulici. Už tady nějací lidé seděli a pak se to zaplnilo úplně. Dali jsme si polívku, já krevetovou za 1 CUC a Martin kuřecí za 0,70. V podstatě byly stejné jen já v ní měl 3 krevety. Pak jsme si objednali jednu paellu s různými druhy masa i krevetami za 5 CUC a jedny zapečené krevety se sýrem za 4,50 CUC. Napůl jsme si dali jedno pivo Bucanero za 1,50 CUC. Nemohl jsem odolat a nedat si karamelový krém Flan za 0,50 CUC. Připomíná mi to crème brûlée. Moc jsme si pochutnali. Škoda jen, že jsme na to nenatrefili dříve.

Vracíme se na pokoj. Zrovna servíruje večeře dalším ubytovaným hostům na horní terase a jedněm Němcům z jiné casy. Jídlo má krásně nazdobené. Dali jsme si mojita a když jsem viděl že jim nese karamelový krém Flan al caramelo (creme caramel), tak jsem nemohl odolat a poprosil jsem taky o kousek. A samozřejmě nezůstalo u jednoho kousku, ale dal jsem si ještě jeden a k tomu malé kafíčko. Už mi psala i recept. Tady je.

Martin si dal ještě jedno mojito. Chvíli jsme se bavili s Magaly, má plno téměř až do konce března. Pokud si někdo rezervuje u ní ubytováno stejně jako my přes bbinnvinales.com, platí jim 5 CUC za noc za pokoj. Volají do casy vždy v den, kdy se měl daný člověk ubytovat, aby se ujistili že přijel a že jim tedy náleží odměna za zprostředkování.

Pondělí 27.1.2014 - Península de Zapata, Playa Girón

Snídani máme podobnou jako včera. Martin si dal místo vajíčka palačinku navíc, já jsem měl výbornou omeletu se šunkou a zapečeným sýrem. Zaplatili jsme ubytování a mojita po 3 CUCech, za kávu a karamelové dezerty nic nechtěla. Věnovala nám také jednu "arašídovou kostku" mani. My jsme ji na oplátku dali české CD, přívěsky na klíče a zapalovač. Majitelka je velice příjemná a její ubytovaní mohu doporučit, hlavně pro její úslužnost. Po snídani se přesouváme na poloostrov Península de Zapata - Ciénaga de Zapata (mapa) přes město Yaguaramas až do Playa Girón v Zátoce sviní (Bahía de Cochinos) ve které se v dubnu r. 1961 neúspěšně pokusilo během invaze vylodit 1500 vojáků podporovaných Spojenými státy. Během 72 hodin si Castrovy milice s tímto nešťastným pokusem o destabilizaci poradily. Šlo o neúspěšný pokus o svržení Fidela Castra kubánskými emigranty financovaný americkou CIA.
Playa Girón se nachází také na pobřeží Karibského moře. Ubytování máme zajištěné v Casa Ronel and Ivette (Ivette and Ronel Coba), Phone: +53 45 984129 /Mobiles +53 53118699 / +53 53117389, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Rezervace přes BBInnVinales.com, 2 noci po 25 CUC, tzn. 50 CUC, snídaně jsou možné za 4 CUC, večeře 10 CUC, potápění s majitelem za 25 CUC, cena pokoje zahrnuje i půjčení kola a internet.
V podstatě bydlíme ve vedlejším domě než je Ivette, Casa de Lidia and Julito. Ivette a Ronel Coba pronajímají ve svém domě 2 pokoje a sousedi pronajímají jeden pokoj, ale vše organizuje a zajišťuje Ivette, protože má přístup k internetu, případně to mají v agentuře Cubantouristcenters. Ale můžete je kontaktovat přímo na telefonu 53-45-984135 nebo přes webové stránky Ivette, aby nemuseli platit zprostředkovatelské poplatky. Když má Ivette obsazeno, jako bylo i tentokrát, dohodí kšeft Lidii. Říkala, že pouze 3 casy z celkem 33 které jsou ve městě mají doma internet. Ještě nedávno mohl mít doma internet pouze cizinec žijící na Kubě. Naši domácí se jmenují Lidia a Julio Ruiz Rodríguez .

Lidia pracuje v hotelu Girón a Julio je instruktor potápění stejně jako Ronel. Ronel pracuje jako instruktor v potápěčském centru vedle hotelu Playa Girón. Ještě mají pomocnici v domácnosti a kuchařku v jedné osobě Zenaidu. Navzájem si obě rodiny pomáhají a jsou jako jedna rodina.

Ubytování se nachází hned u silnice, ale není tady žádný hluk. Je to první a druhý dům po levé straně za cedulí "Welcome to Playa Girón" při vjezdu do Playa Girón ze směru od Play Larga. Na první křižovatce se dáte doleva (nepojedete rovně k hotelu Playa Girón) a je to hned první dům. V domě má Julio i vlastní kompresor na plnění potápěčských lahví a kompletní potápěčské vybavení. Máme pokoj v přízemí. Byl s jednou postelí, ale hned jak jsme přijeli tak je rozdělili a přestlali na dvě postele. Dále tady máme klimatizaci, ledničku, televizi a velkou koupelnu s poloviční vanou, ovšem sprcha probíjí. Jsou připravené ručníky, mýdlo i tekuté, toaletní papír. Před domem jsou dřevěná lehátka a dvě houpací křesla k odpočinku.

Na uvítanou jsme dostali zdarma ovocný salát, což nás osvěžilo a na chvíli i nasytilo. Kdysi se státu platilo za každý pokoj, který se pronajímá 200 CUC měsíčně bez ohledu na obsazenost. Teď prý je to o něco lepší říkala Ivette. Platí se 45 CUC za pokoj + 10% ze zisku. Majitel nám půjčil zdarma i ploutve a boty do ploutví. Masku a šnorchl máme vlastní. Sedli jsme do auta a jeli na jím doporučované místo nazvané "El Tanque". Jedeme asi 8 km směrem na Playa Larga, u silnice která lemuje moře, je po levé straně restaurace ve tvaru lodi a u ní rekreační areál Punta Perdiz. Jede se ještě asi o kilometr dále, kde je i dřevěný ukazatel. Jsme tady sami. Jsou tady opuštěné budky. Moře je průzračné. Šnorchlujeme na blízkém korálovém útesu, kde je spousta ryb. Žádní lidé a voda je nádherná. Pokud chcete šnorchlovat tak určitě se oplatí si tady zajet. Dá se tu dojet i na kole.

Kolem silnice je spousta míst, kde se dá zastavit a koupat se či šnorchlovat v průzračné vodě. Zastavujeme se v Punta Perdiz. Normálně se platí 15 CUC za celý den za all inclusive, ale nevím co zahrnuje. Je tady i potápěčské centrum. Kolem třetí hodiny si dávám ve městě sýrovou pizzu za 6 CUP a jedeme 9 kilometrů na druhou stranu do Caleta Buena. Taky se tady platí 15 CUC za all inclusive, ale je už čtvrt na čtyři, tak nám říká, že je možnost za 2 CUCy na osobu včetně jednoho drinku nebo za 5 CUC včetně neomezené konzumace nápojů. Ale vzhledem k tomu, že v 5 zavírají bar, tak jsme zvolili první možnost. Martin si dal pivo a já míchaný nápoj. Jde o uzavřený areál, nicméně by se tam dalo dostat i bez placení, kamenný plot je nízký. Je tady nádherná laguna, ve které se dá koupat a šnorchlovat, jsou tady lehátka, restaurace a taky potápěčské centrum. Je tady i malá asi zatopená jeskyně, vypadá jako mexický cenote a v ní plavé množství ryb. Martin dokonce mezi ně vlezl a krmil je pečivem. Na šnorchlování to tady sice dle mého moc není, ale na koupání to je super. Hladina je úplně klidná, protože je zátoka chráněna od moře korálovým útesem. Za parkování po nás kupodivu nikdo nic nechtěl.

Před pátou hodinou se zastavujeme ještě u Museo Girón (Museo de la Intervención). Před budovou se nachází jedno z bojových letadel, které chránilo ostrov před útočícími americkými loděmi a dva tanky. Uvnitř jsou dvě místnosti, které dokumentují pokus o vylodění v Zátoce sviní.

Vracíme se na pokoj. Osprchovali jsme se a sedli si venku do houpacích křesel. Na 6 hodin máme objednanou večeři za 10 CUC, já krevety a Martin rybu. Byla to velká porce. K tomu rýže, zeleninový salát, nějaká dýně, ale ta nám vůbec nechutnala, předtím ještě zeleninová polévka, pečivo a máslo. Po jídle nám přinesli ovocný talíř a ptali se jaký chceme dezert. Nabízeli zmrzlinu nebo kokosovou marmeládu v kombinaci se sýrem.

Potom přišel Ronel, abychom se domluvili na zítřejším potápění. Pracuje jako vedoucí potápěčského centra "Blue" vedle hotelu Playa Girón. Máme tam být ráno v 8:30, abychom si vybrali výstroj a v 9 hodin se vyjíždí jejich speciálním autobusem na nějakou lokalitu. Potápí se ze břehu, bez lodě, korálové útesy jsou v blízkosti břehu, 1 sestup vč. zapůjčení kompletní výstroje stojí 25 CUC. Neví, který instruktor s námi půjde, on asi bude muset zůstat na bázi. Měla by s námi jít se potápět ještě jedna Kanaďanka. Dopisuji v jídelně deník a Martin luští sudoku.

Úterý 28.1.2014 - Playa Girón

Snídáme o půl osmé. Připravena je káva, čaj, mléko, máslo, marmeláda, med, talíř s ovocem, pomerančový džus, vaječná omeleta, sýry, salám, sladké krekry, chleba. Po snídani jdeme do potápěčského centra International diving center "Blue" - Azul, které se nachází na levé straně hotelu Playa Girón. Informace o potápění. Už tady nějací potápěči jsou. Martin se rozhoduje raději pod vodu nejít protože už od minulého ponoru ho zlobí uši. Nikdo nechce vidět potápěčskou licenci, jen se zapisujeme na nějaký papír hromadně. Vybíráme si výstroj, platíme předem 25 CUC za ponor. Jeden mi bude bohatě stačit. Čekáme na starý modrý potápěčský autobus, který nás i s věcmi převeze na potápěčskou lokalitu, protože na Playa Girón se všude potápí ze břehu bez lodě. Martin jede za námi autem. Jedeme na lokalitu s názvem "El Coral". Autobus zajel až k moři. Oblékáme výstroj, Martin mi pomáhá. Hladina je klidná a krásně modrá.

Ve skupině jsme tři potápěči a jeden divemaster Pepe. Mým buddym je holka z Kalifornie, Samantha Stevens. Skáčeme do vody a postupně se zanořujeme až do maximální hloubky 28,7 metrů, ale průměrná hloubka ponoru byla 11,6 metrů. Potápíme se kolem korálové stěny se spoustou korálů a rybek, viditelnost je perfektní a voda má 27° C. Vidíme velkého kraba a dva perutýny. Jinak nic až tak zajímavého pod vodou kromě korálů nebylo. Ale útes není poničený. Vidíme jiné potápěče, kteří na harpunu napichují perutýny a nůžkami jim ostřihávají jedovaté ostny a hází je do vaku a vytahují na břeh. Jsou to škůdci, kteří nemají nepřítele a tak se je tak snaží hubit. A navíc prý jsou dobří i k jídlu. Ponor trval 50 minut. Martin mezitím na stejném místě šnorchloval. Viděl trnuchu ležící na dně a požahala ho medůza. Někteří jdou ještě na druhý ponor, ale tím, že jsme si vzali svoje auto, tak na ně nemusíme čekat. Zastavujeme se u krásné zátoky s názvem Punta Perdiz, která je také potápěčskou lokalitou a nachází se hned za restaurací Punta Perdiz ve směru na Playa Girón. Je označena hnědou cedulí jako všechny potápěčské lokality. Voda má azurovou barvu. A nejsou tady žádné vlny, narozdíl od El Coral, kde se začaly tvořit když jsme se dopotápěli. Zaplavali jsme si v křišťálové vodě a jeli jsme na pokoj. Je poledne.

Zjišťujeme že nám nejde zavírat kufr od auta. Martin se to pokouší opravit, pak se nabídl s pomocí majitel Julio, který nakonec zavolal sousedovi, automechanikovi, kterému se to nakonec podařilo opravit. Martin mu dal za to jedno pivo z ledničky za 1,50 CUC. Lidia nám nabídla pomerančový džus. Objednali jsme si večeři. Jednou kuřecí maso a jednou paellu s kuřecím masem a mořskými plody. Bude fazolová polévka a objednal jsem si oblíbený Flan, neboli karamelový krém (creme caramel). Lidia mi ukázala jak se připravuje. Dělal jsem si poznámky: Na pánev dáme 8 lžic cukru a necháme zkaramelizovat. Potom ho nalila do rendlíku (hliníkového ešusu) a oblila jím všechny strany. Do mixéru dala 1 plechovku (397 gr) kondenzovaného mléka, 4 celá vejce, obyčejného mléka 2x tolik jako plechovka kondenzovaného mléka (dá se nahradit 4 lžičkami sušeného mléka smíchaného s vodou), a vanilkový extrakt. Promíchat v mixéru, nalít na karamel, rendlík uzavřít a dát do hrnce s vroucí vodou sahající do poloviny rendlíku a vařit 30 minut. Potom dát ztuhnout do ledničky. Dali jsme si pizzu se sýrem, šunkou a cibulí za 10 CUP každý, ale už nemáme tolik kubánských pesos tak ji dáváme jedno konvertibilní peso. Jdeme na pláž u hotelu Playa Girón. Zastavil jsem se v potápěčském centru pro razítko. Uvelebil jsem se pod slunečníkem a do vody jsem nevlezl ani jednou, byť byla hodně teplá. Necítím se nějak dobře. Pláž je celkem pěkná s palmami, moře hezké a klidné, ale jen díky vlnolamu, který jej odděluje od divokého moře. Je volně přístupná i pro neubytované hosty.

Kolem páté hodiny se vracíme na pokoj. Sprchujeme se. Voda teče z kohoutků slanější. Vzal jsem si tablet do houpacího křesla a psal deník. Majitelé mají sice doma počítač, ale bez přístupu na internet. K internetu mají přístup pouze lékaři, novináři. A tím, že matka Ivette byla doktorka, mají doma internet. Mezitím přišli borci a nabízeli majitelům zboží z černého trhu, nějaké salámy, olej, sýr. Jsou to věci z hotelů na Varaderu. Dnes na celé Kubě platí heslo: "pomož si jak můžeš". Lidia koupila tyčku salámu a tyčku sýru. Nejnižší mzda na Kubě činí 250 kubánských pesos, což je asi 10 CUC (to je cena jedné naší večeře). Inženýr nebo lékař specialista s třicetiletou praxí vydělává měsíčně kolem 320 pesos, to je v přepočtu asi 15 dolarů. Učitel má mzdu kolem 11 dolarů a prodavačka asi 5 dolarů za měsíc. Dům tady stojí kolem 100 tis. CUC. Stejně tak auta jsou na Kubě hodně drahá. Proto tady jezdí tolik starých amerik a nová auta tady vidět téměř nejsou, pominu-li autopůjčovny. Jeden Kubánec může vlastnit jen jeden dům a jen jedno auto, aby mu ostatní nezáviděli. Podle statistik, což se mi zdá neuvěřitelné, vlastní motorové vozidlo méně než 5% Kubánců. V 6 hodin jsme si dali polévku. Výbornou fazolovou. O půl sedmé jsme pokračovali hlavním chodem. Martin měl paellu s kuřecím masem, krevetami, krabím masem a humrem a já kuřecí maso na přírodno s cibulí a rýži a opět jsme dostali zeleninovou přílohu. Pak jsme poprosili o čaj. Zaplatili jsme za ubytování a za jídla. Nakonec jsme si dali dezert, karamelový krém. Bohužel se ji ale nepovedl, vůbec neztuhnul, tak to byla taková zdrclina. Není každý den posvícení.

Středa 29.1.2014 - La Boca de Guamá, Cárdenas, Varadero

Snídáme o půl sedmé. Snídaně byla stejná jako včera akorát nám salám na naše přání opekli, když včera viděli že nám nějak nejede. Rozloučili jsme se s velmi milými majiteli, které vřele doporučuji a vydali se směrem Playa Larga. Odtud je to asi 10 km k La Boca de Guamá. Za parkování platíme 1 CUC. Nejdříve navštěvujeme krokodýlí farmu Criadero de Cocodrilos. Otevřeno je denně 9:30-17:00. Běžné vstupné je 10 CUC, ale nabídl nám to za 5 CUC když viděl že se moc netváříme. Nikde nás nepsal, takže on vydělal 10 CUC a my deset ušetřili.

Navíc tady ještě nebyli žádní turisti a nesvítilo ještě moc slunce takže krokodýli byli většinou venku z vody. Žije tady krokodýl kubánský (cocodrilo rhombifer) a krokodýl americký (cocodrilo acutus). Jsou v oploceném areálu, uprostřed je bažina a je tady i vyhlídková plošina. Nabízeli nám za 1 CUC, že je můžeme nakrmit rybami na udici. Bylo zajímavé pozorovat ty velké potvory. V jiné nádrži byli menší krokodýlové ve věku 3-7 let a v další úplně malí 3-7 měsíců.

Je tady i restaurace Croco Bar kde můžete ochutnat krokodýlí maso (carne de cocodrilo). Mohou ho jíst pouze turisté, místním to vláda zakazuje. I bych ho prubnul, ale ještě nebyl čas oběda. Tak někdy příště. Potom je tady názorně ukázána výroba dřevěného uhlí v jednotlivých etapách. V další ohradě chovají stromové krysy "jutia" (česky hutia stromová) - velké hlodavce připomínající nutrie. Obývají ostrov Kuba. Tento hlodavec je znám také pod jménem konga. Hutia je středně velký, zavalitý hlodavec s malýma ušima a očima, vážící 7-9 kilo jehož kožešina je velmi ceněna a je také lovena pro chutné maso. Ve vedlejších ohradách mají leguána, kterému se říká iguana, želvy a prehistorické ryby "manjuari". Jedná se o endemický druh, žijící pouze na Kubě.

Z přístaviště v La Boca se dá jet lodí lancha rápida (denně 10-16, 25 min, 6 CUC/1 cesta) po kanálech přes jezero Laguna del Tesoro k letovisku Guamá na ostrůvcích, kde kdysi žili členové indiánského kmene Taíno. Zde se nachází skanzen Aldea Taína s indiánskými obydlími s doškovou střechou bohio a jejich figuríny. Původně jsme o tom uvažovali, ale nakonec jsme to zamítli. Pokračujeme do města Cárdenas. Projíždíme vesnicí s názvem Australia. Australia Township leží 3 km od Autopista Nacional. Nachází se tady Central Australia, slavný cukrovar, který v r. 1961 F. Castro využíval jako svou základnu a hlavní stan, z nějž řídil obranu proti invazi v Zátoce sviní.
Zastavujeme se ve městě Cárdenas (mapa), kterému se přezdívá "Ciudad Bandera - Vlajkové město" zal. 1828, protože tady byla poprvé vyvěšena kubánská vlajka, a to 19. května 1850 na hotelu La Dominica, který se nachází na rohu poblíž náměstí Colón. Je v zdevastovaném stavu.

Cárdenas leží pouhých 10 km od mostu spojujícího pevninu s poloostrovem Península de Hicacos. Bývalo nejdůležitějším kubánským exportním přístavem cukrové třtiny. Za návštěvu stojí pouze náměstí Parque Colón, kde se nachází pěkná Catedral de la Inmaculada Concepción (Parroquial) z r. 1846 a před ní nejstarší americká socha Kryštofa Kolumba (1862), který má u nohou globus. Zašli jsme ještě k vlakovému nádraží Estación de Ferrocarriles. Je to pěkná budova, ale ve špatném stavu. A okolí je jedno velké smetiště. Měli jsme štěstí. Zrovna přijel parní vlak s turisty. Byl to zajímavý pohled na kouřící lokomotivu, kde se přikládá uhlí do kotle. Po městě jezdí koňské drožky, kočáry tažené koňmi. Je to praktický a především ekonomický dopravní prostředek, zejména, když je nouze o benzín.

Odsud už se přesouváme na Varadero. Nemusíme platit mýtné, protože mýtnou budku míjíme a přijíždíme už do první části Varadera. Mýtná budka se nachází při příjezdu od Matanzas. Přijíždíme k našemu rezervovanému ubytování La Casa de Beny (Beny´s House B&B), majitelem je Luis Benigno Nodarse Morejón. Je na 1. místě na Trip Advisor, 55st. #124, mezi 1. a 2. avenidou ve městě Varadero.Telephone: (53) 45 611700,Cellphone: (53) 52 394542. E-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript nebo Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . Ubytování se nachází 1 minutu chůze od pláže, v centru města, 30 km (30 min.) od letiště. Rezervaci jsme měli soukromě s majitelem. Agentury u něj nabízely minimálně dvě noci, ale když jsem mu napsal, tak nebyl problém ani na jednu noc. Cena za noc je 45 CUC pro 2 os. se snídaní, platí se také hotově při příjezdu. Má pěknou udržovanou zahradu i dům. Přivítala nás paní majitelka, která anglicky moc nemluví. Na uvítanou nám uvařila presso a k tomu dala sklenici vody. Pokoj máme v prvním patře, velmi pěkný čistý s jednou velkou postelí, plochou televizí, klimatizací, skříněmi, trezorem, vlastní voňavou koupelnou se sprchovým koutem, fénem na vlasy, ručníky, mýdlem.

Poprosili jsme paní majitelku, jestli by nám neověřila zítřejší let. Zavolala na letiště, vše je beze změny. Objednala nám na zítra na 12:30 taxík na letiště za 30 CUC. Říkala, že za nižší cenu se tam dostat nedá, kromě autobusu Viazul, ale ten nám nesedí časově.
Nabalili jsme věci na pláž a jeli autem k hotelu Sol Sirenas Coral, protože nám na rukou stále zůstaly jejich pásky all inclusive, které se naštěstí nezměnily. Dalo by se toho využít i na čtrnáctidenní dovolenou na Kubě. Koupit si v hotelu třeba dvě noci, nechat si pásek a pak se ubytovat za levnější peníze v case ve městě a do hotelu každý den dojíždět na celý den turistickým autobusem za 5 CUC a využívat veškeré služby all inclusive. Dalo by se tak pořídit hodně levnou dovolenou. Dali jsme si u baru míchané koktejly, zašli si na menší oběd a pak na pláž. Je krásné slunečné počasí, moře má nádhernou barvu a je neuvěřitelně teplé a bez vln.

Ovšem kolem čtvrt na pět se zatáhlo a bylo po slunku. Přesunuli jsme se k bazénu. Dostal jsem první průjem a to se se mnou táhlo celou noc. Na večeři jsme se najedli v hotelové restauraci, ale nějak jsem neměl chuť. Martin se za ten večer pořádně střískal zadarmo alkoholem. Začalo drobně pršet. Zpátky jsem to odřídil já. Celou noc jsem strávil na záchodě. Prdel rozedřenou jak od žiletek.

Čtvrtek 30.1.2014 - Varadero, Odlet

Snídaně byla trochu slabší, i když já jsem měl jen banán, opečené toasty a černý čaj. Jinak byla káva, talíř s ovocem a míchaná vajíčka se zeleninou a ještě muffin, do kterého se mi na pokoji pustili mravenci. Já jsem zůstal na pokoji a ležel, Martin se šel na chvíli projít do města. Moře je tady stejně pěkné jako u hotelů, ale dneska je zase pod mrakem a velké vlny. Vracíme auto v autopůjčovně Cubacar (Transtur), v jedné z mnoha poboček, která se nachází přímo a u naší casy. Konečný stav kilometrů byl 59.800 km. Najeli jsme 2.213 km. Když k tomu připočtu těch 581 km co jsme najeli při prvním půjčení auta, tak jsme celkem na kubánských silnicích najezdili 2.794 km. Vrátili mi depozit 150 CUC, ze kterého si odečetli drop-off poplatek 85 CUC za vrácení auta na Varaderu, místo v Santiagu, ale s tím jsme počítali. Ještě jsem do dvanácti ležel. Venku prší. Taxík přijel přesně ve 12:30. Cena na letiště byl 30 CUC, není to málo, ale je to zase 30 km a jinak se tam dostat nedá pokud nejedete autobusem Viazul, který tam zastavuje, ale časově nám to nepasovalo. Na letišti byla krátká fronta a pán u přepážky mluvil slovensky, protože pět let byl v Bratislavě. Tak jsme se s ním domluvili i na sedadlech po dvou. Máme řadu 22 sedadla K,H. Za 25 CUC kupujeme u okýnka turistickou odletovou taxu, kterou nalepili na palubní lístek.

Měníme zbývající CUCy na eura, za 63 CUC jsem dostal 40 eur. Procházíme imigrační kontrolou. Odebírají nám turistickou kartu (vízum), do pasu jsme dostali razítko. Při osobní prohlídce už musíme vyhodit vodu. Prošli jsme duty free shopy. Koupili jsme půl litrový rům Havana Club añejo za 4 CUC a kávu 250 gr nemletou značky Cubita, která je nejkvalitnější za 3,45 CUC. Za velkou uzavíratelnou tašku kvůli flašce rumu jsme zaplatili 0,70 CUC. Martin chtěl ještě koupit sedmiletý rum Havana Club, všude na letišti měli sedmičku za 16,90 CUC, ale sehnal ji v jednom bufetu za 13,90 CUC + 1 CUC za uzavíratelnou tašku. Bez ní bychom asi v Düsseldorfu neprošli přes bezpečnostní kontrolu kvůli tekutinám. Ještě si koupil dvě krabičky cigaret Cohiba za 1,50 CUC. Venku se rozpršelo. Dopisuji deník. Naproti nám sedí pán, který už je na Kubě po dvacáté. Z letiště Juan Gualberto Gomez Airport odlétáme místo v 16:10 až v 16:45, protože nám chybí na palubě jeden pasažér. Letíme opět se společností Air Berlin – let č. AB7433 do Düsseldorfu (doba letu cca 8 hodin), Airbus A330-200.

Prolétáme kolem jižního cípu Floridy pod Miami a pak už míříme přes oceán.

Roznášeli nejdříve pití. Poté jídlo, které museli přerušit kvůli turbulencím. K jídlu byly buď těstoviny nebo kuřecí maso s rýží, hráškem a mrkví, zeleninový salát, zákusek, houska, máslo, čaj. Potom se mi podařilo usnout a probudil jsem se hodinu a půl před přistáním, zrovna když začali roznášet snídani. Bylo pečivo, dva druhy salámu a sýru, okurek, oliva, máslo, marmeláda a muffin.

Pátek 31.1.2014 - Düsseldorf, Vídeň, Bratislava, Ostrava

V Düsseldorfu přistáváme dříve, v 6:50 místo v 07:05 (+1) na Düsseldorf International Airport (DUS). Od včerejšího dne se nějak změnily podmínky týkající se přístupu tekutin na palubu letadla. Šli jsme na tranzit v domnění, že už nás nebudou kontrolovat a měli jsme u sebe jednu vodu, kterou jsme dostali v letadle. Tu jsme museli vypít nebo vyhodit. Peripetie začala s nakoupenými rumy. Přesto, že byly zabalené zvlášť v sáčcích z duty free shopu, nelíbilo se jim, že v sáčku není i účtenka. A že máme jít znova na check-in a nechat si příruční batohy i s rumy odbavit samostatně, zdarma. Takže jsme zase běželi k jiným přepážkám. Rumy jsme strčili do jednoho batohu a věci přendali do druhého. Batoh nám odbavili jako další zavazadlo. Vrátili jsme se zpátky k osobní kontrole jen jsme se postavili k druhému pásu než předtím. A to byla chyba. Zatímco vedle jsme prošli normálně, vyjma ty rumy, tak tady jsem musel projít osobní prohlídkou, pořád mu něco pípalo, přitom jsem nic kovového na sobě neměl, musel jsem vyndat tablet z batohu zvlášť zatímco předtím ne. Takže je to opravdu kocourkov a záleží jak se který úředník vyspí, jinak to nevidím. Ale nakonec jsme prolezli. Z Düsseldorfu Odlétáme místo v 8:45 až v 9:25 se společností Air Berlin – let č. AB8240 do Vídně letadlem Airbus A321.

Na palubě jsme dostali pouze pití a sendvič buď se šunkou nebo se sýrem. do Vídně jsme přiletěli v 10:45. Kufry i batoh s rumy přijel. Žádní celníci nás naštěstí nekontrolovali, jinak by po nás chtěli ten chlast proclít, protože je povoleno přivézt pouze litr na osobu. Z letiště se přesouváme do Bratislavy autobusem společností Slovak lines (ve spolupráci s rakouskou společností Postbus)  za 7,70 eur a pak MHD na vlakové nádraží. Tady už čeká teta s dalším nákladem jídla a pití na cestu, jablkovým koláčem a pampůškami. Máme více než hodinu čas, tak jsme si sedli do nádražní restaurace. Přišla i Martinova sestra Jarka, kterou jsem poprvé viděl při této příležitosti. Jedeme ve 14:10 vlakem Slovan do Břeclavi, kde přestupujeme na vlak Polonia do Ostravy. Ovšem vyjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním, které už jsme potom nedohnali. Ve Svinově na nádraží nás čeká Martinův kolega s autem, který nás dovezl domů. Tím skončila naše další cesta po světě. 

S odstupem času jsem rád, že jsme Kubu navštívili ještě za života Fidela Castra. Dříve izolovaná Kuba se rychle otevírá světu (je rok 2017). Turisté z USA jásají. Ceny šly hodně nahoru a mění se i tvář ostrova coby karibského ráje, kde se zastavil čas. Kubu čeká modernizace.

Pro představu ještě přikládám tabulku nákladů.

Všechny fotografie z naší cesty včetně videí najdete ve FOTOGALERII.