LETEM SVĚTEM

Pátek 24.1.2014 - Topes de Collantes, Parque Guanayara, Parque Caburní

Ani jeden jsme toho přes noc moc nenaspali, pořád jsme se budili, poprvé o půl noci. Na 7:15 jdeme na snídani (podávají se od 7:15 do 10:30). Výběr je slabší, ale najedli jsme se. Sýry, salámy, vajíčka, omelety, mleté hovězí maso (stejné co bylo na večeři), párky, opečená slanina, ovoce, pečivo, máslo, čaj, káva, dezerty od večeře. Odchytil jsem tady kubánskou průvodkyni českých turistů a ptal se ji kam jedou na výlet. Říkala, že do parku Guanayara. Tam jsme měli namířeno odpoledne. Ptal jsme se ji jestli by nás nevzali a kolik by to stálo. Říkala že se musí zeptat průvodce. Odjezd v 8:15. Odchytila nás před recepcí a říkala 10 CUC na osobu. Tak jsme se nechali zlomit a byla to nejspíš chyba, i když kdo ví. No už se stalo. Před hotelem jsme nasedli společně se skupinou čecháčků do jednoho ze speciálně upravených náklaďáků na korbu a vyjeli jsme.

S námi kromě průvodkyně jel ještě jako místní průvodce parku jeden Kubánec, který uměl česky. Jmenoval se Miguel. Na autě pěkně foukalo. Ráno byla zima a mlha. Jedeme směr Manicaragua. Asi po 4 km je odbočka vlevo na park Guanayara (7 km). Děláme jednu zastávku na vyhlídku na hory. Miguel už během cesty nás upozorňuje na různé zajímavosti včetně vosích hnízd zavěšených na skále a obřích kapradin. Po 7 kilometrech míjíme odbočku vpravo do parku (oficiální vstup, hrozná cesta spíš pro čtyřkolky) a pokračujeme ještě dál, kde se v jedné zatáčce skrývá po pravé straně další vstup do parku, bez pokladny. Po levé straně je skleník. Je lehce přehlédnutelný, ale je tady i informační tabule a plánek trasy. Zastavuje tady většina náklaďáků a vysazuje turisty, které posléze stejně jako nás vyzvedává u oficiálního vstupu u Casa La Gallega. Takže pokud nechcete platit vstupné, jeďte autem (běžným) po slušné asfaltové silnici až sem, ale musíte se pak stejnou cestou zase vrátit. Hned u silnice nám průvodci ukazují ananasy, strom papáji. Nastupujeme na značenou stezku parkem, která má 3 kilometry.

Jednu výhodu to mělo a to, že nás průvodci upozorňovali v češtině na různé zajímavosti. Seznamovali nás s různými druhy rostlin a živočichů. Zajímavé byly listy drobné rostlinky mimosy, kterých když se dotknete tak se zavřou. Pěstuje se tady káva typu arabica. Podél cesty jsou kávové plantáže. Ukazuje nám keře kávovníků s květy, ze kterých vyrostou kávové plody. Dále nám ukazuje bromélie, které vypadají jako palmové listy a rostou na větvích stromů. Ukazuje nám papoušky na stromě, kterým špatnou češtinou říká papuče a ptáka tocororo, který je národním ptákem Kuby. Má stejné barvy jako kubánská a i naše vlajka tedy modrou, bílou a červenou. Potom nám ukazuje velká strom, který se také jmenuje mimoza. Ochutnáváme guamo, které svou chutí připomíná banán. Zahlédli jsme i pár kolibříků. Rostou tady agáve, které vypadají jako jakési kaktusy. Došli jsme až k velké a docela zajímavé jeskyni. Poté už jsme došli k samotnému nádhernému vodopádu Salto El Rocío. Park je hojně navštěvován, a tak je všude hodně turistů. Kousek za vodopádem se nachází jezírko Poza del Venado (Poceta del Venador), ve kterém se dá koupat. Je tady plno lidí. Voda bude asi dost studená, podle toho v jakém stavu z ní někteří vychází a navíc nesvítí sluníčko. Je tady i stánek s občerstvením.

Pokračujeme dál. Všude rostou obří bambusy a velké kapradiny, vysoké kolem 7 metrů, které vypadají jako stromy. Setkali jsme se s nimi už na Novém Zélandu. Upozorňuje nás na jeden strom, který má velké ostny a ty když se uřežou a vydlabe se nožem vnitřek, tak se používá jako přírodní aspirin. Rostou tady divoké pomeranče, citrony, různé druhy banánovníků, cedry, jeden strom má dokonce 500 let, fíkusy, draceny, palmy královské neboli palma real, národní strom Kuby. Pokračujeme podél toku řeky Guanayara. Všude kolem je opravdu krásná příroda. Přicházíme až ke Casa La Gallega, kde naše cesta končí a je tady v podstatě oficiální vstup do tohoto parku. Každý dostáváme osvěžující nápoj s rumem. Česká skupina tady má domluvený oběd, který už mají v ceně zájezdu, my bychom si to kuře museli zaplatit. Tak jsme se na to vykašlali. Průvodkyně nás zkasírovala o 10 CUC každého. Měli jsme to zaplatit přímo jak ona říkala zaměstnancům parku v restauraci, ale Miguel ji něco řekl španělsky, tak se opravila, že abychom peníze dali jemu a on že jim to zaplatí. Beztak jim nedá nic a má vyděláno 20 CUC nebo se šábne napůl s průvodkyní. Čekáme na náklaďáku než se čecháčci nají. Pak se vracíme zpátky do Toppes de Collantes oficiální cestou, která je opravdu jen pro náklaďáky nebo auta 4x4. České turisty vysazují na křižovatce s ukazatelem do parku, kde je vyzvedne jejich autobus a budou pokračovat dále do Santa Clary a nás náklaďák odvezl zpátky k hotelu. Než vystoupili, tak začala sbírka na řidiče a průvodce. Jak říkala kubánská průvodkyně na Kubě je to zvykem. My jsme nedali nic, už tak jsme jim zaplatili dost a nevěřím, že to zaplatili kde měli. Ale nestačili jsme se divit, jak čecháčci dávali i 5 CUC za osobu jako všimné. To jsme teda hleděli. Náklaďák nás vysadil u hotelu. Zašli jsme do jídelny na oběd který nebyl formou bufetu, ale výběrem z jídelníčku. Dali jsme si oba dva špagety, Martin jen se sýrem za 2 CUC a já i se šunkou za 2,80 CUC.
Po obědě jsme chtěli navštívit druhý park, Parque Caburní. Procházíme kolem hotelu Kurhotel Escambray, ve kterém kdysi bylo sanatorium. Nejsem si jistý, jestli je v provozu. Přicházíme k bráně před hotelem Villa Caburní, kde nás hned vrátná zastavuje kam jdeme. Jestli prý vodopád. Říkáme že ne, že jdeme jen do hotelu. Ještě jednou se ujišťuje. Jinak by nás hned každého zkasírovala o 6,50 CUC. Tolik totiž činí vstupné do tohoto parku a brána současně slouží jako pokladna, ovšem bez lístků pochopitelně. Samozřejmě, že máme namířeno do parku, ale nechce se nám platit. Navíc jsem někde četl, že se dá pokladna obejít, ale už nenapsali jak. Kubánci jsou hodně všímaví a bylo jasné, že nás baba sleduje, tak že nemůžeme pokračovat do parku. Hned by někam volala a byl by z toho zase problém. Tak jsme se na recepci podívali jako na jídelní lístek a vrátili se přes bránu zpátky. Zkoušeli jsme se dovnitř dostat jiným nepozorovaným způsobem. Obešli jsme všechno kolem dokola, ale nemohli jsme najít žádnou stezku, kterou by jsme se dostali dovnitř, aniž by si nás bába všimla. Nakonec se nám podařilo najít skulinku v systému. Je třeba jít před informační centrum, od něj směrem na Trinidad vede schodiště. Po levé straně je obyčejná hospoda. Je třeba projít kolem ní, sejít další schody a dát se po asfaltce vlevo a dostat se v podstatě za barevné chatky komplexu Villa Caburní. A potom už jen poza chatkami se proplížit až k hlavní budově a pokračovat za ní a napojit se na silnici vedoucí do parku. Ještě asi 500 metrů až kilometr se jde po asfaltu ke vstupu do Parque Caburní. Tady je informační tabule s plánkem stezky, kašna s kohoutem, ze kerého teče voda a dva bary. Tady už nás nikdo nekontroluje. Okružní 7 km dlouhá trasa vede k 75 m vysokému skalnímu vodopádu Salto de Caburní. Stezka je ovšem šílená, vede po celou dobu z prudkého kopce a zpátky se zase celou dobu prudce stoupá. Místy jsou schody, zábradlí, kterého se dá přidržovat, místy se jde po kamenech. Je to pořádná fuška, žádná lehká procházka, jako byla ta dopolední. Došli jsme k dalšímu stánku s občerstvením, kde nabízí i koně na svezení, stejně jako ještě na jednom místě. Nedovedu si v tomto terénu představit jet na koni. Vždyť by si chudák vymknul nohu. Procházíme kolem zajímavého skalního převisu. Plno turistů už se funící vrací zpátky. Konečně jsme došli ke krásné laguně, ve které se dá koupat. Jsou tady již pouze jedni turisté. Všechny parky se totiž v 15 hodin zavírají. Tzn. že už se dovnitř oficiálně nedostanete. Do laguny vytéká malý vodopád. K hlavnímu vodopádu vede ještě dalších asi 300 metrů stezky do kopce plus jeden dřevěný žebřík. Vodopád Caburní není nijak mohutný, ani nepadá z nějaké závratné výšky, ale je zajímavý svým umístěním. Stéká po skále a kolem něj se do výše tyčí obrovský skalní masiv. Takže spíš působí impozantně.

Všude kolem roste v tomto parku Mariposa, národní květina Kuby a které se díky jejímu vzhledu přezdívá „motýlí květ". Stejnou cestou se vracíme zpátky. Začíná drobně pršet, ale jsme ukryti pod stromy. Po chvíli déšť ustává a zase vysvituje slunce. Obě cesty nám zabraly dvě a půl hodiny. Vracíme se na hotel. Necítíme nohy. Dali jsme si sprchu a na chvíli se natáhli než bude večeře. Martin načal menší flašku sedmiletého rumu, který měl jako dárek, že pak koupí další. Vyjde to levněji než si pořád něco kupovat v barech. Zavolali jsme do casy v Cienfuegos, abychom potvrdili zítřejší ubytování. Na večeři jsme opět jako první, už ve třičtvrtě na sedm mají otevřeno. Výběr jídla je podobný jako včera, obměnili saláty, ubylo mleté hovězí, které nahradilo hovězí na nudličky na zelenině a hamburgery, bylo méně dezertů, jinak bylo jídlo obdobné jako včera. Dal jsme si dneska i zmrzlinu, byla dobrá. Po večeři dopíjíme rum a píšu deník.