LETEM SVĚTEM

Sobota 10.12.2005 - NP Doi Khun Tan, přesun vlakem do Chiang Mai, druhé očkování

Dneska vstáváme už v 5 hodin. Ráno už mám jen 36,3°C. Zamykáme pokoj, klíč necháváme na recepci, protože tam nikdo není takhle po ránu. Zastavujeme dodávku, která nás s oklikou (přes celý Lampang) veze na vlakové nádraží, protože ještě veze nějakého chlapa. Byl tady první, takže má přednost. Na nádraží s hrůzou zjišťujeme, že vlak č. 13 v 6:37 do Khun Tanu, na který jsme původně šli, stojí nehorázných 280 THB pro každého, no jo je to Exp. Sp. (nějaký special express) a další, levnější, Exp. č. 51, který stojí jenom 9 THB, jede až v 9:37. To je k......ý rozdíl. Tož co včil. Do třičtvrtě na deset se nám čekat nechce. Rozhodujeme se dopravit na autobusové nádraží, snad něco pojede. Cestou nám zastavil ten samý chlápek co nás vezl na vlakáč. Chce nás natáhnout o 40 THB, za ani ne kilometr cesty. Dostla dvacku a odchod na párek. Jedeme autobusem směr Chiang Mai (28 THB) a vystupujeme u silnice v Mae Tha. Odtud do parku je to 18 km. Ale žádná doprava tam nejede. Po chvilce stopování nám zastavuje jeden mikrobus. Ptá se kam jedeme. Do Khun Tanu říkáme. Nakládá nás i s našima báglama. Za chvilku zastavujeme u benzinové pumpy, tankuje. To nic. Ale začalo dohadování o ceně. Je si moc dobře vědomý, že tam nic nejede, a že jsme více méně na něm odkázáni. Na pomoc si přivedl ženskou od pumpy, asi to byla rodina, pěkně drželi spolu. Za 18 km k nádraží v Khun Tanu chce 200 THB. Že prý to je hodně do kopce. Nakonec nás vzal jiný za stovku. Přeložili jsme sebe i zavazadla do jiného auta. Ale co to, zavezl nás asi 3 kilometry k další vlakové zastávce. Od výpravčího zjišťuje, že vlak jede až v deset. Nezbývá mu, než nás odvézt až do Khun Tanu. Baba měla pravdu. Bylo to fest do kopce. Občas jsme měli pocit, že budeme muset tlačit, abychom se tam vůbec vyškrábali. Jsme na malém horském vesnickém nádražíčku. Batohy si necháváme zadarmo u „přednosty stanice". Hned za nádražím vlak vjíždí do Khuntanského tunelu (Khuntan Tunnel) dlouhého 1352,10 m, který je údajně nejdelší v Thajsku. Stavba tunelu, který byl vysekán skrz pevné žulové skalní podloží, započala v roce 1907 za vlády krále Ramy V., a byla dokončena v roce 1918. Tunelu se přezdívalo „hřbitov dělníků", podle toho, že více než 1000 dělníků během stavby zahynulo na následky udušení, nehod, úrazů, malárie, útoků tygrů a bojů mezi sebou. Dělníci pocházeli především ze severovýchodu Thajska. Mnoho z nich bylo závislých na opiu a souhlasili s prací, protože dostávali navíc kromě mzdy ještě opium. Emil Eisenhofer, německý železniční inženýr, byl nápomocný při stavbě tunelu. Památník před tunelem obsahuje jeho popel a je věnován jemu i všem dělníkům, kteří během stavby tunelu zahynuli.
K centrále národního parku (Doi Khun Tan National Park) vede od nádraží cesta do kopce, asi 1,3 km. Tady si kupujeme vstupenku do národního parku za 200 THB. K tomu dostáváme mapku parku, abychom nezabloudili. Ale všechno je pořádně značeno. Park byl v roce 1975 vyhlášen desátým národním parkem v Thajsku a zaujímá plochu 255 km². Parkem vede značená trasa až na vrchol Doi Khun Tan, vysoký 1363 m (asi 8,3 km od nádraží).

Během cesty na vrchol jsme minuli celkem 4 vyhlídkové body. První (Yaw 1) byl ve výšce 900 m.n.m. Zde se nachází domek, který thajské dráhy postavily, když se stavěla železnice a tunel. Pobýval zde i Eisenhofer a jiní thajští hodnostáři. Je odsud pěkný výhled do kraje.
Podél trasy je rozmístěno hodně bungalovů, kde se můžete ubytovat. Vegetace se mění s nadmořskou výškou, tak tu najdete jak porosty bambusů, tak i tropický, stále zelný prales, dokonce i jehličnaté stromy. Roste zde spousta nádherných a zajímavých květin, poletují motýli, křižujeme cestu mravencům. Fotím jednu mnohonožku, možná stonožku. Nohy jsem ji nepočítal.
Druhý vyhlídkový bod (Yaw 2) je ve výšce 1035 m.n.m. Někteří šílenci dojeli na motorce i sem, ale pěkně jim to klouzalo. Jíme naše zásoby. Zbytky krmíme chodící kosti potažené kůží v podobě psa - nikdy jsme neviděli hubenější stvoření (když nepočítáme televizní záběry dětí v Somálsku a podobně). Když se stavěl tunel, američtí křesťanští misionáři, kteří žili v severním Thajsku, využili chladného klimatu a nádherného okolí Doi Khun Tanu a postavili si útočiště ve výšce 1225 m.n.m. (3 vyhlídkový bod - Yaw 3).
Jde se docela dobře, jen díky batůžku se člověk trochu víc potí. I když, říct v Thajsku „trochu víc" je možná zbytečně skromné. Po pravdě, když dojdeme na vrchol Doi Khun Tan ve výšce 1373 m (Yaw 4), tak z nás pot jen leje. Ale stálo to za to, i když se mi sem vůbec nechtělo. Ze samotného vrcholu se naskýtá úchvatný výhled na údolí i okolní hory Lamphunu a Lampangu. Ostatně za druhé světové války zde byla vojenská rozhledna.
Odpočíváme, sníme něco z našich zásob, doplníme tekutiny a hurá zase dolů. Cestou zpátky jsme ještě odbočili k vodopádu Taad Moey, vysokému 10 m. Cesta je neudržovaná, zarostlá a doprovod nám dělá spousta komárů.
V 17 hodin přicházíme k centrále parku. Už necítím nohy. Stopuju chlápka na motorce, který mě vysazuje až na nádraží. Radim, turista, to dochází samozřejmě pěšky. Není přece na horách proto, aby se vozil na motorce :-). Kupuji si za 10 THB vodu. V šest hodin si měřím teplotu, protože mi začíná být zase zima (37°C). Už mi to začíná být nějaké divné s těmi teplotami. Trochu mi to připomíná příznaky malárie. To by mi tak ještě chybělo. Čekáme na vlak č. 101 Rapid do Chiang Mai (čte se čang maj), pravidelný odjezd 19:49 (příjezd do CHM ve 21:10, cena 15 THB). Kupujeme si lístek a poslušně čekáme. O půl deváté se dozvídáme, že dnes vlak jede až v devět. Nechápeme proč. Že nám to neřekl, když jsme si kupovali lístek. Nezbývá nám nic jiného než čekat. Jsme tady jediní, kromě výpravčího a prodejce lístků v jedné osobě, který v klídku sleduje televizi a všudypřítomných komárů. Přitom na lístku je psán odjezd 19:49. To fakt nechápu. I když, je dnes státní svátek (Den ústavy), tak kdo ví. Nakonec vyjíždíme ve 21:10. Vlak je skoro prázdný, takže se můžeme v klidu natáhnout. Do Chiang Mai přijíždíme až deset minut po desáté. Hned na nádraží se na nás vrhá paní s nabídkou guesthousu Five Stars za 150 THB za noc. No proč vlastně ne, stejně se nějak potřebujeme dostat do tzv. Old City a podle fotek to vypadá solidně. Paní nás hned nakládá do svého tuk-tuku. Stát nás to bude 20 THB každého, ovšem jedeme sami. Takže vlastně hodně levné taxi. Ještě mi nabídla, že mě odveze do nemocnice na očkování. No neber to takový servis. Za chvilku už uháníme ulicemi Chiang Maie. Je to zážitek, tuktukářka to kalí a v zatáčkách je to o strach – vypadneme nebo nevypadneme? Držíme bágly. Zastavujeme před penzionem její sestry, i když to mělo tak maximálně jednu hvězdičku a ne pět jak napovídá název. Bylo to nejhorší ubytování, co jsme zatím měli. Tekla sice teplá voda, ale všechny kohoutky se hýbaly. Člověk měl strach se jich dotknout, aby neupadly. Věšáky v koupelně byly úplně zrezivělé. Skříně úplně zatuchlé, sítě v oknech děravé. Aspoň, že obrovský větrák u stropu byl funkční. Rozhodli jsme se jednu noc zůstat a ráno si najít něco lepšího. Mě potom zavezla do nemocnice jak slíbila, počkala na mně, ale chtěla nakonec za to 100 THB. Přece se mnou nebude ztrácet svůj čas, když by mohla nahánět další farangy na nádraží. Nemocnic je ve městě hodně, ale nejblíž je prý Chiangmai Ram Hospital. Říká, že je dobrá. Nejenom, že je dobrá, ona je nejlepší, ale také asi nejdražší ve městě. Je to soukromá nemocnice.
Musím, ale říct, že se o mně starali jak se patří. Řekl jsem jim i o těch teplotách a zimnicích. Vyptávali se, kde jsem všude byl, kvůli malárii. Změřili mi tlak, teplotu (jednorázové teploměry do pusy), vyšetření krve na malárii (jednorázové jehly jsou samozřejmostí). Do dvaceti minut byl výsledek. Negativní. Naštěstí. Absolvoval jsem druhé očkování proti vzteklině. Dostal jsem i lékařskou zprávu v angličtině. A zaplatil jsem... 989 bahtů (skoro šest stovek). Taky už jsem tady zaevidovaný, tentokrát pod číslem 366031 :-). Za chvíli už mě budou znát po celém Thajsku.

Pak mě baba odvezla zpátky. Jdu si ještě koupit nějaké mňamky do „7eleven" – vodu, jahodový jogurt, bulku s nějakou zelenou náplní (kokosovou) a posypanou seznamem, a hot-dog, to vše za 52 THB. Po návratu na pokoj házím odporné oblečení do rohu pokoje a vrhám se pod sprchu. Slast. Opět jsem člověkem. Ještě dopisuju deník ať na nic nezapomenu a ulehám ke spánku.

výdaje