LETEM SVĚTEM

Pátek 16.12.2005 - Vodopád Pha Sua, Ban Rak Thai, Ban Ruam Thai, cesta do Chiang Mai

Ráno vstáváme už v 6:30. Nejdřív balíme - je neuvěřitelné jak snadno člověk všechno rozkramaří do luxusního bordelu. Pak odnášíme bágly k panu domácímu - nejsme jediní, už tu pár batůžkářů parkuje.
Platíme celou útratu za všechny tři noclehy najednou. Radim se chtěl ještě podívat na ranní trh. Kupujeme si červené banány, ale chutnají stejně jako jako ty, které známe od nás. V „7elevnu" si kupuji na cestu vodu a chleba s náplní, vše za 31 THB. Ve stejné půjčovně jako před dvěma dny si půjčujeme motorku za 150 THB/den. Je to opět Honda, ale nyní Honda Wave s motorem o obsahu 120. Tolik její výhody. Následují nevýhody: je starší než naše předchozí půjčené motorky, motor přes svůj vyšší obsah má nižší výkon, motorka je trochu rachotivá a celkově v horším stavu, nefunguje ani ukazatel rychlosti, ani měřič ujetých kilometrů, ale aspoň pořádně brzdí. Na autobusovém nádraží si cestou kupujeme na večer na osm hodin lístek do Chiang Mai, přes Mae Sariang (167 THB). Měl by tam být ve 4:30 ráno. Máme sedadla 23 a 24.
Na radu již dříve zmiňovaného jihoafričana vyrážíme do dvou velice zajímavých a hezkých (horských) vesniček na hranicích s Barmou. Silnice se vine údolími s rýžovými políčky.
Jeli jsme nejprve k vodopádu Pha Sua, který se nám líbil. Voda se v několika kaskádách tříští přes vápencový převis. V jezírku plavou ryby, které se můžou krmit. Dokonce zde prodávají krmivo pro ryby asi za 20 THB.
Nad vodopádem šplhá silnice strmě vzhůru až k nádherné vyhlídce, odkud je rozhled na thajské i barmské hory. Projíždíme vesnící Naphapak, jejíž populace je napůl hmongská a napůl thajská.
Pak jsme pokračovali četnými serpentinami malebnou krajinou a dolíky v asfaltu až na konečnou (konec silnice a barmská hranice) do vesničky Ban Rak Thai neboli Mae Aw, asi 44 km do Mae Hong Son, kde žijí uprchlíci z komunistické Číny – původně příslušníci Kuomintangu. No, a když jsme tak jeli do té čajové a zároveň čínské vesnice, tak jsme potkali i dva živé hady, čímž se začíná počet živých hadů blížit počtu přejetých (4), které jsme viděli. A hned ten první měl dobré dva metry délky, když se plazil přes cestu. Když jsme kolem něj projížděli, zvednul hlavu a díval se na nás - asi kynul na pozdrav :-). Ještě, že nám v tom kopci nezdechla motorka. Ten druhý už měl pak sotva něco kolem půl metru, prostě drobek :-).
Vesnice Mae Aw se nachází přímo na barmské hranici a je nejvyšším bodem, kterého můžete dosáhnout. V minulosti bylo toto místo svědkem bojů mezi Kuomintangem a armádou opiového krále Khun Saa.
Podle směrovky k barmské hranici jdeme kousek pěšky. Mají tu jakousi „celnici", je to spíš závora se strážní budkou a vojákem. Zeptali jsme se, zda-li můžeme „zajít" do Barmy, tedy dnes už Myanmaru a vyfotit se tam.
Takže mimochodem jednou nohou jsem stál i v Barmě. Jsme ve výšce 1100 m.n.m. Hory na barmské straně dosahují až 2000 m.n.m. Ještě o kousek je jakási rozhledna, kde mají i zákopy a nachystané zbraně, kdyby někdo zaútočil z barmské strany.
Takže raději rychle pryč. Vesnice je proslavená pěstováním čaje. Svahy jsou porostlé svěže zelenými čajovými keři. Pozorujeme sběračky čaje. Vypadá to úžasně, ale musí to být hrozná otročina sbírat lístky na plantážích. Jeden člověk se stará o celý jeden řádek čajovníků. Odštípávají se jen vrchní dva lístky.
Za den se prý dá nasbírat 10 - 20 kg lístků, výkupní cena je prý 3 THB za kilo. Výkupní cena již zpracovaného a usušeného čaje jde prý do tisíců za kilo. Prý je to všechno čaj čínského typu (Oolong a Chian Chian) a velmi vysoké kvality.
U vesnické nádrže si dáváme oběd: rýži se zeleninou, samozřejmě čaj a něco hodně podobného našemu kynutému knedlíku nad párou. Dokonce se i stejně připravuje. To vše za 35 THB.
Čajová vesnice byla krásná, ale kávová ještě krásnější či zajímavější. Ve vesnici kmene Hmongů rozdáváme dětem sešity, pastelky a propisky, které vezeme z domova. Děti z nich měli větší radost než rozmazlení evropští parchanti z nového mobilu. Bylo to moc hezké. Pak se šplháme na motorce až do nadmořské výšky 1300 m.n.m. k vesnici Ban Ruam Thai. Za vesnicí je nádherné horské jezero s dřevěnými vory. Dokonce jsou zde i místa pro kempování.
Pozorujeme nějakého šikmookého jak velice akčně fotí - má samozřejmě stativ, větší než on a taky nějakou modelku. Vždycky ji někam postaví a začne instalovat foto-techniku. Stativ, na něj foťák, pak důkladná manipulace s objektivem, rozmyšlení kompozice... Pak konečně samuraj zaujme bojovou pozici a s doširoka rozkročenýma nohama a bojovým výrazem zmáčkne spoušť. Všechno sbalí, přemístí modelku na jiné místo a vše nanovo. Je to děsná sranda.
Hned z kraje vesnice byl nějaký týpek, co nás odchytil a provedl nás svou farmou, kde pěstuje kávu i čaj.
Říká, že skoro každý ve vesnici pěstuje kávu. Ukázal nám keře kávovníku (či jak se ta rostlinka nazývá) a vysvětloval nám, jak se vlastně taková káva vyrábí. A pak nám taky něco - nečekaně :-) - prodal. Plody, říkejme kávovníku, jsou podobné naším šípkům, zevnějšku, a vyrůstají z takového trsu jako hroznové víno, zhruba. Jsou červené a uvnitř je velká rozpůlená pecka. Stromky mají nejdříve bílé zavřené květy, to nám ukazoval na jiném keři.
Chlapík nám říkal, ať ochutnáme, tak jsme si utrhli a snědli tu červenou ne příliš silnou slupku kolem pecek a byla překvapivě docela sladká a dobrá. Pecky jsme vyplivnuli. Když jsem pecku vyplivnul, nápadně připomínala kávová zrníčka a taky že jo! Káva, jak ji známe, jsou pecky plodu kávovníku. Než se k vám káva dostane na stůl, tak se natrhaji ty zmíněné červené sladké plody :-), namočí se do vody a pak lze lehce slupky sundat ze zrníček. No lehce. Dřevěnými palicemi se rozmělňují ve velkých hmoždířích. Posléze se takto slupek zbavená zrníčka rozloží na nějakou síťku a suší se na sluníčku asi 3 týdny.
Když jsou pecky dostatečně vysušené, začnou se pražit na primitivní plechové míse pod níž je plamen, až je z nich kávové zrno, jak ho (snad všichni) známe.
Pak se nakonec ještě semele na prášek. Semele není to pravé slovo. Ručně se drtí zase v hmoždíři. No a může se začít servírovat káva :-). Vše nám to tam chlapík názorně ukázal. A tvrdil, že jeho káva je výhradně dělaná ručně a že za rok vyprodukuje 1-2 tuny. Každopádně jsme si u něj dali šálek kávy za dvacku a koupili 2 balíčky kávy (mletou i zrnkovou). Za 100 THB, nekup to. Domů vezu i čerstvé utržené plody kávovníku na ukázku, tak jsem zvědavý, jestli přežijou ještě ty dva týdny v Thajsku, které nám tu zbývají.
Začíná se stmívat, sjíždíme dolů a dochází nám benzín. Naštěstí i tady je vesnická pumpa, kde se čerpá z barelů. Je to snad nejdražší benzín jaký jsme dosud kupovali. Za celou nádrž platíme 115 THB. Vracíme motorku „za minutu dvanáct". Pán se usmívá, ale bere si klíček a vyráží zřejmě na zkušební projížďku. No to asi zjistí, že nefunguje tachometr. Měli jsme ho na to asi upozornit hned. Přemýšlíme, kolik bude limit, který budeme ochotní zaplatit bez řečí. Ale nefungující tachometr je věc naprosto zanedbatelná, protože pán se vrací rozesmátý, dává nám zpět pas a taky nám dává vizitku, ať zase přijdeme. V „7elevnu" si ještě na rychlo dáváme hot-dog za 20 THB, do autobusu si kupuju menší chleba s rozinkami (chuťově jako naše vánočka) a ještě jeden sladký chleba s nějakými semínky. Vyzvedáváme si zavazadla a jdeme ještě na toaletu do „našeho" pokoje, který už je přichystaný pro další farangy. Pán domácí se nás ptá kam jedeme. Říkáme do Chiang Mai. Vždyť Vám to jede v 8, to je za chvilku. Bez řečí zvedá telefon a volá na autobusák, že jeho dva klienti se možná opozdí, aby na nás autobus počkal. To bylo od něj velice milé. K autobusu přicházíme s vyplazenými jazyky za deset minut osm. Autobus je celkem plný. Ještě, že už máme od rána lístky i s čísly sedadel.
Z Mae Hong Son jsme tedy vyrazili nočním autobusem do Chiang Mai přes Mae Sariang (opačným směrem jsme letěli tím vzrušujícím letem s kapajícím olejem), který tam jede řádově 8 hodin a je to hezkýma kopečkama, ve kterých je podle jistých údajů celkem 1874 nebo 1894 zatáček! Aspoň to psali v Mae Hong Sonu s poznámkou, že kdo tuto cestu absolvuje, může si přijít pro jakýsi certifikát tento fakt potvrzující :-). V průvodci píší, že je to nervy drásající jízda. No, něco na tom bude. Zejména mě fascinovala rychlá jízda řidiče v každém okamžiku, kdy to jen trošku šlo. Kolikrát mě taky zamrazilo... Viděli jsme i jedno převrácené auto (já tedy ne, ale prý tam bylo :-). Jinak, zatáčky jsou to šílené, ale tady jsme už trošku rezistentní, protože na motorce jsme toho v podobných kopcích a zatáčkách najeli až až, takže to už nás až tak nebere :-). Ale přece jen z pohledu (nezkušeného) řidiče jsou to pekelné jízdy... Řidič je pěkně akční jezdec - na zastávkách postupně přestává zastavovat a jen zpomaluje. A Thajci naskakují jakoby nic. Kousek za Mae Hong Sonem nás v autobuse kontroluje policejní hlídka. Asi chytají nelegální imigranty. Chtějí občanku po všech, jenom po nás ne. Copak, že bychom nevypadali jako Barmánci? Nebo snad rasová diskriminace?:)) Všichni vytahují nějaká lejstra a nakonec si dvě ženy musí vystoupit. Asi nemají papíry v pořádku. Jdu si lehnout na zadní sedadla, abych se trochu vyspal, protože je tady hrozně málo místa na nohy. Ale o půl dvanácté se autobus opět naplnil, takže jsem měl po spaní. No co se dá dělat. Musel jsem se bohužel přestěhovat na své sedadlo.

výdaje