LETEM SVĚTEM

Sobota 24.12.2005 - Koh Samui, trajektem na pevninu, Surat Thani

Vstáváme kolem půl sedmé a vyrážíme na snídani, kterou máme v ceně. Standard, káva, čaj, džus, chleba, croissany, máslo, marmeláda. Snídáme na pláži u moře. Potom vyklízíme pokoj a zavazadla si necháváme na recepci. Půjčili jsme si motorku za 150 THB, kupujeme 1,5l benzínu za 60 THB a vydali jsme se na obhlídku ostrova. Atrakcí je tady poměrně dost, ale jsou pekelně drahé, jak jsme zjistili, takže jsme většinu z nich vynechali. Na ostrově se dá vidět opět spousta vodopádů, ale těch už máme dost, motýlí farma, kde nám vstupné 170 THB přijde poměrně drahé, stejně jako 350 THB za mořské akvárium a tygří ZOO. Dále buvolí zápasy (ty byly až v 17 a 19 hodin), krokodýlí farma, ptačí zahrada, sloní centra a určitě další množství atrakcí. Taky se dá třeba vyjet do mořského národního parku Ang Thong. To vše jsme si nechali ujít. Místo toho jsme se mrkli na jednu zdejší raritu - skály Hin Ta a Hin Yai, v překladu "Dědečkova skála" a "Babiččina skála". Skály svým tvarem opravdu velmi věrně připomínají pánské a dámské přirození, takže mě teď tak napadá, že to celkem koresponduje i s tím označením části Lamai jako centrum hříchu :-), v němž se nacházejí i tyto skály.

Babiččina skála jde ovšem spatřit v plné kráse pouze z moře, takže jsme ji ani nemohli najít a musel nám to tam vysvětlit nějaký místní a ukázat nám to na pohlednici.

Další obrázky skal můžete spatřit třeba zde:

http://imagesoftheworld.org/thailand/hinta/

http://www.samuitourism.com/attractions/hinta_hinya.htm

Ke skalám se dokonce vztahuje i legenda, takže ji opět přikládám k poučení i pobavení:

Legenda ostrova Samui vypráví příběh starého páru jménem Ta Kreng (dědeček Kreng) a Yai Riem (babička Riem), kteří žili se svým synem v jižní provincii Nakhon Si Thammarat. Když syn dosáhl zletilosti, měli pocit, že nastal čas ho oženit. Jednoho dne se rozhodli plout do sousední provincie Prachuap Khiri Khan požádat o ruku Ta Monglaiovu dceru. Během plavby po moři se jejich lodi zmocnila bouře. Starý muž a jeho žena nebyli schopni doplavat ke břehu. Zemřeli v moři a zkameněli na důkaz jejich opravdových záměrů vůči rodičům nastávající nevěsty. Skály zde stojí dodnes.

Ke skalám se vztahuje ještě jedna příhoda. Když jsme šli k Dědečkově skále, tak najednou Radim celý zkoprněl a zůstal stát jak solný sloup, protože před sebou na chodníku viděl, jak se tam plazí jakýsi zelený had. Taky náhle zezelenal :-). Stejně jako já, když mi to řekl. A ještě více zezelenal, když viděl, jak si v pohodě zalezl pod schody, po kterých se ke skalám chodilo. Pak už jsme tudy raději nešli a celou dobu jsme byli ostražití a sledovali každý čtvereční centimetr, na který šlapeme :-). Mimochodem, za celou dobu jsme více či méně potkali asi pět živých hadů a asi sedm přejetých na silnici...

Když jsme se tedy dostatečně pokochali babičkou a dědečkem :-) a koupili nezbytný pohled, pokračovali jsme dále. Následovalo zjištění, že spousta těch atrakcí je za přemrštěné ceny a tak jsme se už vydali jen za jednou - cvičené opice sbírající z palem kokosové ořechy. V podstatě nešlo o nic extra zvláštního, ale zase to byl nějaký zážitek. Chlapík, který měl na řetězu přivázanou opici ji vyslal na nejbližší palmu a udělil ji pokyn, na jehož základě opice začala kroutit kokosovým ořechem tak dlouho, až spadnul z palmy dolů. Za "atrakci" se samozřejmě platilo (50 bahtů), ale v ceně byla i možnost se s opicí vyfotit, natočit a taky vypít mlíko z jednoho kokosu. Radimovi se do focení moc nechtělo, ale já jsem opic neměl dost a asi mi to pokousání z Lopburi nestačilo :-), tak jsem do toho šel. A ukázalo se, že opičky mě asi nemají moc rády, protože i tahle po mně šla, viz. foto. Radim do toho nakonec šel taky.

Vracíme se k naší ubytovně. Dáváme si oběd. Mám chuť na bolognské špagety (80 THB), ale tak hnusné jsem ještě v životě nejedl. V prádelně si vyzvedávám vyprané oblečení. Byly toho necelé 2 kg, tak platím 60 THB. Nesepraly to. Jsou šikovné a stihly to včas. Pak jsme se rozhodli, že se ještě někde vykoupeme a chtěli jsme zvolit pláž Chaweng, která má být údajně nejkrásnější na ostrově. Ale začalo krápat, tak jsme zalezli na internet, pekelně drahý, 50 THB za hodinu. Když přestalo pršet nasedáme na motorku a jedeme na pláž Chaweng, přece si to nemůžeme nechat ujít. Ale když jsme k ní dorazili, tak nám to nepřišlo zase nic tak extra. Najednou krásně svítí sluníčko. Je tady hodně živo, luxusní letoviska, restaurace, obchody. Dokonce na jednom WC v restauraci u pláže, to vypadá jako v Histonu. Například zde mají malé froté ručníky na jedno použití, které se potom vyhazujou do proutěného koše. No na jedno použití asi nebudou, určitě je perou. Vrátili jsme se na Lamai, odevzdali motorku zpět do půjčovny a lehli si na pláž u našeho bungalovu a vykoupali se. Je krásně. Trochu vlny, ale to vůbec nevadí.

Tímto jsme vlastně zakončili naši krátkou návštěvu ostrova Koh Samui a po okoupání se jsme prchali na trajekt na pevninu. Jinými slovy takto probíhal náš Štědrý den na Koh Samui předtím, než jsme dorazili do Surat Thani, kde jsme si pak užívali legrace s hledáním hospody a následně objednáváním jídla. Už samotné koupání se v moři na Štědrý den je něco zvláštního a netradičního. Byl to vskutku ten nejzvláštnější Štědrý den, jaký jsem kdy zažil.

Dodávkou songthaew, místní MHD, která jezdí v deseti minutových intervalech kolem ostrova Nathon-Lamai-Chaweng, se dopravujeme za 50 THB/osobu do města Nathon (21 km). Je zde přístav, ze kterého denně v 16, 17 a v 18 hodin vyplouvá trajekt Sea Tran Ferry na pevninu. Z Koh Samui lodě plují běžně do přístavu Surat Thani, ale my jsme zvolili společnost, která nás odvezla do bližšího přístavu Don Sak, přičemž nás odtamtud odvezli do 68 km vzdáleného Surat Thani minibusem. Bylo to finančně výhodnější (180 THB/os), možná i rychlejší a taky nás v Surat Thani vysadili víceméně, kde jsme chtěli.

Další netradiční a zvláštní byla "štědrovečerní večeře", která se linula trošku ve shonu. Když jsme přijeli do přístavu na ostrově Koh Samui, tak jsme měli ještě chvilku čas a tak jsme se rozběhli po přístavu a brouzdali mezi četnými stánky s jídlem, až jsme si každý našli to své pravé ořechové. Radim se zasatvil u jakési babky, co měla aspoň od pohledu z dálky nějakou rozumnou nabídku rychlého občerstvení v podobě tradičních thajských (stánkových) jídel. Zaujala ho jakási žlutá omáčka s čímsi zeleným. A plavaly v tom i kousky masa, takže se rychle rozhodl, že jo. Paní mu to naservírovala na talíř i s rýží a šel baštit. A tak nějak se dostal ke svým prvním kuřecím pařátům, jež objevil v oné žluté omáčce s čímsi zeleným. Já jsem u babky nic rozumného nenašel, tak jsem si u vedlejšího stánku koupil smažené nudle s kuřecím masem. Nechal jsem si to zabalit do krabičky i s lžičkou a beru si je s sebou na loď.

Nasedli jsme na trajekt, který nás měl dovézt do Don Saku. Když jsme vyplouvali, zrovna byl západ slunce a vanul takový příjemný mořský svěží vánek, na moři se pohupovaly jen zlehka vlny a my si tu atmosféru vychutnávali na horní palubě při otevřené láhvi thajské rýžové whisky, což byl opravdu balzám na duši a Radim zapomněl i na ty prapodivné kuřecí pařáty :-), o nichž doufal, že nebudou jeho posledním štědrovečerním jídlem, i když vzhledem k hodině příjezdu na místo a nejisté situaci s ubytováním apod. se to zdálo skoro jisté, že už v ten den už asi nic nóbl nepozřeme...

V 19:30 připlouváme do Don Saku. U lodi jsou nachystané nákupní vozíky, abychom si mohli odvézt batožiny přes molo na břeh. Tam čekají dva mikrobusy. Po příjezdu minibusem do Surat Thani v 8:40 nás vysadili u jakési cestovky, jak jinak, ve které se nám snažili dohodit ubytování včetně dopravy druhý den do naší další destinace, kterou měl být mořský národní park Phang Nga. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se už ani nesnažili moc přemýšlet nad alternativama a nechali jsme své osudy napospas cestovce. Jakýsi chlapík nás pak po zaplacení poplatku za hotel i za bus na druhý den do Phang Nga (250 THB/os) dovezl do nedalekého hotelu Thairungruang. A, světe, div se, bylo to pomalu snad to nejlepší ubytování, jaké jsme kdy do té doby měli a přitom za naprosto standardní cenu, za jakou jsme běžně bydleli kdekoliv jinde (280 THB/noc). Máme velký pokoj s větrákem, dvojlůžkem, koupelnu se studenou sprchou, splachovací WC, ručníky, mýdla. Snad poprvé jsou zde skříně a židle se stolem. Mikrobus nás má zároveň ráno v 6:40 vyzvednout před hotelem a dopravit k autobusu, který vyjíždí v sedm.

Po lehkém odpočinku jsme usoudili, že ještě není tak pozdě, abychom se někam nevypravili na nějakou pořádnou štědrovečerní večeři, a tak jsme i učinili. Vyšli jsme tedy na hlavní silnici, kde jsme zvolili směr vlevo a kde jsme se snažili najít nějakou restauraci. Po dlouhém pátrání jsme však stěží narazili na sotva jeden otevřený obchod, kde si Radim koupil aspoň párek v rohlíku. Já si udělal nákup na zítřek, Fanta, ovocný jogurt, mini vánočka, jahodová buchta. Podobné výsledky dávalo i prozkoumávání bočních ulic (ovšem už bez otevřených obchodů), na ulici bylo zcela mrtvo, jako bychom ani nebyli v Thajsku. Jo, oni to v průvodci psali, že tohle město nestojí za nic...

Když jsme se pak vrátili skoro do výchozího bodu, našli jsme akorát jeden podnik, který ale zrovna zavíral. Už jsem toho měl plné zuby, ale Radim se nehodlal vzdát, takže jsme tentokráte vyrazili na druhý pokus doprava. Ovšem s podobnými výsledky - nikde nikdo, všude mrtvo a nikde v dohledu žádná hospoda. Akorát jsme zahlídli zase nějakou krysu a nějaké šváby, či co to vše bylo za havěť :-). Takto jsme pochodovali a náhodně odbočovali nějakou chvíli, až jsme došli ke dvěma motocyklistům-taxikářům, kteří nám slibovali za jakousi částku odvoz do restauračního zařízení. Nicméně jsme zjistili, že stejně asi prd vědí a že nás odvezou kdesi za roh a tak jsme se na to vykašlali a šli dále pěšky. Když už to začínalo být skoro beznadějné, tak jsme přišli k podniku, kde panovalo bujaré veselí. Vstoupili jsme dovnitř, ale zjistili jsme, že je tam nějaka soukromá akce a tak jsme se zase po čase odporoučeli pryč. Naštěstí nás však přeci jen štěstí zcela neminulo a nedaleko od předchozího podniku jsme narazili na další otevřenou putyku, ve které to sice nežilo vůbec, ale zdálo se, že nás tam snad i obslouží a že dostaneme i najíst. Zajímavé bylo, že v hospodě nebyl prakticky nikdo, ale pár lidí postávalo a vykecávalo před hospodou. Po čase jsme se tedy domohli jídelního lístku (měli jenom jeden) a začali jsme si vybírat něco k snědku. A tehdy se ukázalo, proč asi lidi postávají před hospodou a nesedí vevnitř. Nejdříve jsme si každý vybrali něco kuřecího. Servírka nemluví anglicky, tak volá kuchaře – překladatele. Ten nám však oznámil, že kuřecí došlo, že z kuřecího tedy nemáme vybírat nic. Tak si Radim vybral něco jiného, ale jak se záhy ukázalo, také nezvolil správně, neboť tentokrát mu chyběla nějaká surovina k přípravě tohoto jídla. Pak jsme si objednali dvakrát vepřové se zeleninou (brokolice). K tomu jsme si ještě obejdnali dvakrát rýži. Kecáme, sedíme, popíjime, když tu se objeví číšnice a donese nám na stůl jednu porci. Bez rýže. Tak to reklamujeme, přičemž tento proces musí proběhnout tak, že číšnice odběhne už poněkolikáté do kuchyně za kuchařem, protože to byl jediný anglicky hovořící Thajec v celé hospodě. Když zjistil, že chybí rýže, šel to ihned napravit. Rýže tam byla vcelku bleskurychle (asi za 4 minuty), nicméně porce masa byla stále jedna, což začínalo vypadat podezřele, a tak jsme už známou procedurou přes číšnici nechali zavolat anglicky hovořícího kuchaře, jemuž se nám nakonec podařilo vysvětlit, že prostě vepřové už došlo a že to, co máme na stole, je poslední porce. Tak jsme jen suše zkonstatovali, že ze tří náhodně vybraných jídel, které jsme vytáhli z jídelního lístku, měli asi tak zhruba 1/2 jídla jednoho... Porci se dvěma rýžemi jsme si tedy rozdělili. Ale dlužno dodat, že to měl kuchař připravené skvěle a chutnalo to báječně, takže to byla i přes jisté peripetie s objednáváním skvělá náplast na ty kuřecí pařáty. Když už to tak dopadlo, tak si říkal, že si dá ještě něco dalšího na zaplácnutí žaludku, takže si opět nechal zavolat kuchaře, aby si od něj nechal něco doporučit, protože už nechtěl riskovat, že se trefí zase až na stý pokus a ještě třeba jim zrovna dojdou suroviny a udělají mu toho půlku :-). Kuchař mu tedy vybral zeleninový pikantní salát s krevetami a ten si nechal taky udělat. Prý to bylo něco opravdu vynikajícího, přestože to pálelo jak sto čertů a bylo to suverénně nejostřejší jídlo, jaké kdy v Thajsku jedl. Takže tím si kuchař a i celá hospa aspoň u Radima spravila reputaci a udělali tak krásnou tečku za dnem plným překvapení při cestách za kulinářskámi díly. Navíc zde hrála živá hudba, tak to bylo docela příjemné. Při placení jsme se ani číšnici nesnažili vysvětlit, že to chceme platit každý zvlášť, stejně by to nepochopila. Na každé jednotlivé účtence měla jednu položku.

Když jsme se vraceli na hotel, tak jsme kousek nedaleko objevili ještě další hospu :-), což bylo docela nevídané vzhledem k předchozím zkušenostem. Každopádně jsem byl nakonec rád, že jsme byli v té hospě, ve které jsme zrovna byli. Tak tedy vypadal náš Štědrý den, na který budu ještě určitě dlouho vzpomínat...

výdaje